VYDAŘENÝ PIVNÍ VÍKEND: PÁTEK NA PRAŽSKÉM HRADĚ

V posledních týdnech mám stále častěji návaly obav. Obav o tento blog a o mou pivní časovou "nezávislost". Čas přestává být mým přítelem, a tak příležitostí k cestování, objevování novinek pivního světa, navštěvování akcí a jejich následné zpracovávání mým pohledem tady na blogu je stále výjimečnější a výjimečnější. Ne, neznamená to, že by můj život nebyl i tak zcela pohlcen pivem a pivovarnictvím, právě naopak! Bohužel (bohužel z pohledu blogu, jinak si nestěžuji) většinu mého času zabírají aktivity, které se na blog ani zpracovat nedají - a pokud ano, tak v takové podobě, která by byla stěží zajímavá. 

Určitě si dokážu představit, že jednou za čas na blog vyšlu i nějaký historicky laděný článek, který by mi zůstal jako vedlejší výsledek mých historických bádání. Již méně si ale dokážu představit články, ve kterých bych rozebíral, co obnáší práce v rozbíhajícím se pivovaře. Nějaký osobně laděný fejeton na toto téma se možná taky někdy objeví, ale obtěžovat něčím takovým na blogu pravidelně by nebylo hezké. O to více se pak ale mé blogerské srdce rozradostní, když se v jeden víkend sejdou dvě zajímavé pivní akce, které stojí za to určitě navštívit a mně se podaří celý ten víkend vyhradit k tomu, abych byl u toho. 

 O Festival minipivovarů na Pražském hradě byl od samého začátku akce velký zájem.

Festival minipivovarů na Pražském hradě se letos uskutečnil teprve potřetí, avšak za ten krátký čas si získal dobré jméno mezi podobnými akcemi u nás, a je tak již pevnou stálicí na pivním kalendáři. Ono je to celkem logické. Za vše hovoří kultivovaná koncepce akce s paušálním vstupem a následnou možností "neomezeně" degustovat vzorky z objemově odpovídající skleničky, formující místo konání pod dohledem majestátné katedrály sv. Víta na druhé straně Jeleního příkopu a samozřejmě je to v neposlední řadě výjimečná příležitost ochutnat obrovské množství nejrůznějších piv z řady českých minipivovarů, které by nám jinak, zejména pro svou odlehlost, zůstávaly jako neprobádaná místa na naší pivní mapě.

 V odpoledních hodinách byl už celý prostor vyhrazený festivalu zaplněn.

Na akci jsem se skutečně těšil, neboť první ročník jsem měl zapsaný v paměti jako neuvěřitelně příjemnou událost. Loni jsme bohužel byli v době jeho konání na cestách po Lotyšsku, a tak jsem věděl, že letos to prostě musí vyjít. V pátečním slunečném odpoledni, které přineslo příjemné počasí k posezení na některé z travnatých ploch ve vyhrazeném areálu, se již před 14. hodinou trousily davy lidí ke vstupu pod Královským letohrádkem. Vstupné letos bylo o trochu vyšší než v minulých letech, ale stále - vzhledem ke koncepci akce - příjemně nízké a korektní. Korektní byl i přístup organizátorů , kteří umožnili paní Partyzánové, toho času v pokročilém stupni těhotenství, a tudíž nedegustující, vstup zdarma, za což ještě jednou moc děkujeme.

 Letošní degustační sklo: oproti minulým rokům
 méně designové, ale o to více praktické.

Festival minipivovarů na Pražském hradě mám spojený s jedním zajímavým fenoménem - čas na něm strávený strašně rychle uteče, a bylo to tak i letos. Nevím, čím to je, jestli tím velkým množstvím známých, se kterými se člověk prostě musí zastavit, anebo subjektivním dojmem rychle běžícího času, kdy je přítomen neustálý neodbytný pocit, že jsem neochutnal nic z toho, co jsem chtěl, ale přitom se pomalu dostavuje stav, že už nemám místo ani sílu dále degustovat. Je to vůbec složité si z té řady téměř sedmdesáti stánků vybrat. Člověk lavíruje mezi rozhodnutím ochutnávat opakovaně kvalitní a dobrá známá piva a naopak objevováním nových kousků, které ještě nikdy neměl. Navíc, když neví, do čeho jde, anebo je dokonce ostatními upozorňován, že to a to pivo nebylo dobré.

 Festival je v plném proudu.

Když ale pak z Hradu odcházíte, máte v každém případě příjemný pocit, že tato akce se povedla, nehledě na to, co člověk stihl a nestihl ochutnat. A o to právě asi nejvíc jde. Letos jsem, stejně jako předloni, degustování započal i zakončil u stánku Svatokopeckého pivovaru, kde letos pivo nabízel nejen věčně usměvavý Ivoš Hrdlička, ale i jeho stejně usměvavý syn Jedna. No a mezi tím jsem ochutnal několik desítek menších či větších degustačních vzorků všech možných pivních stylů z řady domácích minipivovarů. 

 Vždy dobrá nálada u stánku se Svatokopeckým pivem.

Některá piva byla vyloženě výborná, řada piv byla velice dobrých, ale narazil jsem i na nepovedené kousky a ve dvou případech jsem dokonce musel vzorek vylít (což dělám opravdu výjimečně). Záměrně nebudu jmenovat, stále žiji - a chci žít - s pocitem, že v malých pivovarech primárně pracují lidé, kteří chtějí dělat dobré pivo, a pokud se někdy nepovede, jejich projevený respekt k řemeslu vede k hledání chyby a jejímu následnému odstranění. A myslím, že podobný respekt k dílu by měli udržovat i samotní konzumenti a případnou kritiku volit v uměřené a konstruktivní rovině. Vím, že je to těžké a také vím, že výjimky se určitě najdou vždycky, ale i pivovarům, které mi v pátek nabídly vyložené průšvihy, samozřejmě dávám druhou šanci. A moje favority samozřejmě rád ochutnám znova zase někdy příště.

 Nejmenší účastnice a nejvyšší účastník festivalu
 (a samozřejmě všudypřítomný Ivoš Hrdlička).

Večerní čas po vydařeném festivalu jsme se rozhodli strávit v přítmí letenského Base Campu, stejně jako před dvěma lety. Posezení zde bylo, i přes jednu drobnou nepříjemnost zkraje večera, velice příjemné, ostatně jako vždy. Směrem k domovu jsme se ubírali až v pozdní noční hodinu a já již v myšlenkách přemítal nad tím, že zítřejší vstávání bude náročné. Čekala nás ale příjemná povinnost v podobě návštěvy v Úněticích k příležitosti třetího výročí znovuotevření místního pivovaru, spojeného s narážením tradičního Únětického výročního speciálu, navíc poprvé v podobě pšeničného piva. O tom si ale budete moci přečíst v druhém díle článku o tomto pivně vydařeném červnovém víkendu.