20. července 2017

ZA ROSŤOU KLOUBKEM (1970-2017)

Pivní svět občas přináší i smutné zprávy. Ta, kterou budu dnes psát je bohužel z těch nejsmutnějších. 20. července 2017 nás zcela nečekaně navždy opustil velký milovník piva, skvělý kamarád, ale hlavně jeden z nejhodnějších a nejúžasnějších lidí, které jsem kdy v životě poznal. Budiž tento příspěvek malým osobním nekrologem za Rosťu Kloubka. Nikdy mne asi nenapadlo, že budu podobný text na blog psát a jediný nekrolog, který jsem kdy dříve napsal, byl za Klokočníka. Kde to měl Rosťa mimochodem moc rád, a kam jsme spolu před pěti lety také zašli poprvé spolu na pivo. Rosťa si ale takový text tady zaslouží, protože mu vděčím za mnoho. A nakonec vlastně i za tento blog.

 Rosťa Kloubek (1970-2017).

Rosťu jsem dlouhá léta znal pouze jako nadšeného pivního spisovatele, který dokázal ve svých textech psaných zejména pro server pivní.info překročit hranici běžného psaní o pivu. Poeticky laděné příspěvky, neskrývaná láska k cestování, životu i setkávání se s lidmi byly tím, co jeho texty odlišovalo od jiných a já si je hned zamiloval. Moc mne mrzelo, když Rosťa později psal už méně, ale o to více jsem se těšil na každý jeho nový text. Poslední roky nepsal už skoro vůbec a vždycky říkal, že to vůbec nevadí, když už si vychoval následovníky. Rosťa mi byl vždy velkým učitelem a inspirací a byl to právě on a jeho psaní, kdo mne (aniž by o tom tenkrát sám věděl) před lety posunul k rozhodnutí založit pivní blog a psát na něj i osobněji laděné texty a nebát se překračovat hranice toho, co asi lidé běžně pod pojmem pivní blog očekávají. Jsem mu za to dodnes moc vděčný a budu se stále snažit, aby na něj byl blog Pivní Partyzán i nadále alespoň malou důstojnou vzpomínkou.

Osobně jsme se s Rosťou poznali až na slavnostním otevření pivovaru v Úněticích v červnu 2011. Tehdy nás seznámili společní známí, a my tak konečně prolomili několikaletou tajemnou bariéru, kdy jsme si přestali navzájem být pouze jmény z internetových pivních diskusí. Co na tom, že nám pak trvalo více než rok, než jsme spolu zašli poprvé v srpnu 2012 na pivo právě ke zmiňovanému Klokočníkovi. Stačilo pár slov a já hned věděl, že ten Rosťa z internetu je i skutečný Rosťa a že všechny ty příběhy o kterých psal jsou skutečné a co víc - člověk je s ním může i prožívat.

Poznali jsme ho tak asi všichni. Věčně rozesmátého, upovídaného a nadšeného pro každou špatnost, nejlépe samozřejmě související s pivem. Prožili jsme toho pak za těch několik společných let tolik, že by na to nestačil samotný blog (a nakonec i něco málo z toho se tady na Partyzánovi ukázalo). Společná setkání u domácího vaření piva, líznické akce, výlety do pivovarů, novoroční posezení, anebo prostě jenom tak zajít na pivo třeba ke Škvorům. Bylo toho plno a mnoho jsme toho ještě měli naplánováno. Hrozně těžko se mi smiřuje s tím, že už nikdy neabsolvujeme tu noční cestu přes Čerčanský chlum od Kuldy do krásného Posázaví, které tolik miloval.

Celý letošní rok, když jsem mířil za Rosťou do skladu Bad Flashe, kde si konečně splnil svůj životní sen pracovat s pivem a u piva, jsem mu vždy jen tak ze srandy napsal zprávu, zda ho tam ten den potkám. Nevím jak to vzniklo, ale vždycky mi odepsal, že tam není a doplnil to nějakou úplně nesmyslnou výmluvou. Nekecám, ale já mu na to vždy skočil a pak už jen čekal, co si na mne vymyslí příště. Přiznám se, že pořád někde ve skrytu duše tajně doufám, že mi zítra od Rostíka pípne zpráva, že si zase jen dělal legraci a ať se za ním určitě zastavím.

Rosťa by si určitě nepřál, abychom tady za něj na zemi byli smutní. Beztak už tam někde nahoře nutí svatého Petra, aby něco uvařil a třeba taky bude mít konečně zase čas na to psaní. Vím, že nás u toho tady dole sleduje a bude rád, když si pokaždé dáme ještě jedno pivo navíc i za něj. Rosťo, kamaráde, nikdy na Tebe nezapomenu a budu Ti vždycky držet židli, kdyby sis to třeba ještě rozmyslel.

3. července 2017

MALEŠOV-KUTNÁ HORA-ZBRASLAVICE ANEB TŘIKRÁT ZPÁTKY NA VIDLÁKU

Když jsem tu loni psal o vydařeném víkendu u rybníka Vidláku nedaleko Kutné Hory, netušil jsem, že návrat sem bude nakonec spojený ne s jednonásobným, ale hned s dvojnásobným důvodem, proč sem zas jet. Vlastně trojnásobným. Respektive spíš čtyřnásobným. A když o tom přemýšlím, tak pětinásobným. 1) nás sem táhlo jedno přátelství, ale jen o tom bych asi na blogu nepsal. 2) Před nedávnem začal působit, jak jsem minule předjímal, v nových prostorách pivovar Malešov. 3) Jak jsem nepředjímal byl ještě dříve obnoven pivovar Lorec v Kutné Hoře. 4) No a jak jsem vlastně taky předjímal, příležitost ochutnat znova Zbraslavické pivo, ideálně někde přímo v místě výroby, byla povinnost. 5) Pracovní povinnosti mne posílaly - shodou okolností - do archivu v Kutné Hoře a tak trochu - shodou okolností - do těch Zbraslavic. Výlet do Kutné Hory a Zbraslavic tak byl spojením užitečného s příjemným. No a Malešov? S ohledem na velmi omezenou otvírací dobu jejich výčepu skvělá příležitost, jak se vykropit v neděli odpoledne. Pohrdli byste?

Přátelský pivovar Malešov vznikl v bezprostředním sousedství loni opravované místní tvrze (dnes bohužel zavřeno) v nádherné poloze nad říčkou Vrchlicí. Vláčkový výlet do Malešova tentokrát pojímáme i jako příležitost toto ospalé městečko trochu poznat, když minule to bylo jen na skok. Malešov je maloměstem v tom nejlepším slova smyslu s moc pěkným krajinným zázemím, starým židovským hřbitovem a návsí (místní prominou), kde již několik desítek let stojí čas. Z jejího nejhezčího zákoutí je už to jen skok k pivovaru. Díky krátké procházce si děláme opravdu žízeň a já jsem zvědavý, jaké bude malešovské domácí a přímo pod komínem.

 Atmosféra Malešova.

Na zahrádce před pivovarem, pořád ještě trochu neupravené a pořád trochu staveniště (ale to se, myslím, brzy změní) je docela živo, dva ze tří stolů okupují cyklisté, ten poslední je tu pro nás. Prostor hospůdky je umístěn v moc pěkně zrekonstruované místnosti vedle zdejší Fire Station, ve výčepu se nachází i varna, studené hospodářství pivovaru je v podzemí k nahlédnutí prosklenou šachtou. Vše čisté a pěkné, ale chtělo by to prostor něčím doladit, oživit, jako celek to působilo trochu prázdně.

 Zahrádka před pivovarem.

Na čepu bohužel již jen světlá 10° ležák a 14° IPA, ostatní vypité, nestíhají vařit. Malešovská desítka je jedno z nejlepších spodně kvašených piv, co jsem v českých minipivovarech kdy pil. Nekecám. Krásně osvěžující, tak akorát plné a hlavně krásně hořké a neuvěřitelně chmelově voňavé pivo, lehce kvasničné a celkem zakalené, ale to mi vůbec nevadí. Do toho časně letního vyprahla ideální pivo! Zkouším i IPU, ale ta mne moc nevzala. Sice asi splňovala všechny charakteristiky tohoto stylu, ale pro mne trochu nepříjemně drsně hořká a složitěji pitelná.

 Výčep, vpravo mimo snímek je varna pivovaru.

Vracím se pak na celý zbytek odpoledne ke světlé desítce, těším se, až jí znova ochutnám. V neděli má bohužel výčep pouze do osmi a nám navíc jedou blbě vlaky zpátky, tak pokračování si necháváme natočit s sebou. Lahve stočené protitlakem bohužel nemají, nestíhají vařit. Vzhledem k tomu, jak mi tu chutnalo se ani nedivím. Loni jsem věřil, že Malešovský pivovar bude ve svém domácím působišti už jen přátelský. Pivo takové bylo jistě, obsluha a všichni, kdo se tam to odpoledne motali kolem také. Cesta lokálkou se zapadajícím sluncem těsně nad obzorem je bonus každého výletu, stejně jako dlouhý večer s s sebou natočeným pivem. Tohle se povedlo.

 Malešovská světlá desítka a IPA.

Pondělí ráno s mírným tlukotem kovaříčka v hlavě mířím opět na vlakovou zastávku, tentokrát směr Kutná Hora. Místní archiv stojí takřka na dohled od staronového Loreckého pivovaru. Náhoda? Nemyslím si. Po vyřízení povinností směřuji nejkratší cestou přes tajemné rumiště starého zahradnictví (taky vám opuštěná zahradnictví přijdou tak strašidelná?) k pivovaru. Lorec je dnes trochu smutnou čtvrtí. Chaotická novodobější zástavba se zakusuje do starých domů, prim hrají proluky.

 Pivovar Lorec jak z letáku.

Ve středu této ne moc pěkné scenerie, naštěstí ale v té snad nejhezčí části lokality, stojí kutnohorský pivovar. Jeho historie je dlouhá a zajímavá. Dodnes dochovaný původní symetrický barokní trakt pivovaru společně s bránou je dominantou provozu a také vděčným obrázkem pro fotografy. Já si dovolil obejít ho celý, abych viděl, že pivovar není jen baroko, ale bohužel i vlnité plechy. Věřím, že pivovar Kutná Hora jednou získá - nějak tak celkově - hezčí okolí, v tak historický významném městě by si to zasloužil. Na bráně se ptám na prodejnu, ale pivo k dispozici bohužel jen od basy výše.

 Pohled přes pivovarský rybník. Vlnité plechy jsem fotil taky, ale dávat je sem nebudu.

Mířím tak do nedaleké restaurace Na Krétě, kde má být domácí pivo točené. Je to tak, na čepu 11° a 12° - oboje světlé ležáky. Místo mne těžko říci proč zklamalo, takové něčím trochu smutné a takové, řekl bych, typicky lorecké. Zklamáním je bohužel i pivo. Světlá 11° zcela nepitelná, dvanáctka se dá, ale hitparáda to není, těžko říci, zda je víc na vině někdo z výroby, anebo aktuálně nízká výtoč při pondělním poledni. V ledničce si všimnu novinky pivovaru "Summer Ale" v lahvi s patentním uzávěrem, a tak zkouším. Pivo mi napovídá, že chyba je spíš asi v pivovaře. Po nalití dělá pěnu o nepěkně velkých bublinách, která záhy mizí. Pivo drsné, podivně nevonící, ale vypitelné.

 Restaurace Na Krétě naproti pivovaru.

Nakonec nejlepším pivem z Lorce volím světlou 10°, taktéž ležák, zakoupenou v lahvi v obchodě Enapo nedaleko od městského nádraží. Pivovar provozuje stejná společnost jako pivovar v Břeclavi a tím pádem i síť Enapo. Podobný je tak i koncept pivovaru, stáčení do půllitrového skla, pasterizace piva a také bohužel jeho kvalita. Ale abych jen nehaněl, tak pitelnost lahvové desítky mi dává prostor dát pivovaru další šanci. Uvidíme, Kutná Hora by si dobré místní pivo moc zasloužila.

 Některá ale mají svá ale.

