29. března 2013

MÍT, PROČ SE VRÁTIT. DO LOTYŠSKA

Na loňském letním putování po Estonsku (motivovaném, jak jinak, i touhou po poznání jeho pivní nabídky a historie) se mi snad nejhezčí (nejen pivní) zážitek stal paradoxně už cestou přes Lotyšsko. Když jsme stopovali kdesi za Rigou, směr severovýchod po jedné z lotyšských dálnic ke hranicím s Estonskem, zastavil nám mladý řidič s perfektní angličtinou, a když zjistil, že Lotyšskem jen projíždíme, sjel s námi po pár kilometrech z dálnice na vedlejší silničky, aby nám mohl ukázat alespoň něco málo z krás, které Lotyšsko nabízí, konkrétně lesnatý a na Pobaltí nezvykle kopcovitý národní park Gauja, který se rozkládá okolo stejnojmenné řeky. 

Krajina okolo řeky Gauji byla opravdu nádherná a vzhledem k tomu, že se nám tím cesta protáhla, mohl jsem s řidičem zapříst celkem dlouhou řeč na všerůzná témata - o historii našich zemí, o tom zda má víc hradů Lotyšsko nebo Česká republika (projížděli jsme přímo pod jedním z nejkrásnějších Lotyšských hradů Turaida) a nakonec samozřejmě i o pivu. Když mladík zjistil, jaký jsem pivní nadšenec, odbočil v městečku Valmeira ze silnice a zavezl nás do vesničky Valmiermuiža, kde se měl, dle jeho slov, nacházet jeden z lotyšských minipivovarů - nevěřil jsem vlastním uším a děkoval, že se nám dostalo takového štěstí.

 Historický objekt výčepu pivovaru Valmiermuiža.

Areál minipivovaru Valmiermuiža se rozkládá v bezprostřední blízkosti ruin někdejšího zámku - sídla zdejšího panství (něco o něm si můžete přečíst třeba zde). Pivovar tvoří dva velké objekty - novostavba samotného pivovaru s technologií a hostinec, vybudovaný v klasické pobaltské vesnické usedlosti s otevřeným podloubím. V pivovaru zřejmě právě probíhala várka, protože do přistaveného valníku bylo potrubím z nitra budovy vyhazováno mláto. Na zkoumání technologie bohužel nebyl čas, a tak jsme vešli do historicky (ale vkusně) zařízeného výčepu, bez jediného latu v kapse ("bez peněz do hospody nelez" tak zřejmě neplatilo).

 Zásobený výčep pivovaru, bylo z čeho vybírat.

Na výčepu byla samozřejmě piva z místního pivovaru, ale také z dalšího minipivovaru v nedalekém Brenguli. Náš průvodce nám nechal natočit jeden světlý ležák Valmeirmuiža a jeden tmavý Brenguli do PET lahví, abychom se zbytečně nezdržovali s tím, ať si je vypijeme po cestě (popravdě jsem trochu litoval, že nemůžeme zůstat déle, místo to bylo opravdu úchvatné). Zavezl nás ještě pár kilometrů dále, než sám jel, do vesničky Strenči, kde se s námi rozloučil. Když jsem se, a bylo mi trochu stydno, ptal, jak se mu můžeme za zakoupená piva odvděčit, řekl, že nic nechce, že mu bylo potěšením, že nám mohl ukázat něco z krás své země.

 Logo pivovaru na zdi budovy výčepu.

Ještě ve Strenči jsme piva vypili, zejména tmavé Brenguli bylo výborné - přestože bylo pouze 12°, bylo vařené v nejlepším duchu baltských porterů - zemité, sladké a jako asfalt se táhnoucí pivo ("ideální na dlouhé zimní večery"), které ale, stejně jako světlý ležák Valmeirmuiža chutnalo výborně. Krásná krajina v údolí řeky Gaujy, informace o množství zdejších hradů a jiných historických staveb a rozmanitost Lotyšského pivovarnictví (navíc ilustrovaného výbornou ochutnávkou) pro mne byly dostatečným důvodem, abych se rozhodl, že se letos v létě do Lotyšska vrátím.

