Na loňském letním putování po Estonsku (motivovaném, jak jinak, i touhou po poznání jeho pivní nabídky a historie) se mi snad nejhezčí (nejen pivní) zážitek stal paradoxně už cestou přes Lotyšsko. Když jsme stopovali kdesi za Rigou, směr severovýchod po jedné z lotyšských dálnic ke hranicím s Estonskem, zastavil nám mladý řidič s perfektní angličtinou, a když zjistil, že Lotyšskem jen projíždíme, sjel s námi po pár kilometrech z dálnice na vedlejší silničky, aby nám mohl ukázat alespoň něco málo z krás, které Lotyšsko nabízí, konkrétně lesnatý a na Pobaltí nezvykle kopcovitý národní park Gauja, který se rozkládá okolo stejnojmenné řeky.
Krajina okolo řeky Gauji byla opravdu nádherná a vzhledem k tomu, že se nám tím cesta protáhla, mohl jsem s řidičem zapříst celkem dlouhou řeč na všerůzná témata - o historii našich zemí, o tom zda má víc hradů Lotyšsko nebo Česká republika (projížděli jsme přímo pod jedním z nejkrásnějších Lotyšských hradů Turaida) a nakonec samozřejmě i o pivu. Když mladík zjistil, jaký jsem pivní nadšenec, odbočil v městečku Valmeira ze silnice a zavezl nás do vesničky Valmiermuiža, kde se měl, dle jeho slov, nacházet jeden z lotyšských minipivovarů - nevěřil jsem vlastním uším a děkoval, že se nám dostalo takového štěstí.
 |
Historický objekt výčepu pivovaru Valmiermuiža.
|
Areál minipivovaru Valmiermuiža se rozkládá v bezprostřední blízkosti ruin někdejšího zámku - sídla zdejšího panství (něco o něm si můžete přečíst třeba zde). Pivovar tvoří dva velké objekty - novostavba samotného pivovaru s technologií a hostinec, vybudovaný v klasické pobaltské vesnické usedlosti s otevřeným podloubím. V pivovaru zřejmě právě probíhala várka, protože do přistaveného valníku bylo potrubím z nitra budovy vyhazováno mláto. Na zkoumání technologie bohužel nebyl čas, a tak jsme vešli do historicky (ale vkusně) zařízeného výčepu, bez jediného latu v kapse ("bez peněz do hospody nelez" tak zřejmě neplatilo).
 |
| Zásobený výčep pivovaru, bylo z čeho vybírat. |
Na výčepu byla samozřejmě piva z místního pivovaru, ale také z dalšího minipivovaru v nedalekém Brenguli. Náš průvodce nám nechal natočit jeden světlý ležák Valmeirmuiža a jeden tmavý Brenguli do PET lahví, abychom se zbytečně nezdržovali s tím, ať si je vypijeme po cestě (popravdě jsem trochu litoval, že nemůžeme zůstat déle, místo to bylo opravdu úchvatné). Zavezl nás ještě pár kilometrů dále, než sám jel, do vesničky Strenči, kde se s námi rozloučil. Když jsem se, a bylo mi trochu stydno, ptal, jak se mu můžeme za zakoupená piva odvděčit, řekl, že nic nechce, že mu bylo potěšením, že nám mohl ukázat něco z krás své země.
 |
| Logo pivovaru na zdi budovy výčepu. |
Ještě ve Strenči jsme piva vypili, zejména tmavé Brenguli bylo výborné - přestože bylo pouze 12°, bylo vařené v nejlepším duchu baltských porterů - zemité, sladké a jako asfalt se táhnoucí pivo ("ideální na dlouhé zimní večery"), které ale, stejně jako světlý ležák Valmeirmuiža chutnalo výborně. Krásná krajina v údolí řeky Gaujy, informace o množství zdejších hradů a jiných historických staveb a rozmanitost Lotyšského pivovarnictví (navíc ilustrovaného výbornou ochutnávkou) pro mne byly dostatečným důvodem, abych se rozhodl, že se letos v létě do Lotyšska vrátím.
PS: areál velkého historického (ale stále fungujícího) jiholotyškého pivovaru Bauska, zběžně zahlédnutého při zpáteční cestě, na tomto rozhodnutí samozřejmě nic nezměnil, právě naopak
Žádné komentáře:
Okomentovat