PIVNÍ BAR AZYL, GENIUS LOCI, STÁT, OBČAN A OSTRŮVKY SVOBODY

Ze srdce jsem si přál, abych podobný příspěvek nemusel nikdy psát, ale situace, která se vyvinula v posledních měsících a zvláště týdnech mne donutila, abych vzal do ruky pero a usedl k papíru. O Pivním baru Azyl v Liberci jsem tady na blogu v minulosti psal již vícekrát a vždy mi to činilo radost. Protože Azyl mi činí radost. Nyní mám ale důvody zcela jiné - obavy a starost o jeho pokračování. Přestože aktuální situace zřejmě nepovede (a ani zřejmě vést nemůže) k ukončení provozu tohoto specifického místa, vyhlídky do budoucna nejsou vůbec sympatické. Dnešní situace navíc dokazuje, že věc je mnohem složitější a souvisí s řadou na první pohled nesouvisejících faktorů, které bohužel dávají dohromady obrázek skládanky, jak také vypadá česká společnost v roce 2017.

 Pivní bar Azyl a jeho typický návštěvník.

Přestože o věci bylo na více místech napsáno již mnoho - od poměrně objektivních zhodnocení situace přes vyjádření provozovatele baru až po zcela tendenčně zaměřené články, krátce zde problém shrnu, aby si i čtenáři blogu mohli udělat obrázek. Pivní bar Azyl vznikl roku 2009 v okrajové části libereckého dolního centra, na samém konci staré tovární čtvrti kolem ulice Široká. Ta ani na začátku 21. století není svým charakterem nic dlužná své špinavé minulosti. Zchátralé domy, opuštěné staré fabriky, řada neupravených zarostlých pozemků. Právě v takovém prostředí byl v posledních osmi letech vybudován podnik, který celý prostor nejen oživil, ale zároveň funkčně doplnil jeho specifickou atmosféru.

 Okolí Široké ulice na historickém snímku. Tato čtvrť Liberce původně vznikla živelnou
 výstavbou dělnických domků nahuštěných v úzkých uličkách a následným vznikem řady
 továren, které využívaly vodní síly několika zde protékajících potoků. Místo si dodnes, i
 po několika desetiletích, udržuje specifický genius loci špinavé tovární čtvrti. Spolek Na
 Ladech si z nějakých mně ne zcela jasných příčin jako hlavní poslání vytyčil "zachování
 historického výrazu Lokality jako klidové městské čtvrti" (citováno ze stanov spolku).

Původně malý pivní bar se postupem času, do velké míry živelně, rozrostl do podoby hudebního klubu s velkou pivní zahradou ve stínu vzrostlých stromů. O ní budu za chvíli mluvit ještě šířeji. Provoz Azylu a jeho produkce víceméně, s jedinou výraznou výjimkou, nikdy nikomu nevadil a naopak tento opuštěný kout Liberce jeho kulturně-společenský impuls spíš oceňoval. A co víc, Azyl kromě původního zaměření - pivního baru (kterým je i dnes, takovou nabídku piva z celého světa nenabízí nejen žádná jiná hospoda v Liberci, ale snad v celých severních Čechách) - se postupně stal i zázemím pro řadu nejrůznějších občanských aktivit či kulturních akcí. Prostor se zároveň vyprofiloval jako místo se silným svobodomyslným poselstvím a místo či možnost se zde realizovat v něm měl takřka každý. 

 Pivo na zahrádce Azylu chutná nejlépe. Její atmosféra
 připomíná zajímavou kombinaci bavorských kellerů a
 berlínských komunitních center. 

Když píšu takřka každý, tak snad s výjimkou neonacistů, bolševiků a podobné verbeže, jejíž ideologický rámec je právě tím, který smyslu Azylu odporuje. Dokázal jsem vždy pochopit, že podoba a nastavení klubu nemuselo každému na první pohled svou odlišností zcela úplně vyhovovat. Na druhou stranu, snad nikdy jsem se nesetkal ze strany lidí, kteří Azyl měli možnost více poznat, s nějakou kritikou, naopak. Duch seberealizace a důraz na poselství svobody vždy byly tím, co jeho návštěvníci "zvenku" oceňovali (a já naopak nyní velmi oceňuji a vážím si jejich podpory, které se v současné situaci Azylu z jejich strany dostává).

 Azyl jako prostor pro konání společenských akcí:
 Partyzánských pivních setkání se každoročně
 účastní několik desítek sládků, majitelů pivovarů,
 provozovatelů pivnic, historiků a vůbec přátel
 dobrého piva a pivovarnictví.

Situace se radikálně změnila, když si v druhé polovině loňského roku na maličkém pozemku přímo naproti Azylu postavil dům jistý pan Smetana, který se záhy začal v místě angažovat jako hlas starousedlíků. Existují lokality, které dlouhá léta fungují a žijí v rovnováze dané povahou všech, kteří v nich koexistují a kteří dokážou navzájem tolerovat, podporovat, anebo v případě problémů diskutovat a řešit situace tak, aby synergie jejich působení přispívala k oživování daného prostoru. Přirozeně. Přesně tuto rovnováhu se panu Smetanovi podařilo narušit. Záhy po nastěhování založil s dvěma dalšími občany (včetně výše zmíněné notorické stěžovatelky) Spolek Na Ladech, jehož cílem má být údajně zvelebení okolního prostoru. Osobně nevidím na podobném snažení nic špatného. Za chybu ale považuji, když se někdo zcela uměle bez znalostí a s ne zcela jasnými záměry rozhodne přetvářet prostor, který desetiletí, možná staletí žije svým vlastním životem za udržování mimořádného genia loci.

 Azyl poskytuje prostor i setkáním domovařičů. Ochutnat vzorky svých domácích piv
 zde mohli např. na Libereckém IPA festiválku v roce 2016.

Pivní bar Azyl, jeho specifická podoba, neuchopitelný rámec jeho kulturně-společenského přesahu a v neposlední řadě zejména pak skutečnost, že do něj chodí lidé, kteří - světe div se - konzumují alkoholické nápoje a domů pak odcházejí třeba i opilí se zřejmě stala zmíněnému spolku natolik obtěžující, že se rozhodli jeho existenci znepříjemnit, anebo nejlépe zcela zrušit (jak nakonec nepokrytě přiznávají na jedné nahrávce, kterou sami původně pořídili ze zcela jiných důvodů). Na začátku hry dostali do ruky silné karty.

 Pivo jako kultura. Zde narážení vysmoleného
 dubového soudku se speciálním pivem.

