HLEDÁNÍ MÍSTA, JEHO GENIA, ANEB "A KAM BUDEME CHODIT NA PIVO?"

Liberec mne od dětství fascinoval a asi to nebude jen mým subjektivním vztahem k němu. Zvláštní město s pohnutou historií, zajímavou architekturou, silnou lokální individuálností a v neposlední řadě u nás unikátní svým položením v horském klínu Jizerských hor a Ještědského hřebene, na mne vždy působilo jinak, než ostatní naše města. Když se procházíte jeho ulicemi, nemáte často ani vůbec pocit, že jste v Čechách, ale spíš někde mnohem severněji. Dokonce jsem v prvních dnech pobytu tady jeho atmosféru přirovnával k ulicím a uličkám západopobaltských měst. Ono je to logické, i přes podstatnou proměnu v posledních desetiletích dýchá z Liberce (ač je to možná k nevíře, tak jméno města vzniklo staletým komolením německého jména "Reichenberg"), stále německý duch. Respektive z jeho architektury, nebo toho, co z ní alespoň zbylo.

 Zvykáme si na život ve městě pod symbolem
 aneb "je tam Ještě(d)"? Vůbec by mne
 nepřekvapilo,  kdyby už nebyl. Městské elity
 se k kvalitní a  svébytné  architektuře svého
 města chovají  již několik desetiletí  poněkud
 macešsky. A i k  městu samotnému - komín
 místní spalovny  takřka v centru toho budiž
 důkazem.

Jak potom najít jako cizinec v cizím městě své místo? Kam chodit a kde se cítit jako doma? A kam tady vůbec chodit na pivo? Ne, nečekejte žádného pivního průvodce po Liberci ani libereckého průvodce turistického. První severočeský partyzánský příspěvek se "smrskne" na malou oblast údolního Liberce okolo toku Lužické Nisy a dnes již takřka neexistujícího Harcovského potoka, a i přesto čtenář dostane odpověď na všechny otázky. Pojďme se vydat do temných uliček špinavých a téměř zapomenutých, ale pomalu dnes opět objevovaných Libereckých Benátek a do mizejícího světa libereckého industriálu, naštěstí dnes ožívajícího v podobě řady podniků, kam je možné zajít na pivo i za zábavou.

 Gruss aus Reichenberg aneb údolní Liberec v dobách "své největší slávy".

Byl to právě dramatický krajinný rámec i specifický urbanistický vývoj, který dal od 18. století vzniknout této pitoreskní čtvrti. Plánovaný urbanismus nikdy neopevněného podhorského Liberce, symbolizovaný unikátním celkem Valdštejnova Nového Města z poloviny 17. století a Clam-Gallasovskými realizacemi neméně unikátního Kristiánova a Filipova ze samého počátku století 19. byl od přelomu 18. a 19. století bezhlavě nahrazen nahodilou drobnou výstavbou. Za bouřlivým rozvojem Liberce stálo v této době samozřejmě místní tkalcovstí, které se díky místním podmínkám i podmínkám celoevropským stalo jedním z hybných motorů ekonomiky celé monarchie.

V údolní části Liberce tak v lokalitě Na Bídě, Perštýna a zejména pak právě v terénním amfiteátru jižně od Nového Města vyrostly desítky tkalcovským domků, stavěných bez jakéhokoliv plánu a bez dodržení jakýchkoliv norem. Celá čtvrť se během 19. století stále zahušťovala a rozšiřovala směrem jižním a její zástavba se zároveň proměnila. Síly obou zde protékajících vodních toků využily desítky továren a dalších provozů, jejichž rozlehlé areály, s lesem cihlových komínů, se staly symbolem této části města. Na počátku 20. století tak prostor kolem ulic Široká či Barvířská představoval temnou, špinavou, ale živoucí čtvrť Liberce.

 Ztrácející se život starého Liberce dostává novou tvář. Udrží se? 

Eskapády 20. století se v jeho tváři opakovaně a intenzivně zapsaly. A o zmiňované údolní čtvrti to platí dvojnásob. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, dlouhodobá neúdržba města spojená se zbytečnými demolicemi a často nekvalitní novodobá zástavba, jejíž vznik se až příliš často posunuje až do našich časů, si vybraly svou daň. Zmiňované území je však něčím zajímavé, od 50. let mizící čtvrť nebyla novou zástavbou téměř zasažena a dodnes tak představuje polorozpadlý kout, v jehož prolukách a rumištích návštěvník jen těžko rozeznává někdejší uličky, plácky a nábřeží této přelidněné čtvrti. Štěstí tomu ale, že dnes, ve stínu developerských plánů, které s ní mají své záměry, zde vzniká svébytná struktura nezávislých barů, pivnic a dalších podniků, které do opuštěných ulic pod Novým Městem pomalu vrací ten tolik potřebný život. Pojďme se jim, jen tak zlehka, podívat na zoubek, jako tak činíme i my v prvních týdnech naší přítomnosti zde na severu.

 Na konci Široké ulice, lemované nevylámanými
 zuby pozůstatků zůstavší zástavby, najdete Pivní
 bar Azyl.

A nemohu skutečně začít jinde, než na konci páteřní Široké ulice. Tam, kde její slepý konec mizí v nádvoří fabriky stísněné pod strání, nad níž se tyčí moderní budovy zdejšího soudu, v objektech někdejšího výrobního podniku, jehož komín také již dávno vzal čas, se nachází Pivní bar Azyl - pro mne dnes již kultovní místo nejen mezi libereckými podniky, které opakovaně a rád navštěvuji již, věru, pátým rokem. Ne každému může jeho pankáčské prostředí vyhovovat, já se zde však cítím jako doma. Jistě, vždy budu mít výhrady k jeho kuřáckému charakteru, na druhou stranu, velepříjemná slunná a hlavně klidná zahrádka ve dvoře je kvalitním místem k popití.

 Unavené sobotní červencové odpoledne a
 Matuška Fastball na zahrádce v Azylu - dokonalá
 kombinace!

A že je z čeho vybírat. Pivní bar Azyl již léta disponuje čtyřmi pípami, na kterých mají liberečtí možnost ochutnávat i piva v místě zcela neznámá od těch nejlepších českých mini. A nejen to - Azyl není jedinou ochutnávkouvou pivnicí v Liberci, jako jediný ale určitě nabízí piva i z minipivovarů pro severočeský Liberec zcela exotických destinací v rámci země. Azyl je skutečně víc, než pivní bar, je to komunitní místo, srdcovka. Jestli na mne bohémská čtvrť kolem Široké ulice někdy tak trochu dýchá atmosférou alternativních čtvrtí velkých německých měst, Azyl je pak jejím etalonem. Jestli máte někdy také plné zuby nažehlených a slušných ochutnávkových restaurací, ale máte zájem ochutnat Matušku, pivo z Kynšperka, anebo samozřejmě z nedalekého Frýdlantu, navíc vždy ve výborné kondici, Azyl je jasná volba. Doporučuje pět z pěti Pivních Partyzánů.

 Specifické prostředí Azylu, jehož výraz doplňují
 realizace místních nezávislých umělců.

Směrem zpět do města, v místech, kde Široká ulice konečně opět začne nabývat charakteru městské ulice lemované domy, se na neuvěřitelně malém prostoru nachází několik podniků, které každý cílí na svou klientelu. Hipsterské Stereo, tradičně laděná pivnice Ztráty a nálezy a další. Každý si tady určitě přijde na své, pro mne je bezesporu zajímavé i to, že většina zdejších podniků má na čepu "našeho" Albrechta. Ve stejném okrsku se plánuje každým týdnem i otevření pivotéky Frýdlantského pivovaru, snad si svůj okruh návštěvníků také najde.

Svůj okruh má i nenápadně položená pivnice Vokno, další z alternativně laděných podniků, který se krčí trochu v ústranní za jednou ze zátočin řeky Nisy. Její pitoreskní, ve dřevě vyvedený, interiér pro mne byl dlouhé měsíce velkým voknem a navštívil jsem ho poprvé, víceméně náhodou, až nyní v červenci. A hned na dvakrát. Pohodová zahrádka ve dvoře, Albrecht na čepu (ne, tento článek není skrytou reklamou, tento článek je reklamou otevřenou ;) ) a záchody v kuchyni či v jídelně jsou dost silným důvodem se sem vrátit.

 Albrecht Pale Ale na zahrádce ve Vokně. Nechal
 jsem ho sám sebou zkontrolovat, nebojte!

Jestli byla dosavadní procházka návštěvou podniků s malými pivovary na čepu, skončím možná poněkud netradičně, ale o to více symbolicky. A skončím popravdě v podniku, který jsem zatím nenavštívil, pravda, pivně mne v něm nic moc neláká, ale přesto ho svou návštěvou určitě někdy brzy poctím. Hned naproti Voknu se, ve zmiňované zátočině řeky, tísní rozložitý areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera, kterému dodnes dominuje vysoký čtverhranný komín.

 Areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera na dobovém vyobrazení. Zdroj:
 http://vcpd.cvut.cz.

Po druhé světové válce neobnovená továrna sloužila léta jako sklady místního divadla F. X. Šaldy, až byla roku 2005 kompletně konvertována na víceúčelový areál. Objekt někdejší apretury, jejíž průčelí vyrůstá přímo z řeky, byl adaptován na prostory restaurace a pizzerie, dnes zvané Plaudit. Na čepu standardní portfolio Plzeňského Prazdroje, pivně tedy nic, o čem bych psal domů. Zavěšená zahrádka nad tokem řeky, anebo přiznané industriální prvky v interiéru s do litinových nosníků zaklenutnými cihlových klenbami jsou ale již devízou, proč se sem určitě někdy zajdu alespoň na chvíli podívat.

 Pohled na fasádu konvertované továrny lemující tok řeky Nisy. Kvalitních a originálních
 konverzí industriálních objektů u nás není stále dost. Natož pak v Liberci. Tento příklad
 budiž příjemným světlem ve tmě - hodný následování - možností je stále ještě hodně!

Třeba někdy cestou do Azylu, který zkrátka v mém žebříčku zůstane stále tím "top". Ale pozornost si určitě zaslouží tato čtvrť celá. I pro zmiňované zrůdné plány developerů, kteří bez skrupulí natahují své nenechavé prsty nad další čtvrtí starého Liberce a nad jejím znovuprobouzeným geniem loci. Naštěstí ale existují i alternativní přístupy jak se k záchraně této historicky unikátní čtvrti postavit. Věřme, že se misky vah jednou přikloní na jejich stranu. Její svébytný současný život (navíc pivně tolik zajímavý) je něčím, co má smysl zachovat.