PIVOVAR NÁRODNÍ: NOVÉ NADĚJNÉ MÍSTO NA PIVNÍ MAPĚ STARÉ PRAHY

Celý úterní den jsem trávil v centru Prahy na jedné z akcí pořádaných Institutem pro památky a kulturu, o.p.s., který se zabývá obnovou a využíváním památek, ale také jejich financováním. A právě financování obnovy památek je věnována akce "Máme vybráno", jejíž již čtvrtý ročník se odehrál na tradičním místě, v působivém barokním refektáři kláštera dominikánů u sv. Jiljí na Starém Městě. Každý rok jsem využil obědové pauzy či podvečerní přestávky mezi konferenčním dnem a společenským večerem na to, abych zaskočil na jedno rychlé pivo. V uplynulých letech vždy na to stejné místo - však jsem to měl za rohem - ke Třem růžím. Letos mi však osud do cesty postavil jen den před tím otevřený nový pivovar na strategickém místě, a tak jsem se rozhodl změnit své návyky a prozkoumat tu novinku.

 Slavnostní vyhlášení výsledků soutěže Máme vybráno.

Ono je to možná přehnané tvrzení, o žádný pivovar se ve skutečnosti ještě nejedná, ale brzy už bude lépe. Pivovar Národní je zatím jen místem, kde se čepuje pivo uvařené jinde, obrandované vlastní etiketou. Zda se jedná o skutečně vlastní várku nebo pouze o jinak pojmenované pivo (vzhledem k tomu, že je pivo vařené v Kácově, nezdá se mi objem jejich varny s možnou výtočí zde zcela v rovné úměře a tím pádem věřím spíš druhé možnosti, ale těžko říci). Ve jménu pivovaru je explicitně řečeno, kde se nový pivovar nachází a až bude mít vlastní pivo, z mého pohledu se jedná o geniální tah. Tomu místu zkrátka nějaký podobný podnik chyběl. Vždy když jsem se tady potuloval, chyběly mi příležitosti, kam zajít na pivo. Tak, aby mi neprovětralo peněženku způsobem devastačním, aby na mne obsluha nekoukala jak na vetřelce, aby chuťový zážitek splňoval alespoň trochu standard. Kavárna Velryba mne nikdy moc nebrala, Krušovickou pivnici na Národní třídě (ano, fakt jsem tam chodil) mi zavřeli a všechny minipivovary na Starém Městě v sobě skrývaly minimálně jeden z nedostatků výše řečených.

 Pivovar Národní.

Bude to v Pivovaře Národní jinak? První letmé dotyky ukazovaly, že by šance být mohla. Obsluha korektní a neodměřená, cena piva, podávaného pouze do 0,4 l "půllitrů" na úrovni více než korektní (35 Kč). Je otázka, zda se nejedná jen o zaváděcí cenu a s vlastním pivem půjde nahoru, uvidíme, každopádně na tomto turisticky atraktivním místě zdražení předpokládám (je ale otázka o kolik? ;) ). Pokud by se nejednalo o nějakou pálku, chodil bych sem opravdu rád, i pro nádhernou velkou zahrádku pod vzrostlou lípou - takové v centru Prahy zoufale chybí.

 Pěkný interiér.

Přestože zahrádka i interiéry restaurace působily ještě nedodělaným dojmem, cítil jsem se tu dobře. Restaurace vyvedená v pěkném dřevě, moderní designy z tradičních materiálů mám rád. Pěkný výčep, velký gril součástí restaurace. Jo, tady se bude pít opravdu dobře. Navíc velmi pěkný a kompletně zpracovaný design materiálů - je vidět, že za novým podnikem stojí kapitál. Snad jen poznámka na okraj, síla je v detailech, a tak mne spíš pobavilo, že v tom dokonalém designovaném podniku se na podtáccích objevil překlep. ;)

 Stvětlý ležák?

A co pivo? Vznešeně a pro mne lehce odpudivě zvané "Czech Lion" je podáváno ve variantě světlá 11° filtrovaná i nefiltrovaná a k němu ještě filtrovaná polotmavá 13°. Za pivem stojí zkušený sládek Jaroslav Košťák, který svého času působil i v Průhonicích U Bezoušků, odkud je i současná varna na Národní a nakonec, pokud se nepletu, tak i jeden ze spolumajitelů pivovaru je totožný. Byli jsme tu opravdu jen na skok, doslova na jedno. Nefiltrovaná 11° byla nadstandardní. Výborně pitelný čistý ležák, ale na druhou stranu až možná trochu fádní. Vypil bych jich klidně deset, ale dnes si už nevybavuji nic, co by mne na něm zaujalo. Uvidíme, jak bude chutnat pivo uvařené tady, ale na uhašení žízně v horkých parných dnech v rozpálených pražských ulicích to bylo fajn.

 Nefiltrovaná světlá 11° na příjemné zahrádce.

Co dodat? Pivovar Národní je určitě zajímavý podnik, který může výrazným způsobem zahýbat s pivní mapou centra Prahy. Jen tak dál, určitě se rád vrátím, až bude navařeno "vlastní" a ta návštěva myslím rozhodne, jestli se sem budu vracet i nadále. Já věřím, že ano.

 Bude se kam možné ukrýt z letních rozpálených pražských ulic?

PS: Moje návštěvy v Praze jsou teď na jaře ještě hektičtější, než ty loni na podzim. Na pivo zajdu sice skoro vždy, ale obvykle tak, jako toto úterý - na skok a za roh. Stále se upínám do příštích časů, kdy se objeví nějaký klidnější den, ve kterém budu mít příležitost zajít někam, kam to již dlouho plánuji. Třeba do obnoveného a rozšířeného Dna Pytle. Tak dlouho jsem chtěl za klucíma (zdravím!) zaskočit na dolní Nové Město, až mi zavřeli a přesunuli se jinam. Věřím ale, že až ten klidnější den přijde, Dno Pytle bude prvním místem, kam zajdu v klidu posedět a pokecat - dlouho jsme se neviděli a hlavně co jsem slyšel, opravdu to stojí za to! ;)

BASE CAMP JE VÍC NEŽ PIVOTÉKA

Přiznám se, že ani nevím, kdy byla pivotéka Base Camp přesně otevřená. Vím, že jsem její existenci poměrně dlouho registroval, dokonce jsem často chodil kolem ní, ale nějaká zvláštní síla mi bránila vstoupit dovnitř. A když jsem už se vstoupit rozhodl, bylo zrovna zavřeno. Až jednoho podzimního večera roku 2011 jsem dokázal tuto kletbu prolomit. Asi to tak mělo být. Místa, která kolem sebe nějak tak sama od sebe vytvoří pláštík záhady, jsou po jeho odhalení něčím výjimečná. Base Camp by ale nejspíš byl výjimečný i bez podobného tajemství.

