LOUČENÍ S PRAHOU ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO V POLOVINĚ ROKU

Život je plný změn a loučení a jedno takové v aktuálních dnech přišlo i k Pivnímu Partyzánovi. Po čtyřech letech života v Praze opouštím hlavní město a mířím za novými zážitky a událostmi do nového kraje. Bylo to na spadnutí už dlouho, již delší dobu jsem byl domluven s Markem Vávrou, majitelem obnoveného pivovaru ve Frýdlantu, že v něm budu do budoucna vařit pivo. Pivovar byl letos na jaře otevřen, a tak se chvíle odchodu přiblížila. Nebyl to ale jen pivovar Frýdlant, co nás zanáší do podhůří nádherných a mnou od dětství milovaných Jizerských hor. Naše rodina se letos v srpnu rozšíří o jednoho malého Pivního Partyzána, kterého chceme na svět přivést v nějakém dítěti přívětivějším místě než do ulic přelidněné, hlučné a zaprášené Prahy, a tak byl odchod "na venkov" stvrzen.

Ve mě tak zůstávají vzpomínky na ty čtyři roky, které jsem prožil v Praze. Mám to tak vždy, kdykoliv se v mém životě něco mění: vzpomínám na to, co jsem v čase, který aktuálně končí, prožil. A že by toho bylo v těch čtyřech letech neuvěřitelně. Pokud pominu pivní souvislosti, bylo pro mne nejdůležitější samozřejmě seznámení s mou manželkou, bez které by můj život nikdy nebyl tím, čím je dnes. A nakonec, když pivní souvislosti nepominu, tak naše loňská svatba přece proběhla v Únětickém pivovaře. Nebudu tu tím ale zbytečně nudit, možná bych se mohl nakonec dočkat podobného odsouzení, jako před lety Rosťa Kloubek, kterému kdosi napsal, ať už přestane ve svých článcích nudit tím, jak moc svou manželku miluje.

 Je na co vzpomínat aneb znáte hezčí místo, kde 
 říci své ano?

Bylo toho skutečně moc i jinak. Potkal jsem se s řadou inspirativních lidí, zmiňovaný Rosťa je jedním z nich, účastnil se řady projektů a prožil hromadu chvil a akcí, které nějakým způsobem s pivem a pivovarnictvím souvisely. Nakonec, za tu dobu jsem založil Domácí pivovar Partyzán, začal psát tento blog a dálkově vystudoval SPŠPT Podskalská. Nechci tady ale dlouze nudit ani tím, koho to zajímá, rád mu o tom budu vyprávět někde na divokém severu u dobrého piva a nebo u dobrého piva v Praze, kam se budu vždy rád vracet. Nejen na místa, která mi byla svědkem loučení v minulém týdnu, které se shodou řady okolností po pivní stránce celé více než povedlo. Jak se tedy chodí na pivo v polovině roku?

 Příjemná zahrádka Napalmě v červenajícím odstínu zapadajícího slunce.

Pivní bar Napalmě hraje v mém životě zajímavou roli. Budou tomu přesně dva roky, kdy jsem tu strávil dlouhé noční posezení na zahrádce, ale jinak jsem sem nikdy moc nechodil. Možná za to mohlo jeho kuřácké prostředí a zároveň jeho věčně zaplněná zahrádka. Obvykle jsem zde pivo ochutnával, za zapadajícího slunce nad epesním autobusovým nádražím, opřený o zábradlí u tramvajové trati. Pivo zde bylo vždy skvěle ošetřené a já litoval toho cigaretového odéru dole. Dnes už mají Napalmě dva nekuřácké dny a hlavně. Hlavně jsem se poznal se zdejší obsluhou Vláďou a Martou, které dnes řadím mezi nejpříjemnější obsluhu nejen v Praze. Bar Napalmě byl nakonec i prvním místem, které mělo na čepu našeho frýdlantského Albrechta, a já sem v posledních týdnech vítal stále raději.

 Slunce nezapadá jen nad Palmovkou, ale i nad
 naším pobytem v Praze.

A minulý týden jsem měl rovnou dvě příležitosti tady zakotvit. Hned v pondělí se našim přátelům Katce a Martinovi narodila dcera Žofka, a tak jsme s novopečeným otcem zašli krátce popít. Podobně příjemným večerem pak byla i páteční oslava Havranových narozenin. S Havranem a Peťkou jsme se seznámili loni díky workshopu domácího vaření piva a od té doby jsme společně prožili řadu, hlavně pivních, dobrodružství. Jsem rád, že jsme mohli být osobně účastni vzniku jejich domácího pivovaru Rabiát. Páteční večer pro mne byl zajímavý i po osobní stránce, neboť Napalmě byl vůbec poprvé na čepu pšeničný Albrecht Weizen, uvařený dle receptu, který jsem několik let ladil v domácích podmínkách. Věřím, že bude chutnat.

 Albrecht Weizen.

Pivovar Albrecht a vlastně i Peťka s Havranem byli důvodem, proč jsem zkrátka musel zajít na jedno i v úterý. První dějství se neplánovaně odehrálo v pivnici Dno pytle, která by se měla stát také jedním z našich odběratelů. Majitel mi, při domlouvání čtvrtečního závozu našeho Weizenu, nabídl jako pozornost výborný pils z bavorského pivovaru Hönig. Silně sladové pivo točené samospádem z dřevěného sudu bodlo, těším se na náš revanš ve Frýdlantu! Cestou ze Dna pytle mne zasáhl Kulový blesk. Respektive dvojka z pivovaru Rabiát sedící na jeho zahrádce. Původní záměr se jen poptat, zda bylo již naše pivo na čepu a zda bylo vše v pořádku, se změnilo v krátké příjemné posezení na zcela zaplněné zahrádce této ochutnávkové pivnice. Albrecht na čepu ještě nebyl, ale za to jsem mohl ochutnat dvě piva projektu Bad Flash. Zejména "Hop Wings" vyprodukovaný Kubou Veselým (zdravím!) byl výborný.

Příležitost ochutnat zajímavé a dobré pivo nastala i ve středu. V jednom z jarních článků zmiňované Czech Beer Museum Prague, pro které jsem psal texty do expozice, bylo konečně oficiálně, po dvou měsících zahřívacího provozu, otevřeno. Připraven byl malý raut, prohlídky muzea a samozřejmě pivo na čepu. Kromě standardních piv ze skupiny K-Brewery byla na čepu i výborná IPA z pivovaru Joe´s Garage Brewery, kterou jsem měl možnost ochutnat již v půli června na Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě. Piva z tohoto tak trochu utajeného pivovaru, za kterým stojí zkušený sládek a technolog Josef Krýsl, by měla být v muzeu na čepu stabilně, takže pro zájemce určitě zajímavá možnost k ochutnání (výčep se zahrádkou je možné navštívit i bez nutnosti platit vstupné). 

 Zaplněné nádvoří Czech Beer Museum Prague.

Večer jsme pak zakončili povinným pivem v minipivovaru U Tří růží, který je takřka přes ulici. V nezvykle vyprázdněném prostoru lokálu (tropická vedra podnikům bez zahrádky zřejmě nesvědčí) jsme v rychlosti ochutnali aktuální novinku na čepu: Wood Stout, dozrávající na dubových hoblinách. Už klasicky výborné vyvážené pivo s velmi zajímavým buketem.

 Pivo mi U Tří růží vždy chutnalo, charakteristiky jednotlivých piv už méně (ale není to
 problém jen tady, bohužel). Ve starověku tak  zřejmě v Salzburku stávaly kláštery,
 pěstoval se chmel Hallertau a sladovny chrlily tuny sladu Carapils. On tím byl nejspíš
 myšlen asi středověk, nejhorší na tom ale je, že se tím vůbec nic nemění. Vidím, že 
 článkem "Historie, tradice a marketing" jsem se skutečně nemýlil. 

Bez čtvrtka by týden pivního loučení s Prahou nebyl kompletní, nechal jsem si ho schválně nějak tak na závěr. V pivotéce Pivo a párek proběhlo ten den malé posezení spojené s povídáním o Zámeckém pivovaru Frýdlant a představením piva Albrecht. Na čepu byla naše prvotina Albrecht Pale Ale, nejen o které jsem toho večera mluvil. Potěšila široká účast jak našich blízkých, tak milovníků piva a v neposlední řadě určité i účast dříve narozených frýdlantských rodáků, kteří přinesli i vzpomínky na starý pivovar a na to, co se v jeho areálu odehrávalo po jeho uzavření. Zvláště pak potěšila účast syna posledního sládka pivovaru. Měl jsem radost, že obnovení pivovaru ve Frýdlantu lidi zajímá, a věřím, že je bude zajímat i jeho pivo Albrecht - uděláme pro to vše. Večer se skončil ve spontánní diskusi mezi jeho účastníky a dlouhým posezením na příjemné zahrádce ve vnitrobloku pivotéky.

 Povídání o Zámeckém pivovaru Frýdlant v pivotéce Pivo a párek se povedlo.

Podobné akce bychom rádi pořádali i nadále, nejen v Praze, ale zejména i na Liberecku, kde je svět piva zatím mnohem méně známý než v hlavním městě. Věřím, že Zámecký pivovar Frýdlant bude úspěšným průkopníkem při odhalování krás pivní rozmanitosti a že za pár let už zde nebudou výrazy jako svrchně kvašené pivo, weizen či ale cizí. Stejně jako nebude cizí povědomí o dlouhé, komplikované a krásné historii piva, vnímaného nejen jako alkoholický nápoj, ale i jako pevná součást kulturně-historického vývoje společnosti a jejího života.

Pivo a pivovarnictví je nádherný a složitý komplex, který si zaslouží nejen naší úctu i respekt, ale už jenom proto, že je každodenní součástí našich životů, zaslouží si i svou pozornost a poznání. V Praze, se kterou jsem se v tomto týdnu rozloučil, by tato moje slova dnes byla asi již jen mlácením prázdné slámy (i když fotka z minipivovaru U Tří růží výše hovoří možná jinak). Na Liberecku ale očekávám situaci zcela jinou a předpokládám v tomto směru běh na dlouhou trať. Každopádně se na něj ale moc těším a věřím, že nebudu nakonec zklamán. Udělám všechno pro to, abych nebyl - fenomén "pivo" za to určitě stojí.