31. prosince 2016

PARTYZÁNŮV ROK 2016

Už počtvrté usedám na konci roku ke psaní. Tak dlouho už tento blog žije. Vlastně nemluvím pravdu, je to ještě o rok víc, ale dá se hovořit o žití, když jsem ho tehdy, kdysi dávno na jaře roku 2012, nechal dobrovolně na téměř rok usnout? Nechal usnout tak, jak nyní už nechci. Bojuji sám se sebou, bojuji s jeho existencí, ale vím, že je mojí součástí tolik, že už si bez něj život nedokážu představit. I když číslo publikovaných příspěvků roku 2016 tomu možná nenapovídá, je to tak.

Nejen, že je blog mou pevnou součástí, ale díky ohlasům a jeho čtenosti mám i feedback, že se snad stal pevnou součástí i (věřím, že nejen) pivní společnosti. Právě čtenáři jsou druhým - respektive možná právě tím prvním - důvodem, proč blog zkrátka už nechci nechat usnout. Ač jsem si to nemyslel, čtenářská základna blogu se i letos navýšila a o smyslu psaní mne přesvědčuje i to, že hned 4 letošní příspěvky se dostaly mezi 10 nejčtenějších za celou historii blogu. V zrcadle toho, že jich bylo publikováno, včetně tohoto, pouhých 16 je to určitě úspěch. A na tomto místě bych se chtěl všem těm, kdo na blog pravidelně dochází, omluvit za to, že často museli dlouze, předlouze čekat na nový příspěvek.

Pokud bych se měl za rokem 2016 ohlédnout ve vztahu k tomuto blogu, byl by to na prvním místě určitě rok nenapsaných příspěvků. Je to tak. Letošní rok byl na pivní události, zážitky, cesty, degustace, podněty na glosy ad. tolik bohatý, že jsem všechno zkrátka nedokázal na blog vypsat. Nebyl prostě čas. To se nevymlouvám, to je fakt. Některé z těch věcí zůstanou už navždy minulostí v mé ztracené paměti, některé bych ale rád na blog ještě poslal. Týdenní pobyty v Mnichově a ve Vídni byly na pivo tak bohaté, jako nic jiného. Ty si své místo na blogu zaslouží. Stejně jako úžasný výlet do rakouského příhraničí v zapomenutém Vitorazsku. Výletů byla ale kupa i po našich krajích. Namátkou se určitě brzy rozepíšu o ne zas tak dávném výletu do nádherného podzimního kraje mezi Brdy a řekou Berounkou, anebo o starším červnovém výjezdu do Zlína a jeho okolí (kam se zase podíváme i v roce 2017, máme důvod). Ale bylo toho mnohem více.

Proč jsem ale letos neměl tolik čas psát? Nebyla v tom jen hromada výletů, ze kterých se člověk vracel mnohdy unaven a pak už zase nebyl prostor. A teď nechávám stranou, že si člověk zvyká na stále více času, který tráví s rodinou (když mne třeba Mikuláš tahá do pokojíčku, abych mu z kostek postavil "piovar"). Nebo starost o naše nové působiště, které se mimochodem stalo i prvním působištěm Domácího pivovaru Partyzán v jeho historii, kde vydržel celý kalendářní rok. Věřím, že šestý rok, který pivovar v tichosti v listopadu oslavil, nebude takový poslední. Naopak. Pivovar zapouští kořeny, mění se a přemýšlení o jeho koncepci, podobě a budoucnosti také ukusuje něco z krajíce drahocenného času.

Co mi ale zabíralo skutečně čas tolik, že mi to bránilo psát, ale zároveň o tom chci psát tady na blogu jsou aktivity, které se motají kolem piva a pivovarnictví. Píšu to tady snad každý rok, ale přemýšlím, kdy to byla pravda tolik jako letos. Snaha propojit koníček a práci v jeden fungující celek je vždy těžké, ale rok 2016 byl dalším krokem k tomu, aby jednou pivo a pivovarnictví (a věci s nimi související) byly jednou jedinou mojí radostí i starostí.

Rok 2016 tak byl možná rokem publikovaných pouhých 16 příspěvků, ale byl také rokem, kdy jsem uvařil několik kooperačních várek s českými minipivovary (a další várky domluvil). Jen tak, pro radost i pro zkušenost. Jedna z várek ve spolupráci s pivovarem Lobeč byla zároveň podporou Institutu pro památky a kulturu a jeho dárcovské kampaně Pivo PROPAMÁTKY. S Institutem dlouhodobě spolupracuji, protože jsem stále přesvědčen, že propojování minulosti a budoucnosti má smysl a obnova historických pivovarů je jedním z takových pěkných důkazů o tom, že to může fungovat. A jsem rád, že fungovalo i kooperační vaření a že na ta piva byly poměrně pozitivní ohlasy. Věřím, že rok 2017 bude v tomto směru podobně úspěšný, zvlášť, když se chystá i něco zcela nového. O tom ale zatím psát nebudu, nechte se překvapit.

Naopak ale chci psát o poznávání historie piva a pivovarnictví. Ta byla letos možná ještě víc, než v předcházejících letech tím, co zabíralo takřka veškerý můj volný čas - rozuměj čas, který jsem věnoval práci. Po opatrném otrkávání z minulých let, kdy jsem si ověřoval, co a jak mne dokáže naplňovat v prohrabování se v materiálech k dějinám pivovarnictví, jsem letos vábení objevování zapomenutého a starého propadl docela. Celý rok jsem tak každou chvíli trávil v archivech, knihovnách, ale i při prolézání tmavých a zaprášených koutů jednoho krásného historického a přitom stále fungujícího pivovaru a jeho sladovny. Pivovar se sladovnou v Benešově je moje srdcovka již od útlého mládí a těší mne, že jsem letos mohl ze tmy archivů o historii tohoto pivovaru vynést na světlo zcela nové informace a poznatky (které se brzy dočkají i patřičného publikování). Benešovským pivovarem to ale nekončí, vábení pokračuje a vypadá to, že další na řadě bude již zmiňovaný lobečský pivovar, jehož historie (nejen) v 19. a 20. století je i dnes stále více tajemstvím, než poznaným tématem.

Zmiňovaná Lobeč byla vůbec silným tématem roku 2016 a vždy jsem se sem rád vracel a budu vracet i nadále. Nejen pro vaření piva a pro historii pivovaru, ale i pro setkávání. Setkávání s příjemnými lidmi u piva a kolem piva je jednou z věcí, které si vážím nejvíce. A tak rok 2016 byl i rokem hromady skvělých akcí třeba se spolkem Lízníků. Ať se jednalo o vaření společných domovařičských várek u nás na severu, o popíjení zajímavých piv zejména v čerčanské pivnici u Škvorů, anebo o parádní prosincové Dolíznutí, kdy jsem se konečně podíval do legendárního Kuldova působiště v Mezihoří pod vápenkou. I o něm bych tu na blogu chtěl napsat, bylo málo tak příjemných chvil.

Teď jsem se ale přistihl, že asi zase nemluvím pravdu. Příjemných chvil si člověk váží pro jejich mimořádnost, ale letošní rok na takové byl tolik bohatý, že vlastně nevím, kde začít a skončit. Intenzitě líznických akcí se určitě vyrovná setkávání se s podještědským Spolkem Dubáků, který dokazuje, že i na první pohled mrtvé regiony dokáží ožít a že pivo v tom samozřejmě musí hrát jednu z hlavních rolí. Děkuji Vám za ty úžasné chvíle na Trávníčku, anebo ve Všelibicích!

