22. února 2015

VYDAŘENÝ HARRACHOVSKÝ NÁVRAT

K harrachovskému minipivovaru mám zvláštní vztah. Nevím, čím to bylo dáno, že zrovna minipivovary Libereckého kraje byly těmi, které jsem v životě navštívil mezi prvními. Prvenství už nikdy žádný pivovar nevezme dnes již neexistujícímu Vozkovi v Liberci, o kterém jsem tady již před časem psal. A právě minipivovar Novosad & syn byl hned po něm. Koncem února roku 2003 jsem zavítal do kempu při sklárně v údolí pod Čertovou horou, společně ještě s tehdejšími spolužáky z gymplu na malou zimní dovolenou. Vzhledem ke zdravotním problémům s operovaným kolenem nebyla má tehdejší cesta motivována lyžováním, ale zejména právě poznáním minipivovaru, který se od roku 2002 nacházel v areálu zmiňované sklárny a o kterém jsem měl z loňské návštěvy mých spolužáků mnoho zajímavých informací. To jsem prostě musel prozkoumat, minipivovarů ještě tehdy u nás nebylo tolik jako dnes.

 Pohled do pivovarské restaurace vz. 2003.

Tehdejší návštěvy v minipivovaře, vybudovaném přímo nad sklárnou, se obvykle proměňovaly v brutální ožíračky. Podezírali jsme majitele, že to tak postavil schválně: z pivovarské hospody bylo možné pozorovat práci dole ve sklárně, nebo dokonce přejít na můstek přímo nad sklářskými pecemi. V prostoru bylo samozřejmě neuvěřitelné horko a horko, jak známo, přináší žízeň. A tu jsme my měli tenkrát velikou. Objednávali jsme si světlé ležáky František, podávané ve vlastních, krásných ručně dělaných, půllitrech jeden za druhým. Čas ani povinnosti nás netížily. Kde jsou ty časy?! Od té doby jsem Harrachovský pivovárek navštívil ještě mnohokrát, naposledy však v létě 2006. Pak se asi něco zadrhlo. Možná nebyl důvod, možná minipivovarů na mapě přibylo a harrachovské pro mne přestalo být tak zajímavé. Když jsme se ale loni v létě přestěhovali do Liberce, bylo jasné, že se pod Čertovu horu zkrátka budeme muset vrátit - a ten pravý den přišel tento pátek.

 Ani absence rudlíku nám nezabránila dojít si pro sud Františka do pivovaru.

V létě na to nebyl čas, na podzim nám do Harrachova kvůli výluce nejezdil vlak a vzhledem k tomu, že výluka v polovině března zase začne, bylo načase. Vydat se krásnou tratí údolím Nisy a Kamenice do Tanvaldu, odkud pak stoupá prudkými kopci po tělese někdejší zubačky ke Kořenovu, aby nakonec skončila svou cestu na malém nádražíčku v lesích, vzdáleném od Harrachova nějaké ty tři kilometry. Proč má Harrachov vlakovou zastávku, a proč je tak ztracená v lesích Vám nepovím, na to zde nemám místo, stejně jako na širší vyjádření radosti z toho, že od loňského roku vlaky opět přejíždějí desítky let zrušený přechod do Polska.

 Většinu tratí pod Jizerskymi horami dnes již obsluhují moderní vlakové jednotky.

Vysokohorský Harrachov je turistickým střediskem se všemi klady a zápory, které podobná lokalita přináší. Podhorské městečko s tradiční, převážně dřevěnou, zástavbou, bylo v 70. a 80. letech zhyzděno masovou výstavbou rekreačních a dalších zařízení pro turistický, zvláště zimní, ruch, která pokračovala i po roce 1989. Jádro obce, kterou jsme si celou prošli, tak dnes působí značně odpudivým dojmem. Mumlavský vodopád, nádherná přírodní scenerie skrytá v lese asi kilometr od města, ale naštěstí tlaku komerce zatím uniká.

 Asi to nejhezčí, co se dochovalo ze starého Harrachova.

Úplně na druhé straně Harrachova, při křižovatce silnic do centra města a k hraničnímu přechodu do Polska, pak stojí již zmiňovaná sklárna Novosad & syn s hlavním důvodem proč jsme sem jeli (Mikuláš si doma stěžoval, ze už zase utekl týden, kdy nebyl v žádném pivovaru, tak jsme ho museli vyslyšet). Areál, od mé poslední návštěvy před téměř deseti lety se - turisticky - výrazně rozrostl. Kromě pivovaru a možnosti prohlídek sklárny zde byly zřízeny nově i, v současné době tolik moderní, pivní lázně. My však přišli zrelaxovat jen naše chuťové buňky, a zamířili tak do pivovarské restaurace s dominující dvounádobovou měděnou varnou.

 Vstup do sklárny a pivovaru Novosad & Syn.

Byl jsem na místo i na pivo zvědavý. Již před lety nám jeho cena přišla vyšší, než bylo obvyklé, zatížená vysokohorskou přirážkou. Navíc jsem za tu dobu četl různě po webu stížnosti na chování obsluhy, arogantní k hostům. A na co jsem možná byl zvědavý nejvíc, bylo pivo, protože za ta léta jsem již zcela zapomněl, jak tehdy chutnalo. Mé tehdejší nadšení z něj navíc retrospektivně přisuzuji spíše té tehdejší unikátnosti nefiltrovaného piva z minipivovaru, kterou jsem tak dnes mohl konečně porovnat s širším portfoliem tuzemské nabídky.

 Varna pivovaru se schématem výroby a oceněními pivovaru ze soutěží.

Naštěstí veškeré obavy se nevyplnily: obsluha po všech stránkách příjemná a korektní, pivo za cenu 42 Kč za půllitr není v takovém místě nic strašného. A pivo? Na čepu po těch letech stále klasika v podobě světlého a tmavého 12° ležáku. Obě piva byla výborná a obě mohu s klidným srdcem přiřadit k současné špičce. Světlý ležák krásně vyvážený, příjemně hořký a hlavně nebezpečně pitelný. Jeho tmavý bratříček byl také výborný: spíše hořčejší a sušší ležák s karamelovým dozníváním opravdu chutnal, stejně jako řezaná varianta, kterou jsem posezení zde zakončil.

 Tmavý Čerťák a světlý František.

Hodinka a půl v pivovaře utekla jako nic a myslím, že bych zvládl tu být i déle (jako tenkrát za mlada). Ač v centru turistického dění a velice příjemně zaplněná, působila restaurace přívětivým dojmem, podtrženým příjemným teplem, které stále sálalo z prostoru sklárny. Jak jsem stihl shlédnout, sklárně se zřejmě daří, neboť na pracovišti kmitaly desítky zaměstnanců, a je to tak dobře. Snad jen škoda, že lávka nad sklárnou se stala součástí prohlídkového okruhu a je na ni vstup možný jen s platnou vstupenkou. Ale co, jestli toto má být daň turistickému ruchu, je to ještě to nejmenší.

 Cvrkot na sklárně přes okno z pivovarské restaurace.

Portfolio pivovaru doplňuje ještě lehké 8° pivo, Huťské vyčepní, které pivovar vaří primárně pro zaměstnance sklárny, na čepu v pivnici není, ale návštěvníci mají možnost odnést si ho (samozřejmě stejně jako ostatní piva z produkce) domů v lahvi - čehož jsem využil. I osmička potvrdila skvělou kvalitu harrachovského piva. Snad jen jednu, zato ale výraznou, připomínku bych měl. Skutečně mi přijde jako škoda, že i Harrachovský pivovar nabízí svá piva "přes ulici" pouze v PET lahvích. Netvrdím, že by měl lahve na pivo zde přímo vyrábět, to by asi nebylo finančně (a zřejmě ani technicky) možné, jestli ale v něčem české pivovarnictví skutečně za jeho západními kolegy zaostává, tak je to právě toto. Při pohledu na etiketu osmičky s mladíkem foukajícím sklo, nalepenou na lahev z plastu jsem se cítil podobně, jako když jsem se před tím procházel hlavní ulicí Harrachova, lemovanou stánky a krámy s naprosto nevkusnými štíty a nabídkou. Dekadentně.

 Výčep v restauraci, vpravo kus ledničky s PET lahvemi.

České pivovarnictví i nabídka turistického ruchu má zřejmě ještě stále co dohánět, já se však, s přivřením obou oči, z Harrachova vracel spokojen. Díky Mumlavskému vodopádu, díky skutečně výbornému pivu a díky sluníčku, které nám celý den krásně svítilo. A asi i díky oživení vzpomínek na dávné návštěvy tady a na tehdejší mladické pitky.

 Zimní scenerie Mumlavského vodopádu.

15. února 2015

PRAVIDELNÁ ZPRÁVA Z ÚNĚTIC

Jsou místa, na která se rád vracím, stejně jako se k nim pak vracím ve zpětném pohledu zde v příspěvcích. Únětický pivovar mezi taková místa bezesporu patří, však jste o něm tu na blogu mohli číst už nespočetněkrát. A má to více důvodů. Nejenže únětičtí vaří výborné pivo, nejenže projekt obnovy pivovaru je cesta na dlouhou trať, která neustále trvá a probíhá, nejenže se v Úněticích stále něco děje, ale v neposlední řadě máme na místo pevnou osobní vzpomínku nejen díky naší svatbě a zkrátka se sem, kdykoliv je čas a příležitost, rádi vracíme. Stejně tomu bylo i letos v rámci probíhajícího masopustu.

Ač to máme teď do Únětic přece jen trochu dál, nenechali jsme si tuto příležitost ujít, a co víc: rovnou jsme jí spojili v příjemný den se setkáním s řadou kamarádů a kamarádek, které také nemáme teď příležitost tak často vídat. Takže návštěvou Únětického masopustu zakončený výlet, kor když i únorové počasí poměrně přálo, se zdálo být jako výborný plán. Naplnil se bezezbytku. I díky tomu má člověk vždy materiál na to zas a znova psát o místech, která již tolikrát navštívil.

 Tradiční masopust v Úněticích, toho času na nádvoří pivovaru.

Stejně jako loni jsme absolvovali vycházku nádherným Tichým údolím Únětického potoka, tu v úzkém sevření lemovaném řadou skal, tu klidnými zátočinami s lužním lesem a spadanými stromy, ne nepřipomínající krajinu z pohádek. Jezdit autobusem do Únětic až k pivovaru by byla škoda - ten je přece pro nás připraven vždy na zpáteční cesty, když jsme konzumací únětických piv již přespříliš unaveni. Zastávka Na parcelách je za rohem a cesta na Dejvickou vždy přeplněným a vždy trochu opožděným autobusem je zkrátka povinnost.

 Z Tichého údolí.

Není se co divit, však masopust obnovený a pečlivě pořádaný jak v Roztokách, tak v Úněticích přitahuje stále větší a větší zájem místních. Je hezké vidět, že i po desetiletích pošlapávání tradičních zvyků a svým způsobem svobodné zábavy začínají opět i malá městečka a vesnice ožívat podobnými akcemi. A my tak máme tu příjemnou povinnost se vracet na místo činu zas a znova, rok co rok.

