ČESKÝ PIVNÍ FESTIVAL 2017: JEDNOU NOHOU V MAINSTREAMU

O existenci akce jménem Český pivní festival jsem měl samozřejmě již dlouhá léta vědomost. Moc jsem se o něj ale nezajímal a účast na něm odmítal. Odmítal i přátelům, kteří mne na něj tu a tam chtěli vytáhnout. Nějak jsem tu akci nevnímal, že by měla být určena zrovna pro mne. O tom, že preferuji spíše menší a komornější akce jsem tu již dříve na blogu asi psal. Festival minipivovarů na Pražském hradě (o kterém tu ale letos už psát nebudu, protože mi po těch letech už došla inspirace co - snad jen, že letos mi to přišlo nějaké lepší, možná proto, že jsem akci poprvé navštívil v sobotu) považuji za hranu, za kterou asi nejsem ochotný jít. Přesto jsem šel a jednu květnovou sobotu se vydal do obřího party stanu na pražské Letné, který 16 dní akci Český pivní festival hostil.

 Český pivní festival pod dohledem.

Nebylo to náhodou. Loni na podzim jsme se - poměrně náhodně - poznali se Šárkou (která pije pivo) a záhy se i osobně setkali na Pivním partyzánském setkání v Liberci. S Šárkou jsme si hned padli do oka a moje cesta na Letnou byla víceméně reakcí na její pozvání. Šárka je dnes totiž mozkem i motorem této akce potom, co předchozí pořadatelský kolektiv, kterého byla členem, dal od akce ruce pryč a ona se sama rozhodla, že to potáhne dál. Po svém a třeba trochu jinak. A tak jsem zaplatil stovku vstupného a vstoupil do - v mém pohledu - jámy lvové.

 Atrium festivalového stanu, aneb zahrádka na fotografování fejsbukových lajfstajlových
 fotek z festivalu.

Sobotní odpoledne bylo pro vystrašené Partyzány ideální chvílí, kdy na akci zamířit. Stovky lidí, hluk, skupiny popíjející a řvoucí omladiny (omladinou rozuměj +- 30 let), převážně zahraničních turistů. Chvíli jsem se zdráhal pokračovat, ale pak jsem si řekl, proč ne a vcítil se do role turisty, který se zúčastní největší pivní akce v navštívené zemi a vrhl se do centra dění. Komplex stanů, které akci zastřešovaly, tvořily ochoz, uvnitř kterého se nacházel příjemný plácek pod otevřeným nebem. To mi přišlo jako vtipný nápad - zahrádka byla příjemně odstíněná od hluku velkoměsta. V levé kryté části za hlavním vstupem se nacházel VIP prostor s obsluhou, pódium, na kterém probíhal kulturní program a taková hlavní plocha k sezení. Nabídka pivovarů zejména z průmyslového světa (Svijany, Regent).

 Hlavní festivalový prostor (foceno v úterý, kdy tu bylo nadpříjemně prázdno).

Jednu ze spojnic do pravé části pak zabíral plac s občerstvením - co jsem viděl, tak poměrně bohatým, originálním a na české pivní akce zajímavým (i když ne moc pro mne, víc vege nabídku bych ocenil). Pravé křídlo pak patřilo pivní rozmanitosti - dlouhému pásu výčepů rozdělených na tři barevné sekce dle typu nabídky - od běžnějších záležitostí přes zajímavosti zejména z minipivovarů až po speciality točené pouze do malého skla. A od nich další spojnice do hlavního sálu s několika stánky provozovaných přímo minipivovary. V tomto rohu, nepřekvapí, jsem strávil nejvíce času.

 Barevně odlišené sekce pivní rozmanitosti.

Frýdlant, Zichovec, anebo Raven patří k tomu nejlepšímu u nás a i na pípách pivní rozmanitosti byla řada ochutnání hodných piv (včetně takových, která jsem nikdy neměl), takže po této stránce jsem byl spokojen. A já byl vlastně nakonec spokojen docela. Když jsem na Letnou mířil, uvažoval jsem, že se ozvu kumpánovi Fandovi, který bydlí nedaleko a který mne právě v minulosti na akci nejvíce lákal. Pak jsem si to ale rozmyslel. S Františkem to vždy končí nad ránem a já chtěl být brzy doma a pokud možno střízlivý. Co čert nechtěl, nakonec jsem se s Fandou na festivalu seknul do zavíračky a pak i déle v letenských putykách. My se totiž po deseti minutách mé přítomnosti na festivalu zcela náhodně v tom davu potkali. Takový už je život a já byl nakonec rád. :D

 Stánky minipivovarů.

