17. června 2014

VYDAŘENÝ PIVNÍ VÍKEND: SOBOTA V ÚNĚTICÍCH

O Únětickém pivovaru byly na blogu Pivní Partyzán popsány již stohy elektronického papíru. Není divu, nedávno jsem to připomínal i v příspěvku o Únětickém masopustu: znovuotevření pivovaru bylo v úplně prvním článku na tomto blogu označeno za pivní událost roku 2011, od té doby jsem pivovar nespočetněkrát navštívil, jeho koncept považuji za následováníhodný a v neposlední řadě jsme si na nádvoří tohoto nádherného industriálního komplexu s dlouhou historií řekli s mou manželkou své ano. Přesto mám zas a znova důvod o pivovaru psát - a také proč ne, když se v něm stále něco děje a já se do Únětic vždy rád vracím (a předpokládám, že i nadále vracet budu).

 Starý pivovarský komín v Úněticích byl již
 svědkem řady akcí - a také lepšího počasí.

Pivovar letos v polovině června oslavil již třetí výročí znovuotevření a jelikož mi loni i předloni tato oslava utekla, chtěl jsem tentokrát být u toho. Akce je již každoročně spojena s narážením nějakého výročního speciálu a letos jím, poprvé v historii pivovaru, mělo být pšeničné pivo. O to více jsem se do pivovaru těšil: recept na únětické pšeničné samozřejmě dával "do kupy" vrchní sládek Vladimír Černohorský na základě receptů, dle kterých pšeničná piva vařil před dvaceti lety v Mnichově, navíc kvasnice byly dovezeny přímo z Německa. Byl jsem tak v očekávání, zda výroční weizen z Únětic překročí stín obvykle nepovedených pšenic z českých pivovarů, anebo ne.

 Ve Starém Suchdole. Zelený objekt v pozadí je Starosuchdolská hospoda s Únětickou
 12° stabilně na čepu.

Na cestování do Únětic je příjemné i to, že snad všechny cesty, které tím směrem vedou z Prahy, jsou krásné a lákají k výletům. A to platilo i o uplynulé sobotě, kdy dopoledne nad Prahou zahalily tmavé mraky, ze kterých občas i sprchlo. Na vycházku do Únětic, kterou jsme započali na konečné autobusu 107 v Suchdole, to ale po uplynulém horkém týdnu bylo vítaným osvěžením. Stejně jako jedna rychlá Únětická 12° ve Starosuchdolské hospodě na druhé straně rokle, na jejíž stráních se krčí domky Starého Suchdola.

 Alšova vyhlídka v pohledu od rybníčku na Únětickém potoce z kraje obce.

Od hospody nás už žlutá značka dovedla, přes malý lesík s prudkým klesáním, do Tichého údolí Únětického potoka. Vstup do obce zajišťuje v tomto směru notoricky známý rybníček se skalou Alšovy vyhlídky za zády. Uměli si manželé Tkadlecovi vybrat místo, kde zakoupit objekty starého pivovaru! Šel jsem tou cestou pod ostrožinu s kostelem Nanebevzetí Panny Marie už tolikrát a rád půjdu znova. A znova a znova vždy zabočím před prudkou serpentinu do uličky Kozí, která již návštěvníka bezpečně dovede až k bráně pivovaru.

 Vše je připraveno k naražení.

Notoricky známé nádvoří pivovaru nás v sobotním brzkém odpoledni překvapilo svou prázdnotou. Respektive, snad všechny lavičky na zahrádce byly plné, ale zadní část nádvoří před stodolou, kde měl být každou chvíli naražen Únětický speciál, nebyl takřka nikdo. A menší účast se nakonec projevila i po celé odpoledne svátečního dne. Nevím, co bylo na vině, zda ne úplně vydařené počasí (které se k odpoledni ale také umoudřilo), Festival minipivovarů na Pražském hradě nebo něco úplně jiného? Těžko říci, na druhou stranu, komorní atmosféra akci nijak neuškodila.

 Vrchní sládek Vladimír Černohorský hovoří
 o novém výročním speciálu.