Příjemně jsem se cítil ale třeba i na klasické akci ve středočeském Vojkově, na již pomalu také klasických akcích v Poděbradech a Kutné Hoře, anebo v Telči na konferenci PROPAMÁTKY o obnově a využívaní historických sýpek, kde večer samospádový soudek (zapůjčený od koho jiného než od Spolku Dubáků) s pivem PROPAMÁTKY zmizel jako pára nad chmelovarem. A symbolickou tečkou za rokem 2016 budiž pak již tradiční Partyzánské pivní setkání v libereckém Pivním baru Azyl (do kterého se se samozřejmě znova a znova rád vracím). Setkání se i potřetí skvěle vydařilo a již nyní se těším na další ročník.

Když se teď s hrůzou dívám na to, jak jsem se rozepsal, uvědomuji si jedinou věc. Rok 2016 byl pivně opravdu bohatý a plnohodnotný a věřím, že tento příspěvek je dostatečným vysvětlením toho, proč těch příspěvků bylo letos opravdu jen šestnáct. Když se nad tím zamyslím, tak si asi stále víc a víc uvědomuji, že skutečný život se odehrává jinde, než na internetu, a tak mám do dalšího roku jediné přání. Ať bude rok 2017 příspěvků jakékoliv množství, přeji si, aby těch potenciálních důvodů proč je psát, těch akcí, aktivit a setkávání, bylo co nejvíce. 

A věřím, že všechny tyto radosti se mnou budou i v roce 2017 sdílet i moji nejbližší, stejně jako v uplynulém roce, kdy pro mne byli tou stálou, neutuchající a největší podporou. Moje přaní z loňského závěrečného příspěvku se mi tak bezezbytku vyplnilo a já vím, že nechci, aby tomu bylo někdy jinak. Jen vše dobré v roce 2017 Vám přeje Pivní Partyzán.

 PF 2017 přeje Pivní Partyzán.

28. listopadu 2016

PIVO PROPAMÁTKY, ŽIVÁ HISTORIE A V LOBČI SE POŘÁD NĚCO DĚJE

Moje první setkání s Institutem pro památky a kulturu vlastně také souviselo s pivem. Psal se listopad roku 2011 a já se vydal na konferenci o obnově a využívání sladoven do Písku. Na konci konference, v prostředí minipivovaru Lipan v Dražíči, kde končil blok doprovodných exkurzí, jsem se dal do řeči s ředitelem Institutu, Alešem Kozákem. Zjistili jsme, že si máme navzájem co říci a že bychom mohli spolupracovat. Naše spolupráce dnes trvá již více než pět let.

 Logo kampaně Pivo PROPAMÁTKY, které bylo předlohou i etiketě našeho piva.

Postupně jsem přebral agendu pořádání konferencí PROPAMÁTKY - obnova a využívání staveb (roku 2013 např. na téma pivovary v krásném prostředí Chrámu Chmele a Piva v Žatci), tvorbu konferenčních sborníků a nejrůznější drobnější aktivity. Letos jsme ale naší spolupráci rozšířili o nový prvek - jak objemem práce, tak jeho podobou. Na jaře jsme společně naplánovali a v aktuálním čase realizujeme dárcovskou kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Pro ní jsem mj. uvařil speciální limitovanou várku piva American IPA v pivovaře Lobeč.

 Zcela zaplněný sál Chrámu Chmele a Piva v Žatci za účasti řady významných hostů
 během konference PROPAMÁTKY 2013 dokázal, že o téma obnovy a nového využití
 historických staveb je velký zájem.

Kampaň v sobě ukrývá vlastně vše, co je hlavní náplní i cílem projektu PROPAMÁTKY - informovat, propojovat a zejména pomáhat hledat nová řešení ve věci obnovy a nového využívání staveb. Zejména památek, ale i jiných zajímavých historických objektů. Jedním z nejzajímavějších způsobů, jak dát v dnešní době staré stavbě nové využití, za nadějné možnosti na trvalou udržitelnost, navíc v kombinaci s ozvláštněním regionu, jeho turistického potenciálu apod., je bezesporu i vznik nových pivovarů. Právě na pivovarech a jejich pivech obsah kampaně stojí. Kromě našeho zmiňovaného piva PROPAMÁTKY z Lobče jsme vybrali pět dalších pivovarů, které vznikly v různých historických prostorách. Navíc jsme chtěli jejich výběrem pokrýt co nejvíce krajů České republiky a také jsme měli zájem na tom, aby výsledný balíček byl pivně rozmanitý. Podmínkou bylo, aby pivovary pivo stáčely do skleněných 0,75 l lahví. Byl to trochu oříšek vše zkombinovat, ale nakonec je na světě reprezentativní výběr pivovarů, které splňují vše výše řečené a které byly ochotné kampaň podpořit.

 Pivovar Lobeč & Pivo PROPAMÁTKY (American IPA), Pivovar Falnenštejn (Podzimní
 Ale), Pivovar Hauskrecht (PH 13 Black Flek), Zámecký pivovar Frýdlant (Albrecht 

 Výčepní), Pivovar Clock (Clock 12° APA) a Zámecký pivovar Chyše (Prokop 12° Jantar).

Kampaň Pivo PROPAMÁTKY je dárcovská, nejedná se o regulérní prodej ani o žádný projekt typu pivních zásilek. Kampaň je zaměřená na všechny, kdo mají chuť podpořit dobrou věc - redakci internetového portálu PROPAMÁTKY tvoří převážně lidé, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněni na pracovním trhu. Zároveň je kampaní pro všechny, kterým není lhostejný osud historických staveb a zajímají se o jejich nové využití. V neposlední řadě je samozřejmě určena všem, kdo mají rádi kvalitní pivo, které je nakonec středobodem celé kampaně a bez kterého by nikdy nemohla vzniknout.

 Právě vzniká Pivo PROPAMÁTKY. Styl American IPA je aktuálně jedním z nejvíce
 oblíbených pivních stylů českých pivovarníků. I proto jsme ho pro kampaň zvolili:
 chtěli jsme ukázat, že i ve starých stavbách mohou vznikat moderní věci.

Pokud se kampaň rozhodnete podpořit získáte (samozřejmě kromě dobrého pocitu a poděkování) i balíček, který Vám až domů stoprocentně zodpovědným způsobem doručí přepravní společnost DPD. Za dar v minimální hodnotě 300 Kč obdržíte jednu lahev piva PROPAMÁTKY uvařenou jen pro tuto kampaň. Za dar v minimální hodnotě 1800 Kč pak balíček doplní ještě pět piv z výše zmiňovaných pivovarů (pokud dar pošlete do 30. listopadu, přijde k Vám balíček zaručeně ještě před Vánoci). Jak již bylo řečeno, jedná se v kampani primárně o význam daru, ve kterém je skryta jeho exkluzivita. Na druhou stranu, naše vlastní pivo bylo uvařeno primárně pro tuto kampaň, sběratele navíc může potěšit vlastní etiketa či tácek kampaně, který bude přiložen ke každému balíčku.

Když jsem v úvodu napsal, že naše pivo jsem uvařil v pivovaru Lobeč, nebyla to náhoda. Lobečský pivovar, a už jsem tu o tom na blogu dříve psal, považuji za symbol všeho, co si dokáže člověk představit pod pojmy záchrana historické stavby, vztah k dědictví předků, ale zejména pak jeho předání dalším generacím a jeho zodpovědná obnova a nové využívání. S Lobčí mne pojí i přátelství jak s majiteli Janou a Pavlem Prouzovými, tak se sládkem Tomášem Fenclem.

 Obnova a nové využití pivovaru v Lobči je ztělesněním poselství kampaně.