PS: areál velkého historického (ale stále fungujícího) jiholotyškého pivovaru Bauska, zběžně zahlédnutého při zpáteční cestě, na tomto rozhodnutí samozřejmě nic nezměnil, právě naopak

27. března 2013

OBLIGÁTNÍ PIVO NA RYCHTĚ

O tom, že v ústeckém pivovaru Na Rychtě to mám rád jsem tu už jednou psal. Psal jsem tu i o tom, jak jsem byl tehdy negativně šokován jejich brusinkovým pivem. Přestože toto se v nápojovém lísku usídlilo, naštěstí je vedle něj vždy více jiných možností, které si může návštěvník objednat, a tak jsem na to místo nezanevřel - právě naopak.

 Povinné pivo Na Rychtě.

Minimálně jedno pivo Na Rychtě se stalo obligátní součástí programu všech mých návštěv v Ústí nad Labem a to snad i do té míry, že jsem toto město začal podvědomě navštěvovat úmyslně častěji. Kdysi jsem k němu  měl nějaké předsudky a vyhýbal jsem se mu, co to šlo, nebo ho alespoň maximálně projížděl vlakem s uspokojením, že zde nemusím vystupovat. Tohle všechno se změnilo a já cítím, že hlavním důvodem je opravdu restaurační pivovar Na Rychtě.

 Dvounádobová varna.

A není se čemu divit - mé neskrývané přízni hraje do karet snad všechno. Geniální poloha v samém centru města, navíc jen pár kroků od vlakového nádraží. Skvěle uvařené, ošetřené i načepované pivo. Příjemné prostředí (snad jen, kdyby se nekouřilo) s dominující dvounádobovou varnou, tmavým obložením stěn a vkusnou výzdobou dává připomenout nejlepším letům českého (a i německého) pohostinství. Kdykoliv navíc pivovar navštívím - ať je dopoledne, čas oběda, večer, všední den či víkend, vždy je plno, což návštěvníkovi dává pocit, že je na správném místě. Rychta tak je zřejmě ve velké oblibě nejen u mne.

 Zaplněný restaurační pivovar - je čtvrtek 21. března 2013, cca 18. hodin.

Minulý týden jsem měl přes Ústí nad Labem cestu - z různých důvodů - hned třikrát a hned třikrát jsem se Na Rychtě zastavil. Bez mučení se přiznám, že kdybych měl i cestu čtvrtou, znamenala by automaticky čtvrtou návštěvu a již nyní se těším, až budu mít (a vím, že to bude brzy) další příležitost toto město navštívit. Marně vzpomínám, kde se pro mne nově otevřený pivovarský provoz stal tolik symbolem daného místa a dokázal natolik ovlivnit (a víceméně vytvořit) jeho nový genius loci.

Většina povinností, které člověk má, jsou nepříjemné. Obligátní pivo Na Rychtě mezi ně rozhodně nepatří.

20. března 2013

KOSTELECKÉ CHMELOVÁREK 2013

O Kosteleckém Chmelovárku jsem se poprvé významněji dozvěděl loni od spolužáka z dálkového studia na SPŠPT Podskalská, Ivoše Hrdličky, který nám nadšeně vyprávěl o průběhu jeho loňského ročníku. Kostelecké Chmelovárek 2012, ač jsem na něj dostal pozvánku přímo do mailu mj. i od nejnadšenějšího laického propagátora domácího vaření piva, Luďka Gasseldorfera, mi připadal jaksi vzdálený a ztracený kdesi v úrodných nížinách moravské Hané. Vzhledem k tomu, že kvůli pivní návštěvě Saska na začátku loňského prosince jsem se ale nemohl zúčastnit pražského setkání domovařičů PIHA a vzhledem k tomu, že s Ivošem jsme na téma Chmelovárku zavedli řeč i letos, rozhodli jsme se strávit třetí březnový víkend na střední Moravě. Už nyní můžu říci, že jsme nelitovali.

