WEITRA: ZA PIVOVARY DO NEPRÁVEM ZAPOMENUTÉ VITORAZI

Z několikadílného vídeňského vyprávění se přesuneme v čase ještě o pár týdnů dozadu. V Rakousku ale zůstaneme, přestože se bude konat o zcela jiný zážitek, než v turisty přervané a nabubřelé Vídni. Jsou na světě místa, která jsou turisticky atraktivní a pro jejich návštěvnost jim někdy zmizí jejich půvab. Jsou i místa neatraktivní, kterým ani chybějící lidé půvab nenahradí. Pak jsou ale ještě místa taková, která jsou turisticky atraktivní, neobyčejně půvabná, ale lidmi jsou zcela neobjevená, chtělo by se říci opuštěná a zapomenutá. A mezi taková místa bezesporu patří krásný a také historicky významný kraj těsně za, respektive rozdělený, naší hranicí - Vitorazsko. Tento kraj je skvělým dokladem toho, jak hranice jako umělé čáry na mapě vytváří iracionální, periferie, které ale stojí za to navštívit. Samozřejmě i z pivního hlediska.

 Weitra - Vitoraz - centrum stejnojmenné oblasti a také působiště dvou pivovarů.

Rakouská část Vitorazska je z České republiky skvěle dostupná a nějaký výlet sem je možné vážit třeba při pobytu v nedalekých Novohradských horách, anebo v Třeboni. Z ní jsme sem zamířili během našeho podzimního pobytu tady i my. Vlakem do Českých Velenic, které slouží jako brána totálního nevkusu do mnohem upravenějšího a zajímavějšího Gmündu na druhé straně hranice. Ač obě města spojuje železnice, s díky jsme odmítli platit nesmyslný poplatek za dvouminutový přejezd přes čáru. Zvlášť, když nás ten den čekala cesta železnicí mnohem zajímavější, která patří mezi největší lákadla zdejšího kraje.

 Ranní atmosférna na náměstí v Gmündu.

Je to tak, Gmünd pro nás byl jen chvilkovou mezizastávkou před cestou do nedaleké Weitry, neboli Vitorazi - centra celé oblasti. Obě města spojuje úzkorozchodná železnice, součást širšího systému Waldviertelbahn, který dnes - snad ale úspěšně - živoří v opouštěném pohraničí. Slouží tak především jako turistické lákadlo, ale očividně ho využívají i místní. Úzkorozchodné nádraží sousedí s budovou zdejší hlavní železniční stanice (kdysi jedné z významných zastávek na trati z Prahy do Vídně). Jelikož máme ale dvě hodiny do odjezdu našeho vláčku, využíváme čas na prohlídku města i na povinnou ochutnávku nějakého toho piva.

 Úzkorozchodné nádraží v Gmündu. Náš vlak táhne mimořádný dieslel.

Gmünd je moc pěkným historickým městem na zachovalém středověkém půdoryse, s malebnou radnicí uprostřed náměstí a renesančními domy s neobyčejně komplikovanými sgrafitovými fasádami. Na domácí pivo bohužel v Gmündu dnes již zajít nemůžeme, poslední místní pivovar (jeden ze dvou zde působících) byl uzavřen v roce 1916. Oblasti tak dnes vévodí pivovar Schremser z nedalekého stejnojmenného města. 

 Poslední gmündský pivovarník a dodnes stojící objekt jeho pivovaru. Zdroj: informační
 tabule města Gmünd.

Díky němu není výše psané tvrzení úplně tak pravdivé, neboť pro Gmünd sváří pivo "Gmünder Stadtbier". Pivo je možné výhradně ochutnat v pěkném a stylově pojmenovaném hostinci Hopferl hned naproti historické radnici. Měli jsme štěstí, akorát otevírali, a tak jsme si neodpustili jedno malé velké snídaňové pivo. Gmünder Stadtbier byl celkem dobrý pitelný nefiltrovaný ležák typu českého Pilsu. Více nás potěšil aktuálně navařený speciál ze stejného pivovaru, Vienna I.P., aneb ležák vídeňského typu chmelený americkými aromatickými chmely. Tyto ovoněné karamelové ležáky mám celkem rád, takže jsem byl spokojen (dokonce jsem chvíli podezříval pivovar ze Schremsu, že uvařil svrchně kvašené pivo, jak bylo aromatické).

 Gmünder Stadtbier a Vienna I.P.

Čas se nám ale záhy naplnil a my se vydali zdejším zámeckým parkem na předměstí k železniční stanici. Už v úzkorozchodném vláčku, jehož trať se vlní krásnou krajinou Vitorazska jihozápadním směrem podél české hranice, jsem si udělal žízeň při pohledu na plechovou reklamní ceduli pivovaru Weitra Bräu. A také pivovaru Zwettler z nedalekého Zwettlu, v jehož rukou dnes, naštěstí stále fungující, vitorazský provoz je.

 Weitra se pyšní titulem města s nejstarším právem varným v Rakousku.