V souvislosti s Lobečským pivovarem se právě v průběhu realizovaní kampaně Pivo PROPAMÁTKY udály dvě zajímavé události. Jakoby to byla snad náhoda, ale zároveň důkaz toho, že historie není nikdy mrtvá a její poznání a pochopení je proces, který žijeme dnes a tady.

Během úprav prostoru někdejší sladovny na budoucí restauraci bylo pod nánosy odpadků a stavební suti z pozdějších období odkryto těleso archaického hvozdu. Respektive zřejmě více takových zařízení, jejichž přesná podoba a fungování je aktuálně zatím ne zcela jasná. Nález ale ukazuje, jak je pivovar Lobeč stavebně-historicky velmi zajímavým a vrstevnatým objektem - asi podobně jako každá jiná stavba, kterou dokázal člověk předávat dál a dál časům budoucím, aniž by ji navždy zcela odstranil z povrchu zemského. Je smutný osud demolovaných staveb a buďme rádi za to, že můžeme být podobným nálezům přítomni.

 Narychlo naplánované odborné konzilium nad
 odkrytou částí historického hvozdu.

Nález zcela jiného typu, ke kterému se váže můj hluboký vztah k poznávání historie pivovarů proběhl již o pár dní před tím. V čase, kdy jsem s Prouzovými akorát začal pomalu domlouvat spolupráci na výzkumu, na jehož konci by měl být výstup přinášející nové poznatky o historii lobečského pivovaru, se mi podařilo, zejména díky skvělé spolupráci se zaměstnanci Státního okresního archivu v Mladé Boleslavi, objevit a ze stínů archivů vynést na světlo kompletní stavební plány parostrojní přestavby lobečského pivovaru, které v letech 1894-1896 vytvořil přední český pivovarský stavitel Josef Rosenberg. Plánů, v jejichž existenci Prouzovi už ani nevěřili a zejména plánů (a k nim přiložených spisů), které nám přinesou řadu nových odpovědí, ale také nových otázek k zatím zcela neprobádané kapitole z dějin pivovaru.

 Z nově objevených plánů parostrojní přestavby pivovaru v Lobči z let 1894-1896 od
 Josefa Rosenberga. Zdroj: SOkA Mladá Boleslav, fond OÚ Mnichovo Hradiště.

V Lobči se stále něco děje a jsem rád, že mohu být u toho. Slova o tom, že historické stavby nejsou mrtvé, ale jsou právě naopak výzvou k pochopení jejich vývoje a také jeho nového nasměrování zde získávají nový význam. Podobný, jako získávají v Brně, Frýdlantu, Chyši, Krásné Lípě a Potštejně - tedy v místech, kde dnes působí pivovary, díky kterým byla zachráněna historická stavba a které podpořily kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Za to jim patří veliký dík. A velký dík patří samozřejmě i všem, kdo kampaň dárcovsky podpoří, anebo tak již v průběhu listopadu učinili. Jsem pyšný na to, že jsem toho součástí a věřím, že kampaň i její náplň dokážou, že to má zkrátka smysl.

30. října 2016

NÁVRAT DO TŘEBONĚ BYL NEJEN O VZPOMÍNKÁCH

Je málo míst a jejich pivovarů u nás, na které mám tak dlouhé a tak bohaté vzpomínky jako na Třeboň. Důvod je prostý a už před časem jsem ho poměrně zevrubně tady na blogu rozepsal. Nic se ale nevyrovná, když se člověk do míst tolik oblíbených a v mládí tolikrát navštívených vrátí. Vrátí po letech, kdy ho sem zkrátka kroky nezavedly a to rovnou na několik dní. To se pak vzpomíná, když každá ulička, strom i městská věž jsou spojeny s nějakým zážitkem. A co teprve pak pivovar a jeho vyhlášená restaurace, kde jsme strávili tolik dlouhých večerů nad výborným třeboňským pivem. Poprvé kdysi dávno na čundru v létě 2002. Právě tehdy se začal psát můj vztah k tomuto krásnému městu a neméně krásnému pivovaru. Letos na konci září jsem měl po letech možnost si ověřit, že se z jejich krásy dodnes nic neztratilo.

 Třeboň, co dodat? Snad jen, že archiv je vlevo a pivovar vpravo.

Jestliže předchozí návštěvy tady byly motivovány cestováním na různých čundrech, později na výletech zkrátka za pivem, tentokrát byla motivace zcela jiná. Pivo v tom ale samozřejmě hrálo svou roli. Do Třeboně mne tentokrát zavály pracovně-studijní povinnosti. Chapadlo aktuálně řešeného projektu k dějinám pivovarnictví v Benešově v druhé polovině 19. století, o kterém jsem tu na blogu asi už dříve někdy obtěžoval, se zachytilo i v Třeboni. Fondy zdejšího známého archivu, dnes Státního oblastního, dříve rodinného schwarzenberského, má co říci i k dějinám pivovarnictví jednoho malého středočeského města. I když. I když musím bohužel popravdě přiznat, že badatelsky byl pobyt v Třeboni nakonec poměrně neúspěšný, ale takový už je život. A život je i takový, že neúspěch v pracovním čase jsem si bohatě mohl vynahradit v čase volném.

 Třeboňský zámek. Zajímavostí je, že zde dříve působil jak pivovar (v budově vlevo,
 tak později právě i schwarzenberský archiv).

Ač jsem myslel, že si první den odpoledne nejdříve projdu to krásné město, nakonec mne kroky záhy zavedly přímo k rozsáhlému areálu pivovaru, který původně vznikl kompletní přestavbou rožmberské zbrojnice (ovšem již v držení Schwarzenberském) na začátku 18. století. Dnes má areál historizující ráz (po kompletní přestavbě z 80. let 19. století), ale do Trocnovského náměstí, kde je dnes hlavní vstup pro návštěvníky, se obrací poměrně nenápadnou vrcholně barokní fasádou. Vpravo za branou je pivovarská prodejna (toho času zavřená, ale určitě se tam na tomto výletě ještě zastavím), proti mně hlavní průjezd na nádvoří pivovaru. Měl jsem živou vzpomínku, jak jsme tady vstupovali tenkrát toho deštivého červencového podvečera do pivovarské pivnice a já už se opět viděl, jak sedím pod jedním ze zazděných oblouků někdejšího humna - před charakteristickou malbou pivovaru na zdi - a objednávám si jednoho "Prezidenta".

 Hlavní vstup do pivovaru pro návštěvníky. Vpravo za branou je podniková prodejna.

Následoval dokonalý šok. Stará pivovarská restaurace se nekonala, malba na zdi také ne a přezděný oblouk humna byl vybouraný a otevřený do prostoru celých původních humen, která byla využita pro novou restauraci poté, co se v Třeboni přestal slad někdy před rokem 2010 vyrábět. Stará restaurace navíc toho roku vyhořela a v loňském roce byla dokončena její generální rekonstrukce a adaptace na nový podnik - pivovarskou restauraci Regent Gold. Trochu zvláštní název (a věru nehezké logo pivnice) vyvažuje ale její současná podoba a a atmosféra.

 Vstup do pivovarské. Vpravo je ještě podzemí bar
 Zbrojnice, který ale otevírá jen o víkendu. Pamatuji,
 že před lety mne tam taky kroky jednou zanesly.


