ČESKÝ PIVNÍ FESTIVAL 2017: JEDNOU NOHOU V MAINSTREAMU

O existenci akce jménem Český pivní festival jsem měl samozřejmě již dlouhá léta vědomost. Moc jsem se o něj ale nezajímal a účast na něm odmítal. Odmítal i přátelům, kteří mne na něj tu a tam chtěli vytáhnout. Nějak jsem tu akci nevnímal, že by měla být určena zrovna pro mne. O tom, že preferuji spíše menší a komornější akce jsem tu již dříve na blogu asi psal. Festival minipivovarů na Pražském hradě (o kterém tu ale letos už psát nebudu, protože mi po těch letech už došla inspirace co - snad jen, že letos mi to přišlo nějaké lepší, možná proto, že jsem akci poprvé navštívil v sobotu) považuji za hranu, za kterou asi nejsem ochotný jít. Přesto jsem šel a jednu květnovou sobotu se vydal do obřího party stanu na pražské Letné, který 16 dní akci Český pivní festival hostil.

 Český pivní festival pod dohledem.

Nebylo to náhodou. Loni na podzim jsme se - poměrně náhodně - poznali se Šárkou (která pije pivo) a záhy se i osobně setkali na Pivním partyzánském setkání v Liberci. S Šárkou jsme si hned padli do oka a moje cesta na Letnou byla víceméně reakcí na její pozvání. Šárka je dnes totiž mozkem i motorem této akce potom, co předchozí pořadatelský kolektiv, kterého byla členem, dal od akce ruce pryč a ona se sama rozhodla, že to potáhne dál. Po svém a třeba trochu jinak. A tak jsem zaplatil stovku vstupného a vstoupil do - v mém pohledu - jámy lvové.

 Atrium festivalového stanu, aneb zahrádka na fotografování fejsbukových lajfstajlových
 fotek z festivalu.

Sobotní odpoledne bylo pro vystrašené Partyzány ideální chvílí, kdy na akci zamířit. Stovky lidí, hluk, skupiny popíjející a řvoucí omladiny (omladinou rozuměj +- 30 let), převážně zahraničních turistů. Chvíli jsem se zdráhal pokračovat, ale pak jsem si řekl, proč ne a vcítil se do role turisty, který se zúčastní největší pivní akce v navštívené zemi a vrhl se do centra dění. Komplex stanů, které akci zastřešovaly, tvořily ochoz, uvnitř kterého se nacházel příjemný plácek pod otevřeným nebem. To mi přišlo jako vtipný nápad - zahrádka byla příjemně odstíněná od hluku velkoměsta. V levé kryté části za hlavním vstupem se nacházel VIP prostor s obsluhou, pódium, na kterém probíhal kulturní program a taková hlavní plocha k sezení. Nabídka pivovarů zejména z průmyslového světa (Svijany, Regent).

 Hlavní festivalový prostor (foceno v úterý, kdy tu bylo nadpříjemně prázdno).

Jednu ze spojnic do pravé části pak zabíral plac s občerstvením - co jsem viděl, tak poměrně bohatým, originálním a na české pivní akce zajímavým (i když ne moc pro mne, víc vege nabídku bych ocenil). Pravé křídlo pak patřilo pivní rozmanitosti - dlouhému pásu výčepů rozdělených na tři barevné sekce dle typu nabídky - od běžnějších záležitostí přes zajímavosti zejména z minipivovarů až po speciality točené pouze do malého skla. A od nich další spojnice do hlavního sálu s několika stánky provozovaných přímo minipivovary. V tomto rohu, nepřekvapí, jsem strávil nejvíce času.

 Barevně odlišené sekce pivní rozmanitosti.

Frýdlant, Zichovec, anebo Raven patří k tomu nejlepšímu u nás a i na pípách pivní rozmanitosti byla řada ochutnání hodných piv (včetně takových, která jsem nikdy neměl), takže po této stránce jsem byl spokojen. A já byl vlastně nakonec spokojen docela. Když jsem na Letnou mířil, uvažoval jsem, že se ozvu kumpánovi Fandovi, který bydlí nedaleko a který mne právě v minulosti na akci nejvíce lákal. Pak jsem si to ale rozmyslel. S Františkem to vždy končí nad ránem a já chtěl být brzy doma a pokud možno střízlivý. Co čert nechtěl, nakonec jsem se s Fandou na festivalu seknul do zavíračky a pak i déle v letenských putykách. My se totiž po deseti minutách mé přítomnosti na festivalu zcela náhodně v tom davu potkali. Takový už je život a já byl nakonec rád. :D

 Stánky minipivovarů.

A byl jsem rád, že jsme našli chvíli pokecat i se Šárkou a jejím věčně usměvavým partnerem Milanem. A ne jednou. V úterý jsem měl přes Letnou ještě jednou cestu, tak jsem se ještě jednou zastavil, abych paní pořadatelku ještě jednou pozdravil a také, abych si ozkoušel, jak vypadá Český pivní festival ve chvílích klidných všednodenních odpolední. Nemel jsem moc času, ale jedno pivo u stánku mého oblíbeného Albrechta bylo povinností

 Albrecht, Šárka a dva Partyzáni. Kdo najde toho druhého, má u mne Partyzána. ;)

Nechci tvrdit, že povinností pro mne bude navštívit Český pivní festival i v příštích letech, ale jedno vím jistě. I když Partyzán překročil svůj Rubikon a jednou nohou zahučel do světa pivního mainstreamu, odcházel s celkem příjemným pocitem, že ta akce zas tak strašná není. Naopak, odcházel s pocitem, že koncept, který Šárka nastavila je zajímavý, udržitelný a určitě ne urážlivý. A za to jí patří určitě dík.

PS: v rámci festivalu byly distribuovány Beer Times - oficiální tiskovina akce. Kromě jiného v ní vyšel i takový kratičký výkřik Pivního Partyzána o vysedávání na pivních zahrádkách. Do článku tiskařský šotek propašoval trestuhodný lapsus. Kdo ho objeví nic nedostane, ale - ač se chyba neodehrála na mé straně - se za ten omyl případným čtenářům omlouvám. ;)

PIVNÍ BAR AZYL, GENIUS LOCI, STÁT, OBČAN A OSTRŮVKY SVOBODY

Ze srdce jsem si přál, abych podobný příspěvek nemusel nikdy psát, ale situace, která se vyvinula v posledních měsících a zvláště týdnech mne donutila, abych vzal do ruky pero a usedl k papíru. O Pivním baru Azyl v Liberci jsem tady na blogu v minulosti psal již vícekrát a vždy mi to činilo radost. Protože Azyl mi činí radost. Nyní mám ale důvody zcela jiné - obavy a starost o jeho pokračování. Přestože aktuální situace zřejmě nepovede (a ani zřejmě vést nemůže) k ukončení provozu tohoto specifického místa, vyhlídky do budoucna nejsou vůbec sympatické. Dnešní situace navíc dokazuje, že věc je mnohem složitější a souvisí s řadou na první pohled nesouvisejících faktorů, které bohužel dávají dohromady obrázek skládanky, jak také vypadá česká společnost v roce 2017.

 Pivní bar Azyl a jeho typický návštěvník.