 Takhle vidí Base Camp všichni příchozí. V tomto případě, dle kvality fotky, zřejmě
 odcházející. ;)

STŘET NEBO NÁMLUVY BELGICKÉ A ČESKÉ PIVNÍ KULTURY?

Kdybych přispíval do nějakého magazínu, asi bych tento příspěvek zařadil do kategorie "první dojmy". Mluvím o včerejší návštěvě v nově otevřeném podniku Bruxx v Praze na náměstí Míru, o kterém jsem se dozvěděl díky kolegům z blogu Pivníci a který mne svým konceptem zaujal. Pivovary Staropramen otevřely restauraci v Belgickém stylu, která kromě jiného má v nabídce řadu točených i lahvových piv belgické provenience. Piva dovážená přímo provozovatelem jsou, díky obchodním stykům, nabízena v cenově podstatně nižší úrovni, než v podobných jiných zařízeních, což pro českého konzumenta může znamenat zajímavé zpřístupnění bohatého belgického pivního světa. Nenechal jsem se odradit poněkud negativním závěrem recenze na zmiňovaném blogu a včera se poprvé odvážil překročit práh do dáli luxusněji se prezentujícího podniku.

 Velkorysý interiér restaurace Bruxx.

V LIBOCKÉM PIVOVARU NAD ŠÁRKOU

Ještě dříve, než se Liboc stala součástí Velké Prahy, byla nedaleko bývalé železniční zastávky, v místech, kde stará Kladenská silnice po roce 1922 opouštěla hranice "nového" města, vystavěna budova restaurace a hotelu, místními nezvaná jinak než "hotýlek". Oblíbený podnik byl velmi často fotografován a ze starých snímků můžeme vyčíst i letopočet "1913" nad starosvětsky umístěným rohovým vchodem. Restaurace určitě musela být oblíbená mezi pražskými výletníky, však v doslova na dohled od ní je fascinující masív Divoké Šárky, ve kterém končilo Šárecké údolí, v době první republiky hojně navštěvované.

 V Divoké Šárce.

JINDŘICHŮV HRADEC DVAKRÁT A DVAKRÁT ZCELA JINAK

Byl pátek 30. srpna a následující víkendový den měl být posledním, kdy nám ještě platila síťová jízdenka Českých drah, na kterou jsme mohli cestovat libovolně jakýmikoliv vlaky druhou třídou po ČR. Seděl jsem nad pivní mapou a přemýšlel, jak toho ještě naposledy využít k nějakému pěknému výletu. Zadání znělo jasně: místo s neochutnaným pivovarem, zároveň, aby bylo hezké a bylo tam něco k vidění a nejlépe někde, kam nejezdíme často, abychom tu jízdenku využili naplno. Přiznám se, že jsem letos už nějak tak přestal sledovat, kde vznikl jaký nový pivovar, zkrátka se to moc nedá, a tak bývám často (pozitivně) překvapen. Stejně jako ten večer. Můj pohled padl na Jindřichův Hradec a překvapení bylo dvojnásobné.

ZAVEDENÝ LOKET I NOVÝ KYNŠPERK DOPADLY NA JEDNIČKU

Z pivovaru v Lokti, do kterého jsme přicházeli s padajícím soumrakem, jsem měl trochu obavy. V paměti jsem měl mou minulou návštěvu, kdy nás už v roce 2006 zaskočila podstatně vyšší cena piva, než jsme byli do té doby zvyklí a také prostředí, jasně orientované na turistický ruch. Navíc za ta léta jsem na loketské pivo slyšel spíš jen kritiku ohledně jeho mizerné kvality. No, byl jsem na to zvědavý, popravdě, hlavní motivace cesty do Lokte nebyl ani tolik pivovar jako město samotné.

NA KARLOVARSKU SE PIVOVARŮM DAŘÍ VE MĚSTĚ I NA VSI

Po návštěvě v úžasném Perštejnu jsme měli v plánu den v okolí Karlových Varů slibující tři pivní zastávky: dvě zavedené (Loket, který jsem jednou navštívil již před sedmi lety a Velký Rybník, který mi dlouhodobě unikal) a jedna relativně nová, přímo v Karlových Varech. Do Velkého Rybníka je velice komplikované spojení, čehož jsme nakonec ale využili k poznávání dalších míst v okolí.

Ráno jsme údolím Ohře přejeli vlakem do Ostrova, jednoho z nejzajímavějších měst regionu. Vedle jeho krásně zachovaného historického jádra vyrostlo od 50. let zcela nové město, určené pro ubytování horníků, ve stylu socialistického realismu s ústředním Mírovým náměstím, kterému dominuje fascinující stavba domu kultury (dnes po právu zapsaná na seznam kulturních památek), působící v husté ranní mlze jak z jiného světa i doby. Z Ostrova jsme po zastávce v Hroznětíně s velice zajímavým starým židovským hřbitovem dorazili krátce po poledni do Velkého Rybníka.

PIVNÍ PERLA PODKRUŠNOHOŘÍ: PIVOVAR PERŠTEJN

Ani severozápadním končinám naší země, minipivovarsky již léta zavedených, se nevyhnul pivovarský boom posledních let a na mnoha místech nově vznikají nejrůznější pivovarské provozy. Vzhledem k poměrné odlehlosti a dopravní nedostupnosti těchto míst jsem tyto kraje pořádně prozkoumal naposledy v roce 2006, kdy byla situace na tamní pivní mapě ještě zcela jiná, než je tomu dnes. České dráhy nabízely na letošní léto speciální velmi výhodnou nabídku čtrnáctidenní síťové "jízdenky na léto", díky které mohl její držitel cestovat 14 dní neomezeně v celé síti ČD. Vzhledem k tomu, že jsme se na konec léta chystali na víc dalekých cest a vzhledem k tomu, že s manželkou oba vlaky rádi cestujeme, tuto nabídku jsme využili a díky ní se podívali i do nám běžně nedostupného západního Podkrušnohoří.

KRÁSNÁ LÍPA - SCHÖNLINDE A PIVO FALKENŠTEJN

Vývoj Krásné Lípy, ležící kousek od severních hranic v nádherné krajině mezi Českosaským Švýcarskem a Lužickými horami, představuje typický osud měst nacházejících se v někdejším pohraničním pásmu, která dny své největší slávy prodělala v období průmyslové revoluce. Konkrétně Krásná Lípa je městem poměrně mladým, z někdejší velké lánové vsi na něj byla povýšena až v polovině 18. století, kdy také vzniklo současné centrum - čtvercové náměstí. Město poté prodělalo bouřlivý rozvoj, způsobený zejména rozvojem textilního průmyslu, obchodně orientovaného na Saská odbytiště.