Vracím se zpět na začátek, vracím se na pivní zahrádku Azylu. Její prostor vznikl před lety víceméně přirozeně na dvoře v sousedství domu, ve kterém Azyl sídlí. Dvůr byl zanedbaný, nevyužívaný a plný odpadků. O jeho úklid a zvelebení do podoby, jak ho známe dnes, se postarali sami návštěvníci klubu, avšak Hanz, jeho provozovatel, zde udělal zásadní chybu, která je původcem všech současných problémů. Ať měl důvody jakékoliv, provoz zahrádky patřičně nenechal zpapírovat, což v zrcadle věci, kdy pozemek ve skutečnosti patří městu je zásadním zádrhelem. Pomíjím nyní veškerá zákonná opatření, která se ve věci nyní řeší (a která snad povedou i k jeho alespoň částečné zpětné legalizaci), podstatnější příběh se totiž odehrával jinde. 

 Pivo jako vzdělávání. Azyl dal ve své historii prostor i řadě přednášek, zde konkrétně
 hovoří Václav Vomáčko ze skupiny českých hodnotitelů BJCP o fenoménu pivního
 stylu IPA (Liberecký IPA festiválek 2017).

Spolek Na Ladech město požádal o výpůjčku daného prostoru s tím, že by na ní rád provozoval komunitní zahradu (o tom, zda za žádostí stály čisté úmysly, anebo záměr zlikvidovat zahrádku Azylu, nechám k posouzení na čtenářích). Město pozemek spolku "přikleplo", aby ale záhy obdrželo žádost na jeho odkoupení od majitele objektu, kde Azyl působí, kterou se samozřejmě muselo začít také zabývat. Drobný spor kolem zapomenutého dvora na konci Široké ulice se náhle stal veřejným politikem (se vším, co taková věc ve městě pod Ještědem přináší), jehož se - v tuto chvíli ani ani ne zas tolik vlastní vinou - stal Azyl součástí, kterou nikdy nechtěl být. Problémem se tak otevřela cesta ke vleklému sporu, na jehož konci možná bude pozemek ve vlastnictví majitele objektu (a možná také ne), pivní zahrádka bude pokračovat (a třeba také nebude), ale tak nebo tak bude samozřejmě pokračovat Pivní bar Azyl. Jenže.

 Pivo jako alkoholický nápoj. Možná to někoho překvapí, ale Azyl tu a tam opouštějí
 hosté ne zcela střízliví. Je úkolem Pivního baru, aby kultivoval jejich chování tak, aby
 nebylo trnem v oku ostatním. Spor kolem Pivního baru Azyl je i sporem o diskurz
 ohledně využívání městského prostoru, trávení volného času a zejména sousedských
 vztahů.

Jenže - a to je důvod, proč jsem se nakonec rozhodl celý tento příspěvek napsat. Poslední měsíce v Azylu nejsou takové, které jsme pamatovali poslední osm let. Poslední měsíce v Azylu jsou spojeny s takřka každodenní návštěvou městské policie, která je nucena na "podněty občanů" kontrolovat údajný hluk linoucí se z hospody (nutno poznamenat, že obvykle zbytečně, pokutou skončila jediná z těchto kontrol). Na provoz Azylu jsou v sérii krátce za sebou posílány kontroly ze strany hygieny, hasičů, stavebního odboru, živnostenského odboru a další (není těžké domýšlet, kdo za podněty asi stojí). Prostor Azylu je pravidelně - a zřejmě cíleně - monitorován kamerou z protějšího domu a jeho majitel disponuje řadou záznamů, na kterých jsou opakovaně natočeni návštěvníci Azylu, jejich auta ad.

 Azyl poskytl za osm let existence prostor pro vystoupení stovkám kapel z celého světa.

Zatím jako nepodložená spekulace se jeví událost z předminulého týdne, kdy do Azylu dorazil neznámý člověk, který se několik desítek minut pokoušel vyvolat konflikt a svou angažovanost zakončil výzvou výčepnímu "ať s ním jde ven". Výčepní samozřejmě s díky odmítl a poslal provokatéra tam kam patří. Možná to byla náhoda, ale možná taky ne a je otázkou, zda kameraman odnaproti právě nečekal na svůj mistrovský záběr. Kolektiv kolem Azylu se může donekonečna snažit situaci řešit, vycházet vstříc, ale je jasné, že nikdy si nemůže být 100% jistý (a ani to není v silách běžného člověka), že se nějakým - byť jakýmkoliv - způsobem takříkajíc nenamočí.

 Fireshow před Azylem jako kulturní doprovod jedné z akcí. Dnes bychom z něj,
 kromě pěkného zážitku, měli možná natočené i nějaké to video.

Je rok 2017 a stát přináší na bedra obyčejných lidí, drobných podnikatelů explicitně, jedno nařízení za druhým. Azyl, fungující celých osm let zejména na principech DIY (Do It Yourself), za přispění jeho vlastních návštěvníků jak finančními, tak lidskými zdroji působí v podobném světě trochu jako zjevení. Hospody a kluby se zavírají, tu nezvládli EET, tu je vyčerpala ta a ta úřední zvůle. Azyl vše překonal a šel dál. Možná to zrovna z mých úst bude znít divně, ale přiznám se, že jsem nikdy neměl z principu až takový problém s podstatou většiny těchto nařízení, která "shora" přicházejí. Nakonec, zákony jsem vždy vnímal, že jsou tu primárně od toho, aby udržovaly společnost v koherentně funkčním režimu a udržovaly její - už sám o sobě tolik vratký - vztah se státem. Pokud pak nejsou zákony z principu namířené proti lidem (což chci - možná trochu naivně - věřit, že tak většinou skutečně je) a není v praxi nutné jejich destruktivní nadvynucování zbytečnými restrikcemi a kontrolami, neměly by logicky působit negativně.

 Benefiční dražba děl libereckých umělců v rámci akce "Obraz pro obraz", která
 podpořila aktivity směřující k zákazu kožešinových farem v ČR. Akce proběhla v
 létě 2015 za účasti široké veřejnosti na zahrádce Azylu.

Problém ale nastává tehdy, pokud se synergický běh společnosti někdo rozhodne narušit a do ruky dostane díky těmto nařízením takové trumfy z rukávu, že se proti nim stává férová hra takřka zbytečnou. Azyl možná vyhraje boj o svojí zahrádku, zatím přežil bez ztráty kytičky řadu kontrol, a i když ty které aktuálně probíhají možná nějakou drobnou újmu přinesou, konec podniku stejně zřejmě nezpůsobí. Co ale bude dál? Další kontroly se dají čekat a zásahy státu, který právní rámec fungování podobných podniků svázal do tolika ne úplně jednoznačně splnitelných opatření, dávají sociálně zřejmě ne zcela vyspělým lidem do ruky zbraně, proti kterým se těžko bojuje. Těžko říci, zda může situace, kdy se druhá strana není ochotna jakkoliv domluvit, vůbec dopadnout dobře.

 Pivní bar Azyl představuje alternativní prostor s výrazným společenským přesahem.
 Dokladem může být i akce z konce letošního dubna, kdy zde svůj večírek uspořádali
 účastníci mezinárodní archivářské konference. Jako kulturní program vystoupila
 legendární liberecká undergroundová kapela Drobný za bůra.