Přestože o věci bylo na více místech napsáno již mnoho - od poměrně objektivních zhodnocení situace přes vyjádření provozovatele baru až po zcela tendenčně zaměřené články, krátce zde problém shrnu, aby si i čtenáři blogu mohli udělat obrázek. Pivní bar Azyl vznikl roku 2009 v okrajové části libereckého dolního centra, na samém konci staré tovární čtvrti kolem ulice Široká. Ta ani na začátku 21. století není svým charakterem nic dlužná své špinavé minulosti. Zchátralé domy, opuštěné staré fabriky, řada neupravených zarostlých pozemků. Právě v takovém prostředí byl v posledních osmi letech vybudován podnik, který celý prostor nejen oživil, ale zároveň funkčně doplnil jeho specifickou atmosféru.

 Okolí Široké ulice na historickém snímku. Tato čtvrť Liberce původně vznikla živelnou
 výstavbou dělnických domků nahuštěných v úzkých uličkách a následným vznikem řady
 továren, které využívaly vodní síly několika zde protékajících potoků. Místo si dodnes, i
 po několika desetiletích, udržuje specifický genius loci špinavé tovární čtvrti. Spolek Na
 Ladech si z nějakých mně ne zcela jasných příčin jako hlavní poslání vytyčil "zachování
 historického výrazu Lokality jako klidové městské čtvrti" (citováno ze stanov spolku).

Původně malý pivní bar se postupem času, do velké míry živelně, rozrostl do podoby hudebního klubu s velkou pivní zahradou ve stínu vzrostlých stromů. O ní budu za chvíli mluvit ještě šířeji. Provoz Azylu a jeho produkce víceméně, s jedinou výraznou výjimkou, nikdy nikomu nevadil a naopak tento opuštěný kout Liberce jeho kulturně-společenský impuls spíš oceňoval. A co víc, Azyl kromě původního zaměření - pivního baru (kterým je i dnes, takovou nabídku piva z celého světa nenabízí nejen žádná jiná hospoda v Liberci, ale snad v celých severních Čechách) - se postupně stal i zázemím pro řadu nejrůznějších občanských aktivit či kulturních akcí. Prostor se zároveň vyprofiloval jako místo se silným svobodomyslným poselstvím a místo či možnost se zde realizovat v něm měl takřka každý. 

 Pivo na zahrádce Azylu chutná nejlépe. Její atmosféra
 připomíná zajímavou kombinaci bavorských kellerů a
 berlínských komunitních center. 

Když píšu takřka každý, tak snad s výjimkou neonacistů, bolševiků a podobné verbeže, jejíž ideologický rámec je právě tím, který smyslu Azylu odporuje. Dokázal jsem vždy pochopit, že podoba a nastavení klubu nemuselo každému na první pohled svou odlišností zcela úplně vyhovovat. Na druhou stranu, snad nikdy jsem se nesetkal ze strany lidí, kteří Azyl měli možnost více poznat, s nějakou kritikou, naopak. Duch seberealizace a důraz na poselství svobody vždy byly tím, co jeho návštěvníci "zvenku" oceňovali (a já naopak nyní velmi oceňuji a vážím si jejich podpory, které se v současné situaci Azylu z jejich strany dostává).

 Azyl jako prostor pro konání společenských akcí:
 Partyzánských pivních setkání se každoročně
 účastní několik desítek sládků, majitelů pivovarů,
 provozovatelů pivnic, historiků a vůbec přátel
 dobrého piva a pivovarnictví.

Situace se radikálně změnila, když si v druhé polovině loňského roku na maličkém pozemku přímo naproti Azylu postavil dům jistý pan Smetana, který se záhy začal v místě angažovat jako hlas starousedlíků. Existují lokality, které dlouhá léta fungují a žijí v rovnováze dané povahou všech, kteří v nich koexistují a kteří dokážou navzájem tolerovat, podporovat, anebo v případě problémů diskutovat a řešit situace tak, aby synergie jejich působení přispívala k oživování daného prostoru. Přirozeně. Přesně tuto rovnováhu se panu Smetanovi podařilo narušit. Záhy po nastěhování založil s dvěma dalšími občany (včetně výše zmíněné notorické stěžovatelky) Spolek Na Ladech, jehož cílem má být údajně zvelebení okolního prostoru. Osobně nevidím na podobném snažení nic špatného. Za chybu ale považuji, když se někdo zcela uměle bez znalostí a s ne zcela jasnými záměry rozhodne přetvářet prostor, který desetiletí, možná staletí žije svým vlastním životem za udržování mimořádného genia loci.

 Azyl poskytuje prostor i setkáním domovařičů. Ochutnat vzorky svých domácích piv
 zde mohli např. na Libereckém IPA festiválku v roce 2016.

Pivní bar Azyl, jeho specifická podoba, neuchopitelný rámec jeho kulturně-společenského přesahu a v neposlední řadě zejména pak skutečnost, že do něj chodí lidé, kteří - světe div se - konzumují alkoholické nápoje a domů pak odcházejí třeba i opilí se zřejmě stala zmíněnému spolku natolik obtěžující, že se rozhodli jeho existenci znepříjemnit, anebo nejlépe zcela zrušit (jak nakonec nepokrytě přiznávají na jedné nahrávce, kterou sami původně pořídili ze zcela jiných důvodů). Na začátku hry dostali do ruky silné karty.

 Pivo jako kultura. Zde narážení vysmoleného
 dubového soudku se speciálním pivem.

Vracím se zpět na začátek, vracím se na pivní zahrádku Azylu. Její prostor vznikl před lety víceméně přirozeně na dvoře v sousedství domu, ve kterém Azyl sídlí. Dvůr byl zanedbaný, nevyužívaný a plný odpadků. O jeho úklid a zvelebení do podoby, jak ho známe dnes, se postarali sami návštěvníci klubu, avšak Hanz, jeho provozovatel, zde udělal zásadní chybu, která je původcem všech současných problémů. Ať měl důvody jakékoliv, provoz zahrádky patřičně nenechal zpapírovat, což v zrcadle věci, kdy pozemek ve skutečnosti patří městu je zásadním zádrhelem. Pomíjím nyní veškerá zákonná opatření, která se ve věci nyní řeší (a která snad povedou i k jeho alespoň částečné zpětné legalizaci), podstatnější příběh se totiž odehrával jinde. 

 Pivo jako vzdělávání. Azyl dal ve své historii prostor i řadě přednášek, zde konkrétně
 hovoří Václav Vomáčko ze skupiny českých hodnotitelů BJCP o fenoménu pivního
 stylu IPA (Liberecký IPA festiválek 2017).

Spolek Na Ladech město požádal o výpůjčku daného prostoru s tím, že by na ní rád provozoval komunitní zahradu (o tom, zda za žádostí stály čisté úmysly, anebo záměr zlikvidovat zahrádku Azylu, nechám k posouzení na čtenářích). Město pozemek spolku "přikleplo", aby ale záhy obdrželo žádost na jeho odkoupení od majitele objektu, kde Azyl působí, kterou se samozřejmě muselo začít také zabývat. Drobný spor kolem zapomenutého dvora na konci Široké ulice se náhle stal veřejným politikem (se vším, co taková věc ve městě pod Ještědem přináší), jehož se - v tuto chvíli ani ani ne zas tolik vlastní vinou - stal Azyl součástí, kterou nikdy nechtěl být. Problémem se tak otevřela cesta ke vleklému sporu, na jehož konci možná bude pozemek ve vlastnictví majitele objektu (a možná také ne), pivní zahrádka bude pokračovat (a třeba také nebude), ale tak nebo tak bude samozřejmě pokračovat Pivní bar Azyl. Jenže.

