ZPÁTKY NA CHMELOVÁRKU

Náhlá rozhodnutí jsou vždy ta nejlepší a toto přišlo vlastně z ničeho nic. "Což letos zajet konečně zase na Chmelovárek?" vypálil jsem u jedné únorové snídaně až z toho malému Partyzánovi zaskočil rohlík. Za chvíli jsem už stál na zápraží s telefonem a volal Petrovi Měrkovi. Ne abych mu sdělil tu šťastnou novinu, ale protože jsem chtěl naší účast ještě zatepla nějak pojistit a nacpal se mu hned do odborného programu s povídáním. Ne, kecám, já měl totiž u Petra jeden velký dluh. Před třemi lety mne on sám poprosil, zda bych si nechtěl nějaké povídání připravit a já mu na to tehdy rád kývl, abych...

 Po čtyřech letech zase tady...

... ano, abych mu záhy musel s velkou omluvou odmítnout. Do věci přišly neodkladné nečekané osobní záležitosti (svatba v nejbližším okruhu přátel), a tak to bohužel bylo i v dalších letech (datum Chmelovárku koresponduje hned s dvojicí narozenin v našich rodinách). Letos jsme se ale rozhodli program upravovat nikoliv dle rodiny, ale dle Chmelovárku a Měrka si mne už psal do seznamu vystupujících. Já tím zabil rovnou dvě mouchy jednou ranou. Měl jsem již delší dobu v přípravě článek na blog o historii a vývoji pojmu (a tak trochu i stylu) "ležák" a bylo mi jasné, že pokud nebudu muset, nikdy ho nedopíšu. Chmelovárek tak byl vhodným prostorem pro prezentaci pilotních výsledků toho, co nakonec vyjde v článku (ten zamýšlený pilot nakonec vyšel na děsuplných 45 minut povídání, tak věřím, že moc nenudil, aby to pak vůbec někdo chtěl číst) a zároveň pojistkou, že to dotáhnu. Nebudu ale kecat, když napíšu, že to vystoupení opravdu nebylo hlavním důvodem, proč jsme jeli.

 Chmelovárek 2013, pamatujete?

Kostelecké Chmelovárek, ač jsem na něm byl doposud jen jednou - a to navíc před čtyřmi lety, se nebojím opakovaně označovat za legendární akci. Není u nás snad druhé setkání tohoto typu, které by ještě pamatovalo staré dřevní doby českého domácího vaření piva. Časy i lidé se mění, ale Chmelovárek zůstává. Navíc jeho koncept, pořadatelský kolektiv z malé dědiny na Hané a další ho od jiných podobných (zvláště těch současných) domovařičských soutěží odlišují. Přátelská atmosféra a autenticita zde jasně válcují hipsterskou přehlíživost a lehkou nabubřelost jiných setkání (která tak na mne alespoň působí, musím to někdy zajet zase někam ověřit :) ). Ono i ten krásně moravský Kostelecké Chmelovárek zní přece jen lépe než nejrůznější Competitions, Meetings a další podobné nesmysly.

 Petr Měrka zahajuje VIII. Kostelecké Chmelovárek.

Důvodů jet jsme ale měli přece víc. Život na krutém severu s sebou přinesl i odloučení od lidí, se kterými jsme se dříve opakovaně vídali a dnes je takových chvil jako šafránu. Chmelovárek tak byla skvělá příležitost to napravit. Konkrétně hovořím zejména o přátelích z Domácího pivovaru Komár a ze Svatokopeckého pivovaru, se kterými jsme tak mohli strávit skvěle vydařený víkend a se kterými jsme - s naším Domácím pivovarem Partyzán - vyráželi v sobotu ráno do Kostelce ve společné posádce.

Byl jsem v očekávání. Co se změnilo, co bude jinak. Měl jsem tušení i nabytou vědomost, že všechno. A nemýlil jsem se. Chmelovárek je již od roku 2014 v (mnohem) větších prostorách, které ale už letos i samy byly tak tak. Těžko říci, kam bude Petr přemisťovat akci příště, žádnou sportovní halu jsem v Kostelci při krátké zdravotní procházce neviděl. Změnilo se i osazenstvo akce. Viděl jsem sice řadu tváří, které jsem si pamatoval z akce před čtyřmi lety, ale zejména mnoho nových a neznámých. Když jsem se rozhlížel, uvědomil jsem si naplno, jak je skutečné setkávání k nezaplacení oproti internetovému tlachání. Vždyť my nebyli na žádné domovarnické akci tři a půl roku! Řadu lidí "ze scény" jsem tak znal pouze jako jména a příspěvky na internetech a fejsbucích. Tady se najedou zhmotňovali do skutečných postav a skutečných tváří a samozřejmě skutečných piv v jejich rukou. Díky za to, všechna ta seznámení mne moc těšila. Stejně jako mne samozřejmě těšilo setkání se starými známými.

 Trochu se nám to tu zaplnilo.

A těšila mne i jedna drobná změna, kterou jsem vyvolal drzou malou poznámkou v závěru příspěvku o Chmelovárku 2013. Vegetariáni a vegani už nejsou na akci odstrčeni na druhou kolej a ve stánku s občerstvením (s nejvíc sympatickou obsluhou - což ale byl na Chmelovárku standard všude) se celý del jely mj. i výborné smažené brambory s cibulí. Snědli jsme jich snad pět kilo - Petře, toto u mne ještě významným způsobem máš schované!

 Z odborného/přednáškového programu.

Chmelovárek 2017, i přes to, že ztratil tu klubovou podobu starých roků, byl díky tomu všemu výše psanému zase neskutečně příjemnou akci, kterou jsem si užil i přes totální únavu způsobenou takřka probdělým předcházejícím týdnem. A také kolosální kocovinou, kterou na mne naválcoval neskutečně výborný a hlavně nebezpečně pitelný Baltic Porter ze Svatokopeckého pivovaru, jehož větší než malé množství jsem byl nucen vypít v pátek v noci a zvláště v sobotu nad ránem při přípravě podkladů na sobotní prezentaci o tom zpropadeném ležáku. Možná jsem měl ale spíš více zapracovat na přípravě podkladů na náš soutěžní ejl, který se na bednu nedostal. Tím gratuluji všem vítězům (některá z těch piv jsem měl čest ochutnat), i když je jasné, že na Chmelovárku jsou nějaké výhry to poslední, o co by na akci šlo (jména nepíšu, určitě se někde objeví v ofiko materiálech).

 Vyhlášení vítězů.