Po 13. hodině a po několika proslovech od těch povolaných byl speciál, tradičně z dřevěného soudku, naražen. Oproti masopustu, kdy se výborné černé pivo čepovalo pouze do kelímků, byla připravena řada skleniček, což jsem velmi ocenil. Musím se ale na rovinu přiznat, že pivem jsem byl tentokrát zklamán (což je při mém vztahu k Únětickým pivům poměrně překvapivé). Na můj vkus příliš do kysela a na můj vkus příliš hořké (což byl dle slov vrchního sládka záměr, aby pivo chutnalo i českým "ležákovcům"). Přijde mi to trochu škoda, osobně bych od pivovaru více ocenil pevnější diktát a stylovější čistotu neopouštěnou na úkor jistého konzervatismu konzumentů, ale Únětickým do toho kecat nebudu - nakonec je i mým přáním, aby měli spokojených zákazníků co nejvíce. Navíc si sám uvědomuji, jaký bič si tu na sebe svými slovy pletu. Cca za týden budeme ve Frýdlantu stáčet naší první pšenici a jsem již nyní zvědavý, nejen na to, jestli bude nakonec povedená, ale samozřejmě i na to, jaké reakce vyvolá u konzumentů. ;)

 Silně zakalená (možná až příliš) únětická pšenice.

Tradiční kulturní program ve stodole byl doplněn ještě o jednu příjemnou záležitost, která nebyla napsaná v programu. Během odpoledne se v salonku restaurace na sladovnickém humnu promítal krátký dokumentární film o pivovaru, který zde byl v uplynulých dvou letech natáčen. Film v sobě hezky spojil jak motivaci manželů Tkadlecových zakoupit a obnovit pivovar v Úněticích, úskalí, která podobný krok přinesl, ale i život v pivovaru a jeho význam pro obec. Navíc vše bylo protkáno poetickou linkou z Hrabalových, respektive Menzelových, Postřižin. Pěkné.

 Manželé Tkadlecovi ve filmu o pivovaru vypráví o tom, co taková drobnost, jako 
 vlastnit a řídit pivovar, obnáší. Respekt. ;)

Film je vypálen na DVD, ale zřejmě nikdy nepůjde do volného prodeje a bude sloužit pouze jako propagační materiál pivovaru pro partnery a přátele a zřejmě bude promítán i na dalších akcích v pivovaru. Pokud chcete vědět, proč jsme se s manželkou loni rozhodli naší svatbu uspořádat právě v Únětickém pivovaře, určitě ten film někde shlédněte: Pivní Partyzán Vám to v jeho závěru osobně vysvětlí. A ta slova jsou vlastně i odpovědí na to, proč to mám v Úněticích tolik rád a proč se sem budu vždy rád vracet.

15. června 2014

VYDAŘENÝ PIVNÍ VÍKEND: PÁTEK NA PRAŽSKÉM HRADĚ

V posledních týdnech mám stále častěji návaly obav. Obav o tento blog a o mou pivní časovou "nezávislost". Čas přestává být mým přítelem, a tak příležitostí k cestování, objevování novinek pivního světa, navštěvování akcí a jejich následné zpracovávání mým pohledem tady na blogu je stále výjimečnější a výjimečnější. Ne, neznamená to, že by můj život nebyl i tak zcela pohlcen pivem a pivovarnictvím, právě naopak! Bohužel (bohužel z pohledu blogu, jinak si nestěžuji) většinu mého času zabírají aktivity, které se na blog ani zpracovat nedají - a pokud ano, tak v takové podobě, která by byla stěží zajímavá. 

Určitě si dokážu představit, že jednou za čas na blog vyšlu i nějaký historicky laděný článek, který by mi zůstal jako vedlejší výsledek mých historických bádání. Již méně si ale dokážu představit články, ve kterých bych rozebíral, co obnáší práce v rozbíhajícím se pivovaře. Nějaký osobně laděný fejeton na toto téma se možná taky někdy objeví, ale obtěžovat něčím takovým na blogu pravidelně by nebylo hezké. O to více se pak ale mé blogerské srdce rozradostní, když se v jeden víkend sejdou dvě zajímavé pivní akce, které stojí za to určitě navštívit a mně se podaří celý ten víkend vyhradit k tomu, abych byl u toho. 

 O Festival minipivovarů na Pražském hradě byl od samého začátku akce velký zájem.

Festival minipivovarů na Pražském hradě se letos uskutečnil teprve potřetí, avšak za ten krátký čas si získal dobré jméno mezi podobnými akcemi u nás, a je tak již pevnou stálicí na pivním kalendáři. Ono je to celkem logické. Za vše hovoří kultivovaná koncepce akce s paušálním vstupem a následnou možností "neomezeně" degustovat vzorky z objemově odpovídající skleničky, formující místo konání pod dohledem majestátné katedrály sv. Víta na druhé straně Jeleního příkopu a samozřejmě je to v neposlední řadě výjimečná příležitost ochutnat obrovské množství nejrůznějších piv z řady českých minipivovarů, které by nám jinak, zejména pro svou odlehlost, zůstávaly jako neprobádaná místa na naší pivní mapě.

 V odpoledních hodinách byl už celý prostor vyhrazený festivalu zaplněn.

Na akci jsem se skutečně těšil, neboť první ročník jsem měl zapsaný v paměti jako neuvěřitelně příjemnou událost. Loni jsme bohužel byli v době jeho konání na cestách po Lotyšsku, a tak jsem věděl, že letos to prostě musí vyjít. V pátečním slunečném odpoledni, které přineslo příjemné počasí k posezení na některé z travnatých ploch ve vyhrazeném areálu, se již před 14. hodinou trousily davy lidí ke vstupu pod Královským letohrádkem. Vstupné letos bylo o trochu vyšší než v minulých letech, ale stále - vzhledem ke koncepci akce - příjemně nízké a korektní. Korektní byl i přístup organizátorů , kteří umožnili paní Partyzánové, toho času v pokročilém stupni těhotenství, a tudíž nedegustující, vstup zdarma, za což ještě jednou moc děkujeme.

 Letošní degustační sklo: oproti minulým rokům
 méně designové, ale o to více praktické.

Festival minipivovarů na Pražském hradě mám spojený s jedním zajímavým fenoménem - čas na něm strávený strašně rychle uteče, a bylo to tak i letos. Nevím, čím to je, jestli tím velkým množstvím známých, se kterými se člověk prostě musí zastavit, anebo subjektivním dojmem rychle běžícího času, kdy je přítomen neustálý neodbytný pocit, že jsem neochutnal nic z toho, co jsem chtěl, ale přitom se pomalu dostavuje stav, že už nemám místo ani sílu dále degustovat. Je to vůbec složité si z té řady téměř sedmdesáti stánků vybrat. Člověk lavíruje mezi rozhodnutím ochutnávat opakovaně kvalitní a dobrá známá piva a naopak objevováním nových kousků, které ještě nikdy neměl. Navíc, když neví, do čeho jde, anebo je dokonce ostatními upozorňován, že to a to pivo nebylo dobré.

 Festival je v plném proudu.

Když ale pak z Hradu odcházíte, máte v každém případě příjemný pocit, že tato akce se povedla, nehledě na to, co člověk stihl a nestihl ochutnat. A o to právě asi nejvíc jde. Letos jsem, stejně jako předloni, degustování započal i zakončil u stánku Svatokopeckého pivovaru, kde letos pivo nabízel nejen věčně usměvavý Ivoš Hrdlička, ale i jeho stejně usměvavý syn Jedna. No a mezi tím jsem ochutnal několik desítek menších či větších degustačních vzorků všech možných pivních stylů z řady domácích minipivovarů. 

 Vždy dobrá nálada u stánku se Svatokopeckým pivem.

Některá piva byla vyloženě výborná, řada piv byla velice dobrých, ale narazil jsem i na nepovedené kousky a ve dvou případech jsem dokonce musel vzorek vylít (což dělám opravdu výjimečně). Záměrně nebudu jmenovat, stále žiji - a chci žít - s pocitem, že v malých pivovarech primárně pracují lidé, kteří chtějí dělat dobré pivo, a pokud se někdy nepovede, jejich projevený respekt k řemeslu vede k hledání chyby a jejímu následnému odstranění. A myslím, že podobný respekt k dílu by měli udržovat i samotní konzumenti a případnou kritiku volit v uměřené a konstruktivní rovině. Vím, že je to těžké a také vím, že výjimky se určitě najdou vždycky, ale i pivovarům, které mi v pátek nabídly vyložené průšvihy, samozřejmě dávám druhou šanci. A moje favority samozřejmě rád ochutnám znova zase někdy příště.

 Nejmenší účastnice a nejvyšší účastník festivalu
 (a samozřejmě všudypřítomný Ivoš Hrdlička).

Večerní čas po vydařeném festivalu jsme se rozhodli strávit v přítmí letenského Base Campu, stejně jako před dvěma lety. Posezení zde bylo, i přes jednu drobnou nepříjemnost zkraje večera, velice příjemné, ostatně jako vždy. Směrem k domovu jsme se ubírali až v pozdní noční hodinu a já již v myšlenkách přemítal nad tím, že zítřejší vstávání bude náročné. Čekala nás ale příjemná povinnost v podobě návštěvy v Úněticích k příležitosti třetího výročí znovuotevření místního pivovaru, spojeného s narážením tradičního Únětického výročního speciálu, navíc poprvé v podobě pšeničného piva. O tom si ale budete moci přečíst v druhém díle článku o tomto pivně vydařeném červnovém víkendu.

11. června 2014

NÁVŠTĚVY NA SVATÉM KOPEČKU

Tento příspěvek mi tady ležel v konceptech rozepsaný trestuhodně více než rok. Trestuhodně zejména proto, že za ten uplynulý čas ztratila význam pointa, kterou měl být zakončen. Časy se zkrátka mění a nic není za chvíli tak, jak bývalo dříve. Ale nebojte se, nejde o žádnou tragedii, jak bude v závěru vysvětleno, pointa článku se ztratila se změnou příjemnou.

 Ivoš Hrdlička vysvětluje Pivnímu Partyzánovi, jak vaří svoje pivo.

S Ivošem Hrdličkou jsme se poprvé potkali v září 2011 při zápise na dálkové studium na SPŠPT Podskalská. Já si ho tenkrát nepamatoval, ale on mne ano: seděli jsme tenkrát vedle sebe a já ho zaujal dalekým pivním odérem a silnou ranní únavou. Výjimečně se nám den před tím podařil nějaký večírek, a tak jsem na zápis na pivovarské škole šel skutečně stylově připraven. Ivoše jsem si ale zapamatoval záhy v následujících týdnech, kdy jsme se začali potkávat v hodinách. Nešlo ho přehlédnout: pro svůj humor a přátelskou povahu se brzy stal středem našeho vznikajícího kolektivu. Nic nevadilo, že měl oproti většině z nás již více křížků na krku, ani to, že pocházel odkudsi z dálných nížin moravské Hané.

 Na varně Svatokopeckého pivovaru.

Svatý Kopeček jsem měl od dětství spojený s prázdninovými cestami do Jeseníků, kdy se z nížiny za Olomoucí zvedá z ničeho nic hřbet, jemuž dominuje obrovský areál barokní baziliky Navštívení Panny Marie. Bazilika s premonstrátským klášterem je také nejzajímavější památkou Svatého Kopečku a místem každoročních masových poutí. Doslova ve stínu baziliky dnes ale poutník najde ještě jeden velmi zajímavý cíl, který stojí určitě za návštěvu.

 Bazilika na Svatém Kopečku, od které je to k pivovaru na dohled.

Ivoš se od nás ostatních, kteří jsme nadšeně vařili pivo v hrncích a snili o větších pivovarech, totiž něčím odlišoval. Jeho domovarnické pokusy od roku 2009, podpořené zaučením v olomouckém minipivovaru Moritz, nebo od hanáckého homebrewářského guru Petra Měrky, skončily rozhodnutím o vybudování vlastního malého pivovárku. A ten byl také důvodem, proč Ivoš zamířil na Podskalskou. Dodnes si vzpomínám na hodiny, kdy nám podrobně popisoval úspěchy i neúspěchy budování pivovaru a jeho zkušebního provozu. Garanta mu v dobách nedokončeného vzdělání dělal pro změnu hanácký sladovnický guru Aleš Přinosil ze Záhlinické sladovny.

 Varna.

Provoz Svatokopeckého pivovaru byl zahájen v lednu 2012 získáním posledního ze všech nutných povolení potřebných k provozování pivovaru. Ivoš se tak pomalu přehoupl z domovarnických vod do skutečného vaření, aby poznal, jaké úskalí to přináší, nejen po technické stránce. Je asi zbytečné se rozepisovat, že později v hodinách technologie zjišťoval, co vše při výrobě dělá "dobře" a co "špatně" (kdykoliv na něco takového narazil, obvykle jsme ho s úsměvem špičkovali), podstatné bylo, že jeho pivovar začal produkovat několik druhů velmi dobrého Svatokopeckého piva, stáčeného do KEG sudů a PET lahví. Těmi nás začal brzy všechny opakovaně zásobovat.

 Etikety Svatokopeckých piv.

