22. července 2014

HLEDÁNÍ MÍSTA, JEHO GENIA, ANEB "A KAM BUDEME CHODIT NA PIVO?"

Liberec mne od dětství fascinoval a asi to nebude jen mým subjektivním vztahem k němu. Zvláštní město s pohnutou historií, zajímavou architekturou, silnou lokální individuálností a v neposlední řadě u nás unikátní svým položením v horském klínu Jizerských hor a Ještědského hřebene, na mne vždy působilo jinak, než ostatní naše města. Když se procházíte jeho ulicemi, nemáte často ani vůbec pocit, že jste v Čechách, ale spíš někde mnohem severněji. Dokonce jsem v prvních dnech pobytu tady jeho atmosféru přirovnával k ulicím a uličkám západopobaltských měst. Ono je to logické, i přes podstatnou proměnu v posledních desetiletích dýchá z Liberce (ač je to možná k nevíře, tak jméno města vzniklo staletým komolením německého jména "Reichenberg"), stále německý duch. Respektive z jeho architektury, nebo toho, co z ní alespoň zbylo.

 Zvykáme si na život ve městě pod symbolem
 aneb "j
e tam Ještě(d)"? Vůbec by mne
 nepřekvapilo,  kdyby už nebyl. Městské elity
 se k kvalitní a  svébytné  architektuře svého
 města chovají  již několik desetiletí  poněkud
 macešsky. A i k  městu samotnému - komín
 místní spalovny  takřka v centru toho budiž
 důkazem.

Jak potom najít jako cizinec v cizím městě své místo? Kam chodit a kde se cítit jako doma? A kam tady vůbec chodit na pivo? Ne, nečekejte žádného pivního průvodce po Liberci ani libereckého průvodce turistického. První severočeský partyzánský příspěvek se "smrskne" na malou oblast údolního Liberce okolo toku Lužické Nisy a dnes již takřka neexistujícího Harcovského potoka, a i přesto čtenář dostane odpověď na všechny otázky. Pojďme se vydat do temných uliček špinavých a téměř zapomenutých, ale pomalu dnes opět objevovaných Libereckých Benátek a do mizejícího světa libereckého industriálu, naštěstí dnes ožívajícího v podobě řady podniků, kam je možné zajít na pivo i za zábavou.

 Gruss aus Reichenberg aneb údolní Liberec v dobách "své největší slávy".

Byl to právě dramatický krajinný rámec i specifický urbanistický vývoj, který dal od 18. století vzniknout této pitoreskní čtvrti. Plánovaný urbanismus nikdy neopevněného podhorského Liberce, symbolizovaný unikátním celkem Valdštejnova Nového Města z poloviny 17. století a Clam-Gallasovskými realizacemi neméně unikátního Kristiánova a Filipova ze samého počátku století 19. byl od přelomu 18. a 19. století bezhlavě nahrazen nahodilou drobnou výstavbou. Za bouřlivým rozvojem Liberce stálo v této době samozřejmě místní tkalcovstí, které se díky místním podmínkám i podmínkám celoevropským stalo jedním z hybných motorů ekonomiky celé monarchie.

V údolní části Liberce tak v lokalitě Na Bídě, Perštýna a zejména pak právě v terénním amfiteátru jižně od Nového Města vyrostly desítky tkalcovským domků, stavěných bez jakéhokoliv plánu a bez dodržení jakýchkoliv norem. Celá čtvrť se během 19. století stále zahušťovala a rozšiřovala směrem jižním a její zástavba se zároveň proměnila. Síly obou zde protékajících vodních toků využily desítky továren a dalších provozů, jejichž rozlehlé areály, s lesem cihlových komínů, se staly symbolem této části města. Na počátku 20. století tak prostor kolem ulic Široká či Barvířská představoval temnou, špinavou, ale živoucí čtvrť Liberce.

 Ztrácející se život starého Liberce dostává novou tvář. Udrží se? 

Eskapády 20. století se v jeho tváři opakovaně a intenzivně zapsaly. A o zmiňované údolní čtvrti to platí dvojnásob. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, dlouhodobá neúdržba města spojená se zbytečnými demolicemi a často nekvalitní novodobá zástavba, jejíž vznik se až příliš často posunuje až do našich časů, si vybraly svou daň. Zmiňované území je však něčím zajímavé, od 50. let mizící čtvrť nebyla novou zástavbou téměř zasažena a dodnes tak představuje polorozpadlý kout, v jehož prolukách a rumištích návštěvník jen těžko rozeznává někdejší uličky, plácky a nábřeží této přelidněné čtvrti. Štěstí tomu ale, že dnes, ve stínu developerských plánů, které s ní mají své záměry, zde vzniká svébytná struktura nezávislých barů, pivnic a dalších podniků, které do opuštěných ulic pod Novým Městem pomalu vrací ten tolik potřebný život. Pojďme se jim, jen tak zlehka, podívat na zoubek, jako tak činíme i my v prvních týdnech naší přítomnosti zde na severu.

 Na konci Široké ulice, lemované nevylámanými
 zuby pozůstatků zůstavší zástavby, najdete Pivní
 bar Azyl.

A nemohu skutečně začít jinde, než na konci páteřní Široké ulice. Tam, kde její slepý konec mizí v nádvoří fabriky stísněné pod strání, nad níž se tyčí moderní budovy zdejšího soudu, v objektech někdejšího výrobního podniku, jehož komín také již dávno vzal čas, se nachází Pivní bar Azyl - pro mne dnes již kultovní místo nejen mezi libereckými podniky, které opakovaně a rád navštěvuji již, věru, pátým rokem. Ne každému může jeho pankáčské prostředí vyhovovat, já se zde však cítím jako doma. Jistě, vždy budu mít výhrady k jeho kuřáckému charakteru, na druhou stranu, velepříjemná slunná a hlavně klidná zahrádka ve dvoře je kvalitním místem k popití.

 Unavené sobotní červencové odpoledne a
 Matuška Fastball na zahrádce v Azylu - dokonalá
 kombinace!

A že je z čeho vybírat. Pivní bar Azyl již léta disponuje čtyřmi pípami, na kterých mají liberečtí možnost ochutnávat i piva v místě zcela neznámá od těch nejlepších českých mini. A nejen to - Azyl není jedinou ochutnávkouvou pivnicí v Liberci, jako jediný ale určitě nabízí piva i z minipivovarů pro severočeský Liberec zcela exotických destinací v rámci země. Azyl je skutečně víc, než pivní bar, je to komunitní místo, srdcovka. Jestli na mne bohémská čtvrť kolem Široké ulice někdy tak trochu dýchá atmosférou alternativních čtvrtí velkých německých měst, Azyl je pak jejím etalonem. Jestli máte někdy také plné zuby nažehlených a slušných ochutnávkových restaurací, ale máte zájem ochutnat Matušku, pivo z Kynšperka, anebo samozřejmě z nedalekého Frýdlantu, navíc vždy ve výborné kondici, Azyl je jasná volba. Doporučuje pět z pěti Pivních Partyzánů.

 Specifické prostředí Azylu, jehož výraz doplňují
 realizace místních nezávislých umělců.

Směrem zpět do města, v místech, kde Široká ulice konečně opět začne nabývat charakteru městské ulice lemované domy, se na neuvěřitelně malém prostoru nachází několik podniků, které každý cílí na svou klientelu. Hipsterské Stereo, tradičně laděná pivnice Ztráty a nálezy a další. Každý si tady určitě přijde na své, pro mne je bezesporu zajímavé i to, že většina zdejších podniků má na čepu "našeho" Albrechta. Ve stejném okrsku se plánuje každým týdnem i otevření pivotéky Frýdlantského pivovaru, snad si svůj okruh návštěvníků také najde.

Svůj okruh má i nenápadně položená pivnice Vokno, další z alternativně laděných podniků, který se krčí trochu v ústranní za jednou ze zátočin řeky Nisy. Její pitoreskní, ve dřevě vyvedený, interiér pro mne byl dlouhé měsíce velkým voknem a navštívil jsem ho poprvé, víceméně náhodou, až nyní v červenci. A hned na dvakrát. Pohodová zahrádka ve dvoře, Albrecht na čepu (ne, tento článek není skrytou reklamou, tento článek je reklamou otevřenou ;) ) a záchody v kuchyni či v jídelně jsou dost silným důvodem se sem vrátit.

 Albrecht Pale Ale na zahrádce ve Vokně. Nechal
 jsem ho sám sebou zkontrolovat, nebojte!

Jestli byla dosavadní procházka návštěvou podniků s malými pivovary na čepu, skončím možná poněkud netradičně, ale o to více symbolicky. A skončím popravdě v podniku, který jsem zatím nenavštívil, pravda, pivně mne v něm nic moc neláká, ale přesto ho svou návštěvou určitě někdy brzy poctím. Hned naproti Voknu se, ve zmiňované zátočině řeky, tísní rozložitý areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera, kterému dodnes dominuje vysoký čtverhranný komín.

 Areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera na dobovém vyobrazení. Zdroj:
 http://vcpd.cvut.cz.

Po druhé světové válce neobnovená továrna sloužila léta jako sklady místního divadla F. X. Šaldy, až byla roku 2005 kompletně konvertována na víceúčelový areál. Objekt někdejší apretury, jejíž průčelí vyrůstá přímo z řeky, byl adaptován na prostory restaurace a pizzerie, dnes zvané Plaudit. Na čepu standardní portfolio Plzeňského Prazdroje, pivně tedy nic, o čem bych psal domů. Zavěšená zahrádka nad tokem řeky, anebo přiznané industriální prvky v interiéru s do litinových nosníků zaklenutnými cihlových klenbami jsou ale již devízou, proč se sem určitě někdy zajdu alespoň na chvíli podívat.

 Pohled na fasádu konvertované továrny lemující tok řeky Nisy. Kvalitních a originálních
 konverzí industriálních objektů u nás není stále dost. Natož pak v Liberci. Tento příklad
 budiž příjemným světlem ve tmě - hodný následování - možností je stále ještě hodně!

Třeba někdy cestou do Azylu, který zkrátka v mém žebříčku zůstane stále tím "top". Ale pozornost si určitě zaslouží tato čtvrť celá. I pro zmiňované zrůdné plány developerů, kteří bez skrupulí natahují své nenechavé prsty nad další čtvrtí starého Liberce a nad jejím znovuprobouzeným geniem loci. Naštěstí ale existují i alternativní přístupy jak se k záchraně této historicky unikátní čtvrti postavit. Věřme, že se misky vah jednou přikloní na jejich stranu. Její svébytný současný život (navíc pivně tolik zajímavý) je něčím, co má smysl zachovat.

4. července 2014

LOUČENÍ S PRAHOU ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO V POLOVINĚ ROKU

Život je plný změn a loučení a jedno takové v aktuálních dnech přišlo i k Pivnímu Partyzánovi. Po čtyřech letech života v Praze opouštím hlavní město a mířím za novými zážitky a událostmi do nového kraje. Bylo to na spadnutí už dlouho, již delší dobu jsem byl domluven s Markem Vávrou, majitelem obnoveného pivovaru ve Frýdlantu, že v něm budu do budoucna vařit pivo. Pivovar byl letos na jaře otevřen, a tak se chvíle odchodu přiblížila. Nebyl to ale jen pivovar Frýdlant, co nás zanáší do podhůří nádherných a mnou od dětství milovaných Jizerských hor. Naše rodina se letos v srpnu rozšíří o jednoho malého Pivního Partyzána, kterého chceme na svět přivést v nějakém dítěti přívětivějším místě než do ulic přelidněné, hlučné a zaprášené Prahy, a tak byl odchod "na venkov" stvrzen.

Ve mě tak zůstávají vzpomínky na ty čtyři roky, které jsem prožil v Praze. Mám to tak vždy, kdykoliv se v mém životě něco mění: vzpomínám na to, co jsem v čase, který aktuálně končí, prožil. A že by toho bylo v těch čtyřech letech neuvěřitelně. Pokud pominu pivní souvislosti, bylo pro mne nejdůležitější samozřejmě seznámení s mou manželkou, bez které by můj život nikdy nebyl tím, čím je dnes. A nakonec, když pivní souvislosti nepominu, tak naše loňská svatba přece proběhla v Únětickém pivovaře. Nebudu tu tím ale zbytečně nudit, možná bych se mohl nakonec dočkat podobného odsouzení, jako před lety Rosťa Kloubek, kterému kdosi napsal, ať už přestane ve svých článcích nudit tím, jak moc svou manželku miluje.

 Je na co vzpomínat aneb znáte hezčí místo, kde 
 říci své ano?

Bylo toho skutečně moc i jinak. Potkal jsem se s řadou inspirativních lidí, zmiňovaný Rosťa je jedním z nich, účastnil se řady projektů a prožil hromadu chvil a akcí, které nějakým způsobem s pivem a pivovarnictvím souvisely. Nakonec, za tu dobu jsem založil Domácí pivovar Partyzán, začal psát tento blog a dálkově vystudoval SPŠPT Podskalská. Nechci tady ale dlouze nudit ani tím, koho to zajímá, rád mu o tom budu vyprávět někde na divokém severu u dobrého piva a nebo u dobrého piva v Praze, kam se budu vždy rád vracet. Nejen na místa, která mi byla svědkem loučení v minulém týdnu, které se shodou řady okolností po pivní stránce celé více než povedlo. Jak se tedy chodí na pivo v polovině roku?

 Příjemná zahrádka Napalmě v červenajícím odstínu zapadajícího slunce.

Pivní bar Napalmě hraje v mém životě zajímavou roli. Budou tomu přesně dva roky, kdy jsem tu strávil dlouhé noční posezení na zahrádce, ale jinak jsem sem nikdy moc nechodil. Možná za to mohlo jeho kuřácké prostředí a zároveň jeho věčně zaplněná zahrádka. Obvykle jsem zde pivo ochutnával, za zapadajícího slunce nad epesním autobusovým nádražím, opřený o zábradlí u tramvajové trati. Pivo zde bylo vždy skvěle ošetřené a já litoval toho cigaretového odéru dole. Dnes už mají Napalmě dva nekuřácké dny a hlavně. Hlavně jsem se poznal se zdejší obsluhou Vláďou a Martou, které dnes řadím mezi nejpříjemnější obsluhu nejen v Praze. Bar Napalmě byl nakonec i prvním místem, které mělo na čepu našeho frýdlantského Albrechta, a já sem v posledních týdnech vítal stále raději.

 Slunce nezapadá jen nad Palmovkou, ale i nad
 naším pobytem v Praze.

A minulý týden jsem měl rovnou dvě příležitosti tady zakotvit. Hned v pondělí se našim přátelům Katce a Martinovi narodila dcera Žofka, a tak jsme s novopečeným otcem zašli krátce popít. Podobně příjemným večerem pak byla i páteční oslava Havranových narozenin. S Havranem a Peťkou jsme se seznámili loni díky workshopu domácího vaření piva a od té doby jsme společně prožili řadu, hlavně pivních, dobrodružství. Jsem rád, že jsme mohli být osobně účastni vzniku jejich domácího pivovaru Rabiát. Páteční večer pro mne byl zajímavý i po osobní stránce, neboť Napalmě byl vůbec poprvé na čepu pšeničný Albrecht Weizen, uvařený dle receptu, který jsem několik let ladil v domácích podmínkách. Věřím, že bude chutnat.

 Albrecht Weizen.

Pivovar Albrecht a vlastně i Peťka s Havranem byli důvodem, proč jsem zkrátka musel zajít na jedno i v úterý. První dějství se neplánovaně odehrálo v pivnici Dno pytle, která by se měla stát také jedním z našich odběratelů. Majitel mi, při domlouvání čtvrtečního závozu našeho Weizenu, nabídl jako pozornost výborný pils z bavorského pivovaru Hönig. Silně sladové pivo točené samospádem z dřevěného sudu bodlo, těším se na náš revanš ve Frýdlantu! Cestou ze Dna pytle mne zasáhl Kulový blesk. Respektive dvojka z pivovaru Rabiát sedící na jeho zahrádce. Původní záměr se jen poptat, zda bylo již naše pivo na čepu a zda bylo vše v pořádku, se změnilo v krátké příjemné posezení na zcela zaplněné zahrádce této ochutnávkové pivnice. Albrecht na čepu ještě nebyl, ale za to jsem mohl ochutnat dvě piva projektu Bad Flash. Zejména "Hop Wings" vyprodukovaný Kubou Veselým (zdravím!) byl výborný.

Příležitost ochutnat zajímavé a dobré pivo nastala i ve středu. V jednom z jarních článků zmiňované Czech Beer Museum Prague, pro které jsem psal texty do expozice, bylo konečně oficiálně, po dvou měsících zahřívacího provozu, otevřeno. Připraven byl malý raut, prohlídky muzea a samozřejmě pivo na čepu. Kromě standardních piv ze skupiny K-Brewery byla na čepu i výborná IPA z pivovaru Joe´s Garage Brewery, kterou jsem měl možnost ochutnat již v půli června na Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě. Piva z tohoto tak trochu utajeného pivovaru, za kterým stojí zkušený sládek a technolog Josef Krýsl, by měla být v muzeu na čepu stabilně, takže pro zájemce určitě zajímavá možnost k ochutnání (výčep se zahrádkou je možné navštívit i bez nutnosti platit vstupné). 

 Zaplněné nádvoří Czech Beer Museum Prague.

Večer jsme pak zakončili povinným pivem v minipivovaru U Tří růží, který je takřka přes ulici. V nezvykle vyprázdněném prostoru lokálu (tropická vedra podnikům bez zahrádky zřejmě nesvědčí) jsme v rychlosti ochutnali aktuální novinku na čepu: Wood Stout, dozrávající na dubových hoblinách. Už klasicky výborné vyvážené pivo s velmi zajímavým buketem.

 Pivo mi U Tří růží vždy chutnalo, charakteristiky jednotlivých piv už méně (ale není to
 problém jen tady, bohužel). Ve starověku tak  zřejmě v Salzburku stávaly kláštery,
 pěstoval se chmel Hallertau a sladovny chrlily tuny sladu Carapils. On tím byl nejspíš
 myšlen asi středověk, nejhorší na tom ale je, že se tím vůbec nic nemění. Vidím, že 
 článkem "Historie, tradice a marketing" jsem se skutečně nemýlil. 

Bez čtvrtka by týden pivního loučení s Prahou nebyl kompletní, nechal jsem si ho schválně nějak tak na závěr. V pivotéce Pivo a párek proběhlo ten den malé posezení spojené s povídáním o Zámeckém pivovaru Frýdlant a představením piva Albrecht. Na čepu byla naše prvotina Albrecht Pale Ale, nejen o které jsem toho večera mluvil. Potěšila široká účast jak našich blízkých, tak milovníků piva a v neposlední řadě určité i účast dříve narozených frýdlantských rodáků, kteří přinesli i vzpomínky na starý pivovar a na to, co se v jeho areálu odehrávalo po jeho uzavření. Zvláště pak potěšila účast syna posledního sládka pivovaru. Měl jsem radost, že obnovení pivovaru ve Frýdlantu lidi zajímá, a věřím, že je bude zajímat i jeho pivo Albrecht - uděláme pro to vše. Večer se skončil ve spontánní diskusi mezi jeho účastníky a dlouhým posezením na příjemné zahrádce ve vnitrobloku pivotéky.

 Povídání o Zámeckém pivovaru Frýdlant v pivotéce Pivo a párek se povedlo.

Podobné akce bychom rádi pořádali i nadále, nejen v Praze, ale zejména i na Liberecku, kde je svět piva zatím mnohem méně známý než v hlavním městě. Věřím, že Zámecký pivovar Frýdlant bude úspěšným průkopníkem při odhalování krás pivní rozmanitosti a že za pár let už zde nebudou výrazy jako svrchně kvašené pivo, weizen či ale cizí. Stejně jako nebude cizí povědomí o dlouhé, komplikované a krásné historii piva, vnímaného nejen jako alkoholický nápoj, ale i jako pevná součást kulturně-historického vývoje společnosti a jejího života.

Pivo a pivovarnictví je nádherný a složitý komplex, který si zaslouží nejen naší úctu i respekt, ale už jenom proto, že je každodenní součástí našich životů, zaslouží si i svou pozornost a poznání. V Praze, se kterou jsem se v tomto týdnu rozloučil, by tato moje slova dnes byla asi již jen mlácením prázdné slámy (i když fotka z minipivovaru U Tří růží výše hovoří možná jinak). Na Liberecku ale očekávám situaci zcela jinou a předpokládám v tomto směru běh na dlouhou trať. Každopádně se na něj ale moc těším a věřím, že nebudu nakonec zklamán. Udělám všechno pro to, abych nebyl - fenomén "pivo" za to určitě stojí.