SEVEROČESKÉ PIVNÍ STŘÍPKY

Uplynulý týden byl velmi bohatý na drobné pivní zážitky, které by si samy o sobě příspěvek asi nezasloužily. Všechny se ale uskutečnily na severu, čímž získaly společný rámec, a já tak mohu přinést mozaiku příběhů, které lemovaly dvě sobotní masopustní akce.

No dobrá, abych úplně nekecal, za prvním zážitkem jsme se odvážně vypravili až do Středních Čech, místo si tu ale zaslouží. Pro pivovar v Lobči mám slabost, o tom jsem tu už na blogu psal vícekrát, navíc jeho poloha je v samé severní výspě kraje a popravdě, podnebí i atmosféra je tady taková severská, a tak se ho sem nebojím zařadit. V Lobči minulou sobotu poprvé pořádali masopust a my, protože jsme toho dne měli cestu kamsi k Teplicům, rozhodli jsme si trochu zajet a podívat se na to.

 Pavel Prouza právě zahajuje hojně navštívený lobečský masopust.

Akce v lobečském pivovaru mne vždy bavily svou pohodou a nemasovostí, a tak to bylo i s masopustem. Co na tom, že jsem piva mohl jen líznout a vepřové hody v pivovarském výčepu mne opravdu nelákaly. Mě se tam moc líbilo. Zájem (zřejmě) nejen místních byl také velký, vyhřátý pivní výčep byl zcela zaplněn, ale to krásné slunečné popoledne se kvitovalo i příjemné posezení na lavicích venku pod velkými průmyslovými okny staré varny.

 Na střechách ještě leží sníh, ale sluníčko vybízí
 k posezení venku.

Pivo na sluníčku chutná a bylo opravdu z čeho vybírat. Z mých pár doušků jsem seznal, že aktuální jednochmelová IPA s americkou odrůdou Willamette mi chutnala méně, než její Summitová předchůdkyně, ale 14° Zimní Stout byl naopak výborný. Jsem zvědavý, kam se kvalita lobečského piva bude ubírat do budoucna se změnou na varně, sládek Tomáš Fencl odchází vařit kamsi do neprobádaných pohoří v Ekvádoru. Držím palce jemu i v Lobči, ať se i nadále daří (minimálně tak, jako se - dle mého odhadu - vydařil zdejší první masopust).

 Lobečský pivní průřez.

Sušárnu chmele v Dubé jsem znal z fotek snad od dětství, ale teprve cestou z Lobče jsem si splnil svůj sen se k ní konečně podívat. Dubá samotná dnes nepředstavuje příliš zajímavé město, i když má zajímavou historii a památek je tu také požehnaně. Ta nejzajímavější se ale krčí, trochu zastrčeně a až nepěkně, na samém okraji města, za zemědělským areálem a vedle plantáže solárních panelů. I přesto ale stojí za to k ní vážit, po rozbité bahnité cestě, své kroky. Potěšilo mne, že odpoledne sem zašlo užít procházku na sluníčku vícero místních

 Dubská sušárna čekající na opravu. Snad letos!

Dubská sušárna chmele je unikátně dochovaným objektem, který představuje variaci na anglický typ sušáren s lískovým hvozdem a typickým bizarním zastřešením (zkuste do google zadat výraz "oasthouse"). Najdeme u nás dnes jen dvě takové (druhá v podobném stadiu chátrání stojí v Rybňanech na Žatecku) a co vím, tak jsou i kontinentálním unikátem. Už léta se mluví o její obnově, tak věřím, že bude dotažena do konce. Stavba je základně zajištěna a nevratné chátrání je snad zastaveno. Tak možná konečně letos (něco se šušká). Je dobře, že se podařilo tuto - parametry světovou - povědomím těžce lokální a odbornou - památku zachránit před zkázou. Jestli se dá v Dubé někde zajít na dobré pivo nevím, ale na sušárnu se zajet podívejte (a taky si přečtěte něco o místním zeleňáku, snad i Dubsko brzy zachytí současný trend obnovování chmelnic a budeme jím zase moci chmelit naše trpké ležáky :) ).

 Historický snímek sušárny. Zdroj: MěÚ Dubá.

Hned v pondělní mne čekaly nějaké cesty podél Labe a také pod Krušné hory. V Děčíně mi při cestě na vlak vyšel čas akorát, že jsem zase po delší době mohl na jedno zaskočit do zdejšího obchodního Centra pivovar, o kterém jsem tu samozřejmě před časem již zevrubně psal. Na čepu byla zrovna IPA 13°, kterou jsem ještě neměl, a tak jsem jí zkusil. Neměl jsem a neměl mít i nadále. Odporně svíravě hořké a karamelem protažené pivo. Škoda. Žádný zdejší spodňák jsem už nestihl, ale vím, že je tu ještě před rokem měli poměrně dobré.

To v nedalekém Ústí nad Labem se dějí věci. Ve městě, které to mělo s pivem vždy takové komplikované - a já to měl takové komplikované s ním, byla před měsícem otevřena nová pivotéka. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí a poctil jí krátkou zastávkou. Ústecká pivotéka je sice trochu zastrčená, ale o to více strategicky položená - na galerii s obchůdky (vybudované už asi před pěti lety, ale žít to tu začíná teprve zřejmě až nyní) za hlavním vlakovým nádražím.

 Ústí má nové místo na příjemné posezení. Pivotéka je za skleněnými dveřmi vpravo,
 hned za služebnou Městské policie.

Pivotéku provozuje parta nadšenců, kteří se jinak věnují primárně výrobě a potisku reklamních předmětů. Nakonec pivotéka se s jejich prodejem dělí o prostor. Přiznám se, že pro to mám pochopení a v Ústí je to asi logické - ta jeho pivní komplikovanost je tak veliká, že samotná pivotéka by byl hodně krok do neznáma. V nabídce, která je z části v lednicích, jsou jen česká piva z menších průmyslových pivovarů a pak samozřejmě i minipivovarské záležitosti. Nic, co bych nikdy neochutnal, ale pro ústečáky určitě milé zpestření jim dostupných piv.

 Z nabídky. Klidně by se to zde mohlo jmenovat
 "Pivo a tričko".

Původně jsem myslel, že si vezmu jen něco s sebou na večer, ale odpolední sluníčko odrážející se modravé hladině naší největší řeky mne přesvědčilo o opaku. Vybral jsem Winter Ale z pivovaru Krušnohor (víceméně jen proto, že jsem ho ještě neměl) a záhy litoval s tím, že podobně asi musí chutnat i voda z Labe pode mnou. Zachránilo to jen to úžasné místo a pokud jste milovníci industriálu v dramatickém krajinném rámci, na lavičce před Ústeckou pivotékou vám bude chutnat vždycky. Jen pozor, aby bylo zamčeno v úřadovně Městské policie hned v sousedství, netuším, jak to v Ústí mají s pitím na veřejnosti. Klukům v pivotéce ale určitě držím palce, ať se udrží a časem třeba i rozšíří sortiment něčím zajímavějším i pro přespolní.

 Ošklivý zimní Krušnohor a krásná jarní Mariánská skála.

Teplický Monopol je dnes naopak již stálice pivního světa. Stále jím nepřestávám být fascinován a jsem rád, že jsem tu stihl v pondělí hned dvě návštěvy. Ráno pozdravit zdejší sládkovou, Martinu Valterovou, a zjistit, jestli pořád umí tak super světlý ležák (umí) a pak večer na krátké posezení s Paní Partyzánovou. V Monopolu běží vše při starém (takže dobře) a já už se moc těším až konečně vybudují venkovní zahrádku, to se tu bude za slunečných dní teprve sedět u výborného teplického piva!

 Toto se neomrzí.

Konec týdne mne pak zanesl úplně na druhou stranu toho, kde říkáme na severu. V Semilech dnes bohužel již na místní pivo zajít nemůžeme, i když této poměrně malebné, nahodile naskládané sestavě domů by nějaký minipivovar slušel. Zdejší původně panský pivovar stával kdysi na okraji města při mlýnském náhonu, ale dnes je zcela utopen v pozdější zástavbě. Vařit přestal už někdy během druhé světové války a ve stejné době byla i část jeho budov zbořena, neb výrazně zužovala hlavni ulici, mířící z centra města jihozápadním směrem. Semily jsou tak již déle než třičtvrtěstoletí o vlastní pivo ochuzeny, avšak do pivovaru na pivo zajít můžeme i dnes, v části jeho budov dnes působí stejnojmenná restaurace. 

 Někdejší sladovnický hvozd a před ním zbylé budovy
 semilského pivovaru.

Na čepu donedávna snad jen Smíchov, teď nově Plzeň, nic světoborného. Já návštěvu tady nestihl, ale ve čtvrtek pozdě v noci jsem neodmítl posezení v pěkném secesním hotelu na místním historickém náměstí - mimochodem nejopuštěnějším náměstí v České republice. Nebudu lhát, že nepasterizovaná 10° G mi chutnala mnohem více, než pasterizovaná 11° PP. Nevím, zda je to standard. Na pivo dnes nemá do Semil příliš cenu jezdit, pokud tu ale už budete a jste milovníci industriální architektury jako já, važte cestu do okrajové čtvrti Řeky. Zdejší přádelna a tkalcovna Franze Schmitta s dělnickou kolonií patří mezi nejzajímavější podobné celky nejen této části Čech.

 Fascinující 200 m dlouhá hmota Schmittovy přádelny.

O pátečním zážitku jsem původně chtěl psát samostatný příspěvek, ale pak jsem si uvědomil, že o nedobrých věcech nerad píšu, a tak ho odbudu pár odstavci zde. Malá Skála je velmi oblíbené letovisko v hlubokém, ale rozvolněném údolí řeky Jizery mezi prudkými stěnami skalního města. Místo bylo historicky zajímavé samozřejmě i pivovarsky, zdejší starý pivovar s velmi dlouhými dějinami doposud stojí, pěkně opravený a využívaný (bohužel již ne k vaření piva). Nám čas nedovolil návštěvu u něj, avšak jeho objekty jsou zdáli viditelné na vysoké stráni při zdejším zámku. 

 Pohled na Pantheon s historickým pivovarem v pozadí.

Pivo se v panském pivovaře nevaří od roku 1946, ale loni byla i v Malé Skále po 170 letech obnovena tradice jeho vaření. V samém centru obce pod blokem mohutných skalní věží se zříceninou hradu Vranov, mnohem známějších jako Pantheon, se nachází zdejší tradiční restaurace (jak jinak než) Pod Pantheonem, od loňska tedy i pivovar. Podnik nešťastně položený přímo při frekventované silnici údolím Jizery do Polska.

 A stejná skála, tentokrát ale se současným pivovarem v popředí.

Na budově bylo zvenku vidět šití horkou jehlou, nepěkně probourané otvory pro nová, velká plastová okna, staré reklamní nápisy na omítce ad. Opačný pocit nastal po vstupu dovnitř. Restaurace je stylizována do v současnosti moderních "hipsterských" podniků. Tady mi to ale nějak nesedělo a ani nehrálo dohromady. Jakoby se někdo inspiroval po jiných podobných podnicích, tu si vybral to a tu zas něco jiného a pak to smíchal dohromady bez špetky invence a přemýšlení. Paradoxně nejvíce se mi líbily moc pěkné, ale zároveň krásně obyčejné fotografie s místním pivem na zdi v lokále.

 Nevzhledná fasáda, za kterou se skrývá technologie pivovaru.

Pivnice je rozdělena na dvě místnosti. Ve vstupní je naproti dveřím výčep, vpravo varna a za ni moc pěkný dětský koutek. Vlevo se vstupuje do samotného lokálu. K dispozici je ještě posezení v patře nad varnou, oproti přízemí takové více útulněji zařízené.

 Hlavní lokál v přízemí.

Největší slabinou podniku bylo ale vlastní pivo, což je vzhledem k tomu, že se jedná o pivovar, smutné. Světlý 12° ležák se jakžtakž dal, ač mu trochu chybělo řízu, naopak přebývalo hořkosti (té ulpívající, nevybízející k dalšímu napití) a docela by mne zajímalo, čím místní sládek dohání jeho až rezavou barvu (bez ironie). Taktéž světlá 13° na soutoči ale byla vyloženě nepitelná. Nestává se mi to často, ale nebyl jsem schopný pozřít víc než jeden lok. Pivo zcela bez řízu, podivně zasmrděné, nepitelné. Přiznám se, že takový průser jsem v českém minipivovaru neochuntal už dlouho. 

 Nedobrá maloskalská piva: světlé 12° a 13°.

Chuť jsme si alespoň spravili naopak výbornými domácími chipsy s papričkovou salsou, které byly bezchybné (a co jsme viděli kolem sebe, byl čas oběda, i ostatní byli s kuchyní spokojeni). Za pivem tak nemá v současnosti do Malé Skály moc cenu jezdit, nemám to sem však daleko, a tak dám pivovaru určitě i druhou šanci, třeba se jen jedná o dětské nemoci začínajícího provozu a pokračovatelé Kleinskaler Lagerbier budou jednou dělat čest zdejší dlouhé pivovarské historii. Liberecký kraj má minipivovarů málo, těch kvalitních zvlášt, a tak by další dobrý mini v dosahu potěšil.

 Nezbývá než doufat, že tato varna bude již brzy vystavovat lepší piva.

Tato sobota pak už zase patřila masopustu. Tentokrát v mém oblíbeném Trávníčku na Českodubsku, kde v jeho pořádání neměl prsty nikdo jiný než Spolek Dubáků. Masopustní průvod obcí, jejíž osedlé by dnes bylo možné spočítat snad na prstech obou rukou, byl slovutný a končil samozřejmě u postupně opravovaného Beranova hostince. Tam na žíznivé veselí čekal samospádový soudek s pivem, které načepil osobně sám hostinský Antonín Beran.

 Masopustní průvod v krásné jarní krajině Podještědí míří k Beranovu hostinci.

Dubácké akce mám moc rád, provází je dobrá nálada, hudba, tanec a pivo, takže vše v naprostém pořádku. Jen s tím pivem Dubáci tentokrát šlápli trochu vedle. Jelikož mají v logu a všemožných materiálech mouchy, sáhli po produktu ze stejnojmenného pražského mini, nedávno vzniknuvšího v prostorách branického pivovaru. Jejich světlá 11° byl solidní propadák a jen moje páteční zkušenost z Malé Skály zabránila, abych ho označil za nejdivnější pivo týdne. Chuť jsem si spravil mnohem lepším Summit Ale z Lobče, i když jeho silnější sestřička (o které jsem psal už v úvodu) mi chutnala přece jen více. Varování, že "Mouchu bych nebral" příště Dubákům sdělím asi důrazněji, než tentokrát, protože jejich akce jsou opravdu fajn a na fajn akcích by přece mělo téci výborné pivo.

 Hostinští, manželé Beranovi, se chystají narazit
 samospádový soudek. 

Co říci závěrem? S hrůzou jsem si uvědomil, že nepamatuji, kdy by se mi do jednoho příspěvku vešlo tolik kritických slov ke kvalitě ochutnaných piv. Jsem zvyklý spíše chválit, ale tentokrát se toho sešlo tolik, že se tomu asi vyhnout nešlo. Je určitě skvělé, že i odlehlejší krajiny naší země ožívají bohatým životem a ožívají i pivně, na řadě míst a k řadě akcí je možné ochutnat místní pivo, a když ne místní, tak z malých pivovarů. Zároveň ale nezbývá, než si přát, aby ten kvantitativní boom byl spojený i s upevňováním kvality nabízeného piva. V současné době je u nás při té hromadě vznikajících pivovarů v oblibě vzpomínat na konec 19. století, kdy jich u nás působilo přes tisícovku. Je ale nutné zde dodat, že za zavíráním řady z nich stála tehdy právě i kvalita jimi nabízených produktů. 

Ač mne ne zrovna úspěšný pivní lov trochu mrzel, celý ten nabitý severský týden jsem si skvěle užil a už nyní se těším na nějaký další takový podobný. Ať už na severu, anebo kdekoliv jinde, hlavně snad jen s více těmi pivy dobrými než špatnými.

VÍDEŇ: V CENTRU DĚNÍ

Historické centrum Vídně logicky představuje jednu velkou turistickou atrakci. Kombinace dějinného významu města nejen pro zemi, ale i pro celou Evropu, velké množství historických památek pamatujících mj. i římské časy a zejména pak jeho obrovský rozmach v období průmyslové revoluce dělají z Vídně jedno z nejzajímavějších historických měst na starém kontinentě. Tedy, pokud Vám nevadí, že nemá v centru pořádnou řeku, že je to všechno takové velké a nabubřelé a že tu chybí nějaká jen trochu přívětivější místa, na která jsme zvyklí třeba z Prahy. Pokud toto všechno překousnete, tak se Vám tu bude líbit. 

 Hofburg s odkrytými archeologickými nálezy z Římského období. 

Já se o to pokusil a ač mám raději spíš věci menší, nenápadnější a méně okázalé, asi jsem si to i užil. Možná to bylo dáno i tím, že jsem sem za tím zkrátka jel. Chuť to vidět a užít si to. Každodenní procházka po Ringu od parlamentu k Hofburgu (právě v jeho sousedství se nachází hlavní budova rakouské národní knihovny, můj styčný bod tady), každodenní fascinace nafouklým Maria-Theresien Platz s přilehlým areálem muzeí i dětinské čekání na tramvaje pod podzimem zbarvenými alejemi na místě někdejších hradeb. To všechno se stalo pevnou součástí naší vídeňské návštěvy. Mělo se jí stát i jedno odpoledne vyhrazené celé bloumání historickými uličkami centra města, ale počasí nakonec bylo zásadně proti.

 Typický záběr z Ringu.

Řádná exkurze po tom nejstarším, co Vídeň nabízí, a jeho blízkém okolí se tak směstnala do několika krátkých procházek, které nakonec všechny skončily v některém z malých pivovarů. Je logické, že i turisticky nejatraktivnější část města je zajímavá i v tomto směru. Nám se podařilo za ten týden ve Vídni navštívit hned tři pivovary, které jsem si v hlavě uložil jako "turistické destinace". Přitom každý úplně jiný a také trochu jinde ležící. Zároveň jsme každý navštívili jiný den, a tak mi zůstaly uložené právě i jako součást několika různých příjemných procházek, které nyní vměstnám, s jedním bonusem, do dalšího příspěvku o říjnovém pobytu ve Vídni.

 Ve Vídni se chystá velký parlamentní přesun (najděte si o tom něco na internetu,
 je to opravdu zajímavé!). Z venkovní expozice k němu je i tato historická fotografie.
 Vzniká monumentální zástavba Ringu. V popředí základy parlamentu, vpravo divadlo,
 v pozadí Votivkirche, vlevo rozestavěná radnice.

Když se řekne centrum Vídně a pivo, napadne dnes každého asi automaticky "1516". Ne, skutečně to není letopočet založení tohoto malého restauračního pivovaru, který se skrývá na jednom z nároží šachovnicové čtvrti ulic mezi Operou a Městským parkem (Schwarzenbergstraße 2). Rok odkazuje na bavorský Reinheitsgebot a zřejmě je to pouze vtípkem jednoho z amerických majitelů tohoto pivovárku, který je čímkoliv jiným než konzervativním městským podnikem. Mimochodem, když mluvím o roce založení, nepodařilo se mi ho nikde dohledat, poradí někdo?

 Vstup do 1516 Brewing Company.

1516 Brewing Company byl - a přes vznik řady podobných podniků v poslední době (viz některé z dalších pokračování tohoto seriálu) - i stále je pivovarem zcela odlišným od řady dalších, které nabízejí standardní vídeňské pivní portfolio. Dnes už to asi tolik zvláštně nepůsobí, ale pivovar vznikl jako podnik ve stylu amerických restauračních Craft Breweries a odpovídá tomu i nabídka jídel i piva. Kulturnímu přesahu podniku dnes dodává síly i zdejší obsluha, která je snad bez výjimky multinacionální (nebo alespoň v době naší návštěvy to tak bylo). K atmosféře podniku se to nějak tak hodilo.

 Atmosféra amerických Craft Breweries.

Asi by byla chyba zakončit procházku po centru města jinde než tady a zamířili jsme sem hned v podvečer prvního celého dne stráveného ve Vídni. Prostornou zahrádku pěkně položenou na nároží jsme uctivě obešli (mokro v botách a říjnové teploty zkrátka už zvaly dovnitř) a vstoupili. Trochu nás zaskočil neskonale zahulený interiér přízemního výčepu s působivou varnou v druhém plánu, ale záhy jsme si všimli cedule "non smoking restaurant up-stairs" a vyšli do prvního patra (já trochu nerad, neboť atmosféra dole byla o sto stupňů bohatší, ale co už). Prostorná restaurace zela téměř prázdnotou (bylo asi pět odpoledne), ale záhy se kompletně zaplnila, že jsme byli rádi za místo.

 O poznání odměřenější prostor restaurace.

Zmiňovaná obsluha více než rychlá a ochotná, občas trochu nestíhající, což se ale pro to množství návštěvníků dalo chápat. Nejvíce zvědaví jsme byli samozřejmě na zdejší vyhlášenou pivní nabídku. Pohled na pivní lístek neměl s deklarovaným rokem 1516 společného prakticky nic. Respektive. Horní polovina lístku stálé nabídky byla určena konzervativnějším návštěvníkům. Lager a jeho míchané varianty Black & Tan (řezaný světlý ležák s tmavým pivem, samostatně nenabízeným (!)) a Shandy (nebo-li Radler). 

 Pivní nabídka.

Dále se ale již nabídka začala lámat. Pšeničné pivo je zde nabízeno v single hop variantě chmelené pouze americkou odrůdou Cascade (a kdybyste mi nohu uřízli, nevzpomenu si, zda se jednalo o bavorský hefe-weizen jaký dělá třeba i teplický Monopol, anebo o American Wheat Ale) a stálou nabídku uzavírá vlajková loď pivovaru, Victory Hop Devil IPA. Americká IPA chmelená hlávkovým chmelem, jejíž sláva se zřejmě trochu předchází. Čekal jsem větší bombu, ale možná to bylo jen tím očekáváním, těžko říci.

 Imperial Stout a Victoria Hop Devil IPA.

Víc jsem si pochutnal a svá očekávání spravil v druhé polovině pivního lístku, který je sezonní a mění se. Samozřejmě jsme ochutnali vše, naše návštěva tím byla motivována. Celou návštěvu jsem zahájil silným Imperial Stoutem s přídavkem mexické čokolády, který zrál v sudech od Bourbonu. Tyto silné černé ve dřevě dozrávané líbivky (Pivníci, díky za termín, haha!) mám prostě rád, zvlášť, když jsou povedené jako tento Tres Conejones 16: Tovarich Sanchez. Výborný byl i Kimber, zdejší variace na Düselldorferský Alt, kvašená autenticými kvasnicemi, anebo Jet Lag Ace, neboli parádně hořké a svěží ESB chmelené mezinárodním mixem velmi výrazných chmelů. Francouzský medový Saison mne moc nevzal (nevím zda víc proto, že mne ty Saisony nějak moc nebaví, anebo proto, že nemám rád med) a Slipper Pale Ale byl takový obyč ejl do počtu.

 Jet Lag Ace a pšenice.

Sečteno a podtrženo, ten dlouhý večer v 1516 mne moc bavil a neměl jsem vůbec pocit, že sedím ve vyhlášeném podniku v centru Vídně. Snad jen ten ohromný nápor večerních návštěvníků dával tušit, že nejsme jen v takovém nějakém podniku. Ceny všech nabízených piv navíc přijatelné, více než přijatelné. Přidám se k davům pisatelův podobných řádků přede mnou - návštěvu v 1516 Brewing Company určitě nevynechte, pověst podniku stojí skutečně na reálném základě a návštěva tady je velkým zážitkem. PS: takřka za rohem, na adrese Schellinggasse 14 se nachází ještě pivovar Stadtbrauerei Schwarzenberg - na něj jsme si nakonec čas už nenašli, a tak ho sem uvádím jen do počtu.

 U výčepu.

Čas na další uplakanou návštěvu v turisticky atraktivních lokalitách jsme měli až zase následující den odpoledne. Ne zas tolik daleko, ale už mimo samotné historické centrum města (rozuměj "za hradbami"), působí od roku 1994 pivovar Salm Bräu (Rennweg 8), který bych osobně označil za zcela typického zástupce turisticky vyhledávaných pivovarů (Novoměstský pivovar styl).

 Dolní zámek Belveder. Vpravo od něj je pivovar Salm.

V případě Salm Bräu se není ani co divit. Pivovar se nachází v turisticky velmi vyhledávané lokalitě poblíž areálu zámku Belvedér, jedné z nejnavštěvovanějších vídeňských destinací a také Salesiánského kláštera, jehož je takřka integrální součástí. Pivovárek je vměstnaný mezi výše řečené stavby, navíc v bezprostřední blízkosti tramvajové zastávky. Za průchodem branou je menší nádvorní zahrádka a kolem ní komplikovaná změť místností sloužících jako továrna na uspokojení davů turistů. Tak tomu bylo i v době naší návštěvy.

 Vstup do pivovaru od zastávky tramvaje Unteres Belvedere.

Na více místech jsem před cestou sem četl stesky nad chováním kašírovaně krojované obsluhy, k nám se ale chovali slušně, a to jsme šli jen "na jedno, na dvě". Usadili jsme se na strategickém místě s výhledem na zdejší varnu i destilační kolonu (v podniku se skutečně vyrábí i vlastní destiláty) a jali se objednávat z nabídky. Na rozdíl od 1516 se v tomto případě jednalo o průřezový přehled toho nejklasičtějšího, co rakouské hospody a pivovary nabízí. Sestava Helles, Dunkel, Pils, Böhmisch G´Mischtes (=řezané/polotmavé pivo) a Weizen. Všechna piva byla možné ochutnat i prostřednictvím 5x0,1 l setu.

 Místní varna vlastni výroby (vlevo v pozadí je destilační kolona).

My nakonec ochutnali jen výběr z nabídky v podobě dobrého Pilsu (stylově spíš české provenience, ve Vídni ne zas tolik obvyklého), výborného Weizenu (samozřejmě bavorského typu) a ne zcela dobrého, hodně karamelového a trochu ulepkaného Märzenu. Ostatní jsme si schovali někdy na příště, pokud ještě někdy bude. Stálou nabídku výjimečně doplňují nějaké sezónní speciality (v době naší návštěvy bylo možné zakoupit 0,75 l lahev Hellesu dokvášenou šampaňskými kvasinkami), ale těžko říci, zda se sem někdy vrátíme. Piva nenadchla (ve smyslu zvláště nezaujala) ani neurazila, ale čas strávený tu byl i tak poměrně příjemným. 

 Pils a Weizen od Salm Bräu.

Pro úplnost musím dodat, že kromě podivných krojů obsluhy mne na tomto pivovárku (který mimochodem provozuje i takřka stejnojmenná společnost vyrábějící zařízení pivovarů) zaujalo i jeho neskutečně ošklivé logo. Jeho dobu vzniku bych šacoval do dob vzniku samotného pivovaru v roce 1994 a že za ním stálo zaučováni se s programem Malování.

 Hlavní prostor restaurace s výčepem.

Podobně prapodivně dřevní logo má i třetí turisticky vyhledávaný a vyhlášený vídeňský mini. Zas úplně jiný jak prostředím tak portfoliem, zároveň ale velmi chválený, byla chyba si ho nechat ujít. Návštěvu tady jsme absolvovali až poslední vídeňský večer, kdy se konečně našel i čas na noční prohlídku památek města a i počasí se umoudřilo. 7Stern Bräu leží od roku 1994 strategicky položený bezprostředně západně od centra města v ulici po níž dostal i své jméno (Siebensterngasse 19; a ulice pro změnu od v ní stojícího staršího domu čp. 13 s tímto domovním znamením - tomu říkám přenos historické paměti místa). 

 Pěkný dům, ve kterém sídlí 7Stern Bräu.

Vzhledem k večernímu času naší návštěvy hučel celý podnik jako v úle a byl trochu problém najít volné místo. Díky ochotné obsluze jsme ale byli usazeni k moc pěknému stolku s výhledem na celý lokál s dominující varnou a výčepem ve středu hlavní místnosti. Pokud se něco během naší návštěvy neshodovalo se zážitky dříve popsanými v různých blozích o Vídni to byla ochota obsluhy a její vstřícnost. Buď se časy mění, nebo jsme měli štěstí, anebo jsme zkrátka tak sympatičtí, že se k nám každá obsluha musí prostě chovat hezky. ;)

 Centrální výčep s varnou.

Večer v 7Stern jsem si vyloženě užil. Mám rád posezení v takovýchto živých prostorech, navíc v tomto případě takových zvláštně upřímných, ač hostinec zcela zaplněný lidmi z celého světa, neměl jsem pocit, že jsem v továrně na zisk podobně jako třeba v Salm Bräu. Navíc se mi moc líbil členitý prostor restaurace, kterou kromě hlavního sálu tvoří změť chodbiček a místností. Zážitkem je i samotný vstup, tvořený někdejším dlouhým průjezdem starého domu, kde se mmch nachází i jedna místní zajímavost - automat, který po vhození mince "vyplivne" lahvové pivo dle výběru - k dispozici je celá, anebo takřka celá, nabídka. No a pivní nabídka byla samozřejmě posledním důvodem, proč to tady bylo super.

 Jedno z bočních křídel členitého prostoru pivovaru 7Stern.

Sedm hvězd představuje jistý kompromis mezi tradičními vídeňskými pivnicemi a moderními "craft" pivovary. Základ nabídky tvoří klasická sestava bavorsko-rakouských pivních stylů, doplněné ale navíc o nějaké zajímavosti a jako bonus pak sezónně vařená speciální piva (převážně Bocky). Celkem úctyhodných osm druhů piv na čepu.

 Z nabídky pivovaru s psychedelickými logy jednotlivých piv.

Jako zdejší specialitu jsem vždy vnímal místní Märzen v nakouřené podobě ve stylu bavorských Rauchů. Ten ale v době naší návštěvy již nebyl v nabídce, ač byl na tabulích inzerován. Zřejmě jej nahradil velmi dobrý Smoked Porter (obsluha obě piva zaměňovala). Nerozluštil jsem, zda je spodně nebo svrchně kvašený, ale dle chuťových vlastností bych tipoval spíš to druhé. Příjemně nakouřené, sametové a lehce ovocné pivo. Ze sezónních speciálů byl na čepu silný sladký podzimní Bock, neurazil, ale víc by se jich vypít asi nedalo.

 Ležák s chili a Weizen.

Ze stálé nabídky jsme vypustili konopné pivo (podobné produkty mne spíš děsí), a také klasiku v podobě Hellesu a Dunkelu. Z těch nejklasičtějších jsme naopak ochutnali místní Märzen (nenakouřený), který se vlastnostmi odkazuje na Dreherovo Vídeňský ležák. Já ho tehdy tenkrát v polovině 19. století nepil, ale sedmihvězdičkový Märzen mi v roce 2016 chutnal. Stejně jako velmi dobrý a svěží Weizen. Neboť sám doma vařívám jednou ročně pivo s chili (konkrétně Red IPA), byl jsem zvědavý na místní "vyhlášený" 7Stern CHILLI. Tento ochucený ležák by měl údajně v létě chladit a v zimě zahřát. My ho pili na podzim a popravdě střela capsaicinové pálivosti byla poněkud od boku a s pivem totálně nespojená. I přesto ale bylo toto pivo skvěle pitelné a po prvním překvapivém doušku jsem si ho užil. Není ale asi pro každého.

 Za euro na cestu.

Turisticky vyhlášené pivní lokace v centru Vídně a jeho blízkém okolí rozhodně stojí za to navštívit. Člověku se dostane mozaiky přístupů, pivních chutí a když má štěstí jako my, tak i vřelého přijetí, a v souhrnu tak příjemně stráveného času mezi procházením památek a jiných zajímavostí. A když jsem u těch zajímavostí, dovolím si tady zmínit ještě jeden pivovar, který je takřka na dohled od 7Stern (a navíc ho píšu spíš proto, že bych se ho neopovážil zařadit mezi turistická lákadla, působil spíš jako přívětivý podnik pro každého). Ze Siebensterngasse k němu vede cesta přes provařené "vídeňské příkopy" Mariahilfer Strasse i přes vyhlášený obrovitý trh Naschmarkt.

 Mariahilfer Strasse okem opilcovým.

Cesta přes tyto pro mnoho návštěvníků města povinné zastávky vás zavede do čtvrti Wieden se stejnojmenným pivovarem (od roku 1991). Ač na předměstí, zachovalá nepravidelná struktura wiedenských čtvrtí hovoří o jejich starším původu. Místní osídlení údajně vzniklo ještě dříve, než v samotném městě, ale kdo ví? Nás víc zajímal zdejší Wieden Bräu (Waaggasse 5) v přízemí běžného činžovního domu s nepřehlédnutelnými vývěsními cedulemi (úrovně podobné těm u Salma i u Sterna - nějaké vídeňské specifikum?).

 Wieden Bräu.

Wieden Bräu je takový klasický přívětivý restaurační pivovárek s varnou v interiéru, kde jsem měl po dosednutí ke stolu pocit, že tu nejsem poprvé. Lokál plný, obsluha rychlá a ochotná, pivní lístek konzervativní. Přišli jsme jen na jedno rychlé, a tak nás potěšilo že pivovar svou produkci stáčí i do půllitrových skleněných lahví. V nabídce Helles, Dark Bier a jejich případný mix, Märzen a sezónní pivo, v době naší návštěvy se jednalo bohužel o světlý silný Osterbier (pivovar má v nabídce i mnohem větší divočiny a zajímavosti). Poslední dvě jsme ochutnali, obě piva výborně pitelná - to samé lze říci i o pivech lahvových, bohužel sice v zelených lahvích, ale naštěstí pečlivě skladovaných a bez závad.

 Příjemný prostor v příjemném pivovaru.

Pokud budete bloudit centrem Vídně s chutí na pivo, určitě do Weidenu važte cestu. Vedle ostatních provařenějších pivních destinací v této části města se jistě jedná o místo, které si zaslouží pozornost a kvalitou se jim vyrovná. Pestrou pivovarskou mozaiku pak nabízí čtvrti, které se táhnou podél kanálu Dunaje severním směrem od centra města. O nich budu psát v příštím díle o pivní a pivovarské Vídni.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. dil seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

NÁDHERNÝ PODZIMNÍ VÝLET MEZI BRDY A BEROUNKU

Ještě dříve, než pro mne začne regulérní nový pivní rok (letos pro víkendový přelom kalendářních roků trochu později) tradičním neformálním novoročním setkáním (letos už počtvrté) v pražském baru Napalmě (tam potřetí), vrhám se na resty z minulého roku. Vrhám, dokud ve mě jsou ještě horké vzpomínky na ně, poté, co jsem si je oživil při psaní bilančního příspěvku. A nevracím se ani nijak do hluboké minulosti.

Koncem listopadu slavil můj kamarád Míra, o kterém jsem tu určitě někdy dříve psal v souvislosti s Vojkovským špejcharem, jubilejní narozeniny v jednom ze satelitů v údolí Berounky sotva za humny Prahy. Akce jsme se samozřejmé museli zúčastnit, jakby ne, vždyť Míra mi šel za svědka na svatbě v Únětickém pivovaře! Oslava kamarádových třicátin pro nás ale byla zároveň i příležitostí využít volné neděle k uskutečnění výletu do kraje, kam nás kroky zas tak často nezanesou. Navíc, když jsme měli domluvené spaní v Berouně u kámošky (tentokrát opravdu domluvené, ne jako před třemi lety po návratu z vánočního Bayreuthu ;) ), byl směr výletu předem jasný. A roli v tom hrály, jak už bývá u nás zvykem, i vlaky. Díky eshopu Českých drah jsme za poslední dva roky nasbírali tolik bonusových bodů, že jsme víkendovou regionální jízdenku měli takřka zdarma, a to by byla škoda nevyužít. Té jedné výjimečně krasné a slunečné listopadové neděle jsme se tak vydali na cestu za poznáním zvláštně neobjeveného kraje mezi řekou Berounkou a masivem Brdů. Cíle? Všeradice a Hostomice.

Všeradice nejsou na pivní mapě žádným nováčkem. Zdejší pivovar, vybudovaný v rámci areálu Zámeckého dvora byl otevřen již roku 2013. Dlouho jsem se sem chystal. Nejen, že mne z fotek okamžitě zaujala velkorysá obnova obrovského hospodářského areálu na okraji maličkých Všeradic, ale prakticky všechna moje dosavadní setkání s tímto pivem končila spokojeností. Všeradice jsem si řadil mezi nejkvalitnější české minipivovary, které trochu stojí stranou mainstreamového zájmu (mini)pivařů. Ochutnat pod komínem tak bylo povinností. Rovnou mohu napsat, že opravdu spokojený jsem nakonec byl jen z jednoho ze svých očekávání.

 Od hlavního vstupu do Zámeckého dvora Všeradice dobře vynikne jeho velkolepost.

K pivovaru, respektive k pitoresknímu nádražíčku, vás doveze spojovací lokálka ze Zadní Třebáně (taktéž s pivovarem) do Lochovic (mimochodem, po cestě s úvratí do Litně s také velmi zajímavou pivovarskou historií). Do vsi je to pár stovek metrů, k pivovaru možná kilometr, ale vydařené počasí samo vybízelo k procházce. Všeradice jsou opravdu malou, ale pěknou a úhlednou vesničkou s moc zajímavým areálem kostela a pěknými vesnickými zákoutími. Největší (nejen rozlohou) místní památkou je ale zdejší zámek s dvorem, ve kterém se dnes pivovar nachází. Jeho podoba pro mne ale nakonec byla asi největším zklamáním výletu.

 Objekt zámku na svá lepší léta ještě čeká...

Majitel dobře ví, jak komponovat snímky objektů, aby působily lépe, než ve skutečnosti. Nemám mu to za zlé, musí přitáhnout zájem návštěvníků (i můj), ale realita mne poměrně překvapila. Nemám namysli ani objekt samotného zámku, který byl v období první republiky radikálně přestavěn, že dnes připomíná spíš omšelou bytovku, než cokoliv jiného. Podivně na mne působila spíš kombinace kompletně opraveného traktu s dnešním pivovarem a restaurací a také sousedního špýcharu (sloužícího dnes jako muzeum Magdaleny Dobromily Rettigové, která se na zámku roku 1785 narodila) a zoufalého stavebního stavu sousedních budov s vjezdem zaklenutým do takového oblouku, že bych se bál i přiblížit (po vlastnické struktuře objektů dvora nepátrám, ale pokud na daném stavu mají nějakou roli, předem se omlouvám). Zvláštně na mne působila i sportoviště na nádvoří, kvůli kterým jsem si zde připadal spíše jak mezi strahovskými kolejemi, než v někdejším barokním hospodářském dvoře (i když chápu, že udržitelnost projektu, navíc stavěného částečně za podmínek dotace, je asi komplikované).

 Že je v detailu síla ve Všeradicích úplně neplatí.
 (poutač u vstupu do muzea)

Osobně se přiznám, že velké výhrady jsem měl, potom, co jsem se otočil zády ruinám i hřištím a prohlížel si pouze opravenou částí dvora, právě i k nim. Objekt není jako celek památkově chráněný a na realizaci to bylo vidět. Použité materiály, plastová okna, podivně kašírovitě domalované šambrány a další detaily na mne nepůsobily příliš důvěryhodně. Je to škoda, všeradický dvůr by si určitě zasloužil více. Ale konec kritiky, pojďme se podívat na to, s čím jsem byl spokojen, čehož naštěstí byla také řada.

 Opravená část zámeckého dvora. Vpravo pivovar s restaurací, naproti sýpka, dnes
 sloužící jako muzeum. Pro porovnání, jak to zde vypadalo před rekonstrukcí doporučuji
 tuto fotografii - přiznávám, že mi trochu spadla brada.

Na prvním místě určitě pivo, které ani přímo u zdroje nezklamalo moje očekávání. Z varny pivovaru umístěné v netradičně implementovaném bloku v interiéru trochu naddimenzované restaurace (takto zajímavě potlačený moment její dominance jsem viděl snad v prvním pivovaru v životě), vychází široké portfolio spodně i svrchně kvašených piv. S tím, že zvláště ležáky hrají prim, na čepu hned čtyři: světlá 11° a 13°, polotmavá 12° a tmavá 13°. Svrchně kvašená piva zastupovala pouze výborná 14° IPA. Všechna piva na čepu možné zakoupit i v PET lahvích a na objednávku i do skleněných 0,75 l lahví.

 Prostor restaurace s "kobkou" skrývající technologii pivovaru a také sociální zařízení.

Máme čas, tak ochutnáváme postupně všechno, IPU bereme s sebou v PET lahvi, dobře jsem jí znal již z dřívějška. Všeradické ležáky byly bez výjimky výborné. Všechny odpovídaly bez zbytečných chyb charakterem stylům, které zastupovaly. Zvláště světlý 11° ležák řadím k tomu nejlepšímu z českých minipivovarů. Sládek se nebojí chmele jako nositele hořkosti ani aroma a tak to mám rád. Nejedná se ale o žádný prvoplánový kousek, ale skutečně o výborný vyvážený světlý ležák "českého typu". I ostatní piva ale chutnala skvěle, zvláště na tom krásném sluníčku, kdy jsme si dovolili vytáhnout ještě jednou zazimované stoličky na příjemnou zahrádku před restaurací. Díky velikému dětskému hřišti byl i Mikuláš spokojen.

 Hra barev podzimního slunce a všeradických piv.

Restaurace standardně vaří, ochutnali jsme něco málo i více k pivu a i v tomto směru jsme byli spokojení. Když se nad tím teď tak zpětně zamýšlím, tak díky tomu výbornému pivu a velmi příjemné zahrádce (na které jsem se celou dobu díval jen na tu opravenou část dvora) se na návštěvu ve Všeradicích pěkně vzpomíná. Když k tomu připojím profesionální chování sympatické obsluhy a jedno nečekané příjemné odpolední setkání, tato část výletu se opravdu povedla. Napsal bych, že se sem třeba i rád vrátím. Uvidíme, Všeradice opravdu leží trochu stranou našich cest, jistě ale vím, že pokud někde zase na pivo Všerad (a jeho kamarády) někde narazím, rád si dám znova. Nezbývá než věřit, že časem bude opraven i zbytek areálu dvora a bude, s limitem toho ne úplně památkově citlivého přístupu, pyšným rodištěm toho výborného piva.

 Výčep v restauraci s možností zakoupení i piva s sebou.

Za výborným pivem, dříve již také opakovaně ochutnaným, jsme mířili i do druhé destinace. Tentokrát jsme ale mířili i za jednou z oslav historie českého pivovarnictví a jeho stavebního fondu. Už jsem to tu asi na blogu psal několikrát, že není nic krásnějšího než když nový pivovar vznikne záchranou starého pivovaru (respektive v tomto případě zejména jeho sladovny). Jeden takový moc pěkný a následování hodný příklad najdeme i na konci - jak jinak - Pivovarské ulice ve starosvětských Hostomicích (na mapě železniční sítě pod Brdy).

 Takový pohled z náměstí bych přál každému městu.

Pokud mi dnes někdo řekne "venkovské maloměsto" představím si Hostomice. Nic necharakterizuje toto městečko lépe a nezachraňuje ho ani to, že má pomalu největší náměstí na světě. A právě jižním směrem z náměstí, kolem restaurace dodnes tak pěkně historicky pojmenované Záložna, klesá Pivovarská ulice prudce do údolí říčky či spíše potoka Chlumavy. Málokdy jsem tak natěšený spěchal přes město do pivovaru, ale na Hostomice jsem byl opravdu zvědavý. Můj spěch možná nevyhovoval tomu nedělnímu ospalému odpoledni, kdy se pomalu začínalo smrákat a slunce již házelo dlouhé stíny, a tak jsem se také chvíli zastavil. Silueta sladovního hvozdu dominujícího údolí říčky s maloměstskou zástavbou a masiv Brdů v pozadí vytvořil v těch dlouhých stínech fascinující kompozici. Dlouze jsem se kochal, než jsem konečně došel až ke dveřím Nalévárny.

 Nemám, co bych dodal (možná snad jen pět let staré srovnání?).

Pivovar v Hostomicích zachránil před zkázou jiných jemu podobných celým pivovarským světem protřelý Štěpán Kříž (zdravím, pokud to tady budeš třeba číst). Chátrající objekt, od roku 1942 pivo nevystavující, později místním JZD degradovaný, nechal, s k věci nakloněným spolumajitelem (mimochodem, potomkem někdejších majitelů ještě z dob výstavu), opravit, aby v něm mohl roku 2014 zase začít vařit pivo. Opravený objekt tvoří zejména areál někdejší sladovny s vysokým dvoulískovým hvozdem a sousední objekt varny, který bohužel v letech minulých přišel o kotelní komín. Není ale radno se tesknit tím, co není, když v Hostomicích je radostí to, co je!

 Objekt někdejší i dnešní varny. Vpravo stoupá k náměstí Pivovarská ulice.

Zmiňovaná Nalévárna je snad nejhezčí a nejupřímnější název prostoru, který jsem pro konkrétní pojmenování místa, kde si mohu dát pivo, viděl. A přitom Nalévárna není tou nalévárnou, jakou si asi mnozí představí. Kouří se venku s popelníčky na parapetu (já neposeda, těm kuřákům snad i závidím, že v takových místech musí chodit ven, taky by mne to bavilo!), interiéry vkusné, přitažlivé a samy zvoucí k posezení. První místnost malá, pár stolů a stylový výčep v čele. Druhá místnost ještě menší, na zdech obrázky starých pivovarů a sladoven (bohužel od kolegů z Bamberga, nikoliv místní - ty jsem tu trochu postrádal - anebo jsem se jen špatně díval?) a na stropě vtipná dekorace prázdných žoků od chmele a pytlů od sladu z mně tolik dobře známé benešovské sladovny.

 Ve výčepu. Pán vpravo nepózuje, ale zcela autenticky
 se nalévá.

Nemůže to být špatné pivo, když je vařeno ze suroviny od Davida Mareše. A také není. Na čepu Fabián 10° (světlý ležák po způsobu kvašení), Fabián 12° (světlý ležák po způsobu kvašení i zákonné kategorii) a Fabián tmavý 14° (taktéž spodňák, na ejly si tu nepotrpí a k tomu místu to zkrátka sedí lépe). Všechna piva ok, nevýskám tolik jako ve Všeradicích, ale tady mi to prostě musí chutnat (a asi opravdu chutnalo, když si pak nechávám stočit ještě 1,5 l PETku desítky do vlaku).

 Světlé hostomické ležáky.

Spřádám při posezení u piva plány, že se ještě před odchodem na vlak vydám pár stovek metrů za Hostomice vyfotit dochovanou kruhovou cihlářskou pec, která má bohužel méně štěstí než pivovar a postupně mizí z povrchu zemského, ale atmosféra vytopené Nalévárny mne tolik pohlcuje, stmívání venku takovým klidným sentimentem naplňuje, že nakonec již nikam nevyrážím. Podvečer v Hostomickém pivovaře směle zařazuji mezi nejkrásnější okamžiky (nejen) pivního roku 2016.

 Hostomický pivovar dokazuje, že vhodně koncipovaná Nalévárna může být vhodná i
 pro děti. ;)

Hostomický pivovar a jeho Nalévárna svou atmosférou, přívětivostí a zejména skromnou autentičností u nás na celé čáře porazily trochu přifouknuté Všeradice (i když, pořád říkám, že lepší když je nějaká stavba zachráněna než vůbec a majitel Všeradic u mne i přes tu kritiku má veškerý respekt). Na druhou stranu, pokud budete do Hostomic někdy mířit, návštěvu v nedalekých Všeradicích do výletu určitě zařaďte. Už jen pro to výborné pivo si to zaslouží. Do Hostomic se každopádně někdy určitě rád vrátím. Myslím ale, že ještě dříve zajdu na jejich pivo v Praze - v první polovině prosince pivovar otevřel svůj výčep v Soukenické ulici, čímž nejen vyplnil na mapě Prahy pivně trochu nezajímavou čtvrť, ale zároveň přiblížil kousek té skvělé podbrdské atmosféry i nám podstatně přespolním. U Fabiána se na ten vydařený podzimní výlet bude určitě krásně vzpomínat.