21. února 2017

WEITRA: ZA PIVOVARY DO NEPRÁVEM ZAPOMENUTÉ VITORAZI

Z několikadílného vídeňského vyprávění se přesuneme v čase ještě o pár týdnů dozadu. V Rakousku ale zůstaneme, přestože se bude konat o zcela jiný zážitek, než v turisty přervané a nabubřelé Vídni. Jsou na světě místa, která jsou turisticky atraktivní a pro jejich návštěvnost jim někdy zmizí jejich půvab. Jsou i místa neatraktivní, kterým ani chybějící lidé půvab nenahradí. Pak jsou ale ještě místa taková, která jsou turisticky atraktivní, neobyčejně půvabná, ale lidmi jsou zcela neobjevená, chtělo by se říci opuštěná a zapomenutá. A mezi taková místa bezesporu patří krásný a také historicky významný kraj těsně za, respektive rozdělený, naší hranicí - Vitorazsko. Tento kraj je skvělým dokladem toho, jak hranice jako umělé čáry na mapě vytváří iracionální, periferie, které ale stojí za to navštívit. Samozřejmě i z pivního hlediska.

 Weitra - Vitoraz - centrum stejnojmenné oblasti a také působiště dvou pivovarů.

Rakouská část Vitorazska je z České republiky skvěle dostupná a nějaký výlet sem je možné vážit třeba při pobytu v nedalekých Novohradských horách, anebo v Třeboni. Z ní jsme sem zamířili během našeho podzimního pobytu tady i my. Vlakem do Českých Velenic, které slouží jako brána totálního nevkusu do mnohem upravenějšího a zajímavějšího Gmündu na druhé straně hranice. Ač obě města spojuje železnice, s díky jsme odmítli platit nesmyslný poplatek za dvouminutový přejezd přes čáru. Zvlášť, když nás ten den čekala cesta železnicí mnohem zajímavější, která patří mezi největší lákadla zdejšího kraje.

 Ranní atmosférna na náměstí v Gmündu.

Je to tak, Gmünd pro nás byl jen chvilkovou mezizastávkou před cestou do nedaleké Weitry, neboli Vitorazi - centra celé oblasti. Obě města spojuje úzkorozchodná železnice, součást širšího systému Waldviertelbahn, který dnes - snad ale úspěšně - živoří v opouštěném pohraničí. Slouží tak především jako turistické lákadlo, ale očividně ho využívají i místní. Úzkorozchodné nádraží sousedí s budovou zdejší hlavní železniční stanice (kdysi jedné z významných zastávek na trati z Prahy do Vídně). Jelikož máme ale dvě hodiny do odjezdu našeho vláčku, využíváme čas na prohlídku města i na povinnou ochutnávku nějakého toho piva.

 Úzkorozchodné nádraží v Gmündu. Náš vlak táhne mimořádný dieslel.

Gmünd je moc pěkným historickým městem na zachovalém středověkém půdoryse, s malebnou radnicí uprostřed náměstí a renesančními domy s neobyčejně komplikovanými sgrafitovými fasádami. Na domácí pivo bohužel v Gmündu dnes již zajít nemůžeme, poslední místní pivovar (jeden ze dvou zde působících) byl uzavřen v roce 1916. Oblasti tak dnes vévodí pivovar Schremser z nedalekého stejnojmenného města. 

 Poslední gmündský pivovarník a dodnes stojící objekt jeho pivovaru. Zdroj: informační
 tabule města Gmünd.

Díky němu není výše psané tvrzení úplně tak pravdivé, neboť pro Gmünd sváří pivo "Gmünder Stadtbier". Pivo je možné výhradně ochutnat v pěkném a stylově pojmenovaném hostinci Hopferl hned naproti historické radnici. Měli jsme štěstí, akorát otevírali, a tak jsme si neodpustili jedno malé velké snídaňové pivo. Gmünder Stadtbier byl celkem dobrý pitelný nefiltrovaný ležák typu českého Pilsu. Více nás potěšil aktuálně navařený speciál ze stejného pivovaru, Vienna I.P., aneb ležák vídeňského typu chmelený americkými aromatickými chmely. Tyto ovoněné karamelové ležáky mám celkem rád, takže jsem byl spokojen (dokonce jsem chvíli podezříval pivovar ze Schremsu, že uvařil svrchně kvašené pivo, jak bylo aromatické).

 Gmünder Stadtbier a Vienna I.P.

Čas se nám ale záhy naplnil a my se vydali zdejším zámeckým parkem na předměstí k železniční stanici. Už v úzkorozchodném vláčku, jehož trať se vlní krásnou krajinou Vitorazska jihozápadním směrem podél české hranice, jsem si udělal žízeň při pohledu na plechovou reklamní ceduli pivovaru Weitra Bräu. A také pivovaru Zwettler z nedalekého Zwettlu, v jehož rukou dnes, naštěstí stále fungující, vitorazský provoz je.

 Weitra se pyšní titulem města s nejstarším právem varným v Rakousku.