Navíc byl tentokrát návrat do Únětic oživen o jednu příjemnou novinku. Pokud jsem tu o Únětickém pivovaře psal několikrát jako o krásném příkladu toho, jak a proč by měly být obnovované staré pivovary, pustili se zde do realizace něčeho, co ne vždy kvituji zcela s povděkem, ale zde jsem zůstal stát v němém úžasu. Utilitárně zmodernizovaná, o veškeré štuky, dekorace a stavební výstupky osekaná fasáda pivovaru dostala zpět svůj vzhled z poslední velké přestavby v druhé polovině 19. století. Zpět tak jsou bosáže, ostění, věžičky ve štítu a další detaily, které daly Únětickému pivovaru jeho starou, ale zároveň zcela novou tvář. Až budou práce na jaře dodělány patřičnými omítkami, bude pivovar opět skutečnou ozdobou Únětic. Tohle se totiž opravdu povedlo a všechna čest.

 Únětický pivovar vz. 2014 a 2015. K tomu srovnání snad není co dodat...

Pivovarský dvůr, který krátce po druhé hodině přivítal masopustní průvod, tak dostal zase o stupeň důstojnější tvář. A program? Ten byl už klasický. Pár slov od majitelů pivovaru Tkadlecových, pár slov od vrchního sládka Vladimíra Černohorského, pár slov od starosty Únětic pana Vytisky a pak naražení masopustního speciálu. To bylo ale letos trochu jiné, neboť poprvé byla uvařena hned dvě piva. Mimo již tradiční černý 11% ležák byl letos uvařen navíc, ve zcela limitované várce, i silný 16% Bock, který právě byl ukryt ve slavnostně naráženém sudu.

 Narážení masopustního 16% Bocku.

Standardní Únětická piva mám rád, sezónní "speciály" mi ne vždy ale seděly. Stejně tak masopustní černá 11 %, která mi na rozdíl od loňska moc nejela. Zato Bock byl výborný. Silné polotmavé pivo, s udávaným objemem alkoholu kolem 7 % obj., mi skutečně sedlo a opakovaně jsem si ho objednal i v pivovarské restauraci, do které jsme se přesunuli po slavnosti na dvoře. Určitě na něj někam také zajděte, stojí to za to, a jak jsem už napsal, vyrobeno ho bylo skutečně málo. Nejen u masopustního Bocku čas v Úněticích neskutečně rychle utekl, posezení v prostoru někdejšího sladovnického humna je jedno z nejhezčích u nás. Navíc musím s nadšením konstatovat, že stálý jídelníček zde byl rozšířen i o jedno veganské jídlo a salát s tofu a červenou čočkou byl výborný. Jen tak dále.

 Zcela zaplněná pivovarská restaurace na někdejším sladovnickém humně.

Někdy, když píšu o Únětickém pivovaře, se trochu bojím, abych nebyl nařčen, že jsem placen pivovarem jako jeho PR autor. S klidným vědomím píšu, že skutečně nejsem a že mám prostě pro Únětice slabost. Pokud mi to ale nevěříte, dovolím si výjimečně směrem k pivovaru i jednu kritiku, kterou jsem už chtě napsat dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Není to samozřejmě jen problém únětických, ale přijde mi to zrovna v tomto pivovaře nesmírně líto. 

 Tradiční masopustní černý ležák...

Ač považuji Vladimíra Černohorského za skutečnou osobnost mezi českými sládky, ani on se nevyhýbá jednomu nešvaru, kterým je ohýbání pivovarské historie a její svérázná interpretace či spíš recyklovaná prezentace nejrůznějších mýtů a polopravd. V tomto případě při prezentování naráženého speciálu. Myslím si, že znalost historie oboru by měla být pevnou součástí korpusu znalostí všech pivovarských, u takových odborníků a osobností dvojnásob (obdobnou výtku pak směřuji i k informačním vyhláškám, které pivovar k pivům vydává).

 ... a jeho silnější limitovaný bratříček.

Vím, na mém pocit z Únětic, z obliby jejich piva a z mé radosti se sem vždy vracet se nic nezmění. Na druhou stranu mi to přijde trochu škoda, zvlášť, když "náprava" není složitá a mohla by být právě tou pěknou třešničkou na dortu, která českému pivovarnictví zoufale chybí.

2. února 2015

LIBERECKÝ IPA FESTIVÁLEK SE VYDAŘIL I PODRUHÉ

Když jsem na přelomu loňského a letošního roku v totálně hektickém období finalizoval výstupy dvouletého projektu z dějin pivovarnictví na mé domovské fakultě, sliboval jsem, že jak padne 7. leden, deadline odevzdání, budu mít zase víc času věnovat se něčemu jinému, než jen pivu, pivu a pivu. Netušil jsem, že nemohu být dál od pravdy. Pivní fronty jsou dlouhé, komplikované a na jednoho Partyzána je jejich udržení často neuvěřitelně složité. Tak složité, že nejenže nestíhá nic jiného, ale někdy ani nestíhá udržet některá pivní bojiště. A v lednu 2015 to na celé čáře schytal tento blog. Pouhý jeden příspěvek za měsíc je nejmenší číslo od března 2013, kdy byl blog reinkarnován. Mělo to ale své důvody a jsem rád, že nyní mohu zpětně napsat, že nejtěžší boje skončily vítězstvím - a já nyní věřím, že už zase budu mít víc času (i když je mi jasné, že to tak stejně nebude).

Vítězným bojem skončily 31. ledna přípravy druhého ročníku Libereckého IPA festiválku. Když jsem tady loni psal o jeho úspěšném první ročníku, už jsem naznačoval jeho pokračování (tehdy se ještě uvažovalo, že bude věnováno jinému pivnímu stylu, ale nakonec se IPA udržela a už to nebude nikdy jinak) s tím, že jsem předesílal mou možnou spolupráci. Loni akci chyběl nějaký doprovodný program, a tak jsem se Hanzovi, duši celého Azylu nabídl, že mu pomůžu. Netušil jsem, jaký bič jsem si na sebe upletl, každopádně jsem nakonec mohl srovnávat pro mne dva naprosto rozdílné ročníky akce: loňský, pozorovaný z klidu popíjejícího návštěvníka, který v klidu odjel po akci posledním autobusem do Prahy, a ten letošní, celý žitý z pozice spolupořadatele, v neuvěřitelně hektickém sledu běžícího festiválku, který se poprvé zastavil až ve večerních hodinách. Ale to si nestěžuji, právě naopak.

 Liberecký IPA festiválek No. 2.

Letošní Liberecký IPA festiválek byl větší, pivy nabitější a z toho, co jsme viděli i účastnicky úspěšnější než ten loňský, jeho idea a koncepce však zůstala. Jediný pivní festival konající se v zimě měl na čepu nabídnout pouze piva typu India Pale Ale z českých pivovarů. Nakonec bylo na festival zapojeno 19 pivovarů, které nabídly 32 vzorků. Od samého dopoledne, v 11 hodin se brány festivalu otevřely, proudily do Azylu davy lidí a během dne se zde nakonec otočilo několik stovek účastníků, nejen z Liberce a blízkého okolí, ale i z řady vzdálenějších míst. Je jasné, že Liberecký IPA festiválek se pevně zapsal do kalendáře pivních akcí.

 Prostory Pivního baru Azyl se zaplnily od samého počátku akce.

Tentokrát na 10 pípách bylo možné během dne ochutnávat proměňující se nabídku, prostory festiválku se rozšířily o další velkou místnost a sál, kde běžně probíhají koncerty (a i tento večer zde jeden proběhl), sloužil jako prostor pro doprovodný program. Zazněly toho dne dvě přednášky - já si neskromně vybral povídání o historii svrchně kvašených piv u nás, druhou přednášku, o historii pivního stylu IPA a mýtech okolo ní přednesli mí kolegové pivní bloggeři, Pivníci, kterým ještě jednou moc děkuji! Doprovodný program pak nabídl několik soutěží: degustační klání v ochutnávání českých IPA a poté žertovnou soutěž pro skutečně otrlé v požírání chmele. Obě soutěže měly velký ohlas jak od soutěžících, tak i od publika a díky všem za účast na nich, stejně jako za povzbuzování "svých favoritů". Stejný dík pak určitě patří i účastníkům (aktivním i pasivním) poslední večerní soutěže "pivní kolík", ze které se věřím, někdy objeví nějaké video, stálo to za to! Stejně jako stál za to i druhý ročník Libreckého IPA festiválku a dík samozřejmě patří všem, kdo ho během poslední lednové soboty 2015 podpořili svou návštěvou.

 Sál, kde během dne probíhal doprovodný program a večer koncert.

Pivní bar Azyl rozhodně nepatří mezi standardní pivní místa, už jsem to tady psal několikrát, ale o to více jsem rád, že v něm probíhají podobné akce, které se v mnohém vymykají standardním pivním událostem. Azyl se postupně stává úspěšně místem, které v sobě kombinuje moderní pivní bar s nabídkou, která je v Liberci zcela unikátní, od října navíc rozšířenou o malou pivotéku, která je vůbec prvním takovým zařízením v rámci Liberce, ne-li celého kraje. Zároveň je ale Azyl místem skutečně alternativní kultury, přinášející jiná témata, než zaznívají na jiných pivních akcích. DIY principy, silný antiautoritářský duch a v neposlední řadě i otázky práv zvířat jsou tím, co dělají Azyl něčím jiným, ale právě tím, proč mám to místo tolik rád a jsem rád, že všichni návštěvníci akcí jako IPA festiválek se mohou s podobnou odlišností seznámit.

 Nová pípa Pivního baru Azyl a část nové pivotéky (okem opilcovým).

Pokud se na závěr podívám na velmi úspěšný Liberecký IPA festiválek No. 2 očima Pivního Partyzána z neorganizačního hlediska, musím napsat, že jsem si celý den skvěle užil a i v tomto směru ho beru jako dobrou zkušenost. Poznal jsem se s řadou nových lidí, ať už milovníků dobrého piva, nebo domovařičů, ale i mnoha dalších. Během dne za mnou přišlo několik lidí mi jen říci, že rádi čtou tento blog, což je pro mne vždy motor dál psát. Samostatnou kapitolou bylo i setkání s lidmi, které jsem dlouho neviděl, často i více než deset let a v jednom případě i jedno setkání zcela nečekané, ale o to silnější a příjemnější (kluci, jestli si to tady přečtete, tak zdravím!). A v neposlední řadě jsem rád i za setkání právě s Pivníky, se kterými jsme se víceméně znali jen přes internet a měli jsme tak první příležitost si vyměnit nejen bloggerské zkušenosti i názory. Dlouhé povídání nad domácím pivem ve večerních hodinách pro mne bylo jedním z nejpříjemnějších za celý večer a vždy mne potěší, když zjistím, že v pivním světě jsou i další lidé, kteří mají na mnoho věcí podobný pohled, jako já. Vážím si toho a vím, že jsme se neviděli naposledy!

 Z nabídky Azylové pivotéky.

Když jsem včera někdy ve dvě odpoledne vstával, zcela unavený z příprav a realizace festiválku i z masivního ochutnávání jak piv na čepu, tak domovarnických vzorků, volal jsem Hanzovi, abychom jen shrnuli uplynulý den. Když jsem slyšel na druhé straně jeho spokojený hlas, věděl jsem, že je to to nejpřesnější rozlišovací znamení toho, že se Liberecký IPA festiválek No. 2 podařil. A já si to myslím taky. A už nyní se těším na třetí ročník, uděláme vše pro to, aby byl ještě lepší než ten letošní. ;)

PS: budeme určitě rádi za jakoukoliv konstruktivní kritiku, co zlepšit a změnit, aby se nám to skutečně povedlo, sami jsme si vědomi nějakých nedostatků, ale ohlasy návštěvníků jsou určitě tím nejlepším vodítkem. Díky!