 Pivo jako alkoholický nápoj. Možná to někoho překvapí, ale Azyl tu a tam opouštějí
 hosté ne zcela střízliví. Je úkolem Pivního baru, aby kultivoval jejich chování tak, aby
 nebylo trnem v oku ostatním. Spor kolem Pivního baru Azyl je i sporem o diskurz
 ohledně využívání městského prostoru, trávení volného času a zejména sousedských
 vztahů.

Jenže - a to je důvod, proč jsem se nakonec rozhodl celý tento příspěvek napsat. Poslední měsíce v Azylu nejsou takové, které jsme pamatovali poslední osm let. Poslední měsíce v Azylu jsou spojeny s takřka každodenní návštěvou městské policie, která je nucena na "podněty občanů" kontrolovat údajný hluk linoucí se z hospody (nutno poznamenat, že obvykle zbytečně, pokutou skončila jediná z těchto kontrol). Na provoz Azylu jsou v sérii krátce za sebou posílány kontroly ze strany hygieny, hasičů, stavebního odboru, živnostenského odboru a další (není těžké domýšlet, kdo za podněty asi stojí). Prostor Azylu je pravidelně - a zřejmě cíleně - monitorován kamerou z protějšího domu a jeho majitel disponuje řadou záznamů, na kterých jsou opakovaně natočeni návštěvníci Azylu, jejich auta ad.

 Azyl poskytl za osm let existence prostor pro vystoupení stovkám kapel z celého světa.

Zatím jako nepodložená spekulace se jeví událost z předminulého týdne, kdy do Azylu dorazil neznámý člověk, který se několik desítek minut pokoušel vyvolat konflikt a svou angažovanost zakončil výzvou výčepnímu "ať s ním jde ven". Výčepní samozřejmě s díky odmítl a poslal provokatéra tam kam patří. Možná to byla náhoda, ale možná taky ne a je otázkou, zda kameraman odnaproti právě nečekal na svůj mistrovský záběr. Kolektiv kolem Azylu se může donekonečna snažit situaci řešit, vycházet vstříc, ale je jasné, že nikdy si nemůže být 100% jistý (a ani to není v silách běžného člověka), že se nějakým - byť jakýmkoliv - způsobem takříkajíc nenamočí.

 Fireshow před Azylem jako kulturní doprovod jedné z akcí. Dnes bychom z něj,
 kromě pěkného zážitku, měli možná natočené i nějaké to video.

Je rok 2017 a stát přináší na bedra obyčejných lidí, drobných podnikatelů explicitně, jedno nařízení za druhým. Azyl, fungující celých osm let zejména na principech DIY (Do It Yourself), za přispění jeho vlastních návštěvníků jak finančními, tak lidskými zdroji působí v podobném světě trochu jako zjevení. Hospody a kluby se zavírají, tu nezvládli EET, tu je vyčerpala ta a ta úřední zvůle. Azyl vše překonal a šel dál. Možná to zrovna z mých úst bude znít divně, ale přiznám se, že jsem nikdy neměl z principu až takový problém s podstatou většiny těchto nařízení, která "shora" přicházejí. Nakonec, zákony jsem vždy vnímal, že jsou tu primárně od toho, aby udržovaly společnost v koherentně funkčním režimu a udržovaly její - už sám o sobě tolik vratký - vztah se státem. Pokud pak nejsou zákony z principu namířené proti lidem (což chci - možná trochu naivně - věřit, že tak většinou skutečně je) a není v praxi nutné jejich destruktivní nadvynucování zbytečnými restrikcemi a kontrolami, neměly by logicky působit negativně.

 Benefiční dražba děl libereckých umělců v rámci akce "Obraz pro obraz", která
 podpořila aktivity směřující k zákazu kožešinových farem v ČR. Akce proběhla v
 létě 2015 za účasti široké veřejnosti na zahrádce Azylu.

Problém ale nastává tehdy, pokud se synergický běh společnosti někdo rozhodne narušit a do ruky dostane díky těmto nařízením takové trumfy z rukávu, že se proti nim stává férová hra takřka zbytečnou. Azyl možná vyhraje boj o svojí zahrádku, zatím přežil bez ztráty kytičky řadu kontrol, a i když ty které aktuálně probíhají možná nějakou drobnou újmu přinesou, konec podniku stejně zřejmě nezpůsobí. Co ale bude dál? Další kontroly se dají čekat a zásahy státu, který právní rámec fungování podobných podniků svázal do tolika ne úplně jednoznačně splnitelných opatření, dávají sociálně zřejmě ne zcela vyspělým lidem do ruky zbraně, proti kterým se těžko bojuje. Těžko říci, zda může situace, kdy se druhá strana není ochotna jakkoliv domluvit, vůbec dopadnout dobře.

 Pivní bar Azyl představuje alternativní prostor s výrazným společenským přesahem.
 Dokladem může být i akce z konce letošního dubna, kdy zde svůj večírek uspořádali
 účastníci mezinárodní archivářské konference. Jako kulturní program vystoupila
 legendární liberecká undergroundová kapela Drobný za bůra.

Azyl pro mne vždy byl místem, kde jsem se cítil být doma, místem, kde jsem se mohl realizovat, kde fungují principy, kterých si v životě nejvíce vážím - osobní angažovanost, aktivity, které nejsou motivovány ziskem, schopnost kolektivně fungovat, touha zpřístupnit prostor a jeho možnosti všem bez rozdílu pohlaví, orientace, rasy i víry a zároveň se vymezit vůči těm, kteří podobnou svobodu netolerují. Ve chvíli, kdy ale stát dává falešné karty do rukou těm, kterým jsou podobné principy cizí si uvědomuji nejvíc, jak je existence míst jako Pivní bar Azyl, těchto malých ostrůvků svobody, pro společnost tolik důležitá a nenahraditelná.

Výše psaný příspěvek je pouze mou osobní výpovědí. Hanz Horáček, provozovatel Azylu, se na ní nijak nepodílel a ani neví o tom, že jsem se rozhodl jí napsat. Je mi jasné, že tento příspěvek chod událostí kolem Azylu neovlivní, hlavní motivací pro jeho napsání (kromě výše řečeného) byla snaha Hanze alespoň trochu v současné situaci podpořit, neboť si ho vážím mimo jiné i jako člověka, který mi v minulosti vícekrát nezištně pomohl a vím, že by to tak bylo i kdykoliv znova.

VÍDEŇ: BRAUWERK A OTTAKRINGER - SEPĚTÍ PROGRESE S TRADICÍ

Loňský rok byl mimo jiné ve znamení i dvou takřka týdenních výletů do velkých evropských měst. Oba výlety byly samozřejmě motivovány pivem, ale tentokrát primárně tím historickým. Německé a rakouské knihovny, univerzity a další instituce disponují nekonečným studijním materiálem k dějinám pivovarnictví, které jim jejich české kolegyně mohou jen závidět. Bohužel. Na druhou stranu má člověk alespoň důvod vytáhnout paty z domu a volný čas mezi vysedáváním v badatelnách poznat i něco nového a samozřejmě něco nového ochutnat.

 Vídeň.

Přestože pivně je bezesporu zajímavější určitě Mnichov, kam vedly naše kroky již v červenci, já Vás nyní vezmu na průřezový exkurz tím, co v aktuální době nabízí hlavní město našeho jižního souseda. Do Mnichova se podíváme třeba na konci zimy, až mi z ní už bude trochu hrabat a zase budu vzpomínat na to, jak bylo v létě krásně. Počasí je totiž určitě to poslední, na co bych vzpomínal rád z našeho říjnového pobytu ve Vídni. A to i přesto, že jsem se těšil na krásné podzimní město na Dunaji. Ten někdo nahoře to vzal asi moc vážně a celý týden nám propršelo. Sekce „poznat něco nového“ se tak bohužel směstnala do několika málo krátkých procházek a naopak co nejvíce času jsme mohli trávit poznáváním bohatého pivního života někdejšího hlavního města monarchie.

 Vídeňské Klementinum - rakouská národní knihovna.

Popravdě, pokud jsem tu Mnichov označil za bezesporu pivně zajímavější, Vídeň mu nezůstává – v žádném ohledu – nic dlužná. Nejen historicky, kdy dalo město, respektive jeho vzdálené předměstí, o kterém tu také v jednom z dalších článků bude ještě řeč, jeden dodnes nazývaný pivní styl i typ sladu. Jestliže České země mají Plzeň, Bavorsko má Mnichov, tak Rakousko má Vídeň. Není to ale jen o historii. Přestože z průmyslových pivovarů dnes působí na území samotného města jeden jediný, vše zachraňují minipivovary. Současná zdejší pivní nabídka je velmi pestrá a v podstatě kopíruje trendy, které jsou společné pro všechny země Evropy. Vedle tradičních minipivovarů orientovaných často na turisty, přes malé rázovité podniky na předměstích, až po moderní „craftové“ záležitosti, včetně létajících pivovarů, pivních barů a kultury s nimi spojené. A to všechno samozřejmě pěkně promíchané.

 Vídeňský Chodovec - státní archiv.

Chvíli jsem přemýšlel, jak ty naše zážitky a postřehy všechny poskládat, aby dávaly smysl. Nechtěl jsem psát deník ani průvodce a už vůbec ne databázi navštívených podniků. Nakonec to ale vypadlo nějak tak samo a v několika článcích si budete moci přečíst takový pěkný mix všeho výše řečeného. Tak se pohodlně usaďte, Vídeňské dobrodružství začíná…

A nezačíná shodou okolností nikde jinde, než na průmyslovém předměstí Ottakring, které hraje v minulosti i současnosti pivovarské Vídně velkou roli a jehož jméno každý, kdo má rád pivo, určitě alespoň jednou v životě někde slyšel. Když jsem vybíral ubytování, padl mi zrak víceméně náhodou na jeden apartmán, který se nakonec ukázal být velmi strategicky vybraným místem. Nejenže byl za rohem přestup na tramvaj, autobus, U-Bahn i S-Bahn, ale zejména byl takřka na dohled areál tradičního vídeňského průmyslového pivovaru Ottakringer (Ottakringer Platz 1), jemuž dala čtvrť roku 1837 jméno a který je dnes posledním průmyslovým zdejším pivovarem, navíc stále v soukromých rukou.

 Typická silueta sladovny pivovaru Ottakringer.

Ottakringer představuje typického zástupce pivovarů vyrostlých do současné podoby za průmyslové revoluce (v tomto případě navíc ze staršího provozu), jejichž podoba se do dnešních dní příliš nezměnila (samozřejmě s povinnou baterií CKtanků v druhém plánu). S ročním výstavem více než 500 tisíc hl piva se řadí mezi velké provozy a jeho produkce je zcela běžně dostupná v obchodní síti, žluté logo pivovaru pak ověnčuje řadu hospod nejen na Ottakringu, ale i v celé Vídni. 

 Stará varna pivovaru.

Pivovar vystavuje širokou škálu poměrně fádních světlých ležáků (často v nejrůznějších trendy baleních apod.), ale v nabídce má i zajímavější piva. Kromě piv značky Ottakringer prodává širokou stylovou řadu Gold Fassl (včetně Bocku, Zwicklu ad., mmch pěkný základní přehled toho, co ve Vídni letí za styly viz v tomto starším článku u kolegů Pivníků), anebo např. poměrně dobré nealkoholické pivo Null Komma Josef (jehož jméno jsem si sám pro sebe infantilně přeložil jako "žádné kóma Josef"). Pivo má mimochodem delší tradici, jen se za tu dobu vyměnil, modernizoval, ten alkoholu neholdující Josef na etiketě.

 Jiný pohled na pivovar Ottakringer nenaznačuje, že se jedná o provoz s půlmiliónovým
 výstavem.

Ze speciálnějších piv pak mohu zmínit dvě, každé zcela jiné. Současný trend svrchně kvašených piv zarezonoval i v konzervativním Ottakringru, a tak v současnosti nabízí, bohužel v zelených lahvích (stejně jako zbytek portfolia), svrchně kvašené Vienna Pale Ale. Chuťově žádný zázrak, zařadil bych ho někam mezi obdobné průmyslové ejly z českých pivovarů. Mnohem tradičnějším pivem je pak rozhodně Zwickl Rot z řady Gold Fassl, který je možné ochutnat i v točené podobě. Narazíte na něj v pivnici Schweizerhaus (Prater 116, díky Janě Běhounkové za pěkný tip) v rámci obrovského zábavního parku Prátr za jedním z ramen Dunaje na druhé straně města. Nenechte se zmást logem Budějovického Budvaru, který zde většina z mnohých návštěvníků popíjí a nechte si donést místní do ruda zbarvený nefiltrovaný Zwickl.

 Zwickl Rot ve Schweizerhausu (s odporně sladkým
 Dunkelem z Greiskirchenu).

Návštěvu ve Schweizerhausu rozhodně doporučuji už nejen proto, že je významným otiskem české stopy ve vývoji vídeňské společnosti (hospodu roku 1920 začal spravovat syn český emigrantů, Karl Kolarik, a i dnes je v rodinných rukou), ale i proto, že okolní Prátr nabízí hromadu zajímavých atrakcí. Pokud máte rádi vláčky tak jako my, určitě nepohrdněte jízdou na Liliputbahn, která rozhodně stojí za to a potěší srdce velkých i malých.

 Nefalšované nadšení čtyř dětských očí na Liliputbahn.

Pokud jsem zmiňoval dostupnost piv z Ottakringeru v běžné obchodní síti, musím se určitě zmínit i o možnosti zakoupit pivo přímo v pivovaru. Jeho návštěvu bych doporučil každému i proto, že stavba představuje nádherný slepenec budov všech možných stylových období s dominujícím sladovnickým hvozdem.  Areál pivovaru ukazuje, jak bylo náročné rozšiřování provozu v těsném obestavění okolní zástavbou.

 Prodejna pivovaru Ottakringer pod starou varnou.

Pod zmiňovaným sladovnickým hvozdem se zřejmě nachází pivovarská restaurace, která mi ale zůstala taková divně utajená a nakonec jsme ji ani nenavštívili. Naopak opakovaně jsem se podíval do pěkné moderní pivovarské prodejny přistavěné při Ottakringer Strasse (čp. 91-93), která je dobrým příkladem, jak i tradiční průmyslový pivovar může prodávat nejen své pivo, ale i svůj přístup a svou značku. Prodejna s dlouhou otevírací dobou (takřka denně 9-19, ale před návštěvou zkontrolovat, vím, že se to teď nějak měnilo) slouží navíc jako recepce prohlídek pivovaru a také jako degustační místnost. A co je možná vůbec nejlepší, prodejna nabízí kromě piv samotného Ottakringeru i piva z rakouských craft pivovarů, umístěných v samostatné sekci ve speciálních lednicích. Něco takového si u nás nedokážu moc dobře představit. Tím to ale nekončí.

 Ze záplavy žluté barvy vystupuje pouze craftbier koutek s ledničkami.

Když jsem zde v úvodu psal o strategičnosti našeho ubytování, neradoval jsem se tak jen pro existenci průmyslového pivovaru za rohem s běžně dostupnou nabídkou. Pivovar Ottakringer ve svém areálu totiž skrývá jako bonus ještě miniaturní pivovárek otevřený teprve na podzim roku 2014 pod jménem Brauwerk Wien (Ottakringer Platz 1). Jeho provoz, včetně maličké restaurace, skoro spíše degustační místnosti, je umístěn do moderní novostavby v předpolí velkého pivovaru. Stavba tvarem i vzhledem reaguje na dvojici ošklivých nádrží ve svém sousedství, čím je ale dokonale doplňuje za zachování zcela originálního vzhledu.

 Dokonalé umístění novostavby pivovárku Brauwerk při pivovaru Ottakringer.

Pivovar pracuje na samospádovém principu. V nejvyšším patře budovy se nachází miniaturní varna s příslušenstvím, o patro níže pak CKtanky na hlavní kvašení, popř na dokvášení. Díky segmentově prosklenému plášti svítí budova v noci do dálky, čímž vzniká nejen krásný industriální výjev, ale zároveň zve k návštěvě do miniaturního výčepu v přízemí s velmi omezenou otevírací dobou (čt-pá 17-21). Jeho prostor navíc ještě zmenšuje věnec malých CKtanků, ve kterých pivo dozrává. Oproti jednomu smutnému mnichovskému zážitku (o kterém si tu určitě ještě přečtete) jsme měli na otevírací dobu štěstí a čtvrteční večer jsme mohli pivovárek Brauwerk navštívit. 

 Varna a část chladného hospodářství.

A stálo to za to! Na čepu kompletní produkce pivovaru (všechna piva na čepu možná degustačně natočit od 0,1 do 0,3 dcl, navíc za velmi korektní ceny každé dcl/euro), to samé v lahvích, navíc s pivy vařenými v různých kooperacích (lahvové pivo je samozřejmě v prodeji i v pivovarské prodejně). Brauwerk je zhuštěným výkřikem mixu klasiky a toho nejmodernějšího, co evropské pivovarnictví může nabízet. Naprostý opak oproti poměrně konzervativnímu portfoliu Ottakringeru.

 Atmosféra výčepu Brauwerku.

Z pivovaru vyšla již řada nejrůznějších větších či menších experimentů, ať už jako postupně číslovaná řada Hausmarke No. 1: Blond, No. 2: Session IPA, No. 3: Porter a zvláště famózní No. 4: Flanders Red Ale, anebo piva zde uvařená (mj. i v kooperaci, anebo i jinými pivovary na zdejší varně), kupříkladu meruňkový Saison Polkadot Vienna, silný Imperial Vienna Lager, anebo Vienner Weisse Sauer?Lump! s dokonalou etiketou a neméně dokonalým obsahem v lahvi. Kyselé vídeňské bílé z Brauwerku bylo nejlepším pivem ochutnaným za celou naší návštěvu ve Vídni. Nekecám.

 Oba vídeňské kyseláče v degustačních sklenicích.

A vůbec všechna piva byla výborná. Brauwerk, i díky tomu, že mi ochotná obsluha ukázala i celý provoz pivovaru, se u mne stal nejen největším vídeňským překvapením, ale i vůbec tím nejlepším z naší návštěvy ve Vídni a odnesl jsem si z něj skutečně jen ty nejkrásnější vzpomínky. "Two beer or not two beer" řekl prý jistý Shakesbeer. V případě Brauwerku platí určitě to první a vzhledem ke stále se rozšiřujícímu portfoliu mikropivovaru předpokládám, že se sem někdy na minimálně dvě piva určitě vrátím.

 Je to tak.

Pokud už do Ottakringu zamíříte, nechte Brauwerk ještě chvíli za sebou a vydejte se podél tramvaje - a starého pivovaru - ještě trochu dál na periferii. Na rohu hlavní ulice s ulicí Lienfeldergasse (Ottakringer strasse 180) se nachází od roku 2000 jeden místní tradiční mini, atmosférou na hony vzdálený od technicistního hipsterského Brauwerku. Hospůdka Schwarze Rabe s malým pivovárkem Rabebräu je typickou bohémskou putykou plnou harampádí, mladých autentických loserů a dobré nálady.

 Stylová hospoda žádá stylový vstup. Schwarzer Rabe.

Když jsme první den pobytu do Černého Havrana zašli (měli jsme to doslova za rohem), místo pulsovalo nekonečným nočním životem. Mám taková místa rád, ale nevyhledávám je primárně kvůli pivu jako předmětu zájmu, jako spíš jeho konzumace a posezení u něj. Na čepu průřez rakouskou průmyslovou nabídkou + jako bonus jedno vlastní pivo (ač ta v interiéru viditelná část pivovaru nevypadá funkčně, obsluha jeho uvaření tam uváděla), vůbec ne špatný polotmavý ležák vídeňského stylu. K němu jsme zkusili z přítoče svěží a výrazně kvasnicový Schladminger BioZwickl. Neurazil.

 (Zřejmě) vlastní pivo Rabebräu a Biozwickl Schladminger.

Až se někdy na Ottakring vrátím, vím, že do Schwarze Rabe asi znova nezamířím. Dle údajů na internetu se zdejší nabídka nezměnila snad za celou dobu jeho existence a jak jsem napsal, jedná se o místo spíš k večernímu posezení, než jako cíl pivního turisty. Pokud sem ale budete mít cestu poprvé, určitě se, jen tak pro zajímavost, tady zastavte. Až se pak usadíte ve vycizelovaném Brauwerku (anebo naopak tu zakončíte večer po návštěvě tam, zavírací doba v Havranovi je o několik hodin pozdější a věřím tomu, že i pouze orientační) budete si moci udělat dobrý obrázek o tom, do jak různých mezních podob se může rozprostírat současná vídeňská pivní scéna. A o těch dalších, které jsou mezi nimi, budu psát zase příště v pokračování vídeňského vyprávění.

Další články k tématu Vídeň 2016
1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

VYDAŘENÝ NÁVRAT DO PODĚBRAD A KUTNÉ HORY

První celý červencový víkend patřil letos už podruhé dvěma pivním událostem. Psát o nich jsem chtěl na blog už loni, ale nějak mi tehdy chyběl patřičný impuls, možná jsem nenašel nic, co by obě události spojovalo. Letos se to už ale povedlo a hlavním důvodem možná byla ta souhra náhod, která obě akce letos přivedla k sobě do jednoho víkendu. Jedna z nich byla plánovaná dlouho dopředu, zatímco ta druhá byla letos domluvena takřka ad hoc a na poslední chvíli. O to více jsem se těšil, protože v Poděbradech i v Sedlci u Kutné Hory se mi už loni moc líbilo.

Začátkem července probíhá na poděbradském zámku Letní škola slovanských studií, pořádaná zdejším Ústavem jazykové a odborné přípravy při Universitě Karlově v Praze. Letní školy se účastní několik desítek studentů z celého světa, kteří se v rámci ní chtějí zlepšit ve své češtině a jedním z prostředků jsou i kulturně-osvětové akce. A jednou z takových je i tzv. Český večer, během kterého jsou studenti seznámeni s naší kulturou a zvyky. Asi budete souhlasit, že pivo a pivovarnictví na takové akci nemůže chybět. A tady se už dá vystopovat linka k tomu, proč tu o tom píšu.

 Podvečerní nálada v Poděbradech. Na zámku se koná LŠSS, v rámci níž přednášky
 nejen o českém pivu proběhly.

Zástupci LŠSS jsem byl již loni osloven, zda bych studentům nepověděl něco o historii a současnosti piva v Českých zemích a nespojil to s nějakým povídáním o pivních stylech, místu českého ležáku mezi nimi, spojených samozřejmě s patřičnou degustací. Akce se loni moc povedla, u studentů měla ohlas, a tak bylo jasné, že letos to nebude jinak. To by byla ta plánovaná část víkendu, respektive páteční program. I když...

 Tak přesvědčivé, že by člověk skoro uvěřil, že je to pravda. ;)

... tady se možná sluší doplnit, že Poděbrady jsou zajímavé i z pivního hlediska. Sice jen trochu, ale přiznám se upřímně, že jen zprávou o vystoupení na akci LŠSS bych příspěvek nezaplňoval. Loni jsem večer po degustaci trávil popíjením Poděbradského Zdroje v historických prostorách zrušeného poděbradského pivovaru ve stráni pod Husovou ulicí směrem k řece Labi. Popravdě, nalákaly mne sem tehdy hlavně ty prostory, protože informací o tom, že pivo je vařené v Kácově jsem byl samozřejmě vybaven. Nezbývá než doufat, že Poděbradský Zdroj jednou bude zase autentický v tomto místě, nějaké šuškandy o obnově zdejšího provozu se opakují celkem často (aniž bych tedy tušil, zda je na nich alespoň zbla pravdy).

 Hvozd někdejší sladovny jasně napomíná, jaký provoz
 se tady kdysi nacházel. ;)

Na dobré pivo se dá v Poděbradech zajít ale i jinam. Při jedné cestě, která nás do lázeňského města zavedla loni v říjnu, jsme navštívili zdejší pivotéku, trochu pitoreskně ukrytou v jednom z dvorů někdejší staré zástavby při okraji historického centra města. Na čepu byla tehdy, pokud se dobře pamatuji, asi pětice piv, něco málo bylo v ledničce či v poličkách, ale nějak uchvácen jsem nebyl. Prostředí bylo zvláštně nepřívětivé, nedodělané, poloprázdné a tak zvláštně unavené. Včetně obsluhy.

 Trochu vyprázdněná pivotéka loni na podzim, nyní
 to tady už vypadá jinak.

I proto, ale nejen proto, mne letos moc potěšilo, když jsem na místě (na jednom rychlém pivu před degustací, ale potom i při večerním posezení) zjistil, že prostor má nejen nového majitele, ale i nové jméno, prošel celkovou rekonstrukcí a i si trochu ujasnil co a proč chce návštěvníkům nabízet. V současnosti tak můžete v Poděbradech zajít šest točených piv (sestava měnící se průřez toho nejlepšího z tuzemských mini, já tu ochutnal např. výborný letní ejl od Krušnohora) do příjemné nekuřácké pivnice U Čiháků. Jako bonus pak posezení ve dvoře, malá předzahrádka utopená v zeleni a vlastně taky ve dvoře, anebo lednice s lahvovými pivy z českých minipivovarů. Současný majitel (který při té mé opakované návštěvě odhalil mou identitu a moc příjemně jsme si poklábosili) je navíc velký sympaťák, tak mu moc fandím, aby podnik podobného raženi na malém městě jako jsou Poděbrady udržel (a samozřejmě zdravím ;) ).

 Nebýt veliké cedule na zdi domu, člověk by místo skoro přehlédl. Směrovka patří ještě
 k bývalé pivotéce, snad se zde brzy objeví aktuální poutač Pivnice U Čiháků.

Nadcházející víkend měl původně patřit relaxaci u vody v jedné vesničce na Kutnohorsku, kam nás pozvala Veru, se kterou jsme se poznali loni právě jako jednou z učitelek na LŠSS a hned jsme si padli do oka. Respektive, samozřejmě jsem měl vymyšlené nějaké zlobení v podobě návštěvy nedalekých Zbraslavic, kde od podzimu 2015 působí také pivovárek. Vymýšlení výletu, přemýšlení o tom, jak ostatní ukecám, abychom na něj vůbec vyrazili a další důležité věci spojené s cestami po pivovarech (jako je třeba sjíždění jízdních řadů zdejší lokálky) doslova násilně přerušila jedna nabídka či spíše prosba pivního kumpána Martina. A to už je ta neplánovaná část víkendu, která ale nakonec způsobila, že teprve tak pro mne dostal z pivního hlediska opravdu smysl.

Martin (možná ho někdo znáte jako scénáristu trochu kontroverzního filmu Česká pivní válka, anebo jako domovařiče hipsterských ejlů z pražské Letné) se mimo jiné angažuje i v projektu obnovy a hledání nového využití starého pivovaru v Kutné Hoře - Sedlci. Pivovar zakoupil před lety pražský restaurátor Jan Chejn s jediným cílem - zachránit tento chátrající, ale nejen stavební historií nesmírně zajímavý areál (pivovar vznikl sice až v 19. století v prostoru hospodářských staveb ve Schwarzenberském držení, ale ve svých zdech uchoval pozůstatky některých objektů někdejšího cisterciáckého kláštera, později prodělal průmyslovou přestavbu, z jejíž doby pochází jeho současná podoba - pokud tedy pomineme likvidaci sladovny - vznikla mj. přestavbou starší sýpky - v 80. letech 20. století při výstavbě silničního průtahu). 

 Sedlecký pivovar se sladovnou na historickém snímku...

Tím pádem se jedná určitě více než záslužný čin! Jenže. Jan Chejn si nevěděl úplně rady, co a jak a kam dál, a tak mne loni zjara Martin požádal o pomocnou ruku. Setkání nakonec proběhlo přímo v prostorách pěkného ožívajícího pivovaru v rámci dne otevřených dveří, které se zde každoročně konají (nejen) začátkem července. Přestože jsme se společně sešli všichni ještě několikrát, nakonec jsme žádnou spolupráci nenavázali. Ne, abych nebyl špatně pochopený, nerozešli jsme se nijak ve zlém, spíš jsem Honzu a Martina odkázal v jejich ušlechtilé snaze na jiné osoby, o kterých jsem si myslel, že by jim mohli být přínosnější (a dle toho, jak se věc vyvíjí, tak zřejmě úspěšně). Tak proč jsem se ale letos do Kutné Hory vrátil?

 ... a jeho současná podoba s ubouranou sladovnou (původně vlevo).

Doslova pět minut před dvanáctou, respektive týden před akcí, mi Martin volal, zda bych se nechtěl do pivovaru podívat i letos, že by měli velký zájem, pokud bych v rámci letošního dne otevřených dveří vystoupil s nějakou přednáškou/povídáním/diskusním příspěvkem. Téma bylo volné okolo piva a nechávali to na mne. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Necítím se být Václavem Cílkem ani Zábavným Arturem, abych dokázal mluvit o čemkoliv, aniž bych o tom pořádně něco věděl, a tak se jako spásná ukázala být myšlenka udělat v dalším obnovovaném pivovaru (ano, cílem Honzy Chejna je opravdu tady začít zase vařit pivo) přednášku o staronových pivovarech.

 Bude se tady ještě někdy vařit pivo? Pohled na někdejší areál chladících štoků, který
 prochází postupnou citlivou obnovou (snímek je z léta 2015, k dnešku to už zase o
 něco postoupilo).

To už mi sedělo víc. Někdo pak ale ještě musel přemluvit mne samotného. Jak bylo řečeno, akce v Kutné Hoře se mi do programu zas tolik nehodila. Na druhou stranu bych se asi neubránil výčitkám, pokud bych nekývl kumpánovi v nouzi, když se navíc zrovna nacházím doslova za kopcem. A tak jsem se podíval na mapu, zjistil, že mezi naším působištěm je Malešov, ale také údolí Vrchlice a že se to Kutnohorské intermezzo dá spojit s moc vydařeným výletem a už už jsem říkal "ano". Definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si někde náhodně přečetl, že na Havířské boudě nedaleko Sedleckého pivovaru nabízejí kompletní nabídku právě ze Zbraslavic jak točenou, tak lahvovou. Bylo rozhodnuto!

 V nádherném údolí Vrchlice - toho odpoledne
 s podivně mýdlovou vodou.

V sobotu kolem poledne se tak nechávám odvézt kámoškou Vérou do nedalekého Malešova, odkud už chci do Kutné Hory pokračovat pěšky. Jasně, že jsem původně chtěl jet vlakem, ale na zdejší lokálce jedou během dne všehovšudy tři a jeden z nich mi pro naše ranní trochu pomalejší vstávání zkrátka ujel. Důvod zastávky v Malešově je nasnadě. Již několik let zde působí parta kolem připravovaného pivovaru, který by měl vzniknout, respektive aktuálně vzniká, v sousedství zdejší tvrze (stavebně se vyvíjející zřejmě od 14. století, s dochovanými prvky z období vrcholné gotiky).

 Malešovská tvrz a pečlivá oprava jejího exteriéru.

Přiznám se, že Přátelský pivovar Malešov, jak se jmenují, na mne dříve nijak moc přátelsky nepůsobil. Pivní společnost má asi ještě v živé paměti jejich nepříliš průhledný vstup na trh s pivy, která byla původně pouze přelepený Břevnov, pak zase ne a potom zase ano. Ono bůh ví, jak to přesně bylo, ale vzhledem k tomu, že nejen v pivovarnictví preferuji upřímnost a rovné jednání, byl jsem z toho takový tumpachový. A pokud se dobře pamatuji, bylo těch nejasností nějak víc (jednu jsem i zažil téměř na vlastní kůži). Na druhou stranu, v poslední době se věci zřejmě srovnaly, kluci z přátelského týmu si asi sáhli na nos a uvědomili, že věci se dají dělat i jinak a nezbývá než doufat, že mapu českých pivovarů již brzy doplní nový mini. Navíc takový, jehož vznik je spojený s rekonstrukcí historického objektu tvrze.

 Žánrový snímek z rekonstrukčních prací. Tady se bude pivo pít samo!

Malešov jako takový je maloměstem do dáli přes pole vanoucí městečko, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Taková ta atmosféra "Bylo nás pět", řekl bych. Zejména v tom sobotním odpoledni na zdejším upraveném náměstí panoval klid až nepřirozený. Trochu ruchu se neslo právě jen od zmiňované tvrze, kde parta dělníků poctivě pokračovala v citlivé obnově prostoru - bude to tady hezké, až bude tvrz, která je ze tří stran obklopená vodou někdejších rybníků (a dnes i vodní nádrže Vrchlice), přístupná a na čepu místní pivo. Věřím, že žízeň sem zajdou hasit i hasiči z místní fire station.

 Místní hasiči to k požáru věčné žízně nebudou mít daleko. ;)

Žízeň je tady zatím možné hasit jenom v První přátelské, která není ničím jiným, než klasickou temnou zaplivanou vesnickou čtyřkou. Malešov tu a tam v PETkách a vždy i na čepu. Véra brala zpátky na chatu nějaké PETky ležáku (v tu dobu jako jediný stočený), a když mi slíbila, že mi jednu na večer schová, nechal jsem si raději načepovat na cestu něco Kácovské desítky. Je paradoxně pravda, že ta je v tomto kraji (zatím) víc doma, než malešovské - lounské.

 První přátelská je klasická venkovská hospoda. Má to styl.

Po přátelském kácovském nákupu nechávám Véru i Malešov za zády a pomalu stoupám do kopců mezi pole nad malešovskými humny. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít a já vím, že tato je právě jedna z nich. Střechy a věžičky na české vnitrozemí trochu zapomenutého městečka pomalu zmizely za hranou obzoru mírného návrší, ze kterého se záhy otevírá fantaskní pohled směrem na věže mnohem známějších kostelů v mnohem známějším městě. Kutná Hora se zdá být mnohem blíže než ve skutečnosti je, ale já se na ty následující kilometry těším. Vlastně celkem náhodou jsem v týdnu před tím přečetl komentář uživatele Sekal o tomto kraji na serveru pivni.info, čímž mu dodatečně moc děkuji za inspiraci na výlet. Náhorní planina mezi zlatavými lány obilí, kde se na kamenné cestě tetelí prudké červencové slunce (začátek července byl skutečně ještě létem v pravém slova smyslu) a kde jedinou ochrannou před jeho paprsky je chladivý mok od řeky Sázavy se záhy láme s příchodem do údolí řeky Vrchlice.

 Věže a střechy Malešova pomalu mizí za obzorem Písečného vrchu.

Její prudkými skalami uzavřené údolí je radostí nejen pro milovníky přírodních krás, ale i pro fanoušky historie, industriálních památek, anebo - a to především - molinology. Trochu nezajímavé první krůčky kolem Velkého rybníka, plného rekreantů nahrazují za zříceninou mlýna Cimburka (pod stejnojmenným hradištěm) fascinující partie lesa plné dalších zřícenin či naopak krásně opravených budov starých mlýnů, dlouho jdete mezi korytem řeky a tělesem starého náhonu, anebo míjíte bývalé historické štoly, anebo třeba bizarní mostek V Hutích.

 Honza měl tak tak kliku, že taky není ze dřeva,
 aneb bizarní mostek V Hutích.

Dříve, než se toho všeho dokážete řádně nabažit, stojíte z ničeho nic na dalším, sice trochu zabetonovaném, ale stále stojícím kamenném silničním mostě z první poloviny 19. století a divíte se, že jste takřka přímo pod chrámem sv. Barbory. Pokud Vás moje slova nalákala podobně jako mne ta Sekalova, neváhejte a spěchejte tam, než to tam současný majitel Spáleného mlýna všechno zastaví kameny (ne, dělám si srandu, majitel naopak, ač mi je jeho počínání trochu záhadou, jednal údajně velmi vstřícně a zdejší turistickou trasu jeho stavba neohrozí). ;)

 Pohlednicový pozdrav z Kutné Hory (s nezbytnými
 kolejemi).

Do Sedlce to mám ale ještě nějaký ten kilometr, ale měnící se město kolem mne a stále dobrý ač teplající Kácov pomůžou a ve tři čtvrtě na čtyři, pár minut před plánovaným povídáním, stojím před dveřmi Sedleckého pivovaru. Akce je v plném proudu. Na programu jsou nejen prohlídky postupně opravovaných prostor pivovaru (jehož obnova je oproti loňsku zase o něco dál), ale je i možnost zakoupit nejrůznější lokální výrobky včetně piva z Ujkovic (ano, Slepý Krtek Marek Havlas je právě jedním z těch, kdo obnovovanému pivovaru v současnosti nejvíc pomáhají), anebo shlédnout něco uměleckého a odborného programu. V rámci něj mám po čtvrté hodině popovídat o obnovovaných pivovarech.

 Už v Sedleckém pivovaře. Program, včetně ukázky
 domácího vaření piva, je v plném proudu.

Před tím ale stihnu jednoho rychlého Krtka, okoštuji z Matinových domovařičských zásob (které mj. přibydou i po dnešní akci, neboť na nádvoří pivovaru probíhá i ukázka domácího vaření piva) a řádně naladěn mířím do prostoru bývalé varny, která dnes slouží jako společenský sál. Následující hodinku nasázím do poměrně početného obecenstva kanonádu informací o obnově a využívání historických pivovarů, respektive o jejich staronovém využití a zakončuji ho přejícným pozitivním pohledem do budoucnosti pivovaru Sedleckého. Po povídání následuje ještě několik dotazů, rychlé pivko a zatím rozloučení. Je to tak, musím dnes ještě jednou nechat za zády uličky dalšího města a spěchám rychle , mimo jiné i kolem slavné Kostnice - pivovar Sedlec je opravdu turisticky skvěle položen - za jeho humna.

 Atmosféra starého Sedlce. Ta sériově vyráběná lampa
 z dob (snad) dávno minulých se sem vyloženě hodí!

Vrch Kaňk, na jehož úpatí se přímo historický Sedlec nachází, je známý zejména svou dlouhou havířskou historií, ale minimálně sto let je i vyhledávaným cílem turistů. Dlouhá léta zde působila výletní restaurace, na jejímž místě dnes stojí obnovený provoz pojmenovaný Havířská bouda. Není to sem ze Sedlce nijak daleko, ale v tom letním sluníčku byl výstup poměrně náročný. Zvláště, když člověk spěchá a času není mnoho. Ještěže mne na cestě osvěžuje Martinovo domovařičský Kellerbier (oproti Ale, které si nechávám pak do vlaku, mi sice úplně tolik nejede, ale horko a patřičná žízeň vykonaly své a padá do mne jak havíři do sloje). Návštěvu na Kaňku vřele doporučuji. Nejen, že se na vrcholku nachází od roku 2011 novostavba rozhledny a vedle ní zmiňovaná tradiční výletní bouda s netradičním pivem ze Zbraslavic, ale i pouhý výstup je odměněn nádhernými pohledy na celou Kutnou Horu a Sedlec i na krajinu Středolabské tabule, přecházející pozvolně do vrcholků Železných hor či Českomoravské vrchoviny. To vše navíc za doprovodu nádherné přírody. Tento časně letní výlet se opravdu vydařil!

 Pohled na Sedlec a jeho okolí z cesty na Kaňk.

Na vrcholek doslova dobíhám zpocený od hlavy až k patě a bez zbytečného rozmýšlení se parkuji na zahrádce u Havířské boudy. Zvěsti nelhaly - kompletní Zbraslavice v PETce i na čepu. Volím světlou 12° - pokud pivovar takovou vaří, stále jí považuji za stavební kámen nabídky a lakmusový papírek jeho kvality. Hubert mi ale vůbec nejede. Takřka nehořký, silně sladový, jakoby neprokvašený a mám trochu dojem, že je i nějak blbě odrmutovaný (což považuji za nejpravděpodobnější, protože údaje na webových stránkách pivovaru o nějakém zbytečně vysokém zbytkovém extraktu nehovoří). V tom horkém odpoledni jsem do sebe půllitr nasoukal stěží. Popravdě tady musím ale uvést, že zpětně mi to pivo, když jsem o něm přemýšlel, trochu charakterem připomínalo některé bavorské Kellerbiery - ale zda to byl záměr pivovaru skutečně netuším.

 Zbraslavický světlý 12° ležák Hubert mi nejel.

Času nebylo jak jsem psal nazbyt, tak jsem rychle zaplatil, batoh naplnil kompletním PET portfoliem na večer - a také na srovnání, zda byla 12° technologickým omylem, anebo standardem pivovaru - a utíkal zpátky dolů do údolí. Stihl jsem ještě jednoho rychlého Krtka v provizorní kavárně, která v pivovaře postupně vzniká, poklábosil jak s Honzou, kterému jsem popřál hodně štěstí, tak s Martinem, kterému jsem uzmul ještě jeden zmiňovaný domácí Ale do vlaku a zase utíkal, tentokrát kolem největší barokně gotické továrny na dobrovolnou likvidaci lidského zdraví v ČR, na nedalekou vlakovou zastávku.

 Ještě na skok zpátky v Sedleckém pivovaře. V předsálí varny funguje improvizovaná
 kavárna, brzy snad již trvalejšího charakteru. Martin mi točí pivo před cestou na vlak.

Opouštěl jsem Sedlec u Kutné Hory v podvečerním letním smrákání, koukal z okénka vlaku, popíjel domácí pivo a chytal všechny ty vůně a zážitky dnešního dne i celého víkendu. Takové já mám rád. Nabité událostmi, výlety a pivem ve všech podobách. Navíc jsem se těšil, jak večer ochutnám Malešovský světlý 12° ležák (chutnal - jsem zvědavý, jaké bude skutečně pivo z Malešova) a zbytek nabídky ze Zbraslavic (nechutnal - světlá 10° Markold úplně stejný chuťový profil jako 12°, tmavá 12° Permoník vyšla z tohoto klání nejlépe, ale je pravda, že jí také provázela výrazná sladkost - u tmavého piva ale celkem pochopitelná) ve společnosti na břehu rybníka Vidlák.

 Poetiku cestování vlakem za (nejen) pivním poznáním nic nenahradí.

Jak mne loňská návštěva v Poděbradech a Kutné Hoře neinspirovala k napsání příspěvku, bylo to letošní repete tak plnohodnotné, že délka příspěvku by si asi zasloužila rozdělit na dva kratší. Mně se ho ale dělit nechce, protože v současných vzpomínkách ho mám pořád zafixovaný jako jeden dlouhý povedený víkend, a tak bych Vám ho i rád představil. Můj obdiv patří všem, kdo dočetli až sem a věřím, že vás alespoň obsah výše psaných řádků inspiroval k nějakému výletu. A já mám na závěr několik přání.

 Zpátky z vydařeného výletu - večerní relaxace u rybníka Vidlák. 

Věřím, že Malešovský pivovar v nových prostorách bude už opravdu jen a jen přátelský a že jeho pivo bude minimálně tak dobré a pitelné, jako ten současný světlý ležák. Věřím, že Zbraslavické pivo budu mít někdy brzy opět možnost ochutnat, nejlépe přímo na místě (i když pivovar nemá vlastní pivnici, jeho pivo je nyní na čepu takřka v celých Zbraslavících, a tak to má být) a věřím, že mi zachutná více než při prvním doteku (mám to tak vždy, že žádný pivovar napoprvé nikdy nezatratím). Zároveň věřím, že budu moci brzy ochutnat i nové pivo ze Sedleckého pivovaru, který pomalu, ale jistě, vstává z popela. No a závěrem věřím, že i za rok proběhne v Poděbradech Letní škola a že mne opět pozvou, abych udělal nějaké povídání. Rád se do těchto končin zase vrátím, rád se podívám, jak to šlape v místní pivotéce a rád zase strávím nějaký víkend u chatky na břehu rybníka Vidlák, který v mém podání určitě zase vyplní jen samé pivo a výletování. Kéž by takový byl každý víkend!