Třebonští naštěstí šli cestou moderního přístupu, a tak je dnes možné místní pivo přímo u zdroje ochutnat v reprezentativních prostorách, řešených v tradičních materiálech s přiznáním původních konstrukcí. Atmosféru prostoru umocňuje stylové osvícení při patách sloupů humnových kleneb. Když jsem se zpětně díval na staré fotky z třeboňského pivovaru, byl jsem v druhém šoku, jak se to místo změnilo a jak bylo vlastně dříve ošklivé. Na druhou stranu - a možná je to jen dáno romantizujícím pláštíkem vzpomínek, nevím - stará pivovarská v Třeboni na mne působila neuvěřitelně domáckým a intimním dojmem. V těch nových otevřených prostorách jsem se za celou dobu pobytu (a nebudu lhát, že jsem se sem ještě dvakrát vrátil) nedokázal nějak najít.

 Současná podoba pivovarské restaurace.

Přesto se tady sedělo a pilo dobře a díl své práce na tom určitě měla i velmi příjemná obsluha, se kterou jsem opakovaně zavedl řeč ohledně pivovaru, pivnice i samotného piva. A kvůli tomu jsem tady přece primárně byl. Chtěl jsem si objednat zase právě "Prezidenta" - světlý 14° speciál, který asi dnes už nikoho nevytrhne svou originalitou. Za našich "mladých dob" pro nás ale právě Prezident byl symbolem regionálního pivovarnictví a jeho odlišnosti od nadnárodních gigantů. Navíc v té době podávaný točený výhradně v nefiltrované podobě - a jak ses tehdy na nefiltrovaná piva slušelo, silně zakalený. To byla teprve bomba. Třeboňský Prezident a benešovská "kvasnicová" dvanáctka - pro mne dodnes symboly své doby a netradičních piv, která dokázala nabídnout.

 Výčep v pivovarské restauraci.

Dnes bohužel Prezident není na čepu (a navíc v současnosti nabízen jako filtrovaný). V lísku je místo pro nefiltrované pivo vyhrazeno pro standardní dvanáctku, nazývané tedy "kvasničák", a tak jednu objednávám. Je výrazně zakalená, silněji kvasnicová, ale příjemně pitelná a vůbec neurazila, naopak! Je to zajímavé, ale přemýšlím kde jinde cítím silnější rozdíl mezi kvalitou točených a lahvových piv. Každopádně Regent rozhodně patří mezi místa, kde má smysl vážit cestu pod pivovarský komín. Zvlášť, když v točené nabídce je např. i světlý 16° speciál "Kníže", anebo žitné pivo "Český Granát", od nedávna podávané navíc svrchně kvašené. Chutná sice spíš jako žitný ležák, ale určitě neurazí a v nabídce malého průmyslového pivovaru je to určitě zajímavé osvěžení.

 Nefiltrovaná 12°.

Jak jsem psal, do pivovarské pivnice jsem se ještě několikrát vrátil, a měl tak možnost ochutnat vše, co v točené podobě nabízí, s výjimkou zmiňovaného Prezidenta. Je zajímavé, že i v dnešní zkosmopolitizované a zglobalizované pivní době, kdy komín znamená máloco i pro ty nejmenší pivovary, je třeboňské pivo stále těžce regionální záležitostí. Kromě Třeboně pamatuji, že jsem ho kdysi píval pouze v Benešově na Malém náměstí v takovém zaplivaném bufáči a k vidění byl pak už jen snad při cestách na jižní Moravu, kde měl kdysi nějaké dobré obchodní zastoupení. Nevím, jestli je to tak i dnes, ale za Regentem si zajedu raději přímo ke zdroji.

 Svrchně kvašené žitné pivo a světlý speciál "Kníže".

Co nebylo v točené nabídce, doplnil jsem trochu ustrašeně v lahvové podobě - jak už jsem zmínil Regent lahvový není žádná liga, ale když už jsem tam byl, asi bych si vyčítal, že jsem nezkusil všechno. Přímo v areálu pivovaru se nachází zmíněná pivovarská prodejna, která distribuuje kompletní portfolio. Já trochu bojoval s její otevírací dobou a nakonec jsem se zde zastavil až těsně před odjezdem domů zakoupit pouze nealkoholický míchaný nápoj z piva a citronové limonády, který v běžné obchodní síti nebyl k dostání. Jinak je třeboňské pivo běžně dostupné za velmi nízké ceny v samoobsluhách v centru města (já navštívil dvě a je zajímavé, že každá nabízela pivo ve zcela jiných lahvích i etiketách - pivovar zřejmě přechází na nový vzhled a zásoby se doprodávají nerovnoměrně).

 Nádvoří pivovaru. Vlevo je vrátnice s druhou podnikovou prodejnou.

Pro úplnost je možná dobré dodat, že na vrátnici pivovaru funguje ještě non-stop "pivní pohotovost", která také prodává pivo. Je to tady ale trochu komplikovanější - lahve jsou baleny pouze do dárkových krabic, takže si člověk nemůže vybrat, co přesně a konkrétně chce. A navíc, cenově se pohybují asi na trojnásobné výši, než v běžných obchodech. Což je možná zajímavý postřeh i z pivovarské pivnice. Pamatuji si, že jedním z důvodů našich dlouhých posezení tady byla více než příznivá cena piva, která nám dovolila sjet nabídku na lístku nahoru a dolů (plátýnko jsme tomu říkali). Dnes by nám asi zbyly oči pro pláč a prázdné peněženky - rekonstrukce a nový vzhled si asi žádaly i nové ceny a např. nefiltrovaná 12° vyjde v půllitru na 35 Kč. 

 Pohled na pivovar Regent z radniční věže. V popředí areál někdejšího měšťanského
 pivovaru, dnes restaurace Beseda a po přestavbě i nové kulturní centrum (v článku
 pod odkazem výše je takřka autentický pohled z roku 2002, který ukazuje jak přestavba
 budovy měšťanského pivovaru proměnila).

Přehled nabídky pivovaru, trochu neaktualizovaný o piva, která již pivovar nevaří, nabízí jeho webové stránky. Ty vzhledem a trochu i obsahem zamrzly v některém z jiných časů, a tak si v orámování neuvěřitelně dřevního designu můžete přečíst třeba i takovéto informace: "alkohol 2,9 % obj. (ověřit, tady nemám s sebou data)" apod. Zrovna lehké výčepní pivo navíc pivovar dnes již nevaří, takže to ověřování trvá asi už pěkně dlouhou dobu. ;)

 Tradiční siluetu pivovaru a sladovny od hradebního příkopu změnila pouze baterie
 CKtanků...

Výlet do Třeboně pro mne byl zajímavou reminiscencí na staré časy. Jak se změnila pivovarská pivnice, nezměnila se vůbec Třeboň. Stejné uličky, stejné obchody, stejné restaurace. I muflony v příkopu pod areálem pivovaru a sladovny s typickým dvojhvozdovým rizalitem jsem viděl. Když jsem se pak Třeboní procházel, měl jsem dojem, že se za těch skoro patnáct let nic nezměnilo. Svou roli v tom určitě hrál i fakt, že se vůbec nezměnilo ani logo pivovaru a svou podobou je víc pamětníkem přelomu 20. a 21. století než čímkoliv jiným. A to do té míry, že jsem měl neustále pocit, že na každém rohu je nějaká zavřená hospoda, kde zkrátka jenom někdo zapomněl odmontovat reklamní poutač.

 ... a také zmizel původní vysoký kotelní komín. (Fotografie z expozice v pivovarské
 restauraci.)

Všechny ty hospody ale naštěstí fungovaly a bylo dobré vidět, že místní pivo je ve městě všude a zcela běžně dostupné - a u mnohých návštěvníků města a snad i u místních tak oblíbené. Já, ač jsem v minulosti třeboňské pivo pil na více místech, zůstal tentokrát věrný pivovarské pivnici a osa SOA Třeboň v bývalém augustiniánském klášteře (který je mimochodem místem, ke kterému se ve městě váže zmínka o vaření piva) - Pivovar Regent byla pro mne za ty tři dny v Třeboni určující trajektorií. Pevně věřím, že mne badatelské kroky do Třeboně někdy opět zavedou, rád se tou cestou vydám znova, zvlášť když tu krátkou procházku lemují tak nádherné kulisy historického města.

 Devadesátkové retro vývěsního štítu je v Třeboni k vidění
 doslova na každém rohu.

PS: V blízkém okolí Třeboně vznikly v nedávné době dva minipivovary, jejichž pivo je možné ochutnat i ve městě. Samozřejmě jsem toho využil. Žumberské pivo standardně mj. nabízí "Bistro 105" na hlavním náměstí v historickém domě s pěkným dřevěným výkladcem a moc příjemnou zahrádkou v podloubí. Ve stálé nabídce světlý 11° ležák na soutoči s aktuálním sezónním pivem.


 Bistro 105 s filmovou zahrádkou na náměstí. Já si oblíbil klidný koutek v podloubí vlevo.

V čase mé návštěvy byl na čepu pouze zmiňovaný ležák, který byl bohužel ale nedobrý, primárně však zřejmě vinou končícího sudu či malé výtoče. Slabě pitelné pivo, navíc s jemným kyselým ocáskem. Měl jsem štěstí, že v době mé návštěvy akorát přijel majitel a sládek z Žumberka v jedné osobě a dovezl polotmavý 13° speciál. Rovnou jsem si objednal z čerstvě naraženého sudu a tady jsem si pochutnal mnohem více. Kvality světlého ležáku škoda, ale třeba jsem měl jen smůlu a je dobře, že i na Žumberské pivo se dá v Třeboni narazit.


 Dvě úrovně běhu času na třeboňském náměstí.

Druhým pivovarem jsou pak ještě bližší Jílovice. Jejich světlý ležák v současnosti čepuje v Třeboni pouze trochu svérázný bar U Čerta v branské ulici pod náměstím. Otevírací doba až večerní, prostory klenuté, "rodinné" a přívětivé. I když asi jak pro koho. Pokud chodíte tak rádi do podniků, jako je třeba Pivní bar Azyl v Liberci, určitě se Vám U Čerta bude líbit. Pokud dáváte přednost sterilnějším podnikům, raději se sem nevydávejte.

 V přízemí opravovaného domu vlevo před branou
 je legendární bar U Čerta.

Byla by to ale škoda, protože jílovické pivo tady bylo opravdu výborné a kdybych si sem jen na chvíli neodskočil, seděl bych, teda vlastně stál - bylo zcela plno - u baru ještě dneska. A mimochodem: bar U Čerta nevědomky zná asi mnoho z Vás. Po internetu občas prolétnou fotografie takové dřevěné cedule s čertem a vždy s nějakým opravdu vtipným - a obvykle alkoholu holdujícím - vzkazem. Tušíte správně, kde se daná cedule asi nachází. Když jsem odcházel, letmo jsem se podíval, jaké moudro cedule křičela do světa k dnešnímu dni. Ono platí ale univerzálně a minimálně v Třeboni stoprocentně. Ano, návštěva tady se povedla a já domů odjížděl spokojen.

 Bohudík za to!

28. září 2016

FENOMÉN LOBEČ, ANEB JAK JSME VAŘILI GRUIT

Když se někdy na konci letošního června objevila zpráva, že jsme s Pivovarem Clock uvařili společnou várku Smoked Brown Ale, neměla to být vlastně taková první. Někdy ale člověk míní a okolnosti mění, jak už to bývá. Pokud jsou to ale okolnosti vážné, nepřekonatelné a hlavně logické, je dobře, když člověk dokáže jejich vír nechat unášet osudem tak, jak má sám nejlépe vymyšleno, že by všechno mělo být.

Dlouho, skoro dva měsíce před tehdejší dohodou s Kubou Sychrou na libereckém IPA festiválku, došlo na stejném místě k jiné dohodě, která to všechno odstartovala. Odstartovala plánovanou sérii piv, která - prostě jenom tak pro radost - uvařím s některými (nejen) českými pivovary. Respektive. Tenkrát jsme stáli s Tomášem Fenclem, sládkem lobečského pivovaru, nad ránem na baru v libereckém Azylu během druhého Partyzánského pivního setkání a bezobsažně tlachali po propité noci a večeru. Ano, v takových chvílích vznikají nejlepší nápady a rozhodnutí. Já to tenkrát zapomněl úplně, Tomáš si na to vzpomněl asi za půl roku, ale dali jsme zpětně do kupy důležitou věc - my se tehdy domluvili, že musíme zkusit v Lobči uvařit starý a tajemný Gruit.

 V Lobči je krásně po celý rok. Zimní nálada nad pivovarem při jedné z mnoha návštěv.

Lobeč musela být prvním pivovarem, kde nějakou kooperační várku spáchám. Kde jinde, přeci? Přestože jsem tuhle Pavlovi Prouzovi, jednomu z mozků celé fascinující obnovy tohoto pivovaru, tvrdil, že jsem o Lobči ještě nikdy na blogu nepsal samostatný příspěvek, lhal jsem. O Lobči jsem tady psal nejen díky publikování na portálu PROPAMÁTKY, ale i díky tomu, že moje první návštěva tady dopadla na výbornou, ale zmiňoval jsem ho i díky tomu, že se sem kdykoliv rád vrátím a napíšu o něm rád kdykoliv znova. Třeba jako nyní.

 Působivá expozice z historie nejen lobečského pivovarnictví.

Asi je zbytečné tratit řádky povídáním o tom, co je v Lobči skvělého a dobrého. Za sebe bych mohl shrnout povídání o tom, jak jsme se poznali s Prouzovými před třemi lety v Žatci na konferenci obnova a využívání historických pivovarů, o tom jak jsem poznal Tomáše Fencla právě při té první návštěvě v Lobči - a hned jsme si padli do oka, anebo o tom, že přestože jsem podepsán jako spoluautor pod stálou expozicí v prostorách zdejších někdejších sladových půd, poprvé jsem se tu objevil až na její vernisáži. Asi sedm let potom, co Prouzovi lobečský pivovar zakoupili.

 Tady tenkrát všechno vzniklo: Žatec 2013 a konference PROPAMÁTKY.

Někdy mám pocit, že jsou setkání, poznání a zkušenosti, které je dobré neuspěchat a vyčkávat. Přesně takový je i můj vztah s Lobčí a nakonec tato slova charakterizují i vznik našeho společného Gruitu.

 O lobečské historické varně se toho moc neví.
 Změní se jednou i tato skutečnost? Nechte se
 překvapit. ;)

Gruit, tento tajemný dávný nápoj (ne, to nejsou marketingové floskule, ale bohabojná nadsázka) se vyznačoval užitím směsi bylin, která se samozřejmě lišila lokalitu od lokality a bylo by asi naivní ve střední Evropě na jeho vaření použít rostliny běžné na anglických vřesovištích. Na druhou stranu, třeba řebříček, anebo pelyněk se v jeho dochovaných receptech, pohádkách o něm, anebo o vypisování se ze strašných bolehlavů po jeho konzumaci, objevuje snad vždycky. Pokud ale taková bylina má období sběru v létě až pozdním létě, má smysl si počkat.

 Nepřehnali jsme to?

Nakonec tak první kooperační várka vzniká koncem června v Clockovi, abychom s Tomášem celé léto slídili po loukách a čekali na příležitost. Nakonec to všechno bylo mnohem těžší, když zjišťujeme, že ze všech těch dochovaných skazek jsme schopní ve větším množství najít právě jen ten řebříček obecný a pelyněk černobýl. Nezbývá než improvizovat. I když, to jsou možná silná slova.

