31. května 2016

Z DOLNÍHO SLEZSKA DO PODJEŠTĚDÍ

O jednom závazku, který jsem dal Spolku Dubáků z Podještědí jsem tu nedávno už jednou psal. Cesty osudu i piva jsou nevyzpytatelné, a tak mne zmiňovaný závazek ještě jednou poslal za hranice, tentokrát ale zejména do Polska. Respektive, abych byl přesnější tak do Dolního Slezska - a taky trochu do Horní Lužice.

Čtenáře možná při čtení těchto řádků napadne, co jsem mohl jet dělat do tohoto pivně nepříliš zajímavého kraje, ale odpověď je více než prozaická. Někdy loni v srpnu jsme si s Honzou Havelkou, předsedou Spolku Dubáků, plácli na tu spolupráci. Dubáci tehdy rozjeli crowdfundingový projekt na Hit-hitu, a protože zakoupili starou hospodu, chtěli si do ní pořídit na akce dva samospádové soudky. A protože to celé souvisí s pivem, Honzu napadlo, že i všechny odměny pro dárce budou pivní. A jednou z nich měla být nějaká degustace, o kterou mne Jeník poprosil.

 V Trávníčku se pořád něco děje (aktuální záběr z neděle 29. května a akce ke Dni
 otevřených podstávkových domů 2016).

Popravdě, na tohle já moc nejsem. Pivo mám rád, ochutnávám ho, povídám o něm, bádám v jeho zákoutích a užívám si jeho chutě, ale zrovna klasická degustace není nic moc pro mne. Neumím dlouze hovořit o nástupu chutí, o tom, co se rozvine v ústech po napití a vyjmenovávat typy ovoce (anebo zeleniny ;) ), které cítíte na kořeni jazyka při polknutí. A možná to neumím hlavně proto, že mě to nebaví. Pivo pro mne není jen komplex vůní a chutí, je pro mne zejména komplexem kulturně historické tradice, společenského fenoménu, lidské práce - a samozřejmě i toho chuťového profilu, který s tím vším ale musí souviset.

Protože Dubákům, co je znám, fandím, nechtěl jsem Honzu jen tak odmítnout, a tak jsem si vymyslel takovou taškařici, která se nakonec ukázala být zejména upleteným bičem na sebe samého. Pod dojmem výše napsaného jsem mu totiž navrhl, zda by to nemohla být degustace piv z pivovarů Krajiny podstávkových domů. Bývalý Beranův hostinec na Trávníčku, kterého se projekt týkal, totiž takovým domem je, já podstávkové domy miluji a navíc, navíc tím pro mne získala ta věc nový rozměr. Dovézt piva z pivovarů v oblasti, kde se dané domy nachází, popovídat o historii jednotlivých míst, představit rozmanitá piva, ale i svět pivovarnictví na pomezí tří států a to vše zaobalit do podstávkové škatulky. Honzovi se to líbilo, a tak byl nápad na světě. A já měl hned několik důvodů či spíš příležitostí vyrazit na výlet.

Jestliže Schmilka v Labském údolí, o které jsem v té souvislosti již dříve na blogu psal, byla jednou z nejzápadnějších výsep tohoto stavebního typu, tak nejvýchodnější domy s podstávkou můžeme najít právě na polské straně jizerského podhůří v okolí města Lwówek Śląski, kde se shodou okolností nachází jediný pivovar krajiny podstávkových domů v Polsku. A tak jsme vyrazili na pivně poznávací výlet do Dolního Slezska.

 Radnice ve Lwówku Śląskim.

Kraj této Ziemie Odzyskane je smutně opuštěný, ne náhodou připomíná naše Sudety, sousední Frýdlantsko ponejvíc. Ze zdí opuštěných vesnic, domů i kostelů (např. v pohraniční Pobiedně) dýchá historie, která stále i po desítkách let připomíná, jakou proměnu ten kraj po roce 1945 zaznamenal. Svou roli v tom hrají velké dějiny, dohody mocností i neschopnost lidí různých národů žít vedle sebe a pospolu. Tady ale více hlavně to první. S posunem Polské hranice o 100 km na západ (tady se bere ten obrat "odzyskany") na linii Nisa-Odra se proměnila i skladba obyvatelstva. Co Vám ale budu vyprávět, sami máme podobnou sudetskou zkušenost (jen si jí ale stoprocentně znásobte).

Přesto je to ale stále krásný kraj, který nabízí mnohé k vidění. V neposlední řadě i relikty starých podstávkových domů, které byly jednou z motivací výletu a které stojí za navštívení. My si vybíráme jeden, a to neledajaký. Dnešní penzion Educare je jedním z nejznámějších podobných domů na současném polském území a také jeden z největších dochovaných vůbec. Jeho majitel nám pyšně ukazuje obrovské klenuté prostory bývalých stájí, které dnes slouží jako restaurace. Podstávkové domy tu ale nejsou jediným lákadlem.

 Penzion Educare ve Wolimerzi.

Dolní Slezsko dnes představuje zakonzervovaný kraj starých malých městeček, kterých se dotkla zlehka průmyslová revoluce, aby je pak dějiny opustily a zapomněly. Nádherný Gryfów Śląski s náměstím plným vznešených renesančních a barokních domů, odkud je ale všemi uličkami z něj vedoucích vidět na zemědělský extravilán města je toho důkazem.

 Historické náměstí v zapomenutém Gryfówu Śląskim.

Bohužel ne všechna městečka ale měla takové štěstí. Na konci druhé světové války představovalo Dolní Slezsko jednu z nejúporněji bránících se bašt ustupující německé armády a boje roku 1945 bohužel zničily řadu historických měst, jejichž centra byla později často jen velmi volně, znovuvystavěna, pokud vůbec. Jedním z podobně nešťastných měst byl i cíl našeho výletu - Lwówek Śląski.

 Z ulic Lwówku. Tradiční měšťanská zástavba se mísí s novodobou panelovou výstavbou.

Historicky významné město (jehož založení souvisí s rodem Piastovců, ale dotkly se ho významně i české dějiny), s řadu kostelů, klášterů, výstavnou radnicí a mohutným krunýřem středověkého opevnění zmizelo roku 1945 v podstatě celé z povrchu zemského. Nová výstavba byla prováděna takřka pouze panelovou technologií, a tak město dnes představuje bizarní slepenec ostrůvků historické dochované zástavby a panelových novostaveb. Dej Bůh, že jedním z původních dochovaných objektů je i místní pivovar, který od roku 1850 stojí v samém centru města, na parcele někdejšího hradu (pivovar na etiketách uvádí datum 1209, které je nejstarší zmínkou o vaření piva ve městě).

 Dekadentní Lwówek. Mohutné středověké hradby dnes střeží panelové sídliště. 

Pivo z Lwówku jsem poprvé ochutnal před pár lety cestou do Estonska při zastávce ve Varšavě. Měli ho tenkrát v ledničce v nějaké běžné nápojce v centru a mě tehdy zaujalo hlavně to, že měl pivovar v nabídce pivo typu Belgický Ale. Bylo to v době, kdy mladé moderní polské minipivovary ještě pořádně neexistovaly, a tak podobný počin z polského regionálního pivovaru si zasluhoval pozornost. Až později jsem si zjistil, že do Lwówku to od nás (= z Liberce) není tak daleko a že by stál za výlet, na který jsem se dlouho chystal. Nakonec za něj děkuji Dubákům.

 Browar Lwówk naštěstí hrůzám války unikl.

Pivovar v dnešní podobě založil roku 1861 Julius Honberg, když odkoupil o 11 let dříve založený provoz od místních měšťanských pivovarníků. Pod jeho vedením zaznamenal pivovar léta prosperity a stal se jedním z největších v Dolním Slezsku. Provoz, pod neustálým měněním názvu, přežil i první a druhou světovou válku a také změnu hranic a přechod pod polské vedení. I po roce 1945 pivovar prosperoval a po celé období minulého režimu byl modernizován. Teprve léta po roce 1989 byla kritická a pivovar přes opakovanou změnu majitelů byl na pokraji uzavření, dokonce na čas přerušil výrobu, ale od roku 2010 opět vaří pivo pod novým majitelem. Tím se stala společnost Browar Ciechan, později přejmenovaná na "Browary Regionalne Jakubiak", která má v držení více menších regionálních pivovarů. Kromě investicí do modernizace lwówského provozu bylo při pivovaru nedávno zřízeno i malé muzeum dolnoslezského pivovarnictví.

 Jsme tady správně.

Pivovar tak dnes představuje typického zástupce polských tradičních regionálních pivovarů, avšak výrazně vystupuje svým širokým portfoliem. Od klasických ležáků (např. "Wroclavskie" - pils, nebo "Ratuszowy" - lager) má v nabídce i hromadu dalších stylů. Kromě belgického ale "Belg" se jedná např. o ejly amerického "Jenkes" nebo irského "Leprikon" typu a co mne nejvíce potěšilo, pivovar má v nabídce i klasický Porter polského (= rozuměj baltského) typu. Právě "Porter" jsem vybral jako vhodného zástupce, který měl na Dubácké přednášce reprezentovat jediný polský pivovar na akci.

 Přehled portfolia Lwówského pivovaru.

Když už jsme byli takto na cestě, využili jsme možnosti objet si frýdlantský výběžek takřka za humny a na skok se zastavili ještě v nám dobře známém Görlitzu-Zgorzelci. I tady jsme kupovali něco pro Dubáky ve zdejším velkopivovaru Landskron na německé straně, ale vzali jsme to i jako příležitost si něco odvézt domů. Landskron mne potěšil limitovanou edicí "Jahrgangsbiere", anebo novým pivem Bernstein, které má být stylově Ale. Ani jedno z piv jsem ještě neochutnal, takže se těším na premiéru. Piva z Landskronu jsou buď skvělá, anebo absolutně nepitelná. Nezbývá, než doufat. ;)

 Ke Görlitzu neoddělitelně patří pivovar Landskron.

Na polské straně se bohužel již žádný pivovar nenachází, ale využívám možnosti navštívit zdejší hypermarket Carrefour, který má v nabídce neuvěřitelně širokou nabídku piv z polských pivovarů všech velikostí až po ty nejmenší. Nakonec nakupuji skoro 30 vzorků, které jsou nezlomným dokladem toho, že polské pivovarnictví se aktuálně těší neuvěřitelnému boomu pivních stylů a moderního vaření piva. České pivovary by si v tomto směru měly vzít poučení. Napěchovanou ledničku zatím uvolňuji jen velmi zlehka, každopádně až budete mít někdy cestu, zastavte se, takto pivem nabitých obchodů v okolí moc nenajdete.

A navíc, když jsme na tom výletě za podstávkovými domy. Takřka na dohled od hypermarketu, trochu na nedůstojném, ale v návštěvnicky strategickém místě také jeden stojí. Když ho na ploše mezi benzínkou, KFC a dálničním přivaděčem uvidíte, možná vám nebude něco hrát. Napovědět by mohla cedule "Wigancice", zaražená jen tak mimochodem u branky k tomuto obrovskému krasavci s hrázděným patrem. I tento dům je němým svědkem kráčících dějin tohoto kraje. Vesnička Wigancice (mimochodem kdysi dávno tvořila jeden celek s českou Višňovou na Frýdlantsku) se stala na přelomu 20. a 21. století obětí výsypek velkolomu Turów a byla odsouzena ke kompletnímu zániku. Zhořelecká podnikatelka Elżbieta Lech-Gotthardt se rozhodla jeden z nešťastných mizících pamětníků historie tohoto kraje zachránit a přenést sem do Zgorzelce. Dům byl dřevěný kus po kusu, cihlu po cihle, rozebrán, převezen a sestaven na novém místě. I přesto, že dnes objekt (pod názvem "Zagroda Kołodzieja") slouží primárně komerčně-turistickým účelům, jedná se o čin hodný obdivu.

 Dvě podoby dnešní Zagrody Kołodzieja. Vlevo před rokem 2005 ve zdevastovaných
 Wigancicích a vpravo ve Zgorzelci roku 2016.
 
Jsou šťastné podstávkové domy, které se nemusely nikam stěhovat a svou svébytnou architekturou, ovlivněnou místními stavebními zvyky zůstávají jako živoucí připomínka řemeslného umu našich předků a jsou dnes součástí místního historického stavebního fondu. Jedním takovým je i chalupa v maličkých Všelibicích v Podještědí, kde se 14. května Dubácká degustace konala. Nakonec jsem byl neskonale rád, že jsem si takovou volovinu tenkrát vymyslel, protože jsem se díky ní podíval na řadu míst u nás i v zahraničí, navštívil řadu pivovarů a hlavně přivezl hromadu vzorků, na které jsem byl sám zvědavý (celkem se sešlo 14 vzorků ze 13 pivovarů, 12 pivních stylů a 3 zemí).

 Mapa pivovarů Krajiny podstávkových domů. Zeleně jsou zobrazeny pivovary, které
 byly na degustaci vybrány. zastoupený vždy jeden vzorek. Ochutnán byl vždy jeden
 vzorek z pivovaru. Výjimkou byl pivovar v Eibau, ze kterého byl navíc vybrán vzorek piva
 vařeného pro klášter St. Marienthal v Ostritzu (zobrazený světle zeleně). Červeně jsou
 označeny pivovary, které (zejména z objektivních důvodů) nebyly, anebo spíše nemohly
 být do degustace vybrány.
  
Ono to nebylo vůbec jednoduché sestavit program tak, aby vlákno přednášky "drželo", aby byla možnost ochutnat co nejvíce pivních stylů, aby styly k sobě nějak tak fungovaly, aby každý ochutnaný vzorek nebyl pouze vypitým pivem a ani pouze pozdravem z jednotlivých míst, ale aby byl i nositelem nějaké zajímavosti, o které se dalo v souvislosti s pivem, ale i daným místem hovořit. Nakonec se to snad ale všechno nějak povedlo a téměř dvacet posluchačů vydrželo více než čtyři hodiny poslouchat povídání o nádherném světu, který mohou pivovary (nejen) z krajiny podstávkových domů nabídnout.

 Degustace s výkladem je v plném proudu (aktuálně je na řadě Porter z Browaru Lwówek).

Celá přednáška se víceméně nesla nejen v duchu výkladu o rozmanitosti světa pivní kultury, zajímavosti z dějin, anebo výkladu o technologii výroby tohoto výborného nápoje, ale snažil jsem se ji celou koncipovat jako jeden veliký tip kam vyrazit na výlet za poznáním. Tak to berte také tak. Berte tento příspěvek jako tip na výlet do dvou zapomenutých krajů, které jsou oba každý úplně jiný, ale oba mají společnou jednu důležitou věc. Dochované stavby s unikátní stavební konstrukcí podstávkyprzysłupow či Umgebinde.

 Podstávková chalupa ve Všelibicích, kde se vydařená pivní akce odehrála.

23. května 2016

OROSENÉ DĚJINY I SOUČASNOST V ÚSTÍ NAD LABEM ANEB PROMĚNA VZTAHU K MÍSTU

Pamatuji si, že pivo z Velkého Března jsem vždycky, na rozdíl od toho krásnobřezenského, vnímal jako těžce lokální záležitost. Možná to bylo tím, že "o stupeň lepší" Zlaťák byl běžně dostupný v hospodě na náměstí v Mnichovicích, které kdysi byly - z Posázaví jsme to neměli tak daleko - naším častým cílem nejrůznějších pitek. Březňák mi ale nějakou podivnou záhadou (asi právě proto, že na Ústecko jsem v té době prakticky nejezdil) unikal až do května roku 2008, kdy jsem konečně ochutnal jeho výborný 12° ležák na zahrádce krásně zaplivané nádražky v Úštěku. Stihl jsem to tak tak, než se v červenci pivovar stal součástí koncernu Heineken.

Uteklo od té doby už hodně vody v Labi, popravdě ale musím říci, že točený Březňák mi chutná dodnes a zvláště v Ústí nad Labem a jeho okolí si ho dávám dodnes rád. I přesto na mne Ústí ale dlouhá léta působilo jako - nejen pivně - mrtvý kraj a já těžko hledal důvody proč sem jezdit, proč se sem vracet (navíc, když druhý zdejší pivovar začal záhy pod nadvládou nadnárodního giganta produkovat pod značkou Zlatopramen něco nepitelného a následně pivovar roku 2011 uzavřen a výroba značky převedena jinam). Posledních několik let se ale vše začalo měnit a to město mi jakoby samo začalo nabízet svou přívětivější tvář, a to i z pivního hlediska.

 Ústí nad Labem.

Nejprve vyrostl roku 2009 v jedné ze zdejších četných proluk palác Zdar, který pěkně znovudotvořil atmosféru hlavního náměstí a stal se jednou z mých nejoblíbenějších současných realizací a vždy se na něj rád zajdu podívat (a i díky němu jsem se začal více zajímat o ústeckou architekturu, architekturu města, které mi vždy přišlo ošklivé, přestože dnes zpětně vím, že si to - i přes řadu nenapravitelných zásahů z větší či menší minulosti - nezaslouží). Roku 2010 pak byl otevřen ve strategické poloze mezi náměstím a vlakovým nádražím restaurační pivovar Na Rychtě, o kterém jsem tady na blogu již dříve vícekrát psal a který se stal jedním z mnou pravidelně navštěvovaných pivních míst. I díky němu jsem se začal do Ústí častokrát vracet, ale nebyl to samozřejmě jen on.

 Zejména díky paláci Zdar získalo ústecké Mírové náměstí opět přívětivou tvář.

Svou roli zde ale hrála i destinace, jejíž hospodářské dějiny po roce 1945 jsem si vybral zpracovat v rámci disertační práce. Verneřice, o kterých je řeč, jsou co by kamenem dohodil a ten krásně opuštěný kraj pod Bukovou horou jsem si doslova zamiloval. Pro studijní materiály si jezdím do děčínského SOkA, a tak důvodů pro návrat sem bylo hned několik. Hlavním se nakonec ale stala rodina. Manželka z Ústí původem pochází a nakonec i díky ní jsem zde poznal řadu nových lidí, díky kterým jsem město začal vnímat i trochu lidštěji. Někdy tomu všemu ale něco chybí. Pověstná třešnička na dortu, která definitivně dotvoří celou tu proměnu vztahu k místu, jaká u mne v posledních letech směrem k Ústí probíhala. A ta konečně přišla minulý týden na akci, o které bych Vám teď chtěl vyprávět.

 Vzpomínka na jeden výlet pod Bukovou horu. 21. březen 2013 tehdy moc jaro
 nepřipomínal, avšak k opuštěnému Vitínu to zimní počasí sedělo nějak tak víc.

Už si ani nepamatuji jestli mi přistálo v mailu, nebo jsem na ně narazil někde na internetu, ale do "Call for pivo" jsem se začetl pozorně. Široký kruh organizátorů (jejich výčet je zde) svolával příspěvky na konferenci s jasným ústředním tématem. Její uskutečnění nebylo jen navázáním na obdobnou akci z doby před deseti lety (tehdy pod sentimentálním názvem "Pivo lepších časů"), ale měla se stát i připomenutím stého výročí úmrtí tváře Velkobřezenského pivovaru, Victora Cibicha. Nejen důvod toho, že mám aktuálně rozdělaný výzkumný projekt z dějin benešovského pivovarnictví, ale i samotný text pozvánky, její provázání s historií, současností i proměnou místního pivního a pivovarského života mne přesvědčily, že se akce chci zúčastnit. V neposlední řadě i proto, že se konala právě v Ústí a já, začten do slov o proměně našeho a i konkrétně ústeckého pivovarnictví ve zmíněném CfP, vzpomínal, co se všechno změnilo v mém životě za těch deset let a co se změnilo i ke vztahu k tomuto městu. A když už nic jiného, tak poslední motivací pro mne byl název akce. Orosené dějiny.

 Z nabitého čtvrtečního programu.

Při tom pojmenování se mi nejen vyloudil úsměv na rtech, ale i slina na kořeni jazyka. Když jsem zjistil, že mezi pořadateli akce je mj. i Collegium Cibium, jehož zakládajícím členem je i slovutný Weisky, který má v Praze Pivní šenk U Kacíře a se kterým jsem se již dříve měl (díky řadě souher okolností) možnost poznat, bylo mi jasné, že 23. ústecké kolokvium, Ústecká pivní konference, nebude jen o suchých dějinách a odborných přednáškách, ale že pivo tu bude hrát větší roli než jinde. A tak to mám rád, jsem stále přesvědčen, že vážná sféra akademického světa a bujaré prostředí pivní společnosti se má prolínat, a kde jinde by něco takového mohlo proběhnout lépe než na konferenci, která se jmenuje Orosené dějiny a kterou sponzorsky podpořila řada pivovarů z Ústeckého kraje.

A tak jsem nakonec strávil dva krásné a dlouhé dny v Ústí nad Labem. Nakonec opravdu dva. Přestože jsem měl původně celý pátek být v Praze na úplně jiné akci, zařídil jsem si program tak, abych mohl zůstat. Obsah pátečního programu pro mne byl natolik zajímavý a personální obsazení přednášejících jakbysmet, že bych si vyčítal, kdybych nezůstal. Nehledě na to, že čtvrteční společenský večer sliboval možnost blíže poznat ústecké akademicko-pivní podhoubí a samozřejmě orosenou současnost.

 Císařský sál v Muzeu města Ústí nad Labem
 ve čtvrtek 19. května ráno. Vše je připraveno.
 Jediná fotografie, kterou jsem na akci pořídil,
 na víc zkrátka nebyl čas...

Nabitý program ale toto všechno dovolil již během dne. Hned ráno se v Císařském sále Muzea města Ústí nad Labem setkávám s partou z děčínského SOkA a také Petrem Holubem, který podobnou akci pořádal na podzim v Brně. Program přednášek dává možnost poodkrýt pokličku tajů z dějin a současnosti piva ze všech možných směrů. Některé mne extrémně zajímají, některé mne baví více, některé samozřejmě i méně, ale program je sestavený opravdu zajímavě a bedlivě se dodržuje délka přednášek. Tak bedlivě, že já tu svou ani nestíhám - snad poprvé v životě - celou. Těším se na konferenční sborník a věřím, že můj příspěvek do něj vyberou, ten benešovský pivovar je moje aktuální srdcovka a mrzelo by mne, kdyby ty stále neznámé kapitoly měly zůstat opravdu neznámými (i když ono těch neznámých je popravdě pořád nějak víc a víc ;) ).

Jak jsem ale psal, akce nebyla jen o konferenčním programu, ale i o setkávání a o pivu. Víceméně přirozeně se mi během dne daří poznat se snad s celým pořadatelským kolektivem, se zajímavými lidmi z UJEPu, z Muzea Ústí nad Labem a samozřejmě z Collegia Cibia. Do toho mi domovarnický kumpán Árčí nabízí svůj domácí ležák Středohoř, který se později večer proměňuje, kdy ještě jednu lahev přináší jeho manželka Jana, v gejzír na muzeálním nádvoří. Celý den pak dává možnost poznat něco z tajů ústeckého hospodského světa, který zahrnuje jak jednoho obligátního Mazla Na Rychtě, tak ostudně zvětralou tankovou Plzeň z "Pivovarské šenkovny", anebo následující den i návštěvu ve vyhlášené pivnici U Vlastence s tankovým Březňákem. Pivní paráda nakonec ale probíhá zejména přímo v prostorách Muzea, kde je již od odpoledne čepován sud z Krásné Lípy a v pozdějších hodinách i Mazel, Labuť z Litoměřic a k mé velké radosti i svrchně kvašená piva z teplického Monopolu, která tu osobně představuje i sládková Martina Valterová (jestli to čteš, zdravím, mám takový dojem, že jsme se pak ani neloučili), které u výčepu zdárně sekunduje Pavel Borowiec z časopisu Pivo, Bier & Ale.

 Kolikrát jsem se přes Mazla ze všech možných úhlů již díval na rychtovskou varnu?

Společenský večer, jak je tato příjemná pivní pitka v programu avizována, se protáhl do pozdních nočních hodin a někteří z nás ho pak zakončují zcela neoficiální osvětově naučnou procházkou ústeckou architekturou pod vedením Jakuba Doležela s cílem ve Sportbaru Krijcos. Ten ve mně evokuje mladá léta nad ránem v některém z benešovských non-stopů, ale také je to pro mě konečně příležitostí ochutnat něco z takřka domácího Velkého Března. Na čepu zde mají všechny jeho v současnosti vařené konvenční ležáky. V pozdní noční hodiny zde první den pivní pouti zakončuji v družném a inspirativním povídání s Jirkou Vinopalem, který si na konferenci z dějin odskočil z kolegiálních sociologických vod.

Páteční program se již nese v uklidněném duchu, v mém případě navíc doprovázený konzumací nealko nápojů, neboť večer mne čeká urychlený přesun směr Praha. Nealko nápoje před pivem preferuje k mému stálému nepochopení i Petr Joza z děčínského SOkA, který pátek otvírá svým příspěvkem o pivních lahvích. I to byl důvod, proč jsem chtěl do pátku setrvat, neboť příspěvek mne enormně zajímá a jeho autor je navíc chodící inspirace, do kterých pramenů ještě cílit ve chvíli, kdy se výzkum zdá být ve slepé uličce. Páteční program je pro mne nabitý zajímavými příspěvky ještě více než ten čtvrteční, a tak rychle utíká i přes jeho výraznější odpolední protažení, způsobené nejen větší benevolencí moderujících, ale i zajímavé a poměrně dlouhé diskuse, která následovala po posledním příspěvku již zmiňovaného Jirky Vinopala. Ten nás z pohledu odborníka na průzkum veřejného mínění uklidnil ve strachu, že by snad mizela česká pivní kultura či snad hrozilo nebezpečí, že se u nás přestává pít pivo.

Nemusím být sociologem, abych po uplynulých dvou dnech v Ústí nad Labem věděl, že obavy z obou posledně zmíněných tvrzení jsou zbytečné. Konference Orosené dějiny se povedla. Nejen pro mne trochu neuvěřitelně širokým záběrem cca 30 konferenčních příspěvků, ale i organizačně a atmosférou. Mně se navíc naplnil záměr poznat nové, zajímavé a inspirativní lidi, kteří se nějakým způsobem pohybují na pomezí akademického a pivního prostředí - v ústeckém případě tak pěkně provázaných. 

Nezbývá tak než poděkovat všem organizátorům, ale i všem dalším, kdo se na přípravě a realizaci konference podíleli. Nejen za vydařenou odborně-osvětovou akci, ale i za dva pěkné dny strávené ve skvělé společnosti v Ústí nad Labem. Když jsem v páteční podvečer musel rychle spěchat do Prahy za dalšími povinnostmi přistihl jsem se, že se mi z Ústí vůbec nechce. Před pár lety bych asi nevěřil, že něco takového napíšu. Jsem rád, že právě konference Orosené dějiny byla tím posledním střípkem do skládanky toho, že vztah člověka k místu se opravdu může měnit a formovat. Těším se s Ústím a v Ústí na viděnou zase za deset let na další konferenci, a určitě někdy dříve u dobrého piva. ;)