Azyl pro mne vždy byl místem, kde jsem se cítil být doma, místem, kde jsem se mohl realizovat, kde fungují principy, kterých si v životě nejvíce vážím - osobní angažovanost, aktivity, které nejsou motivovány ziskem, schopnost kolektivně fungovat, touha zpřístupnit prostor a jeho možnosti všem bez rozdílu pohlaví, orientace, rasy i víry a zároveň se vymezit vůči těm, kteří podobnou svobodu netolerují. Ve chvíli, kdy ale stát dává falešné karty do rukou těm, kterým jsou podobné principy cizí si uvědomuji nejvíc, jak je existence míst jako Pivní bar Azyl, těchto malých ostrůvků svobody, pro společnost tolik důležitá a nenahraditelná.

Výše psaný příspěvek je pouze mou osobní výpovědí. Hanz Horáček, provozovatel Azylu, se na ní nijak nepodílel a ani neví o tom, že jsem se rozhodl jí napsat. Je mi jasné, že tento příspěvek chod událostí kolem Azylu neovlivní, hlavní motivací pro jeho napsání (kromě výše řečeného) byla snaha Hanze alespoň trochu v současné situaci podpořit, neboť si ho vážím mimo jiné i jako člověka, který mi v minulosti vícekrát nezištně pomohl a vím, že by to tak bylo i kdykoliv znova.

FENOMÉN LOBEČ, ANEB JAK JSME VAŘILI GRUIT

Když se někdy na konci letošního června objevila zpráva, že jsme s Pivovarem Clock uvařili společnou várku Smoked Brown Ale, neměla to být vlastně taková první. Někdy ale člověk míní a okolnosti mění, jak už to bývá. Pokud jsou to ale okolnosti vážné, nepřekonatelné a hlavně logické, je dobře, když člověk dokáže jejich vír nechat unášet osudem tak, jak má sám nejlépe vymyšleno, že by všechno mělo být.

Dlouho, skoro dva měsíce před tehdejší dohodou s Kubou Sychrou na libereckém IPA festiválku, došlo na stejném místě k jiné dohodě, která to všechno odstartovala. Odstartovala plánovanou sérii piv, která - prostě jenom tak pro radost - uvařím s některými (nejen) českými pivovary. Respektive. Tenkrát jsme stáli s Tomášem Fenclem, sládkem lobečského pivovaru, nad ránem na baru v libereckém Azylu během druhého Partyzánského pivního setkání a bezobsažně tlachali po propité noci a večeru. Ano, v takových chvílích vznikají nejlepší nápady a rozhodnutí. Já to tenkrát zapomněl úplně, Tomáš si na to vzpomněl asi za půl roku, ale dali jsme zpětně do kupy důležitou věc - my se tehdy domluvili, že musíme zkusit v Lobči uvařit starý a tajemný Gruit.

 V Lobči je krásně po celý rok. Zimní nálada nad pivovarem při jedné z mnoha návštěv.

Lobeč musela být prvním pivovarem, kde nějakou kooperační várku spáchám. Kde jinde, přeci? Přestože jsem tuhle Pavlovi Prouzovi, jednomu z mozků celé fascinující obnovy tohoto pivovaru, tvrdil, že jsem o Lobči ještě nikdy na blogu nepsal samostatný příspěvek, lhal jsem. O Lobči jsem tady psal nejen díky publikování na portálu PROPAMÁTKY, ale i díky tomu, že moje první návštěva tady dopadla na výbornou, ale zmiňoval jsem ho i díky tomu, že se sem kdykoliv rád vrátím a napíšu o něm rád kdykoliv znova. Třeba jako nyní.

 Působivá expozice z historie nejen lobečského pivovarnictví.

Asi je zbytečné tratit řádky povídáním o tom, co je v Lobči skvělého a dobrého. Za sebe bych mohl shrnout povídání o tom, jak jsme se poznali s Prouzovými před třemi lety v Žatci na konferenci obnova a využívání historických pivovarů, o tom jak jsem poznal Tomáše Fencla právě při té první návštěvě v Lobči - a hned jsme si padli do oka, anebo o tom, že přestože jsem podepsán jako spoluautor pod stálou expozicí v prostorách zdejších někdejších sladových půd, poprvé jsem se tu objevil až na její vernisáži. Asi sedm let potom, co Prouzovi lobečský pivovar zakoupili.

 Tady tenkrát všechno vzniklo: Žatec 2013 a konference PROPAMÁTKY.

Někdy mám pocit, že jsou setkání, poznání a zkušenosti, které je dobré neuspěchat a vyčkávat. Přesně takový je i můj vztah s Lobčí a nakonec tato slova charakterizují i vznik našeho společného Gruitu.

 O lobečské historické varně se toho moc neví.
 Změní se jednou i tato skutečnost? Nechte se
 překvapit. ;)

Gruit, tento tajemný dávný nápoj (ne, to nejsou marketingové floskule, ale bohabojná nadsázka) se vyznačoval užitím směsi bylin, která se samozřejmě lišila lokalitu od lokality a bylo by asi naivní ve střední Evropě na jeho vaření použít rostliny běžné na anglických vřesovištích. Na druhou stranu, třeba řebříček, anebo pelyněk se v jeho dochovaných receptech, pohádkách o něm, anebo o vypisování se ze strašných bolehlavů po jeho konzumaci, objevuje snad vždycky. Pokud ale taková bylina má období sběru v létě až pozdním létě, má smysl si počkat.

 Nepřehnali jsme to?

Nakonec tak první kooperační várka vzniká koncem června v Clockovi, abychom s Tomášem celé léto slídili po loukách a čekali na příležitost. Nakonec to všechno bylo mnohem těžší, když zjišťujeme, že ze všech těch dochovaných skazek jsme schopní ve větším množství najít právě jen ten řebříček obecný a pelyněk černobýl. Nezbývá než improvizovat. I když, to jsou možná silná slova.

 Kdo nedoprovodil vznik nového piva fotografií
 průhledítka, jakoby nové pivo ani neuvařil.

Ladění receptu koncem srpna finalizuje a shodujeme se, že nechceme vařit žádnou kopii, nechceme se držet nějakých pouček. Chceme se inspirovat, ale chceme zkusit něco po svém, něco nového. Na našich rýsovacích prknech nakonec vzniká zcela originální recept moderního Gruitu středoevropského typu, který je následně v úterý 30. srpna uvařen na lobečské varně.

 Tak jdeme na to. Démonický snímek z lobečské varny je vševypovídající.

Není nutné k němu nic dodávat, vše podstatné najdete v textu, který náš výtvor propaguje na FB stránkách samotného pivovaru. Podstatnější asi bude, jak zaujme pivní obecenstvo. Já už měl výjimečnou možnost ho ochutnat v neděli s Kuldou ze Spolku Lízníků v čerčanské pivnici U Škvorů, která byla snad prvním místem (když pominu pivovarskou pivnici v Lobči a, ve vztahu ke Gruitu, trochu specifickou akci Vinobraní na Grébovce), kde byl na čepu. 

 Lépe bych to nenapsal (snad jen to maliní
 byl jahodník - ale záleží na tom? ;) ).

A musím říci, že se fakt povedl. Sametová pěna a ještě sametovější tělo, které samo klouzalo do krku. Jemná hořkost použitých bylin a trochy žateckého chmele záhy přešla do neuchopitelného koncertu bylinného likéru, který ale nevystupoval nad sladovou linkou třináctistupňového piva. Vlastně Gruitu! A jako bonus neuvěřitelný bolehlav po celý následující den, který potvrdil, že středověk byl dobou opravdového temna (ano, to jsou marketingové floskule, přece nám to nebudu kritizovat).

 Ochutnávka U Škvorů se povedla. Až moc. :D

Já a hlavně lobečský pivovar budeme každopádně rádi za jakoukoliv reflexi, klidně i negativní, anebo příspěvek do diskuse, zda má smysl v roce 2016 vařit něco jako Gruit. Já jsem přesvědčený, že má, protože za jeho vznikem stála jen radost pro vaření piva, pro experimentování a v mém případě i obdiv a respekt všem, kdo se dlouho a dennodenně podílejí na tom, že v našem pivním prostoru funguje něco jako Fenomén Lobeč.

Tento týden by měl Gruit z Lobče jít běžně do prodeje v ochutnávkových pivnicích, tak na něj někam zajděte. Dej Bůh štěstí.

PATRON: TAK TROCHU NEPOVEDENÁ REKLAMA?

Pivním světem aktuálně hýbe kauza Patron. Přiznám se, že tuto novou značku jsem před časem okrajově zaznamenal, ale neměl jsem tu čest ji ochutnat. Proto jsem musel včera trochu tápat, než jsem přišel na to, o co se konkrétně jedná a jaký měl být smysl celé akce. Ve stručnosti. Pivovar Gambrinus, respektive skupina Plzeňský Prazdroj, se rozhodla trochu prozkoušet pivní veřejnost a do několika hospod, jak klasických, tak ochutnávkových, nechali v anonymních sudech zavést pivo Patron, které se tvářilo jako nové pivo z nového minipivovaru kdesi z jihu Čech. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o přeetiketovaný Gambrinus. Smysl akce byl jediný: ukázat, že pivaři všech kategorií hodnotí obsah podle značky a nikoliv dle skutečnosti.

Když se nad tím zamyslím, přijde mi to jako celkem podařený vtípek vzhledem k tomu, že otázkou hodnocení ochutnávaných piv na základě jejich značky jsem se nejen tady na blogu již dříve zabýval a popravdě je to jedna z věcí, která mne v pivním světě nebetyčně štve. Proto se přiznám, že mne ten nápad opravdu docela pobavil. Všechno však má své limity, a když o tom přemýšlím více, docházím k závěru, že ve skutečnosti se ta reklama plzeňským marketingově moc nepovedla. Proč?

Dle reklamy lidé, když vidí/slyší o novém pivu z minipivovaru, okamžitě hodnotí pozitivně jeho kvalitu, použité suroviny, chuť, mají z něj pocit, že je za ním skutečná práce atd. Pokud by ale dostali pivo s logem Gambrinusu, hodnocení by bylo – a také často je – přesně opačné, odsuzující. A ano, vše skutečně jen na základě viděného loga či etikety. Závěr reklamy tak zní „nehodnoťte pivo pouze prvoplánově dle obalu“ a reklama tak měla pivu Gambrinus "vrátit dobrou pověst". Tady ale právě nastává celý její problém. Ač je postavena tak, aby budila zdání, že Gambrinus je skutečně kvalitním pivem, ve skutečnosti nic takového neříká. To, že lidé hodnotili Gambrinus přelepený logem Patron, jako kvalitní pivo nic nehovoří o daném pivu, ale pouze a jen o nich. Lidé skutečně hodnotí (nejen) pivo dle značky a takové hodnocení pak není skutečně objektivní. Což ale nakonec říká i sama reklama, která tak vlastně vyvrací sama sebe.

Celkově na mne reklama tak spíš, než jako poukázání kvality piva Gambrinus, působila prostě jako poukázání na pivo Gambrinus. Rozvířila vody české pivní společnosti, i já tady o ní teď na blogu píšu. Ale píšu tady o ní popravdě rád. Vždy jsem rád, když se rozjede nějaká debata, která dokáže alespoň trochu nabourat stereotypy českého pivaře. Popravdě, už vícekrát jsem se zamýšlel nad tím, že mi vadí subjektivizace reality a hledání chyb tam, kde nejsou (mimochodem, zářným takovým příkladem je opravdu zoufalý a ostudný článek o Plzeňském Prazdroji na Beerwebu, o kterém jsem s jeho autorem poměrně dlouho – a neúspěšně – diskutoval).

Skutečně nehodnotím, zda je Gambrinus kvalitní pivo, lidem ale zřejmě chutná. Já se přiznám, že ho téměř nepiji. Co mi na Gambrinusu, respektive na Plzeňském Prazdroji, vadí, jsou úplně jiné věci, než to, že produkují nejprodávanější pivo na trhu. Vadí mi jejich chování spojené se zavíráním řady regionálních pivovarů na začátku 90. let. Vadí mi jejich nepříliš čistý způsob obchodního boje a některé další kroky. K hospodářskému vývoji to asi patří, vím to, ale mně jako Pivnímu Partyzánovi se to zkrátka nelíbí. Ale nic s tím asi neudělám, respektive jediné co mohu – a to dělám, jak jen to jde, že kupuji piva z malých a menších pivovarů a nepodporuji (nejen) PP nákupem jejich výrobků.

Rád bych to zakončil vypůjčenou citaci z blogu mých kolegů Pivníků. Byli jedněmi z těch, kteří Patrona ochutnali, aniž by tušili, odkud pochází. Jak jsem napsal v úvodu, Patrona jsem nepil, tak nedokážu posoudit, avšak jejich charakteristika ochutnaného piva je dle mne tou nejpřesnější, jak si představuji, že ta kvalitnější piva z tuzemských velkopivovarů opravdu mohou chutnat – ať se nám to líbí nebo ne. „Trošku prázdnější pivo, ale je příjemně aromatické, čisté a výborně pitelné.“

DEGUSTACE PIVNÍCH ZAJÍMAVOSTÍ Z RUMUNSKA A MOLDAVSKA

Nedávno jsem měl možnost narazit kdesi v nekonečných vodách internetu na článek, který rozebíral osm důvodů, proč se stát pivním snobem. Ano, byl to jeden z řady takových těch článků, které ironicky, s různou mírou vtipnosti glosují nějakou skupinu lidí - a obvykle jsou tyto glosy jak jinak než zcela přesné. Nejinak tomu bylo v případě tohoto článku a zřejmě také budu pivním snobem, neboť to na mne víceméně skutečně sedělo jak prdel na hrnec. Na blog o tom ale nepíšu proto, abych se pochlubil, že jsem pivním snobem, ale proto, že bych se rád zastavil u bodu č. 3 "Dárky". Ve vysvětlujícím textu se píše: "Pivo je koníček snadno pochopitelný a uchopitelný i pro laika, takže najednou dostáváte víc dárků než v dětství. Při troše trpělivosti navíc snadno naučíte všechny vaše blízké a kamarády, aby vám vozili místní piva ze svých cest." A já musím říci, že to skutečně sedí naprosto přesně.