 Kdo nedoprovodil vznik nového piva fotografií
 průhledítka, jakoby nové pivo ani neuvařil.

Ladění receptu koncem srpna finalizuje a shodujeme se, že nechceme vařit žádnou kopii, nechceme se držet nějakých pouček. Chceme se inspirovat, ale chceme zkusit něco po svém, něco nového. Na našich rýsovacích prknech nakonec vzniká zcela originální recept moderního Gruitu středoevropského typu, který je následně v úterý 30. srpna uvařen na lobečské varně.

 Tak jdeme na to. Démonický snímek z lobečské varny je vševypovídající.

Není nutné k němu nic dodávat, vše podstatné najdete v textu, který náš výtvor propaguje na FB stránkách samotného pivovaru. Podstatnější asi bude, jak zaujme pivní obecenstvo. Já už měl výjimečnou možnost ho ochutnat v neděli s Kuldou ze Spolku Lízníků v čerčanské pivnici U Škvorů, která byla snad prvním místem (když pominu pivovarskou pivnici v Lobči a, ve vztahu ke Gruitu, trochu specifickou akci Vinobraní na Grébovce), kde byl na čepu. 

 Lépe bych to nenapsal (snad jen to maliní
 byl jahodník - ale záleží na tom? ;) ).

A musím říci, že se fakt povedl. Sametová pěna a ještě sametovější tělo, které samo klouzalo do krku. Jemná hořkost použitých bylin a trochy žateckého chmele záhy přešla do neuchopitelného koncertu bylinného likéru, který ale nevystupoval nad sladovou linkou třináctistupňového piva. Vlastně Gruitu! A jako bonus neuvěřitelný bolehlav po celý následující den, který potvrdil, že středověk byl dobou opravdového temna (ano, to jsou marketingové floskule, přece nám to nebudu kritizovat).

 Ochutnávka U Škvorů se povedla. Až moc. :D

Já a hlavně lobečský pivovar budeme každopádně rádi za jakoukoliv reflexi, klidně i negativní, anebo příspěvek do diskuse, zda má smysl v roce 2016 vařit něco jako Gruit. Já jsem přesvědčený, že má, protože za jeho vznikem stála jen radost pro vaření piva, pro experimentování a v mém případě i obdiv a respekt všem, kdo se dlouho a dennodenně podílejí na tom, že v našem pivním prostoru funguje něco jako Fenomén Lobeč.

Tento týden by měl Gruit z Lobče jít běžně do prodeje v ochutnávkových pivnicích, tak na něj někam zajděte. Dej Bůh štěstí.

19. září 2016

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 2.: VOLARY A PRACHATICE

Na druhý a vlastně i jediný celý den naší krátké dovolené v Pošumaví jsme měli naplánovaný veledlouhý okružní výlet vlakem za poznáním dvou měst a "jejich" pivovárků. Každý úplně jiný, stejně jako města, ve kterých se nacházejí. Jeden vznikl již v roce 2013 a jeho návštěvu jsem bral spíš jako povinnost, abych si ho odškrtl v seznamu navštívených, neboť místo jeho působení, ani pivovar konkrétně mne nijak moc nelákaly. Druhý pivovar vznikl teprve loni v létě a naopak byl jedním z dlouho plánovaných cílů. Nejen proto, že se mi moc líbila jeho webová prezentace i fotografie z místa, ale i proto, že pivo vaří ve městě, které se řadí mezi nejkrásnější u nás a při mé návštěvě tady někdy třináct let zpátky jsem si ho moc neužil, a to jsem chtěl napravit.

Vlakem jsme jeli samozřejmě proto, že je to na cestách za pivem náš nejoblíbenější - a dle nás i nejlepší - způsob dopravy a malý Partyzán ho nevýslovně zbožňuje. Navíc jsme měli po cestě projíždět naší nejvýše položenou železniční stanicí, vidět něco krás nejen z Pošumaví, ale i ze samotných hor a samozřejmě i jiné zajímavosti kolem trati. Naše dva cíle byly Volary a Prachatice.

Cestou jsme zcela úmyslně vynechali Vimperk, který je od roku 2011 (zase) pivovarsky zajímavý. Nejenže by nám časově do programu neseděl, pivovar jsem někdy před pěti lety navštívil, ale zejména nám vstříc nevycházela prapodivně omezená otevírací doba pivovaru. Návštěvu ve Vimperku ale jinak doporučuji. Periferně položené město, které prodělalo pod roce 1945 poměrně velký rozvoj se dochovalo ve vzácně historické podobě a kromě aktuálně fungujícího minipivovaru můžete v uličkách pod zdejším zámkem narazit na dochované budovy hned dvou starých pivovarů.

 Vimperk z vlaku.

My Vimperk tentokrát viděli pouze z vlaku, který město obtáčí dlouhými oblouky nad řekou Volyňkou a nabízí krásné pohledy ze všech stran na dochované panorama města se zámkem na návrší. Vůbec celá cesta vlakem, který k překonání poměrně malé vzdálenosti (cca 70 km) potřebuje více než dvě hodiny času, přinesla krásné výhledy. Zejména horské lesní partie kolem zmiňované rekordní Kubovy Huti nabízí velký vlakový zážitek, stejně jako následné vyklidnění v údolí Teplé Vltavy plné vodáckých i jiných turistických atraktivit. Když vlak pomalu vjede do souběhu s jednou z našich nejznámějších řek, je jasné, že se brzy ocitnete na nádraží v alpské bráně Šumavy, ve Volarech.

Přestože Volary dnes nepředstavují nijak malebné městečko, jejich historie i specifické položení z nich tvoří jedno z našich nejzajímavějších měst. Odloučenost od větších sídel, mimo významné cesty (slavná Zlatá stezka se Volarům vyhnula již ve středověku), poměrně vysoká poloha města a sní spojené specifické podmínky k životu způsobily až do konce 19. století svébytnou uzavřenost města. Mimo jiné i díky ní se zde mohl vytvořit zcela specifický typ domu, na který jsem narážel v předchozím odstavci. Volarská architektura byla velmi ovlivněna stylem alpských podhorských a horských domů a na našem území se nikde jinde, kromě nedaleké vesničky Dobrá, podobné domy nevyskytují.

 Typická volarská architektura - dnešní muzeum.

Volary ještě v polovině 19. století představovaly zcela unikátní stavební celek zhuštěné zástavby těchto domů, u nás jinde nevídaný. Bohužel řada požárů a následně i poměrně výrazné otevření města světu díky novým silnicím a zejména železnici způsobilo, že v druhé polovině 19. a na počátku 20. století velká část této zástavby zmizela. Dnes se, kromě pár podobných domů v centrální části města, nachází většina dochovaných tradičních staveb severně od náměstí podél Volarského potka ve čtvrti Am Weiger, dnes zvané Staré Město.

Jeho návštěvu rozhodně doporučuji absolvovat. Nejen proto, že uvidíte něco unikátního, anebo i proto, že v jednom z dochovaných domů je umístěno muzeum, které dnes připomíná bohužel spíše více z tragických dějin města ve 20. století (pochody smrti na konci druhé světové války, odsun německého obyvatelstva, anebo vznik železné opona). Dalším dobrým důvodem ale může také být skutečnost, že bezprostředně za Starým Městem, na konci dnešní ulice 5. května, stojí dnes zcela opuštěné objekty zdejšího pivovaru, ve své době nazývaného Volarské Hradčany.

 Volarské Hradčany pomalu zarůstají nálety.

Není se co divit, v městečku s hrubě lokální zástavbou musely stavby obrovského pivovaru budit oprávněný obdiv. Je to až k nevíře, když dnes přijdete k zarostlému a postupně chátrajícímu areálu, že zde před sto lety pulsoval společenský život volarských. Pivovar, který byl až do roku 1948 v držení právovárečného měšťanstva vyrostl ve své průmyslové podobě v 70. letech 19. století. Ač právo várečné městu náleželo již o tři sta let dříve, v důsledku sporů s vrchností a důsledného uplatňování propinačního práva, museli měšťané čekat s novým pivovarem až na jeho zrušení v roce 1869.

 Jak asi Volarské pivo chutnalo?

Volarský pivovar působil až do 60. let 20. století, kdy byl, toho času již jako součást Jihočeských pivovarů, uzavřen. Dnes je jeho areál na prodej, ale musel by to být asi blázen střihu Marka Vávry, anebo lobečských, aby něco takového, na tak opuštěném místě, zakoupil. Zvlášť, když ve Volarech od roku 2013 jeden nový minipivovar působí, lokalizovaný navíc do mnohem přístupnějšího objektu.

 Památka na starý pivovar v dnešním minipivovaru.

I když. Umístění nového Městského pivovaru Gabretus bylo jedním z hlavních důvodů, proč mne návštěva tady moc nebrala. Volary jsem v minulosti již dvakrát navštívil a zůstaly ve mne zapsané jako ošklivé město. Výrazný rozvoj místního průmyslu ve 20. století s sebou bohužel přinesl i rozvoj nové výstavby, která zejména v 70. letech 20. století výrazným způsobem vstoupila i do historického centra města, které zásadně narušila a dezurbanizovala.

 Hotel Bobík - místo, kde vaří pivo Městský pivovar Gabretus.

Prostor kolem kostela tak dnes nepůsobí moc jako náměstí, když je z jedné strany otevřený takřka přímo do panelového sídliště, zatímco ze strany druhé se do něj hluboce zakusuje nepěkná a předimenzovaná budova hotelu Bobík. A právě v jeho přízemí pivovar před třemi lety vznikl. A je minimálně nutné tento počin pochválit - nevím, co jiného by mne do Volar znovu zavedlo, než nový pivovar. Nakonec jsem byl návštěvou tady celkem překvapen. Přestože mne město ani napotřetí neuchvátilo, nepřišlo mi zdaleka tak strašně hnusné, jako při předchozích návštěvách. Když to pak spojím s volarskou turisticky atraktivní lokací, nemá minipivovar zřejmě o zákazníky nouzi.

 Varna v odměřené hotelové restauraci.

Pivovar je restaurační, respektive dvourestaurační. Mědí opláštěná varna je umístěna, trochu jako pěst na oko, v interiéru zdejší hotelové restaurace, kterou bych charakterizoval, no, jako tradiční hotelovou restauraci. Kromě varny je viditelná i část úseku chladného hospodářství za prosklenou stěnou. My ale pivo nakonec v restauraci neochutnali, respektive je to složitější. Pro vydařené počasí jsme rovnou zamířili na zahrádku, abychom následně zjistili, že patří k malému výčepu v jejím sousedství, který je ale s restaurací obsluhou provázaný a tvoří jakési její detašované pracoviště (jako důvod mne napadá snad jedině, že restaurace je v čase jídel vyhrazena hotelovým hostům a vedlejší výčep - který má v nabídce i normálně teplá jídla - slouží pro náhodné návštěvníky).

 Příjemná zahrádka před výčepem.

V čase naší přítomnosti byla zahrádka slušně zaplněná, posezení zde bylo příjemné a obsluha relativně rychlá, ale zejména milá. Nabídka pivovaru je poměrně omezená a vlastně se za ty tři roky jeho fungování moc nezměnila. Ač pivovar v začátku sliboval sezonní piva, mám dojem, co jsem zaregistroval, že uvařil jen jedno (pšeničný 15° speciál), ale samozřejmě se mohu mýlit - budu rád za doplnění. Jinak stálou nabídku tvoří 11° světlý ležák, 13° tmavý speciál (a v nabídce je i možnost řezaného piva) + 12° světlý konopný ležák. Toho posledního jsem se v tom šíleném horku trochu bál, že bude těžko pitelné, ale naštěstí bylo aktuálně zcela vypité. ;)

 Na výčepu.

Kvalitou Volarského piva jsem nakonec byl velmi překvapen, netuším proč, ale očekával jsem - a možná to bylo i trochu tím, kde pivovar působí - že pivo tady bude nic moc. Světlá 11° pitelná, i když možná trochu nepříjemně hořká. Tmavá 13° naopak hodně sladká, kávová, ale i v tom horku se dala bez problémů vypít. Opravdovou bombou bylo ale paradoxně pivo, které vzniklo až na výčepu - řezané (respektive míchané). Ani nevím, kdy jsem řezané pivo naposledy někde pil, ale pamatuji si z dávných časů, kdy naše pivovary ještě moc neprodukovaly polotmavá piva, že jsem měl řezané hodně rád. To se mi potvrdilo i tady - všechny mouchy obou piv v řezané podobě zmizely a výsledkem bylo opravdu skvělé pivo, které pozitivní dojmy z místa jen potvrdilo.

 Vydařená volarská piva.

Z Volar jsme tak odjížděli nečekaně spokojení a čekala nás druhá zastávka výletu, kvůli které jsme vůbec tuto dlouhou okružní cestu absolvovali - krásné historické město Prachatice a s nimi konečně i jejich malý pivovar, položený navíc v jedné z uliček zdejšího čarokrásného historického jádra. Nemohl jsem se ve vlaku dočkat, až tam budeme.

 Prachatice. (v rohu náměstí v pozadí začíná průchozí ulička k dnešnímu minipivovaru)

Měl jsem k tomu i osobní důvody. Na zmiňovanou dávnou návštěvu, kdy jsme tady tehdy končili několikadenní čundr po jižních Čechách jsem měl zvláštně smíšené vzpomínky. Dojeli jsme tenkrát až v podvečer stopem, čundr nám pomalu končil, byla to pro mne navíc tehdy taková zvláštní doba. K tomu jsme přijeli z Českého Krumlova a kulturní šok z živého turistického města do totálně ospalých nedělních Prachatic byl nepřekonatelný. Zvláště, když v Prachaticích nebyl ani žádný pivovar (sic!). Dodnes si pamatuji, že večer jsme celý proseděli u výborné protivínské 11° v rohovém hostinci Na Poště. Klasická zaplivaná čtyřka. I ten hostinec ve mně zůstal hluboce zarytý pod kůži a bylo to první místo, na které jsem se šel ve městě podívat. jestli ještě stojí. Stálo a Platan byl pořád na čepu. Tentokrát jsem ho ale oželel.

 Hotel Pošta na první pohled nevypadá, že by bylo
 otevřeno, ale protivínská 11° je zde stále na čepu.

Raději jsem se konečně několikrát dokola prošel historickým centrem města a jeho přilehlým okolím. Je asi zbytečné se tady o tom rozepisovat, Prachatice jsou všem snad dostatečně známé. Kdysi velmi významné královské město se dodnes dochovalo ve výjimečně intaktní podobě. Náměstí i vedlejší uličky jsou plné renesančních domů s bohatou sgrafitovou výzdobou (mimochodem v nejznámějším z nich - Rumpálově domě - působil od 16. století měšťanský pivovar). Prachatice byly na pivovary vůbec bohaté. Kromě měšťanských pivovarů v hradbách zde působil od 16. století panský pivovar na předměstí (dodnes dochovány jeho archaické budovy v ulici U Stadionu). V 60.-70. letech 19. století se pak s přechodem na spodní kvašení stěhuje i měšťanský pivovar za hradby do vyvýšené polohy nad Píseckou branou (dodnes ho připomíná nejen část opravených budov, ale i pojmenování ulice "Pivovarská"). Historie pivovarnictví v Prachaticích je moc pěkně zpracovaná na webových stránkách dnešního minipivovaru, a tak se zde nebudu zbytečně rozepisovat a koukněte se raději tam.

 Pěkně zpracovaná historie zdejšího pivovarnictví na webových stránkách Pivovaru
 Prachatice (na fotografii vlevo historická podoba měšťanského průyslového pivovaru).
 Zdroj: webové stránky www.pivovarprachatice.cz/historie.

Prachatice toho ale nabízí mnohem víc. Uličky, ve kterých se můžete ztratit, nízké průchody, průhledy na kostelní věž, anebo věž novorenesanční radnice, která před sto lety rozbila vyváženost prostoru hlavního náměstí. Projít se můžete i po postupně opravovaném hradebním okruhu, anebo vystoupat na věž kostela svatého Jakuba Staršího a pokochat se z něj nejen nádherným městem, ale i jeho neporušeným krajinným zázemím. Z věže kostela si bohužel také můžete naplno uvědomit, jak také ke stavebnímu dědictví přistupovala v minulosti naše památková péče. Tehdejší odborníci (myšleno bez ironie) bohužel (a není to případ pouze Prachatic) vnímali historické jádro města jako uzavřenou památkovou jednotku a nebrali v potaz význam jeho organického navázání na předměstí. Jejich valná většina tak byla postupně od 60. let 20. století demolována a historické centrum města dnes působí jako perla ztracená v masivní moderní výstavbě. Je to škoda, ale buďme alespoň za to rádi.

 V Prachaticích (dům vpravo zvaný Rumpálův, původní působiště měšťanského pivovaru).

Prachatice jako celek na mne ale tentokrát působily zkrátka úplně jinak. Bylo to určitě dáno náladou, souvislostmi, také bylo odpoledne prvního školního dne a ne nedělní letní podvečer. To vše určitě hrálo roli. Svou roli ale na prvním místě hrál určitě i důvod toho, proč jsme tady vůbec byli. Pivovar Prachatice.

 Poutníče postůj, stojíš před pivovarem.

Webová prezentace podniku mne přitahovala. Moderně zpracovaný design, logo, nabídka piv a to vše zkombinováno s respektem k historii města, jeho pivovarnictví i k domu, ve kterém se pivovar nachází. Vstup do něj je dnes možný jak hlavními dveřmi z příhradební Horní ulice, tak i jedním z mnoha úzkých průchodů, trochu skrytém v jihozápadním rohu náměstí. Ulička záhy končí pár schůdky, které vás takřka samy posadí na židličky vnitroblokové zahrádky.

 Průhled uličkou na zahrádku. Jsme tu dobře.

Pokud se vám rozprší tak jako nám, určitě nepohrdnete posezením v interiéru s výhledem na nerezovou varnu za sklem. Restaurace má trochu komplikovaný půdorys písmena "L", navíc v několika výškových úrovních, jak dům rostl a byl adaptován. To vše ale jeho prostory oživuje, stejně jako stylové osvětlení, které je tvořeno obyčejnými stolními lampami, které zde ale získávají nový význam v instalacích tu jako pavouci (lustry), anebo stonožky (v kombinaci s rourou klimatizace) - dokonalé!

 Interiér pivovaru se stylovou stonožkou.

Po pivovaru se pohybují jak lidé z vedení - nerozluštil jsem, kdo a jak v pivovaře působí ale cítil jsem se mezi nimi nějak tak dobře, jako doma, tak mladá a nadmíru sympatická obsluha, která zodpověděla každý dotaz. A jako bonus příjemný mladý sládek, který když viděl můj stěží skrývaný zájem o pivovar mne bere na velící můstek varny. Pokecáme o tom, co a jak vaří, jak je pivovar v Prachaticích vnímaný a nakonec dostávám ochutnat medový Ale, který není aktuálně na čepu a zatím zraje v ležáckých tancích. Nebudu lhát, že mne moc za srdce nevzal (nevím, jak bude chutnat, až "půjde ven", ale bylo to takové nesourodé zvláštní pivo - i když já ta medová obecně zas tolik nemusím).

 Pohled na pivovar za skleněnou stěnou (a zde prozměnu stylový pavouk).

Nabídka na čepu nás už přesvědčila víc. 12° Rumpál Ale lehce nenasycený, ale u ejlu to tolik nevadí, oba světlé (11° a 12°) ležáky trochu bez řízu, ale příjemně pitelné. 12° Schreiner, alias klasický Weizen trpí trochu podobnou nemocí jako minulý den v Sušici, ale ne zas tolik a je to příjemný zástupce tohoto stylu (a možná nepřekvapí - říz i tady mohl být trochu vyšší). Netuším, zda má sládek nějaký problém ve sklepě (já se už pak styděl ho s dotazem otravovat), anebo je nějaká chyba přímo na výčepu, ale nízké nasycení považuji paušálně asi za jediný problém prachatických piv. Jinak jsem byl spokojen a vím, že kdybychom nemuseli zase na vlak, seděl bych na tom krásném místě ještě teď.

 Rumpál Ale a 12° světlý ležák na zahrádce před deštěm.

Návštěva v Prachaticích se tak vyvedla na jedničku. K pivovaru jako třešnička na povedeném dortu určitě sedí i fakt, že pivo stáčí do skleněných půllitrových lahví s moc pěkně zpracovanými etiketami (zas mi to potvrdilo domněnku o skleněných lahvích z minulého dne v Sušici). Když shrnu pocity celého dne, můj osobní reparát z vnímání Prachatic, povedené posezení ve zdejším opravdu sympatickém podniku a k tomu jako přídavek nečekaně kvalitní pivní zážitek ve Volarech: byl to po všech stránkách opravdu vydařený výlet.

 Sklo vs. PET 4:1 v základním čase.

I Pošumaví je dnes již také minipivovarsky opravdu bohaté, další podniky vznikly ve výše položených polohách pohoří, které kraji dalo jméno, a do toho každou chvíli informace o nějakém novém chystaném (či aktuálně otevíraném) provozu. Díky tomu všemu kraj, který byl ještě donedávna doménou zejména průmyslových provozů ze Strakonic a Protivína, získává další turistická lákadla, které pivamilovného člověka donutí se sem vracet a objevovat něco nového. My se vrátíme určitě rádi.

 Všudypřítomné vydařené logo pivovaru s letopočtem odkazujícím na první doloženou
 zmínku o vaření piva ve městě.
 
A vrátíme se sem rádi i proto, že pivovary vznikají nejen tady, ale i na cestách, které tímto směrem vedou. Takřka během odjezdových příprav na tento čundr nás zastihla zpráva o nově otevřeném pivovaře v Blatné. V tomto případě navíc obnovením provozu ve starém pivovaru (který doteď sloužil jako lihovar). Nemohli jsme jinak, než se cestou zpět v Blatné zastavit a zakoupit zatím jen v PET lahvích v podnikové prodejně pivo Kohout k ochutnání. To je už ale úplně jiný příběh, o kterém vám napíšu třeba zase někdy příště.

 Působivá scenerie blatenského zámku s pivovarem
 v pozadí. Kdo uhádne, který stavitel stál v roce 1896
 za jeho modernizací? (nápověda je na fotce ;) ). 

První díl z dovolené v Pošumaví zde: Horažďovice a Sušice.