V pátek odpoledne vyráží z Prahy společná posádka Domácího pivovaru Komár a Domácího pivovaru Partyzán směr Olomouc, konkrétně její vesnické předměstí Svatý Kopeček, známé nejen velkým areálem poutního barokního kostela Navštívení Panny Marie, ale od loňského ledna i provozem Svatokopeckého pivovaru, který vyrostl na domovařičských pokusech již zmiňovaného Ivoše Hrdličky. Po kratičké návštěvě ve Velkém Meziříčí v Malostránském pivovaru jsme tak předvečer Chmelovárku strávili ve velepříjemném prostředí Ivošova království. O jeho pivovaře napíšu jindy, tak snad jen, že jsme toho večera poprvé ochutnali jeho výborný zázvorový ležák (vařený dle receptury Oldřicha Kozy, sládka ze školního pivovaru na Podskalské).

 Varní souprava Svatokopeckého pivovaru.

Ráno jsme se, za krásného slunečného počasí, které však během dne několikrát přerušila nečekaná chumelenice, vydali do nedalekého Kostelce u Holešova. Plánovanou dopravu autobus MHD - vlak - autobus narušilo zpoždění vlaku a ujetí autobusu v Přerově, následně obratem vyřešené zařízením náhradní dopravy v podobě automobilu řízeného paní Přinosilovou - manželkou Aleše Přinosila ze sladovny v Záhlinicích, která nás do Kostelce dovezla, za což jí ještě jednou moc děkujeme.

Na rovinu přiznám, že jsem z Kosteleckého Chmelovárku měl trochu obavy. V živé paměti stále byla poněkud stresující atmosféra loňského setkání PIHA v Praze i podivné chování účastníků Táborských pivních slavností, o kterém jsem tu také psal - velké množství lidí popíjejících pivo na malém prostoru zkrátka a dobře nemusí vždy konat pouze dobrotu. Dochází k nepříjemným projevům opilství některých účastníků, k hrubému chování jeden k druhému ad. Nic takového se ale v Kostelci nekonalo. Celá akce se nesla v příjemném pohodovém duchu, vše fungovalo tak, jak mělo, přestože počet účastníků atakoval úplné obsazení sálu, kde se akce konala, všichni se k sobě chovali slušně a ohleduplně. Akce tak byla, kromě možnosti vyslechnout různé zajímavé a rozličné přednášky od laiků i odborníků a možnosti ochutnat řadu domovařičských piv točených i lahvových, skvělou příležitostí k setkání s podobně zaměřenými nadšenci z celé země i ze zahraničí (včetně telemostu na Kypr, odkud se do programu dne hlásili bratři Christos a Alexis Alexiou z domácího pivovaru Dvojče).

 Atmosféra na Kosteleckém Chmelovárku 2013.

Kostelecké Chmelovárek doplňuje i degustační soutěž domácích vzorků, do které můžou svá piva přihlásit všichni účastníci akce. Nejedná se o žádnou přísnou profesionální degustaci, ale o testování soutěžících piv více či méně poučenými laiky (jedním z degustujících byl i výše zmiňovaný Luděk Gasseldorfer), takže průběh degustace i její výsledky se nesou ve stejně pohodovém a uvolněném duchu, jako celá akce. Petru Měrkovi, pořadateli celého podniku, patří velký dík za skvělou organizaci a za celý příjemný den, který nepokazilo ani pár drobných zmatků v řazení vzorků v degustační soutěži či lehké protažení oficiálního programu. Jedinou výtku, která se ale netýká až tolik Kosteleckého Chmelovárku, jako českého pivovarnictví vcelku, jsou omezené možnosti stravování pouze v podobě masových výrobků. Vegetariáni a vegani mají smůlu, což je myslím škoda.

Co říci závěrem? Už nyní se těšíme na pátý ročník Kosteleckého Chmelovárku v roce 2014, konat se prý bude ve větších prostorách - a to je jen dobře, akce si stále zvětšující se zájem zaslouží. Věřme, že se i ve větším provedení udrží pohodový duch letošního ročníku.