A nás naopak zase zajímalo, kde a na čem Ivoš svá piva vaří. Jen jsme museli počkat na vhodnou příležitost, abychom se mohli vydat na cestu na daleký východ. Taková se našla v březnu 2013, kdy naše posádka ve složení Domácí pivovar Partyzán a Domovar Komár zamířila den předem na Kostelecké Chmelovárek. Přespání jsme měli zajištěné právě na Svatém Kopečku a v rámci návštěvy byla samozřejmě i prohlídka pivovaru.

 U Ivoše se líbilo jak kolegům z Domovaru Komár...

Tenkrát se mi tam zalíbilo tolik, že když jsme o půl roku později mířili na pivní průzkum Prostějova (z nějž mi tu mimochodem dodnes také leží nedopsaný koncept článku), spojili jsme výlet opět s návštěvou u Ivoše. Tenkrát jsme se zde navíc setkali s Richardem Vetyškou s rodinou, který donedávna vařil v Rožnově pod Radhoštěm (a nyní čerstvě ve slovenské Holíči). Setkání tak bylo o to příjemnější, aby ne, když se o nás navíc tak krásně postarala, ostatně jako při naší první návštěvě tady, sympatická paní domu Jana.

 ... tak Vetyškovým. A v obou případech samozřejmě i paní Partyzánové.

Ivošův pivovárek je totiž ukryt přímo v útrobách jejich domu, respektive v jedné z přístaveb k němu, a je tak vlastně stále jeho domácím provozem. Zařízení pivovaru si nechal Ivoš dělat po známých, stavební úpravy jako stavař zvládl samozřejmě sám a suroviny bere všude možně (slad samozřejmě v Záhlinicích), přiznám se, že tyto informace si již nepamatuji. A vůbec, myslím, že je zbytečné, abych tady pivovar sáhodlouze popisoval a vypisoval informace o něm, když se na ně můžete zeptat Ivoše samotného. Jeho pivovar za návštěvu určitě stojí.

 Jediná známka, která zvenku upozorňuje, že se v objektu nachází Svarokopecký pivovar.

Dějiny opisují kruh a já se vracím zpět na začátek, respektive na konec: k pointě, jejíž význam se bohužel rozplynul. Předem napsaný závěr plánovaného článku o Svatokopeckém pivovaru totiž zněl "Jen se Ivošovi ozvěte určitě předem, ať má čas - každou chvíli někde jezdí, a když je doma, obvykle se pilně učí do školy". Na tom, že Ivoš každou chvíli někde jezdí se určitě nic nezměnilo (třeba nyní o víkendu ho budete moci potkat u stánku jeho pivovaru), to učení už ale pravda není.

Je to tak a jsem rád, že příběhy mají dobré konce, respektive začátky. Ivoš letos v červnu úspěšně dokončil maturitou studium na SPŠPT Podskalská a jeho cesta za uměním vařit pivo získala další významný stupeň. Stačí dodat asi jediné. Dej bůh štěstí!

2. června 2014

DO PIVOVARSKÉHO SKLEPA VE VOJKOVĚ SE VRÁTILO PIVO

Vojkov je jednou z malých zapomenutých vesnic Sedlčanska. Když do Vojkova přijedete, máte ale najednou pocit, že jste tady již někdy byli. Její náves totiž posloužila jako exteriér pro natáčení jednoho z nejznámějších dílů seriálu Třicet případů majora Zemana, ve kterém jeho tvůrci interpretovali svým pohledem události tzv. Babického případu. Roku 1951 bylo v tamní škole za dodnes nevyjasněných příčin zastřeleno několik funkcionářů místního MNV a škola, kde byli postříleni seriáloví komunisté, ve Vojkově stojí dodnes a pole, ve kterém se tehdy vrah skrýval, zřejmě také dodnes plodí.

 Vojkov z nadhledu od vesničky Vysoká.

Vojkov je přes svou odlehlost a pitoresknost zajímavější ale i ze zcela jiného úhlu pohledu, který si již zaslouží místo i na blogu Pivní Partyzán. Místo vždy patřilo mezi významná šlechtická sídla na Sedlčansku a západně od jeho návsi dodnes stojí areál velkého zámku, někdejší tvrze. Je zajímavé, že pro opakované střídání místní vrchnosti není zřejmé, kdo nechal tvrz na zámek přestavět, jisté ale je, že dnešní podobu získal za přestaveb v 70. a 80. letech 19. století.

 Brána zámku, dnes domova důchodců.

