24. května 2013

ČERNOKOSTELECKÉ VYSMOLENÍ PODRUHÉ

Loňskému Černokosteleckému vysmolení, o kterém jsem tu také psal, počasí moc nepřálo, a tak jsem byl zvědavý, jak se třetí květnový víkend podaří letos. Nakonec se podařil, i přes ranní průtrž mračen, opravdu parádně. Mohli jsme tak letos cestu do Kostelce absolvovat víceméně pěšky krásnou dramatickou krajinou Posázaví (zdravím Rosťu Kloubka), vystřídanou posléze nádhernými Voděradskými bučinami. Poslední úsek cesty jsme se již svezli autobusem, který nás hodinu po poledni vysadil na místním náměstí, ze kterého už vedla notoricky známá cesta kolem zámku k pivovaru.

 Z Lensedel, jediné památkově chráněné vesnice v Posázaví.

Množství zaparkovaných aut před areálem svědčilo o tom, že vysmolení má opět velký úspěch (v prostoru u náduvníku navíc byla soukromá společnost). Posezení uvnitř se tak omezovalo pouze na restauraci, což nijak ale nevadilo, protože většina návštěvníků preferovala pivovarský dvoůr zalitý krásně hřejivým květnovým sluncem. Tomu jsme dali přednost i my. Po přivítání s věčně usměvavým Milanem Starcem (alias Qjetákem, jedním z majitelů pivovaru) vedly naše první, po dlouhém výletě žízní znavené, kroky k výčepu.

 Černokostelecký pivovar se zájezdním hostincem.

Akce se nesla v podobném duchu, jako v loňském roce - celodenní kulturní program, točena byla (mimo jiné) piva uvařená speciálně pro dnešní den a zejména zde byli ti, kvůli kterým se celá akce vůbec pořádá - bednáři (respektive jejich sudy). Skupina zkušených bednářů a jejich pomocníků celý den konala svědomitě svou práci, a vůně rozehřáté smoly se tak nesla celým areálem pivovaru. Bylo by vážně škoda, kdyby se toto řemeslo (bohužel za řadou dalších) odebralo na onen svět, když skutečný svět dřevěných pivních sudů je tak krásný. Z již dříve vysmolených sudů mohli návštěvníci pivo i ochutnat - v nabídce byla 12° z Únětic (neochutnáno) a 14° z Nové Paky, která byla k mému překvapení (nevím proč mám k tomuto pivovaru stále nějakou rezervu) opravdu výborná.

 Bednáři při vysmolování sudů.

Letošní ročník byl oproti loňsku rozšířen o malý teoretický program na velkém humně, kde proběhla série přednášek z nejrůznějších koutů pivního světa. Naštěstí se jejich konání oproti programu posunulo asi o dvě hodiny, a tak jsme mohli něco málo také vyslechnout. Jmenovitě klasicky zajímavou, vtipnou a poutavou přednášku Vodoucha (alias Tomáše Vodochodského, druhého majitele pivovaru) "Jak jsme zachraňovali" o tom, jak postupovali při záchraně celého pivovarského areálu, a o tom, jak vypadal v době, kdy ho zakoupili. Poučné a naštěstí i pozitivní povídání, spojené s nezaměnitelným humorem přednášejícího.

 Program přednášek na velkém humně.

Druhou přednášku, na kterou jsem šel spíše ze zvědavosti, prezentoval Pavel Borowiec (vydavatel měsíčníku Pivo, Bier & Ale). Pořádně ani nevím, o čem přednáška nakonec byla, protože po pár zbytečných a navíc zcela hloupých xenofobních poznámkách v úvodu (kterým se dostalo bouřlivého iracionálního potlesku jednoho z posluchačů) jsme si řekli, že toto opravdu nemusíme poslouchat, a přesunuli jsme se zpět na sluníčko pivovarského dvora ochutnávat nabízená piva.

 Zaplněný dvůr pivovaru.
Jak jsem již zmínil, ta jsou totiž jedním z charakteristických momentů vysmolení. Stejně jako loni byla speciálně pro jeho příležitost uvařena limitovaná várka čtyř piv - letos světlá 10° Vendr, světlá 12° Cambus a dvě 13° piva nakuřovaná, vařená dle stejného receptu lišící se jen právě nakuřovaným sladem (Hvozda na rašelině a Čouda na bukovém dřevě). Všechna piva se letos navíc dala sehnat i v PET podobě s nádhernými etiketami.

 Etikety. Zdroj: www.pivovarkostelec.cz.

U etiket obou nakuřovaných piv bych se s dovolením zastavil s drobnou kritikou (ve které možná jen neodhalím smysl pro humor jejich tvůrců). Obě nakuřovaná piva totiž na své etiketě mají vyobrazení klasického zakončení hvozdového komína, tzv. klobouk pana starýho. Toto zakončení komína je charakteristické pro sladovny od 19. století, které již ale byly vybaveny stojatým (obvykle dvoulískovým) hvozdem, který znamenal právě posun v technologii znamenající konec výroby nakuřovaných sladů, protože na těchto hvozdech se o sušení sladu staral horký vzduch. Tím pádem by se na etikety mnohem lépe hodilo vyobrazení valachu, na kterém se nakuřované (a v té době vlastně žádné jiné) slady tradičně vyráběly. Pravdou je, že valachy asi nejsou žádným charakteristickým prvkem, který by milovníky piva na etiketě zaujal (na rozdíl od hvozdového komína), ale pro zachování smyslu pro humor budiž tato poznámka tipem pro příští rok, pokud bude nakuřované pivo opět v nabídce. ;)

A abych nezapomněl, Cambus byl výborný, Vendra teď bohužel sotva vylovím z chuťových pohárků a ze souboje nakuřovaných nám vyšel vítězně "rašelinový" Hvozda.

 Točené pivo z vysmoleného sudu.

Druhé Černokostelecké vysmolení bylo, díky počasí i díky rozšíření programu, ještě povedenější než to loňské. Vůbec všechny akce v Černokosteleckém pivovaře považuji už automaticky tak nějak za povedené. Obrovské zaujetí, entusiasmus a přístup majitelů, provozovatelů a všech, kdo jim pomáhají, si zaslouží obrovskou poklonu a nezbývá, než jim držet palce, aby se dařilo i do budoucna a aby konečně došlo i na uvaření první skutečné várky na rekonstruované technologii. Dle slov samotných majitelů by jalová várka mohla proběhnout ještě do prosince a od příštího roku by se mělo vařit "na ostro". Snad dá bůh štěstí!

15. května 2013

MOMENT: O SVĚTĚ PIVA BEZ MASA

Není to tak dávno, kdy jsem zde v příspěvku o Kosteleckém chmelovárku žehral nad omezeností gastronomie na pivních akcích a vůbec na všech pivních místech. Omezeností, která obvykle (čest výjimkám!) znemožňuje konzumaci nabízených jídel vegetariánům, o veganech nemluvě. O to více jsem se těšil na otevření nového podniku v Praze pod názvem "Moment", který v sobě měl, dle jeho vlastních slov, skrývat kavárnu a bistro, na jejíž chodu se podílí tým kamarádů a známých, nabídka bude pocházet pouze z čerstvých surovin od malých tuzemských dodavatelů a navíc bude - ano, 100% veganská. Proč o tom ale píšu na blogu o pivu? Nabídku kavárny totiž doplňují piva, která splňují vysoké nároky, jež si provozovatelé Momentu vytyčili.

 Vývěsní štít kavárny & bistra Moment.

Hledání vhodného dodavatele nakonec skončilo spoluprací se známou personou (nejen) českého pivního světa, Janem Kočkou, a tak hlavní nabídku tvoří piva z putovního pivovaru Nomád, doplněná pivy vařenými na zakázku pro pivotéku Pod ořechem v rámci její edice Holy Farm. Výjimečně by tento stálý sortiment, dostupný v lahvové podobě, měla rozšiřovat i piva z varnsdorfského pivovaru Kocour.

 Z interiéru.

Kavárnu, nacházející se ve stínu stromů v parku Svatopluka Čecha, ve Slezské ulici čp. 62 (Praha-Vinohrady) jsem navštívil za první měsíc provozu již dvakrát - při slavnostním otevření a podruhé dnes (a určitě ne naposledy). Podnik má příjemný světlý interiér (ve kterém se odráží práce architekta) i pěkně zpracovaný vizuál (ve kterém se pro změnu odráží práce grafika). Kromě posezení nabízí malý antikvariát s čítárnou, odpočinkovou zónu nebo dětský koutek. Osobně mi chybí pouze nějaká menší předzahrádka (ale prý je v plánu).

 Čtenářské zákoutí s miniantikvariátem.

O tom, jak mi nabízená piva chutnala, se rozepisovat nebudu (a není to ani náplní tohoto příspěvku, i když minimálně o pivech z pivotéky Pod ořechem bych rád jednou něco napsal). Z kompletního sortimentu, smluvně vařeného v pivovaře Vyškov (jako samostatné várky, nejedná se jen o jinou etiketou označený běžný Vyškov), nabízí v Momentu světlý a tmavý ležák a také ležák ochucený višňový.

 Kavárna je ideální k posezení (přímo) u piva.

Mně osobně ale mnohem více lákal Nomád a jeho světlá American Pale Ale "Easy Rider" nebo extra-silná černá India Pale Ale "Black Hawk" (v nabídce snad někdy doplňuje česká IPA "Karel", já jí tu bohužel nezastihl). Ceny piv se nacházejí v běžném průměru za podobnou nabídku - Holy Farm je nabízeno za něco málo přes třicet korun za půllitr, Nomád je odpovídajícím způsobem dražší (50 Kč za 0,5l). Určitě bych do budoucna ocenil doplnění sortimentu sklenic vhodných pro tyto druhy piv, neboť kavárna doposud disponuje pouze pivně nezajímavými sklenicemi pro nealko nápoje.

 Moment(ka) s Easy Riderem.

Nejsem si zcela jistý, zda tento příspěvek někoho osloví, ale budu rád, když se, stejně jako právě kavárna Moment, stane osvětovým vstupem do světa piva bez všudypřítomného masa. Bistro-kavárna je stále ještě v rozjezdu plném elánu a nadšení, a tak její smysl a kvalitu prověří až čas, spojený s vytvořením okruhu stálých návštěvníků, na kterých podobné podniky vždy stojí. Běžte to taky zkusit, věřím, že nebudete zklamáni. 

Milovníky piva můžu už nyní nalákat na jedno překvapení, které se do budoucna chystá a o kterém vím nejen od samotné provozovatelky podniku. Rozhodně se máte na co těšit! Víc ale zatím neprozradím,  někdy příště se určitě v nějakém dalším příspěvku na blogu Pivní Partyzán dozvíte víc. Věřím, že to bude už za Moment.

14. května 2013

WORKSHOP DOMÁCÍHO VAŘENÍ PIVA

Na samém začátku to byl nápad kolektivu, jehož součástí je moje přítelkyně, který každoročně pořádá benefiční koncert mj. spojený s "tombolou příjemných služeb", v níž jsou nabízeny všemožné služby, spojené pouze jedinou věcí - jejich realizátorem musí být ten, kdo je nabízí. Vše samozřejmě v duchu DIY (Do It Yourself). Vzhledem k tomu, že domácí vaření piva do této kategorie bezesporu spadá, objevilo se, vedle lekce angličtiny, lékařské konzultace či rychlokurzu sebeobrany, v tombole i pět výherních lístků na Workshop domácího vaření piva pořádaného Domácím pivovarem Partyzán.

 Vše je připraveno. Na stole jsou ukázky sladů, chmelů a kvasnic.

Vzhledem k tomu, že se nakonec ozvali jen dva výherci (kteří mohli s sebou přivést ještě jednu osobu), pozvali jsme na workshop ještě několik přátel, o kterých jsme věděli, že je vaření piva nějakým způsobem zajímá, a v sobotu 11. května v ranních hodinách jsme se sešli v počtu osmi účastníků (+ tým domácího pivovaru) na místě akce.

 Šrotování sladu.

Celý workshop sestával ze dvou bloků. V prvním teoretickém byli jeho účastníci obeznámeni vůbec o tom, co to domácí vaření piva vůbec je a následně dostali kompletní informace o tom, jak s vařením začít, kde nakoupit suroviny (a také něco o nich), kde získat veškeré potřebné informace, kde nakoupit a jak si vyrobit potřebné zařízení apod. Druhá část workshopu byla již praktická - proběhlo kompletní vaření piva od šrotování, přes rmutování, scezování a chmelovar až po zakvášení zchlazené mladiny. Workshop jsme se snažili vést v poloodborném duchu, abychom informačně vyvážili rozpor mezi přístupy "uvařit pivo dokáže každý" a "uvařit pivo je náročný vědecko-technologický proces".

 Scezování - přelévání kalů po podrážení zpět do zcezovací nádoby.

Během odpoledního praktického bloku byla na závěr promítnuta prezentace s informacemi o hlavním kvašení, stáčení piva a jeho ležení, aby měli všichni účastníci jasnou představu, co se s pivem bude dít v dalších dnech a týdnech. Zcela na závěr byla připojena fotografie plánovaného výsledného piva. Pro náš workshop jsme zvolili klasický světlý ležák, jehož chuť je známá prakticky všem, a aby tak měli účastníci workshopu možnost porovnat výsledek naší společné práce s běžnou pivní produkcí.

 Scezovačka během vyslazovaní. V hrnci se
 zahřívá na chmelovar.

Celý workshopu se nesl v uvolněném a přátelském duchu, jeho účastníci se aktivně zapojili do všech stádií během vaření piva, takže vše šlo krásně od ruky. Samotné vaření piva bylo samozřejmě zpříjemňován konzumací piv, která účastníci donesli, a tak bylo možné porovnávat a povídat si i o těchto vzorcích. Vůbec se celý den nesl v rozhovorech nejen o domácím vaření piva, ale i o pivu obecně.

 Obrovský zájem o jeden kýbl. Důvod už si nepamatuji. ;)

Pro všechny účastníky navíc bylo připraveno stylové pohoštění, které sestávalo z výhradně veganských pokrmů vařených na pivu. Menu tak tvořila silná stoutová cibulačka, sójové maso v omáčce z brusinek a pšeničného piva s rýží, sladké zastoupil hruškový koláč z polotmavého ležáku a k večeři přišly vhod bramboráky, jejichž těsto tvořilo pivovarské mláto, které zbylo z vlastního vaření. Účastníci také mohli po celý den uzobávat z misek s mnichovským sladem, který je skvělou náhražkou čipsů či oříšků.

 Chmelový koláč na dně hrnce po whirpoolu a po stočení mladiny ke schlazení.

Pytlíček mnichovského sladu navíc dostali všichni účastníci jako malý dárek. Na konci června, kdy bude světlý ležák hotový, obdrží ještě žertovný certifikát o absolvování workshopu a samozřejmě několik vzorků piva, která jsme společně uvařili. Předání se pravděpodobně uskuteční v rámci společného setkání v některé z pražských pivoték a bude spojeno samozřejmě s dalším příjemným posezením u zajímavého piva.

 Zázemí s ochutnávkou piv i sladů.

Workshop domácího vaření piva po všech stránkách splnil svůj účel - spokojení jsme byli jak my, tak dle ohlasů zejména jeho účastníci, čehož si moc vážíme. Všichni byli nejen teoreticky a prakticky informováni o základech domácího vaření piva, ale navíc si odnesli i řadu nových informací o fenoménu piva vůbec. To nejpodstatnější, co celý den ale přinesl, a také důvod, proč jsme tuto akci vůbec pořádali, bylo příjemné strávení dne s přáteli u piva, spojené s přidanou hodnotou jeho DIY vaření.

 Deka na kvasícím pivu a také pozdrav pro všechny účastníky workshopu, jak dílo
 úspěšně pokračuje. ;)

Pokud jsem výše napsal, že jsme se workshop snažili vést v poloodborném duchu, abychom informačně vyvážili rozpor mezi přístupy "uvařit pivo dokáže každý" a "uvařit pivo je náročný vědecko-technologický proces", měl workshop určitě jeden hmatatelný výsledek. Jedna z účastnic na dotaz, zda někdo z přítomných vážně uvažuje, že by zkusil pivo sám uvařit, odpověděla: "No, my se na to chystáme už asi dva roky, ale po tom, co jsme viděli dnes, se na to asi vykašleme." Lepší poctu jsme dostat nemohli a i tato slova svědčí o tom, že workshop byl skutečně úspěšný. :D

10. května 2013

DO ÚNĚTICKÉHO PIVOVARU NEJEN ZA PIVEM ALE I ZA KULTUROU

Znovuobnovení Únětického pivovaru v roce 2011 se stalo bezesporu jednou z hlavních událostí v segmentu pivního trhu posledních let. Manželé Lucie a Štěpán Tkadlecovi se totiž rozhodli jít při zřizování nového malého pivovaru jinou cestou, než tomu je u jiných nových českých minipivovarů. Jejich cílem nebylo pokrýt spotřebu "pod komínem", ale naopak - jejich byznys plán počítal s mnohem větším odbytištěm v blízkém i vzdálenějším okolí Únětic - v Praze, na Kladensku, ale i jinde. V bývalém biskupském pivovaru tak vznikl malý regulérní pivovar, navíc s možností dalšího rozšíření.

 Budovy pivovaru při slavnostním znovuotevření 11. června 2011.

Provoz ve starém pivovaru byl ukončen roku 1949, poté krátce ještě fungoval jako sklad pod hlavičkou Smíchovského pivovaru (pod který byl začleněn po znárodnění v roce 1948), avšak již roku 1951 byl definitivně uzavřen. Rozsáhlé prostory pivovaru sloužily dlouhá léta jako nejrůznější sklady. Na tradici vaření piva v Úněticích (které jsou jinak známé zejména díky nálezům z rané doby bronzové) tak manželé Tkadlecovi navázali po šedesáti letech, kdy v roce 2010 objekty pivovaru a sladovny (v nedávných letech naštěstí opravené) zakoupili a hned začali se základní obnovou a zajištěním objektů a s instalací nové technologie. Ke znovuotevření pivovaru došlo v červnu 2011.

Pivovar, který je jednou z dominant obce, vznikl původně zřejmě na počátku 18. století, o čemž svědčí letopočet 1710 vytesaný do pilíře na sladovnickém humně, ale pivo se v Úněticích  vařilo zřejmě již v 16. století. Majitelem pivovaru byla téměř po celou dobu jeho provozu Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, která ho, jak bylo v té době obvyklé, pronajímala různým provozovatelům. V roce 1842 došlo k radikálnímu rozšíření provozu, který ale až do konce 19. století probíhal v ruční podobě. Na parostrojní provoz byl pivovar přestavěn až po roce 1898, kdy jím byla vybavena varna (v té době vyrostl dodnes zachovaný vysoký komín) a přestaveb se dočkala i sladovna (nový hvozd aj.).

Přestože pivovar patřil mezi největší ve svém kraji, začal jeho výstav postupně klesat. Na vině byla zejména jeho dopravní odlehlost a neschopnost tak odbytem reagovat na měnící se situaci na trhu. Ránu pivovaru dala i první světová válka. Přesto jeho provoz živořil až do 40. let 20. století, kdy byl, jak již bylo řečeno, uzavřen.

Nový pivovarský provoz byl instalován v někdejších objektech pivovaru i sladovny, na sladovnickém humnu byla navíc vybudována stylová pivovarská restaurace. V letních měsících slouží návštěvníkům velká zahrádka na pivovarském dvoře a vzhledem k tomu, že se nachází přímo u jedné z frekventovaných cyklostezek, nemá o návštěvníky rozhodně nouzi. Nový provoz se stal oblíbeným i u obyvatel obce a jejích představitelů, kteří s novými majiteli pivovaru úzce spolupracují. Díky společnému postupu se pivovarský areál stal, kromě jeho primární role, i novým kulturně-společenským centrem Únětic.

Článek původně psán pro server PROPAMÁTKY, který se zabývá obnovou a financováním památek.