PARTYZÁNŮV ROK 2017

Odpověď na otázku jaký byl Partyzánův rok 2017 se nabízí úplně sama. Stačí se podívat na kalendářní lištu publikovaných příspěvků tady vpravo na blogu, aby bylo jasné, že byl zkrátka divný. Žádné označení uplynulého roku není z pohledu blogu Pivní Partyzán přiléhavější.

Rok 2017 byl bohužel ale především smutný. V polovině léta nás zcela nečekaně a předčasně opustil Rosťa Kloubek. Velký kamarád a milovník piva, bez kterého už pivní svět nikdy nebude takový jako dřív. Když jsem se ještě ani nestihl z Rosťovo odchodu oklepat (a popravdě jsem se z něj neoklepal dodnes), přišla další smutná zpráva. Na dlouhou cestu do nebeského výčepu se předčasně odebral i Petr Chalupný, v pivním světě známý spíše jako Temnor. Věčně usměvavého jsem ho poznal na dálkových studiích na Podskalské, a přestože jsme se po maturitě nevídali už tak často, setkání s ním pro mne byly vždy příjemnými chvílemi. Nikdy nezapomenu na společný čas strávený při laboratorních cvičeních z analytické chemie stejně jako na řadu setkání u ochutnávání domácích piv v - jak já říkám - starých dobách našeho domácího vaření. Kluci, budete mi oba moc chybět.

Popravdě se přiznám, že Rosťův a Petrův odchod pro mne byly na čas jedním z důvodů, proč se blog Pivní Partyzán uprostřed léta z ničeho nic na dlouhý čas odmlčel. Nějakou dobu mi trvalo najít zase chuť psát o pivním světě, v němž pro mne oba hodně znamenali a bez nichž řada radostí najednou zůstala jen pouhými vzpomínkami.

Blog se v polovině roku odmlčel ale ještě z jednoho podstatného prozaického důvodu, který také ilustroval podobu Partyzánského roku 2017. Ne, že by nebyla témata, o kterých bych mohl psát, zážitků, postřehů i nápadů bylo mnoho. Zkrátka ale nebyl čas. Nebyl čas nakonec ani dokončit už takřka rok rozepsaný elaborát o historii vzniku pivního stylu ležák, jehož koncept byl prezentovaný v březnu na tradičně skvělém Kosteleckém Chmelovárku. Snad v roce 2018.

Nedostatek mého času byl ale letos opodstatněný. Po několika dlouhých letech se do finále dostal projekt Benešov technický a industriální, který jsme na podzim 2013 vymysleli společně s Michalem Sejkem, dobrou duší českého archivnictví i světa piva. Tento projekt nakonec s pivovarnictvím také úzce souvisel. Vím, že čtenáře blogu to asi neuspokojí, ale já jsem rád, že vše, co jsme kolem něj vymysleli, se podařilo zrealizovat. Na psaní příspěvků mi tak od léta takřka až do konce roku pro jeho realizaci nezbyl opravdu vůbec čas. Věřím, že jako malá omluva může posloužit fakt, že v rámci projektu vyšla autorská kniha, jejíž rozsah by pokryl cca 50 běžných příspěvků tady na blogu (a vedlejší výstupy minimálně dalších 30).

Rok 2017 tak byl i rokem splněných snů a letitých plánů, kdy jsme kromě zmíněné knihy uspořádali dvě výstavy, několik přednášek a zároveň ve spolupráci s benešovským pivovarem připravili nadupaný seminář z dějin českého pivovarnictví. Spolupráce s Pivovarem Ferdinand byla vůbec plodná a úspěšná a věřím, že se i do budoucna můžeme těšit na další projekty a výstupy. Dlužno dodat, že na projektu se velkou měrou nezištně podílel i Spolek Lízníků, který pro mne byl (samozřejmě i z řady dalších důvodů) dobrou duší mého pivního roku 2017.

Uplynulý rok tak ukázal, že Pivní Partyzán se neustále houpe na hraně komplikovaného vztahu s pivním světem, kde o sebe neustále soupeří nakloněné roviny "vař pivo"a "piš o pivovarnictví". Boj je to nelítostný, sám nevím, ve které polovině se cítím lépe, ale letos to zkrátka vyhrála ta druhá. Na druhou stranu, vaření piva, alespoň v domácích podmínkách, jsme ani letos nepověsili zcela na hřebík. Naopak, právě tento rok se podařilo několik zdařilých experimentů Domácího pivovaru Partyzán, ve kterých chceme pokračovat i do budoucna. Zvláště ten poslední souvisel i s historií pivovarnictví, a tak je hezky vidět, že oba ty světy se spolu zkrátka prolínají.

Na frak tak letos nakonec dostal na prvním místě zkrátka tento blog. Houpaje se na hraně mi už prostě nezbyl čas, energie a někdy ani chuť se rozepisovat o všech těch zážitcích, výletech a dalších událostech, které běh roku naplnily. Respektive jeho druhou polovinu, o té první jste si tu ještě pravidelně číst mohli. Věřím, že se mi to podaří alespoň dodatečně napravit. Rozepsány tu čekají příspěvky o jihočeských pivních střípcích, o nádherném srpnovém výletě do údolí Berounky, anebo zcela čerstvé zážitky z několikadenního prosincového pobytu v Plzni.

Bylo toho určitě ale mnohem více a mnohem více toho čeká i v roce 2018. Věřím, že se o tom tady na blogu budete průběžně dozvídat. Mě nezbývá doufat, že rok 2018 bude na smutné zprávy skromnější než ten uplynulý a že svět piva a pivovarnictví bude přinášet jen samou radost. Vše dobré Vám v roce 2018 přeje Pivní Partyzán.

 PF 2018 přeje Pivní Partyzán.

PARTYZÁNŮV ROK 2016

Už počtvrté usedám na konci roku ke psaní. Tak dlouho už tento blog žije. Vlastně nemluvím pravdu, je to ještě o rok víc, ale dá se hovořit o žití, když jsem ho tehdy, kdysi dávno na jaře roku 2012, nechal dobrovolně na téměř rok usnout? Nechal usnout tak, jak nyní už nechci. Bojuji sám se sebou, bojuji s jeho existencí, ale vím, že je mojí součástí tolik, že už si bez něj život nedokážu představit. I když číslo publikovaných příspěvků roku 2016 tomu možná nenapovídá, je to tak.

Nejen, že je blog mou pevnou součástí, ale díky ohlasům a jeho čtenosti mám i feedback, že se snad stal pevnou součástí i (věřím, že nejen) pivní společnosti. Právě čtenáři jsou druhým - respektive možná právě tím prvním - důvodem, proč blog zkrátka už nechci nechat usnout. Ač jsem si to nemyslel, čtenářská základna blogu se i letos navýšila a o smyslu psaní mne přesvědčuje i to, že hned 4 letošní příspěvky se dostaly mezi 10 nejčtenějších za celou historii blogu. V zrcadle toho, že jich bylo publikováno, včetně tohoto, pouhých 16 je to určitě úspěch. A na tomto místě bych se chtěl všem těm, kdo na blog pravidelně dochází, omluvit za to, že často museli dlouze, předlouze čekat na nový příspěvek.

Pokud bych se měl za rokem 2016 ohlédnout ve vztahu k tomuto blogu, byl by to na prvním místě určitě rok nenapsaných příspěvků. Je to tak. Letošní rok byl na pivní události, zážitky, cesty, degustace, podněty na glosy ad. tolik bohatý, že jsem všechno zkrátka nedokázal na blog vypsat. Nebyl prostě čas. To se nevymlouvám, to je fakt. Některé z těch věcí zůstanou už navždy minulostí v mé ztracené paměti, některé bych ale rád na blog ještě poslal. Týdenní pobyty v Mnichově a ve Vídni byly na pivo tak bohaté, jako nic jiného. Ty si své místo na blogu zaslouží. Stejně jako úžasný výlet do rakouského příhraničí v zapomenutém Vitorazsku. Výletů byla ale kupa i po našich krajích. Namátkou se určitě brzy rozepíšu o ne zas tak dávném výletu do nádherného podzimního kraje mezi Brdy a řekou Berounkou, anebo o starším červnovém výjezdu do Zlína a jeho okolí (kam se zase podíváme i v roce 2017, máme důvod). Ale bylo toho mnohem více.

Proč jsem ale letos neměl tolik čas psát? Nebyla v tom jen hromada výletů, ze kterých se člověk vracel mnohdy unaven a pak už zase nebyl prostor. A teď nechávám stranou, že si člověk zvyká na stále více času, který tráví s rodinou (když mne třeba Mikuláš tahá do pokojíčku, abych mu z kostek postavil "piovar"). Nebo starost o naše nové působiště, které se mimochodem stalo i prvním působištěm Domácího pivovaru Partyzán v jeho historii, kde vydržel celý kalendářní rok. Věřím, že šestý rok, který pivovar v tichosti v listopadu oslavil, nebude takový poslední. Naopak. Pivovar zapouští kořeny, mění se a přemýšlení o jeho koncepci, podobě a budoucnosti také ukusuje něco z krajíce drahocenného času.

Co mi ale zabíralo skutečně čas tolik, že mi to bránilo psát, ale zároveň o tom chci psát tady na blogu jsou aktivity, které se motají kolem piva a pivovarnictví. Píšu to tady snad každý rok, ale přemýšlím, kdy to byla pravda tolik jako letos. Snaha propojit koníček a práci v jeden fungující celek je vždy těžké, ale rok 2016 byl dalším krokem k tomu, aby jednou pivo a pivovarnictví (a věci s nimi související) byly jednou jedinou mojí radostí i starostí.

Rok 2016 tak byl možná rokem publikovaných pouhých 16 příspěvků, ale byl také rokem, kdy jsem uvařil několik kooperačních várek s českými minipivovary (a další várky domluvil). Jen tak, pro radost i pro zkušenost. Jedna z várek ve spolupráci s pivovarem Lobeč byla zároveň podporou Institutu pro památky a kulturu a jeho dárcovské kampaně Pivo PROPAMÁTKY. S Institutem dlouhodobě spolupracuji, protože jsem stále přesvědčen, že propojování minulosti a budoucnosti má smysl a obnova historických pivovarů je jedním z takových pěkných důkazů o tom, že to může fungovat. A jsem rád, že fungovalo i kooperační vaření a že na ta piva byly poměrně pozitivní ohlasy. Věřím, že rok 2017 bude v tomto směru podobně úspěšný, zvlášť, když se chystá i něco zcela nového. O tom ale zatím psát nebudu, nechte se překvapit.

Naopak ale chci psát o poznávání historie piva a pivovarnictví. Ta byla letos možná ještě víc, než v předcházejících letech tím, co zabíralo takřka veškerý můj volný čas - rozuměj čas, který jsem věnoval práci. Po opatrném otrkávání z minulých let, kdy jsem si ověřoval, co a jak mne dokáže naplňovat v prohrabování se v materiálech k dějinám pivovarnictví, jsem letos vábení objevování zapomenutého a starého propadl docela. Celý rok jsem tak každou chvíli trávil v archivech, knihovnách, ale i při prolézání tmavých a zaprášených koutů jednoho krásného historického a přitom stále fungujícího pivovaru a jeho sladovny. Pivovar se sladovnou v Benešově je moje srdcovka již od útlého mládí a těší mne, že jsem letos mohl ze tmy archivů o historii tohoto pivovaru vynést na světlo zcela nové informace a poznatky (které se brzy dočkají i patřičného publikování). Benešovským pivovarem to ale nekončí, vábení pokračuje a vypadá to, že další na řadě bude již zmiňovaný lobečský pivovar, jehož historie (nejen) v 19. a 20. století je i dnes stále více tajemstvím, než poznaným tématem.

Zmiňovaná Lobeč byla vůbec silným tématem roku 2016 a vždy jsem se sem rád vracel a budu vracet i nadále. Nejen pro vaření piva a pro historii pivovaru, ale i pro setkávání. Setkávání s příjemnými lidmi u piva a kolem piva je jednou z věcí, které si vážím nejvíce. A tak rok 2016 byl i rokem hromady skvělých akcí třeba se spolkem Lízníků. Ať se jednalo o vaření společných domovařičských várek u nás na severu, o popíjení zajímavých piv zejména v čerčanské pivnici u Škvorů, anebo o parádní prosincové Dolíznutí, kdy jsem se konečně podíval do legendárního Kuldova působiště v Mezihoří pod vápenkou. I o něm bych tu na blogu chtěl napsat, bylo málo tak příjemných chvil.

Teď jsem se ale přistihl, že asi zase nemluvím pravdu. Příjemných chvil si člověk váží pro jejich mimořádnost, ale letošní rok na takové byl tolik bohatý, že vlastně nevím, kde začít a skončit. Intenzitě líznických akcí se určitě vyrovná setkávání se s podještědským Spolkem Dubáků, který dokazuje, že i na první pohled mrtvé regiony dokáží ožít a že pivo v tom samozřejmě musí hrát jednu z hlavních rolí. Děkuji Vám za ty úžasné chvíle na Trávníčku, anebo ve Všelibicích!

Příjemně jsem se cítil ale třeba i na klasické akci ve středočeském Vojkově, na již pomalu také klasických akcích v Poděbradech a Kutné Hoře, anebo v Telči na konferenci PROPAMÁTKY o obnově a využívaní historických sýpek, kde večer samospádový soudek (zapůjčený od koho jiného než od Spolku Dubáků) s pivem PROPAMÁTKY zmizel jako pára nad chmelovarem. A symbolickou tečkou za rokem 2016 budiž pak již tradiční Partyzánské pivní setkání v libereckém Pivním baru Azyl (do kterého se se samozřejmě znova a znova rád vracím). Setkání se i potřetí skvěle vydařilo a již nyní se těším na další ročník.

Když se teď s hrůzou dívám na to, jak jsem se rozepsal, uvědomuji si jedinou věc. Rok 2016 byl pivně opravdu bohatý a plnohodnotný a věřím, že tento příspěvek je dostatečným vysvětlením toho, proč těch příspěvků bylo letos opravdu jen šestnáct. Když se nad tím zamyslím, tak si asi stále víc a víc uvědomuji, že skutečný život se odehrává jinde, než na internetu, a tak mám do dalšího roku jediné přání. Ať bude rok 2017 příspěvků jakékoliv množství, přeji si, aby těch potenciálních důvodů proč je psát, těch akcí, aktivit a setkávání, bylo co nejvíce. 

A věřím, že všechny tyto radosti se mnou budou i v roce 2017 sdílet i moji nejbližší, stejně jako v uplynulém roce, kdy pro mne byli tou stálou, neutuchající a největší podporou. Moje přaní z loňského závěrečného příspěvku se mi tak bezezbytku vyplnilo a já vím, že nechci, aby tomu bylo někdy jinak. Jen vše dobré v roce 2017 Vám přeje Pivní Partyzán.

 PF 2017 přeje Pivní Partyzán.

PIVO PROPAMÁTKY, ŽIVÁ HISTORIE A V LOBČI SE POŘÁD NĚCO DĚJE

Moje první setkání s Institutem pro památky a kulturu vlastně také souviselo s pivem. Psal se listopad roku 2011 a já se vydal na konferenci o obnově a využívání sladoven do Písku. Na konci konference, v prostředí minipivovaru Lipan v Dražíči, kde končil blok doprovodných exkurzí, jsem se dal do řeči s ředitelem Institutu, Alešem Kozákem. Zjistili jsme, že si máme navzájem co říci a že bychom mohli spolupracovat. Naše spolupráce dnes trvá již více než pět let.

 Logo kampaně Pivo PROPAMÁTKY, které bylo předlohou i etiketě našeho piva.

Postupně jsem přebral agendu pořádání konferencí PROPAMÁTKY - obnova a využívání staveb (roku 2013 např. na téma pivovary v krásném prostředí Chrámu Chmele a Piva v Žatci), tvorbu konferenčních sborníků a nejrůznější drobnější aktivity. Letos jsme ale naší spolupráci rozšířili o nový prvek - jak objemem práce, tak jeho podobou. Na jaře jsme společně naplánovali a v aktuálním čase realizujeme dárcovskou kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Pro ní jsem mj. uvařil speciální limitovanou várku piva American IPA v pivovaře Lobeč.

 Zcela zaplněný sál Chrámu Chmele a Piva v Žatci za účasti řady významných hostů
 během konference PROPAMÁTKY 2013 dokázal, že o téma obnovy a nového využití
 historických staveb je velký zájem.

Kampaň v sobě ukrývá vlastně vše, co je hlavní náplní i cílem projektu PROPAMÁTKY - informovat, propojovat a zejména pomáhat hledat nová řešení ve věci obnovy a nového využívání staveb. Zejména památek, ale i jiných zajímavých historických objektů. Jedním z nejzajímavějších způsobů, jak dát v dnešní době staré stavbě nové využití, za nadějné možnosti na trvalou udržitelnost, navíc v kombinaci s ozvláštněním regionu, jeho turistického potenciálu apod., je bezesporu i vznik nových pivovarů. Právě na pivovarech a jejich pivech obsah kampaně stojí. Kromě našeho zmiňovaného piva PROPAMÁTKY z Lobče jsme vybrali pět dalších pivovarů, které vznikly v různých historických prostorách. Navíc jsme chtěli jejich výběrem pokrýt co nejvíce krajů České republiky a také jsme měli zájem na tom, aby výsledný balíček byl pivně rozmanitý. Podmínkou bylo, aby pivovary pivo stáčely do skleněných 0,75 l lahví. Byl to trochu oříšek vše zkombinovat, ale nakonec je na světě reprezentativní výběr pivovarů, které splňují vše výše řečené a které byly ochotné kampaň podpořit.

 Pivovar Lobeč & Pivo PROPAMÁTKY (American IPA), Pivovar Falnenštejn (Podzimní
 Ale), Pivovar Hauskrecht (PH 13 Black Flek), Zámecký pivovar Frýdlant (Albrecht 
 Výčepní), Pivovar Clock (Clock 12° APA) a Zámecký pivovar Chyše (Prokop 12° Jantar).

Kampaň Pivo PROPAMÁTKY je dárcovská, nejedná se o regulérní prodej ani o žádný projekt typu pivních zásilek. Kampaň je zaměřená na všechny, kdo mají chuť podpořit dobrou věc - redakci internetového portálu PROPAMÁTKY tvoří převážně lidé, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněni na pracovním trhu. Zároveň je kampaní pro všechny, kterým není lhostejný osud historických staveb a zajímají se o jejich nové využití. V neposlední řadě je samozřejmě určena všem, kdo mají rádi kvalitní pivo, které je nakonec středobodem celé kampaně a bez kterého by nikdy nemohla vzniknout.

 Právě vzniká Pivo PROPAMÁTKY. Styl American IPA je aktuálně jedním z nejvíce
 oblíbených pivních stylů českých pivovarníků. I proto jsme ho pro kampaň zvolili:
 chtěli jsme ukázat, že i ve starých stavbách mohou vznikat moderní věci.

Pokud se kampaň rozhodnete podpořit získáte (samozřejmě kromě dobrého pocitu a poděkování) i balíček, který Vám až domů stoprocentně zodpovědným způsobem doručí přepravní společnost DPD. Za dar v minimální hodnotě 300 Kč obdržíte jednu lahev piva PROPAMÁTKY uvařenou jen pro tuto kampaň. Za dar v minimální hodnotě 1800 Kč pak balíček doplní ještě pět piv z výše zmiňovaných pivovarů (pokud dar pošlete do 30. listopadu, přijde k Vám balíček zaručeně ještě před Vánoci). Jak již bylo řečeno, jedná se v kampani primárně o význam daru, ve kterém je skryta jeho exkluzivita. Na druhou stranu, naše vlastní pivo bylo uvařeno primárně pro tuto kampaň, sběratele navíc může potěšit vlastní etiketa či tácek kampaně, který bude přiložen ke každému balíčku.

Když jsem v úvodu napsal, že naše pivo jsem uvařil v pivovaru Lobeč, nebyla to náhoda. Lobečský pivovar, a už jsem tu o tom na blogu dříve psal, považuji za symbol všeho, co si dokáže člověk představit pod pojmy záchrana historické stavby, vztah k dědictví předků, ale zejména pak jeho předání dalším generacím a jeho zodpovědná obnova a nové využívání. S Lobčí mne pojí i přátelství jak s majiteli Janou a Pavlem Prouzovými, tak se sládkem Tomášem Fenclem.

 Obnova a nové využití pivovaru v Lobči je ztělesněním poselství kampaně.

V souvislosti s Lobečským pivovarem se právě v průběhu realizovaní kampaně Pivo PROPAMÁTKY udály dvě zajímavé události. Jakoby to byla snad náhoda, ale zároveň důkaz toho, že historie není nikdy mrtvá a její poznání a pochopení je proces, který žijeme dnes a tady.

Během úprav prostoru někdejší sladovny na budoucí restauraci bylo pod nánosy odpadků a stavební suti z pozdějších období odkryto těleso archaického hvozdu. Respektive zřejmě více takových zařízení, jejichž přesná podoba a fungování je aktuálně zatím ne zcela jasná. Nález ale ukazuje, jak je pivovar Lobeč stavebně-historicky velmi zajímavým a vrstevnatým objektem - asi podobně jako každá jiná stavba, kterou dokázal člověk předávat dál a dál časům budoucím, aniž by ji navždy zcela odstranil z povrchu zemského. Je smutný osud demolovaných staveb a buďme rádi za to, že můžeme být podobným nálezům přítomni.

 Narychlo naplánované odborné konzilium nad
 odkrytou částí historického hvozdu.

Nález zcela jiného typu, ke kterému se váže můj hluboký vztah k poznávání historie pivovarů proběhl již o pár dní před tím. V čase, kdy jsem s Prouzovými akorát začal pomalu domlouvat spolupráci na výzkumu, na jehož konci by měl být výstup přinášející nové poznatky o historii lobečského pivovaru, se mi podařilo, zejména díky skvělé spolupráci se zaměstnanci Státního okresního archivu v Mladé Boleslavi, objevit a ze stínů archivů vynést na světlo kompletní stavební plány parostrojní přestavby lobečského pivovaru, které v letech 1894-1896 vytvořil přední český pivovarský stavitel Josef Rosenberg. Plánů, v jejichž existenci Prouzovi už ani nevěřili a zejména plánů (a k nim přiložených spisů), které nám přinesou řadu nových odpovědí, ale také nových otázek k zatím zcela neprobádané kapitole z dějin pivovaru.

 Z nově objevených plánů parostrojní přestavby pivovaru v Lobči z let 1894-1896 od
 Josefa Rosenberga. Zdroj: SOkA Mladá Boleslav, fond OÚ Mnichovo Hradiště.

V Lobči se stále něco děje a jsem rád, že mohu být u toho. Slova o tom, že historické stavby nejsou mrtvé, ale jsou právě naopak výzvou k pochopení jejich vývoje a také jeho nového nasměrování zde získávají nový význam. Podobný, jako získávají v Brně, Frýdlantu, Chyši, Krásné Lípě a Potštejně - tedy v místech, kde dnes působí pivovary, díky kterým byla zachráněna historická stavba a které podpořily kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Za to jim patří veliký dík. A velký dík patří samozřejmě i všem, kdo kampaň dárcovsky podpoří, anebo tak již v průběhu listopadu učinili. Jsem pyšný na to, že jsem toho součástí a věřím, že kampaň i její náplň dokážou, že to má zkrátka smysl.

FESTIVAL MINIPIVOVARŮ NA HRADĚ: SPOKOJENOST I POCHYBNOSTI

Pražský hrad jsem v době dětství navštěvoval poměrně často. Na nedalekém Břevnově před hradbami bydlela babička, u které byla návštěva příjemnou povinností hned několikrát do roka, a procházka na Hrad tak byla téměř povinností prvního odpoledne našeho pobytu tady. Rok co rok, jaro, léto i na podzim. Ty procházky mne bavily v dětství i ve vyšším věku. Když jsme ale zestárli, vícedenní návštěvy u babičky skončily a ubylo i procházek na Hrad. A vůbec jich ubylo. Minulý pátek dopoledne jsem si s hrůzou uvědomil, že sem v poslední době chodím už jen na pivo a najednou mi to přišlo hrozně líto. A tak jsem se ad hoc rozhodl, že si právě ten v posledních letech tradiční výšlap na Festival minipivovarů na Pražském hradě rozšířím i o procházku na Hradčany, nejen na Střeleckou cestu pod Letohrádkem královny Anny.

 Majestátní vstup na Pražský hrad je - samozřejmě bez těch věží - stejný již 240 let.

V krásném pátečním popoledni (je to jen můj pocit, že se - alespoň co se pátku týče - předsedou Českomoravského svazu minipivovarů stává svatý Petr?) tak vystupuji Nerudovkou a Úvozem až na Strahovské nádvoří, kde výjimečně nesměřuji do výborného Strahovského pivovaru, ale do Literárního archivu Památníku národního písemnictví (možná to někoho překvapí, ale i tady se dá bádat o dějinách pivovarnictví), abych záhy své oči i kroky otočil zpět na Hradčanský ostroh. Mohutná jednotvárná fronta Hradu namířená do, paláci všech stylů od dob renesance, obestavěného Hradčanského náměstí na mne od dětství vždy působila slovutným dojmem. Dnes se spíš pousmívám nad dětskou naivitou, ale také si všímám, že fasády většiny zdejších objektů, včetně právě Pacassiho hradního křídla z druhé poloviny 18. století, dostávají v posledních letech nové omítky a nátěry, které jsou mnohem autentičtější než ty dřívější, získané někdy v osmdesátých letech (které ale ovšem také tvořily pevnou součást mého dětství)

 Pohled opačným směrem do někdejšího předhradí, na dnešní Hradčanské náměstí.

Díky náhodnému načasování mé cesty mám šanci během průchodu Hradem zahlédnout i výměnu prezidentské stráže, se sekundujícími uniformovanými vojáky v zeleném, kteří svou nudu v ulicích zahání prorážením cesty salutujících kašírů mezi davem turistů. Davy turistů jsou nakonec i důvodem, proč své hradčanské intermezzo záhy směřuji do Královské zahrady, kterou si dodnes pamatuji čerstvě znovuotevřenou někdy hned zkraje 90. let, kdy jsem ten okamžik (pořád v tom dětském světě) vnímal jako přelom něčeho hrozně důležitého. Královská zahrada je i dnes oázou klidu uprostřed shonu velkoměsta, a tak i já příjemně rozpoložen doplouvám v půl druhé k branám 5. Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě.

 Královská zahrada je nejen oázou klidu, ale i místem,
 kde je možné se pokochat podobnou pětiletkovou remi-
 niscencí. Zde konkrétně hrubě pseudorenesanční úprava
 sgrafit Míčovny po požáru z 50. let 20. století.

Letos jsem se poučil z loňského roku, kdy fronta po 14. hodině zabrala skoro celou první hodinu doby konání festivalu (a i letos byl vstupní stánek jen jeden), a v tento čas u brány čekalo pouze pár nadšenců. Uvnitř pak probíhaly poslední přípravy, aby akce těsně před druhou hodinou mohla vypuknout. Je asi zbytečné zde plýtvat slova o něčem, co je opakovaně propíráno na všech pivních webech, pozornosti se tomu dostává i v celostátních médiích a i na tomto blogu se o tom několikrát psalo. Jedině je snad na místě tohoto blogu připomenout, že ač se letos akce konala již popáté, tak za partyzánské účasti pouze počtvrté, neboť ročník 2013 nám kolidoval s naší krásnou návštěvou v Lotyšsku (jinak bychom tu ale byli určitě taky pětkrát :) ).

 5. festival minipivovarů na Pražském hradě je těsně před vypuknutím.

Letos se sešlo papírově 66 pivovarů s 132 vzorky. Jako vždy někdo nepřijel, jako vždy byly nějaké změny a jako vždy byl k ruce notýsek, kam si mohl degustující zapisovat své postřehy. Já ho letos poprvé ani nevytáhl z kapsy. Snad po zkušenostech z minulého roku, kdy mi neseděl snad jediný ochutnaný vzorek s tím, co v něm bylo inzerováno (samozřejmě přeháním!), anebo jen proto, že jsem si zkrátka nechtěl krátit čas poznamenáváním křížku "nechutnalo" a fajfky "chutnalo".

 Hádanka pro chytré hlavy: sládek kteréhože českého
 pivovaru kontroluje, co o nich napsali ve festivalovém
 průvodci? ;)

Mířil jsem tentokrát prostě jen za tím, co mi mělo chutnat. Nevím, zda je to jen můj problém, že mi 99% vzorků opravdu chutnalo, ale asi je to tím, že letos jsem šel výhradně již jen na jistotu. Negativní jistoty jsem vynechal a do neznámých vod se nepouštěl, snad s jedinou výjimkou, kdy mi potštejnský Kuba Sychra (samozřejmě nikoliv z vlastní produkce!) vrazil k ochutnání pod nos odporně smrdící cosi, co v chuti bylo nakyslé a pro kriticky-pivní společnost uvádím, že se v tom objevil i nezbytný diacetyl. Ono je to možná dané tím, že ten současný boom minipivovarů je tak veliký, že už nemám potřebu se do těch nepoznaných vod pouštět právě tady na Hradě, kde si mohu zopakovat minulé úspěchy, anebo zkusit něco nového od prověřených. Pokud beru některé omyly nových malých pivovarů za něco specifického, rád se nechám zmýlit přímo na místě, u komína, kde to poutník může brát za součást místního svérázu. Na tak prestižní akci, jako je festival na Hradě, navíc obvykle zcela mimo region, se to dá ale vnímat již jen jako nepochopitelná urážka mířící, no, na kanál.

 Za chvíli se zde bude více než tísnit tisícovka milovníků piva.

A tak jsem si pochutnával. Mimo jistotu jsem se pustil vlastně jen v případě zahraničních hostů, kteří byli tentokrát tři, všichni z Polska. Konkrétně pivovary Ale Browar, Pinta a Maryenzstadt. Věřím, že nikoho neurazím, pravda, každý preferuje asi něco jiného, ale polské pivovary u mne na celé čáře nechaly kompletní české portfolio před nimi za sebou (slovní hříčka budiž odrazem rozestavení stánků na festivalu). A popravdě, já k nim nešel ani jako k nějaké nedostupné záležitosti z daleka, ale proto, že jsem očekával úspěch. Nejen kvalitou piv, ale i částí nabízeného portfolia (či pohledem na jeho v materiálech prezentovanou kompletní nabídku) jsou dnes malé polské "craftové" pivovary tím, kdo hraje v originalitě a tvůrčí odvaze prim. U nás asi pořád ještě víc rezonují témata tradic, světlého ležáku, anebo "moderně" tisíce možných způsobů uvaření American IPA. Svým způsobem je to dáno asi i historickým vývojem našeho pivovarnictví, určitě to není nic, na co by se dalo koukat černobíle, ale. Ale mě to každopádně přijde trochu škoda, a čest výjimkám, které u nás tento stín překračují - na hradě jich moc nebylo.

 Povinná fotka, bez které by tato akce neměla smysl.

Abych ale nepůsobil sklesle, já byl ale i jinak skutečně spokojen. Nemám rád povzdechy nad klesající úrovní českého minipivovarského světa, tak se to pokouším vyvažovat tou pozitivnější notou. Tolik dobrých piv na jednom místě jsem už dlouho nepotkal. Všechny ty ležáky, tisíc podob American IPA a k tomu jako bonus pár skutečně zajímavých (a navíc i dobrých) kousků (mám sem ta klasická jména opět psát? - myslím, že ne) člověka koná tak šťastným, že nakonec skoro zapomíná fotit a raději se družně baví. Ať se sládky a zástupci pivovarů u stánků, anebo přáteli a někdy i neznámými či čerstvě známými u skleniček, které letos zase vypadaly jinak, zmenšily se a mně konečně na popáté přišly naprosto super. ;)

Setkat se, být viděn, probrat vše důležité, nasát atmosféru, která se v průběhu dne mění od brzkého slunečného střízlivého odpoledne, přes jako blesk proletivšího podvečera s degustačním vzorkem za vzorkem, až po padající šero nastávajícího večera s opileckým šlapáním si na jazyk, které k takové akci zkrátka, ať chceme nebo ne patří.

 Nejlepší sládková a sládek, které jsem toho dne potkal. ;)

Až mne překvapilo, že si organizátoři festivalu trochu stěžovali na článek v novinách, který mluvil o opíjení na Hradě, aby těsně před koncem zvali na slovíčko na pódium, s flagrantním upozorněním na jeho stav, poněkud podroušeného borce ze zahraničí (omlouvám se, že mi uniklo, kdo to byl, v tu chvíli jsem byl po střídmém degustování ve stavu jeho podobném). Tento zvláštní druh schizofrenie na některých pivních degustačních akcích, které se tváří jako součást vysoké kultury (ač všichni víme, že alkohol zkrátka opíjí a i pivo pité po malých vzorcích v jakémkoliv množství jakbysmet) mi příliš nesedí (a je skutečně věcí každého z nás jak se s jeho zkonzumovaným množstvím i stavem, které přináší, dokáže a umí popasovat).

Popravdě, letos mi toho ale na Hradě nesedělo nějak víc než dřív, možná jsem to jen tentokrát vnímal nějak víc. Křečovitý humor jednoho z moderátorů na pódiu mi byl tak cizí, že jsem se při vstupech pivovarských raději držel dál, abych je neslyšel. Ono vůbec rozhovory s pivovarskými bez špetky jakékoliv invence, považuji za největší slabinu akce. Prostor mezi stánky byl letos tak nacpaný, že už to hraničilo se zdravým pohybem a možnost umýt si sklo byla i letos opět krutě omezená. Řada - zejména starších lidí - si stěžovala i na malou možnost pohodlného posezení.

Na druhou stranu to k té akci beru a už jí tak i vnímám. Organizátoři akce nic víc neslibují, její účastníci z předchozích let ví, jak to zde chodí (a byli by asi idealisté, kdyby si mysleli, že to může být příště jinak) a nově příchozí jsou do dalšího ročníku poučeni, a tak vstupné na akci platí s tím, že zkrátka ví, do čeho jdou. Navíc vstupné minimální, zcela korektní a nabídce odpovídající (což je možná ještě slabé slovo).

Třetí pohled mne ale neodbytně nutí k trochu kacířskému zamyšlení, zda to organizátorům za to pořád ještě stojí a zda to tady má opravdu i v dalším roce ještě cenu. Hrad zřejmě větší plochu k pronajmutí za rozumný peníz nenabízí (fabuluji), a tak se lidé budou muset mačkat, možnosti vybudování nějakého zázemí jsou zřejmé také komplikované, anebo v tom místě neúměrně drahé. Licitování to musí být asi náročné, když jsou potom jak návštěvníci, tak zejména zástupci pivovarů, pořadateli na sklonku akce trochu zbytečně direktivně peskováni, ať odrazí výčepy a lidi rychle, rychle pryč "nebo dostaneme od hradu velkou pokutu". Vím, je to ohromný závazek prestiže zrovna pro minipivovary, že jejich festival se koná právě na Pražském hradě. Ale je to úplně nutné?

Neměly by se české a moravské organizované minipivovary - už jen z pozice podstaty své věci - setkávat někde jinde, na nějakém méně ješitném, ale o to více v souvislostech společensky akceptovatelnějším místě? Bojím se, že ani argument, že lokalita formuje (jak jsem ještě předloni sám zřejmě chybně předjímal) paradoxně i vzhledem k osobě, která dnes právě Hradu vládne, zcela neuspěje.

 Cesta domů večerní Prahou byla i příležitostí o přemýšlení o smyslu akce, se kterou jsme
 se před okamžikem rozloučili.  

Pivní Partyzán se i po čtvrté vracel z Hradu spokojený. Ne proto, že se mohl během ochutnávání piv koukat na věže katedrály sv. Víta, ale proto, že mu několik desítek českých (a polských) minipivovarů nabídlo skvělé vzorky svých piv, díky kterým věděl, že české minipivovarnictví má být zkrátka na co pyšné. Zároveň mu ale celou cestu podmanivou podvečerní Prahou domů vnukala do hlavy myšlenka, že více či méně příjemně připitý - ale hlavně úplně stejně spokojený - by se vracel i z jakéhokoliv jiného místa a na Hrad by si příště zašel již jenom na cílenou procházku za památkami, popřípadě za naivním dětským snem o tisícileté české státnosti.

To bych možná ale po svazu minipivovarů chtěl, aby byli moc velcí Partyzáni. ;) Každopádně i za letošní festival mu samozřejmě patří veliký dík.

PARTYZÁNŮV ROK 2015

Už je zase konec a já vím, že sem musím něco napsat. Bilanční články jsou tady na blogu již tradicí. Loni stejně jako na konci roku 2013 jsem si přál, aby byl následující rok úspěšný alespoň tak jako ten minulý. Ale já vlastně teď vůbec nevím, jak se taková úspěšnost měří a zda-li to je vůbec možné? Jaký byl tedy Partyzánův rok 2015?

Bezesporu byl jiný než ty předchozí. Nehovoří o tom jen počet vydaných článků, ale i jejich obsah, zaměření. Přestože byl celý rok zase nabitý událostmi, zážitky a vším, času, síly a i nálady psát nebylo letos tolik. Nikdy dříve se mi nenahromadila taková zásoba restů, které (pevně věřím) někdy na blog dopíšu. Psal jsem hlavně tehdy, když jsem opravdu chtěl, kdy mne něco popostrčilo a psal jsem zejména osobněji laděné příspěvky ze života.

I přesto se čtenářská základna blogu i letos rozrostla, navíc na blogu vyšly i dva příspěvky, které svým počtem přečtení výrazně převýšily běžný poklidný běh jeho života. Oba, i když každý úplně jiným způsobem, překročily i uzavřenou hranici stále okrajové pivní komunity. Oba zároveň nemohly stát tématem a pojetím dál od sebe. Na jedné straně glosa k zamyšlení o vykutálené kampani k pivu Patron, na straně druhé nekrolog za pražskou pivnici Kácovského pivovaru "U Klokočníka" spadající primárně právě do kategorie těch příspěvků ze života.

Život a pivo jsou v případě Pivního Partyzána synonyma, a asi i proto takových článků bylo nejvíc. A není se ani co divit, když jsem tady na blogu loni vyjádřil přání se co nejvíce u piva potkávat. Ať už v krásném Posázaví, kdesi v podhůří Jizerských hor, anebo třeba v bohem do letošního roku pivně zcela zapomenutých Teplicích.

Do Teplic jsem se vracel vůbec rád, zdejší úkaz Pivovaru Monopol mám tajně schovaný jako hlavní událost letošního roku (tak a teď už to tedy víte). Kombinace skvělého prostoru, osvícených majitelů a entusiasmem nabité sládkové dal dohromady koncert na který chodím často a opravdu s potěšením. Rok 2015 ale nebyl jen objevem teplického Monopolu. Rád jsem se vracel i do Lobče, kde konečně spustili vedle té zrekonstruované industriální nádhery i minipivovarský provoz, anebo do malebného Podještědí za partou bláznů kolem znovuobnovovaného Beranova hostince.

Místo si ale zasloužily i ohlasy z výletů, které si to, no, zkrátka zasloužily. Na zimní parádní seznamovací výlet do Bamberka zosnovaný Čižickým Bizonem vzpomínám doteď, stejně jako na jarní návštěvu pod kácovským komínem, kam jsem zajel léčit žal nad uzavřeným Klokočníkem. Podzim naopak otevřel nádherný výlet na jižní Moravu za známými na neznámá místa, který byl ale primárně motivovaný pracovně, nebo podobně motivované, ale i přesto nadkrásné, Košické listopadové intermezzo (z něhož report snad přinesu po Novém roce, zaslouží si to!)

Psal jsem to tady již několikrát, že se snažím kombinovat koníček a práci do jednoho fungujícího celku. Ne vždy to jde samo, občas to skřípe, ale i letos se mi to, myslím, celkem dařilo. A pokud ne, tak se omlouvám za to menší množství článků, které možná bylo způsobeno i na úkor jiných výstupů. Ale jiné to nebude. Vím, že přicházející rok s sebou přináší nové výzvy a nové příležitosti k realizaci. Uvidíme, co se povede, třeba se tu něco objeví i na blogu, aby to prolínání fungovalo opravdu oboustranně.

Rok 2015 byl zkrátka ve všech ohledech jiný a jiný byl i svět "za oponou". Pivní Partyzáni udělali několik zásadních kroků, které změnily jejich veškerý dosavadní i nadcházející život a zároveň přinesly mnohem menší množství volného času než byl dříve (on někdy byl?). Kroky, které byly spojeny i s pátým (a také snad definitivně posledním) stěhováním našeho Domácího pivovaru Partyzán. Ten v nových prostorách oslavil v polovině listopadu komorně pět let své existence, aby si to tak trochu dodatečně vynahradil o měsíc později ve velkém okruhu přátel a známých na i letos více než vydařeném Partyzánském pivním setkání.

Když o tom teď tak přemýšlím, tak ten rok byl určitě úspěšný. Ať to znamená cokoliv. Vždyť co může být menší známkou úspěchu než to, že tu teď na to všechno, na všechna ta setkání, povídání a (více či méně) drobná opití vzpomínám s úsměvem na rtech. Do roku 2015 jsem vstupoval s jediným osobním předsevzetím. Přál jsem si, abych mohl co nejvíc času, co jen to půjde, trávit s rodinou. A to se mi beze zbytku vyplnilo. Takže ten rok zkrátka úspěšný byl a věřím, že i proto mi čtenáři těch pouhých 26 letošních příspěvků prominou.

A co si přát do dalšího roku? Není nic krásnějšího, když přání a touhy zůstávají konstantní. Jen vše dobré v roce 2016 přeje čtenářům blogu Pivní Partyzán.

 PF 2016 přeje Pivní Partyzán.

JAK JSEM SE STAL LÍZNÍKEM

O Líznících jsem věděl už dávno. Jakby ne, však v mé oblíbené benešovské Melodii měli 10 % slevu na konzumaci, jejich sídlo jsem měl takřka za kopcem a navíc s jejich panem předsedou (neboli velkým lízníkem; edit: vrchním lízníkem!), Kuldou jsem se často potkával na nejrůznějších pivních místech. Činnost spolku mi byla sympatická, Kulda taky, a tak jsem už dlouho uvažoval nějaké jejich akce se zúčastnit a také vstoupit. Nakonec to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

Líznícké akce se konají všelikde, ale rozhodně nejvíc určitě v Mezihoří, kde spolek a Kulda sídlí. Ano v tom Mezihoří za Chlumem u Ješovy vápenky. Mám to tam skutečně co by kamenem dohodil, když jsem na návštěvě u mojí mámy v krásném Posázaví, ale nikdy mi to tam zkrátka nevyšlo. Ani nevím proč, čas, jiné povinnosti. Těžko říci, líznické akce v Mezihoří musí být určitě super, však o některých i Rosťa Kloubek, také člen spolku, napsal nějaký ten pěkný report.

 Mezihořská vápenka.

V Mezihoří je přece krásně i tak samo o sobě. To místo jsem měl rád od dětských let, kdy jsme chodili na školní výlety do dnes už poněkud zarostlého a mizejícího vápencového lomu naproti vápence. Později se přidala i láska k technickým památkám a industriálnímu dědictví. Mezihořská vápenka je trochu méně známou sestřičkou ve stínu jiných dochovaných vápenek pacoldova systému. Ono vůbec celé Mezihoří, resp. jeho čtvrť u vápenky je trochu skrytá ve stínu. Chlum ani Trkotín nejsou žádné hory to ne, ale to zapomenuté mělké údolíčko, jehož zástavbu tvoří takřka jen někdejší dělnické domky zaměstnanců a zázemí vápenky, má své neopakovatelné kouzlo. Tam se musí i krásně být a pít!

Víte, já mám už delší dobu takový sen a věřím, že se mi někdy v budoucnu splní. Představuji si, jak se večer potkám s Kuldou u něj pod vápenkou, polízneme něco málo domácích i cizích vzorků, pokecáme a. A já se pak vydám do Čerčan. Sním o tom, jak jdu vlahou letní nocí úplně sám tou cestou přes Chlum, samozřejmě patřičně opivěný - takové ty chvíle, kdy je člověku jedno všechno na světě. Zatím se mi to nesplnilo, ale já vím, že se s Kuldou jednou v tom Mezihoří potkáme a že si tu noční cestu hvozdy pod Chlumem dám.

 Krajina Posázaví z Čerčanského chlumu.

A teď je to jasné. S Kuldou jsem se v Mezihoří zatím nepotkal, tak jaktože a kdeže jsem se mohl stát Lízníkem? Ono to bylo dílem několika náhod, ale nakonec se vše odehrálo takřka v kraji, který tak dobře znám, ale zároveň v jeho končinách, kde jsem nikdy nebyl a kam jsem se chtěl hrozně moc dlouho podívat. Díky četbě knih regionální literatury jsem věděl, že nabízí řadu zajímavostí. Ten trochu opuštěný, zapomenutý, starosvětský kraj se rozprostírá v jihovýchodním cípu benešovského okresu. Celý samozřejmě pod dohledem v podzimním hávu oděného a legendami opředeného Blaníku. Mé všechny dosavadní cesty sem (a věřte nebo ne, ale i motivovaných pivovarnictvím, ač tu v současnosti žádný pivovar neexistuje) končily nejdále v Louňovicích.

A tak slovo dalo slovo. Víkend na přelomu října a listopadu se konalo líznické setkání u Fida na chalupě ve Slavětíně a my byli zrovna v Posázaví. To by byl čert, abych ten krásný tajemný kraj kolem Načeradce konečně nenavštívil! Navíc, když si člověk chce každou chvíli zpříjemnit nějakým výletem - byl by hřích to nevyužít, když se i počasí tu sobotu tak krásně vydařilo!

 U Fida ve Slavětíně. Ve stodole se vaří, venku se strhávají zbytky uschlého chmele.

Po cestě tak obdivujeme nově nádherně opravené budovy někdejšího lihovaru v Postupicích (je krásné vidět, že už i v těch nejmenších městečkách se i industriální dědictví dostalo mezi hýčkané stavby), ale i tajemné ruiny chotýšanského zámku s někdejším parkem pod vrstvou žlutého listí. Zajeďte se tam, prosím, také podívat, než spadne - ruiny jsou to romantické a krásné, ale zahraniční developer by si místo nich asi raději představoval něco jiného. Stejně jako místo zdejšího pivovaru, později lihovaru. Je to ostuda, že naše společnost ještě stále dovolí něco takového.

 Bývalý postupický lihovar.

Benešovsko a Podblanicko se nikdy nevymanilo z provinčního zemědělského područí. Nerostné bohatství nebylo, ani další zdroje, železnice logicky taky moc ten kraj neproťala, a tak drobné výrobní podniky potravinářského či zemědělského průmyslu zůstávají, co se industrializace týče, jeho doménou, často ještě jako pozůstatek předindustriální výroby. Měli bychom si podobných staveb vážit, patří k charakteru krajiny i sídel v nich položených. Pokud se navíc vše pěkně povede jako třeba ve zmiňovaných Louňovicích, může i takový pivovar tvořit pěknou součást místního panorama.

 Louňovické panorama s Velkým Blaníkem v pozadí. Bývalý pivovar je vpravo.

Když jsem tu zmínil cesty motivované i pivovarnictvím s tím, že tu žádný pivovar není, tak vlastně lžu. Kdyby tady žádný nebyl, neměla by naše cesta smysl. Nejeli jsme jen na sraz Lízníků, ale také se podívat na to, jak to Fido ve svém domovárku vaří. To bylo ale v plánu až na neděli, sobota večer měla patřit zábavě, ochutnávkám piva a potlachu. A to se vydařilo. Dorazil i Rostík s kamarádem Martinem, poznal jsem řadu nových lidí a ochutnal hromadu nových piv.

 Šrotujeme na zítřejší várku. Trochu nahrubo, nemyslíte? ;)

On každý Lízník má totiž povinnost z cest dovézt ostatním lahev k ochutnání. Tato část večera pro mne byla ale trochu náročnější, protože jsme byli nuceni v rychlém sledu ochutnávat řadu průměrných až podrpůměrných až zcela průserových piv prakticky napříč světem, ale zároveň ze zemí, které nabízejí mnohem víc. Hned jsem začal být chytrý. Prosil jsem Kuldu, ať zařadí do inovovaných stanov sdružení klauzuli, že každý Lízník by měl mít schopnost kritického úsudku a patřičného hledání kvality v navštívených zemích. Prý by to lidi nezvládali. Nevím, u Lízníku (sic!) bych to považoval za podmínku toho, že vstoupí. Pokusím se jít sám vzorem.

 Ochutnávání v plném proudu. Aktuálně tuším Albrecht IPA z Frýdlantu.

Ano je to tak, podepsal jsem. A nejen já. Přihlásila se i paní Partyzanová a ručkou namočenou do sladiny druhý den vařeného Fidova polotmavého výčepního se ke sdružení přidal i náš malý Partyzán.

 Sladinou stvrzený podpis Mikuláše mezi Lízníky.

Možná mi teď zpětně přijde až trochu škoda, že ty Líznické klauzule neobsahují i povinnost absolvovat minimálně jednou ročně návštěvu u Kuldy v Mezihoří. Přestal bych se kroutit, hledat výmluvy, poručil bych času i okolnostem a věřte tomu, že bych za tím Kuldou do Mezihoří konečně zajel. Ta vysněná opilecká cesta přes Chlum zpátky do Čerčan je totiž tak nádhernou povinnosti, že bych si v tomto směru nechal klidně diktovat. A od tak přátelských a do života a piva zapálených lidí jako je Kulda bych na nějaký ten diktát snad dokázal i přivřít obě partyzánské oči.

A tak jsem se stal Lízníkem.

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 1.: ŽÍT, PÍT A VAŘIT PIVO VČERA I DNES

Zřejmě se tady na blogu budu opakovat, ale čas už zase není mým přítelem. Další měsíc bez napsaného příspěvku za mnou ve mne vyvolává podivnou směs smutných myšlenek. Kdyby alespoň nebyla témata, zážitky a nic, o čem by se dalo psát, pak bych to chápal. Ale ona to není pravda. Navštěvované pivovary, zajímavé zážitky s lidmi kolem piva a u piva, hromady novinek v životě Pivních Partyzánů, které už zkrátka s pivem nějak tak musí souviset. To všechno by si zasloužilo, aby získalo otisk tady na blogu. Vždy jsem se o ty věci rád dělil. A dělil bych se rád i nadále, kdyby to jen šlo. 

Všechno souvisí se vším a mám někdy pocit, že život jde ve vlnách. Jednou je času hromada a pak najednou se navrší všechno na sebe. Ne, kecám, nějak si marně nemohu vzpomenout, kdy jsem měl naposledy hromadu času. Na druhou stranu je toho teď ale nějak víc. Práce, škola (naštěstí oboje v mnohém s pivem související), výchova malého Partyzána a v neposlední řadě i další stěhování nás i našeho Domácího pivovaru Partyzán - věřím, že již definitivně poslední. Pivní Partyzáni zakotvili a i tato nová starost se podílí na pauze na blogu. Chuť psát až příliš často sráží únava a vyčerpání a od 18. srpna, kdy jsem psal, že nejen v Teplicích je život fajn tak zde zela veliká díra. A co se dá udělat s tím jak to napravit? Najít v sobě sílu, čas a překonat se i v tom šíleném životním běhu k tomu, abych se o nějaký ten zážitek podělil? Ano, ale to nestačí. Ten zásadní potřebný krok často musí přijít zvenku - od čtenářů blogu, často pro mne do té doby zcela anonymních, kteří mne svým zájmem o jeho čtení posunou dál, že prostě psát musím. 

A tak píšu. Sice s malým, ale věřím, že pochopitelným zpožděním. Píšu a chci psát o jedné poměrně dlouhé návštěvě na jižní Moravě, motivované řadou okolností, které ale tentokrát všechny souvisely s pivem a vším, co se kolem něj točí. Související s pivem, avšak každá trochu jinak. Pojďte se tak nyní se mnou vydat v několika příspěvcích na výlet mezi zážitky posledního zářijového víkendu roku 2015. Pro Pivního Partyzána byl opravdu velmi prodloužený, ale o to víc na zážitky bohatý. A hlavně, hlavně během něj přišel ten správný podnět od čtenářů.

 Hrad Špilberk.

Hlavní důvod, proč jsem vůbec ve čtvrtek 24. září brzy ráno mířil směrem Brno byla konference "Historický vývoj pivovarů, pivovarských provozů a technologií v Českých zemích" uspořádané ve spolupráci Muzea města Brna a Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského v rámci doprovodného programu výstavy Žít pivo. Ta probíhá od června až do konce roku na hradě Špilberk (kde se konala i konference). Akci jsem bral nejen jako příležitost prezentovat svoje téma, ale potkat se i s dalšími podobně zaměřenými badateli, potkat nějaké známé, nové poznat, nabýt nových informací. Předem mohu říci, že vše se mi splnilo. Byl jsem rád, program na ten víkend jsem měl jasný již dlouho dopředu, když jsem se zjara na konferenci hlásil s příspěvkem o benešovském pivovaru, respektive pivovarech (nejen v Benešově, ale i na Konopišti). Tehdy, při začátku pro mne poměrně banálně vypadajícího výzkumu, jsem ale netušil, jaký bič jsem si na sebe upletl. 

 Plakát výstavy Žít pivo.

Při zjišťování nějakých informací o tématu, které jsem jednomu mému s (věcí obeznámenému) známému označil s obavou jako již zcela vyčerpané, narazil na jisté nesrovnalosti a můj výzkum nabral zcela nový směr. A nový směr nabral i obsah mého příspěvku do Brna, který jsem tedy stále věnoval pivovarům na Konopišti a v Benešově, ale jednalo se nečekaně spíš o prezentaci nových zjištění o doposud nereflektovaných či chybně interpretovaných skutečnostech. I to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem neměl čas psát na blog. Můj volný čas jsem trávil v archivech, v terénu, anebo tříděním toho, co jsem vypátral. V Brně jsem tak mohl prezentovat první dílčí výsledky s tím, že popravdě jsem teprve úplně na začátku. No, ještě to asi bude zajímavé, asi to ještě potrvá, ale těším se, co bude na konci. A také věřím, že tím moje psaní tady neutrpí už tolik, jako během letošního srpna a září.

Brněnská konference splnila opravdu moje očekávání a celá se nesla ve velmi příjemném duchu. Stála za tím nejen velice přátelská atmosféra a velmi dobře zvládnutá organizace, za což patří celému týmu pořadatelů velký dík, ale i komorní prostory přednáškového sálu a pak samozřejmě lidé a jejich prezentace. Na akci se sešla opravdu široká řada velmi zajímavých referátů, které pivo řešily ze všech možných pohledů - od historie jednotlivých pivovarů, přes obecnější témata z dějin piva až po výsledky stavebně historických průzkumů. Tomu pak odpovídalo i složení přednášejících a díky jeho heterogenitě probíhaly i zajímavé diskuse. Jak přímo v sále, tak poté v kuloárech, kam se většina debat přelila. Ve večerních hodinách pak i k sudu naraženého 10° světlého piva Špilberk z progresivního brněnského minipivovaru Hauskrecht, který byl partnerem celé akce a jehož sládek a spolumajitel v jedné osobě, po němž nese pivovar jméno, byl celé dva dny akce přítomen v konferenčním sále. Druhý den konference byla navíc v rámci doprovodného programu v pivovaře domluvena prohlídka, o které se zmíním v samostatném příspěvku.

 Zaplněný sál poslouchá referát Ivana Peřiny z libereckého NPÚ.

Doprovodný program jinak tvořila ještě podvečerní komentovaná prohlídka výstavy Žít pivo. Výstava je velice pěkně zpracovaná jak po stránce grafické, tak po stránce nápadité instalace i vlákna jejího libreta. Tak nějak si představuji moderní uchopení prezentace tradičního tématu. Výstava samotná se nezabývá jen obecnými dějinami piva a pivovarnictví, ale jejím ústředním tématem je zejména vztah města Brna k těmto fenoménům. Myslím, že toto se povedlo.

 Moderní koncepce výstavy.

Jediné, u čeho jsem se osobně trochu pozastavil byla expozice interiérů dvojice hospod z doby první republiky a z období normalizace. Ne, že by nebyly autentické, o to nešlo, jen nějak nechápu tu stálou fascinaci (ať pozitivní či negativní) těchto dvou období a jejich vzájemné prezentování (nebyla to nakonec také první taková expozice, kterou jsem navštívil). Výstava jako celek ale funguje, narazíte na ní na nejrůznější vychytávky a určitě jí doporučuji (pokud jste tak zatím neudělali) k návštěvě.

 Prvorepubliková pivnice očima kurátorů výstavy Žít pivo.

Nelitoval jsem toho, že jsem do Brna vážil cestu. Konference se opravdu vydařila a jen říkám: víc takových akcí. Potěšil mne příjemný pokec se starými známými tvářemi (zdravím), tak seznámení s novými lidmi. Dlouhá výměna názorů proběhla například s jedinými zahraničními návštěvníky konference z polské Svídnice a Krakowa a potěšilo mne i seznámení s velice sympatickým týmem organizátorů v čele s Petrem Holubem z Muzea města Brna. Akce ukázala, že pivo se dá nejen pít, ale i Žít a pokud měla být konference doprovodným programem stejnojmenné výstavy, nedělala jejímu jménu určitě ostudu.

 Není co dodat. :D (z výstavy Žít pivo)

Další díly miniseriálu z výletu na jižní Moravu zde:
Díl 2.: Parní pivovar Hauskrecht
Díl 3.: Dobré pivo v Uherském Hradišti i v holíčském Wywaru

ÚSPĚŠNÝ TÝDEN PIVNÍ REVIZE

Některé články na blogu jsou pouze o novinkách, některé jsou naopak o vzpomínkách. Někdy se ale člověku sejde najednou tolik zážitků, které nejsou ani o jednom. Jsou zkrátka a jenom dokladem toho, že opakování je matka moudrosti a že je dobré se na některá místa vracet, oživit si zážitky, zjistit, zda to tam, kde se mi dříve líbilo funguje pořád tak a naopak, zda tam, kde jsem nebyl spokojen, se třeba něco nezměnilo. A právě minulý týden byl jedním z takových. Nečekaně nabitý a nečekaně plný samých pivních návratů a takových malých inspekcí. Týden pivní revize.

A všechno začalo vlastně už páteční večer po Festivalu minipivovarů na Pražském hradě. Přestože jsem měl v plánu po něm hned valit na kutě, neboť mne druhý den z rána čekaly výjimečně nepivní povinnosti, nakonec jsem musel změnit plány. Přítomnost Míry Dobeše v Praze a naše společná touha navštívit znovuotevřené Dno Pytle tak moje kroky zavedly nikoliv do postele, ale na pražské Vinohrady. Právě tam, hned u zastávky tramvaje Vinohradská tržnice se v současnosti tento zajímavý pivní podnik nachází.

 Večer u výčepu v novém Dnu Pytle.

Někdejší miniprovoz v Kateřinské ulici mi povětšinou pro svou mírnou odlehlost unikal a od časů, kdy jsem tam vítal pravidelně při závozech frýdlantského Albrechta se mi tam podařilo dostat jen asi jednou nebo dvakrát, což mne hodně mrzelo. Za prvé mi seděl koncept podniku, kde mohl člověk ochutnat zase něco jiného, než v ostatních pražských ochutnávkových pivnicích. Navíc s pány z obsluhy byla vždycky velká prdel (omlouvám se za toto slůvko, ale k nim zkrátka tak nějak patří). A v těchto dvou věcech se nic nezměnilo. Jinak ale snad všechno.

Ze starého Dna Pytlíku se stalo opravdu regulérní Dno Pytle s členitým prostorem stylové (bavorské :) ) pivnice v tmavém dřevě s několika desítkami míst k sezení. Věřím, že i v těchto rozšířených prostorách se bude dařit a bude stále plno, v ten páteční večer bylo zaplněno solidně. Nakonec se na nás s Mírou nabalila celkem velká parta včetně Peťky a Hawrana z Domácího pivovaru Rabiát, a tak zabíráme jeden velký stůl v zadní místnosti a objednáváme samospádový Kellerbier z pivovaru Hummel. Asi bych to měl nazvat spíš "první dojmy", protože nefiltrovaný ležák do sebe celkem rychle házíme, s Mírou prohazujeme navíc nějaká ta slova s Dušanem a jeho kolegyní za výčepem a už valíme dál. Hold hrozba ranního vstávání je veliká. Rád se sem vrátím, tahle revize se povedla.

 V kamenině Kellerbier od Hummela.

Nebyl bych to ale já, abych si noc ještě neprotáhl, a tak s dvojicí Rabiátů ještě zaskakujeme na obligátní zahrádku Napalmu. Tady klasicky zábava v plném proudu, netradičně se podává Gambrinus z patentních lahví (hahaha!) a já to naštěstí mám "domů" tentokrát skutečně za roh. Už ani nevím, co jsem tady pil, ale Gambrinus ani Patron to skutečně nebyl, ale i díky nalomení větší části osazenstva včetně majitelů podniku z Hradu se tato rychlá zastávka povedla taky na jedničku.

 Napalmě nepřešli na Gambáč.

Pracovní víkend, trávený ale naštěstí v kraji mého mládí na Benešovsku, pak přináší tři zprávy - dvě mě již známé a jedno velké překvapení. Přímo v Benešově, postrádajícím už více než dva roky Pivní bar Melodie, lze ještě stále zajít na dobré pivo. Klasická restaurace U Zímů má kromě PPproduktů na čepu vždy něco navíc, minimálně nefiltr z Kácova a někdy i něco v ledničce. Já měl při sobotním večeru štěstí tady ochutnat Witbier z Černé Hory. Nebyl vůbec špatný, škoda, že akorát končil sud, takže jenom jeden. Druhým faktem z Benešova zůstává, že pátá cenová pivnice Na Formance zůstává věrná své pověsti i vynikajícímu Ferdinandu 12°, jehož sud tady nekončí snad nikdy. Jo, co my se tady toho kdysi napili. A to překvapení? V neděli odpoledne, konečně v čase zaslouženého volna, vyrážíme na jedno rychlé na zahrádku ke Škvorům. Tradiční podnik čerčanského pohostinství v sousedství zdejšího kultovního kina vždy nabízel mj. dobrý Ferdinand. O to víc mne šokovalo osm piv na čepu, včetně světlé 12° a tmavé 14° z Kouta či ejlu od Kocoura. Navíc i něco málo zajímavého v ledničce. Výčepáka jsem nezpovídal, kdo by na to měl v tom nedělním odpoledni taky náladu, že, ale zřejmě to vypadá, že vícepípová kultura již zasáhla i Čerčany. Nepotkáme se tady někdy, milovníci Posázaví? Co Kuldo? Co Rostíku?

 Bouřka se valí na Čerčany i na příjemnou zahrádku U Škvorů.

Čas i povinnosti jsou neúprosné, a tak mne od úterý čeká další maraton nepivních záležitostí, které ale musím, stůj co stůj, spojit s nějakým tím pivním zážitkem. Od úterý do čtvrtka trávím čas v Lokti, kde se koná 14. konference Stavebně historického průzkumu pořádaná místním Národním památkovým ústavem a sdružením Svorník. Téma Roubené a hrázděné konstrukce historických staveb si nesmím nechat ujít, kor, když na akci mířím jako zpravodaj Institutu pro památky a kulturu, o.p.s.

Naštěstí mezi Posázavím a Poohřím se dá také narazit na nějaká pěkná lákadla. V zapomenutém kraji severního Plzeňska, tam, kde pojem Sudety přestává být romantickou vzpomínkou chalupářů v pohraničích horách a zhmotňuje se v realitě dodnes vysídleného a vykořeněného kraje, leží městečko Chyše. Jeho dějinami zjizvená tvář tu snad nejvíce zosobňuje stará barokní kašna na zdejším rozvráceném náměstí, utopená v mase nalitého asfaltu, dodnes hyzdícího jeho plochu. Chyše ale naštěstí má i svojí přítomnost a budoucnost. Krásně opravený zámek Lažanských je toho nejlepším dokladem. Stejně jako minipivovárek vzniknuvší v prostoru bývalé sladovny (původní pivovar bohužel tvoří i dnes jen poničené torzo obvodového zdiva).

 Chyšský Zámecký pivovar.

Chyši jsem navštívil již potřetí. Poprvé kdysi dávno na čundru asi týden po otevření pivovaru, podruhé asi o dva roky později. Obě návštěvy měly mnoho společného - bylo pod mrakem, trochu pršelo ale moc se mi tady vždycky líbilo. Nezměnilo se do dnešních dní nic. V Chyši je pod mrakem zřejmě pořád, k těm Sudetům to asi nějak patří. Ale líbilo se mi tady zase moc. Pivnice je tady pěkná, klenutá, s dominující měděnou dvounádobovou varnou a křížkem přinášejícím shora to patřičné štěstí várkám. Na čepu mj. i Pale Ale, pro mne od pátku na Hradě novinka pivovaru. Dobrý a lahodný, na tom, že v Chyši mi vždy chutnalo nic nezměnilo ani rozšíření sortimentu o svrchně kvašená piva.

 "Táto, já chci taky takovou varnu!"

Pivně zajímavý je samozřejmě i Loket, to není žádná novinka a i tady na blogu jsem o tom již také psal. Na středeční odpoledne jsem si tak nechal návštěvu zdejšího na turistickou klientelu primárně orientovaného minipivovaru. Areál pivovaru Svatý Florian a hotelu Císař Ferdinand (pojmenovaného po někdejším řetězovém mostě, který byl pro změnu pojmenovaný právě po císaři Ferdinandovi V.) se nachází na předmostí dnešního stejně umístěného betonového mostu přes hluboké údolí řeky Ohře. Budova pivovaru je mimochodem jedním z obludných historizujících domů, které narušily na přelomu 19. a 20. století středověké panorama města. Zpět ale k pivu.

 Loketské panorama.

Na tuto revizi jsem byl zvláště zvědavý, neboť na Loket jsem měl dvě vlastní zcela odlišné vzpomínky jak co se kvality piva, tak chování obsluhy týkalo. Tentokrát to bylo celkové takové nemastné a neslané. Na to parné odpolední sluníčko jsem asi nezvolil úplně dobře 15° rubínový speciál, který jsem málem nedopil. Nechci soudit, ale minule mi tady pivo chutnalo podstatně víc, zdejší kvalita je opravdu hodně rozkolísaná. Obsluhu, která mne tady minule tak mile překvapila, tentokrát hodnotit nebudu, neboť jsem s ní během toho krátkého zaskočení skoro ani nepřišel do styku.

 Potřetí tady.

Příjemným chováním obsluhy jsem byl ale toho dne ještě mile překvapen v úplně jiném podniku . V Lokti na mne totiž čekalo ještě jedno nečekané pivní překvapení. Když jsem koukal do pivních map, kam vyrazit do okolí na výlet, padlo mi oko na loni otevřený pivovar "Starý hrad" s wellness areálem v Děpoltovicích. Provoz po všech stránkách očividně primárně orientovaný na lázeňskou klientelu z Karlových Varů. K návštěvě jsem se tím moc nalákat nenechal, ale zaujalo mne logo "Staroslovanská restaurace". Úplně stejného jsem si totiž všiml ráno na jednom z domů v uličkách přímo pod loketským hradem a ano, nemýlil jsem se. Vlastník kromě pivovaru provozuje síť těchto (pro mne) žertovně nazvaných restaurací, ve kterých čepuje své pivo. Skvělé, v Lokti jsem tak dostal možnost poznat i něco nového.

 Zde by se mělo čepovat pivo "Starý hrad".

Večerní posezení na zahrádce v unavených uličkách města, které bohužel víc než cokoliv jiného připomíná skanzen do nějž přes den přijíždí desítky autobusů plné turistů, aby večer zase odjely (mimochodem, samotný hrad Loket mi tímto, a trochu i pseudopuristickým stylem rekonstrukce, připomněl lotyšskou Turaidu), bylo nakonec velice příjemné. Mohla za to nejen skvělá obsluha, kdy nás "stylově" oblečený chlapík nosící nápoje informoval o všem kolem pivovaru, restaurace i města, aniž by jakkoliv hleděl na to, že jsme jen zkrátka přišli posedět, ale nakonec i velice dobré pivo za poměrně korektních 49 Kč za půllitr.

 V uličkách starého Lokte s příjemnou zahrádkou.

Na čepu byl světlý a tmavý ležák, respektive 14° speciál, případně možnost jejich nařezání. Zkusili jsme všechno. Jak jsem psal, piva výrazně předčila má očekávání a určitě předčila i nepříliš přesvědčivé pivo ze zdejšího mini. Trochu mi chutí i vzhledem (poměrně silný zákal) připomínala ta z košického pivovaru Golem nebo z některých českých minipivovarů tak cca 10-15 let dozadu. Nezvykle slámově světlý speciál (kterému bych vůbec netipoval těch 14 % EPM) mi navíc trochu evokoval sladový bavorský Pils. Přiznám se, že tohle se opravdu povedlo a byl jsem za tu náhodu rád, jediné, co mi trochu náladu kazilo, bylo nepříliš čisté pivní sklo. 

 Řezaný Starý Hrad v ne úplně čistém skle.

Za to dobré pivo, vstřícného číšníka a pěkný červnový podvečer jsem nakonec místu dokázal odpustit i ten připitomělý název "Staroslovanská restaurace". A popravdě, když to vezmu kolem a kolem, tak jídelní lístek mj. obsahoval i jídla typu "ječná kaše" apod. Přiznám se, že jsem se starými Slovany nejídával, ale podobná krmě mi tehdejší dobu přece jen evokuje trochu víc, než grilovaná kolena a jako příloha brambory v jejich Staročeských kamarádkách. Na turisty to asi musí fungovat a nás to neurazilo a díky tomuto bonusu k pivní revizi v Lokti jsem město v zákrutě Ohře opouštěl spokojený.

 Staroslovanská kuchyně?

Týden úspěšné pivní revize tak byl u konce, však se také již přiblížil pátek. I nadcházející víkend měl sice být na pivní zážitky více než bohatý, ty si ale ponechám do samostatných článků. Za prvé mi dochází prostor a za druhé se jednalo o samé novinky. Jednu nedávnou a jednu toho víkendu ještě pěkně za tepla aktuální. Nechte se překvapit.