Kostelecké Chmelovárek je na prvním místě super setkáním neuvěřitelně bohaté mozaiky lidí, které ale spojuje jedna láska - k pivu a jeho domácímu vaření. V tomto případě zabalené do tak sympaticky upřímného a přívětivého rámce, že člověku bez mrknutí oka stojí za to jet sem přes celou zemi. Za to patří celému kolektivu kolem spolku Kosteláň obrovský dík. Jen mne při tom letošku přepadla jedna taková obava. Jak to udělat, aby se z Chmelovárku, jehož sláva se rozkřikla do celého světa, nestala opravdu masová akce, čímž by ztratila to nejdůležitější co má - své kouzlo? Nevím, ale věřím, že organizátoři na to přijdou. Svůj příspěvek o Kosteleckém Chmelovárku bych tak jen rád zakončil krátkým souhrnem. Nejezděte tam! Je to hrozná akce, těžká nuda, hnusné pivo a divní lidé. Nemá to cenu a zůstaňte raději doma. Tak jako já poslední tři ročníky. Které pevně věřím byly ty - samozřejmě myslím ty bez mé účasti - opravdu poslední.

VYDAŘENÝ NÁVRAT DO PODĚBRAD A KUTNÉ HORY

První celý červencový víkend patřil letos už podruhé dvěma pivním událostem. Psát o nich jsem chtěl na blog už loni, ale nějak mi tehdy chyběl patřičný impuls, možná jsem nenašel nic, co by obě události spojovalo. Letos se to už ale povedlo a hlavním důvodem možná byla ta souhra náhod, která obě akce letos přivedla k sobě do jednoho víkendu. Jedna z nich byla plánovaná dlouho dopředu, zatímco ta druhá byla letos domluvena takřka ad hoc a na poslední chvíli. O to více jsem se těšil, protože v Poděbradech i v Sedlci u Kutné Hory se mi už loni moc líbilo.

Začátkem července probíhá na poděbradském zámku Letní škola slovanských studií, pořádaná zdejším Ústavem jazykové a odborné přípravy při Universitě Karlově v Praze. Letní školy se účastní několik desítek studentů z celého světa, kteří se v rámci ní chtějí zlepšit ve své češtině a jedním z prostředků jsou i kulturně-osvětové akce. A jednou z takových je i tzv. Český večer, během kterého jsou studenti seznámeni s naší kulturou a zvyky. Asi budete souhlasit, že pivo a pivovarnictví na takové akci nemůže chybět. A tady se už dá vystopovat linka k tomu, proč tu o tom píšu.

 Podvečerní nálada v Poděbradech. Na zámku se koná LŠSS, v rámci níž přednášky
 nejen o českém pivu proběhly.

Zástupci LŠSS jsem byl již loni osloven, zda bych studentům nepověděl něco o historii a současnosti piva v Českých zemích a nespojil to s nějakým povídáním o pivních stylech, místu českého ležáku mezi nimi, spojených samozřejmě s patřičnou degustací. Akce se loni moc povedla, u studentů měla ohlas, a tak bylo jasné, že letos to nebude jinak. To by byla ta plánovaná část víkendu, respektive páteční program. I když...

 Tak přesvědčivé, že by člověk skoro uvěřil, že je to pravda. ;)

... tady se možná sluší doplnit, že Poděbrady jsou zajímavé i z pivního hlediska. Sice jen trochu, ale přiznám se upřímně, že jen zprávou o vystoupení na akci LŠSS bych příspěvek nezaplňoval. Loni jsem večer po degustaci trávil popíjením Poděbradského Zdroje v historických prostorách zrušeného poděbradského pivovaru ve stráni pod Husovou ulicí směrem k řece Labi. Popravdě, nalákaly mne sem tehdy hlavně ty prostory, protože informací o tom, že pivo je vařené v Kácově jsem byl samozřejmě vybaven. Nezbývá než doufat, že Poděbradský Zdroj jednou bude zase autentický v tomto místě, nějaké šuškandy o obnově zdejšího provozu se opakují celkem často (aniž bych tedy tušil, zda je na nich alespoň zbla pravdy).

 Hvozd někdejší sladovny jasně napomíná, jaký provoz
 se tady kdysi nacházel. ;)

Na dobré pivo se dá v Poděbradech zajít ale i jinam. Při jedné cestě, která nás do lázeňského města zavedla loni v říjnu, jsme navštívili zdejší pivotéku, trochu pitoreskně ukrytou v jednom z dvorů někdejší staré zástavby při okraji historického centra města. Na čepu byla tehdy, pokud se dobře pamatuji, asi pětice piv, něco málo bylo v ledničce či v poličkách, ale nějak uchvácen jsem nebyl. Prostředí bylo zvláštně nepřívětivé, nedodělané, poloprázdné a tak zvláštně unavené. Včetně obsluhy.

 Trochu vyprázdněná pivotéka loni na podzim, nyní
 to tady už vypadá jinak.

I proto, ale nejen proto, mne letos moc potěšilo, když jsem na místě (na jednom rychlém pivu před degustací, ale potom i při večerním posezení) zjistil, že prostor má nejen nového majitele, ale i nové jméno, prošel celkovou rekonstrukcí a i si trochu ujasnil co a proč chce návštěvníkům nabízet. V současnosti tak můžete v Poděbradech zajít šest točených piv (sestava měnící se průřez toho nejlepšího z tuzemských mini, já tu ochutnal např. výborný letní ejl od Krušnohora) do příjemné nekuřácké pivnice U Čiháků. Jako bonus pak posezení ve dvoře, malá předzahrádka utopená v zeleni a vlastně taky ve dvoře, anebo lednice s lahvovými pivy z českých minipivovarů. Současný majitel (který při té mé opakované návštěvě odhalil mou identitu a moc příjemně jsme si poklábosili) je navíc velký sympaťák, tak mu moc fandím, aby podnik podobného raženi na malém městě jako jsou Poděbrady udržel (a samozřejmě zdravím ;) ).

 Nebýt veliké cedule na zdi domu, člověk by místo skoro přehlédl. Směrovka patří ještě
 k bývalé pivotéce, snad se zde brzy objeví aktuální poutač Pivnice U Čiháků.

Nadcházející víkend měl původně patřit relaxaci u vody v jedné vesničce na Kutnohorsku, kam nás pozvala Veru, se kterou jsme se poznali loni právě jako jednou z učitelek na LŠSS a hned jsme si padli do oka. Respektive, samozřejmě jsem měl vymyšlené nějaké zlobení v podobě návštěvy nedalekých Zbraslavic, kde od podzimu 2015 působí také pivovárek. Vymýšlení výletu, přemýšlení o tom, jak ostatní ukecám, abychom na něj vůbec vyrazili a další důležité věci spojené s cestami po pivovarech (jako je třeba sjíždění jízdních řadů zdejší lokálky) doslova násilně přerušila jedna nabídka či spíše prosba pivního kumpána Martina. A to už je ta neplánovaná část víkendu, která ale nakonec způsobila, že teprve tak pro mne dostal z pivního hlediska opravdu smysl.

Martin (možná ho někdo znáte jako scénáristu trochu kontroverzního filmu Česká pivní válka, anebo jako domovařiče hipsterských ejlů z pražské Letné) se mimo jiné angažuje i v projektu obnovy a hledání nového využití starého pivovaru v Kutné Hoře - Sedlci. Pivovar zakoupil před lety pražský restaurátor Jan Chejn s jediným cílem - zachránit tento chátrající, ale nejen stavební historií nesmírně zajímavý areál (pivovar vznikl sice až v 19. století v prostoru hospodářských staveb ve Schwarzenberském držení, ale ve svých zdech uchoval pozůstatky některých objektů někdejšího cisterciáckého kláštera, později prodělal průmyslovou přestavbu, z jejíž doby pochází jeho současná podoba - pokud tedy pomineme likvidaci sladovny - vznikla mj. přestavbou starší sýpky - v 80. letech 20. století při výstavbě silničního průtahu). 

 Sedlecký pivovar se sladovnou na historickém snímku...

Tím pádem se jedná určitě více než záslužný čin! Jenže. Jan Chejn si nevěděl úplně rady, co a jak a kam dál, a tak mne loni zjara Martin požádal o pomocnou ruku. Setkání nakonec proběhlo přímo v prostorách pěkného ožívajícího pivovaru v rámci dne otevřených dveří, které se zde každoročně konají (nejen) začátkem července. Přestože jsme se společně sešli všichni ještě několikrát, nakonec jsme žádnou spolupráci nenavázali. Ne, abych nebyl špatně pochopený, nerozešli jsme se nijak ve zlém, spíš jsem Honzu a Martina odkázal v jejich ušlechtilé snaze na jiné osoby, o kterých jsem si myslel, že by jim mohli být přínosnější (a dle toho, jak se věc vyvíjí, tak zřejmě úspěšně). Tak proč jsem se ale letos do Kutné Hory vrátil?

 ... a jeho současná podoba s ubouranou sladovnou (původně vlevo).

Doslova pět minut před dvanáctou, respektive týden před akcí, mi Martin volal, zda bych se nechtěl do pivovaru podívat i letos, že by měli velký zájem, pokud bych v rámci letošního dne otevřených dveří vystoupil s nějakou přednáškou/povídáním/diskusním příspěvkem. Téma bylo volné okolo piva a nechávali to na mne. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Necítím se být Václavem Cílkem ani Zábavným Arturem, abych dokázal mluvit o čemkoliv, aniž bych o tom pořádně něco věděl, a tak se jako spásná ukázala být myšlenka udělat v dalším obnovovaném pivovaru (ano, cílem Honzy Chejna je opravdu tady začít zase vařit pivo) přednášku o staronových pivovarech.

 Bude se tady ještě někdy vařit pivo? Pohled na někdejší areál chladících štoků, který
 prochází postupnou citlivou obnovou (snímek je z léta 2015, k dnešku to už zase o
 něco postoupilo).

To už mi sedělo víc. Někdo pak ale ještě musel přemluvit mne samotného. Jak bylo řečeno, akce v Kutné Hoře se mi do programu zas tolik nehodila. Na druhou stranu bych se asi neubránil výčitkám, pokud bych nekývl kumpánovi v nouzi, když se navíc zrovna nacházím doslova za kopcem. A tak jsem se podíval na mapu, zjistil, že mezi naším působištěm je Malešov, ale také údolí Vrchlice a že se to Kutnohorské intermezzo dá spojit s moc vydařeným výletem a už už jsem říkal "ano". Definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si někde náhodně přečetl, že na Havířské boudě nedaleko Sedleckého pivovaru nabízejí kompletní nabídku právě ze Zbraslavic jak točenou, tak lahvovou. Bylo rozhodnuto!

 V nádherném údolí Vrchlice - toho odpoledne
 s podivně mýdlovou vodou.

V sobotu kolem poledne se tak nechávám odvézt kámoškou Vérou do nedalekého Malešova, odkud už chci do Kutné Hory pokračovat pěšky. Jasně, že jsem původně chtěl jet vlakem, ale na zdejší lokálce jedou během dne všehovšudy tři a jeden z nich mi pro naše ranní trochu pomalejší vstávání zkrátka ujel. Důvod zastávky v Malešově je nasnadě. Již několik let zde působí parta kolem připravovaného pivovaru, který by měl vzniknout, respektive aktuálně vzniká, v sousedství zdejší tvrze (stavebně se vyvíjející zřejmě od 14. století, s dochovanými prvky z období vrcholné gotiky).

 Malešovská tvrz a pečlivá oprava jejího exteriéru.

Přiznám se, že Přátelský pivovar Malešov, jak se jmenují, na mne dříve nijak moc přátelsky nepůsobil. Pivní společnost má asi ještě v živé paměti jejich nepříliš průhledný vstup na trh s pivy, která byla původně pouze přelepený Břevnov, pak zase ne a potom zase ano. Ono bůh ví, jak to přesně bylo, ale vzhledem k tomu, že nejen v pivovarnictví preferuji upřímnost a rovné jednání, byl jsem z toho takový tumpachový. A pokud se dobře pamatuji, bylo těch nejasností nějak víc (jednu jsem i zažil téměř na vlastní kůži). Na druhou stranu, v poslední době se věci zřejmě srovnaly, kluci z přátelského týmu si asi sáhli na nos a uvědomili, že věci se dají dělat i jinak a nezbývá než doufat, že mapu českých pivovarů již brzy doplní nový mini. Navíc takový, jehož vznik je spojený s rekonstrukcí historického objektu tvrze.

 Žánrový snímek z rekonstrukčních prací. Tady se bude pivo pít samo!

Malešov jako takový je maloměstem do dáli přes pole vanoucí městečko, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Taková ta atmosféra "Bylo nás pět", řekl bych. Zejména v tom sobotním odpoledni na zdejším upraveném náměstí panoval klid až nepřirozený. Trochu ruchu se neslo právě jen od zmiňované tvrze, kde parta dělníků poctivě pokračovala v citlivé obnově prostoru - bude to tady hezké, až bude tvrz, která je ze tří stran obklopená vodou někdejších rybníků (a dnes i vodní nádrže Vrchlice), přístupná a na čepu místní pivo. Věřím, že žízeň sem zajdou hasit i hasiči z místní fire station.

 Místní hasiči to k požáru věčné žízně nebudou mít daleko. ;)

Žízeň je tady zatím možné hasit jenom v První přátelské, která není ničím jiným, než klasickou temnou zaplivanou vesnickou čtyřkou. Malešov tu a tam v PETkách a vždy i na čepu. Véra brala zpátky na chatu nějaké PETky ležáku (v tu dobu jako jediný stočený), a když mi slíbila, že mi jednu na večer schová, nechal jsem si raději načepovat na cestu něco Kácovské desítky. Je paradoxně pravda, že ta je v tomto kraji (zatím) víc doma, než malešovské - lounské.

 První přátelská je klasická venkovská hospoda. Má to styl.

Po přátelském kácovském nákupu nechávám Véru i Malešov za zády a pomalu stoupám do kopců mezi pole nad malešovskými humny. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít a já vím, že tato je právě jedna z nich. Střechy a věžičky na české vnitrozemí trochu zapomenutého městečka pomalu zmizely za hranou obzoru mírného návrší, ze kterého se záhy otevírá fantaskní pohled směrem na věže mnohem známějších kostelů v mnohem známějším městě. Kutná Hora se zdá být mnohem blíže než ve skutečnosti je, ale já se na ty následující kilometry těším. Vlastně celkem náhodou jsem v týdnu před tím přečetl komentář uživatele Sekal o tomto kraji na serveru pivni.info, čímž mu dodatečně moc děkuji za inspiraci na výlet. Náhorní planina mezi zlatavými lány obilí, kde se na kamenné cestě tetelí prudké červencové slunce (začátek července byl skutečně ještě létem v pravém slova smyslu) a kde jedinou ochrannou před jeho paprsky je chladivý mok od řeky Sázavy se záhy láme s příchodem do údolí řeky Vrchlice.

 Věže a střechy Malešova pomalu mizí za obzorem Písečného vrchu.

Její prudkými skalami uzavřené údolí je radostí nejen pro milovníky přírodních krás, ale i pro fanoušky historie, industriálních památek, anebo - a to především - molinology. Trochu nezajímavé první krůčky kolem Velkého rybníka, plného rekreantů nahrazují za zříceninou mlýna Cimburka (pod stejnojmenným hradištěm) fascinující partie lesa plné dalších zřícenin či naopak krásně opravených budov starých mlýnů, dlouho jdete mezi korytem řeky a tělesem starého náhonu, anebo míjíte bývalé historické štoly, anebo třeba bizarní mostek V Hutích.

 Honza měl tak tak kliku, že taky není ze dřeva,
 aneb bizarní mostek V Hutích.

Dříve, než se toho všeho dokážete řádně nabažit, stojíte z ničeho nic na dalším, sice trochu zabetonovaném, ale stále stojícím kamenném silničním mostě z první poloviny 19. století a divíte se, že jste takřka přímo pod chrámem sv. Barbory. Pokud Vás moje slova nalákala podobně jako mne ta Sekalova, neváhejte a spěchejte tam, než to tam současný majitel Spáleného mlýna všechno zastaví kameny (ne, dělám si srandu, majitel naopak, ač mi je jeho počínání trochu záhadou, jednal údajně velmi vstřícně a zdejší turistickou trasu jeho stavba neohrozí). ;)

 Pohlednicový pozdrav z Kutné Hory (s nezbytnými
 kolejemi).

Do Sedlce to mám ale ještě nějaký ten kilometr, ale měnící se město kolem mne a stále dobrý ač teplající Kácov pomůžou a ve tři čtvrtě na čtyři, pár minut před plánovaným povídáním, stojím před dveřmi Sedleckého pivovaru. Akce je v plném proudu. Na programu jsou nejen prohlídky postupně opravovaných prostor pivovaru (jehož obnova je oproti loňsku zase o něco dál), ale je i možnost zakoupit nejrůznější lokální výrobky včetně piva z Ujkovic (ano, Slepý Krtek Marek Havlas je právě jedním z těch, kdo obnovovanému pivovaru v současnosti nejvíc pomáhají), anebo shlédnout něco uměleckého a odborného programu. V rámci něj mám po čtvrté hodině popovídat o obnovovaných pivovarech.

 Už v Sedleckém pivovaře. Program, včetně ukázky
 domácího vaření piva, je v plném proudu.

Před tím ale stihnu jednoho rychlého Krtka, okoštuji z Matinových domovařičských zásob (které mj. přibydou i po dnešní akci, neboť na nádvoří pivovaru probíhá i ukázka domácího vaření piva) a řádně naladěn mířím do prostoru bývalé varny, která dnes slouží jako společenský sál. Následující hodinku nasázím do poměrně početného obecenstva kanonádu informací o obnově a využívání historických pivovarů, respektive o jejich staronovém využití a zakončuji ho přejícným pozitivním pohledem do budoucnosti pivovaru Sedleckého. Po povídání následuje ještě několik dotazů, rychlé pivko a zatím rozloučení. Je to tak, musím dnes ještě jednou nechat za zády uličky dalšího města a spěchám rychle , mimo jiné i kolem slavné Kostnice - pivovar Sedlec je opravdu turisticky skvěle položen - za jeho humna.

 Atmosféra starého Sedlce. Ta sériově vyráběná lampa
 z dob (snad) dávno minulých se sem vyloženě hodí!

Vrch Kaňk, na jehož úpatí se přímo historický Sedlec nachází, je známý zejména svou dlouhou havířskou historií, ale minimálně sto let je i vyhledávaným cílem turistů. Dlouhá léta zde působila výletní restaurace, na jejímž místě dnes stojí obnovený provoz pojmenovaný Havířská bouda. Není to sem ze Sedlce nijak daleko, ale v tom letním sluníčku byl výstup poměrně náročný. Zvláště, když člověk spěchá a času není mnoho. Ještěže mne na cestě osvěžuje Martinovo domovařičský Kellerbier (oproti Ale, které si nechávám pak do vlaku, mi sice úplně tolik nejede, ale horko a patřičná žízeň vykonaly své a padá do mne jak havíři do sloje). Návštěvu na Kaňku vřele doporučuji. Nejen, že se na vrcholku nachází od roku 2011 novostavba rozhledny a vedle ní zmiňovaná tradiční výletní bouda s netradičním pivem ze Zbraslavic, ale i pouhý výstup je odměněn nádhernými pohledy na celou Kutnou Horu a Sedlec i na krajinu Středolabské tabule, přecházející pozvolně do vrcholků Železných hor či Českomoravské vrchoviny. To vše navíc za doprovodu nádherné přírody. Tento časně letní výlet se opravdu vydařil!

 Pohled na Sedlec a jeho okolí z cesty na Kaňk.

Na vrcholek doslova dobíhám zpocený od hlavy až k patě a bez zbytečného rozmýšlení se parkuji na zahrádce u Havířské boudy. Zvěsti nelhaly - kompletní Zbraslavice v PETce i na čepu. Volím světlou 12° - pokud pivovar takovou vaří, stále jí považuji za stavební kámen nabídky a lakmusový papírek jeho kvality. Hubert mi ale vůbec nejede. Takřka nehořký, silně sladový, jakoby neprokvašený a mám trochu dojem, že je i nějak blbě odrmutovaný (což považuji za nejpravděpodobnější, protože údaje na webových stránkách pivovaru o nějakém zbytečně vysokém zbytkovém extraktu nehovoří). V tom horkém odpoledni jsem do sebe půllitr nasoukal stěží. Popravdě tady musím ale uvést, že zpětně mi to pivo, když jsem o něm přemýšlel, trochu charakterem připomínalo některé bavorské Kellerbiery - ale zda to byl záměr pivovaru skutečně netuším.

 Zbraslavický světlý 12° ležák Hubert mi nejel.

Času nebylo jak jsem psal nazbyt, tak jsem rychle zaplatil, batoh naplnil kompletním PET portfoliem na večer - a také na srovnání, zda byla 12° technologickým omylem, anebo standardem pivovaru - a utíkal zpátky dolů do údolí. Stihl jsem ještě jednoho rychlého Krtka v provizorní kavárně, která v pivovaře postupně vzniká, poklábosil jak s Honzou, kterému jsem popřál hodně štěstí, tak s Martinem, kterému jsem uzmul ještě jeden zmiňovaný domácí Ale do vlaku a zase utíkal, tentokrát kolem největší barokně gotické továrny na dobrovolnou likvidaci lidského zdraví v ČR, na nedalekou vlakovou zastávku.

 Ještě na skok zpátky v Sedleckém pivovaře. V předsálí varny funguje improvizovaná
 kavárna, brzy snad již trvalejšího charakteru. Martin mi točí pivo před cestou na vlak.

Opouštěl jsem Sedlec u Kutné Hory v podvečerním letním smrákání, koukal z okénka vlaku, popíjel domácí pivo a chytal všechny ty vůně a zážitky dnešního dne i celého víkendu. Takové já mám rád. Nabité událostmi, výlety a pivem ve všech podobách. Navíc jsem se těšil, jak večer ochutnám Malešovský světlý 12° ležák (chutnal - jsem zvědavý, jaké bude skutečně pivo z Malešova) a zbytek nabídky ze Zbraslavic (nechutnal - světlá 10° Markold úplně stejný chuťový profil jako 12°, tmavá 12° Permoník vyšla z tohoto klání nejlépe, ale je pravda, že jí také provázela výrazná sladkost - u tmavého piva ale celkem pochopitelná) ve společnosti na břehu rybníka Vidlák.

 Poetiku cestování vlakem za (nejen) pivním poznáním nic nenahradí.

Jak mne loňská návštěva v Poděbradech a Kutné Hoře neinspirovala k napsání příspěvku, bylo to letošní repete tak plnohodnotné, že délka příspěvku by si asi zasloužila rozdělit na dva kratší. Mně se ho ale dělit nechce, protože v současných vzpomínkách ho mám pořád zafixovaný jako jeden dlouhý povedený víkend, a tak bych Vám ho i rád představil. Můj obdiv patří všem, kdo dočetli až sem a věřím, že vás alespoň obsah výše psaných řádků inspiroval k nějakému výletu. A já mám na závěr několik přání.

 Zpátky z vydařeného výletu - večerní relaxace u rybníka Vidlák. 

Věřím, že Malešovský pivovar v nových prostorách bude už opravdu jen a jen přátelský a že jeho pivo bude minimálně tak dobré a pitelné, jako ten současný světlý ležák. Věřím, že Zbraslavické pivo budu mít někdy brzy opět možnost ochutnat, nejlépe přímo na místě (i když pivovar nemá vlastní pivnici, jeho pivo je nyní na čepu takřka v celých Zbraslavících, a tak to má být) a věřím, že mi zachutná více než při prvním doteku (mám to tak vždy, že žádný pivovar napoprvé nikdy nezatratím). Zároveň věřím, že budu moci brzy ochutnat i nové pivo ze Sedleckého pivovaru, který pomalu, ale jistě, vstává z popela. No a závěrem věřím, že i za rok proběhne v Poděbradech Letní škola a že mne opět pozvou, abych udělal nějaké povídání. Rád se do těchto končin zase vrátím, rád se podívám, jak to šlape v místní pivotéce a rád zase strávím nějaký víkend u chatky na břehu rybníka Vidlák, který v mém podání určitě zase vyplní jen samé pivo a výletování. Kéž by takový byl každý víkend!

LOBEČ - VOJKOV - TRÁVNÍČEK: PŘÍJEMNĚ NABITÝ PIVNÍ VÍKEND

Pivní Partyzán má za sebou jeden z nejnáročnějších víkendů za dlouhou dobu. Ale to není stížnost, to je holý fakt, který v sobě popravdě skrývá jen samé krásné věci, o které bych se s Vámi nyní rád podělil. Už jen ten fakt, že se do jednoho víkendu dokázalo vejít tolik příležitostí, které tady chci reflektovat na blogu je sympatický. A co víc. Když pominu, že všechny navštívené akce samozřejmě spojovalo pivo, spojovalo je toho mnohem více, často tak skrytě, pod pokličkou. Určitě láska k historii a jejímu vnímání v současnosti je věcí, kterou mají tři výše psaná místa společnou. Pak to určitě bude vztah k místnímu životu a jeho rozvoji. A v neposlední řadě? V neposlední řadě mají Lobeč, Vojkov a Trávníček společnou jednu věc: ve všech případech se jedná o malé odlehlé vesničky a počty jejich obyvatel se počítají na desítky, maximálně (a to doslova) pár stovek. A to je na tom možná to nejkrásnější: mít v jednom víkendu důvod navštívit takováto tři místa, kde se ale skutečně něco děje a má to smysl hovoří o jediném: v téhle zemi stále více a více ožívají smysluplné projekty, které vrací život, jeho duch, možnost se potkávat ad. i do těch nejmenších obcí. Chci věřit, že to tak půjde i dál a naše společnost, sociálně znormalizovaná a rozbitá desítkami let temna, nahrazených lety divokého spotřebního stylu života v sobě zase najede potřebný klid a chuť budovat kulturně-společenské aktivity, potkávat se se sousedy, ale i ze zcela cizími lidmi, bez nějakých zvláštních nároků na všudypřítomný materiální zisk. A k tomu všemu, a myslím, že se na tom shodneme, pivo zkrátka tak nějak patří. Pojďte tak nyní vzpomínat se mnou. Je na co.

A nemohu začít nikde jinde, než v Lobči. O této malé vesničce ztracené v údolíčku východně od Kokořínských lesů jsem tady na blogu psal už několikrát a zřejmě by bylo házením sladu na zeď znovu vysvětlovat proč. Však si to v archivu blogu najděte sami. Zdejší obnovený pivovar, od tohoto víkendu navíc skutečně, posvěceně, obnovený, je jedním z těch nejkrásnějších - a v našich končinách bohužel zatím poměrně ojedinělým příkladem přístupu k historickému dědictví při formě i obsahu. Příběh manželů Prouzových už byl vícekrát propírán na nejrůznějších webech jak zaměřených na architekturu, tak na pivovarnictví, tak na památkovou péči. Ono to všechno totiž může fungovat jen ruku v ruce a tady se to zkrátka povedlo.

 Slavnost obnovení pivovaru v Lobči přinesla i přes nepřízeň počasí velký zájem diváků.

Nebudu to rozepisovat zbytečně a ani nechci zbytečně paušalizovat, ale příběh pivovaru v Lobči by měl být učebnicovým příkladem "jak to dělat" a "jak se toho nebát". Vím, že je to těžké, vím, že ne každý na to má srdce a tu správnou náturu a vím, že teprve budoucnost zpětně ukáže, že to tak bylo správně. Každopádně já Prouzovým (a celému jejich týmu) bezmezně fandím a držím palce, aby čím dál tím víc lidí mělo důvod se do Lobče vracet, nebo alespoň někde ochutnat jejich pivo.

 Pivovarský výčep je v dobrých rukou.

Je to tak, i my se do Lobče vrátili a pivo ochutnali. V sobotu dopoledne, bohužel jen na skok a bohužel za nepříliš příznivého počasí byla přestřižena pomyslná páska obnovení pivovaru a provedeno skutečné vysvěcení jeho prostor. Dej Bůh štěstí, nic více k tomu dodat snad není nutné. Více než tisícovka návštěvníků němě hovořila o tom, že o Lobeč je zájem a tak se mi snad mé přání vyplní.

 Historicky minimálně druhé, obnovené však první,
 Lobečské.

Obnovení pivovaru slibovalo celodenní program, my stihli právě jen zmíněné svěcení a pár úvodních slov, ale věřím, že i přes ten nepříjemný déšť se v Lobči vše podařilo a organizátoři akce byli spokojení. My za tu chvíli rozhodně ano, toto místo prostě dýchá takovou atmosférou, že tady ani špatně být nemůže. A co pivo? Vždyť k obnovení pivovaru patří i vlastní pivo! Lobečtí mají u mne ještě jeden veliký plus. Nešli cestou jiných pivovarů, které si (ač je to z ekonomického hlediska asi pochopitelné) nechávají vařit jinde, dokud nemají sestavenou svou technologii a nezískají potřebná povolení. Lobečské pivo, které bylo na otevíračce na čepu bylo skutečné, poctivé a hlavně vlastní. Ze spodně kvašeného 10° otevíracího piva jsem měl pouze malý lok, ale pokud Tomáš, zdejší sládek, udrží takovou kvalitu, tak smekám. Ale, který jsem si vzal s sebou v PETce na cestu a vypil ho až ve Vojkově, mi na první napití tolik nechutnal, ale nakonec jsem se jím docela propil. Zaujal mne minimálně tím (a netuším, zda to byl záměr), že nepřipomínal ani u nás běžně dostupné americké ejly, ani ležákové ejly z českých pivovarů. Kolegové Pivníci ho dokonce přirovnávají spíš k ejlům anglickým. Ty nemám tolik napité, tak se neodvažuji srovnávat, každopádně lobečský Ale si rozhodně dám brzy rád znova. Stejně jako světlý 12° ležák a Dry Stout, které se na čep dostaly až v pozdějších hodinách, a tak jsme o ně přišli. Jo - a chválím skutečně nádherné etikety - ale to už je prostě jen ten střípek, který dotváří celkový dojem z Lobečského pivovaru.

 Kompletní nabídka pivovaru.

Před polednem rychlé rozloučení a spěcháme mílovými kroky směrem jižním, do Vojkova. Ano, i o Vojkovu jsem na blogu již několikrát psal. To místo dýchá historií a zdejší bývalý pivovarský sklep pod barokním špejcharem, oba v rukou manželů Kramperových, ožil v další kulturně-společenské centrum, které krůček po krůčku přispívá k oživení českého venkova. A pro mne příležitost prezentovat něco z výsledků vlastního historického bádání, něco z bádání současného společenského fenoménu pivo a ochutnat něco z produkce Domácího pivovaru Partyzán.

 Vojkovský špejchar, vstup do pivovarského sklepa a večerní sluníčko k tomu.

Na Vojkově tak v sobotu večer probíhá druhý ročník komponovaného večera. Loni jsem v zevrubné reportáži popsal, jak to vypadalo a ono k tomu letos není moc co napsat víc, protože to bylo velice podobné a také se to podobně povedlo. Zcela zaplněný pivovarský sklep, skvělá atmosféra, hromady známých, prostě správný kolorit pro úspěšnou akci.

 Dobrá nálada ve zcela zaplněném sklepě (díky za fotku kolegyni Šárce).

Přednáška z dějin pivovarnictví na téma porovnání pivovarů v Benešově a na Vysokém Chlumci v souvislostech snad bavila i poučila, stejně jako komentovaná degustace piv (Negi, díky za asistenci, počítám s Tebou zase za rok ;) ). Je skutečně zbytečné se rozepisovat více, pokud by Vás podobná témata zajímala, přijeďte do Vojkova za rok, určitě se bude konat další ročník. Zváni jsou i příslušníci rodu domovařič, neboť jak jsem během výkladu zmínil, domácí vaření piva je dle mne nejkrásnější způsob trávení volného času a budu rád, když nás ve Vojkově podobně zaměřených bude více a více (letos se sešly kromě Partyzána ještě dva vzorky - původcům děkuji za ochutnávku, právě domácí pivo a přístupy k jeho vaření jsou dalším krásným dokladem skutečné pivní rozmanitosti).

 Vše je připraveno ke komentované degustaci.

Podařený večer, který byl zároveň oslavou narozenin paní Partyzánové pak zakončil příjemný akustický koncert našich kamarádů a následné noční popíjení výborných piv, která jsme letos s ohledem na téma přednášky volili z dotčených pivovarů. Do Vojkova se budu vždycky rád vracet a opakovaná velká účast na přednáškách o pivu a pivovarnictví mne opravdu těší.

 Kulturní program na závěr večera.

V neděli dopoledne bohužel musíme Vojkov urychleně opustit, avšak nelituji toho, máme před sebou ještě jednu akci, která, ač primárně není pivní, mne hodně zajímá. Honza Havelka, předseda spolu Dubáci, který se zaměřuje na obnovu kulturně-společenského života na Českodubsku, mj. např. pořádáním kulturních akcí či záchranou místních památek (a jiných zajímavých objektů) se na mne obrátil s prosbou, zda bych mu nepomohl s jednou drobností v rámci "Poutě mezi dvěma Jány". Samozřejmě s drobností pivní.

 Podstávkový Beranův hostinec na Trávníčku.

Dubáci v loňském roce zakoupili objekt tzn. Beranova hostince v maličké obci Trávníček, který je krásně dochovaným (respektive, on jeho stavební stav je zoufalý, ale krásně dochovaný mám namysli v tom, co doposud chátrající objekt v sobě nejen stavebně skrývá) příkladem podstávkového domu, v tomto případě stavebního typu z jižního Podještědí. A právě u Beranova hostince se konala nedělní část akce spojená s narážením dřevěného sudu, který dodali Černokostelečti a který skrýval jejich 13° Černou svini. A právě kvůli naráženi sudu mne Honza kontaktoval, zda bych mu s tím "nepíchl". Jak jsem psal, do programu se mi to moc nehodilo, ale vzhledem k tomu, že pro podstávkové domy mám velkou slabost, vzhledem k tomu, že aktivity Dubáků jsou mi sympatické a nakonec i vzhledem k tomu, že Ještěd je společný nám tady v Liberci i Dubákům na jeho druhé straně, souhlasil jsem. Stejně jako jsem souhlasil s tím, že si k narážení připravím nějaké krátké povídání z historie piva a pivovarnictví.

 Honza Havelka se ujal úvodního slova.

Nebudu lhát, že nakonec jsem byl rád, že jsem kývl. Možná stárnu, nevím, ale atmosféra na Trávníčku byla skvělá a bylo to opravdu velice příjemně strávené odpoledne. Program postavený na vzpomínání na staré místní zvyky, stylová hudba, lidé v krojích a samozřejmě pivo. Jsme přece v hostinci. Respektive zatím jen před hostincem. Jeho stavební stav je bohužel skutečně zoufalý a moc moc držím Dubákům palce, aby se jim jejich plán jeho obnovy vydařil a aby se na Trávníčku již brzy čepilo (Honza při procházení archivních dokumentů k hostinci narazil v souvislosti s ním na tento historický výraz) pivo opět z historického sklepa.

 Honza čepí Černou svini z dřevěného vysmoleného sudu.

Naražení Černé svině proběhlo za velkého zájmu přihlížejících, který svědčil o tom, že na Trávníčku mají lidé o podobné akce velký zájem. Velký zájem pak doprovázel i mé krátké a improvizované povídáni, nechtěl jsem lidi moc dlouho nudit v jejich odpoledním potlachu. Pověděl jsem něco málo k čepování piva a jeho uskladnění v historii a poté se zamyslel nad tím, jak pivo asi "tenkrát" chutnalo. Zvědavý ale popravdě jsem víc na to, jak bude chutnat na Trávníčku v budoucnosti.

 Vlevo fronta na pivo, vpravo Horačky na hnoji. ;)

Následovalo krátké popovídání s Honzou (těším se brzy zase na viděnou, máme si toho určitě hodně co říci), rozloučení a v odpoledních hodinách odjezd směrem severním na "naší" stranu Ještědu. Skončil zatím nejnáročnější a nejnabitější víkend tohoto roku, ale když o tom přemýšlím: kdyby takto byly nabité všechny víkendy, nezlobil bych se - minimálně by to hovořilo o naplnění toho němého smyslu, na který si nemůžete sáhnout, ale který víte, že tak prostě má být. Jako to bylo v Lobči, na Vojkově i na Trávníčku. A kde to bude příště? Nechám se překvapit. Příjemně.

ÚSTECKÝ JARMARK PARTYZÁNSKY POPRVÉ (ALE ZŘEJMĚ I NAPOSLEDY)

Předposlední květnový víkend patří už tradičně Černokosteleckému vysmolení. V předchozích třech letech jsem z něj přinášel tady na blogu pravidelné reportáže, loni navíc doplněné o zprávu z obdobné (a tradičnější) zářijové akce, Černokosteleckého vykulení. Už loni jsem nějak tak přemýšlel o čem psát, když se jedná zas a znova a o stejnou a stejně vydařenou akci. Úvahy o tom, co napíšu o letošním ročníku, pak za mne ale nečekaně vyřešila souhra náhod. Na tento víkend vyšel termín naší návštěvy u rodičů paní Partyzánové na severozápadě Čech a tím pádem návštěva na Vysmolení padla. I přesto se ale nakonec nejednalo o pivně prázdný víkend.

V Ústí nad Labem, díky pivovaru Na Rychtě už několik let opět pivně alespoň trochu zajímavějším městě, totiž probíhal pátý ročník Ústeckého jarmarku malých a rodinných pivovarů, pořádaný právě zmiňovanou Rychtou. Letos navíc ve spolupráci s novým teplickým pivovarem Monopol, který na akci samozřejmě měl mít svůj stánek, takže pro mne příležitost konečně také ochutnat nové teplické pivo. A jinak samozřejmě ochutnat nějaká další mně zatím neznámá piva, na akci bylo avizováno 30 stánků zejména z Ústeckého kraje, a ideálně třeba potkat někoho známého.

 Mezi kácejícím se chrámem konzumu a skutečně
 se kácející věží chrámu duchovního.

Ze snímků z minulých ročníků bylo evidentní, že o akci je v jinak poměrně pivně mrtvém Ústí velký zájem, a tak jsme raději vyrazili hned po ránu. Však on ten prostor vyhrazený jarmarku není nikterak velký, ale o to více působivý. Využívá celou podkovu kolem kostela sv. Panny Marie, kterou od roku 2009 obepíná obludné obchodní centrum Fórum, tvořící směrem ke kostelu alespoň poměrně umírněný nový uliční parter. Když jsem procházel na jarmarku mezi stánky, vzpomínal jsem na svou první návštěvu tady někdy před deseti lety, kdy ještě okolí kostela představovalo odpornou měsíční krajinu jak z nějaké periferie a ne z centra historického města.

 A ještě z patřičného nadhledu.

Již po jedenácté hodině, kdy jsme dorazili se mezi stánky pohybovala řada lidí, plno bylo i u obou pódií před i za kostelem, vhodně rozdělených na program "pro děti" a "pro dospělé". Několikrát jsme obkroužili celou plochu, abychom přehlédli všechny stánky a rozmysleli, co máme v plánu ochutnat. Objevil jsem několik piv, se kterými jsem ještě neměl tu čest, včetně právě těch Monopolních z Teplic.

 O nové teplické pivo byl logicky zájem.

Nakonec jsem toho zas tolik neochutnal, víceméně jsem ale snad stihl vše, co jsem chtěl. Ono to někdy zkrátka do člověka neteče, i když mu chutná. Zvláštní. Na akci jsme navíc nakonec nestrávili zas nějak dlouhý čas, s přibývajícími hodinami přibývalo i lidí, mačkanice mezi stánky nebyla nic příjemného, navíc zoufale provinční program na hlavním pódiu dost přeřvával hovor, a tak jsme někdy odpoledne Ústí raději opustili.

Víceméně jarmark ale asi účel a očekávaní splnil. Potěšilo mne setkání s Kubou Veselým (zdravím, jeho session IPA "Metropolitan" byla opravdu fajn, vař ji častěji), bohužel jsem se už nestihl zastavit za kluky z místního domácího pivovaru Pretorian, které jsem poznal na letošním IPA festiválku v Liberci (taky zdravím, snad se potkáme brzy jinde) a radost mi udělalo setkání se s jedním z dalších ústeckých domovařičů s partnerkou, který na svět přivádí pivo Středohoř (já stejně věřím, že za pár let se tady bude pivo vařit v každé domácnosti, he). A když jsem už u těch pozdravů, tak jeden posílám na východ Ondrovi a až budeš mít někdy zase cestu do Frank, přivez nám něco do Liberce. :D

 Na stánku Falkona vládne dobrá nálada.

Jo, to bylo z toho dne to nejpovedenější. A co pivo? Víceméně jsem byl spokojen. O výborném Metropolitanu jsem už mluvil, fajn mi přišel stylově stejný, ale senzoricky zcela odlišný Pol A Czech z létajícího polsko-českého projektu (točený ovšem na stánku z Dobrušky). Nový Ale z Teplic mi moc nechutnal (ač byl bez vady, moc ejlový mi nepřišel - světlý 12° ležák zakoupený domů tchánovi mi chutnal o moc více - krásná čistá práce, paní sládková Valterová ležáky zkrátka umí a už se těším, až nás Roman Holoubek seznámí ;) ) a vyloženým zklamáním pro mne byl Oráč. Ten jsem zašel ochutnat do přítmí oblíbeného pivovaru Na Rychtě, který ho uvařil pro tuto příležitost. Pod lískooříškovým pivem jsem si představoval asi něco jiného, než tento synteticky chutnající průšvih. S ochucenými pivy z Rychty mám zkrátka problém. Jen jedno pivo jsem za celý den nedopil, jmenovat nebudu, piva z toho pivovaru mi jindy chutnají fajn a toto mohl být jen nějaký aktuální nepovedený kus.

 Je to tak, Oráč ale byl bohužel zklamáním.

Z Ústí jsme nakonec odjížděli s rozporuplnými pocity. Pivní Partyzán na podobné akce asi není moc stavěný a pokud nenabízí nějakou přidanou hodnotu či duch nějaké zvláštní kvality, nebaví mne. Zkrátka a dobře řečeno, pivní festival pro mne prostě není o mačkanici hromady lidí se zoufalým kulturním rámcem za zády (příště tak nebudu už experimentovat a raději se vrátím k osvědčenému Vysmolení, které je tak nějak celkově přátelštější). Na druhou stranu, četl jsem, že z prodaných piv šla část peněz na dobročinný účel, což vždy kvituji s povděkem, zvlášť, pokud peníze putují na konkrétní a smysluplnou věc. Musím se ale přiznat k jedné věci. Když jsem v neděli ráno tento příspěvek rozepisoval, běhaly mi hlavou jeho všelijaké negativní závěry. Teď s téměř týdenním odstupem, kdy ho dopisuji mi ve vzpomínkách nějak tak přijde, že to vlastně bylo celkem fajn.

 Snaha dělat z pivních akcí hudební festivaly, navíc často s mizernou úrovní (některých)
 vystupujících, je pro mne nepochopitelná. Lidi to ale zřejmě táhne.

Tak nebo tak. Jak jsem napsal, na Ústeckém pivním jarmarku se za rok asi společně nepotkáme, ale pokud Vám nevadí to, co jsem napsal v odstavci výše, určitě ho navštivte. Pivní sestava tu byla celkem zajímavá, probouzející se Ústí podporu kulturních akcí potřebuje jako sůl, a pokud peníze z prodeje zas půjdou na konkrétní podporu někoho, kdo je skutečně potřebuje, tak nakonec, proč ne?

POZVÁNKA: KOMPONOVANÝ VEČER O PIVU A PIVOVARNICTVÍ NA VOJKOVĚ PODRUHÉ

Loňský komponovaný večer o pivu a pivovarnictví se nakonec stal jednou z nejpříjemnějších akcí roku 2014. Mohly za to snad kouzelné prostory Vojkovského špejcharu a bývalého pivovarského sklepa, snad to krásné počasí, které se tenkrát tak vydařilo, možná to množství lidí (včetně řady známých), které toho podvečera a večera našlo cestu na přednášku o dějinách pivovarnictví na Benešovsku a Sedlčansku a na malou degustaci piv z Domácího pivovaru Partyzán. Těžko říci, faktem ale zůstává, že úspěch loňské akce mne i letos motivoval k tomu, uspořádat podobnou. Dohoda s Kramperovými, majiteli celého areálu Vojkovského špejcharu nakonec směřovala na stejné datum: poslední květnový víkend. Paní Partyzánová v ten čas navíc slaví narozeniny, a tak se nabízí příležitost všechny tyto krásné věci spojit dohromady.

 Plakát z dílny Horylesy.

30. května tak proběhne v pivovarském sklepě pod Vojkovským špejcharem už druhý ročník této akce, letos navíc rozšířený o kulturní program. Koncepce večera nakonec zůstane stejná jako loni.

 Vojkovský špejchar a vstup do pivovarského sklepa.

Po 18. hodině zazní z úst Pivního Partyzána přednáška, ve které porovnám historický vývoj pivovarů v Benešově a na Vysokém Chlumci. Samozřejmě v souvislostech, s přesahem a s řadou doplňujících informací. Po přednášce bude určitě prostor na dotazy, které, stejně jako loni, mohou přesáhnout téma přednášky, odpovědět se pokusím skutečně na cokoliv. ;)

 Na pivovarském sklepě během loňské přednášky a degustace.

Přednášce bude cca po 19. hodině následovat malá degustace lahvových piv z Domácího pivovaru Partyzán s výkladem. Stejně jako loni jsme se snažili na akci navařit průřez pivními styly, o kterých také krátce pohovořím. A na co se tedy návštěvníci mohou těšit? Zástupce tradičních spodně kvašených piv zastane 14 % světlý speciální Helles Bock uvařený pouze ze světlého sladu a Žateckého poloraného červeňáku. Svrchně kvašená piva typu Ale zastoupí 16 % American India Pale Ale, pivní styl v poslední době v Českých zemích hodně oblíbený. Třetím degustovaným pivem bude 12 % Rauchweizen - tmavé nakuřované svrchně kvašené pšeničné pivo.

Celý večer pak zakončí akustický koncert. Vystoupí na něm v regionu dobře známí Just For Being, kteří se z lokální kapely vypracovali na špičku melodického hardcore punku v ČR (tentokrát bez kabelů a zástrček), Quemare, což je parádní akustický projekt mého kámoše Kejmyho, který hrál této akci na Vojkově i loni, a sestavu doplní Oioipiratoi, kluk ulice s kytarou v ruce a písní revoluce a vtipem na rtech. ;)

 Just for Being hráli loni na Vojkově 7. května. Letos si vystoupení zopakují akusticky.

Pro návštěvníky akce bude připraveno občerstvení v podobě veganské grilovačky, něco slaného i sladkého na zub navíc a na čepu piva z regionálních pivovarů. Vstupné na akci bude dobrovolné a použito bude na pokrytí nákladů degustace a živého vystoupení. Aktuality o akci můžete sledovat na stránce události na Facebooku.

Všechny srdečně zvou Pivní Partyzáni. ;)