Jeho pozdně klasicistní budova je dnes hezky opravena a slouží jako domov důchodců. To se již bohužel nedá říci o jeho rozsáhlém hospodářském zázemí, tvořeném řadou opuštěných či jen částečně využívaných staveb, které kolem zámku uzavíraly velký dvůr. Mimo oblast dvora také od nepaměti stával, západně od zámku, starý vojkovský pivovar. Vrchnostenský podnik vařil až do 80. let 19. století, kdy byl jeho provoz zastaven a objekty záhy zbořeny. Na jeho místě vyrostl objekt staré školy a vojkovský pivovar tak dnes připomíná už jen louka "Pod pivovarem".

 Tady stával vojkovský pivovar.

Ale abych nekecal. Realita je ve skutečnosti naštěstí trochu jiná a na zdejší pivovar najdeme ještě jednu, mnohem hmatatelnější, připomínku. Hospodářské zázemí zámku zahrnovalo mimo obvod dvora ještě jednu stavbu, zajímavou samu o sobě - velký objekt barokního a dodnes výjimečně dochovaného špejcharu, který po dlouhá léta chátral - stejně jako dochovaný pivovarský sklep ve stráni pod ním.

 Odpolední posezení za špejcharem nad pivovarským sklepem.

Jeho prostor využívalo místní JZD jako skladu, později spíš jako skládku. Zarostlý, odpadky zaházený a stavebně poškozený valeně klenutý sklep čekal na svou šanci až do 21. století. Stejně jako špejchar nad ním. Na konci jeho prvního desetiletí naštěstí padl do oka rodině Kramperových, mimochodem rodičům mého kamaráda Míry, který mi šel loni za svědka na svatbě v Únětickém pivovaře. Kramperovi obchodují mj. s vínem a pro své potřeby hledali vhodný objekt, který by jim sloužil jako sklad i kanceláře.

 Podoba pivovarského sklepa před rekonstrukcí. Zdroj: Kramperovi.

A co víc, přesně v intencích aktivního oživování obnovovaných památek se rozhodli z Vojkovského špejcharu vytvořit kulturně-společenské centrum oblasti. Díky dotacím z Evropských fondů tak mohl být kolem roku 2012 špejchar nákladně a citlivě rekonstruován a co jsem viděl v programu špejcharu, cíl se Kramperovým povedlo splnit, za což si zaslouží velký respekt a poděkování.

A respekt a poděkování si určitě zaslouží i za zahrnutí pivovarského sklepa do plánu rekonstrukce. Jeho prostor tak dostal zcela novou podobu i využití a dnes také skvěle slouží pro nejrůznější kulturní a společenské akce. Poslední taková se zde konala tuto sobotu a díky tomu se po více než stodvaceti letech do vojkovského pivovarského sklepa opět vrátilo pivo.

 Vše je připraveno na degustaci piv Maibock, American Pale Ale a Weizen (zleva).

Komponovaný večer, kdy nejdříve zazněla přednáška o dějinách pivovarnictví na Benešovsku a Sedlčansku a poté proběhla malá degustace piv z Domácího pivovaru Partyzán s výkladem, přitáhla do Vojkova kolem padesát návštěvníků, kteří prostor sklepa zcela zaplnili. Celý večer se nesl v přátelském a příjemném duchu a byl jsem skutečně potěšen, kolik lidí podobná témata zajímají a patří jim za to určitě dík.

Akce pro nás navíc měla osobní rozměr, neboť zde paní Partyzánová oslavila své narozeniny a já úspěšně dokončenou dálkovou maturitu na Podskalské. Mezi návštěvníky tak byla i řada našich kamarádů a známých, kterým tímto ještě jednou zdravím, rádi jsme Vás všechny viděli a díky všem, kdo dali ruku k dílu a pomohli ke zdárnému průběhu akce.

 Zábava nakonec probíhala až do ranních hodin.

Její úspěšný průběh už nyní dává tušit, že nebyla takovou ve Vojkově poslední - ten prostor si zkrátka podobné akce zaslouží a zájem lidí o ně je obdivuhodný. Pokud se budete rozmýšlet, zda příště do Vojkova volit cestu, věřím, že Vás závěrečná fotografie přesvědčí. Venkovní posezení na sluníčku před pivovarským sklepem s dalekým výhledem do krásné krajiny Sedlčanska je sám o sobě lákadlem, pro které stojí za to přijet.

 Výhled od Vojkovského špejcharu do krásné krajiny Sedlčanska.