11. června 2014

NÁVŠTĚVY NA SVATÉM KOPEČKU

Tento příspěvek mi tady ležel v konceptech rozepsaný trestuhodně více než rok. Trestuhodně zejména proto, že za ten uplynulý čas ztratila význam pointa, kterou měl být zakončen. Časy se zkrátka mění a nic není za chvíli tak, jak bývalo dříve. Ale nebojte se, nejde o žádnou tragedii, jak bude v závěru vysvětleno, pointa článku se ztratila se změnou příjemnou.

 Ivoš Hrdlička vysvětluje Pivnímu Partyzánovi, jak vaří svoje pivo.

S Ivošem Hrdličkou jsme se poprvé potkali v září 2011 při zápise na dálkové studium na SPŠPT Podskalská. Já si ho tenkrát nepamatoval, ale on mne ano: seděli jsme tenkrát vedle sebe a já ho zaujal dalekým pivním odérem a silnou ranní únavou. Výjimečně se nám den před tím podařil nějaký večírek, a tak jsem na zápis na pivovarské škole šel skutečně stylově připraven. Ivoše jsem si ale zapamatoval záhy v následujících týdnech, kdy jsme se začali potkávat v hodinách. Nešlo ho přehlédnout: pro svůj humor a přátelskou povahu se brzy stal středem našeho vznikajícího kolektivu. Nic nevadilo, že měl oproti většině z nás již více křížků na krku, ani to, že pocházel odkudsi z dálných nížin moravské Hané.

 Na varně Svatokopeckého pivovaru.

Svatý Kopeček jsem měl od dětství spojený s prázdninovými cestami do Jeseníků, kdy se z nížiny za Olomoucí zvedá z ničeho nic hřbet, jemuž dominuje obrovský areál barokní baziliky Navštívení Panny Marie. Bazilika s premonstrátským klášterem je také nejzajímavější památkou Svatého Kopečku a místem každoročních masových poutí. Doslova ve stínu baziliky dnes ale poutník najde ještě jeden velmi zajímavý cíl, který stojí určitě za návštěvu.

 Bazilika na Svatém Kopečku, od které je to k pivovaru na dohled.

Ivoš se od nás ostatních, kteří jsme nadšeně vařili pivo v hrncích a snili o větších pivovarech, totiž něčím odlišoval. Jeho domovarnické pokusy od roku 2009, podpořené zaučením v olomouckém minipivovaru Moritz, nebo od hanáckého homebrewářského guru Petra Měrky, skončily rozhodnutím o vybudování vlastního malého pivovárku. A ten byl také důvodem, proč Ivoš zamířil na Podskalskou. Dodnes si vzpomínám na hodiny, kdy nám podrobně popisoval úspěchy i neúspěchy budování pivovaru a jeho zkušebního provozu. Garanta mu v dobách nedokončeného vzdělání dělal pro změnu hanácký sladovnický guru Aleš Přinosil ze Záhlinické sladovny.

 Varna.

Provoz Svatokopeckého pivovaru byl zahájen v lednu 2012 získáním posledního ze všech nutných povolení potřebných k provozování pivovaru. Ivoš se tak pomalu přehoupl z domovarnických vod do skutečného vaření, aby poznal, jaké úskalí to přináší, nejen po technické stránce. Je asi zbytečné se rozepisovat, že později v hodinách technologie zjišťoval, co vše při výrobě dělá "dobře" a co "špatně" (kdykoliv na něco takového narazil, obvykle jsme ho s úsměvem špičkovali), podstatné bylo, že jeho pivovar začal produkovat několik druhů velmi dobrého Svatokopeckého piva, stáčeného do KEG sudů a PET lahví. Těmi nás začal brzy všechny opakovaně zásobovat.

 Etikety Svatokopeckých piv.

A nás naopak zase zajímalo, kde a na čem Ivoš svá piva vaří. Jen jsme museli počkat na vhodnou příležitost, abychom se mohli vydat na cestu na daleký východ. Taková se našla v březnu 2013, kdy naše posádka ve složení Domácí pivovar Partyzán a Domovar Komár zamířila den předem na Kostelecké Chmelovárek. Přespání jsme měli zajištěné právě na Svatém Kopečku a v rámci návštěvy byla samozřejmě i prohlídka pivovaru.

 U Ivoše se líbilo jak kolegům z Domovaru Komár...

Tenkrát se mi tam zalíbilo tolik, že když jsme o půl roku později mířili na pivní průzkum Prostějova (z nějž mi tu mimochodem dodnes také leží nedopsaný koncept článku), spojili jsme výlet opět s návštěvou u Ivoše. Tenkrát jsme se zde navíc setkali s Richardem Vetyškou s rodinou, který donedávna vařil v Rožnově pod Radhoštěm (a nyní čerstvě ve slovenské Holíči). Setkání tak bylo o to příjemnější, aby ne, když se o nás navíc tak krásně postarala, ostatně jako při naší první návštěvě tady, sympatická paní domu Jana.

 ... tak Vetyškovým. A v obou případech samozřejmě i paní Partyzánové.

Ivošův pivovárek je totiž ukryt přímo v útrobách jejich domu, respektive v jedné z přístaveb k němu, a je tak vlastně stále jeho domácím provozem. Zařízení pivovaru si nechal Ivoš dělat po známých, stavební úpravy jako stavař zvládl samozřejmě sám a suroviny bere všude možně (slad samozřejmě v Záhlinicích), přiznám se, že tyto informace si již nepamatuji. A vůbec, myslím, že je zbytečné, abych tady pivovar sáhodlouze popisoval a vypisoval informace o něm, když se na ně můžete zeptat Ivoše samotného. Jeho pivovar za návštěvu určitě stojí.

 Jediná známka, která zvenku upozorňuje, že se v objektu nachází Svarokopecký pivovar.

Dějiny opisují kruh a já se vracím zpět na začátek, respektive na konec: k pointě, jejíž význam se bohužel rozplynul. Předem napsaný závěr plánovaného článku o Svatokopeckém pivovaru totiž zněl "Jen se Ivošovi ozvěte určitě předem, ať má čas - každou chvíli někde jezdí, a když je doma, obvykle se pilně učí do školy". Na tom, že Ivoš každou chvíli někde jezdí se určitě nic nezměnilo (třeba nyní o víkendu ho budete moci potkat u stánku jeho pivovaru), to učení už ale pravda není.

Je to tak a jsem rád, že příběhy mají dobré konce, respektive začátky. Ivoš letos v červnu úspěšně dokončil maturitou studium na SPŠPT Podskalská a jeho cesta za uměním vařit pivo získala další významný stupeň. Stačí dodat asi jediné. Dej bůh štěstí!

1 komentář:

  1. Nejen dobrý konec článku, ale výtečná pivka Ivoš vaří, mňam.
    Dej Bůh štěstí

    OdpovědětVymazat