 Krásná Lípa začíná být zase skutečně krásná.

Lípa, která měla ještě na začátku dvacátého století sedm tisíc obyvatel ale, pro hospodářské a následně zejména politické změny, později prodělala stagnaci a po odsunu německých obyvatel i hluboký úpadek. Jen ta krásná krajina zůstala. Čas nezastavíme a tak, po vlnách nacionálních i jiných zbytečných nenávistí, se konečně snad již blýská na lepší časy a městečko se pomalu ale jistě opět obléká do atraktivnějšího hávu, který je nabízen návštěvníkům z obou stran hranice.

 Proměny krásnolipského náměstí a domu, kde dnes sídlí Křinický pivovar...

Přeshraniční koncept má i Křinický pivovar otevřený v pátek 2. srpna a pivo Falkenštejn. Jeho názvem odkazuje jak na skalní hrádek na české straně, tak na oblíbený horolezecký terén na straně Saské, tedy Německé. Pivovar, položený na strategickém místě přímo na náměstí, s restaurací a malým sálem v patře určitě přispěje rozvoji města a stane se dalším magnetem pro turistický ruch, a tak to má být. 

 ... a jeho současná podoba (jedná se o bílý dům přímo pod kostelem).

Není náhodou, že provozovateli pivovaru jsou tři někdejší realizátoři projektu České Švýcarsko o.p.s., které si za cíl dalo inciovat rozvoj a ochranu přírodních a kulturních hodnot regionu. Zřízení pivovaru mj. podpořilo i samotné město. Pozornost si zaslouží určitě i fakt, že pivovar vznikl zároveň jako projekt sociálního podnikání ve spolupráci s Agenturou Pondělí a v restauraci tak obsluhují i lidé z regionu s nejrůznějšími formami tělesného postižení. Vzhledem k tomu, že na podobné projekty je možné následně získávat zajímavé granty, jedná se určitě o další způsob, jakým budovat společensky odpovědné podnikatelské projekty. Na první - a věřím, že i na druhý a třetí - pohled ideální výsledek spolupráce.

 Krásné zakoutí pod kostelními schody.

Přestože se podnik nachází v historickém klasicistním domě, byl jeho interiér vyprojektován ve velmi moderních křivkách, přesto to ale funguje. Možná je to jen mým pozitivním vztahem k sepětí moderního a historického, každopádně interiér restaurace (kompletně nekuřácký, chválím, nějak už si nedokážu představit, že by to mělo být dnes už jinak), s dominující dvounádobovou měděnou varnou, je skutečně vydařený. Překvapivě rušivě nepůsobí ani velká výkladcová okna, která vhodně interiér prosvětlují.

 Moderní vyextrahovaný interiér restaurace.

Pivovar jsme navštívili při nedělním odpoledni a jak uvnitř, tak na zahrádce přímo na náměstí se i v tento čas vystřídala řada návštěvníků, takže věřím, že si své příznivce najde nejen mezi turisty, ale i mezi místními, které pevně věřím neodradí na místní poměry vyšší cena piva (30 Kč za 0,5l), za níž ale dostanou poctivé pivo vařené s poctivými úmysly.

 Dvounádobová varna "krýslovka".

V nabídce je pět druhů piv, které ale nemusí být vždy dostupné. Světlou 11°, polotmavou 12°, tmavou 14° a řezanou 12° (ze světlé 11° a tmavé 14°) doplňuje pšeničné pivo s příchutí lipového květu (vtipný nápad). Pivo bude obvykle dostupné i v PETlahvích s etiketou, není problém si nechat natočit i přímo na místě. Světlá 11° byla vynikající, polotmavá 12° mi vůbec nejela, řezaná 12° byla o mnoho lepší. Díky Pivní rozmanitosti jsem měl ještě před návštěvou pivovaru možnost ochutnat tmavou 14° a ta byla skutečně výborná - hodnotím jí jako nejpovedenější počin Křinického pivovaru. Pro úplnost doplním, že vrchním sládkem pivovaru je Oldřich Koza z Podskalské a na místě, jak tomu bývá stále častěji zvykem, pivo vaří jeden z výsledků jeho líhně - Martin Melzer.

 Letní zátiší se světlým Falkenštejnem.

Seděli jsme v tom unuděném nedělním odpoledni na zahrádce u světlého piva Falkenštejn, na Krásnou Lípu pomalu padal tmavý mrak přicházející bouřky a já se rozhlížel kolem sebe. Krásně opravené Lipské náměstí, které dostalo svou aktuální podobu teprve v nedávných měsících (byl komplexně revitalizován jeho parter a zastavěna proluka v jihozápadním koutě objekty poměrně povedeného domu Českého Švýcarska a Lípa Resortu, který bohužel do prostoru moc nezapadá, pro mne jeden z případů, kdy kvalitní architektura nedokázala reagovat na širší souvislosti místa) žilo svým vlastním životem, do kterého, nějak tak automaticky, vstoupil i život nového pivovaru. Snad to bude jednou ten pravý život, který se pomalu, ale jistě vrací do po léta "mrtvých" oblastí. A snad Krásná Lípa a zdejší pivovar nebudou zdaleka těmi posledními.

 Současná podoba jihozápadního koutu náměstí s nepříliš šťastným Lípa Resortem.

PS: pokud se do Krásné Lípy taky vydáte, nemiřte hned do pivovaru a zkuste před tím dojít ulicí z jihozápadního koutu náměstí asi půl kilometru směrem k místnímu hřbitovu. Pod jeho zdí se nachází jedna z našich nejkurióznějších industriálních staveb - miniaturní kotelna s ještě miniautrnějším komínem, která dříve sloužila vytápění hrobky rodiny Dittrichů, místních velkopodnikatelů. Kotelna i hrobka jsou bohužel v desolátním stavu, ale svou pozornost si určitě taky zaslouží.

 Kotelna hrobky rodiny Dittrichů (v pozadí)
 s miniaturním komínem.

ZADNÍ TŘEBAŇ: DALŠÍ ZAJÍMAVÉ PIVNÍ MÍSTO V ÚDOLÍ BEROUNKY

Nemám rád slunečná odpoledne v Praze, ale mám rád slunečná odpoledne, kdy člověk po propracovaném dni dá Praze vale a vyrazí někam za humna, ideálně na pivo. Ideálně na nějaké nové, ještě neozkoušené pivo. Od letošního léta je jednou takovou možností využití příměstské železniční dopravy směr Beroun a krásným údolím Berounky zajet do skutečně nedaleké Zadní Třebaně, kde ve velkém objektu mlýna vznikl další z řady malých - tento jako sen dvou dlouholetých kamarádů, kteří v mládí snili o tom, že si jednou otevřou hospodu, ale pak přestali snít o hloupostech a otevřeli si pivovar.