Pivovar Weitra Bräu je tradičním místním podnikem, který navazuje na dlouhé dějiny pivovarnictví ve městě od roku 1321. V 17. století mělo ve městě 33 domů právo várečné a doplňoval je velký panský pivovar. Ten se na počátku 20. století dostal do držení pivovarské rodiny Pöpperlovy s českými kořeny. Pivovar tehdy ještě částečně působil ve vnitřním městě, avšak jeho ležácké sklepy byly vybudovány v místě, kam se později přestěhoval celý pivovar - do jeho současného a neobyčejně působivého působiště při městských hradbách.

 Weitra Bräu nalepená na městské opevnění.

Přestože je dnešní pivovar Weitra moderně přestavěn, jeho budovy nalepené přímo na městskou bránu vypadají, jakoby zde stály od nepaměti. Prosklený objekt varny umožňuje nahlédnout i dovnitř na měděné varní nádoby. V pivovaře jsem zkusil štěstí v jeho prodejně, ale bohužel prodávali pouze jediná dvě piva, které se ve Weitře dnes vaří. Helles "Weitra Bräu" a taktéž světlý ležák "Hadmar", označovaný jako BIO-bier.

 Varna pivovaru.

Popravdě jsem trochu věřil, že pivovar bude nabízet i některé produkty ze spřáteleného Zwettlu, který má dnes v nabídce i řadu nejrůznějších moderních pivních stylů a "craft" variací. Bohužel. Točený Weitra Bräu jsme později odpoledne ochutnali v hotelovém hostinci na náměstí. Neurazil ani nenadchl. Bio pivo jsme pak zakoupili v lahvi v supermarketu u nádraží. V něm jsem byl bohužel podruhé zklamán, protože ani on nenabízel, kromě běžných ležáků, žádné zajímavosti z nedalekého Zwettlu. I tak jsem ale neodjížděl z Weitry pivovarsky zcela neuspokojen.

 Vpravo zahrádka, kde jsme ochutnali pivo z Weitra Bräu. V pozadí v modrém domě
 Bräuhotel Weitra. Někdejší využití objektu napovídá sladovnický hvozd v pozadí.
 Objekt mi celou dobu neodbytně připomínal pivovar Modrá Hvězda v Dobřanech. ;)

V maličké Vitorazi (jen něco málo přes 2500 obyvatel) dnes působí ještě jeden, mnohem menší, pivovar. Na místním náměstí, mimochodem v areálu zmiňovaného starého panského pivovaru se sladovnou (jejíž hvozd je dodnes dominantou zadního křídla objektu do Kostelní ulice) dnes působí minipivovar Brauhotel Weitra. Podnik zabírá několik pater komplikovaného objektu se středověkým jádrem. Nás ale v krásném zářijovém slunečním popoledni nejvíce zaujala zahrádka přímo na náměstí s nádherným výhledem na zdejší památky.

 Weizen a Helles na zahrádce přímo na náměstí.
 V pozadí věž zámku na návrší nad městem.

Při šmejdění po restauraci mne oslovil jeden z číšníků, načež se záhy ukázalo, že polovina zdejší obsluhy pochází z Čech. Díky prolomení jazykové bariéry jsme zapředli krátký rozhovor a záhy jsem byl poslán do nejspodnějšího sklepení, kde se nachází část viditelné technologie samotného pivovaru. Miniaturní dvojnádobová pohledově měděná varna s příslušenstvím. Studené hospodářství se zřejmě, dle všeho, nachází trochu netradičně v patře v úrovni terénu.

 Varna Bräuhaus Weitra v podzemí objektu.

Pivovar standardně vaří dvojici piv. Světlý ležák Bio-Hausbier (zřejmě nějaký místní zvyk tak světlé ležáky označovat ;) ) a pšeničné pivo, klasický bavorský Weizen. Světlý ležák byl trochu těžký a sladový (takový standardní rakouský Helles), pšenice naopak velmi dobrá a v tom horku pěkně osvěžující. Pivovar navíc nabízí sezónní piva dle přehledného kalendáře. V podzimním čase se ve Weitře jedná o Dirndlbier, pojmenovaný dle trochu nečekané suroviny pro jeho výrobu.

 Výčep pivovaru.

Dirndlbier představoval na první pohled trochu nesourodou kombinaci světlého, málo prokvašeného Pilsu v kombinaci se šťávou z plodů Dřínu obecného, v Rakousku někdy označovaného jako Dirndl. Pivo naštěstí bylo ochucené jen velmi zlehka a mírně nakyslý charakter skvěle ladil s chmelovou hořkostí dobrého Pilsu. Jednalo se rozhodně o nejlepší pivo tady a na popití na letní zahrádce určitě ideální.

 Ochucený Pils Dirndlbier.

Díky dvojici pivovarů, ač s velmi omezenou nabídkou, se určitě vyplatí do Weitry na pivo vyrazit. Zážitkem je už ale samotný pobyt tady. Weitra představuje neobyčejně historicky zachovalé městečko položené na skalnatém ostrohu s fascinujícími výhledy do všech směrů i do údolí řeky jaké. Díky dramatickému krajinnému rámci je i zdejší náměstí v prudkém kopci a navíc rozdělené na několik výškových úrovní.

 V uličkách staré Weitry.

Městu pak dominuje trochu nevýrazná, ale díky takřka kolmému kopci střechy měšťanských domů výrazně převyšující, hmota místního zámku, který v době naší návštěvy byl bohužel uzavřen z důvodu nějakého natáčení. V jeho prostorách se mimochodem nachází i malé muzeum pivovarnictví. Chuť jsme si ale spravili bloumáním krásnými uličkami města, které co chvíli nabízely průhled na sladovnický hvozd starého pivovaru.

 Sladovna někdejšího Hofbräuhaus, dnes objekt
 Bräuhotel Weitra z Kostelní ulice.

Až budete někdy v jižních Čechách, vyrazte do Vitorazi také. Dříve, než se jednou třeba zase stane vyhledávanou turistickou destinací. Weitře a jejímu okolí ten opuštěný ráz sluší a pivo, ač se ani v tomto směru nejedná o žádný provařený kraj, tady mají dobré.

VÍDEŇ: MODERNÍ "CRAFT" PIVOVARY A NOSTALGIE VE SCHWECHATU

V dosavadním vyprávění o současných vídeňských pivovarech jsme navštívili řadu podniků od těch tradičních více či méně konzervativních až po některé moderní "craft" pivovary. Všechny měly ale společnou jednu věc - disponovaly vlastní restaurací. V posledním díle vídeňského putování se tak podíváme naopak na takové, které vlastní restaurací nemají. Ano, řeč bude o vídeňské součásti výkřiků moderní doby pivovarské - o pivovarech létajících, anebo takových, které sice nelétají, ale vlastní restauraci nemají a svým portfoliem se svým létajícím bratrům v boji mohou směle rovnat.

Respektive, ono takových pivovárků je v dnešní Vídni již celá řada a já se zaměřím pouze na tři z nich (ty další si najděte někde na internetech, stejně jako řadu dalších minipivovarů, které restauraci mají, a my je zkrátka nenavštívili). Zaměřil jsem se na takové, které mne něčím zaujaly, které byly dobře dostupné, anebo takové, na které jsem slyšel pět jen samou chválu. V příspěvku se pak krátce, ono to s těmi moderními pivovary trochu souvisí, zmíním okrajově i o tom, jak a kde se dá zajímavé pivo ve Vídni nakoupit, anebo ochutnat. No a abych udržel obsahovou vyváženost příspěvku, v závěru se ještě podíváme na jedno vídeňské předměstí - Schwechat - proč, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Zároveň to bude taková symbolická tečka za vídeňským povídáním, neboť ze Schwechatu jsme i my již upalovali plní dojmů domů.

 V okolí provařeného Schönbrunnu se nachází řada pivně zajímavých míst, včetně
 prodejny pivovaru Brew Age a pivotéky Beer Store Vienna.

První z navštívených pivovárků je právě tím, který má svou vlastní technologii, ale restaurací nedisponuje. Naopak, tísní se v přízemním kamrlíku jednoho z činžáků ve čtvrti Neulerchenfeld a já si nebyl do poslední chvíle ani jistý, zda skutečně existuje. Jeho webové stránky nebyly příliš informačně vypovídající, zvláštní byla i otevírací prodejní doba (pá 13.00-17.00 a so 10.00-13.00), ale proč nezkusit štěstí. Nabídka pivovaru Xaver Brauerei (Hasnerstrasse  16/6-6) vypadala lákavě.

 Jak málo stačí k pivovarnickému štěstí.

Pivovárek Xaver byl založen roku 2014 a jeho působiště je skutečně netradiční. Představte si takové ty malé krámky, které bývají v přízemí činžovních domů i v Praze. Vzpomínám třeba na starou Altamiru - výtvarné potřeby na Starém Městě Pražském. Určitě si dokážete představit, jak se v tak stísněných prostorách člověk cítil. Věřte tomu nebo ne, ale u Xavera mají na takřka takovém prostoru varnu pivovaru, jeho studené hospodářství a jako bonus krámek s lahvovým pivem. Cedule u dveří do pivovárku a ruch uvnitř mne to páteční odpoledne uklidnil - jsem tady správně a prodej očividně jel naplno.

 Varna pivovárku Xaver...

Na místě byl přítomen i svérázný majitel a sládek v jedné osobě (mám dojem, že říkal o tom, že pivovar provozují ještě s jedním kolegou), tak jsem s ním krátce pokecal o pivovaru a jeho pivech, ukázal mi i celý provoz, takže návštěva tady byla nakonec více než úspěšná a já odcházel s batohem plným lahví. Portfolio široké - od Pale Ale přes Saison až po California Common. Všechna piva jsem ochutnal až doma a musím říci, že nějak extra nadšen jsem nebyl. Piva chutí dost připomínala domovařičské pokusy, navíc všechna měla zvláštně zastřenou barvu i zákal. Z řady piv tak vítězně vyšel Stout, který byl chuťově čistý a navíc díky barvě nebyl očividný jeho nepěkný charakter.

 ... a jeho chladné hospodářství.

Pokud budete ve Vídni, zkuste se sem ale zajít podívat. Prostředí Xaver Brauerei dýchalo pivovarnickým nadšením a hlavně pivovárek je skvěle dostupný MHD (za rohem je zastávka metra i tramvají Thaliastrasse). Co stálo za nepříliš přesvědčivým charakterem piv netuším, možná u zdroje a zcela čerstvá chutnala a vypadala lépe (je faktem, že já je pil s dvouměsíčním odstupem těsně před koncem DMT) - budu rád, když někdo pošle zpětnou vazbu. ;)

 Xaverova nabídka k prodeji.

Za druhým pivovárkem, v tomto případě již víceméně létajícím, ale s pěknou vzorkovou prodejnou, jsem se musel přesunout do čtvrti Mariahilf jižně od stejnojmenné provařené obchodní třídy. Ve změti úzkých uliček nedaleko nádraží Westbahnhof je na dveřích v přízemí jednoho z činžáků nepřehlédnutelné logo Brew Age (Mittelgasse 4), jinak je tento obchůdek, pravda, zcela přehlédnutelný. S tímto pivovarem jsme měli čest už jednou dříve - byl spoluautorem piva Amber Ale v pivovárku Stiegl-Ambulanz, o kterém jsem psal v minulém díle. 

 Jeden by to až přehlédl...

Pivovar Brew Age představuje zcela odlišný koncept od Xavera, ale i od standardních létajících pivovarů. Nejenže nemá vlastní pivovar, ale zároveň spolupracuje pouze se zavedeným pivovarem Gusswerk (takže je vlastně takový pololétající). Jeho piva základními vlastnostmi odpovídají spíše pivům z větších pivovarů (je mi záhadou proč, vzhledem k délce trvanlivosti a skladování mimo lednice to šacuji na pasterizaci?). Nikoliv však svým charakterem. Piva pivovaru Brew Age (ochutnávaná postupně v posledních týdnech, zmiňované DMT mimochodem půl roku až rok od stáčení) představují to nejlepší, co jsem ve Vídni ochutnal - paušálně tvrzeno.

 ... ale jsme tu správně.

Portfolio pivovaru je široké, neotřelé a hlavně skutečně kvalitní. Na jedné straně se jedná o výborné Pale Ale všech možných stupňovitostí, na druhé straně o silné Barley Wine (včetně jeho extrasilné vymražované varianty), anebo zvláště výborný Flanders Red "Red Out", infikovaný Brettanomyces a Lactobacillus, který dozrával v sudech po červeném víně (od jehož koupě možná odradí jen vyšší cena, 10 euro za 0,33 l lahev).

 Nabídka z doby pivovarní.

Brew Age mi připomínal zajímavý koncept, u nás nepříliš viděný, stojící na rozhraní mezi několika pivními světy. Ve světle některých minipivovarnických pokusů mi jejich cesta nepřijde úplně nesmyslná. Na jedné straně spolupráce pouze s jedním pivovarem, díky které může být lépe kontrolována kvalita a charakter vařených piv, na straně druhé nejrůznější pivní styly (přitom ale stále konzervativně volené) s podstatným důrazem na kvalitu nabízeného produktu. Navíc pivovar vychází z domovařičských kořenů, jeho prodejna je strašně příjemné místo (maník se mnou dlouho hovořil na řadu nudných a ještě nudnějších témat) a prý časem chystají vlastni pivovárek. Uvidíme, každopádně společně s Brauwerkem pro mne rozhodně jasný tip co určitě nevynechat.

 Nabídka, včetně partnerského Gusswerku.

Poslední ze současných craft vídeňských pivovarů je jejich etalon. Pivovar, o kterém jsem se dozvěděl těsně před cestou do Vídně díky zmínce o jejich citrónovo-tymiánovém Gose na akci Pragu Beer Week Grand Finale. Už pivní styl mne mohl napovědět, že Next Level Brewing bude zajímavý pivovar, který nesmím minout. respektive minout nějaké místo, kde budou jeho produkty k dostání. Naštěstí jeho provozovatelé zároveň vlastní i pivotéku Beer Store Vienna (Wilhelmstrasse 23), kde je možné piva sehnat jak lahvová, tak někdy i něco točeného.

 Ne úplně přitažlivá výloha Beer Store Vienna...

Vypravil jsem se tak od Brew Age ještě dále ven z města do trochu ospalé a nehezké čtvrti při nádraží Meidling V přízemí podobně nehezkého činžáku (ve Vídni jsou zajímavé podniky pouze v přízemí činžáků) se pivotéka nachází. Výloha nic moc, ale jak jsem otevřel dveře, hned jsem se dostal do jiného světa. Uvnitř skupina nadšených beergeeků mám dojem, že tam dokonce akorát vařili nějaké pivo - pivotéka mmch slouží i jako prodejna domovařičského vybavení. Jinak po stěnách řady polic, v jedné komplet portfolio Next Level Brewing) a co mne nejvíce potěšilo - na čepu (myslím, že celkem čtyři pípy) jejich aktuální a těžce sezónní novinka Tropical Passion - Weizen s marakujou.

 ... a jeho mnohem přívětivější interiér.

Objednal jsem si třetinku a prohlížel lednice... a záhy se dostal přirozeně s osazenstvem zapovídal. Bouři nadšení vyvolalo, když zjistili, že jsem z ČR, neboť krátce před tím navázal NLB spolupráci s Plzeňským Ravenem (mám dojem, že jsem měl Ladu pozdravovat, asi jsem zapomněl, takže Láďo, kluci a holky z Vídně Tě pozdravují :D). Točený Tropical Passion byl výborný, a tak jsem se moc těšil na domácí ochutnávku jejich více či méně divokých záležitostí.

 Domovarnická nabídka.

Upřímně se přiznám, že produkty NLB mne zas tak úplně nerozsekaly - asi jsem od nich čekal víc - stylizace i koncepce pivovaru taková očekávání vyvolávala. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádné průšvihy a např. ve srovnání s českou produkcí stále nadprůměrná piva. Protože jsem konzerva konzervativní, tak mne víc bavily variace na tradiční pivní styly (Pale Ale, IPA), než experimenty typu Ibiškové pivo, IPA s výluhem Earl Grey apod. A jak mi chutnal tymiánový Gose, který mne k pivovaru přivedl? Nepovím, mám ho ještě doma schovaný a chci ho ochutnat až jako poslední z dovezených ochutnávek z Vídně. Už se to blíží, ale já stále sbírám odvahu. ;)

 Výčep v Beer Store Vienna.

Všechny předchozí i tento příspěvek o Vídni dokazují, že zdejší pivní nabídka je skutečně široká. Kromě pivnic samotných pivovarů a úzce zaměřených pivoték je ve městě na zajímavá piva z malých pivovarů možné narazit i v řadě dalších obchodů s nápoji a ve stylových kavárnách, podobně jako u nás. Oproti tuzemsku je ale určitě odlišná možnost nakoupit místní "craft beers" v "mainstreamových" supermarketech. Prim v tomto směru hraje zejména řetězec Spar, který vedle např. importovaného Brew Doga a dalších nabízí třeba i některá piva od Brew Age i do dalších rakouských mini.

 Pokud do Schwechatu pojedete jako my z centra města, určitě se po cestě zastavte
 u jedné z největších současných vídeňských dominant - velkoryse konvertovaného
 historického plynojemu - Gasometer Vienna.

Slibovaný závěr příspěvku i celého pobytu ve Vídni obstará schwechatský epilog. Jméno zdejšího pivovaru i syna jeho zakladatele, Antona Drehera je známé asi každému milovníkovi piva na celém světě. Pivovar (Mautner-Markhof-Straße 11) založený na svém místě roku 1797 v někdejším městečku nedaleko Vídně, Schwechatu (dle nedaleké vlakové stanice občas nazývaném i Malém Schwechatu), začal díky Antonu Dreherovi roku 1839 experimentovat s průmyslovou výrobou piva spodním kvašením a po roce 1841 se stal symbolem jeho masové velkovýroby. Zároveň se stal rodištěm jednoho ze spodně kvašených pivních "stylů" známých následně nejen v Evropě, ale i na celém světě. Co na tom, že nakonec boj o popularitu vyhrál vítězně jeho mladší a také světlejší plzeňský kolega? Dreherův vídeňský ležák je pevnou součástí pivovarské historie, škoda, že dnes už víceméně zapomenutý.

 Pivovarská restaurace a muzeum pivovarnictví ve Schwechatu.

Na druhou stranu, pivovar loňské výročí 175 let od uvaření jeho první várky oslavil variací na rubínově polotmavý Vienna Lager - bylo to dokonce jedno z prvních piv, která jsem ve Vídni ochutnal. Nejsem blázen, vím, že jsem sahal po produktu velkovýrobce, na druhou stranu, jak už jsem napsal, Schwechat k vídeňskému pivovarnictví neodmyslitelně patří a bral jsem to jako symbolickou povinnost.

 Interiér pivovarské restaurace.

Pivovar, dnes v rukou koncernu Heineken, jinak sváří zejména stovky tisíc hektolitrů fádního světlého ležáku a navíc nejrůznější průmyslové variace na nejrůznější spodně kvašené pivní styly. Mj. i celoročně dostupný a poměrně zajímavý svěží nefiltrovaný Zwickl, v lahvové podobě ale takřka nesehnatelný (nebo jsem se špatně díval?). K mé radosti zakoupený v posledním schwechatském obchodě těsně před naším odjezdem. Mmch poté, co zklamala i prodejna v areálu pivovaru, zaměřená především na paletový velkoobchod.

 Z této fotky dýchá historie...

Vedle prodejny se jinak nachází poměrně pěkná pivovarská restaurace, kterou jsme z důvodu časové tísně i řidičských povinností jen rychle prohlédli a pod ní pak muzeum pivovarnictví mně neznámé úrovně a kvality. Muzeum je bohužel zřejmě to poslední, co historii pivovaru připomíná. Jeho slavné staré objekty byly v roce 2011 zbořeny, již dříve byly nahrazeny anonymní velkokrabicí. Poslední památka na starý Schwechatský pivovar, vysoký tovární komín, padla začátkem roku 2012. Plocha pivovaru je dnes brownfieldem a čeká na výstavbu nové administrativně-obytné čtvrti.

 ... z této už bohužel už tolik ne.

Abych ale nekončil tak negativně. Něco se přece jen z období největší slávy pivovaru dochovalo. Legendární železniční vagon, další ze symbolů proměny pivovarnictví v druhé polovině 19. století, který stojí, dnes trochu němě a nepatřičně, ale o to více důstojně, na ploše u vjezdu do současného areálu pivovaru. Z jeho soliteru dýchá historie i kořeny úspěchu velkých pivovarů své doby a v neposlední řadě se stal i nositelem radosti u minimálně dvou třetin naší, do mašinek nadšené, rodiny. Náš historií pivovarnictví motivovaný výlet do Vídně tak dostal pěknou tečku na rozloučenou.

 Rodinná fotka na závěr a můžeme jet domů.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí

2. díl seriálu: V centru dění

3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler

4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

VÍDEŇ: BRAUWERK A OTTAKRINGER - SEPĚTÍ PROGRESE S TRADICÍ

Loňský rok byl mimo jiné ve znamení i dvou takřka týdenních výletů do velkých evropských měst. Oba výlety byly samozřejmě motivovány pivem, ale tentokrát primárně tím historickým. Německé a rakouské knihovny, univerzity a další instituce disponují nekonečným studijním materiálem k dějinám pivovarnictví, které jim jejich české kolegyně mohou jen závidět. Bohužel. Na druhou stranu má člověk alespoň důvod vytáhnout paty z domu a volný čas mezi vysedáváním v badatelnách poznat i něco nového a samozřejmě něco nového ochutnat.

 Vídeň.

Přestože pivně je bezesporu zajímavější určitě Mnichov, kam vedly naše kroky již v červenci, já Vás nyní vezmu na průřezový exkurz tím, co v aktuální době nabízí hlavní město našeho jižního souseda. Do Mnichova se podíváme třeba na konci zimy, až mi z ní už bude trochu hrabat a zase budu vzpomínat na to, jak bylo v létě krásně. Počasí je totiž určitě to poslední, na co bych vzpomínal rád z našeho říjnového pobytu ve Vídni. A to i přesto, že jsem se těšil na krásné podzimní město na Dunaji. Ten někdo nahoře to vzal asi moc vážně a celý týden nám propršelo. Sekce „poznat něco nového“ se tak bohužel směstnala do několika málo krátkých procházek a naopak co nejvíce času jsme mohli trávit poznáváním bohatého pivního života někdejšího hlavního města monarchie.

 Vídeňské Klementinum - rakouská národní knihovna.

Popravdě, pokud jsem tu Mnichov označil za bezesporu pivně zajímavější, Vídeň mu nezůstává – v žádném ohledu – nic dlužná. Nejen historicky, kdy dalo město, respektive jeho vzdálené předměstí, o kterém tu také v jednom z dalších článků bude ještě řeč, jeden dodnes nazývaný pivní styl i typ sladu. Jestliže České země mají Plzeň, Bavorsko má Mnichov, tak Rakousko má Vídeň. Není to ale jen o historii. Přestože z průmyslových pivovarů dnes působí na území samotného města jeden jediný, vše zachraňují minipivovary. Současná zdejší pivní nabídka je velmi pestrá a v podstatě kopíruje trendy, které jsou společné pro všechny země Evropy. Vedle tradičních minipivovarů orientovaných často na turisty, přes malé rázovité podniky na předměstích, až po moderní „craftové“ záležitosti, včetně létajících pivovarů, pivních barů a kultury s nimi spojené. A to všechno samozřejmě pěkně promíchané.

 Vídeňský Chodovec - státní archiv.

Chvíli jsem přemýšlel, jak ty naše zážitky a postřehy všechny poskládat, aby dávaly smysl. Nechtěl jsem psát deník ani průvodce a už vůbec ne databázi navštívených podniků. Nakonec to ale vypadlo nějak tak samo a v několika článcích si budete moci přečíst takový pěkný mix všeho výše řečeného. Tak se pohodlně usaďte, Vídeňské dobrodružství začíná…

A nezačíná shodou okolností nikde jinde, než na průmyslovém předměstí Ottakring, které hraje v minulosti i současnosti pivovarské Vídně velkou roli a jehož jméno každý, kdo má rád pivo, určitě alespoň jednou v životě někde slyšel. Když jsem vybíral ubytování, padl mi zrak víceméně náhodou na jeden apartmán, který se nakonec ukázal být velmi strategicky vybraným místem. Nejenže byl za rohem přestup na tramvaj, autobus, U-Bahn i S-Bahn, ale zejména byl takřka na dohled areál tradičního vídeňského průmyslového pivovaru Ottakringer (Ottakringer Platz 1), jemuž dala čtvrť roku 1837 jméno a který je dnes posledním průmyslovým zdejším pivovarem, navíc stále v soukromých rukou.

 Typická silueta sladovny pivovaru Ottakringer.

Ottakringer představuje typického zástupce pivovarů vyrostlých do současné podoby za průmyslové revoluce (v tomto případě navíc ze staršího provozu), jejichž podoba se do dnešních dní příliš nezměnila (samozřejmě s povinnou baterií CKtanků v druhém plánu). S ročním výstavem více než 500 tisíc hl piva se řadí mezi velké provozy a jeho produkce je zcela běžně dostupná v obchodní síti, žluté logo pivovaru pak ověnčuje řadu hospod nejen na Ottakringu, ale i v celé Vídni. 

 Stará varna pivovaru.

Pivovar vystavuje širokou škálu poměrně fádních světlých ležáků (často v nejrůznějších trendy baleních apod.), ale v nabídce má i zajímavější piva. Kromě piv značky Ottakringer prodává širokou stylovou řadu Gold Fassl (včetně Bocku, Zwicklu ad., mmch pěkný základní přehled toho, co ve Vídni letí za styly viz v tomto starším článku u kolegů Pivníků), anebo např. poměrně dobré nealkoholické pivo Null Komma Josef (jehož jméno jsem si sám pro sebe infantilně přeložil jako "žádné kóma Josef"). Pivo má mimochodem delší tradici, jen se za tu dobu vyměnil, modernizoval, ten alkoholu neholdující Josef na etiketě.

 Jiný pohled na pivovar Ottakringer nenaznačuje, že se jedná o provoz s půlmiliónovým
 výstavem.

Ze speciálnějších piv pak mohu zmínit dvě, každé zcela jiné. Současný trend svrchně kvašených piv zarezonoval i v konzervativním Ottakringru, a tak v současnosti nabízí, bohužel v zelených lahvích (stejně jako zbytek portfolia), svrchně kvašené Vienna Pale Ale. Chuťově žádný zázrak, zařadil bych ho někam mezi obdobné průmyslové ejly z českých pivovarů. Mnohem tradičnějším pivem je pak rozhodně Zwickl Rot z řady Gold Fassl, který je možné ochutnat i v točené podobě. Narazíte na něj v pivnici Schweizerhaus (Prater 116, díky Janě Běhounkové za pěkný tip) v rámci obrovského zábavního parku Prátr za jedním z ramen Dunaje na druhé straně města. Nenechte se zmást logem Budějovického Budvaru, který zde většina z mnohých návštěvníků popíjí a nechte si donést místní do ruda zbarvený nefiltrovaný Zwickl.

 Zwickl Rot ve Schweizerhausu (s odporně sladkým
 Dunkelem z Greiskirchenu).

Návštěvu ve Schweizerhausu rozhodně doporučuji už nejen proto, že je významným otiskem české stopy ve vývoji vídeňské společnosti (hospodu roku 1920 začal spravovat syn český emigrantů, Karl Kolarik, a i dnes je v rodinných rukou), ale i proto, že okolní Prátr nabízí hromadu zajímavých atrakcí. Pokud máte rádi vláčky tak jako my, určitě nepohrdněte jízdou na Liliputbahn, která rozhodně stojí za to a potěší srdce velkých i malých.

 Nefalšované nadšení čtyř dětských očí na Liliputbahn.

Pokud jsem zmiňoval dostupnost piv z Ottakringeru v běžné obchodní síti, musím se určitě zmínit i o možnosti zakoupit pivo přímo v pivovaru. Jeho návštěvu bych doporučil každému i proto, že stavba představuje nádherný slepenec budov všech možných stylových období s dominujícím sladovnickým hvozdem.  Areál pivovaru ukazuje, jak bylo náročné rozšiřování provozu v těsném obestavění okolní zástavbou.

 Prodejna pivovaru Ottakringer pod starou varnou.

Pod zmiňovaným sladovnickým hvozdem se zřejmě nachází pivovarská restaurace, která mi ale zůstala taková divně utajená a nakonec jsme ji ani nenavštívili. Naopak opakovaně jsem se podíval do pěkné moderní pivovarské prodejny přistavěné při Ottakringer Strasse (čp. 91-93), která je dobrým příkladem, jak i tradiční průmyslový pivovar může prodávat nejen své pivo, ale i svůj přístup a svou značku. Prodejna s dlouhou otevírací dobou (takřka denně 9-19, ale před návštěvou zkontrolovat, vím, že se to teď nějak měnilo) slouží navíc jako recepce prohlídek pivovaru a také jako degustační místnost. A co je možná vůbec nejlepší, prodejna nabízí kromě piv samotného Ottakringeru i piva z rakouských craft pivovarů, umístěných v samostatné sekci ve speciálních lednicích. Něco takového si u nás nedokážu moc dobře představit. Tím to ale nekončí.

 Ze záplavy žluté barvy vystupuje pouze craftbier koutek s ledničkami.

Když jsem zde v úvodu psal o strategičnosti našeho ubytování, neradoval jsem se tak jen pro existenci průmyslového pivovaru za rohem s běžně dostupnou nabídkou. Pivovar Ottakringer ve svém areálu totiž skrývá jako bonus ještě miniaturní pivovárek otevřený teprve na podzim roku 2014 pod jménem Brauwerk Wien (Ottakringer Platz 1). Jeho provoz, včetně maličké restaurace, skoro spíše degustační místnosti, je umístěn do moderní novostavby v předpolí velkého pivovaru. Stavba tvarem i vzhledem reaguje na dvojici ošklivých nádrží ve svém sousedství, čím je ale dokonale doplňuje za zachování zcela originálního vzhledu.

 Dokonalé umístění novostavby pivovárku Brauwerk při pivovaru Ottakringer.

Pivovar pracuje na samospádovém principu. V nejvyšším patře budovy se nachází miniaturní varna s příslušenstvím, o patro níže pak CKtanky na hlavní kvašení, popř na dokvášení. Díky segmentově prosklenému plášti svítí budova v noci do dálky, čímž vzniká nejen krásný industriální výjev, ale zároveň zve k návštěvě do miniaturního výčepu v přízemí s velmi omezenou otevírací dobou (čt-pá 17-21). Jeho prostor navíc ještě zmenšuje věnec malých CKtanků, ve kterých pivo dozrává. Oproti jednomu smutnému mnichovskému zážitku (o kterém si tu určitě ještě přečtete) jsme měli na otevírací dobu štěstí a čtvrteční večer jsme mohli pivovárek Brauwerk navštívit. 

 Varna a část chladného hospodářství.

A stálo to za to! Na čepu kompletní produkce pivovaru (všechna piva na čepu možná degustačně natočit od 0,1 do 0,3 dcl, navíc za velmi korektní ceny každé dcl/euro), to samé v lahvích, navíc s pivy vařenými v různých kooperacích (lahvové pivo je samozřejmě v prodeji i v pivovarské prodejně). Brauwerk je zhuštěným výkřikem mixu klasiky a toho nejmodernějšího, co evropské pivovarnictví může nabízet. Naprostý opak oproti poměrně konzervativnímu portfoliu Ottakringeru.

 Atmosféra výčepu Brauwerku.

Z pivovaru vyšla již řada nejrůznějších větších či menších experimentů, ať už jako postupně číslovaná řada Hausmarke No. 1: Blond, No. 2: Session IPA, No. 3: Porter a zvláště famózní No. 4: Flanders Red Ale, anebo piva zde uvařená (mj. i v kooperaci, anebo i jinými pivovary na zdejší varně), kupříkladu meruňkový Saison Polkadot Vienna, silný Imperial Vienna Lager, anebo Vienner Weisse Sauer?Lump! s dokonalou etiketou a neméně dokonalým obsahem v lahvi. Kyselé vídeňské bílé z Brauwerku bylo nejlepším pivem ochutnaným za celou naší návštěvu ve Vídni. Nekecám.

 Oba vídeňské kyseláče v degustačních sklenicích.

A vůbec všechna piva byla výborná. Brauwerk, i díky tomu, že mi ochotná obsluha ukázala i celý provoz pivovaru, se u mne stal nejen největším vídeňským překvapením, ale i vůbec tím nejlepším z naší návštěvy ve Vídni a odnesl jsem si z něj skutečně jen ty nejkrásnější vzpomínky. "Two beer or not two beer" řekl prý jistý Shakesbeer. V případě Brauwerku platí určitě to první a vzhledem ke stále se rozšiřujícímu portfoliu mikropivovaru předpokládám, že se sem někdy na minimálně dvě piva určitě vrátím.

 Je to tak.

Pokud už do Ottakringu zamíříte, nechte Brauwerk ještě chvíli za sebou a vydejte se podél tramvaje - a starého pivovaru - ještě trochu dál na periferii. Na rohu hlavní ulice s ulicí Lienfeldergasse (Ottakringer strasse 180) se nachází od roku 2000 jeden místní tradiční mini, atmosférou na hony vzdálený od technicistního hipsterského Brauwerku. Hospůdka Schwarze Rabe s malým pivovárkem Rabebräu je typickou bohémskou putykou plnou harampádí, mladých autentických loserů a dobré nálady.

 Stylová hospoda žádá stylový vstup. Schwarzer Rabe.

Když jsme první den pobytu do Černého Havrana zašli (měli jsme to doslova za rohem), místo pulsovalo nekonečným nočním životem. Mám taková místa rád, ale nevyhledávám je primárně kvůli pivu jako předmětu zájmu, jako spíš jeho konzumace a posezení u něj. Na čepu průřez rakouskou průmyslovou nabídkou + jako bonus jedno vlastní pivo (ač ta v interiéru viditelná část pivovaru nevypadá funkčně, obsluha jeho uvaření tam uváděla), vůbec ne špatný polotmavý ležák vídeňského stylu. K němu jsme zkusili z přítoče svěží a výrazně kvasnicový Schladminger BioZwickl. Neurazil.

 (Zřejmě) vlastní pivo Rabebräu a Biozwickl Schladminger.

Až se někdy na Ottakring vrátím, vím, že do Schwarze Rabe asi znova nezamířím. Dle údajů na internetu se zdejší nabídka nezměnila snad za celou dobu jeho existence a jak jsem napsal, jedná se o místo spíš k večernímu posezení, než jako cíl pivního turisty. Pokud sem ale budete mít cestu poprvé, určitě se, jen tak pro zajímavost, tady zastavte. Až se pak usadíte ve vycizelovaném Brauwerku (anebo naopak tu zakončíte večer po návštěvě tam, zavírací doba v Havranovi je o několik hodin pozdější a věřím tomu, že i pouze orientační) budete si moci udělat dobrý obrázek o tom, do jak různých mezních podob se může rozprostírat současná vídeňská pivní scéna. A o těch dalších, které jsou mezi nimi, budu psát zase příště v pokračování vídeňského vyprávění.

Další články k tématu Vídeň 2016
1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí
2. díl seriálu: V centru dění
3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler
4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu