20. června 2016

ŠŤASTNÁ TOVÁRNA A JAKUB VESELÝ

Když se dnes řekne pivo a Slaný, nikdo se už dnes asi nezašklebí nad neobvyklou nabídkou kombinace chuti a spíš automaticky vyhrkne "Antoš". Je pravda, že Slaný, ač je zdejší pivovarnictví také trochu spojeno s jednou z nejvýznamnějších postav historie tohoto oboru u nás, nepatří mezi města, která by pivo evokovala v časech minulých. Není se co divit, když poslední zdejší historický pivovar byl uzavřen již v 80. letech 19. století, následně zbořen, a město tak na reprezentativního pokračovatele muselo čekat více než 130 let. Slánský Antoš se jím, dílem díky kvalitě piva, dílem díky výhodné poloze v historickém centru města a dílem i díky krásné adaptaci Modletického domu skutečně stal a stal se po právu i synonymem nejen současného slánského pivovarnictví (jeho úspěch odráží i v loňském roce otevřený zcela nový průmyslový pivovárek pod stejnou značkou).

Od začátku letošního roku je to ale ve Slaném již zase trochu složitější, a je to tak dobře. O novém slánském mini si vrabci špitali na střeše minimálně rok dopředu, dokonce jsem chvíli měl pocit, že zprávy hovoří právě o novém Antošovském počinu, aby se nakonec ukázalo, že to tak není a skutečně se jedná o zcela nový provoz. Když jsem potom zjistil, kdeže a v jakýchže prostorách se to má ten nový pivovar nacházet, zavýskl jsem si (jakože fakt!) nadšením. Třešinkou na dortu pak pro mne byla osoba, která by měla v novém pivovaru vládnout na varně. Na to.varně. Na toto jsem se fakt těšil a věděl jsem, že nějakou cestu do Slaného, alespoň na čumendu, budu muset brzy vážit.

 Nový slanský minipivovar, restaurace a do budoucna i společenské centrum Továrna.

O Slánské restauraci Továrna jsem se dozvěděl vlastně celkem náhodou někdy loni na konci ledna, když jsme tam s Azyláckým Hanzem vyzvedávali jeden ze sudů na nadcházející IPA festiválek. Ani nevím kdo a proč nám ho tam té lednové noci zanechal, ale to už je dnes snad jedno. Podstatnější je, že zdejší oslava secese vtisknutá do tváře restaurace zanechala stopu v mojí paměti. Nepíšu to na tomto blogu poprvé, že jsou umělecké styly, pro které mám slabost a secese mezi ně zkrátka patří. A industriální secese? Tady jsou možná kořeny toho mého nadšeného zavýsknutí.

 Vstup do restaurace není původní, ale byl citlivě zasazen do fasády budovy. Pro srovnání
 průjezd na současnou zahrádku, který autentický již je. 

Je to tak. Slaný není jenom historické královské město s dodnes dochovaným půdorysem, není to jen gotický chrám sv. Gotharda a nakonec to není ani kopie kaple Božího Hrobu v předměstském Kvíčku či novogotická synagoga na vysokém ostrohu nad Červeným potokem (to město, ač asi neplní přední stránky průvodců, se památkami skutečně jen hemží). Slaný je dodnes i pamětníkem toho lepšího z industriálních časů. Přestože železnice se město dočkalo až poměrně pozdě, v roce 1873, průmyslové podniky se v jeho katastru začaly objevovat už v průběhu první poloviny 19. století. Teprve v jeho závěru a na počátku století 20. se však jako houby po dešti v intravilánu města usazuje řada všemožných výrobních podniků (paradoxně nikoliv ale žádný pivovar, jak již bylo zmíněno).

 To není záběr z válečného bombardování, ale interiér
 sedmipatrové mechanické přádelny firmy Honoré de
 Liser (pův. 1842), která v roce 1900 kompletně vyhořela.
 Fascinující snímek neukazuje jen ničivé následky požáru,
 ale i změť transmisí a řemenic, které byly v té době hlavním
 nositelem  pohybu pokroku. Transmisní pohon strojů se
 hojně využíval i v pivovarech.

Jedním z nich, na železnici navázaná primárně v urbanistické vazbě při nádražní ulici, než napojením na kolejový systém stanice, se stala roku 1908 i Steinova továrna na obuv. Areál byl do ulice orientován bohatě dekorovanou administrativní budovou a do dvora bylo obráceno osmiosé výrobní křídlo mnohem strožejší tovární stavby s typickými průmyslovými okny. To bylo následně ještě někdy po roce 1913 rozšířeno o další čtyři osy (nelze si na fasádě v místě napojení nevšimnout rytmického úskoku mezi okny). Fabrika následně, jak tomu u podobných - víceméně etážových, a tak lehce adaptabilizovatelných - budov bývá, několikrát změnila výrobní program, naposledy sloužila jako gumárna. Což vlastně už neplatí, naposledy slouží jako pivovar.

 Hlavní hala provozu - studené hospodářství.

To také ale nebylo zase tak jednoduché. Nejdříve přišla kolem roku 2012 na řadu adaptace administrativní budovy na restauraci v Rakousko-Uherském stylu. Přesně tu restauraci, ve které jsme onehdá s Hanzem vyzvedávali ten sud. To jsem ještě netušil, jaké má s areálem majitel velké plány. Slaný se stává další destinací, kde osvícený vlastník, ruku v ruce s architekty a zejména s vizí mění jeden z opuštěných industriálních objektů na proudící městské společenské centrum, nebojí se experimentovat, spojovat moderní s tradičním (ta nadstavba nad celým výrobním objektem je více než odvážná, ale zkrátka funguje!) a nechat pulzovat život tam, kde by ho nikdo už nečekal. Výrobní křídlo objektu se tak v následujících měsících proměňuje - a vlastně stále ještě mění - na velký restaurační prostor, v patře jsou připravované společenské sály a co je pro nás nejpodstatnější, celé přízemí zabírá zcela nový moderní minipivovar.