Již nějaký čas jsou lidé kolem mne, přátele, ale i rodina, naučení, že pokud někam jedou, dováží mi z těchto destinací na ochutnání zajímavá piva. Díky tomu jsem měl možnost v posledních letech ochutnat piva nejen z poměrně dostupných zemí jako např. Norsko, Itálie a nebo Řecko, ale i ze zcela exotických destinací jako Kambodža, Čína či Gruzie.

Ještě více si pak ale pivní snob mého formátu váží dárků, které mu přivážejí přátelé tak blízcí, že při shánění piva na svých výletech přikládají tomuto faktu náležitou důležitost a snaží se přivézt i nějaké zajímavé záležitosti. A to je také případ mého zážitku z konce minulého týdne, kdy mne podobným dárkem potěšil  - hluboce potěšil - i můj přítel z nejbližších - Míra, který mi šel loni na svatbě za svědka a který mne opět přesvědčil o tom, proč jsme tak dobří přátelé. Domů jsem tak z našeho setkání odcházel nejen pivy z poměrně exotických destinací (Rumunsko, Moldávie), ale také pivy nikoliv fádními a nikoliv velkopivovarskými, ale naopak - pečlivě vybíranými zajímavými kousky.

Vzhledem k tomu, že jsme páteční večer trávili u mámy Partyzánové v Posázaví a druhý den se chystali do Kostelce s plnou polní, vzhledem k tomu, že moje máma večer nepije a paní Partyzánová kojí a také vzhledem k tomu, že datum expirace dovezených piv se nezadržitelně blížilo, nezbývalo mi, než páteční noc strávit single degustací tří mně doposud neznámých piv.

Pivovar Zaganu byl založen teprve v loňském roce v podhůří Karpat v Rumunsku. Rumunsko sice není pivně zcela neznámé, avšak většinu zdejšího trhu (a nám dostupné produkce) ovládají nadnárodní giganti a pivovary v jejich držení chrlí miliony hektolitrů fádních piv. Pivovar Zaganu jde proti tomuto trendu a sám cíl své cesty hledá ve vaření dobrého piva na kvalitu a nikoliv kvantitu, navíc nezávisle na zahraničním kapitálu. Byl jsem tak na pivo ze snad prvního rumunského minipivovaru opravdu zvědavý. Pivo Zaganu Blonda, světlý ležák, mi opravdu chutnalo, i když jeho chuť se s teplajícím vzorkem ve skleničce hodně od ležáku vzdalovala. Vyrovnané pivo, kterému naštěstí, jak to bývá v zemích na východ od České republiky časté, nechyběl chmel se postupem času rozvinulo do pro spodně kvašená piva netradičně bohatého ovocného buketu. Každopádně zajímavé a dobré pivo.

 Zaganu Blonda.

Moldavsko se řadí pro našince mezi země pivně exotické zcela. Již před časem jsem měl možnost, také díky Mírovi, ochutnat pivo ze zdejšího pivovaru Chisinau (z něj jsem jeden kousek dostal i tentokrát, ale ten ochutnám až příště). Tentorkát jsem odegustoval dvě zcela rozdílná piva Bocikovoe z produkce pivovárku Beermaster, který svou produkci staví na kvalitě středoevropské technologie a výrobních postupů. Ze širokého portfolia jsem pak ochutnal dvě piva, z nichž zejména to první bylo skutečnou zajímavostí. Bocikovoe Dubovoe bylo, jak již jméno napovídá, tmavé pivo, zrající v dubových sudech. Bohužel ve vůni ani chuti se nejednalo o nijak skvělý kus. Diacetlylová máslovitost přebíjela skoro všechny složky, jinak bylo pivo výrazně karamelové se suchým oříškovým dozníváním (překonávám se ve vyhledávání degustačních kategorií, hehe).

 Bocikovoe Dubovoe.

Druhým kouskem z moldavské produkce bylo Bocikovoe Vie - nepasterizovaný světlý ležák. Byl jsem rád, že jsem toto pivo zvolil nakonec, byl to nenáročný kousek na zakončení této krátké degustace, která ve skutečnosti trvala skoro do tří do rána, protože vypít najednou tři velká piva je pro mne dnes skutečně již velký oříšek. Asi důsledek toho pivního snobství, nebo co?

 Bocikovoe Vie.

Ochutnávání piva z podobných zemí mám vždy rád a vždy je na prvním místě piji s ohledem na zemi původu a jsem schopný odpouštět jejich případné technologické a senzorické chyby. Jejich ochutnávání beru jako zkušenost a poznání něčeho cizího a moc si vážím takových příležitostí a již nyní se těším, až někdo z mých přátel zase někam pojede. A Mírovi samozřejmě ještě moc děkuji, zejména za jeho ochotu kvůli mně pronikat hlouběji do tajů pivovarnictví, tentokrát v Rumunsku a Moldávii. A odkud to bude příště? ;)

HLEDÁNÍ MÍSTA, JEHO GENIA, ANEB "A KAM BUDEME CHODIT NA PIVO?"

Liberec mne od dětství fascinoval a asi to nebude jen mým subjektivním vztahem k němu. Zvláštní město s pohnutou historií, zajímavou architekturou, silnou lokální individuálností a v neposlední řadě u nás unikátní svým položením v horském klínu Jizerských hor a Ještědského hřebene, na mne vždy působilo jinak, než ostatní naše města. Když se procházíte jeho ulicemi, nemáte často ani vůbec pocit, že jste v Čechách, ale spíš někde mnohem severněji. Dokonce jsem v prvních dnech pobytu tady jeho atmosféru přirovnával k ulicím a uličkám západopobaltských měst. Ono je to logické, i přes podstatnou proměnu v posledních desetiletích dýchá z Liberce (ač je to možná k nevíře, tak jméno města vzniklo staletým komolením německého jména "Reichenberg"), stále německý duch. Respektive z jeho architektury, nebo toho, co z ní alespoň zbylo.

 Zvykáme si na život ve městě pod symbolem
 aneb "je tam Ještě(d)"? Vůbec by mne
 nepřekvapilo,  kdyby už nebyl. Městské elity
 se k kvalitní a  svébytné  architektuře svého
 města chovají  již několik desetiletí  poněkud
 macešsky. A i k  městu samotnému - komín
 místní spalovny  takřka v centru toho budiž
 důkazem.

Jak potom najít jako cizinec v cizím městě své místo? Kam chodit a kde se cítit jako doma? A kam tady vůbec chodit na pivo? Ne, nečekejte žádného pivního průvodce po Liberci ani libereckého průvodce turistického. První severočeský partyzánský příspěvek se "smrskne" na malou oblast údolního Liberce okolo toku Lužické Nisy a dnes již takřka neexistujícího Harcovského potoka, a i přesto čtenář dostane odpověď na všechny otázky. Pojďme se vydat do temných uliček špinavých a téměř zapomenutých, ale pomalu dnes opět objevovaných Libereckých Benátek a do mizejícího světa libereckého industriálu, naštěstí dnes ožívajícího v podobě řady podniků, kam je možné zajít na pivo i za zábavou.

 Gruss aus Reichenberg aneb údolní Liberec v dobách "své největší slávy".

Byl to právě dramatický krajinný rámec i specifický urbanistický vývoj, který dal od 18. století vzniknout této pitoreskní čtvrti. Plánovaný urbanismus nikdy neopevněného podhorského Liberce, symbolizovaný unikátním celkem Valdštejnova Nového Města z poloviny 17. století a Clam-Gallasovskými realizacemi neméně unikátního Kristiánova a Filipova ze samého počátku století 19. byl od přelomu 18. a 19. století bezhlavě nahrazen nahodilou drobnou výstavbou. Za bouřlivým rozvojem Liberce stálo v této době samozřejmě místní tkalcovstí, které se díky místním podmínkám i podmínkám celoevropským stalo jedním z hybných motorů ekonomiky celé monarchie.

V údolní části Liberce tak v lokalitě Na Bídě, Perštýna a zejména pak právě v terénním amfiteátru jižně od Nového Města vyrostly desítky tkalcovským domků, stavěných bez jakéhokoliv plánu a bez dodržení jakýchkoliv norem. Celá čtvrť se během 19. století stále zahušťovala a rozšiřovala směrem jižním a její zástavba se zároveň proměnila. Síly obou zde protékajících vodních toků využily desítky továren a dalších provozů, jejichž rozlehlé areály, s lesem cihlových komínů, se staly symbolem této části města. Na počátku 20. století tak prostor kolem ulic Široká či Barvířská představoval temnou, špinavou, ale živoucí čtvrť Liberce.

 Ztrácející se život starého Liberce dostává novou tvář. Udrží se? 

Eskapády 20. století se v jeho tváři opakovaně a intenzivně zapsaly. A o zmiňované údolní čtvrti to platí dvojnásob. Vyhnání německy mluvícího obyvatelstva, dlouhodobá neúdržba města spojená se zbytečnými demolicemi a často nekvalitní novodobá zástavba, jejíž vznik se až příliš často posunuje až do našich časů, si vybraly svou daň. Zmiňované území je však něčím zajímavé, od 50. let mizící čtvrť nebyla novou zástavbou téměř zasažena a dodnes tak představuje polorozpadlý kout, v jehož prolukách a rumištích návštěvník jen těžko rozeznává někdejší uličky, plácky a nábřeží této přelidněné čtvrti. Štěstí tomu ale, že dnes, ve stínu developerských plánů, které s ní mají své záměry, zde vzniká svébytná struktura nezávislých barů, pivnic a dalších podniků, které do opuštěných ulic pod Novým Městem pomalu vrací ten tolik potřebný život. Pojďme se jim, jen tak zlehka, podívat na zoubek, jako tak činíme i my v prvních týdnech naší přítomnosti zde na severu.

 Na konci Široké ulice, lemované nevylámanými
 zuby pozůstatků zůstavší zástavby, najdete Pivní
 bar Azyl.

A nemohu skutečně začít jinde, než na konci páteřní Široké ulice. Tam, kde její slepý konec mizí v nádvoří fabriky stísněné pod strání, nad níž se tyčí moderní budovy zdejšího soudu, v objektech někdejšího výrobního podniku, jehož komín také již dávno vzal čas, se nachází Pivní bar Azyl - pro mne dnes již kultovní místo nejen mezi libereckými podniky, které opakovaně a rád navštěvuji již, věru, pátým rokem. Ne každému může jeho pankáčské prostředí vyhovovat, já se zde však cítím jako doma. Jistě, vždy budu mít výhrady k jeho kuřáckému charakteru, na druhou stranu, velepříjemná slunná a hlavně klidná zahrádka ve dvoře je kvalitním místem k popití.

 Unavené sobotní červencové odpoledne a
 Matuška Fastball na zahrádce v Azylu - dokonalá
 kombinace!

A že je z čeho vybírat. Pivní bar Azyl již léta disponuje čtyřmi pípami, na kterých mají liberečtí možnost ochutnávat i piva v místě zcela neznámá od těch nejlepších českých mini. A nejen to - Azyl není jedinou ochutnávkouvou pivnicí v Liberci, jako jediný ale určitě nabízí piva i z minipivovarů pro severočeský Liberec zcela exotických destinací v rámci země. Azyl je skutečně víc, než pivní bar, je to komunitní místo, srdcovka. Jestli na mne bohémská čtvrť kolem Široké ulice někdy tak trochu dýchá atmosférou alternativních čtvrtí velkých německých měst, Azyl je pak jejím etalonem. Jestli máte někdy také plné zuby nažehlených a slušných ochutnávkových restaurací, ale máte zájem ochutnat Matušku, pivo z Kynšperka, anebo samozřejmě z nedalekého Frýdlantu, navíc vždy ve výborné kondici, Azyl je jasná volba. Doporučuje pět z pěti Pivních Partyzánů.

 Specifické prostředí Azylu, jehož výraz doplňují
 realizace místních nezávislých umělců.

Směrem zpět do města, v místech, kde Široká ulice konečně opět začne nabývat charakteru městské ulice lemované domy, se na neuvěřitelně malém prostoru nachází několik podniků, které každý cílí na svou klientelu. Hipsterské Stereo, tradičně laděná pivnice Ztráty a nálezy a další. Každý si tady určitě přijde na své, pro mne je bezesporu zajímavé i to, že většina zdejších podniků má na čepu "našeho" Albrechta. Ve stejném okrsku se plánuje každým týdnem i otevření pivotéky Frýdlantského pivovaru, snad si svůj okruh návštěvníků také najde.

Svůj okruh má i nenápadně položená pivnice Vokno, další z alternativně laděných podniků, který se krčí trochu v ústranní za jednou ze zátočin řeky Nisy. Její pitoreskní, ve dřevě vyvedený, interiér pro mne byl dlouhé měsíce velkým voknem a navštívil jsem ho poprvé, víceméně náhodou, až nyní v červenci. A hned na dvakrát. Pohodová zahrádka ve dvoře, Albrecht na čepu (ne, tento článek není skrytou reklamou, tento článek je reklamou otevřenou ;) ) a záchody v kuchyni či v jídelně jsou dost silným důvodem se sem vrátit.

 Albrecht Pale Ale na zahrádce ve Vokně. Nechal
 jsem ho sám sebou zkontrolovat, nebojte!

Jestli byla dosavadní procházka návštěvou podniků s malými pivovary na čepu, skončím možná poněkud netradičně, ale o to více symbolicky. A skončím popravdě v podniku, který jsem zatím nenavštívil, pravda, pivně mne v něm nic moc neláká, ale přesto ho svou návštěvou určitě někdy brzy poctím. Hned naproti Voknu se, ve zmiňované zátočině řeky, tísní rozložitý areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera, kterému dodnes dominuje vysoký čtverhranný komín.

 Areál někdejší barevny a apretury Otto Stadlera na dobovém vyobrazení. Zdroj:
 http://vcpd.cvut.cz.

Po druhé světové válce neobnovená továrna sloužila léta jako sklady místního divadla F. X. Šaldy, až byla roku 2005 kompletně konvertována na víceúčelový areál. Objekt někdejší apretury, jejíž průčelí vyrůstá přímo z řeky, byl adaptován na prostory restaurace a pizzerie, dnes zvané Plaudit. Na čepu standardní portfolio Plzeňského Prazdroje, pivně tedy nic, o čem bych psal domů. Zavěšená zahrádka nad tokem řeky, anebo přiznané industriální prvky v interiéru s do litinových nosníků zaklenutnými cihlových klenbami jsou ale již devízou, proč se sem určitě někdy zajdu alespoň na chvíli podívat.

 Pohled na fasádu konvertované továrny lemující tok řeky Nisy. Kvalitních a originálních
 konverzí industriálních objektů u nás není stále dost. Natož pak v Liberci. Tento příklad
 budiž příjemným světlem ve tmě - hodný následování - možností je stále ještě hodně!

Třeba někdy cestou do Azylu, který zkrátka v mém žebříčku zůstane stále tím "top". Ale pozornost si určitě zaslouží tato čtvrť celá. I pro zmiňované zrůdné plány developerů, kteří bez skrupulí natahují své nenechavé prsty nad další čtvrtí starého Liberce a nad jejím znovuprobouzeným geniem loci. Naštěstí ale existují i alternativní přístupy jak se k záchraně této historicky unikátní čtvrti postavit. Věřme, že se misky vah jednou přikloní na jejich stranu. Její svébytný současný život (navíc pivně tolik zajímavý) je něčím, co má smysl zachovat.

LOUČENÍ S PRAHOU ANEB JAK SE CHODÍ NA PIVO V POLOVINĚ ROKU

Život je plný změn a loučení a jedno takové v aktuálních dnech přišlo i k Pivnímu Partyzánovi. Po čtyřech letech života v Praze opouštím hlavní město a mířím za novými zážitky a událostmi do nového kraje. Bylo to na spadnutí už dlouho, již delší dobu jsem byl domluven s Markem Vávrou, majitelem obnoveného pivovaru ve Frýdlantu, že v něm budu do budoucna vařit pivo. Pivovar byl letos na jaře otevřen, a tak se chvíle odchodu přiblížila. Nebyl to ale jen pivovar Frýdlant, co nás zanáší do podhůří nádherných a mnou od dětství milovaných Jizerských hor. Naše rodina se letos v srpnu rozšíří o jednoho malého Pivního Partyzána, kterého chceme na svět přivést v nějakém dítěti přívětivějším místě než do ulic přelidněné, hlučné a zaprášené Prahy, a tak byl odchod "na venkov" stvrzen.

Ve mě tak zůstávají vzpomínky na ty čtyři roky, které jsem prožil v Praze. Mám to tak vždy, kdykoliv se v mém životě něco mění: vzpomínám na to, co jsem v čase, který aktuálně končí, prožil. A že by toho bylo v těch čtyřech letech neuvěřitelně. Pokud pominu pivní souvislosti, bylo pro mne nejdůležitější samozřejmě seznámení s mou manželkou, bez které by můj život nikdy nebyl tím, čím je dnes. A nakonec, když pivní souvislosti nepominu, tak naše loňská svatba přece proběhla v Únětickém pivovaře. Nebudu tu tím ale zbytečně nudit, možná bych se mohl nakonec dočkat podobného odsouzení, jako před lety Rosťa Kloubek, kterému kdosi napsal, ať už přestane ve svých článcích nudit tím, jak moc svou manželku miluje.

 Je na co vzpomínat aneb znáte hezčí místo, kde 
 říci své ano?

Bylo toho skutečně moc i jinak. Potkal jsem se s řadou inspirativních lidí, zmiňovaný Rosťa je jedním z nich, účastnil se řady projektů a prožil hromadu chvil a akcí, které nějakým způsobem s pivem a pivovarnictvím souvisely. Nakonec, za tu dobu jsem založil Domácí pivovar Partyzán, začal psát tento blog a dálkově vystudoval SPŠPT Podskalská. Nechci tady ale dlouze nudit ani tím, koho to zajímá, rád mu o tom budu vyprávět někde na divokém severu u dobrého piva a nebo u dobrého piva v Praze, kam se budu vždy rád vracet. Nejen na místa, která mi byla svědkem loučení v minulém týdnu, které se shodou řady okolností po pivní stránce celé více než povedlo. Jak se tedy chodí na pivo v polovině roku?

 Příjemná zahrádka Napalmě v červenajícím odstínu zapadajícího slunce.

Pivní bar Napalmě hraje v mém životě zajímavou roli. Budou tomu přesně dva roky, kdy jsem tu strávil dlouhé noční posezení na zahrádce, ale jinak jsem sem nikdy moc nechodil. Možná za to mohlo jeho kuřácké prostředí a zároveň jeho věčně zaplněná zahrádka. Obvykle jsem zde pivo ochutnával, za zapadajícího slunce nad epesním autobusovým nádražím, opřený o zábradlí u tramvajové trati. Pivo zde bylo vždy skvěle ošetřené a já litoval toho cigaretového odéru dole. Dnes už mají Napalmě dva nekuřácké dny a hlavně. Hlavně jsem se poznal se zdejší obsluhou Vláďou a Martou, které dnes řadím mezi nejpříjemnější obsluhu nejen v Praze. Bar Napalmě byl nakonec i prvním místem, které mělo na čepu našeho frýdlantského Albrechta, a já sem v posledních týdnech vítal stále raději.

 Slunce nezapadá jen nad Palmovkou, ale i nad
 naším pobytem v Praze.

A minulý týden jsem měl rovnou dvě příležitosti tady zakotvit. Hned v pondělí se našim přátelům Katce a Martinovi narodila dcera Žofka, a tak jsme s novopečeným otcem zašli krátce popít. Podobně příjemným večerem pak byla i páteční oslava Havranových narozenin. S Havranem a Peťkou jsme se seznámili loni díky workshopu domácího vaření piva a od té doby jsme společně prožili řadu, hlavně pivních, dobrodružství. Jsem rád, že jsme mohli být osobně účastni vzniku jejich domácího pivovaru Rabiát. Páteční večer pro mne byl zajímavý i po osobní stránce, neboť Napalmě byl vůbec poprvé na čepu pšeničný Albrecht Weizen, uvařený dle receptu, který jsem několik let ladil v domácích podmínkách. Věřím, že bude chutnat.

 Albrecht Weizen.

Pivovar Albrecht a vlastně i Peťka s Havranem byli důvodem, proč jsem zkrátka musel zajít na jedno i v úterý. První dějství se neplánovaně odehrálo v pivnici Dno pytle, která by se měla stát také jedním z našich odběratelů. Majitel mi, při domlouvání čtvrtečního závozu našeho Weizenu, nabídl jako pozornost výborný pils z bavorského pivovaru Hönig. Silně sladové pivo točené samospádem z dřevěného sudu bodlo, těším se na náš revanš ve Frýdlantu! Cestou ze Dna pytle mne zasáhl Kulový blesk. Respektive dvojka z pivovaru Rabiát sedící na jeho zahrádce. Původní záměr se jen poptat, zda bylo již naše pivo na čepu a zda bylo vše v pořádku, se změnilo v krátké příjemné posezení na zcela zaplněné zahrádce této ochutnávkové pivnice. Albrecht na čepu ještě nebyl, ale za to jsem mohl ochutnat dvě piva projektu Bad Flash. Zejména "Hop Wings" vyprodukovaný Kubou Veselým (zdravím!) byl výborný.

Příležitost ochutnat zajímavé a dobré pivo nastala i ve středu. V jednom z jarních článků zmiňované Czech Beer Museum Prague, pro které jsem psal texty do expozice, bylo konečně oficiálně, po dvou měsících zahřívacího provozu, otevřeno. Připraven byl malý raut, prohlídky muzea a samozřejmě pivo na čepu. Kromě standardních piv ze skupiny K-Brewery byla na čepu i výborná IPA z pivovaru Joe´s Garage Brewery, kterou jsem měl možnost ochutnat již v půli června na Festivalu minipivovarů na Pražském Hradě. Piva z tohoto tak trochu utajeného pivovaru, za kterým stojí zkušený sládek a technolog Josef Krýsl, by měla být v muzeu na čepu stabilně, takže pro zájemce určitě zajímavá možnost k ochutnání (výčep se zahrádkou je možné navštívit i bez nutnosti platit vstupné). 

 Zaplněné nádvoří Czech Beer Museum Prague.

Večer jsme pak zakončili povinným pivem v minipivovaru U Tří růží, který je takřka přes ulici. V nezvykle vyprázdněném prostoru lokálu (tropická vedra podnikům bez zahrádky zřejmě nesvědčí) jsme v rychlosti ochutnali aktuální novinku na čepu: Wood Stout, dozrávající na dubových hoblinách. Už klasicky výborné vyvážené pivo s velmi zajímavým buketem.

 Pivo mi U Tří růží vždy chutnalo, charakteristiky jednotlivých piv už méně (ale není to
 problém jen tady, bohužel). Ve starověku tak  zřejmě v Salzburku stávaly kláštery,
 pěstoval se chmel Hallertau a sladovny chrlily tuny sladu Carapils. On tím byl nejspíš
 myšlen asi středověk, nejhorší na tom ale je, že se tím vůbec nic nemění. Vidím, že 
 článkem "Historie, tradice a marketing" jsem se skutečně nemýlil. 

Bez čtvrtka by týden pivního loučení s Prahou nebyl kompletní, nechal jsem si ho schválně nějak tak na závěr. V pivotéce Pivo a párek proběhlo ten den malé posezení spojené s povídáním o Zámeckém pivovaru Frýdlant a představením piva Albrecht. Na čepu byla naše prvotina Albrecht Pale Ale, nejen o které jsem toho večera mluvil. Potěšila široká účast jak našich blízkých, tak milovníků piva a v neposlední řadě určité i účast dříve narozených frýdlantských rodáků, kteří přinesli i vzpomínky na starý pivovar a na to, co se v jeho areálu odehrávalo po jeho uzavření. Zvláště pak potěšila účast syna posledního sládka pivovaru. Měl jsem radost, že obnovení pivovaru ve Frýdlantu lidi zajímá, a věřím, že je bude zajímat i jeho pivo Albrecht - uděláme pro to vše. Večer se skončil ve spontánní diskusi mezi jeho účastníky a dlouhým posezením na příjemné zahrádce ve vnitrobloku pivotéky.

 Povídání o Zámeckém pivovaru Frýdlant v pivotéce Pivo a párek se povedlo.

Podobné akce bychom rádi pořádali i nadále, nejen v Praze, ale zejména i na Liberecku, kde je svět piva zatím mnohem méně známý než v hlavním městě. Věřím, že Zámecký pivovar Frýdlant bude úspěšným průkopníkem při odhalování krás pivní rozmanitosti a že za pár let už zde nebudou výrazy jako svrchně kvašené pivo, weizen či ale cizí. Stejně jako nebude cizí povědomí o dlouhé, komplikované a krásné historii piva, vnímaného nejen jako alkoholický nápoj, ale i jako pevná součást kulturně-historického vývoje společnosti a jejího života.

Pivo a pivovarnictví je nádherný a složitý komplex, který si zaslouží nejen naší úctu i respekt, ale už jenom proto, že je každodenní součástí našich životů, zaslouží si i svou pozornost a poznání. V Praze, se kterou jsem se v tomto týdnu rozloučil, by tato moje slova dnes byla asi již jen mlácením prázdné slámy (i když fotka z minipivovaru U Tří růží výše hovoří možná jinak). Na Liberecku ale očekávám situaci zcela jinou a předpokládám v tomto směru běh na dlouhou trať. Každopádně se na něj ale moc těším a věřím, že nebudu nakonec zklamán. Udělám všechno pro to, abych nebyl - fenomén "pivo" za to určitě stojí.

BASE CAMP JE VÍC NEŽ PIVOTÉKA

Přiznám se, že ani nevím, kdy byla pivotéka Base Camp přesně otevřená. Vím, že jsem její existenci poměrně dlouho registroval, dokonce jsem často chodil kolem ní, ale nějaká zvláštní síla mi bránila vstoupit dovnitř. A když jsem už se vstoupit rozhodl, bylo zrovna zavřeno. Až jednoho podzimního večera roku 2011 jsem dokázal tuto kletbu prolomit. Asi to tak mělo být. Místa, která kolem sebe nějak tak sama od sebe vytvoří pláštík záhady, jsou po jeho odhalení něčím výjimečná. Base Camp by ale nejspíš byl výjimečný i bez podobného tajemství.

 Takhle vidí Base Camp všichni příchozí. V tomto případě, dle kvality fotky, zřejmě
 odcházející. ;)