Třetí den jsou na řadě Zbraslavice. Místní pivo mne loni zklamalo jako žádné už dlouho, takže inspekce, opět lokálkou, ale tentokrát druhým směrem, vyrazila na revizi. Plány ve Zbraslavicích nám okamžitě hatí nečekaný déšť, a tak se hned po příjezdu uchylujeme do úkrytu v hotelu Svatý Hubert nad nádražím. Ne náhodou, na čepu mají 10° i 12° z místního pivovaru, majitel je snad taky společný. Pivo bohužel potvrzuje nekvality z loňského roku. Nevím, kde je problém, ale charakter obou piv zcela stejný a stejný jako loni - jsou trpká, těžká, knedlíkově plná a sotva pitelná.

 Strategická pozice hotelu Svatý Hubert přímo u nádraží.

Chuť jsme si při posezení u Huberta spravili alespoň jídlem. Až se budete chtít někdy pořádně najíst, zastavte se. Skvělé jídlo a veliké porce jsou tu jistotou, litoval jsem, že žaludek přejedený k prasknutí nemohu spláchnout s chutí pivem na trávení, zbraslavický ležák jsem do sebe soukal s obtíží. Co dělají ve Zbraslavicích špatně netuším, ale budu rád za názory ostatních, zda mám takový problém jen já, anebo máte podobnou zkušenost?

 Nedobrá zbraslavická 12°.

Během našeho azylu v Hubertovi vysvitlo sluníčko, a tak jsme se mohli vydat na průzkum města. Zbraslavice jsou malé ale příjemné zemědělské městečko, snad jen škoda toho neupraveného náměstí, jehož polovinu tvoří park opravený naposledy asi v 80. letech 20. století a druhou polovinu velká asfaltová plocha. Nejhezčí partie města je ale kolem areálu zdejšího zámku, kam jsme primárně mířili. Za prvé zde současný pivovar působí a za druhé zde stojí nedaleko od něj zajímavý komín starého lihovaru, který jsem si potřeboval vyfotit.

 Starý lihovar.

Velikost hospodářského zázemí místního panského sídla mne opravdu zaskočila. Pozitivně jsem byl překvapen i postupnou moc pěknou obnovou těchto prostor. K vidění je stará tvrz, zmiňovaný starý lihovar (dnes trestuhodně zplanýrovaný), sýpka a další objekty. Dnešní zbraslavický pivovar pak působí přímo v objektu starého pivovaru, v křídle směrem ke městu v sousedství pěkného arkádového ochozu. Prodej PET je provozován přímo v kanceláři vedle pivovaru, jehož provoz je celý umístěný do jedné místnosti. Všichni jsou tu příjemní a slušní, trochu mne mrzí, že mi to pivo vůbec nechutná.

 Současný i starý pivovar Zbraslavice.

Zpět k Vidláku volím pěší cestu. Chci zkusit dát šanci místní desítce alespoň na žízeň při rychlochůzi v horku, což se celkem daří. Zejména si ale chci ještě prohlédnout starý židovský hřbitov na protějším kopci, od kterého už skoro nemá smysl se vracet na nádraží. Židovské hřbitovy byly často nuceně zřizovány na ponižujících místech jako byly hradební příkopy, mrchoviště a podobně. Ten Zbraslavický byl "alespoň" hodně daleko od města, dnes navíc obepnutý takřka ze všech stran zahrádkářskou kolonií. Trochu podivné, ale hřbitov je to pěkný a tečka za návštěvou tady vydařená.

 Rozloučení se Zbraslavicemi v pohledu přes židovský
 hřbitov.

Opouštěl jsem Zbraslavice přes návrší směrem k Hetlínu s městem za zády. Zbraslavice mají moc pěkné panorama, které si v jeho ulicích člověk ani neuvědomí. Na úbočí kopce s vyčnívající kostelní věží a nenápadnou siluetou pivovaru pod ním. Miluji tyto odchody z měst do luk, polí a lesů s jejich věžemi a střechami za zády. Loni jsem takto opouštěl Malešov. 

Těším se, až si to zase příště zopakuji, k takovým odchodům patří i dobré pivo. Malešovské tentokrát prostě zvítězilo a chuť té světlé desítky mám ještě dnes v milé vzpomínce schovanou někde na patře. Návrat na Vidlák se - zejména díky tomu - vydařil.