 Interiér restaurace Továrna orientovaný na počátek 20. století.

Minipivovar, v jehož osidlech, snad nečekaně trochu zklidněně, ale o to s větší nadějí do budoucna, přistává a hnízdí Falkon. Respektive, abych byl přesný, samotný Kuba Veselý. A právě za ním jsem se, nečekaně v milém doprovodu Rosti Kloubka (a v plánovaně milém doprovodu mojí rodiny), již podruhé do Slaného zajel minulý týden podívat. Zkrátka už podruhé byla za krátký čas (pivovar otevřel teprve v únoru) cesta, což přičítám na prvním místě právě kráse toho místa a osobě pana sládka, protože do Slaného jsem před tím kromě toho náhodného průjezdu s Hanzem, neměl cestu skoro pět roků. Není se co divit.

 Kuba točí ochutnávky z tanku. Ochutnávky chutnají všem. :)

Mladý, ale šikovný a již dostatečně zkušený pan starý nás provází celým provozem a povídá, povídá a povídá. A my posloucháme a také se ptáme. Zařízení dodala firma Czech Brewmasters, asi se na ty secesní pivovary specializují, nebo co? Jeho rozestavení si v základu Kuba rozkreslil, aby "to fungovalo" a pivovar tak má hromadu super vychytávek. Není to taková bomba, jako jsem viděl na podzim loni u Huskrechta, ale i tak smekám, co si ten kluk dokázal do pivovaru vymyslet a prosadit. Zřejmě mu to běhá, dle ochutnávek, i když, jak sám říká, dnes už by 90% věcí nechal udělat jinak. Ale takový je život v pivovaře a důležité je, že na výsledku to není znát.

 To.varna a na ní Kubův kolega.

Stejně jako minule jsem bohužel odkázán na řízení, a tak tovární piva ochutnávám jen olíznutím z hladinky. Z portfolia (z obou návštěv kupř. světlá Továrenská 10°, světlý ležák Kruták 12°, tmavý ležák Salzberg 12°, Hefeweizen 12°, Maibock 16°, anebo Altbier 11°) je jasné, že pivovar se specializuje zejména na piva evropské provenience, převážně spodně kvašená. Ač je v nabídce i amerikanizující IPA "Protektor" (která není odkazem na pána, jehož smrt jsme si nedávno připomínali, ale na jeden z prvků výrobního programu zdejších gumáren), do budoucna se s ní moc nepočítá. Portfolio evropských pivních stylů má být i budoucnost slánské Továrny. Chápu to a je mi to sympatické, sem to prostě nějak tak lépe sedí a věřím, že to tak nakonec skutečně bude. A to do té míry, že pivovar půjde cestou prošlapávání stále neokoukaných cestiček, které i při stylové čistotě Evropa nabízí. A dosavadní Kubovy experimenty tomu dávají naději.  Co víc, když se mu podařilo bez problémů, po zvláště svrchních poletávkách, takto úspěšně uhnízdit i u spodně kvašených piv.

 Nabídka točeného piva v průjezdu a venkovní výčep.

Procházíme celým objektem doslova od sklepa až po půdu a necháme si vyprávět, kde co v budoucnu bude. Majitel je očividně vizionář, ale já takovým projektům fandím. Navíc, když to tak pěkné vypadá (v tomto případě i díky zcela originální výzdobě stěn a kleneb v interiéru, jejíž původ návštěvník možná vůbec nezpozoruje a jelikož netuším, zda to taky není záměr, nebudu zde ani víc prozrazovat). Prozrazovat nebudu, kromě paušální pochvaly, ani kvalitu zdejší produkce. Vzhledem k té pro mne minimální konzumaci si to nechám někdy na příště (a z drobno-ochutnávky na festivalu na Hradě to zkrátka není ono jako na místě).

 Ležácké tanky jsou na první pohled nelogicky otočené
 do úzké uličky u zdi. V budoucnu budou tvořit pohledový
 celek přes prosklenou stěnu restaurace.

Příště, které určitě proběhne. Toto místo totiž volá potom se sem vrátit, nejlépe v rámci nějakého výletu a pěkně vlakem. Člověk to na něj pak nebude mít daleko, až pořádně okoštuje vše, co bude v nabídce. Asi si tedy počkám, až bude dostavěn i prostor nové restaurace a budu se tak moci od piva dívat přímo na varnu, která je zatím skryta za provizorní stěnou z OSB desek. Snad to bude již brzy, v restauračních pivovarech tak já piji nejraději. I když. I když já možná budu sedět na té trestuhodně nádherné zahrádce ve dvoře, která mi někde v podvědomí říká, že to bude jedním z těch dalších míst, kde budu chtít u piva umřít.

 Krásná zahrádka ve dvoře vybízí sama k posezení.
 Těším se na něj!

Slánská Továrna se zkrátka od á do zet povedla a jsem rád, že ten bedekrově pozapomenutý kraj na severozápad od Prahy tak pěkně ožívá a je skvělé, že i v tak malém (ale historicky významném) městě, jako Slaný nesporně je, má návštěvník možnost si vybrat z nabídky dvou zcela odlišných, ale zato zcela úžasných pivovarských provozů.

Žádné komentáře:

Okomentovat