VIA CIBIA ANEB EXKURZ DO PIVNÍHO SVĚTA ČESKÉ VESNICE ROKU 2017

Když jsem tu loni v květnu přinášel pár slov o vydařené ústecké konferenci Orosené dějiny, netušil jsem, že jen o pár dní později mi přijde ze strany Collegium Cibium nabídka, abych se stal korespondentem této slovutné stolní společnosti. Nabídku jsem samozřejmě s potěšením přijal, ale zároveň jsem si tím podepsal ortel povinnosti přinést nyní i pár slov ze zcela zásadní akce z jejího života. Z akce jménem Via Cibia. Ač Collegium Cibium je společností stolní, jedním ze základních stavebních kamenů jejího fungování je nepravidelný výlet za poznáním krás našich krajů, spojený samozřejmě s konzumací a ochutnáváním mnoha piv, nejen těch s dědkem na etiketě.

 Logo Collegia Cibia. Victor Cibich není na výletě, Victor Cibich valí škopky před
 vlakovou zastávkou ve Velkém Březně.

Datum letošní Cibie jsem měl v diáři poznamenané dlouho dopředu - nejen, že jsem považoval za důležité se jí zúčasnit - vždyť právě její absolvování je teprve opravdovým potvrzením členství ve společnosti, ale zároveň jsem se moc těšil na výlet do krásného kraje, který jsem doposud znal spíš jen tak zpovzdálí. Z vlaku či auta při projížďkách po druhém břehu či v údolí pod ním, anebo z řady procházek, které ale vždy - ani vlastně netuším proč - skončily na jeho hranici. 

 Začínající jaro v Českém Středohoří.

Ten krásný kraj se rozprostírá v nejjihozápadnějším výběžku té části Českého Středohoří, kterou zčistajasna protíná prudké údolí vymleté řekou Labe. V místech, kde se historicky vždy vstupovalo do Čech, v místech, kde se táhlý a spíš méně členitý masiv Verneřického středohoří mění v nížinu střídanou fascinujícími homolemi vulkanických reliktů. Právě do tohoto krásného, ale taky hrozně opuštěného kraje byla letošní Cibie naplánována. Na nijak náročný výlet do příjemně kopcovité krajiny plné krásných výhledů, jejíž tektoniku narušují historické vesničky malebně položené na úbočích jednotlivých vrcholů. Tento příspěvek tak berte nejen jako reportáž z jedné vydařené výpravy, ale zároveň i jako exkurz do pivního a hospodského světa české sudetské vesnice na jaře roku 2017.

 Porta Bohemica aneb řeka jako součást krajiny, ale i prostředek dopravy a průmyslu.

Sobotní ráno jsme se na Viu sjížděli ze všech směrů, abychom se po krátkém vlakovém přesunu všichni úspěšně sešli na nádraží v Libochovanech. Odtud jsme již chtěli pokračovat pěšky. Až do cílových Litoměřic to bylo i poslední údolní zastavení při řece Labi. Sluníčko nádherně svítilo, počasí si Cibiáni umí objednat opravdu perfektní. Ač padl i návrh zajít si trochu zpět do starých Libochovan, neboť zde dle všech informací působí hostinec Na Kovárně s Velkým Březnem na čepu, nakonec více hlasů disciplinovaně hovořilo pro to vyrazit rovnou na cestu. Čas dne přece jen není nafukovací a nějaké nečekané zdržení hned na začátku by mohlo být později na škodu.

 Historické Libochovany. Kdesi pod kostelem se nachází nenavštívená hospoda Na
 Kovárně.

Vycházkové nadšení však výpravě vydrželo jen celých 200 metrů. Ještě než začala žlutá turistická značka vůbec stoupat k návrší hradiště Hrádek, zastavil naše kroky hvizd rozhodčího. Na hřišti místní dorost, na čepu ve stánku při něm velkobřezenská desítka. Sobotní dopoledne vždy na vsích a maloměstech patřilo fotbalu a nás těší, že stále patří i točenému pivu. Dle síly a nálady tak padají jeden dva Březňáci a naše cesta konečně začíná.

 Fandíme a pijeme.

Náhorní kraj nad prudkými srázy labského údolí je dobře viditelný z vlaků, které projíždějí po druhé straně řeky pod ujetou dálnicí. Celý můj dosavadní život mne pak slovy "tam bych se chtěl někdy podívat" lákala trojice křížů pod vrcholem Kalvárie v dominantní poloze na skále takřka kolmo nad řekou. Díky letošní Via Cibia se mi to konečně splnilo. Zastávka u Tří křížů byla nejen povinným občerstvovacím zastavením, ale i příležitostí užít si toho nádherného výhledu. Je u nás jen pár takových. Ač viditelnost trochu narušoval mlžný opar, pohled do údolí řeky, křižované v sobotu poprvé v sezónně parníkem Porta Bohemica byl fascinující. Stejně jako les komínů průmyslových Lovosic, který možná řadě lidí přijde ošklivý, ale já si ho užívám a k tomuto místu prostě už nějak tak patří.

 Tři kříže a pár piv.

Zastávka na posilněnou s pár pivy je však jen krátká a my rychle pokračujeme k jednomu z - alespoň pro mne - vrcholů cesty. Kamýk je nejen zříceninou hrádku s nádherným výhledem do krajiny, ale i stejnojmennou vesničkou, která je více známá zdejším pobytem Bedřicha Smetany a méně už svou malebností. Kamýcká náves je dodnes víceméně zachovalá v hmotě se zdejší typickou zděnou architekturou. Někdejší význam zdejšího panského sídla dokládá rozsáhlý areál hospodářského dvora na úpatí hradního kopce. Nás ale nejvíce zajímá místní hospůdka - jak jinak než Pod hradem, která se krčí zastíněná v soutce za místním obecním úřadem. Prameny zde dlouhá léta avizují pivo z hlavního města chmele, a tak jsme zvědaví.

 Cesta ke Kamýku působí až filmovou scenérií.

Na čepu bohužel nakonec pivo z hlavního města piva, ale i tak jsme rádi. Jsme rádi, že je vůbec otevřeno, popravdě je teprve sobotní poledne. Místní vedoucí i paní za výčepem jsou moc příjemní, a tak i tu G11 dokážu přežít. Nežehrám ani natolik na pivo z velkopivovaru (nakonec jednu z debat při poněkud delším posezení na zdejší zahrádce věnujeme právě kvalitě piv z velkých pivovarů, ve které nepanuje nad pivy značky Gambrinus jasný názor), ale spíš nad odtržením podobné značky od zdejšího kraje. Kamýk se svým geniem loci by si určitě zasloužil víc. Ale buďme rádi i za ty dary.

 Na kamýcké návsi. Místní hospůdka je vlevo,
 slunečník Žateckého pivovaru svůj boj prohrál.

Kamýcká hospůdka je jinak taková běžná venkovská putyka, ale s neobyčejně příjemnou - již zmíněnou - zahrádkou. Posezení tady bylo jednou z nejhezčích chvil celé výpravy a Kamýk jako takový splnil moje očekávání. Nakonec i ta očekávání pivní, když jsme později, při výstupu na hradní kopec, otevřeli pod zdejší zříceninou dvě domácí piva Partyzán. Teprve díky vnímání bohatého aromatu naší American IPA docenil zbytek výpravy na Kamýku, proč s sebou na cestu taháme dva praktické cestovní "půllitry" objemu 0,2 l.

 A pak že tahat sklo na výlety je zbytečnost. ;) Foto: Martin Veselý (výřez).

Jak se na Kamýku přelilo dopoledne v odpoledne, pomalu se přelévala i turistická morálka naší výpravy. Přesto jsme ještě jednou toho dne vystoupali do výšin s nádherným výhledem. Vrch Plešivec je jím vyhlášený, stejně jako kamennými poli, které zde vytvořil zub času a eroze. Klopýtání po nich bylo v tom slunečném horkém odpoledni opravdu náročné a není náhodou, že na vrcholu kopce, ve stínu malého lesíka, padlo více než hodně pivních osvěžení. Včetně výborného 18° Baltic Porteru ze Svatokopeckého pivovaru (díky Ivoši ještě jednou za vybavení jím na cesty!). Ač jsem se po Kosteleckém Chmelovárku dušoval, že už ho nikdy nebudu pít, nakonec jsem jím nepohrdl ani tentokrát. Tajný tip: až jednou vylezete na kamennou horu v letním parnu, není lepšího osvěžení než lahev odporně silného ležáku. Ocenili ho, myslím, všichni. ;)

 Výstup na Plešivec s Kamýkem a Středohořím za (pod) zády.

Po sestupu z Plešivce morálka výpravy definitivně klesla do módu unaveného opivněného jarního odpoledne. Věřte tomu nebo ne, ale i na návsi další vesničky po cestě, Hlinné, byla otevřená hospoda. Nijak objevně nazvaná prostě "Hospoda Hlinná", nijak objevně s nabídkou z PP, ale jak už jsem tu jednou napsal. Díky za ní. V tomto kraji ještě více nepatřičně působil Radegast na čepu, na druhou stranu, ani se nepamatuji, kdy jsem toto pivo naposledy pil, a tak jsem nepohrdl.

 Absolutní veget na pěkné hlinenské návsi.

A nepohrdl ani zbytek výpravy, která se v Hlinné trochu rozdrolila. Menší část spěchala nejkratší cestou do Litoměřic na plánovanou oslavu narozenin, větší část nic nedbala ohromného zpoždění, které jsme po cestě nabrali, a věnovala se zasloužené relaxaci na pěkné Hlinenské návsi. V takovém prostředí a při takovém počasí musí dobře chutnat snad každé pivo (teda s výjimkou Staropramenu, samozřejmě). Rozpad pochodového nadšení tak byl vyvážen jedním z nejpříjemnějších zastavení letošního jara. Což se nebojím takto napsat, i přestože začalo teprve skutečně nedávno.

 Světla a stíny odpoledního jara v Českém Středohoří.

Zhodnocení situace nakonec vedlo k revizi celkového plánu výletu, a tak výšlap na Hradiště a cestu přes Mentaurov do Skalice si necháme někdy na příště. Slunce začalo pomalu, pomaličku sestupovat za obzor kdesi na nekonečném západě české roviny a my v prodlužování jeho stínů sestupovali z Hlinné rovnou k Litoměřicům. Věže jejich krásného historického centra v údolí pod námi měnily barvy odpoledního smrákání.

 Klesáme do Litoměřic.

Cestou necestou, po silničkách i po lukách jsme nejkratším možným způsobem mířili do cíle naší výpravy. Žízeň, možná únava a také fotogeničnost scenerie způsobila, že se celá výprava roztrhala do velmi dlouhého hada, který se dal dohromady až dole ve městě, respektive na Pokratickém předměstí v hospůdce U Dědka. Na čepu překvapivě nikoliv Březňák, ale Holba z dalekých Jeseníků (Holba je v tomto kraji, co jsem se tak díval, vůbec oblíbeným pivem - že by nějaký aktivní obchoďák v terénu ;) ).

 Podvečerní nálada U Dědka na Pokratickém předměstí. Foto: Martin Veselý (výřez).

Hospůdka U Dědka nebyla ale rozhodně naší finální destinací. Kromě zmiňované oslavy narozenin, na kterou beztak většina výpravy vůbec nedorazila, byl cílem samozřejmě i některý z místních pivovarů, kterými jsou Litoměřice dnes vyhlášené. Tehdy se výprava rozdělila naposledy. Já byl v té menší části, která si před definitivním koncem v Labuti ještě zaskočila na jeden světlý ležák do Biskupského pivovaru. Ten své brány otevřel teprve loni hned zkraje roku. Místní pivo na betoně zdejší trestuhodně nepřipravené zahrádky chutnalo výborně.

 Biskupský pivovar loni v březnu. Frekventovaná Komenského ulice před ním je jeho
 největší slabinou.

Tuto krátkou zmínku o Biskupském pivovaru berte jako malou náhradu za článek, který jsem loni touto dobou na blog připravoval potom, co jsem tento pivovar navštívil poprvé. Bohužel navždy zůstal ve stavu nedopsaných konceptů, ale z faktu, že jsem měl chuť sem znova zajít je snad jasné, že se mi tu líbilo a chutnalo i tenkrát.

 Varna pivovárku.

Během posezení před Biskupským pivovarem definitivně propadalo stmívání do litoměřických ulic a následné poslední setkání celé výpravy na zahrádce pivovaru U Labutě se rozpustilo v opilecké tmě aprílové noci. Via Cibia byla u konce.

Byl jsem upřímně překvapen, že i na jaře roku 2017 žije česká - a v případě té sudetské je to překvapení zvlášť silné - vesnice hospodským životem. I v těch nejzapadlejších vesničkách na nás čekaly otevřené dveře návesních hospůdek, kolem kterých posedávali další poutníci, anebo i zdejší. Je dobrou zprávou, že místní život zatím tepe dál a věřím, že to tak bude i nadále - a bude jen lépe. S tajným přáním, aby bylo lépe i při výběru piv na čepu. Myslím, že v roce 2017 jsou doby, kdy vesnická hospoda musela automaticky znamenat logo velkovýrobce na fasádě dávno pryč a vývěsní štíty regionálních pivovarů by jim slušely mnohem víc. Mnohem lépe by se na ně pak při těch všech výletech, zastaveních i neplánovaných zásecích dívalo a určitě ještě lépe ochutnávalo. Uvidíme.

Rád se o tom, jak a kde žije venkovský (nejen pivní) život na Ústecku (ale i jinde) přesvědčím na další Via Cibia. Ta první s naší účastí mne totiž opravdu moc moc bavila a nic nám ani nevadilo, že kvůli tomu všemu pivnímu zdržování jsme si její trasu nakonec prodloužili ještě o pár pěkných kilometrů nočního pěšího výletu domů, když nám úspěšně ujely všechny původně reálně uvažované přípoje. Rozpustilé pivní výlety jsou snad jedinou oblastí života, kde mi nevadí narušování časových harmonogramů. Ba právě naopak, nějak tak to při nich vyhledávám. A nejen v tomto směru splnila letošní Via Cibia veškerá moje očekávání. ;)