30. listopadu 2015

JAK JSEM SE STAL LÍZNÍKEM

O Líznících jsem věděl už dávno. Jakby ne, však v mé oblíbené benešovské Melodii měli 10 % slevu na konzumaci, jejich sídlo jsem měl takřka za kopcem a navíc s jejich panem předsedou (neboli velkým lízníkem; edit: vrchním lízníkem!), Kuldou jsem se často potkával na nejrůznějších pivních místech. Činnost spolku mi byla sympatická, Kulda taky, a tak jsem už dlouho uvažoval nějaké jejich akce se zúčastnit a také vstoupit. Nakonec to ale nebylo vůbec tak jednoduché.

Líznícké akce se konají všelikde, ale rozhodně nejvíc určitě v Mezihoří, kde spolek a Kulda sídlí. Ano v tom Mezihoří za Chlumem u Ješovy vápenky. Mám to tam skutečně co by kamenem dohodil, když jsem na návštěvě u mojí mámy v krásném Posázaví, ale nikdy mi to tam zkrátka nevyšlo. Ani nevím proč, čas, jiné povinnosti. Těžko říci, líznické akce v Mezihoří musí být určitě super, však o některých i Rosťa Kloubek, také člen spolku, napsal nějaký ten pěkný report.

 Mezihořská vápenka.

V Mezihoří je přece krásně i tak samo o sobě. To místo jsem měl rád od dětských let, kdy jsme chodili na školní výlety do dnes už poněkud zarostlého a mizejícího vápencového lomu naproti vápence. Později se přidala i láska k technickým památkám a industriálnímu dědictví. Mezihořská vápenka je trochu méně známou sestřičkou ve stínu jiných dochovaných vápenek pacoldova systému. Ono vůbec celé Mezihoří, resp. jeho čtvrť u vápenky je trochu skrytá ve stínu. Chlum ani Trkotín nejsou žádné hory to ne, ale to zapomenuté mělké údolíčko, jehož zástavbu tvoří takřka jen někdejší dělnické domky zaměstnanců a zázemí vápenky, má své neopakovatelné kouzlo. Tam se musí i krásně být a pít!

Víte, já mám už delší dobu takový sen a věřím, že se mi někdy v budoucnu splní. Představuji si, jak se večer potkám s Kuldou u něj pod vápenkou, polízneme něco málo domácích i cizích vzorků, pokecáme a. A já se pak vydám do Čerčan. Sním o tom, jak jdu vlahou letní nocí úplně sám tou cestou přes Chlum, samozřejmě patřičně opivěný - takové ty chvíle, kdy je člověku jedno všechno na světě. Zatím se mi to nesplnilo, ale já vím, že se s Kuldou jednou v tom Mezihoří potkáme a že si tu noční cestu hvozdy pod Chlumem dám.

 Krajina Posázaví z Čerčanského chlumu.

A teď je to jasné. S Kuldou jsem se v Mezihoří zatím nepotkal, tak jaktože a kdeže jsem se mohl stát Lízníkem? Ono to bylo dílem několika náhod, ale nakonec se vše odehrálo takřka v kraji, který tak dobře znám, ale zároveň v jeho končinách, kde jsem nikdy nebyl a kam jsem se chtěl hrozně moc dlouho podívat. Díky četbě knih regionální literatury jsem věděl, že nabízí řadu zajímavostí. Ten trochu opuštěný, zapomenutý, starosvětský kraj se rozprostírá v jihovýchodním cípu benešovského okresu. Celý samozřejmě pod dohledem v podzimním hávu oděného a legendami opředeného Blaníku. Mé všechny dosavadní cesty sem (a věřte nebo ne, ale i motivovaných pivovarnictvím, ač tu v současnosti žádný pivovar neexistuje) končily nejdále v Louňovicích.

A tak slovo dalo slovo. Víkend na přelomu října a listopadu se konalo líznické setkání u Fida na chalupě ve Slavětíně a my byli zrovna v Posázaví. To by byl čert, abych ten krásný tajemný kraj kolem Načeradce konečně nenavštívil! Navíc, když si člověk chce každou chvíli zpříjemnit nějakým výletem - byl by hřích to nevyužít, když se i počasí tu sobotu tak krásně vydařilo!

 U Fida ve Slavětíně. Ve stodole se vaří, venku se strhávají zbytky uschlého chmele.

Po cestě tak obdivujeme nově nádherně opravené budovy někdejšího lihovaru v Postupicích (je krásné vidět, že už i v těch nejmenších městečkách se i industriální dědictví dostalo mezi hýčkané stavby), ale i tajemné ruiny chotýšanského zámku s někdejším parkem pod vrstvou žlutého listí. Zajeďte se tam, prosím, také podívat, než spadne - ruiny jsou to romantické a krásné, ale zahraniční developer by si místo nich asi raději představoval něco jiného. Stejně jako místo zdejšího pivovaru, později lihovaru. Je to ostuda, že naše společnost ještě stále dovolí něco takového.

 Bývalý postupický lihovar.

Benešovsko a Podblanicko se nikdy nevymanilo z provinčního zemědělského područí. Nerostné bohatství nebylo, ani další zdroje, železnice logicky taky moc ten kraj neproťala, a tak drobné výrobní podniky potravinářského či zemědělského průmyslu zůstávají, co se industrializace týče, jeho doménou, často ještě jako pozůstatek předindustriální výroby. Měli bychom si podobných staveb vážit, patří k charakteru krajiny i sídel v nich položených. Pokud se navíc vše pěkně povede jako třeba ve zmiňovaných Louňovicích, může i takový pivovar tvořit pěknou součást místního panorama.

 Louňovické panorama s Velkým Blaníkem v pozadí. Bývalý pivovar je vpravo.

Když jsem tu zmínil cesty motivované i pivovarnictvím s tím, že tu žádný pivovar není, tak vlastně lžu. Kdyby tady žádný nebyl, neměla by naše cesta smysl. Nejeli jsme jen na sraz Lízníků, ale také se podívat na to, jak to Fido ve svém domovárku vaří. To bylo ale v plánu až na neděli, sobota večer měla patřit zábavě, ochutnávkám piva a potlachu. A to se vydařilo. Dorazil i Rostík s kamarádem Martinem, poznal jsem řadu nových lidí a ochutnal hromadu nových piv.

 Šrotujeme na zítřejší várku. Trochu nahrubo, nemyslíte? ;)

On každý Lízník má totiž povinnost z cest dovézt ostatním lahev k ochutnání. Tato část večera pro mne byla ale trochu náročnější, protože jsme byli nuceni v rychlém sledu ochutnávat řadu průměrných až podrpůměrných až zcela průserových piv prakticky napříč světem, ale zároveň ze zemí, které nabízejí mnohem víc. Hned jsem začal být chytrý. Prosil jsem Kuldu, ať zařadí do inovovaných stanov sdružení klauzuli, že každý Lízník by měl mít schopnost kritického úsudku a patřičného hledání kvality v navštívených zemích. Prý by to lidi nezvládali. Nevím, u Lízníku (sic!) bych to považoval za podmínku toho, že vstoupí. Pokusím se jít sám vzorem.

 Ochutnávání v plném proudu. Aktuálně tuším Albrecht IPA z Frýdlantu.

Ano je to tak, podepsal jsem. A nejen já. Přihlásila se i paní Partyzanová a ručkou namočenou do sladiny druhý den vařeného Fidova polotmavého výčepního se ke sdružení přidal i náš malý Partyzán.

 Sladinou stvrzený podpis Mikuláše mezi Lízníky.

Možná mi teď zpětně přijde až trochu škoda, že ty Líznické klauzule neobsahují i povinnost absolvovat minimálně jednou ročně návštěvu u Kuldy v Mezihoří. Přestal bych se kroutit, hledat výmluvy, poručil bych času i okolnostem a věřte tomu, že bych za tím Kuldou do Mezihoří konečně zajel. Ta vysněná opilecká cesta přes Chlum zpátky do Čerčan je totiž tak nádhernou povinnosti, že bych si v tomto směru nechal klidně diktovat. A od tak přátelských a do života a piva zapálených lidí jako je Kulda bych na nějaký ten diktát snad dokázal i přivřít obě partyzánské oči.

A tak jsem se stal Lízníkem.

6. listopadu 2015

VÝLET NA JIŽNÍ MORAVU DÍL 3.: DOBRÉ PIVO V UHERSKÉM HRADIŠTI I V HOLÍČSKÉM WYWARU

Náš pobyt na jižní Moravě, motivovaný primárně účastí na konferenci o historii piva a pivovarnictví v Českých zemích, jsme se rozhodli si výrazně příjemně prodloužit o celý nadcházející víkend, jen jsme se z Brna přesunuli trochu východněji, do Uherského Hradiště. Sem totiž přesídlili Vetyškovi, se kterými jsme se doposud potkávali převážně v Rožnově pod Radhoštěm. Na návštěvu jsem se trojnásobně těšil. Za prvé jsme se tak strašně dlouho neviděli, naposledy v lednu 2014 při novoročním popití v pivovaru Hostivar a bylo načase to konečně řádně napravit. Druhý důvod byl pivovar Wywar v Holíči, kde Vety aktuálně sládkuje. No a třetí důvod? Ten byl jasný, Hanka, Vetyho manželka, se nakonec také rozhodla zakotvit v nestálých pivních vodách a od jara provozuje v centru Uherského Hradiště pivnici a pivotéku Dobré pivo. Takže dobrých důvodů, proč se zase potkat hromada.

 V ulicích historického jádra Uherského Hradiště.

Víkend v Uherském Hradišti nakonec utekl jak Dobré pivo na výčepu. Haniččina pivotéka zabírá přízemí pěkně opraveného domu na jednom z uherskohradišťských historických náměstí (věděli jste, že Uherské Hradiště původně vzniklo přesídlením obyvatel dvou vesnic a každá měla v hradbách vysazené své tržiště?). V pátek večer byla takřka všechna místa v pivotéce plná, vypadá to, že Dobré pivo se pevně usídlilo na mapě podniků ve městě. Jakby ne, Hanka do jejího provozu vložila všechny své síly i čas, a tak trochu i zdraví (obě ruce v ortézách, unavené věčným točením piva jsou výmluvné), ale dle všeho úspěšně. V Dobrém pivu se dveře netrhnou, a tak to má být.

 V době naší návštěvy probíhala v UH slavnost Oktoberfestu. Nabídka stánků, až na
 výjimky, odrážela slabou pivní nabídku tohoto města.

Není divu, město, kdysi známé svým předměstským pivovarem v Jarošově, dnes nějaký pivně zajímavější provoz postrádá. Někde ve městě se snad točí Slavkov, ale to je tak všechno (naštěstí je toho víc, za podrobný rozbor díky Jakubovi viz komentáře). Pamatuji, že případné návštěvy v UH v předchozí dekádě byly pro mne – po pivní stránce – skutečným utrpením. V takových podmínkách je čtyřpípové Dobré pivo, navíc často s pivy z dalekých destinací jako oázou na poušti.

 Dům, ve kterém sídlí pivotéka Dobré pivo.

Na jedné pípě nastálo měnící se nabídka z holíčského Wywaru (Vety si to hlídá), na ostatních třech se stále točí – a čepuje – to nejlepší od nás. Potěšilo a pobavilo mne zároveň, že v čase naší nabídky byl na čepu i Albrecht z Frýdlantu (konkrétně jejich Alt, který mi ale moc nesedl, asi první pivo z Frýdlantu, které mi nechutnalo). Hanka má systém prodeje piva vymyšlený do detailu – když dochází sud, nechává pivo protitlakým stáčečem stočit do PETlahví pro zájemce na odnesení domů, takto přece jen pivo vydrží o nějaký ten den déle, než v prázdném sudu a na čep tak nejdou unavené kusy.

 Jsme tady správně.

Pivotéka je zařízena jednoduše ale příjemně, pro teplejší měsíce je venku připravena malá zahrádka. Kromě piva nabízí výběr nápojů a drobné vegetariánské občerstvení, včetně fenomenálních hořčicových chipsů. :D Nabídku doplňuje průřez českou pivní literaturou a nejrůznější praktické předměty s logem pivotéky. Zázemí mj. tvoří pěkný prostorný sklep, kde jsou uloženy sudy, z nichž je čepováno, dochlazované prostorově na potřebnou teplotu.

 V Dobrém pivu je stále plno.

Posezení tady bylo v pátek večer, i v sobotu odpoledne a večer, kdy se k nám přidal i starý kumpán Alla, velice příjemné a ani jsem si nepředstavoval, že by to mělo být jinak. Návštěvy u Vetyškových jsou takové vždycky, navíc doplněné o nejrůznější srandy navíc. Páteční noc jsme tak s Vetym dlouze protáhli hraním pokru a šachů za popíjení velmi dobrého 11° ejlu z Wywaru, chmeleného single hop chmelem Cascade. Moc jsem se těšil, až se konečně podívám Vetymu pod pokličku – na neděli byl naplánovaný výlet „za hranice“ do Holíče do pivovaru Wywar.

 Wywar z Holíče.

Cestou přes dědiny Slováckého Horňácka to bereme i se zastávkou ve Velké nad Veličkou. V malém nenápadném domku na zdejší ulicové návsi působí už rok pivovárek Velický Bombarďák, za kterým stojí dvojka místních borců. Mají s Vetym teď nějaká ta jednání okolo pivovarů a chtějí si také prohlédnout pivovar v Holíči, tak se to nabízí. Pivovárek je to malý, zabírá vlastně jen několik místností v domku. Varna s nástrahou v podobě vypouštěcího ramene, spilka s otevřenými káděmi a sklep – oboje prostorově chlazené a vyrobené na zakázku.

 Nenápadný domek, kde sídlí Velický Bombarďák.

S pivem z pivovárku jsem neměl doposud skoro tu čest. Výjimkou byla ochutnávka předchozí večer u Vetyškových, kde „zbyla z čepu“ místní American IPA. Pivo to nebylo špatné, ale neškodilo by možná trochu ubrat chmele – častý nešvar českých pivovarníků přechmelovat americké ejly na úkor stravitelné hořkosti. V pivovárku krátce ochutnáváme. Baví mne, že se jedná o Csípős ejlos alias chilli ale (pivo podobného typu jsem jen týden před tím také vařil) + jako bonus pivo z létajícího pivovaru Dragon Fly (za boha, si už nevzpomenu, co to bylo a jak to chutnalo). Obě piva jen polízávám, bohužel si víc nemohu dovolit, ale padá rovnou dohoda, že až budeme příště na Moravě, zase se zastavíme.

 Bombarďácká varna.

Pamatuji si, když mi už kdysi poprvé vyprávěl Vety o nabídce, kterou dostal ze slovenské Holíče: jít vařit pivo do zdejšího nového pivovaru, který vznikal (při starší restauraci Josef II.) v rekonstruovaném centru v někdejším areálu výkupu zemědělských plodin. Dlouhé rozmýšlení skončilo kývnutím a Vety tak dnes velí zdejší 20 hl varně. Je to tak, holičský pivovar není žádný drobeček. Je schovaný u jedné z dlouhých ulic tohoto nepříliš hezkého pohraničního města s dlouhou historií – takřka na dohled od Hodonína – v komplexu staveb, ukrývajících kromě pivovarského provozu i zmíněnou restauraci, společenské zázemí ad. 

 Na nádvoří pivovaru Wywar v Holíči.

Necítím se tady úplně svůj, asi mám rád menší a skromnější věci. I samotný pivovar, s obrovským sklepem s až 40 hl tanky, na mne působí trochu úzkostně. Na prohlídku se ale jdeme podívat, však už jsem dlouho chtěl vidět kde Wywar, který jsem doposud ochutnal jen výjimečně v Pivním baru Azyl, vzniká.

 Ve sklepě.

Pivovar pouští na trh širokou škálu svrchně i spodně kvašených piv, pojmenovaných křestními jmény rodiny majitele. Ležáky od Vetyho mi vždycky chutnaly, k ejlům jsem měl vícero poznámek. Něco se ale asi změnilo a ten dobrý Cascade Single Hop nebyl výjimka – vše, co jsme dnes ve vzorcích ochutnali, bylo dobré.  Jen tak dál!

 Nabídka pivovaru je široká.

Procházíme spletí prostorů celého pivovaru a Vety vykládá. Ukazuje nám sklad sladu, kde nedávno složili celý kamion od bamberského Weyermana. Varna a chladné hospodářství jsou „v podzemí“, v sousedství (oddělené skleněnou stěnou) restaurace s pizzerií. Na zdi spojovací chodby visí řada ocenění z tuzemska i z České republiky – Vety umí a jeho pivo chutná. Wywar považuji nějak tak celkově za poměrně zajímavý úkaz na mapě československých pivovarů.

 Ocenění pivovaru z ČR i SK.

Bavíme se o všech úskalí vaření piva, domlouváme nějakou společnou várku (což domlouváme už od toho našeho tehdejšího setkání v Rožnově, věřím, že už to konečně vyjde ;) ), Vety nám vaří výbornou kávu a já trochu lituji, že řídím. Tady v tom ležáckém sklepě, přestože ty obrovské nádoby na mne pořád působí nějak tak odlidštěně, bych se klidně rád zřídil. Snad příště, nějakou návštěvu tady určitě ještě absolvujeme. Minimálně při té společné várce.

 Pizzerie (v pozadí, za skleněnou stěnou, je varna pivovaru).

Při brzkém odpoledni se loučíme, čeká nás dlouhá cesta přes hranice dvou historických zemí zpět domů. Co dodat? Návštěva na jižní Moravě se po všech stránkách povedla. Těším se, až se sem zase vrátíme. ;)