 Místo činu - vodní mlýn v Zadní Třebáni...

Pivovar Bobr, jak se z mě neznámého důvodu jmenuje, je ukryt v zadním traktu bílé strohé budovy mlýna, ozdobené nepříliš vkusnými cedulemi. Mlýn na břehu Berounky stojí ve větším areálu, který zřejmě dříve sloužil jeho provozu. V jednom z objektů je dnes (respektive, předpokládám, již delší dobu) hostinec pojmenovaný jak jinak "U mlýna", který má na vývěsním štítu obrázek větrného mlýna (hahaha!) a který také zatím jako jediná destinace nabízí pivo Bobr v točené podobě (jinak je k dostání v pivovaře a porůznu v Praze v PET lahvích).

 Hospůdka U Mlýna. Prostě u mlýna... ;)

Vstup do pivovaru tvoří pouze malá plechová vrata s informační cedulí, bylo otevřeno a z provozu bylo slyšet charakteristické rány manipulovaných KEG sudů. Ač možná trochu zvědavý, nevstoupil jsem, v tomhle přicházejícím podvečeru jsem už neměl náladu se s nikým bavit, chtěl jsem co nejdříve sedět v oranžovém plášti jeho klesajícího slunce u (nejlépe) dobrého piva.

 ...v jehož zadním traktu od června vaří pivovar
 Bobr.

Hostinec U Mlýna má na čepu standardně nabídku velkopivovaru z pražského Smíchova, Bobr je na přítoči teprve od července, tak věřím, že se udrží a lidi ho budou pít (při včerejším zběžném pohledu do poloprázdné zetmělé pivnice to bylo tak půl na půl). Hostinec naštěstí disponuje i velkou zahrádkou naproti přes dvorek, skrytou v části v dřevěném zahradním domku. Chtělo by to trochu uklidit a upravit okolí a bude se jednat o skutečně příjemné místo.

 Zahradní posezení.

Pivo Bobr, zatím nabízené pouze ve variantě světlý ležák (11°), mi bohužel moc nechutnalo. Na první napití jsem byl poměrně spokojený, ale postupem času se v něm něco projevovalo, že jsem neměl ani chuť si dát další. Netuším, co to bylo, těžko říci, každopádně pivovar je na začátku a recepturu a technologii bude asi ještě ladit.

 Klesající slunce i pěna, ideální chvíle pro napití.

A i kdyby ne, tak si nestěžuji. Právě naopak. Čím víc podobných příležitostí ochutnat něco jiného, než produkty velkopivovarů, čím víc přírůstků do mapy pivní rozmanitosti a čím víc možností poznat výsledek konkrétní práce lidí (v případě Třebaně navíc s vědomím, že se jedná o splnění životního snu) je pro mne pozitivní zkušeností, díky které dokážu přivřít oči a spokojit se i s nedokonalým výsledkem.

Vedle nás na zahrádce seděla skupina německy hovořících mužů. Měli mapy, zápisníky a všichni pili Bobra. Působili na mne, jako zahraniční pivní turisté na cestách za naší pivní nabídkou. Nevím, zda to nebyl jen můj pocit, ale právě díky takovým vím, že malé pivovary jako Bobr ze Zadní Třebaně mají smysl.

SVATEBNÍ CESTA, DEN PÁTÝ: RELAX V PODHŮŘÍ

Štramberk je jedním z měst, kam se už dlouhá léta chystám: nádherně zachovalé historické jádro ve stínu hradního vrchu s pozůstatkem opevnění a věže Trúby, uličky s unikátně dochovanou původní dřevěnou zástavbou (Štramberk je mj. naše jediná Městská památková rezervace, kde jsou plošně chráněny komplexy lidové architektury), a to vše sevřené v neobyčejně dramatickém krajinném rámci mezi několika vápencovými vrchy, z nichž ten nejznámější se jmenuje Kotouč, na jehož úbočí se nachází mj. slavná jeskyně Šipka.

 Fascinující štramberské panorama s věží Trúbou - pozůstatkem hradu.

Štramberk má ale ještě jednu přednost, která ho pro mne dělala zajímavým výletním cílem, a tou je samozřejmě místní pivovar, který se nachází v jednom z nádherných barokních domů přímo na štramberském náměstí. Pivovar je provozován, stejně jako řada dalších turisticky atraktivních míst a aktivit v okolí, pod jednotnou značkou Relax v podhůří Beskyd.

 Městský pivovar na náměstí.

Jednou z nich je i Jaroňkova pekárna, která se nachází v jiném z domů na Štramberském náměstí a která nabízí i posezení u kávy či jiných nápojů. My v slunečném ránu volili kávu, pivo jsme si chtěli dát až později přímo v pivovaře, nehledě na to, že pekárna z mně neznámého důvodu nabízela pouze lahvový Birell.

 Centrum města a jeho krajinný rámec z Trúby.

Přestože jsem se už nemohl dočkat, až usedneme na pěknou pivovarskou zahrádku, ze které byl neobyčejný výhled na celé štramberské náměstí i na věž Trúbu, vydali jsme se nejdříve na prohlídku "dolního" města, než teploty, podporované velmi intenzivním sluncem, vystoupí na hodnoty, ve kterých by nebyly rozpálené dlážděné ulice města příjemné.

 Náměstí v pohledu z pivovaru.

Obešli jsme takřka celé historické město, zejména uličky Horní a Dolní Bašta, kde se pod někdejší hradbou města nachází největší soubor dřevěných domů. Obešli jsme i celé náměstí, uličky kolem něj, nahlédli do kostela sv. Jana Nepomuckého a nakonec se vydali napříč náměstím do pivovaru, který se nachází přesně na proti jeho vchodu.

 Ulička Horní Bašta s komplexem zachovaných dřevěných měšťanských domů.

Posezení na zahrádce bylo skutečně příjemné a poledne ve Štramberku uteklo skutečně rychle. Pivovar nabízí, kromě vlastních piv, i nabídku z nedalekých Kozlovic, společná je pro oba pivovary i osoba sládka. K mému smutku ale došlo k podstatné změně v pivním lístku. Z komba světlý Trubač 12° a tmavý Troobacz 13° byla v nabídce jen světlá varianta. Všude možně chválený tmavý speciál, přirovnávaný k Flekovskému, byl v nedávné době bohužel nahrazen 14° speciálem Ušák, který je, dle místní kulinářské speciality "Štramberské uši", ochucený perníkovým kořením (aniž by to bylo v lístku zmíněno). V parném létě skutečně nevhodné pivo, dokážu si představit jedno na vánočním stole, ale takto?

 14° ochucený Ušák. 

Z Kozlovic byla v nabídce novinková světlá 10° a standardní světlá 12° "Valašský vojvoda" a tmavá 12° "Kozlovický fojt". Ze všech piv toho dne ochutnaných nám nejvíc chutnala právě světlá 10°, výrazně pitelné pivo s (na desítku) poctivým tělem, výborným řízem a bla, bla, bla - však zajeďte sami a ochutnejte. ;)

 Interiér pivovaru.

Vzhledem k posezení na zahrádce jsme si nemohli užít nádherných interiérů pivovaru, jejichž část se nachází i v původních historických sklepích. Varnička je součástí interiéru v přízemí, zakomponovaná do dřevěného výčepu.

 Měděná varní garnitura s cedulkou "Prosíme, nedotýkejte se varny. Děkujeme."

Jak jsem psal, poledne na zahrádce s výhledem na Trúbu uteklo skutečně rychle, a tak jsme se v tom největším parnu vydali i na prohlídku "horního města" a právě samotné věže Trúba. Z ní se naskytl krásný výhled na celé město i jeho okolí, tvořené zmiňovanými vápencovými kopci. Hradní vrch i samotné město jsme nakonec opouštěli štamberskou "Zlatou uličkou" (Jaroňkova), která je také celá lemovaná dřevěnými domy (víceméně dnes sloužící hlavně komerčním účelům, pokud hledáte klid a opravdovost, navštivte raději skutečně uličku Horní Bašta), abychom se ještě krátce prošli rozpáleným areálem botanické zahrady pod širým nebem v prostoru někdejšího lomu na vápenec.

 Jaroňkova "Zlatá" ulička pod Trúbou.

Štramberk je jedním z těch měst, která jeho návštěvníkům nabízejí kompletní nabídku zajímavostí a kde je přítomnost malého pivovaru tou pravou třešničkou na dortu. Miluji taková města!

PS: Den jsme zakončili návštěvou nedalekého Příbora. Neobyčejně kvalitně zachovaného historického sídla, které je dnes také chráněno jako Městská památková rezervace, jedna z nejvýznamnějších na Moravě. Kromě náměstí lemovaného domy s podloubím, piaristického areálu za hradbami či komplexu kostela Narození Panny Marie město dříve nabízelo i to, co Štramberk - pivo z místního minipivovaru. Jeho provoz však byl roku 2008 ukončen a technologie byla o dva roky později prodána. Přítomnost pivovaru tak dnes připomíná pouze vývěsní štít "Freudovo pivo" (tak se jmenovalo) na jeho někdejším působišti v jednom z domů nedaleko příborského náměstí. Škoda.

 Náměstí v Příboře, od kterého je to co by kamenem dohodil do někdejšího pivovaru.

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den druhý: klidné údolí "druhé" Bečvy
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den čtvrtý: na kole údolím Bečvy
Svatební cesta, den šestý: na Lysou horu i pod ní

SVATEBNÍ CESTA, DEN ČTVRTÝ: NA KOLE ÚDOLÍM BEČVY

Úmorné slunečné počasí, které nás doprovázelo po celou svatební cestu ukázalo na jeden den svou příjemnější tvář a čtvrteční ráno, dopoledne i čas oběda skrylo sluneční paprsky za mraky, ze kterých co chvíli padal drobný déšť. Ideální počasí na výlet na kole, který jsme měli na ten den naplánovaný. Podobně ideálně se jevila i cyklostezka "Bečva", která byla do roku 2010 vybudována prakticky po celé délce toku stejnojmenné řeky. Cyklostezka navíc většinu času vede po vlastním tělese. Nic tak nebránilo tomu, abychom se v brzkém ránu vydali směrem západním, po proudu řeky... 

Cestou tam jsme navštívili městečko Hustopeče nad Bečvou (lehce omylem, trochu jsme zabloudili, ale nelitovali jsme, v obci se mj. nachází nádherný renesanční zámek) lázně v Teplicích nad Bečvou s pěknou konverzí staré cihelny na objekt restaurace a dvě vyhlášené železniční památky - Jezernický viadukt a Slavíčský tunel (druhý zmiňovaný je mimo trasu cyklostezky a cesta k němu byla pro silniční kola utrpením ;) ).

 Slavíčský železniční tunel, kterým vlaky nejezdí už více než sto let.

Cestou zpět jsme navštívili úchvatnou zříceninu hradu Helfštýn, která patří k největším dochovaným hradním komplexům u nás s nádherným výhledem do okolí. Hrad je navíc každoročně místem konání celosvětového kovářského setkání, a tak jsou interiéry i exteriéry zříceniny obohaceny řadou unikátních kovových plastik. Cestu zpět jsme si již zkrátili částečně vlakem, protože se přiblížil večer. Do něj jsme nastupovali v Hranicích na Moravě, které mají překrásně položené zachované historické jádro na ostrohu nad řekou Bečvou s dominantami zámku, synagogy a kostela Stětí sv. Jana Křtitele.

 Úchvatný Helfštýn.

Zřejmě tady tak schází cíl naší cesty, a také nějaké to pivní téma, proč bych o tom tady psal. Lipník nad Bečvou je neobyčejně malebné městečko, které spadá pod památkovou ochranu městské památkové rezervace. Přestože je tak trochu zapomenuté, řadí se mezi nejlépe dochované městské celky na celé Moravě i v rámci České republiky. Město nabízí historické náměstí a uličky v původním půdoryse obehnané hradbami společně s židovskou ulicí (ve které stojí jedna z našich nejvýznamnějších synagog), řadou kostelů a jiných památek.

 Lipnické náměstí s radnicí.

Za středověkými hradbami pak stojí zámek, někdejší piaristická kolej a jižně od města se nachází i dva židovské hřbitovy. Jižně od historického centra, přímo naproti zachovalé hradební zdi se ale také od roku 2009 nachází, na dohled od lipnické sladovny, "První soukromý pivovar společenský v Lipníku". Pivovar byl založen již v roce 2004, aby se později přesunul do nových prostor s vlastní restaurací.

 Vkusná novostavba pivovaru a restaurace z roku 2004.

Pivovar vaří širokou škálu piv pod jednotným názvem Svatovar, z nichž byly v době naší návštěvy na čepu pouze světlé 11° a 12° a polotmavá 12°. Ze všech tří nabízených piv jsme jako nejlepší vyhodnotili světlou jedenáctku, kterou jsme dostali v rámci objednávky oběda zdarma v dvoudeckové skleničce. Obědovým menu nás pivovar skutečně potěšil, neboť nabízel kapustovou polévku a zeleninové rizoto s žampiony a i jinak se v tomto směru tvářil jídelní lístek vstřícně.

 Světlá a polotmavá 12° na keramických táccích.

Restaurace, která byla v době obědů zcela plná a postupně se vyprázdnila je pěkně zařízená v kombinaci tmavého dřeva a zelené barvy. Trochu laciným dojmem působí pouze pohledová štukatura stropu, ale jinak se nám v pivovaře, i pro jeho pěkně položení u hradeb, moc líbilo. Technologii jsme bohužel neviděli, protože výrobní úsek je pro rekonstrukci návštěvníkům uzavřen. Lipnický pivovárek určitě ale doporučujeme k návštěvě.

 Interiér restaurace s výčepem (ten podivný strop jsem raději ořízl ;) ).

PS: během cyklovýletu jsem ochutnal i dvě ochucená piva z produkce nedalekých velkých pivovarů. Slabě alkoholický limetkový Zubr byl samá chemie a nechutně přeslazený kousek. Mnohem lépe z toho vyšel nealkoholický Litovel s příchutí pomelo, který byl sice doplněný umělým aromatem, ale jinak velmi pitelný a chutný. Radlery (ať alkoholické nebo nealkoholické) jsou v parném létě (ve které se náš výlet odpoledne zase proměnil) skutečně velmi příjemnou alternativou ke standardním nealkoholickým nápojům a v případě jízdy na kole i (z bezpečnostních důvodů) k alkoholickému pivu. My to z Lipnického pivovaru "vycházeli" asi tříhodinovou procházkou po městě. ;)

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den druhý: klidné údolí "druhé" Bečvy
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den pátý: relax v Podhůří
Svatební cesta, den šestý: na Lysou horu i pod ní

SVATEBNÍ CESTA, DEN DRUHÝ: KLIDNÉ ÚDOLÍ "DRUHÉ" BEČVY

Přestože jsme původně měli trochu jiné plány, prodloužený pondělní večer způsobil, že na druhý den naší cesty jsme volili klidnější program. Do Vsetína, ležícího v údolí druhého ramene řeky Bečvy, které je po něm pojmenované, jsme se stejně chtěli také podívat. A z Rožnova sem vede pohodlné vlakové spojení. A co víc, v úterý se sem chystali i Péťa s Hawranem, a tak jsme mohli prodloužit naše nečekané setkání.

Vsetín, podobně jako Rožnov, leží v hlubokém říčním údolí v působivém stínu vrcholů Beskyd. Jeho malé historické jádro bylo bohužel v minulých desetiletích výrazně poznamenáno přestavbami, ale i tak je v něm k vidění řada zajímavých míst, která jsme všechna, v parném poledni, prošli. Největší silou města ale zůstává jeho dramaticky zvlněný terén, který se nejvíce projevuje na pravém břehu Bečvy, nad kterou se na ostrohu tyčí zámek společně s pozoruhodným areálem katolického kostela Nanebevzetí Panny Marie.

 V ulicích Vsetína.

Jen kousek pod zámeckým ostrohem, v údolí říčky Jasenka, je schovaná novostavba, ve které od roku 2002 vaří minipivovar Valášek, který tak navázal na tradici vaření piva ve Vsetíně po uzavření zdejšího pivovaru. A pro nás to byl samozřejmě jeden z důvodů, proč jsme se do města vypravili.

 Pivovar Valášek, zahrádka je vpravo za stromy.

S pivem z pivovaru Valášek jsem se v minulosti setkal již několikrát - v nejrůznějších "ochutnávkových" hospodách v Praze či z PET lahve, do kterých stáčí prakticky svůj veškerý sortiment. Z výsledků práce místního sládka jsem vždy ale měl velmi ambivalentní pocity. Ve Valášku se, jak je dnes módou, nebojí experimentovat i se svrchně kvašenými pivy, což osobně považuji za nešťastný krok. Ležáková piva (v obvykle dobré kondici) tak jsou v nabídce doplněna pivy typu Ale, jejichž charakter snad nejvíce odpovídá nelichotivé charakteristice "český ejl".

 Varna pivovaru zakomponovaná do interiéru restaurace.

Stejně tak tomu bylo i při naší návštěvě: na čepu byl mj. i pro mne nový Red Ale, který ale s pivem této kategorie neměl skoro nic společného (snad jen barvu), aromatické chmelení přebíjelo silné sladové tělo. Dojem podstatně lepší pšenice kazilo točení do tlustostěnných buclatých ležákových půllitrů (do kterých byl konec konců natočen i zmíněný Ale). V mých vzpomínkách tak teď je Valášek zatím asi nejvýraznějším pivovarem ze skupiny, kdy nechápu, proč se nedrží tradice ležáků (čímž nemám namysli višňový či borůvkový, které má také v nabídce - další mor našeho pivovarnictví).

 Pšenice a Red Ale na zahrádce.

Ale abych nebyl jen negativní. Pivovar je položený na krásném místě přímo na břehu Jasenky ve stínu stromů a zadní část venkovní zahrádky dokonce tvoří terasu nad ní. Posezení zde tak je, ač nedaleko poměrně frekventované silnice, velmi příjemné a klidné, a přesně takové jsme tam prožili i my. Můj pozitivní dojem z místa umocnil i jídelní lístek, ve kterém jsme našli i veganům přátelskou nabídku.

Jestli se do Vsetína někdy vrátím, už nebudu experimentovat a zůstanu u ležáků. To samé bych (v dobrém) doporučil i místnímu sládkovi.

Další články o naší svatební cestě:
Svatební cesta, den první: v Rožnově je nádherně
Svatební cesta, den třetí: relaxace
Svatební cesta, den čtvrtý: na kole údolím Bečvy
Svatební cesta, den pátý: relax v Podhůří
Svatební cesta, den šestý: na Lysou horu i pod ní

MOMENT: O SVĚTĚ PIVA BEZ MASA

Není to tak dávno, kdy jsem zde v příspěvku o Kosteleckém chmelovárku žehral nad omezeností gastronomie na pivních akcích a vůbec na všech pivních místech. Omezeností, která obvykle (čest výjimkám!) znemožňuje konzumaci nabízených jídel vegetariánům, o veganech nemluvě. O to více jsem se těšil na otevření nového podniku v Praze pod názvem "Moment", který v sobě měl, dle jeho vlastních slov, skrývat kavárnu a bistro, na jejíž chodu se podílí tým kamarádů a známých, nabídka bude pocházet pouze z čerstvých surovin od malých tuzemských dodavatelů a navíc bude - ano, 100% veganská. Proč o tom ale píšu na blogu o pivu? Nabídku kavárny totiž doplňují piva, která splňují vysoké nároky, jež si provozovatelé Momentu vytyčili.

 Vývěsní štít kavárny & bistra Moment.

Hledání vhodného dodavatele nakonec skončilo spoluprací se známou personou (nejen) českého pivního světa, Janem Kočkou, a tak hlavní nabídku tvoří piva z putovního pivovaru Nomád, doplněná pivy vařenými na zakázku pro pivotéku Pod ořechem v rámci její edice Holy Farm. Výjimečně by tento stálý sortiment, dostupný v lahvové podobě, měla rozšiřovat i piva z varnsdorfského pivovaru Kocour.

 Z interiéru.

Kavárnu, nacházející se ve stínu stromů v parku Svatopluka Čecha, ve Slezské ulici čp. 62 (Praha-Vinohrady) jsem navštívil za první měsíc provozu již dvakrát - při slavnostním otevření a podruhé dnes (a určitě ne naposledy). Podnik má příjemný světlý interiér (ve kterém se odráží práce architekta) i pěkně zpracovaný vizuál (ve kterém se pro změnu odráží práce grafika). Kromě posezení nabízí malý antikvariát s čítárnou, odpočinkovou zónu nebo dětský koutek. Osobně mi chybí pouze nějaká menší předzahrádka (ale prý je v plánu).

 Čtenářské zákoutí s miniantikvariátem.

O tom, jak mi nabízená piva chutnala, se rozepisovat nebudu (a není to ani náplní tohoto příspěvku, i když minimálně o pivech z pivotéky Pod ořechem bych rád jednou něco napsal). Z kompletního sortimentu, smluvně vařeného v pivovaře Vyškov (jako samostatné várky, nejedná se jen o jinou etiketou označený běžný Vyškov), nabízí v Momentu světlý a tmavý ležák a také ležák ochucený višňový.

 Kavárna je ideální k posezení (přímo) u piva.

Mně osobně ale mnohem více lákal Nomád a jeho světlá American Pale Ale "Easy Rider" nebo extra-silná černá India Pale Ale "Black Hawk" (v nabídce snad někdy doplňuje česká IPA "Karel", já jí tu bohužel nezastihl). Ceny piv se nacházejí v běžném průměru za podobnou nabídku - Holy Farm je nabízeno za něco málo přes třicet korun za půllitr, Nomád je odpovídajícím způsobem dražší (50 Kč za 0,5l). Určitě bych do budoucna ocenil doplnění sortimentu sklenic vhodných pro tyto druhy piv, neboť kavárna doposud disponuje pouze pivně nezajímavými sklenicemi pro nealko nápoje.

 Moment(ka) s Easy Riderem.

Nejsem si zcela jistý, zda tento příspěvek někoho osloví, ale budu rád, když se, stejně jako právě kavárna Moment, stane osvětovým vstupem do světa piva bez všudypřítomného masa. Bistro-kavárna je stále ještě v rozjezdu plném elánu a nadšení, a tak její smysl a kvalitu prověří až čas, spojený s vytvořením okruhu stálých návštěvníků, na kterých podobné podniky vždy stojí. Běžte to taky zkusit, věřím, že nebudete zklamáni. 

Milovníky piva můžu už nyní nalákat na jedno překvapení, které se do budoucna chystá a o kterém vím nejen od samotné provozovatelky podniku. Rozhodně se máte na co těšit! Víc ale zatím neprozradím,  někdy příště se určitě v nějakém dalším příspěvku na blogu Pivní Partyzán dozvíte víc. Věřím, že to bude už za Moment.

DVA ZÁŽITKY S NOVÝM PIVEM KRUŠOVICE PŠENIČNÉ

Přestože mají malé pivovary stále marginální ekonomický podíl na trhu, je potěšující zjištění, že největší hráči čím dál tím více sledují trendy, které z tohoto segmentu vycházejí a které mají úspěch u konzumentů. A co víc, musí na tyto trendy také reagovat. Není to sice poprvé, kdy nějaký velkopivovar zavádí novou značku označenou jako pšeničné pivo do svého portfolia, avšak po nejrůznějších pokusech v podobě kočkopsů Staropramen Nefiltrovaný či Fénix (Plzeňský Prazdroj) se jedná v případě piva Krušovice Pšeničné o standardní svrchně kvašený Wezien "německého" typu.

Od chvíle, kdy zpráva o novém pivu poprvé proběhla tiskem, jsem byl zvědavý, jak na mne zapůsobí - z pivovaru, který má, stejně jako Krušovice, v držení holandský Heineken, jsem totiž již dříve opakovaně pil zářijová Dožínková pšeničná piva (vařená v rakouském pivovaru Schöfferhofer), která mi vždy velmi chutnala. Ze zpráv na internetu jsem vyčetl, že Krušovice Pšeničné jsou skutečně vařeny přímo v Krušovicích, podíl pšeničného sladu tvoří 50% (což je oproti německým standardům poměrně málo) a zbylé sypání tvoří slady ječné (světlý český a trochu karamelového). Jak jsem již napsal výše, toto pšeničné pivo je kvašeno skutečně svrchními kvasnicemi (z důvodu nedokonalé české legislativy ale musí být, stejně jako v případě pšenic z jiných pivovarů, označováno nesmyslně jako "pšeničný ležák"). O původu a druhu kvasnic jsem se však nikde nedozvěděl.

Během uplynulých sedmi dní jsem měl hned dvě možnosti na zcela odlišných místech se s pivem Krušovice Pšeničné setkat a odnáším si i dva zcela odlišné zážitky. Minulý týden jsem zavítal do hostince Krušovického pivovaru Šalanda na pražské Národní třídě, kde to mám poměrně rád (líbí se mi prostředí, detaily v podobě např. keramických pivních tácků, ale i jiné věci a pivo mi zde obvykle chutnalo). Nové pivo mi bylo přineseno v ologované "weizenové" sklenici (škoda, že jsou jen v půllitrové variantě). Vizuální dojem byl skvělý, pěna krásně krémová a vysoká, pivo standardně zakalené, oproti bavorským pšenicím trochu světlejší barvy. Krásné intenzivní ovocné aroma ve vůni ustoupilo po napití spíše do pozadí. Pivo mělo vysoký odpovídající říz, a ačkoliv bylo lehce vodové, celkově mi dost chutnalo. Jedinou výtku mám k mýdlovému dozvuku, způsobenému zřejmě použitými kvasnicemi, nevím. Sečteno podtrženo, na Šalandě ochutnal jsem kvalitní pšeničné pivo, které si, zvláště v parných dnech, rád dám znova.

Tuto možnost jsem dostal hned dnes na druhé straně republiky, nedaleko od pivovaru na Starém Brně v restauraci Gingilla. Pivo mi bylo taktéž nabídnuto v nové sklenici, avšak brzy následoval šok. Kolega, který zde byl se mnou, poté, co sklenici pozvedl do výše očí, poznamenal: "Hm, citron." Vyděsil jsem se a bohužel i v mé sklenici, pod hustou pěnou, plaval tlustý plátek citronu (a nadával jsem sám sobě, že mne nenapadlo obsluhu předem upozornit). Vzhledem k tomu, že kvůli zapředenému hovoru proběhl tento okamžik asi až deset minut po naservírování, bylo jasné, že pivo je ztracené. Rozhodl jsem se ale, že ho zkusím vypít, abych měl porovnání, co takový citron, který je pořád bohužel neduhem řady restaurací nabízejících pšeničná piva (a to bohužel i v případě malých pivovarů), s pivem dokáže. Vůně po banánech se po napití rozplynula v podivně nakyslý vodový vjem, že jsem měl co dělat, abych sklenici vůbec dopil. Pivo bylo chuťově úplně rozbité, kultuře pití navíc určitě neprospěly citronové cucky, které plavaly na dně sklenice.

Když jsem odcházel, zapředl jsem na téma citronu přátelskou (bez ironie) řeč s obsluhou. Ochotný číšník se mi omluvil s tím, že to mají nařízeno shora, aby citron do piva dávali s tím, že to bylo v instrukcích, které s novým pivem dostali přímo od sládka. Těžko říct, kde se nachází opravdový původce tohoto problému (pokud by byl opravdu v osobě sládka, považuji to za krajně nešťastné), každopádně číšník slíbil, že věc nadnese nadřízeným a citron do piva rád dávat přestane. Věřím, že podobný přístup bude mít při servírování piva Krušovice Pšeničné co nejvíce hospodských, aby zbytečně nekazili jinak (nejen v prostředí velkopivovarů) povedené a zajímavé pivo, které se určitě může stát, i vzhledem k nízkému obsahu alkoholu (4,3% ) oblíbeným pitím na prosluněných letních zahrádkách.

NOVÉ PRAŽSKÉ MINIPIVOVARY: ŠKOLIČKA PROSEK

Jestliže jsem se v Hostivaru bál přeplněného otevíracího dne, že jsem jeho návštěvu nechal až na klidnější páteční odpoledne, v případě dalšího nového pražského minipivovaru Školička na Proseku jsem byl ochotný návštěvu v otvírací den riskovat - hlavně asi pro osobní pozvání od mladého sládka Přemka Chmelaře, se kterým se vídám na chodbách školy v Podskalské. Byl jsem zvědavý jak na porovnání obou pivovarů jako celku, tak zejména na výsledek práce mladých sládků.

 Nevzhledná budova restaurace a pivovaru Školička.

Měli jsme štěstí, když jsme v sobotu večer vstoupili do zcela zaplněného prostoru restaurace, seděl Přemek hned u prvního stolu a hbitě nám u něj zajistil volná místa, což bylo příjemné. Spolustolovníkem nám téměř celý večer pak byl Přemkův učitel Oldřich Koza, který přišel osobně zkontrolovat výsledky svého žáka a se kterým jsme celý večer vedli debaty nejen (a zejména nejen) o pivu. Hned při vstupu do restaurace jsme zjistili pozitivní věc - v prostoru se nekouří, neboť kuřákům je vyhrazena druhá, zcela oddělená, část restaurace. Což mi připomíná, že den předtím navštívený Hostivar byl nekuřácký celý (v příspěvku o něm jsem to zapomněl zmínit jako velké +).

 Pšenice a světlý ležák Beznoska.

Když to vezmu kolem a kolem, tak mladý sládek z Podskalské (a jeho dobré pivo, o kterém se zmíním dále) je tím jediným, co oba pivovary spojuje, a je to poměrně logické. Školička vznikla importováním pivovaru do již léta zaběhlé restaurace se vším špatným, co to obnáší - technologie "rozeseta" po celé budově "kam se co vešlo" a dvounádobová varna o objemu vyrážené mladiny 5 hl je tak například poměrně nelogicky (asi na tlak majitele, aby byla na očích zákazníků) vměstnána do kouta vedle výčepu. Interiér restaurace je poměrně fádní a standardní, v sobotu večer jsem se v něm cítil ale poměrně dobře. Jako největší zlo a ústupek považuji, že na přítoči vlastním pivům zůstane i nadále nejmenované pivo jednoho pivovarského koncernu (na které jsou prý místní zvyklí). Strašný neduh některých nových pivovarů. Budova restaurace navíc v sobě skrývá vše z toho nejhoršího, co přinesla architektura poloviny 90. let.

 Interiér restaurace s dvounádobovou varnou.

Sládek nám po krátké ochutnávce nabízí prohlídku jeho "království" spojenou s ochutnávkou mladého světlého ležáku, čekajícího v ležáckých tancích "na svůj čas". Ten byl překvapivě (ležel zatím jen tři týdny) lepší, než světlý ležák uvařený na otvíračku. A co se vůbec nabízených piv (značka Beznoska) týče? Světlý ležák byl vyrovnaný, ale "něco" mu chybělo, vzhledem k tomu, že to ale byla úplně první várka, dají se drobné nedostatky přehlédnout. Pšenice, samozřejmě svrchně kvašená, mi chutnala hodně, dokážu si jí představit jako skvělé pití na léto - spíš lehčí tělo a trochu nakyslá, taková, jakou jí mám rád. Jako nejlepší ale rozhodně hodnotím polotmavý 14° speciál, lehce nasládlý, lehce kávový, plný, sladový ale přiměřeně hořký - toto pivo se opravdu povedlo a věřím, že jeho kvalita se udrží i do budoucna.

 Sládek a ochutnávka na spilce.

Popravdě se přiznám, že z pivovaru Školička mám rozporuplné pocity, umocněné zřejmě i předchozí návštěvou v "bezchybné" Hostivaři. Jestli se na něco upínám, tak je to osoba a práce Přemka Chmelaře, protože jeho pivo bude tím hlavním, co kvality podniku prověří. Potom snad dokážu přehlédnout zmiňované nedostatky v interiéru, přístup k souběhu piv na čepu i asertivitu majitele podniku nebo dodavatele technologie v ovlivňování sládkovy práce. Uvidíme.