Pivovar Weitra Bräu je tradičním místním podnikem, který navazuje na dlouhé dějiny pivovarnictví ve městě od roku 1321. V 17. století mělo ve městě 33 domů právo várečné a doplňoval je velký panský pivovar. Ten se na počátku 20. století dostal do držení pivovarské rodiny Pöpperlovy s českými kořeny. Pivovar tehdy ještě částečně působil ve vnitřním městě, avšak jeho ležácké sklepy byly vybudovány v místě, kam se později přestěhoval celý pivovar - do jeho současného a neobyčejně působivého působiště při městských hradbách.

 Weitra Bräu nalepená na městské opevnění.

Přestože je dnešní pivovar Weitra moderně přestavěn, jeho budovy nalepené přímo na městskou bránu vypadají, jakoby zde stály od nepaměti. Prosklený objekt varny umožňuje nahlédnout i dovnitř na měděné varní nádoby. V pivovaře jsem zkusil štěstí v jeho prodejně, ale bohužel prodávali pouze jediná dvě piva, které se ve Weitře dnes vaří. Helles "Weitra Bräu" a taktéž světlý ležák "Hadmar", označovaný jako BIO-bier.

 Varna pivovaru.

Popravdě jsem trochu věřil, že pivovar bude nabízet i některé produkty ze spřáteleného Zwettlu, který má dnes v nabídce i řadu nejrůznějších moderních pivních stylů a "craft" variací. Bohužel. Točený Weitra Bräu jsme později odpoledne ochutnali v hotelovém hostinci na náměstí. Neurazil ani nenadchl. Bio pivo jsme pak zakoupili v lahvi v supermarketu u nádraží. V něm jsem byl bohužel podruhé zklamán, protože ani on nenabízel, kromě běžných ležáků, žádné zajímavosti z nedalekého Zwettlu. I tak jsem ale neodjížděl z Weitry pivovarsky zcela neuspokojen.

 Vpravo zahrádka, kde jsme ochutnali pivo z Weitra Bräu. V pozadí v modrém domě
 Bräuhotel Weitra. Někdejší využití objektu napovídá sladovnický hvozd v pozadí.
 Objekt mi celou dobu neodbytně připomínal pivovar Modrá Hvězda v Dobřanech. ;)

V maličké Vitorazi (jen něco málo přes 2500 obyvatel) dnes působí ještě jeden, mnohem menší, pivovar. Na místním náměstí, mimochodem v areálu zmiňovaného starého panského pivovaru se sladovnou (jejíž hvozd je dodnes dominantou zadního křídla objektu do Kostelní ulice) dnes působí minipivovar Brauhotel Weitra. Podnik zabírá několik pater komplikovaného objektu se středověkým jádrem. Nás ale v krásném zářijovém slunečním popoledni nejvíce zaujala zahrádka přímo na náměstí s nádherným výhledem na zdejší památky.

 Weizen a Helles na zahrádce přímo na náměstí.
 V pozadí věž zámku na návrší nad městem.

Při šmejdění po restauraci mne oslovil jeden z číšníků, načež se záhy ukázalo, že polovina zdejší obsluhy pochází z Čech. Díky prolomení jazykové bariéry jsme zapředli krátký rozhovor a záhy jsem byl poslán do nejspodnějšího sklepení, kde se nachází část viditelné technologie samotného pivovaru. Miniaturní dvojnádobová pohledově měděná varna s příslušenstvím. Studené hospodářství se zřejmě, dle všeho, nachází trochu netradičně v patře v úrovni terénu.

 Varna Bräuhaus Weitra v podzemí objektu.

Pivovar standardně vaří dvojici piv. Světlý ležák Bio-Hausbier (zřejmě nějaký místní zvyk tak světlé ležáky označovat ;) ) a pšeničné pivo, klasický bavorský Weizen. Světlý ležák byl trochu těžký a sladový (takový standardní rakouský Helles), pšenice naopak velmi dobrá a v tom horku pěkně osvěžující. Pivovar navíc nabízí sezónní piva dle přehledného kalendáře. V podzimním čase se ve Weitře jedná o Dirndlbier, pojmenovaný dle trochu nečekané suroviny pro jeho výrobu.

 Výčep pivovaru.

Dirndlbier představoval na první pohled trochu nesourodou kombinaci světlého, málo prokvašeného Pilsu v kombinaci se šťávou z plodů Dřínu obecného, v Rakousku někdy označovaného jako Dirndl. Pivo naštěstí bylo ochucené jen velmi zlehka a mírně nakyslý charakter skvěle ladil s chmelovou hořkostí dobrého Pilsu. Jednalo se rozhodně o nejlepší pivo tady a na popití na letní zahrádce určitě ideální.

 Ochucený Pils Dirndlbier.

Díky dvojici pivovarů, ač s velmi omezenou nabídkou, se určitě vyplatí do Weitry na pivo vyrazit. Zážitkem je už ale samotný pobyt tady. Weitra představuje neobyčejně historicky zachovalé městečko položené na skalnatém ostrohu s fascinujícími výhledy do všech směrů i do údolí řeky jaké. Díky dramatickému krajinnému rámci je i zdejší náměstí v prudkém kopci a navíc rozdělené na několik výškových úrovní.

 V uličkách staré Weitry.

Městu pak dominuje trochu nevýrazná, ale díky takřka kolmému kopci střechy měšťanských domů výrazně převyšující, hmota místního zámku, který v době naší návštěvy byl bohužel uzavřen z důvodu nějakého natáčení. V jeho prostorách se mimochodem nachází i malé muzeum pivovarnictví. Chuť jsme si ale spravili bloumáním krásnými uličkami města, které co chvíli nabízely průhled na sladovnický hvozd starého pivovaru.

 Sladovna někdejšího Hofbräuhaus, dnes objekt
 Bräuhotel Weitra z Kostelní ulice.

Až budete někdy v jižních Čechách, vyrazte do Vitorazi také. Dříve, než se jednou třeba zase stane vyhledávanou turistickou destinací. Weitře a jejímu okolí ten opuštěný ráz sluší a pivo, ač se ani v tomto směru nejedná o žádný provařený kraj, tady mají dobré.

13. února 2017

VÍDEŇ: MODERNÍ "CRAFT" PIVOVARY A NOSTALGIE VE SCHWECHATU

V dosavadním vyprávění o současných vídeňských pivovarech jsme navštívili řadu podniků od těch tradičních více či méně konzervativních až po některé moderní "craft" pivovary. Všechny měly ale společnou jednu věc - disponovaly vlastní restaurací. V posledním díle vídeňského putování se tak podíváme naopak na takové, které vlastní restaurací nemají. Ano, řeč bude o vídeňské součásti výkřiků moderní doby pivovarské - o pivovarech létajících, anebo takových, které sice nelétají, ale vlastní restauraci nemají a svým portfoliem se svým létajícím bratrům v boji mohou směle rovnat.

Respektive, ono takových pivovárků je v dnešní Vídni již celá řada a já se zaměřím pouze na tři z nich (ty další si najděte někde na internetech, stejně jako řadu dalších minipivovarů, které restauraci mají, a my je zkrátka nenavštívili). Zaměřil jsem se na takové, které mne něčím zaujaly, které byly dobře dostupné, anebo takové, na které jsem slyšel pět jen samou chválu. V příspěvku se pak krátce, ono to s těmi moderními pivovary trochu souvisí, zmíním okrajově i o tom, jak a kde se dá zajímavé pivo ve Vídni nakoupit, anebo ochutnat. No a abych udržel obsahovou vyváženost příspěvku, v závěru se ještě podíváme na jedno vídeňské předměstí - Schwechat - proč, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Zároveň to bude taková symbolická tečka za vídeňským povídáním, neboť ze Schwechatu jsme i my již upalovali plní dojmů domů.

 V okolí provařeného Schönbrunnu se nachází řada pivně zajímavých míst, včetně
 prodejny pivovaru Brew Age a pivotéky Beer Store Vienna.

První z navštívených pivovárků je právě tím, který má svou vlastní technologii, ale restaurací nedisponuje. Naopak, tísní se v přízemním kamrlíku jednoho z činžáků ve čtvrti Neulerchenfeld a já si nebyl do poslední chvíle ani jistý, zda skutečně existuje. Jeho webové stránky nebyly příliš informačně vypovídající, zvláštní byla i otevírací prodejní doba (pá 13.00-17.00 a so 10.00-13.00), ale proč nezkusit štěstí. Nabídka pivovaru Xaver Brauerei (Hasnerstrasse  16/6-6) vypadala lákavě.

 Jak málo stačí k pivovarnickému štěstí.

Pivovárek Xaver byl založen roku 2014 a jeho působiště je skutečně netradiční. Představte si takové ty malé krámky, které bývají v přízemí činžovních domů i v Praze. Vzpomínám třeba na starou Altamiru - výtvarné potřeby na Starém Městě Pražském. Určitě si dokážete představit, jak se v tak stísněných prostorách člověk cítil. Věřte tomu nebo ne, ale u Xavera mají na takřka takovém prostoru varnu pivovaru, jeho studené hospodářství a jako bonus krámek s lahvovým pivem. Cedule u dveří do pivovárku a ruch uvnitř mne to páteční odpoledne uklidnil - jsem tady správně a prodej očividně jel naplno.

 Varna pivovárku Xaver...

Na místě byl přítomen i svérázný majitel a sládek v jedné osobě (mám dojem, že říkal o tom, že pivovar provozují ještě s jedním kolegou), tak jsem s ním krátce pokecal o pivovaru a jeho pivech, ukázal mi i celý provoz, takže návštěva tady byla nakonec více než úspěšná a já odcházel s batohem plným lahví. Portfolio široké - od Pale Ale přes Saison až po California Common. Všechna piva jsem ochutnal až doma a musím říci, že nějak extra nadšen jsem nebyl. Piva chutí dost připomínala domovařičské pokusy, navíc všechna měla zvláštně zastřenou barvu i zákal. Z řady piv tak vítězně vyšel Stout, který byl chuťově čistý a navíc díky barvě nebyl očividný jeho nepěkný charakter.

 ... a jeho chladné hospodářství.

Pokud budete ve Vídni, zkuste se sem ale zajít podívat. Prostředí Xaver Brauerei dýchalo pivovarnickým nadšením a hlavně pivovárek je skvěle dostupný MHD (za rohem je zastávka metra i tramvají Thaliastrasse). Co stálo za nepříliš přesvědčivým charakterem piv netuším, možná u zdroje a zcela čerstvá chutnala a vypadala lépe (je faktem, že já je pil s dvouměsíčním odstupem těsně před koncem DMT) - budu rád, když někdo pošle zpětnou vazbu. ;)

 Xaverova nabídka k prodeji.

Za druhým pivovárkem, v tomto případě již víceméně létajícím, ale s pěknou vzorkovou prodejnou, jsem se musel přesunout do čtvrti Mariahilf jižně od stejnojmenné provařené obchodní třídy. Ve změti úzkých uliček nedaleko nádraží Westbahnhof je na dveřích v přízemí jednoho z činžáků nepřehlédnutelné logo Brew Age (Mittelgasse 4), jinak je tento obchůdek, pravda, zcela přehlédnutelný. S tímto pivovarem jsme měli čest už jednou dříve - byl spoluautorem piva Amber Ale v pivovárku Stiegl-Ambulanz, o kterém jsem psal v minulém díle

 Jeden by to až přehlédl...

Pivovar Brew Age představuje zcela odlišný koncept od Xavera, ale i od standardních létajících pivovarů. Nejenže nemá vlastní pivovar, ale zároveň spolupracuje pouze se zavedeným pivovarem Gusswerk (takže je vlastně takový pololétající). Jeho piva základními vlastnostmi odpovídají spíše pivům z větších pivovarů (je mi záhadou proč, vzhledem k délce trvanlivosti a skladování mimo lednice to šacuji na pasterizaci?). Nikoliv však svým charakterem. Piva pivovaru Brew Age (ochutnávaná postupně v posledních týdnech, zmiňované DMT mimochodem půl roku až rok od stáčení) představují to nejlepší, co jsem ve Vídni ochutnal - paušálně tvrzeno.

 ... ale jsme tu správně.

Portfolio pivovaru je široké, neotřelé a hlavně skutečně kvalitní. Na jedné straně se jedná o výborné Pale Ale všech možných stupňovitostí, na druhé straně o silné Barley Wine (včetně jeho extrasilné vymražované varianty), anebo zvláště výborný Flanders Red "Red Out", infikovaný Brettanomyces a Lactobacillus, který dozrával v sudech po červeném víně (od jehož koupě možná odradí jen vyšší cena, 10 euro za 0,33 l lahev).

 Nabídka z doby pivovarní.

Brew Age mi připomínal zajímavý koncept, u nás nepříliš viděný, stojící na rozhraní mezi několika pivními světy. Ve světle některých minipivovarnických pokusů mi jejich cesta nepřijde úplně nesmyslná. Na jedné straně spolupráce pouze s jedním pivovarem, díky které může být lépe kontrolována kvalita a charakter vařených piv, na straně druhé nejrůznější pivní styly (přitom ale stále konzervativně volené) s podstatným důrazem na kvalitu nabízeného produktu. Navíc pivovar vychází z domovařičských kořenů, jeho prodejna je strašně příjemné místo (maník se mnou dlouho hovořil na řadu nudných a ještě nudnějších témat) a prý časem chystají vlastni pivovárek. Uvidíme, každopádně společně s Brauwerkem pro mne rozhodně jasný tip co určitě nevynechat.

 Nabídka, včetně partnerského Gusswerku.

Poslední ze současných craft vídeňských pivovarů je jejich etalon. Pivovar, o kterém jsem se dozvěděl těsně před cestou do Vídně díky zmínce o jejich citrónovo-tymiánovém Gose na akci Pragu Beer Week Grand Finale. Už pivní styl mne mohl napovědět, že Next Level Brewing bude zajímavý pivovar, který nesmím minout. respektive minout nějaké místo, kde budou jeho produkty k dostání. Naštěstí jeho provozovatelé zároveň vlastní i pivotéku Beer Store Vienna (Wilhelmstrasse 23), kde je možné piva sehnat jak lahvová, tak někdy i něco točeného.

 Ne úplně přitažlivá výloha Beer Store Vienna...

Vypravil jsem se tak od Brew Age ještě dále ven z města do trochu ospalé a nehezké čtvrti při nádraží Meidling V přízemí podobně nehezkého činžáku (ve Vídni jsou zajímavé podniky pouze v přízemí činžáků) se pivotéka nachází. Výloha nic moc, ale jak jsem otevřel dveře, hned jsem se dostal do jiného světa. Uvnitř skupina nadšených beergeeků mám dojem, že tam dokonce akorát vařili nějaké pivo - pivotéka mmch slouží i jako prodejna domovařičského vybavení. Jinak po stěnách řady polic, v jedné komplet portfolio Next Level Brewing) a co mne nejvíce potěšilo - na čepu (myslím, že celkem čtyři pípy) jejich aktuální a těžce sezónní novinka Tropical Passion - Weizen s marakujou.

 ... a jeho mnohem přívětivější interiér.

Objednal jsem si třetinku a prohlížel lednice... a záhy se dostal přirozeně s osazenstvem zapovídal. Bouři nadšení vyvolalo, když zjistili, že jsem z ČR, neboť krátce před tím navázal NLB spolupráci s Plzeňským Ravenem (mám dojem, že jsem měl Ladu pozdravovat, asi jsem zapomněl, takže Láďo, kluci a holky z Vídně Tě pozdravují :D). Točený Tropical Passion byl výborný, a tak jsem se moc těšil na domácí ochutnávku jejich více či méně divokých záležitostí.

 Domovarnická nabídka.

Upřímně se přiznám, že produkty NLB mne zas tak úplně nerozsekaly - asi jsem od nich čekal víc - stylizace i koncepce pivovaru taková očekávání vyvolávala. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádné průšvihy a např. ve srovnání s českou produkcí stále nadprůměrná piva. Protože jsem konzerva konzervativní, tak mne víc bavily variace na tradiční pivní styly (Pale Ale, IPA), než experimenty typu Ibiškové pivo, IPA s výluhem Earl Grey apod. A jak mi chutnal tymiánový Gose, který mne k pivovaru přivedl? Nepovím, mám ho ještě doma schovaný a chci ho ochutnat až jako poslední z dovezených ochutnávek z Vídně. Už se to blíží, ale já stále sbírám odvahu. ;)

 Výčep v Beer Store Vienna.

Všechny předchozí i tento příspěvek o Vídni dokazují, že zdejší pivní nabídka je skutečně široká. Kromě pivnic samotných pivovarů a úzce zaměřených pivoték je ve městě na zajímavá piva z malých pivovarů možné narazit i v řadě dalších obchodů s nápoji a ve stylových kavárnách, podobně jako u nás. Oproti tuzemsku je ale určitě odlišná možnost nakoupit místní "craft beers" v "mainstreamových" supermarketech. Prim v tomto směru hraje zejména řetězec Spar, který vedle např. importovaného Brew Doga a dalších nabízí třeba i některá piva od Brew Age i do dalších rakouských mini.

 Pokud do Schwechatu pojedete jako my z centra města, určitě se po cestě zastavte
 u jedné z největších současných vídeňských dominant - velkoryse konvertovaného
 historického plynojemu - Gasometer Vienna.

Slibovaný závěr příspěvku i celého pobytu ve Vídni obstará schwechatský epilog. Jméno zdejšího pivovaru i syna jeho zakladatele, Antona Drehera je známé asi každému milovníkovi piva na celém světě. Pivovar (Mautner-Markhof-Straße 11) založený na svém místě roku 1797 v někdejším městečku nedaleko Vídně, Schwechatu (dle nedaleké vlakové stanice občas nazývaném i Malém Schwechatu), začal díky Antonu Dreherovi roku 1839 experimentovat s průmyslovou výrobou piva spodním kvašením a po roce 1841 se stal symbolem jeho masové velkovýroby. Zároveň se stal rodištěm jednoho ze spodně kvašených pivních "stylů" známých následně nejen v Evropě, ale i na celém světě. Co na tom, že nakonec boj o popularitu vyhrál vítězně jeho mladší a také světlejší plzeňský kolega? Dreherův vídeňský ležák je pevnou součástí pivovarské historie, škoda, že dnes už víceméně zapomenutý.

 Pivovarská restaurace a muzeum pivovarnictví ve Schwechatu.

Na druhou stranu, pivovar loňské výročí 175 let od uvaření jeho první várky oslavil variací na rubínově polotmavý Vienna Lager - bylo to dokonce jedno z prvních piv, která jsem ve Vídni ochutnal. Nejsem blázen, vím, že jsem sahal po produktu velkovýrobce, na druhou stranu, jak už jsem napsal, Schwechat k vídeňskému pivovarnictví neodmyslitelně patří a bral jsem to jako symbolickou povinnost.

 Interiér pivovarské restaurace.

Pivovar, dnes v rukou koncernu Heineken, jinak sváří zejména stovky tisíc hektolitrů fádního světlého ležáku a navíc nejrůznější průmyslové variace na nejrůznější spodně kvašené pivní styly. Mj. i celoročně dostupný a poměrně zajímavý svěží nefiltrovaný Zwickl, v lahvové podobě ale takřka nesehnatelný (nebo jsem se špatně díval?). K mé radosti zakoupený v posledním schwechatském obchodě těsně před naším odjezdem. Mmch poté, co zklamala i prodejna v areálu pivovaru, zaměřená především na paletový velkoobchod.

 Z této fotky dýchá historie...

Vedle prodejny se jinak nachází poměrně pěkná pivovarská restaurace, kterou jsme z důvodu časové tísně i řidičských povinností jen rychle prohlédli a pod ní pak muzeum pivovarnictví mně neznámé úrovně a kvality. Muzeum je bohužel zřejmě to poslední, co historii pivovaru připomíná. Jeho slavné staré objekty byly v roce 2011 zbořeny, již dříve byly nahrazeny anonymní velkokrabicí. Poslední památka na starý Schwechatský pivovar, vysoký tovární komín, padla začátkem roku 2012. Plocha pivovaru je dnes brownfieldem a čeká na výstavbu nové administrativně-obytné čtvrti.

 ... z této už bohužel už tolik ne.

Abych ale nekončil tak negativně. Něco se přece jen z období největší slávy pivovaru dochovalo. Legendární železniční vagon, další ze symbolů proměny pivovarnictví v druhé polovině 19. století, který stojí, dnes trochu němě a nepatřičně, ale o to více důstojně, na ploše u vjezdu do současného areálu pivovaru. Z jeho soliteru dýchá historie i kořeny úspěchu velkých pivovarů své doby a v neposlední řadě se stal i nositelem radosti u minimálně dvou třetin naší, do mašinek nadšené, rodiny. Náš historií pivovarnictví motivovaný výlet do Vídně tak dostal pěknou tečku na rozloučenou.

 Rodinná fotka na závěr a můžeme jet domů.

2. díl seriálu: V centru dění
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

7. února 2017

VÍDEŇ: AKH, BEAVER, HIGHLANDER A LICHTENHALER

Severním směrem od centra Vídně se táhne podél jednoho z kanálů Dunaje sestava předměstských čtvrtí, které jsou velmi bohaté na minipivovary. Starší zástavba v bezprostředním okolí historického jádra města se později proměňuje v čtvrť činžovních domů kolem nádraží Františka Josefa, která mi v mnohém velmi výrazně připomínala některé čtvrtě na rozhraní pražského Žižkova a Vinohrad. Celou čtvrť uzavírá na severu a západě oblouk Gürtelu se známým objektem Hundertwasserovy spalovny. Místo je dobře dostupné veškerou městskou hromadnou dopravou a všechny pivovary není problém obejít pěšky, jsou od sebe takříkajíc za rohem. Každý je navíc zcela jiný a něčím zajímavý, takže určitě stojí za to se do těchto "končin" vydat. My si na to vyhradili jedno celé odpoledne, vlastně jedno a půl.

 Novogotický Votivkirche v pohledu od radnice.

Pokud byste sem mířili z centra města, nezapomeňte se určitě cestou stavit v areálu nedaleké někdejší všeobecné nemocnice. Jeden ze dnů pobytu ve Vídni jsem trávil v knihovně vídeňské univerzity v samém sousedství známé novogotické radnice a divadla. Doslova na dohled od obří budovy univerzity, na druhé straně kostela Votivkirche, se pak rozlehlý klasicistní areál Altes Krakenhaus nachází. Dnes jeho budovy slouží jako jeden z univerzitních kampusů a rozlehlé parkové plochy uvnitř působí jako takové malé město ve městě, oáza klidu.

 Atmosféra areálu AKH - působiště Stiegl-Ambulanz.

V prostoru největšího z parkových nádvoří dnes působí v jednom z někdejších nemocničních pavilónů minipivovar Stiegl-Ambulanz (Altes AKH, Alser Strasse 4). Pivovar provozuje takřka stejnojmenný (Stiegl) pivovarský gigant ze Salcburku, jeden z největších rakouských provozů. V pivní nabídce jsou tak smíchány produkty obou podniků, aniž by to bylo nějak explicitně zmíněno. Jistým vodítkem může být, že zdejší pivo uvařené na poměrně velké dvounádobové varně, která je součástí interiéru, je v lístku označeno jako "hausbiere".

 Úžasná zahrádka před pivovarem.

V době naší návštěvy to bylo k mé velké radosti pivo typu Ale, takže alespoň něco originálního (pivo mimochodem uvařeno ve spolupráci s létajícím pivovarem Brew Age, o kterém ještě bude řeč v posledním díle seriálu o Vídni). Číšník, který byl mimochodem ochotný (po kolikáté už?), nás ubezpečil, že pivo je skutečně uvařeno zde. Zároveň jsme se také dozvěděli, že je to jediné vlastní pivo a ostatní jsou dovezena ze Salcburku. Amber Ale ze Stiegl-Ambulanz bylo hodně karamelové, ale zároveň příjemně hořké a chmelově voňavé. Chuťově bych ho zařadil někam mezi současné moderní American Ales a ejlovou produkci českých průmyslových pivovarů. Takže žádný průšvih.

 Hausbiere Amber Ale.

V Ambulanzu se nám celkově docela líbilo. Pivnice je členěna na dlouhou přístupovou chodbu s výčepy, mimochodem velmi moderně, ale vkusně upravenou a na vlastní lokál, který tvoří jedna celkem rozsáhlá místnost se stoly. Ta byla v době naší návštěvy zcela zaplněná, byl víceméně čas oběda. Ve vedlejším prostoru, odděleného skleněnou stěnou, se pak nacházela zmiňovaná varna. Pivovar musí být velice příjemné navštívit v létě, neboť před pavilónem je rozprostřena famózní zahrádka pod vzrostlými stromy. Sedět tu v tom klidu a popíjet musí být úžasné.

 Stylový výčep pivovaru Stiegl-Ambulanz.

Přestože jsme o pivovaru neslyšeli moc dobrých zpráv, naše návštěva tady proběhla víceméně na jedničku a určitě, už jen pro návštěvu v samotném AKH, sem stojí za to volit cestu. Pokud už tu budete, takřka naproti se nachází ještě podnik Universitäts Bräuhaus. Přes slůvko " Bräuhaus" v názvu se nejedná o regulérní pivovar, podnik si dle informací z internetu nechává vlastní pivo vařit jinde. My to na místě nezjišťovali, hostinec navíc v době naší návštěvy nepůsobil úplně otevřeným dojmem.

 Na to, že zde vaří pouze jeden druh piva je místní varna obrovská.

Všechny tři další pivovary jsme navštívili společně jedno z dalších odpolední a podvečerů. První z nich se nachází nedaleko od bývalé všeobecné nemocnice a není problém k němu dojít i pěšky, pokud byste je chtěli navštívit najednou. Na nároží archaicky se vlnící Boltzmanngasse a Liechtensteinstrasse se v nepřehlédnutelné poloze v přízemí činžovního domu nachází od roku 2015 pivovárek Beaver Brewing Company (Liechtensteinstrasse 69).

 Nepřehlédnutelná poloha Beaver Brewing Company.

Pivovar vlastní americký majitel, což se odráží nejen v jeho pojmenování, ale i vzhledu podniku a nabízeném portfoliu (i nabídce kuchyně). Podnik představuje kombinaci moderního pivovarského lokálu v industrálním stylu a nabídku moderních craft breweries. Pivovar Beaver tak je víc než čímkoliv jiným hipsterským doupětem, současným podnikem, který je odpovědí na stále ještě konzervativní nabídku hlavního města Rakouska (Plzeň má Havrana, Vídeň má Bobra :) ).

 Vlevo vstup do pivovaru, vpravo centrální výčep.

Hned proti vchodu výčep s nabídkou, restaurace rozdělená na dvě křídla, která kopírují lichoběžníkový půdorys objektu. V pravém křídle viditelná varna, v levém nacházíme své místo k sezení my. Interiér sympatický, pro mne možná příliš studený, sedí se tu ale dobře. Před objektem je ještě menší sympatická zahrádka, orientovaná ale do možná až příliš hlučné křižovatky.

 Industriální a trochu strohý lokál.

Na čepu šest vlastních piv stálé nabídky, jedno sezónně se měnící a dvě hostující z jiných malých rakouských pivovarů. Ty přehlížíme, chceme místní produkt, je z čeho vybírat. Portfolio ryze americké, jsme zvědaví na místní provedení. Potěšila nabídka v 0,3 a 0,4 l velkých sklenicích, takřka bez přirážky za menší pivo, ceny piv přijatelné (+- 3,2 euro za třetinku). Pivo je čepováno do vlastních sklenic originálního tvaru s logem, tácky taky vlastní a pěkné. Vůbec celá grafická prezentace pivovaru je moc vydařená.

 Varnička pivovaru Beaver.

Ochutnáváme nakonec řadu výborných a výborně pitelných ejlů - State of Nature (Wheat Beer), Pacific Jade Single Hop (APA), Falling Leaf (IPA) a zvláště výborná černá Aengus at Home (Black Ale). Velice silný belgický Golden Ale "Brave Lion" zaujal, ale nerozšvihal - "americká" produkce ho zcela převálcovala. Zwickl, jediný spodňák v nabídce jsme neochutnali, stejně jako sezónní "Special Infusion", na který jsme zkrátka zapomněli. Stává se. ;) Beaver Brewing Company rozhodně doporučuji k navštívení. Je skvěle dopravně dostupný, samotný dům a jeho poloha mají své kouzlo a pivo je zde opravdu výtečné. Jediný mínus tak dávám za trochu odosobněný interiér, možná svou roli hrál i fakt, že v době naší návštěvy byl podnik poloprázdný.

 Stylové logované sklo.

Pokud je pivovar Beaver výkřikem moderní doby, naopak skanzen již nějaký ten čas zašlých pivovarských dob se nachází jen pár nároží odtud. Na moc pěkném malém náměstíčku pod vzrostlými stromy, ve čtvrti starých domků, které nedokázala úplně zcela požrat okolní činžovní zástavba a také ve čtvrti, která dýchá do dáli klidem tak odlišným od křižovatky před Beaver Brewing Company, se nachází další z dnes již tradičních vídeňských mini. Pivovar Highlander (Sobieskiplatz 4) s moc pěknou zahrádkou (po kolikáté to už píšu, proč jsme sem jezdili na podzim?).

 Poloha pivovaru Highlander je jednou z jeho
 hlavních devíz.

Pivnice pivovaru s dvounádobovou měděnou varnou je stylizován do atmosféry klasických ostrovních pubů. Celý poměrně přívětivý prostor působí celkově ale poněkud zašlým a zapomenutým dojmem. K němu možná přidal i fakt, že to odpoledne byl podnik téměř liduprázdný. Přední část podniku s výčepem a varnou byla bohužel kuřácká, a tak jsme se uchýlili do zadního nekuřáckého salónku. Naší návštěvu tady vyloženě zachránila obsluha, která přes naší zlámanou němčinu a prosbu o jiný jazyk odtušila odkud vítr fouká a nakonec jsme si déle pokecali v naší mateřštině. Paní servírka ve Vídni žije už snad 15 let, ale jazyk domova nezapomněla. Její reakce "Nein, v pohodě!" na jeden z mých dotazů byla kouzelná.

 Výčep pivovaru s varnou v pozadí.

Kouzelné ale nebylo pivo. V nabídce dva "Zwickl" spodňáky: nic moc, hodně sladký, ale stále ještě snesitelný polotmavý Märzen a klasický světlý nefiltrovaný ležák (pitelný, nejlepší pivo tady). Vyloženým průserem byl zdejší svrchně kvašený Stout. Podivná směs nejrůznějších chutí a vůní, z nichž některé v pivu nemají vůbec co dělat. Mám dojem, že jsem někdy před delším časem na toto pivo četl ne moc dobré reference a očividně se nic nezměnilo. Proč ho pivovar stále nabízí nechápu.

 Oba Zwickly Highlander.

Svrchňákový neúspěch z Highlandera jsme si mohli záhy vícenásobně napravit v posledním pivovárku této čtvrti, opět o několik rohů dále. Na parkovém prostranství v dolíku pod nečekaně prudkými činžovními ulicemi (ne nepodobnými těm na Žižkově) se přímo u točny tramvaje č. 33 působí jeden z nejoblíbenějších vídeňských minipivovarů, Lichtenhaler Bräu (Liechtensteinstrasse 108). Oblibu místa dokládá zcela natřískaná hospoda, obrovský kontrast oproti vylidněnému Highlanderovi.

 Pivovar Lichtenhaler - radost pohledět.

Prostor hostince tvoří zalomené písmeno "L". Naproti vchodu se nachází výčep, doprava je pak lokál s pitoreskní jednonádobovou varnou - vaří se zde pouze infuzně. Oblíbený pivovar působil jako hodně geekovské místo v nejlepším slova smyslu - na čepu ohromné portfolio všemožných pivních stylů, knihovna plná pivovarské literatury ad. Věděl jsem, že tady se mi bude určité líbit.

 Příjemné prostředí lokálu s miniaturní varničkou.

Kromě standardního, ale hodně chmeleného Helles jsou v nabídce samé se měnící pivní styly z celého světa. Chtěl bych vám teď o nich něco říci, ale kdybyste mi koleno vrtali, nevzpomenu si na nic. Poznámky si obvykle nedělám a vzpomínky na ochutnaná piva v sobě nechávám uzrát a to, co zde potom prezentuji na blogu bývá psáno s potřebným odstupem. Je záhadou, proč zrovna Lichtenhaler, kde se mi tolik líbilo (a vím že mi i chutnalo), zůstal zapomenutý. Natolik, že u některých z piv vám ani nepovím, o co se jednalo.

 Výčep.

Na čepu každopádně Black IPA, Belgisch Blond a California Common. Ty doplňoval ještě Wild Hopy, o kterém nyní ani netuším, jakého stylu že to pivo bylo. Jsem ostuda a ještě jednou se omlouvám. Snad to zachrání lakonické sdělení, že nám tam chutnalo a zejména, že z Lichtenhalera jsme odcházeli nejvíc spokojení ze všech toho dnes navštívených podniků. Svou roli ale bezesporu hrála ta atmosféra, která v lokále působila. Nejspíš uděláte nejlépe, když sem někdy sami zajedete ochutnat a napravíte tak okno v mých vzpomínkách.

 Logované sklo.

Pokud se budete v těchto končinách pohybovat, mám takový dojem, že nějaké (i nové) pivovarské podniky se nachází i ještě dále ven z města za Gürtelem. Nám tento exkurz v jeho vnitřním obvodu ale bohatě stačil. Na velmi malé ploše jsme měli možnost navštívit tři (resp. čtyři) zcela odlišné podniky, které náležitě ukazuji, jakých podob v současnosti vídeňská pivovarská scéna nabývá. Navštivte je také, ale Lichtenhaler si nechte určitě nakonec: je to tam opravdu pěkné a navíc. Není nic příjemnějšího, když vám tramvaj staví přímo u dveří do podniku.

 Dopili jsme a hurá na tramvaj domů. ;)

Tento příspěvek o Vídni byl předposledním v řadě vyprávění. V tom posledním se podívám na dva extrémní konce zdejší pivní současnosti. Zmonitoruji v něm aktuální, převážně létající, moderní vídeňskou craft beer scénu. Podíváme se ale také na aktuálně největší velkopivovar v oblasti, jehož historie je zároveň pevnou součástí dějin pivovarnictví nejen v Evropě, ale i na světě - vyhlášený Dreherův schwechatský pivovar. O tom - a ještě o něčem navíc - zase příště.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu