ZUBR PŘIPLOUVÁ OD JIHU

Když se dnes řekne "Přerov" málokdo si již vybaví pouze místní stálici Zubra. Od roku 2009 působí ve městě i minipivovar Parník. Jak to poslední dobou nestíhám sledovat, byl jsem příjemně překvapen, že loni byl nikoliv daleko od něj otevřen na jižním předměstí ještě další minipivovar, pojmenovaný dle lokace (v rámci města) Jižan. Polovina června u nás od loňska už patří (a věřím, že i nadále bude patřit) i pivem motivovanému pobytu ve Zlíně, respektive na nedalekém zámku Klečůvka. Zatímco loni jsem koncept příspěvku o této návštěvě a o tom, co jsme prožili při pivních toulkách v okolí, trestuhodně nedotáhl do konce, letos jsem důslednější. V pátek 9. června v předvečer akce "A" a také za naprosto nesnesitelného vedra, jsme vyrazili vlakem do nedalekého Přerova na pivní průzkum.

 Přerov.

V Přerově na pivu jsem už kdysi byl. Bylo to tenkrát cestou domů z legendárního chmelovárku, kdy jsme čas na přestup využili prozkoumáním právě v Parníku, který je na dohled od nádraží. Pamatuji, že to tenkrát byla veliká sranda, kdy se koktalo, rozlévalo se pivo a někteří specialisté dokázali i spadnout pod vlak. No, nechte si to někdy u piva vyprávět. Tentokrát to bylo mnohem více v klidu, ale o to více poctivé. Na přerovský průzkum jsme si vyhradili celé odpoledne.

 Nádraží je v Přerově jednou z nejhezčích věcí k vidění

Dnešní Zubr je potomkem jednoho ze skupiny tradičních českých průmyslových pivovarů, které zrodila stejnojmenná revoluce v době pomalu končícího boomu zakladatelské horečky na přelomu 60. a 70. let 19. století. U jeho zrodu stáli akcionáři a později přežil i prožil všechny doby, války i režimy, aby se nakonec víceméně hned po roce 1989 stal součástí koncernu PMS (resp. dříve MSP), ve kterém prosperuje dodnes.

 Založeno 1872.

Před lety, kdy ještě regionální průmyslové pivovary byly tím, čím jsou dnes minipivovárky (tzn. těžce lokální záležitostí, na kterou narazit jinde byl docela problém) jsem Zubr skutečně považoval za orientální pivovar s unikátním produktem. Pokud se nepletu, poprvé jsem ho točený ochutnal až v roce 2005, ale nikoliv na Hané, ale překvapivě v pivnici U Fracarů v břeclavské Poštorné. Tenkrát mi vůbec nechutnal. Přesládlé divné pivo, tak jsem si ho zapamatoval a později opakovaně tak osvěžil. Pak už jsem ho nevyhledával.

 Vrátnice do pivovaru s pohledem na sladovnu. Zeď vlevo již patří k zahradní restauraci.

Doby se změnily, přístup k pivu u nás a obchodní strategie také a Zubr je dnes zcela běžně k dostání např. v obchodní síti Albert. Tchán ho občas lahvový kupuje a tak ho občas i piju. Nijak mne neuráží, ale že bych si z něj musel sednout na zadek se říci nedá. Byl jsem proto zvědavý, jaký bude točený a navíc pod komínem.

 Pokračování předchozího snímku - zahradní restaurace a Pivovarská (vlevo).

Budovy přerovského pivovaru stojí na velmi strategické poloze mezi krásným nádražím a centrem města. Tradiční silueta pivovaru se sladovnou (hvozdový komín je vidět opravdu zdaleka) je dominantou své čtvrti a zabírá, spolu s dalšími výrobními provozy obrovský blok, který dodnes působí trochu komunikační bariéru. Pokud jí ale obejdete z levé strany, Škodovou ulicí, narazíte po pár desítkách metrů nejdříve na zahrádku a následně i na objekt pivovarské restaurace. Mimochodem moc pěkné restaurace.

 Stylový výčep v pivovarské restauraci.

Její interiér ve dvou výškových úrovních je pěkně komplexně opraven a jako takový dělá čest svému jménu. Částečně spojený i částečně nespojený je se zahrádkou v sousedství. Ta sice pod statnými stromy může být příjemná, ale její podoba mi moc neseděla. řada stolů v kójích po jejím obvodu působí trochu násilně a direktivně a chybí jí kouzlo milých pivovarských zahrádek . Měl jsem trochu pocit spíš jak ve westernovém městečku, než v adekvátním prostředí zahrádky tradičního českého pivovaru.

 Moc pěkně upravené prostory lákaly k posezení...

Na zahrádce není nepochopitelně na čepu kompletní nabídka restaurace, a tak návštěvník musí, pokud chce ochutnat vše, dovnitř. Respektive díky ochotné obsluze nemusí, ale zeptat se musí, to jo. A já se ptal ač jsme nechtěli ochutnat vše, pouze něco. Venku totiž trestuhodně nebyl v nabídce světlý 12° ležák v nefiltrované podobě, který mám dojem jinde než tady k dostání není. Ten byl jasnou volbou a doplnili jsme ho světlo jedenáctkou Zubr Grand. Nakonec u mne zvítězil druhý zmíněný. Ač jsem měl žízeň jako velbloud, byl ten nefiltr takový plný a sladší - skoro jak ten Zubr, kterého jsem pamatoval. Grand byl naopak parádně svěží a v tom horku bodnul.

 ... ale léto je léto. Jen tu zahrádku trochu zútulnit.

Návštěva u Zubra tak překvapila a potěšila - není dnes pravidlem, že průmyslové pivovary disponují vlastní restaurací v areálu a tato byla skutečně starosvětská. Jen kdyby se nějaký architekt podíval i na tu zahrádku - to by byla teprv radost. Jestli zas někdy přes Přerov pojedu vlakem, rád sem na jedno zase zaskočím.

 Takto kalný nefiltr z průmyslového pivovaru jsem už
 dlouho neviděl. Filtrovaná 11° ale byla lepší.

Přesun ze Zubra až na daleké jižní předměstí (odkud to pak ale zase není už tak daleko na vlak) vedl přes přerovské historické centrum. Respektive, Přerov dnes představuje pouze torzo kdysi výstavného města. Nahodilá nekoncepční výstavba z období minulého režimu se na jeho intravilánu drsně podepsala. Přerov je tak dnes spíše směsí nahodile se prolínající historické a současné výstavby prolámané řadou prázdných ploch a nedodělaných výkřiků.

 Odvrácená strana Přerova - pohled z hradeb na sídliště pod starým městem.

Jako ostrov v tomto světle působí překvapivé intaktně dochované horní město, prapůvodní základ města s zámkem a domy s historickými podloubími. Navíc se jedná dnes paradoxně o trochu odsunutý prostor, který tak dýchá klidem a pohodou. Nutno ale dodat, že v posledních letech i Přerov roste do krásy, zejména v postupně rekonstruovaném předmostí pod starým městem.

 A naopak kouzelná atmosféra oázy Horního náměstí.

Po jeho prohlídce jsme se vydali za velkou neznámou, teprve rok otevřeným pivovarem Jižan. Dle webových stránek jsem očekával cokoliv. Pivovar vznikl až dodatečně v areálu hotelu a restaurace v postmoderním objektu postaveném mezi dvěma stylovými sídlišti při silničním průtahu městem. Všechny vstupní ingredience nezněly moc dobře, a tak jsme nakonec byli příjemně překvapeni. Pokud pominu zmíněný postmoderní výraz prostoru, který se promítal i do zpracování materiálů pivovaru, jednalo se o moc pěkné místo.

 Příchod k pivovaru Jižan...

Hlavní dějství kolem pivovaru se totiž v letních měsících točí na veliké členité zahrádce po vysokými stromy, od silnice odstíněné poctivým živým plotem s dětským koutkem a výdejním okénkem od výčepu. Takové mám nejraději. Sice by to možná stálo trochu opravit inventář a dodělat prostředí, ale jinak celkově veliký palec nahoru. Celá zahrádka je navíc s obsluhou, která byla navíc ochotná, rychlá a usměvavá. Co víc si přát?

 ... a překvapení v podobě parádní zahradní restaurace.

Když jsme obcházeli objekt pivovaru dle šipek nečekal jsem, že se z liduprázdného rozpáleného sídliště jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme na přeplněnou pivní zahradu ve stínu stromů. A navíc s dobrým pivem. Pivovar Jižan má v nabídce nekonečnou nabídku spodně kvašených piv, včetně sezonních a speciálních. Navíc v cenových kategoriích v minipivovarském světě nevídaných (půllitr od 20 do 30 Kč dle typu).

 Tady vládne pohoda (v pozadí vlevo je výčepní okénko).

V tom horku skvěle bodla světlá 9° i světlá 10° i když ta první s povinnou mladinovou příchutí. Nejlepším pivem jsme rozhodně označili výbornou světlou 11°, které převálcovala naopak ne zcela přesvědčivý 12° ležák. Polotmavý ležák byl dobrý, ale v tom horku tolik nejel. Pouze z povinnosti jsem ochutnal pro mne trochu nesmyslně "Märzen" pojmenovaný a trochu nesmyslně sezónně uvařený medovo-mandlový ležák. Ulepkaný a špatně pitelný, dali jsme ho jen třetinku pro úplnost.

 S horkem roste žízeň...

Veškerá nabídka pivovaru je navíc k dispozici i v PET lahvích, které, pokud zrovna nejsou k mání přímo na hospodě, lze zakoupit i na recepci souvisejícího hotelu. PETkou té dobré 11° jsme na cestu domů a na večerní posezení nepohrdli. Minipivovar Jižan byl moc příjemným překvapením a pokud někdy v Přerově budete, nenechte se odradit jeho trochu nepřitažlivou polohou ani vnějším vzhledem a vstupte. Ale raději dokud je ještě teplo, vnitřní prostory kvalit zahrádky neoplývají. Ale pivo tady mají dobré.

 Varna pivovaru Jižan.

Cestou na nádraží jsme se chtěli zastavit ještě v Parníku posedět, ale v Jižanovi jsme se rozseděli natolik, že jsme stihli jen jedno malé, opravdu rychlé, pivo. Ani nám to nevadilo, pivovárek jsme, jak jsem psal již výše, znali z dřívějška. Vlastně nás nakonec o tom, že si tu jedno opravdu dáme přesvědčil až pivní lístek, na kterém bylo mj. pivo pojmenované "Sv. Mikuláš". ;)

 Takto se pivovar Parník otevírá parkovišti před hypermarketem.

Jednalo se o Belgický Ale, zřejmě Dubbel. Nebyl vůbec špatný, ale v tom horku tolik nejel. Mnohem více se hodila také ochutnaná pšenice, která měla veškeré akcenty klasického bavorského Weizenu. Víc se o Parníku asi nerozepíšu, ač by si to určitě zasloužil. Místo je to pěkné, pivo také není úplně marné (i když si pamatuji, že v minulosti jsem od něj pil i něco zcela nepitelného), ale naše 15 minutová návštěva zkrátka nedává podklad k tomu psát. A nakonec. Parník je již tradiční a na internetech o něm toho určitě najdete vícero napsáno.

 Rychlá piva v Parníku.

Pivní průzkum Přerova se tak nakonec skvěle vydařil. Je radostí, jak se mění a naplňuje tuzemská pivní scéna. Jak pivovarů přibývá a trh je stále rozmanitější a rozmanitější. Výletník pak má možnost ve městech jako je Přerov navštívit průmyslový pivovar a dva minipivovary - každý úplně jiný a příšte si třeba vybrat, kde se mu nejvíce líbilo. Anebo zase obejít všechny? Je pravdou, že tentokrát nám chutnalo úplně všude, a tak - pokud nějaké příště bude - zase navštívíme všechny. Tentorkát ale půjdeme obrácenou cestou a začneme tentokrát upozaděným Parníkem. ;)

PIVNÍ BAR AZYL, GENIUS LOCI, STÁT, OBČAN A OSTRŮVKY SVOBODY

Ze srdce jsem si přál, abych podobný příspěvek nemusel nikdy psát, ale situace, která se vyvinula v posledních měsících a zvláště týdnech mne donutila, abych vzal do ruky pero a usedl k papíru. O Pivním baru Azyl v Liberci jsem tady na blogu v minulosti psal již vícekrát a vždy mi to činilo radost. Protože Azyl mi činí radost. Nyní mám ale důvody zcela jiné - obavy a starost o jeho pokračování. Přestože aktuální situace zřejmě nepovede (a ani zřejmě vést nemůže) k ukončení provozu tohoto specifického místa, vyhlídky do budoucna nejsou vůbec sympatické. Dnešní situace navíc dokazuje, že věc je mnohem složitější a souvisí s řadou na první pohled nesouvisejících faktorů, které bohužel dávají dohromady obrázek skládanky, jak také vypadá česká společnost v roce 2017.

 Pivní bar Azyl a jeho typický návštěvník.

Přestože o věci bylo na více místech napsáno již mnoho - od poměrně objektivních zhodnocení situace přes vyjádření provozovatele baru až po zcela tendenčně zaměřené články, krátce zde problém shrnu, aby si i čtenáři blogu mohli udělat obrázek. Pivní bar Azyl vznikl roku 2009 v okrajové části libereckého dolního centra, na samém konci staré tovární čtvrti kolem ulice Široká. Ta ani na začátku 21. století není svým charakterem nic dlužná své špinavé minulosti. Zchátralé domy, opuštěné staré fabriky, řada neupravených zarostlých pozemků. Právě v takovém prostředí byl v posledních osmi letech vybudován podnik, který celý prostor nejen oživil, ale zároveň funkčně doplnil jeho specifickou atmosféru.

 Okolí Široké ulice na historickém snímku. Tato čtvrť Liberce původně vznikla živelnou
 výstavbou dělnických domků nahuštěných v úzkých uličkách a následným vznikem řady
 továren, které využívaly vodní síly několika zde protékajících potoků. Místo si dodnes, i
 po několika desetiletích, udržuje specifický genius loci špinavé tovární čtvrti. Spolek Na
 Ladech si z nějakých mně ne zcela jasných příčin jako hlavní poslání vytyčil "zachování
 historického výrazu Lokality jako klidové městské čtvrti" (citováno ze stanov spolku).

Původně malý pivní bar se postupem času, do velké míry živelně, rozrostl do podoby hudebního klubu s velkou pivní zahradou ve stínu vzrostlých stromů. O ní budu za chvíli mluvit ještě šířeji. Provoz Azylu a jeho produkce víceméně, s jedinou výraznou výjimkou, nikdy nikomu nevadil a naopak tento opuštěný kout Liberce jeho kulturně-společenský impuls spíš oceňoval. A co víc, Azyl kromě původního zaměření - pivního baru (kterým je i dnes, takovou nabídku piva z celého světa nenabízí nejen žádná jiná hospoda v Liberci, ale snad v celých severních Čechách) - se postupně stal i zázemím pro řadu nejrůznějších občanských aktivit či kulturních akcí. Prostor se zároveň vyprofiloval jako místo se silným svobodomyslným poselstvím a místo či možnost se zde realizovat v něm měl takřka každý. 

 Pivo na zahrádce Azylu chutná nejlépe. Její atmosféra
 připomíná zajímavou kombinaci bavorských kellerů a
 berlínských komunitních center. 

Když píšu takřka každý, tak snad s výjimkou neonacistů, bolševiků a podobné verbeže, jejíž ideologický rámec je právě tím, který smyslu Azylu odporuje. Dokázal jsem vždy pochopit, že podoba a nastavení klubu nemuselo každému na první pohled svou odlišností zcela úplně vyhovovat. Na druhou stranu, snad nikdy jsem se nesetkal ze strany lidí, kteří Azyl měli možnost více poznat, s nějakou kritikou, naopak. Duch seberealizace a důraz na poselství svobody vždy byly tím, co jeho návštěvníci "zvenku" oceňovali (a já naopak nyní velmi oceňuji a vážím si jejich podpory, které se v současné situaci Azylu z jejich strany dostává).

 Azyl jako prostor pro konání společenských akcí:
 Partyzánských pivních setkání se každoročně
 účastní několik desítek sládků, majitelů pivovarů,
 provozovatelů pivnic, historiků a vůbec přátel
 dobrého piva a pivovarnictví.

Situace se radikálně změnila, když si v druhé polovině loňského roku na maličkém pozemku přímo naproti Azylu postavil dům jistý pan Smetana, který se záhy začal v místě angažovat jako hlas starousedlíků. Existují lokality, které dlouhá léta fungují a žijí v rovnováze dané povahou všech, kteří v nich koexistují a kteří dokážou navzájem tolerovat, podporovat, anebo v případě problémů diskutovat a řešit situace tak, aby synergie jejich působení přispívala k oživování daného prostoru. Přirozeně. Přesně tuto rovnováhu se panu Smetanovi podařilo narušit. Záhy po nastěhování založil s dvěma dalšími občany (včetně výše zmíněné notorické stěžovatelky) Spolek Na Ladech, jehož cílem má být údajně zvelebení okolního prostoru. Osobně nevidím na podobném snažení nic špatného. Za chybu ale považuji, když se někdo zcela uměle bez znalostí a s ne zcela jasnými záměry rozhodne přetvářet prostor, který desetiletí, možná staletí žije svým vlastním životem za udržování mimořádného genia loci.

 Azyl poskytuje prostor i setkáním domovařičů. Ochutnat vzorky svých domácích piv
 zde mohli např. na Libereckém IPA festiválku v roce 2016.

Pivní bar Azyl, jeho specifická podoba, neuchopitelný rámec jeho kulturně-společenského přesahu a v neposlední řadě zejména pak skutečnost, že do něj chodí lidé, kteří - světe div se - konzumují alkoholické nápoje a domů pak odcházejí třeba i opilí se zřejmě stala zmíněnému spolku natolik obtěžující, že se rozhodli jeho existenci znepříjemnit, anebo nejlépe zcela zrušit (jak nakonec nepokrytě přiznávají na jedné nahrávce, kterou sami původně pořídili ze zcela jiných důvodů). Na začátku hry dostali do ruky silné karty.

 Pivo jako kultura. Zde narážení vysmoleného
 dubového soudku se speciálním pivem.

Vracím se zpět na začátek, vracím se na pivní zahrádku Azylu. Její prostor vznikl před lety víceméně přirozeně na dvoře v sousedství domu, ve kterém Azyl sídlí. Dvůr byl zanedbaný, nevyužívaný a plný odpadků. O jeho úklid a zvelebení do podoby, jak ho známe dnes, se postarali sami návštěvníci klubu, avšak Hanz, jeho provozovatel, zde udělal zásadní chybu, která je původcem všech současných problémů. Ať měl důvody jakékoliv, provoz zahrádky patřičně nenechal zpapírovat, což v zrcadle věci, kdy pozemek ve skutečnosti patří městu je zásadním zádrhelem. Pomíjím nyní veškerá zákonná opatření, která se ve věci nyní řeší (a která snad povedou i k jeho alespoň částečné zpětné legalizaci), podstatnější příběh se totiž odehrával jinde. 

 Pivo jako vzdělávání. Azyl dal ve své historii prostor i řadě přednášek, zde konkrétně
 hovoří Václav Vomáčko ze skupiny českých hodnotitelů BJCP o fenoménu pivního
 stylu IPA (Liberecký IPA festiválek 2017).

Spolek Na Ladech město požádal o výpůjčku daného prostoru s tím, že by na ní rád provozoval komunitní zahradu (o tom, zda za žádostí stály čisté úmysly, anebo záměr zlikvidovat zahrádku Azylu, nechám k posouzení na čtenářích). Město pozemek spolku "přikleplo", aby ale záhy obdrželo žádost na jeho odkoupení od majitele objektu, kde Azyl působí, kterou se samozřejmě muselo začít také zabývat. Drobný spor kolem zapomenutého dvora na konci Široké ulice se náhle stal veřejným politikem (se vším, co taková věc ve městě pod Ještědem přináší), jehož se - v tuto chvíli ani ani ne zas tolik vlastní vinou - stal Azyl součástí, kterou nikdy nechtěl být. Problémem se tak otevřela cesta ke vleklému sporu, na jehož konci možná bude pozemek ve vlastnictví majitele objektu (a možná také ne), pivní zahrádka bude pokračovat (a třeba také nebude), ale tak nebo tak bude samozřejmě pokračovat Pivní bar Azyl. Jenže.

 Pivo jako alkoholický nápoj. Možná to někoho překvapí, ale Azyl tu a tam opouštějí
 hosté ne zcela střízliví. Je úkolem Pivního baru, aby kultivoval jejich chování tak, aby
 nebylo trnem v oku ostatním. Spor kolem Pivního baru Azyl je i sporem o diskurz
 ohledně využívání městského prostoru, trávení volného času a zejména sousedských
 vztahů.

Jenže - a to je důvod, proč jsem se nakonec rozhodl celý tento příspěvek napsat. Poslední měsíce v Azylu nejsou takové, které jsme pamatovali poslední osm let. Poslední měsíce v Azylu jsou spojeny s takřka každodenní návštěvou městské policie, která je nucena na "podněty občanů" kontrolovat údajný hluk linoucí se z hospody (nutno poznamenat, že obvykle zbytečně, pokutou skončila jediná z těchto kontrol). Na provoz Azylu jsou v sérii krátce za sebou posílány kontroly ze strany hygieny, hasičů, stavebního odboru, živnostenského odboru a další (není těžké domýšlet, kdo za podněty asi stojí). Prostor Azylu je pravidelně - a zřejmě cíleně - monitorován kamerou z protějšího domu a jeho majitel disponuje řadou záznamů, na kterých jsou opakovaně natočeni návštěvníci Azylu, jejich auta ad.

 Azyl poskytl za osm let existence prostor pro vystoupení stovkám kapel z celého světa.

Zatím jako nepodložená spekulace se jeví událost z předminulého týdne, kdy do Azylu dorazil neznámý člověk, který se několik desítek minut pokoušel vyvolat konflikt a svou angažovanost zakončil výzvou výčepnímu "ať s ním jde ven". Výčepní samozřejmě s díky odmítl a poslal provokatéra tam kam patří. Možná to byla náhoda, ale možná taky ne a je otázkou, zda kameraman odnaproti právě nečekal na svůj mistrovský záběr. Kolektiv kolem Azylu se může donekonečna snažit situaci řešit, vycházet vstříc, ale je jasné, že nikdy si nemůže být 100% jistý (a ani to není v silách běžného člověka), že se nějakým - byť jakýmkoliv - způsobem takříkajíc nenamočí.

 Fireshow před Azylem jako kulturní doprovod jedné z akcí. Dnes bychom z něj,
 kromě pěkného zážitku, měli možná natočené i nějaké to video.

Je rok 2017 a stát přináší na bedra obyčejných lidí, drobných podnikatelů explicitně, jedno nařízení za druhým. Azyl, fungující celých osm let zejména na principech DIY (Do It Yourself), za přispění jeho vlastních návštěvníků jak finančními, tak lidskými zdroji působí v podobném světě trochu jako zjevení. Hospody a kluby se zavírají, tu nezvládli EET, tu je vyčerpala ta a ta úřední zvůle. Azyl vše překonal a šel dál. Možná to zrovna z mých úst bude znít divně, ale přiznám se, že jsem nikdy neměl z principu až takový problém s podstatou většiny těchto nařízení, která "shora" přicházejí. Nakonec, zákony jsem vždy vnímal, že jsou tu primárně od toho, aby udržovaly společnost v koherentně funkčním režimu a udržovaly její - už sám o sobě tolik vratký - vztah se státem. Pokud pak nejsou zákony z principu namířené proti lidem (což chci - možná trochu naivně - věřit, že tak většinou skutečně je) a není v praxi nutné jejich destruktivní nadvynucování zbytečnými restrikcemi a kontrolami, neměly by logicky působit negativně.

 Benefiční dražba děl libereckých umělců v rámci akce "Obraz pro obraz", která
 podpořila aktivity směřující k zákazu kožešinových farem v ČR. Akce proběhla v
 létě 2015 za účasti široké veřejnosti na zahrádce Azylu.

Problém ale nastává tehdy, pokud se synergický běh společnosti někdo rozhodne narušit a do ruky dostane díky těmto nařízením takové trumfy z rukávu, že se proti nim stává férová hra takřka zbytečnou. Azyl možná vyhraje boj o svojí zahrádku, zatím přežil bez ztráty kytičky řadu kontrol, a i když ty které aktuálně probíhají možná nějakou drobnou újmu přinesou, konec podniku stejně zřejmě nezpůsobí. Co ale bude dál? Další kontroly se dají čekat a zásahy státu, který právní rámec fungování podobných podniků svázal do tolika ne úplně jednoznačně splnitelných opatření, dávají sociálně zřejmě ne zcela vyspělým lidem do ruky zbraně, proti kterým se těžko bojuje. Těžko říci, zda může situace, kdy se druhá strana není ochotna jakkoliv domluvit, vůbec dopadnout dobře.

 Pivní bar Azyl představuje alternativní prostor s výrazným společenským přesahem.
 Dokladem může být i akce z konce letošního dubna, kdy zde svůj večírek uspořádali
 účastníci mezinárodní archivářské konference. Jako kulturní program vystoupila
 legendární liberecká undergroundová kapela Drobný za bůra.

Azyl pro mne vždy byl místem, kde jsem se cítil být doma, místem, kde jsem se mohl realizovat, kde fungují principy, kterých si v životě nejvíce vážím - osobní angažovanost, aktivity, které nejsou motivovány ziskem, schopnost kolektivně fungovat, touha zpřístupnit prostor a jeho možnosti všem bez rozdílu pohlaví, orientace, rasy i víry a zároveň se vymezit vůči těm, kteří podobnou svobodu netolerují. Ve chvíli, kdy ale stát dává falešné karty do rukou těm, kterým jsou podobné principy cizí si uvědomuji nejvíc, jak je existence míst jako Pivní bar Azyl, těchto malých ostrůvků svobody, pro společnost tolik důležitá a nenahraditelná.

Výše psaný příspěvek je pouze mou osobní výpovědí. Hanz Horáček, provozovatel Azylu, se na ní nijak nepodílel a ani neví o tom, že jsem se rozhodl jí napsat. Je mi jasné, že tento příspěvek chod událostí kolem Azylu neovlivní, hlavní motivací pro jeho napsání (kromě výše řečeného) byla snaha Hanze alespoň trochu v současné situaci podpořit, neboť si ho vážím mimo jiné i jako člověka, který mi v minulosti vícekrát nezištně pomohl a vím, že by to tak bylo i kdykoliv znova.

VIA CIBIA ANEB EXKURZ DO PIVNÍHO SVĚTA ČESKÉ VESNICE ROKU 2017

Když jsem tu loni v květnu přinášel pár slov o vydařené ústecké konferenci Orosené dějiny, netušil jsem, že jen o pár dní později mi přijde ze strany Collegium Cibium nabídka, abych se stal korespondentem této slovutné stolní společnosti. Nabídku jsem samozřejmě s potěšením přijal, ale zároveň jsem si tím podepsal ortel povinnosti přinést nyní i pár slov ze zcela zásadní akce z jejího života. Z akce jménem Via Cibia. Ač Collegium Cibium je společností stolní, jedním ze základních stavebních kamenů jejího fungování je nepravidelný výlet za poznáním krás našich krajů, spojený samozřejmě s konzumací a ochutnáváním mnoha piv, nejen těch s dědkem na etiketě.

 Logo Collegia Cibia. Victor Cibich není na výletě, Victor Cibich valí škopky před
 vlakovou zastávkou ve Velkém Březně.

Datum letošní Cibie jsem měl v diáři poznamenané dlouho dopředu - nejen, že jsem považoval za důležité se jí zúčasnit - vždyť právě její absolvování je teprve opravdovým potvrzením členství ve společnosti, ale zároveň jsem se moc těšil na výlet do krásného kraje, který jsem doposud znal spíš jen tak zpovzdálí. Z vlaku či auta při projížďkách po druhém břehu či v údolí pod ním, anebo z řady procházek, které ale vždy - ani vlastně netuším proč - skončily na jeho hranici. 

 Začínající jaro v Českém Středohoří.

Ten krásný kraj se rozprostírá v nejjihozápadnějším výběžku té části Českého Středohoří, kterou zčistajasna protíná prudké údolí vymleté řekou Labe. V místech, kde se historicky vždy vstupovalo do Čech, v místech, kde se táhlý a spíš méně členitý masiv Verneřického středohoří mění v nížinu střídanou fascinujícími homolemi vulkanických reliktů. Právě do tohoto krásného, ale taky hrozně opuštěného kraje byla letošní Cibie naplánována. Na nijak náročný výlet do příjemně kopcovité krajiny plné krásných výhledů, jejíž tektoniku narušují historické vesničky malebně položené na úbočích jednotlivých vrcholů. Tento příspěvek tak berte nejen jako reportáž z jedné vydařené výpravy, ale zároveň i jako exkurz do pivního a hospodského světa české sudetské vesnice na jaře roku 2017.

 Porta Bohemica aneb řeka jako součást krajiny, ale i prostředek dopravy a průmyslu.

Sobotní ráno jsme se na Viu sjížděli ze všech směrů, abychom se po krátkém vlakovém přesunu všichni úspěšně sešli na nádraží v Libochovanech. Odtud jsme již chtěli pokračovat pěšky. Až do cílových Litoměřic to bylo i poslední údolní zastavení při řece Labi. Sluníčko nádherně svítilo, počasí si Cibiáni umí objednat opravdu perfektní. Ač padl i návrh zajít si trochu zpět do starých Libochovan, neboť zde dle všech informací působí hostinec Na Kovárně s Velkým Březnem na čepu, nakonec více hlasů disciplinovaně hovořilo pro to vyrazit rovnou na cestu. Čas dne přece jen není nafukovací a nějaké nečekané zdržení hned na začátku by mohlo být později na škodu.

 Historické Libochovany. Kdesi pod kostelem se nachází nenavštívená hospoda Na
 Kovárně.

Vycházkové nadšení však výpravě vydrželo jen celých 200 metrů. Ještě než začala žlutá turistická značka vůbec stoupat k návrší hradiště Hrádek, zastavil naše kroky hvizd rozhodčího. Na hřišti místní dorost, na čepu ve stánku při něm velkobřezenská desítka. Sobotní dopoledne vždy na vsích a maloměstech patřilo fotbalu a nás těší, že stále patří i točenému pivu. Dle síly a nálady tak padají jeden dva Březňáci a naše cesta konečně začíná.

 Fandíme a pijeme.

Náhorní kraj nad prudkými srázy labského údolí je dobře viditelný z vlaků, které projíždějí po druhé straně řeky pod ujetou dálnicí. Celý můj dosavadní život mne pak slovy "tam bych se chtěl někdy podívat" lákala trojice křížů pod vrcholem Kalvárie v dominantní poloze na skále takřka kolmo nad řekou. Díky letošní Via Cibia se mi to konečně splnilo. Zastávka u Tří křížů byla nejen povinným občerstvovacím zastavením, ale i příležitostí užít si toho nádherného výhledu. Je u nás jen pár takových. Ač viditelnost trochu narušoval mlžný opar, pohled do údolí řeky, křižované v sobotu poprvé v sezónně parníkem Porta Bohemica byl fascinující. Stejně jako les komínů průmyslových Lovosic, který možná řadě lidí přijde ošklivý, ale já si ho užívám a k tomuto místu prostě už nějak tak patří.

 Tři kříže a pár piv.

Zastávka na posilněnou s pár pivy je však jen krátká a my rychle pokračujeme k jednomu z - alespoň pro mne - vrcholů cesty. Kamýk je nejen zříceninou hrádku s nádherným výhledem do krajiny, ale i stejnojmennou vesničkou, která je více známá zdejším pobytem Bedřicha Smetany a méně už svou malebností. Kamýcká náves je dodnes víceméně zachovalá v hmotě se zdejší typickou zděnou architekturou. Někdejší význam zdejšího panského sídla dokládá rozsáhlý areál hospodářského dvora na úpatí hradního kopce. Nás ale nejvíce zajímá místní hospůdka - jak jinak než Pod hradem, která se krčí zastíněná v soutce za místním obecním úřadem. Prameny zde dlouhá léta avizují pivo z hlavního města chmele, a tak jsme zvědaví.

 Cesta ke Kamýku působí až filmovou scenérií.

Na čepu bohužel nakonec pivo z hlavního města piva, ale i tak jsme rádi. Jsme rádi, že je vůbec otevřeno, popravdě je teprve sobotní poledne. Místní vedoucí i paní za výčepem jsou moc příjemní, a tak i tu G11 dokážu přežít. Nežehrám ani natolik na pivo z velkopivovaru (nakonec jednu z debat při poněkud delším posezení na zdejší zahrádce věnujeme právě kvalitě piv z velkých pivovarů, ve které nepanuje nad pivy značky Gambrinus jasný názor), ale spíš nad odtržením podobné značky od zdejšího kraje. Kamýk se svým geniem loci by si určitě zasloužil víc. Ale buďme rádi i za ty dary.

 Na kamýcké návsi. Místní hospůdka je vlevo,
 slunečník Žateckého pivovaru svůj boj prohrál.

Kamýcká hospůdka je jinak taková běžná venkovská putyka, ale s neobyčejně příjemnou - již zmíněnou - zahrádkou. Posezení tady bylo jednou z nejhezčích chvil celé výpravy a Kamýk jako takový splnil moje očekávání. Nakonec i ta očekávání pivní, když jsme později, při výstupu na hradní kopec, otevřeli pod zdejší zříceninou dvě domácí piva Partyzán. Teprve díky vnímání bohatého aromatu naší American IPA docenil zbytek výpravy na Kamýku, proč s sebou na cestu taháme dva praktické cestovní "půllitry" objemu 0,2 l.

 A pak že tahat sklo na výlety je zbytečnost. ;) Foto: Martin Veselý (výřez).

Jak se na Kamýku přelilo dopoledne v odpoledne, pomalu se přelévala i turistická morálka naší výpravy. Přesto jsme ještě jednou toho dne vystoupali do výšin s nádherným výhledem. Vrch Plešivec je jím vyhlášený, stejně jako kamennými poli, které zde vytvořil zub času a eroze. Klopýtání po nich bylo v tom slunečném horkém odpoledni opravdu náročné a není náhodou, že na vrcholu kopce, ve stínu malého lesíka, padlo více než hodně pivních osvěžení. Včetně výborného 18° Baltic Porteru ze Svatokopeckého pivovaru (díky Ivoši ještě jednou za vybavení jím na cesty!). Ač jsem se po Kosteleckém Chmelovárku dušoval, že už ho nikdy nebudu pít, nakonec jsem jím nepohrdl ani tentokrát. Tajný tip: až jednou vylezete na kamennou horu v letním parnu, není lepšího osvěžení než lahev odporně silného ležáku. Ocenili ho, myslím, všichni. ;)

 Výstup na Plešivec s Kamýkem a Středohořím za (pod) zády.

Po sestupu z Plešivce morálka výpravy definitivně klesla do módu unaveného opivněného jarního odpoledne. Věřte tomu nebo ne, ale i na návsi další vesničky po cestě, Hlinné, byla otevřená hospoda. Nijak objevně nazvaná prostě "Hospoda Hlinná", nijak objevně s nabídkou z PP, ale jak už jsem tu jednou napsal. Díky za ní. V tomto kraji ještě více nepatřičně působil Radegast na čepu, na druhou stranu, ani se nepamatuji, kdy jsem toto pivo naposledy pil, a tak jsem nepohrdl.

 Absolutní veget na pěkné hlinenské návsi.

A nepohrdl ani zbytek výpravy, která se v Hlinné trochu rozdrolila. Menší část spěchala nejkratší cestou do Litoměřic na plánovanou oslavu narozenin, větší část nic nedbala ohromného zpoždění, které jsme po cestě nabrali, a věnovala se zasloužené relaxaci na pěkné Hlinenské návsi. V takovém prostředí a při takovém počasí musí dobře chutnat snad každé pivo (teda s výjimkou Staropramenu, samozřejmě). Rozpad pochodového nadšení tak byl vyvážen jedním z nejpříjemnějších zastavení letošního jara. Což se nebojím takto napsat, i přestože začalo teprve skutečně nedávno.

 Světla a stíny odpoledního jara v Českém Středohoří.

Zhodnocení situace nakonec vedlo k revizi celkového plánu výletu, a tak výšlap na Hradiště a cestu přes Mentaurov do Skalice si necháme někdy na příště. Slunce začalo pomalu, pomaličku sestupovat za obzor kdesi na nekonečném západě české roviny a my v prodlužování jeho stínů sestupovali z Hlinné rovnou k Litoměřicům. Věže jejich krásného historického centra v údolí pod námi měnily barvy odpoledního smrákání.

 Klesáme do Litoměřic.

Cestou necestou, po silničkách i po lukách jsme nejkratším možným způsobem mířili do cíle naší výpravy. Žízeň, možná únava a také fotogeničnost scenerie způsobila, že se celá výprava roztrhala do velmi dlouhého hada, který se dal dohromady až dole ve městě, respektive na Pokratickém předměstí v hospůdce U Dědka. Na čepu překvapivě nikoliv Březňák, ale Holba z dalekých Jeseníků (Holba je v tomto kraji, co jsem se tak díval, vůbec oblíbeným pivem - že by nějaký aktivní obchoďák v terénu ;) ).

 Podvečerní nálada U Dědka na Pokratickém předměstí. Foto: Martin Veselý (výřez).

Hospůdka U Dědka nebyla ale rozhodně naší finální destinací. Kromě zmiňované oslavy narozenin, na kterou beztak většina výpravy vůbec nedorazila, byl cílem samozřejmě i některý z místních pivovarů, kterými jsou Litoměřice dnes vyhlášené. Tehdy se výprava rozdělila naposledy. Já byl v té menší části, která si před definitivním koncem v Labuti ještě zaskočila na jeden světlý ležák do Biskupského pivovaru. Ten své brány otevřel teprve loni hned zkraje roku. Místní pivo na betoně zdejší trestuhodně nepřipravené zahrádky chutnalo výborně.

 Biskupský pivovar loni v březnu. Frekventovaná Komenského ulice před ním je jeho
 největší slabinou.

Tuto krátkou zmínku o Biskupském pivovaru berte jako malou náhradu za článek, který jsem loni touto dobou na blog připravoval potom, co jsem tento pivovar navštívil poprvé. Bohužel navždy zůstal ve stavu nedopsaných konceptů, ale z faktu, že jsem měl chuť sem znova zajít je snad jasné, že se mi tu líbilo a chutnalo i tenkrát.

 Varna pivovárku.

Během posezení před Biskupským pivovarem definitivně propadalo stmívání do litoměřických ulic a následné poslední setkání celé výpravy na zahrádce pivovaru U Labutě se rozpustilo v opilecké tmě aprílové noci. Via Cibia byla u konce.

Byl jsem upřímně překvapen, že i na jaře roku 2017 žije česká - a v případě té sudetské je to překvapení zvlášť silné - vesnice hospodským životem. I v těch nejzapadlejších vesničkách na nás čekaly otevřené dveře návesních hospůdek, kolem kterých posedávali další poutníci, anebo i zdejší. Je dobrou zprávou, že místní život zatím tepe dál a věřím, že to tak bude i nadále - a bude jen lépe. S tajným přáním, aby bylo lépe i při výběru piv na čepu. Myslím, že v roce 2017 jsou doby, kdy vesnická hospoda musela automaticky znamenat logo velkovýrobce na fasádě dávno pryč a vývěsní štíty regionálních pivovarů by jim slušely mnohem víc. Mnohem lépe by se na ně pak při těch všech výletech, zastaveních i neplánovaných zásecích dívalo a určitě ještě lépe ochutnávalo. Uvidíme.

Rád se o tom, jak a kde žije venkovský (nejen pivní) život na Ústecku (ale i jinde) přesvědčím na další Via Cibia. Ta první s naší účastí mne totiž opravdu moc moc bavila a nic nám ani nevadilo, že kvůli tomu všemu pivnímu zdržování jsme si její trasu nakonec prodloužili ještě o pár pěkných kilometrů nočního pěšího výletu domů, když nám úspěšně ujely všechny původně reálně uvažované přípoje. Rozpustilé pivní výlety jsou snad jedinou oblastí života, kde mi nevadí narušování časových harmonogramů. Ba právě naopak, nějak tak to při nich vyhledávám. A nejen v tomto směru splnila letošní Via Cibia veškerá moje očekávání. ;)

ZPÁTKY NA CHMELOVÁRKU

Náhlá rozhodnutí jsou vždy ta nejlepší a toto přišlo vlastně z ničeho nic. "Což letos zajet konečně zase na Chmelovárek?" vypálil jsem u jedné únorové snídaně až z toho malému Partyzánovi zaskočil rohlík. Za chvíli jsem už stál na zápraží s telefonem a volal Petrovi Měrkovi. Ne abych mu sdělil tu šťastnou novinu, ale protože jsem chtěl naší účast ještě zatepla nějak pojistit a nacpal se mu hned do odborného programu s povídáním. Ne, kecám, já měl totiž u Petra jeden velký dluh. Před třemi lety mne on sám poprosil, zda bych si nechtěl nějaké povídání připravit a já mu na to tehdy rád kývl, abych...

 Po čtyřech letech zase tady...

... ano, abych mu záhy musel s velkou omluvou odmítnout. Do věci přišly neodkladné nečekané osobní záležitosti (svatba v nejbližším okruhu přátel), a tak to bohužel bylo i v dalších letech (datum Chmelovárku koresponduje hned s dvojicí narozenin v našich rodinách). Letos jsme se ale rozhodli program upravovat nikoliv dle rodiny, ale dle Chmelovárku a Měrka si mne už psal do seznamu vystupujících. Já tím zabil rovnou dvě mouchy jednou ranou. Měl jsem již delší dobu v přípravě článek na blog o historii a vývoji pojmu (a tak trochu i stylu) "ležák" a bylo mi jasné, že pokud nebudu muset, nikdy ho nedopíšu. Chmelovárek tak byl vhodným prostorem pro prezentaci pilotních výsledků toho, co nakonec vyjde v článku (ten zamýšlený pilot nakonec vyšel na děsuplných 45 minut povídání, tak věřím, že moc nenudil, aby to pak vůbec někdo chtěl číst) a zároveň pojistkou, že to dotáhnu. Nebudu ale kecat, když napíšu, že to vystoupení opravdu nebylo hlavním důvodem, proč jsme jeli.

 Chmelovárek 2013, pamatujete?

Kostelecké Chmelovárek, ač jsem na něm byl doposud jen jednou - a to navíc před čtyřmi lety, se nebojím opakovaně označovat za legendární akci. Není u nás snad druhé setkání tohoto typu, které by ještě pamatovalo staré dřevní doby českého domácího vaření piva. Časy i lidé se mění, ale Chmelovárek zůstává. Navíc jeho koncept, pořadatelský kolektiv z malé dědiny na Hané a další ho od jiných podobných (zvláště těch současných) domovařičských soutěží odlišují. Přátelská atmosféra a autenticita zde jasně válcují hipsterskou přehlíživost a lehkou nabubřelost jiných setkání (která tak na mne alespoň působí, musím to někdy zajet zase někam ověřit :) ). Ono i ten krásně moravský Kostelecké Chmelovárek zní přece jen lépe než nejrůznější Competitions, Meetings a další podobné nesmysly.

 Petr Měrka zahajuje VIII. Kostelecké Chmelovárek.

Důvodů jet jsme ale měli přece víc. Život na krutém severu s sebou přinesl i odloučení od lidí, se kterými jsme se dříve opakovaně vídali a dnes je takových chvil jako šafránu. Chmelovárek tak byla skvělá příležitost to napravit. Konkrétně hovořím zejména o přátelích z Domácího pivovaru Komár a ze Svatokopeckého pivovaru, se kterými jsme tak mohli strávit skvěle vydařený víkend a se kterými jsme - s naším Domácím pivovarem Partyzán - vyráželi v sobotu ráno do Kostelce ve společné posádce.

Byl jsem v očekávání. Co se změnilo, co bude jinak. Měl jsem tušení i nabytou vědomost, že všechno. A nemýlil jsem se. Chmelovárek je již od roku 2014 v (mnohem) větších prostorách, které ale už letos i samy byly tak tak. Těžko říci, kam bude Petr přemisťovat akci příště, žádnou sportovní halu jsem v Kostelci při krátké zdravotní procházce neviděl. Změnilo se i osazenstvo akce. Viděl jsem sice řadu tváří, které jsem si pamatoval z akce před čtyřmi lety, ale zejména mnoho nových a neznámých. Když jsem se rozhlížel, uvědomil jsem si naplno, jak je skutečné setkávání k nezaplacení oproti internetovému tlachání. Vždyť my nebyli na žádné domovarnické akci tři a půl roku! Řadu lidí "ze scény" jsem tak znal pouze jako jména a příspěvky na internetech a fejsbucích. Tady se najedou zhmotňovali do skutečných postav a skutečných tváří a samozřejmě skutečných piv v jejich rukou. Díky za to, všechna ta seznámení mne moc těšila. Stejně jako mne samozřejmě těšilo setkání se starými známými.

 Trochu se nám to tu zaplnilo.

A těšila mne i jedna drobná změna, kterou jsem vyvolal drzou malou poznámkou v závěru příspěvku o Chmelovárku 2013. Vegetariáni a vegani už nejsou na akci odstrčeni na druhou kolej a ve stánku s občerstvením (s nejvíc sympatickou obsluhou - což ale byl na Chmelovárku standard všude) se celý del jely mj. i výborné smažené brambory s cibulí. Snědli jsme jich snad pět kilo - Petře, toto u mne ještě významným způsobem máš schované!

 Z odborného/přednáškového programu.

Chmelovárek 2017, i přes to, že ztratil tu klubovou podobu starých roků, byl díky tomu všemu výše psanému zase neskutečně příjemnou akci, kterou jsem si užil i přes totální únavu způsobenou takřka probdělým předcházejícím týdnem. A také kolosální kocovinou, kterou na mne naválcoval neskutečně výborný a hlavně nebezpečně pitelný Baltic Porter ze Svatokopeckého pivovaru, jehož větší než malé množství jsem byl nucen vypít v pátek v noci a zvláště v sobotu nad ránem při přípravě podkladů na sobotní prezentaci o tom zpropadeném ležáku. Možná jsem měl ale spíš více zapracovat na přípravě podkladů na náš soutěžní ejl, který se na bednu nedostal. Tím gratuluji všem vítězům (některá z těch piv jsem měl čest ochutnat), i když je jasné, že na Chmelovárku jsou nějaké výhry to poslední, o co by na akci šlo (jména nepíšu, určitě se někde objeví v ofiko materiálech).

 Vyhlášení vítězů.

Kostelecké Chmelovárek je na prvním místě super setkáním neuvěřitelně bohaté mozaiky lidí, které ale spojuje jedna láska - k pivu a jeho domácímu vaření. V tomto případě zabalené do tak sympaticky upřímného a přívětivého rámce, že člověku bez mrknutí oka stojí za to jet sem přes celou zemi. Za to patří celému kolektivu kolem spolku Kosteláň obrovský dík. Jen mne při tom letošku přepadla jedna taková obava. Jak to udělat, aby se z Chmelovárku, jehož sláva se rozkřikla do celého světa, nestala opravdu masová akce, čímž by ztratila to nejdůležitější co má - své kouzlo? Nevím, ale věřím, že organizátoři na to přijdou. Svůj příspěvek o Kosteleckém Chmelovárku bych tak jen rád zakončil krátkým souhrnem. Nejezděte tam! Je to hrozná akce, těžká nuda, hnusné pivo a divní lidé. Nemá to cenu a zůstaňte raději doma. Tak jako já poslední tři ročníky. Které pevně věřím byly ty - samozřejmě myslím ty bez mé účasti - opravdu poslední.