A byl jsem rád, že jsme našli chvíli pokecat i se Šárkou a jejím věčně usměvavým partnerem Milanem. A ne jednou. V úterý jsem měl přes Letnou ještě jednou cestu, tak jsem se ještě jednou zastavil, abych paní pořadatelku ještě jednou pozdravil a také, abych si ozkoušel, jak vypadá Český pivní festival ve chvílích klidných všednodenních odpolední. Nemel jsem moc času, ale jedno pivo u stánku mého oblíbeného Albrechta bylo povinností

 Albrecht, Šárka a dva Partyzáni. Kdo najde toho druhého, má u mne Partyzána. ;)

Nechci tvrdit, že povinností pro mne bude navštívit Český pivní festival i v příštích letech, ale jedno vím jistě. I když Partyzán překročil svůj Rubikon a jednou nohou zahučel do světa pivního mainstreamu, odcházel s celkem příjemným pocitem, že ta akce zas tak strašná není. Naopak, odcházel s pocitem, že koncept, který Šárka nastavila je zajímavý, udržitelný a určitě ne urážlivý. A za to jí patří určitě dík.

PS: v rámci festivalu byly distribuovány Beer Times - oficiální tiskovina akce. Kromě jiného v ní vyšel i takový kratičký výkřik Pivního Partyzána o vysedávání na pivních zahrádkách. Do článku tiskařský šotek propašoval trestuhodný lapsus. Kdo ho objeví nic nedostane, ale - ač se chyba neodehrála na mé straně - se za ten omyl případným čtenářům omlouvám. ;)

VIA CIBIA ANEB EXKURZ DO PIVNÍHO SVĚTA ČESKÉ VESNICE ROKU 2017

Když jsem tu loni v květnu přinášel pár slov o vydařené ústecké konferenci Orosené dějiny, netušil jsem, že jen o pár dní později mi přijde ze strany Collegium Cibium nabídka, abych se stal korespondentem této slovutné stolní společnosti. Nabídku jsem samozřejmě s potěšením přijal, ale zároveň jsem si tím podepsal ortel povinnosti přinést nyní i pár slov ze zcela zásadní akce z jejího života. Z akce jménem Via Cibia. Ač Collegium Cibium je společností stolní, jedním ze základních stavebních kamenů jejího fungování je nepravidelný výlet za poznáním krás našich krajů, spojený samozřejmě s konzumací a ochutnáváním mnoha piv, nejen těch s dědkem na etiketě.

 Logo Collegia Cibia. Victor Cibich není na výletě, Victor Cibich valí škopky před
 vlakovou zastávkou ve Velkém Březně.

Datum letošní Cibie jsem měl v diáři poznamenané dlouho dopředu - nejen, že jsem považoval za důležité se jí zúčasnit - vždyť právě její absolvování je teprve opravdovým potvrzením členství ve společnosti, ale zároveň jsem se moc těšil na výlet do krásného kraje, který jsem doposud znal spíš jen tak zpovzdálí. Z vlaku či auta při projížďkách po druhém břehu či v údolí pod ním, anebo z řady procházek, které ale vždy - ani vlastně netuším proč - skončily na jeho hranici. 

 Začínající jaro v Českém Středohoří.

Ten krásný kraj se rozprostírá v nejjihozápadnějším výběžku té části Českého Středohoří, kterou zčistajasna protíná prudké údolí vymleté řekou Labe. V místech, kde se historicky vždy vstupovalo do Čech, v místech, kde se táhlý a spíš méně členitý masiv Verneřického středohoří mění v nížinu střídanou fascinujícími homolemi vulkanických reliktů. Právě do tohoto krásného, ale taky hrozně opuštěného kraje byla letošní Cibie naplánována. Na nijak náročný výlet do příjemně kopcovité krajiny plné krásných výhledů, jejíž tektoniku narušují historické vesničky malebně položené na úbočích jednotlivých vrcholů. Tento příspěvek tak berte nejen jako reportáž z jedné vydařené výpravy, ale zároveň i jako exkurz do pivního a hospodského světa české sudetské vesnice na jaře roku 2017.

 Porta Bohemica aneb řeka jako součást krajiny, ale i prostředek dopravy a průmyslu.

Sobotní ráno jsme se na Viu sjížděli ze všech směrů, abychom se po krátkém vlakovém přesunu všichni úspěšně sešli na nádraží v Libochovanech. Odtud jsme již chtěli pokračovat pěšky. Až do cílových Litoměřic to bylo i poslední údolní zastavení při řece Labi. Sluníčko nádherně svítilo, počasí si Cibiáni umí objednat opravdu perfektní. Ač padl i návrh zajít si trochu zpět do starých Libochovan, neboť zde dle všech informací působí hostinec Na Kovárně s Velkým Březnem na čepu, nakonec více hlasů disciplinovaně hovořilo pro to vyrazit rovnou na cestu. Čas dne přece jen není nafukovací a nějaké nečekané zdržení hned na začátku by mohlo být později na škodu.

 Historické Libochovany. Kdesi pod kostelem se nachází nenavštívená hospoda Na
 Kovárně.

Vycházkové nadšení však výpravě vydrželo jen celých 200 metrů. Ještě než začala žlutá turistická značka vůbec stoupat k návrší hradiště Hrádek, zastavil naše kroky hvizd rozhodčího. Na hřišti místní dorost, na čepu ve stánku při něm velkobřezenská desítka. Sobotní dopoledne vždy na vsích a maloměstech patřilo fotbalu a nás těší, že stále patří i točenému pivu. Dle síly a nálady tak padají jeden dva Březňáci a naše cesta konečně začíná.

 Fandíme a pijeme.

Náhorní kraj nad prudkými srázy labského údolí je dobře viditelný z vlaků, které projíždějí po druhé straně řeky pod ujetou dálnicí. Celý můj dosavadní život mne pak slovy "tam bych se chtěl někdy podívat" lákala trojice křížů pod vrcholem Kalvárie v dominantní poloze na skále takřka kolmo nad řekou. Díky letošní Via Cibia se mi to konečně splnilo. Zastávka u Tří křížů byla nejen povinným občerstvovacím zastavením, ale i příležitostí užít si toho nádherného výhledu. Je u nás jen pár takových. Ač viditelnost trochu narušoval mlžný opar, pohled do údolí řeky, křižované v sobotu poprvé v sezónně parníkem Porta Bohemica byl fascinující. Stejně jako les komínů průmyslových Lovosic, který možná řadě lidí přijde ošklivý, ale já si ho užívám a k tomuto místu prostě už nějak tak patří.

 Tři kříže a pár piv.

Zastávka na posilněnou s pár pivy je však jen krátká a my rychle pokračujeme k jednomu z - alespoň pro mne - vrcholů cesty. Kamýk je nejen zříceninou hrádku s nádherným výhledem do krajiny, ale i stejnojmennou vesničkou, která je více známá zdejším pobytem Bedřicha Smetany a méně už svou malebností. Kamýcká náves je dodnes víceméně zachovalá v hmotě se zdejší typickou zděnou architekturou. Někdejší význam zdejšího panského sídla dokládá rozsáhlý areál hospodářského dvora na úpatí hradního kopce. Nás ale nejvíce zajímá místní hospůdka - jak jinak než Pod hradem, která se krčí zastíněná v soutce za místním obecním úřadem. Prameny zde dlouhá léta avizují pivo z hlavního města chmele, a tak jsme zvědaví.

 Cesta ke Kamýku působí až filmovou scenérií.

Na čepu bohužel nakonec pivo z hlavního města piva, ale i tak jsme rádi. Jsme rádi, že je vůbec otevřeno, popravdě je teprve sobotní poledne. Místní vedoucí i paní za výčepem jsou moc příjemní, a tak i tu G11 dokážu přežít. Nežehrám ani natolik na pivo z velkopivovaru (nakonec jednu z debat při poněkud delším posezení na zdejší zahrádce věnujeme právě kvalitě piv z velkých pivovarů, ve které nepanuje nad pivy značky Gambrinus jasný názor), ale spíš nad odtržením podobné značky od zdejšího kraje. Kamýk se svým geniem loci by si určitě zasloužil víc. Ale buďme rádi i za ty dary.

 Na kamýcké návsi. Místní hospůdka je vlevo,
 slunečník Žateckého pivovaru svůj boj prohrál.

Kamýcká hospůdka je jinak taková běžná venkovská putyka, ale s neobyčejně příjemnou - již zmíněnou - zahrádkou. Posezení tady bylo jednou z nejhezčích chvil celé výpravy a Kamýk jako takový splnil moje očekávání. Nakonec i ta očekávání pivní, když jsme později, při výstupu na hradní kopec, otevřeli pod zdejší zříceninou dvě domácí piva Partyzán. Teprve díky vnímání bohatého aromatu naší American IPA docenil zbytek výpravy na Kamýku, proč s sebou na cestu taháme dva praktické cestovní "půllitry" objemu 0,2 l.

 A pak že tahat sklo na výlety je zbytečnost. ;) Foto: Martin Veselý (výřez).

Jak se na Kamýku přelilo dopoledne v odpoledne, pomalu se přelévala i turistická morálka naší výpravy. Přesto jsme ještě jednou toho dne vystoupali do výšin s nádherným výhledem. Vrch Plešivec je jím vyhlášený, stejně jako kamennými poli, které zde vytvořil zub času a eroze. Klopýtání po nich bylo v tom slunečném horkém odpoledni opravdu náročné a není náhodou, že na vrcholu kopce, ve stínu malého lesíka, padlo více než hodně pivních osvěžení. Včetně výborného 18° Baltic Porteru ze Svatokopeckého pivovaru (díky Ivoši ještě jednou za vybavení jím na cesty!). Ač jsem se po Kosteleckém Chmelovárku dušoval, že už ho nikdy nebudu pít, nakonec jsem jím nepohrdl ani tentokrát. Tajný tip: až jednou vylezete na kamennou horu v letním parnu, není lepšího osvěžení než lahev odporně silného ležáku. Ocenili ho, myslím, všichni. ;)

 Výstup na Plešivec s Kamýkem a Středohořím za (pod) zády.

Po sestupu z Plešivce morálka výpravy definitivně klesla do módu unaveného opivněného jarního odpoledne. Věřte tomu nebo ne, ale i na návsi další vesničky po cestě, Hlinné, byla otevřená hospoda. Nijak objevně nazvaná prostě "Hospoda Hlinná", nijak objevně s nabídkou z PP, ale jak už jsem tu jednou napsal. Díky za ní. V tomto kraji ještě více nepatřičně působil Radegast na čepu, na druhou stranu, ani se nepamatuji, kdy jsem toto pivo naposledy pil, a tak jsem nepohrdl.

 Absolutní veget na pěkné hlinenské návsi.

A nepohrdl ani zbytek výpravy, která se v Hlinné trochu rozdrolila. Menší část spěchala nejkratší cestou do Litoměřic na plánovanou oslavu narozenin, větší část nic nedbala ohromného zpoždění, které jsme po cestě nabrali, a věnovala se zasloužené relaxaci na pěkné Hlinenské návsi. V takovém prostředí a při takovém počasí musí dobře chutnat snad každé pivo (teda s výjimkou Staropramenu, samozřejmě). Rozpad pochodového nadšení tak byl vyvážen jedním z nejpříjemnějších zastavení letošního jara. Což se nebojím takto napsat, i přestože začalo teprve skutečně nedávno.

 Světla a stíny odpoledního jara v Českém Středohoří.

Zhodnocení situace nakonec vedlo k revizi celkového plánu výletu, a tak výšlap na Hradiště a cestu přes Mentaurov do Skalice si necháme někdy na příště. Slunce začalo pomalu, pomaličku sestupovat za obzor kdesi na nekonečném západě české roviny a my v prodlužování jeho stínů sestupovali z Hlinné rovnou k Litoměřicům. Věže jejich krásného historického centra v údolí pod námi měnily barvy odpoledního smrákání.

 Klesáme do Litoměřic.

Cestou necestou, po silničkách i po lukách jsme nejkratším možným způsobem mířili do cíle naší výpravy. Žízeň, možná únava a také fotogeničnost scenerie způsobila, že se celá výprava roztrhala do velmi dlouhého hada, který se dal dohromady až dole ve městě, respektive na Pokratickém předměstí v hospůdce U Dědka. Na čepu překvapivě nikoliv Březňák, ale Holba z dalekých Jeseníků (Holba je v tomto kraji, co jsem se tak díval, vůbec oblíbeným pivem - že by nějaký aktivní obchoďák v terénu ;) ).

 Podvečerní nálada U Dědka na Pokratickém předměstí. Foto: Martin Veselý (výřez).

Hospůdka U Dědka nebyla ale rozhodně naší finální destinací. Kromě zmiňované oslavy narozenin, na kterou beztak většina výpravy vůbec nedorazila, byl cílem samozřejmě i některý z místních pivovarů, kterými jsou Litoměřice dnes vyhlášené. Tehdy se výprava rozdělila naposledy. Já byl v té menší části, která si před definitivním koncem v Labuti ještě zaskočila na jeden světlý ležák do Biskupského pivovaru. Ten své brány otevřel teprve loni hned zkraje roku. Místní pivo na betoně zdejší trestuhodně nepřipravené zahrádky chutnalo výborně.

 Biskupský pivovar loni v březnu. Frekventovaná Komenského ulice před ním je jeho
 největší slabinou.

Tuto krátkou zmínku o Biskupském pivovaru berte jako malou náhradu za článek, který jsem loni touto dobou na blog připravoval potom, co jsem tento pivovar navštívil poprvé. Bohužel navždy zůstal ve stavu nedopsaných konceptů, ale z faktu, že jsem měl chuť sem znova zajít je snad jasné, že se mi tu líbilo a chutnalo i tenkrát.

 Varna pivovárku.

Během posezení před Biskupským pivovarem definitivně propadalo stmívání do litoměřických ulic a následné poslední setkání celé výpravy na zahrádce pivovaru U Labutě se rozpustilo v opilecké tmě aprílové noci. Via Cibia byla u konce.

Byl jsem upřímně překvapen, že i na jaře roku 2017 žije česká - a v případě té sudetské je to překvapení zvlášť silné - vesnice hospodským životem. I v těch nejzapadlejších vesničkách na nás čekaly otevřené dveře návesních hospůdek, kolem kterých posedávali další poutníci, anebo i zdejší. Je dobrou zprávou, že místní život zatím tepe dál a věřím, že to tak bude i nadále - a bude jen lépe. S tajným přáním, aby bylo lépe i při výběru piv na čepu. Myslím, že v roce 2017 jsou doby, kdy vesnická hospoda musela automaticky znamenat logo velkovýrobce na fasádě dávno pryč a vývěsní štíty regionálních pivovarů by jim slušely mnohem víc. Mnohem lépe by se na ně pak při těch všech výletech, zastaveních i neplánovaných zásecích dívalo a určitě ještě lépe ochutnávalo. Uvidíme.

Rád se o tom, jak a kde žije venkovský (nejen pivní) život na Ústecku (ale i jinde) přesvědčím na další Via Cibia. Ta první s naší účastí mne totiž opravdu moc moc bavila a nic nám ani nevadilo, že kvůli tomu všemu pivnímu zdržování jsme si její trasu nakonec prodloužili ještě o pár pěkných kilometrů nočního pěšího výletu domů, když nám úspěšně ujely všechny původně reálně uvažované přípoje. Rozpustilé pivní výlety jsou snad jedinou oblastí života, kde mi nevadí narušování časových harmonogramů. Ba právě naopak, nějak tak to při nich vyhledávám. A nejen v tomto směru splnila letošní Via Cibia veškerá moje očekávání. ;)

MEZIHOŘSKÉ DOLÍZNUTÍ ROKU 2016

Nejlépe se dopisují ty resty, na které se dobře vzpomíná. A ještě lépe ty, které jsou ještě tolik živé, že v člověku zůstávají obtisknuté tak, že jejich překlopení na blog je takřka autenticky zachované v hlavě, bez zbytečného pláštíku romantizující historie, ohýbání paměti a domýšlení si. Tato vzpomínka je ve mně navíc obtisknutá natolik proto, že se jednalo o jednu z nejpříjemnějších akcí loňského roku. A nejen to. Symbolicky pro mne uzavírala tu jeho část, kterou mně zabíral čas trávený na akcích se Spolkem Lízníků. Dolíznutí je každoroční symbolickou tečkou za spolkovým rokem a navíc jeho valnou hromadou.

 Kdo toto má? V pozadí mezihořská vápenka, vpředu vlevo Kuldovo královstí.

Jelikož já jsem členem spolku teprve něco málo přes rok a loni jsem se termín dozvěděl tak pozdě, že jsem s programem už nemohl hýbat, bylo to pro mne Dolíznutí úplně první. Když jsem tu loni o vstupu do Spolku psal, psal jsem i o velkém restu mojí návštěvy u Kuldy v Mezihoří. Díky letošnímu Dolíznutí se mi to letos konečně splnilo. Byla ostuda, že to nebylo dřív, ale musel jsem si počkat! Mezihoří, respektive jeho v sedle romanticky položená osada kolem někdejší vápenky (po kolikáté o ní tady na blogu už píšu? - nedivte se, mezihořská vápenka se řadí mezi naše nejzapomenutější technicko-industriální památky celorepublikového významu!), patřila vždy k cílům mých výletů, však jsem to sem neměl daleko. S Kuldou jsem už nějaký ten pátek chodil na pivo, ale pořádná líznická taškařice mi unikala. Možná mělo smysl si počkat, protože Dolíznutí bylo pro ten vydařený líznický rok 2016 krásnou tečkou. I když to v sobotu 3. prosince zpočátku úplně nevypadalo.

 Historický pohled na vápenku. Není takovou dominantou, jako její větší sestřičky
 v Praze Chuhli, anebo v Třemošnici. Přesto se jedná o unikátně dochovanou vápennou
 pec pacoldova systému. Zdroj: http://www.mezihori.cz.

Líznický rok 2016, kdy jsme uspořádali u nás na severu dvě poloveřejná vaření domácího piva, během kterých se nám do této bohulibé činnosti podařilo uvrtat dva nové domovařiče. Švagra od Teplic, který zejména sám, ale i s kumpány z jejich části divokého severu, začal nadšeně vařit pivo. Nemaže se s tím, současná homebrewářská smetánka by s ním asi vyběhla, ale valí jednu várku za druhou. Od června, kdy vařil poprvé, uvařil snad už tisíc várek a většinu piva i sám poctivě vypil. Má můj respekt! Druhým novopečeným domovařičem se pak stal Ondra, náš kámoš tu z našeho divokého severu, kterého k vaření piva přivedlo Partyzánské pivní setkání 2015, u nás si to pak pořádně obhlédl a první várku už má za sebou. Jenom jednu, zatím, ale za to pořádně vydařenou - jen tak dál. Není divu, že Ondra se letos na podzim stal také členem Spolku a jsem rád, že jsme Dolíznutí absolvovali společně.

 Tak kolik jsme toho letos polízli? Předsednictvo se diví, laik žasne.

Nemohl si to nechat ujít. Však na Dolíznutí jsme polízli tři piva z domácí produkce, jejichž vrcholem měl být, dle slov pana předsedy spolku Kuldy Mezihořského, právě výsledek jedné z várek, kterou jsme společně uvařili na podzim u nás. Jednalo se o 19° Double IPU a právě zmiňovaný Ondra měl tenkrát zásadní zásluhu na tom, že se várku podařilo, v nepřízni počasí a také trochu v přízni mnoha ochutnaných vzorků, dotáhnout úspěšně do konce. Na svět se pak dva měsíce klubala Líznická Mrda. Proč Mrda? Byla to zkrátka mrda.

 Dáváme dokupy recept na Líznickou Mrdu.

Líznický rok ale nebyl jen o domácím vaření, ale také o osvětě a o setkávání. Za celý rok jsem samozřejmě nestihl zúčastnit se všeho, o to více jsem se snažil ale kalendář líznických akcí obohatit o něco zajímavého, anebo Lízníky zkrátka zval na naše akce. Mám rád toto potkávání. V tomto směru možná nejlepší se odehrálo v polovině listopadu v Čerčanech. Ve spolupráci s Pivovarem Ferdinand jsme uspořádali komponovaný večer na téma historie a současnosti tohoto pivovaru. Já se samozřejmě ujal té první části a dlouze se rozpovídal o aktuálně řešeném výzkumu o velmi zajímavé a stále až příliš neznámé historii tohoto pivovaru. Současnost pak vzali do rukou kolegové přímo z pivovaru, kteří provedli komentovanou degustaci takřka celého současného portfolia. Bylo potěšující, že regionální pivo a pivovarnictví lidi zajímá - celému večeru přihlíželo několik desítek lidí v cele zaplněném salonku pivnice.

Benešovské pivo a jeho historie táhnou. Záběr z přednášky.

U Škvorů jsme se s Lízníky toho roku sešli ale vícekrát. Ochutnat nějaké speciální várky piva, ochutnat zahraniční vzorky, anebo prostě jenom ochutnat. Návštěvnost takových akcí byla hodně nevyrovnaná, ale vždy se sešla skvělá společnost. Jednou dokonce jsme se s Kuldou sešli jen my dva spolu. Bylo to tenkrát domluvené narychlo, byl nedělní večer, ale o to příjemnější to bylo posezení. Lobečský Gruit do nás tenkrát padal takovým způsobem, že druhý den mi bylo šoufl ještě odpoledne, když jsem dorazil do nádherné Třeboně.

 Pan předseda.

A tím se vlastně vracím skoro na začátek. Když jsem 3. prosince dorazil do Mezihoří na Dolíznutí, bylo mi podobně. Večírek den před tím v libereckém Azylu se natolik vydařil, že to jinak ani nešlo. Ač jsem do Mezihoří přijížděl s tím, že zaříznu pár malých piv a pak i sebe, bylo to všechno nakonec všechno jinak. Pár líznických mrd, Fidových Zeleňáků a Májek (které přišly na svět z rukou malých kulďat) a svět byl zase o sto procent krásnější. Ale nejen tím pivem. Krásnější ho udělali zejména lidé. Kulda, mi konečně ukázal celé svoje (bohužel aktuálně už nějaký čas pivo nevyrábějící) království, na co jsem se léta těšil od dob, kdy Rosťa Kloubek psal ještě články na pivni.info. S Fidem, ale i dalšími jsme si vyměnili zase nějakou zkušenost z vaření a do toho jsme mohli poslouchat dvojici s kytarami, která dělá příjemnější řadu líznických akcí.

 Valná hromada. Obličej v rukou pisatele těchto řádků je vševypovídající: "Proč jsem
 včera - já vůl - nešel spát dříve?"

Večer nakonec utekl a já byl rád, že jsem to z jeho kraje nezařízl. Lidí na Dolíznutí pomalu ubývalo, mizeli do nádherné noci pod Čerčanským Chlumem a ve výčepu U Záviše, jak se zde zove, zůstali jen ti nejvěrnější. Díky tomu jsme mohli celý večer zakončit skvělým povídáním nejen s Kuldou, ale i se zmiňovaným Rostíkem, Mílou z Únětic (i když je z Blesku), Liborem ze sousedství, a také Andrejem, který k nám přišel z východu, aby nás dokázal školit ve vyprávění českých vtipů. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy tolik zasmál, ale zároveň také dozvěděl také tolik zajímavého. Přesto mi z Dolíznutí zbyl jeden dluh, ale to nevadí, já vím, jak s ním naložím.

 Věřte tomu, nebo ne, ale oni se kluci umí i pěkně usmát (asi se právě probírají členské
 příspěvky).

Pamatujete, jak jsem tu kdysi psal o mém malém snu, jak se s Kuldou spolu opijeme u něj v Mezihoří a já pak půjdu tou krásnou nocí po úbočí Chlumu po staré cestě do Čerčan? Na Dolíznutí jsme v Mezihoří byli celá rodina a měli jsme zde zařízený nocleh, takže to tentokrát nevyšlo. Mně pak ale napadlo, že to trochu zkomplikuji. Sobě i Kuldovi. Zatímco pece v mezihořské vápence vyhasly kdysi již navždy, věřím, že kotel pod Kuldovým pivovárkem opravdu jen dočasně. Kuldo, mám pro Tebe teď návrh. Já vím, že se těšíš až si tu cestu pod Chlumem jednu dám. Já se zase těším na Tvoje pivo. A tak jsem se zařekl, že tu vysněnou noční cestu jednou absolvuji až tehdy, co se před ní spolu opijeme Tvým prvním pivem z Tvého nového pivovárku.

 Ráno v Mezihoří. Vpravo nový člen Ondra, za ním
 ten fascinující výhled. Schválně jsem ho sem dal jen
 takto zakrytý. Ten výhled je sám o sobě důvodem, proč
 Mezihoří navštívit. Těším se, až se tu jednou budu dívat
 do té nádherné krajiny mezi Posázavím a městem
 Benešovem a  a budu pít Kuldovo pivo!

Platí? Myslím, že bys tím neudělal radost jen mně. A navíc by tím konečně měl celý název líznického spolku opravdový smysl. Přeji zapsanému spolku Lízníků při pivovaru Kulda v Mezihoří rok 2017 minimálně tak úspěšný, jako byl ten uplynulý.

PIVO PROPAMÁTKY, ŽIVÁ HISTORIE A V LOBČI SE POŘÁD NĚCO DĚJE

Moje první setkání s Institutem pro památky a kulturu vlastně také souviselo s pivem. Psal se listopad roku 2011 a já se vydal na konferenci o obnově a využívání sladoven do Písku. Na konci konference, v prostředí minipivovaru Lipan v Dražíči, kde končil blok doprovodných exkurzí, jsem se dal do řeči s ředitelem Institutu, Alešem Kozákem. Zjistili jsme, že si máme navzájem co říci a že bychom mohli spolupracovat. Naše spolupráce dnes trvá již více než pět let.

 Logo kampaně Pivo PROPAMÁTKY, které bylo předlohou i etiketě našeho piva.

Postupně jsem přebral agendu pořádání konferencí PROPAMÁTKY - obnova a využívání staveb (roku 2013 např. na téma pivovary v krásném prostředí Chrámu Chmele a Piva v Žatci), tvorbu konferenčních sborníků a nejrůznější drobnější aktivity. Letos jsme ale naší spolupráci rozšířili o nový prvek - jak objemem práce, tak jeho podobou. Na jaře jsme společně naplánovali a v aktuálním čase realizujeme dárcovskou kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Pro ní jsem mj. uvařil speciální limitovanou várku piva American IPA v pivovaře Lobeč.

 Zcela zaplněný sál Chrámu Chmele a Piva v Žatci za účasti řady významných hostů
 během konference PROPAMÁTKY 2013 dokázal, že o téma obnovy a nového využití
 historických staveb je velký zájem.

Kampaň v sobě ukrývá vlastně vše, co je hlavní náplní i cílem projektu PROPAMÁTKY - informovat, propojovat a zejména pomáhat hledat nová řešení ve věci obnovy a nového využívání staveb. Zejména památek, ale i jiných zajímavých historických objektů. Jedním z nejzajímavějších způsobů, jak dát v dnešní době staré stavbě nové využití, za nadějné možnosti na trvalou udržitelnost, navíc v kombinaci s ozvláštněním regionu, jeho turistického potenciálu apod., je bezesporu i vznik nových pivovarů. Právě na pivovarech a jejich pivech obsah kampaně stojí. Kromě našeho zmiňovaného piva PROPAMÁTKY z Lobče jsme vybrali pět dalších pivovarů, které vznikly v různých historických prostorách. Navíc jsme chtěli jejich výběrem pokrýt co nejvíce krajů České republiky a také jsme měli zájem na tom, aby výsledný balíček byl pivně rozmanitý. Podmínkou bylo, aby pivovary pivo stáčely do skleněných 0,75 l lahví. Byl to trochu oříšek vše zkombinovat, ale nakonec je na světě reprezentativní výběr pivovarů, které splňují vše výše řečené a které byly ochotné kampaň podpořit.

 Pivovar Lobeč & Pivo PROPAMÁTKY (American IPA), Pivovar Falnenštejn (Podzimní
 Ale), Pivovar Hauskrecht (PH 13 Black Flek), Zámecký pivovar Frýdlant (Albrecht 
 Výčepní), Pivovar Clock (Clock 12° APA) a Zámecký pivovar Chyše (Prokop 12° Jantar).

Kampaň Pivo PROPAMÁTKY je dárcovská, nejedná se o regulérní prodej ani o žádný projekt typu pivních zásilek. Kampaň je zaměřená na všechny, kdo mají chuť podpořit dobrou věc - redakci internetového portálu PROPAMÁTKY tvoří převážně lidé, kteří jsou ze zdravotních důvodů znevýhodněni na pracovním trhu. Zároveň je kampaní pro všechny, kterým není lhostejný osud historických staveb a zajímají se o jejich nové využití. V neposlední řadě je samozřejmě určena všem, kdo mají rádi kvalitní pivo, které je nakonec středobodem celé kampaně a bez kterého by nikdy nemohla vzniknout.

 Právě vzniká Pivo PROPAMÁTKY. Styl American IPA je aktuálně jedním z nejvíce
 oblíbených pivních stylů českých pivovarníků. I proto jsme ho pro kampaň zvolili:
 chtěli jsme ukázat, že i ve starých stavbách mohou vznikat moderní věci.

Pokud se kampaň rozhodnete podpořit získáte (samozřejmě kromě dobrého pocitu a poděkování) i balíček, který Vám až domů stoprocentně zodpovědným způsobem doručí přepravní společnost DPD. Za dar v minimální hodnotě 300 Kč obdržíte jednu lahev piva PROPAMÁTKY uvařenou jen pro tuto kampaň. Za dar v minimální hodnotě 1800 Kč pak balíček doplní ještě pět piv z výše zmiňovaných pivovarů (pokud dar pošlete do 30. listopadu, přijde k Vám balíček zaručeně ještě před Vánoci). Jak již bylo řečeno, jedná se v kampani primárně o význam daru, ve kterém je skryta jeho exkluzivita. Na druhou stranu, naše vlastní pivo bylo uvařeno primárně pro tuto kampaň, sběratele navíc může potěšit vlastní etiketa či tácek kampaně, který bude přiložen ke každému balíčku.

Když jsem v úvodu napsal, že naše pivo jsem uvařil v pivovaru Lobeč, nebyla to náhoda. Lobečský pivovar, a už jsem tu o tom na blogu dříve psal, považuji za symbol všeho, co si dokáže člověk představit pod pojmy záchrana historické stavby, vztah k dědictví předků, ale zejména pak jeho předání dalším generacím a jeho zodpovědná obnova a nové využívání. S Lobčí mne pojí i přátelství jak s majiteli Janou a Pavlem Prouzovými, tak se sládkem Tomášem Fenclem.

 Obnova a nové využití pivovaru v Lobči je ztělesněním poselství kampaně.

V souvislosti s Lobečským pivovarem se právě v průběhu realizovaní kampaně Pivo PROPAMÁTKY udály dvě zajímavé události. Jakoby to byla snad náhoda, ale zároveň důkaz toho, že historie není nikdy mrtvá a její poznání a pochopení je proces, který žijeme dnes a tady.

Během úprav prostoru někdejší sladovny na budoucí restauraci bylo pod nánosy odpadků a stavební suti z pozdějších období odkryto těleso archaického hvozdu. Respektive zřejmě více takových zařízení, jejichž přesná podoba a fungování je aktuálně zatím ne zcela jasná. Nález ale ukazuje, jak je pivovar Lobeč stavebně-historicky velmi zajímavým a vrstevnatým objektem - asi podobně jako každá jiná stavba, kterou dokázal člověk předávat dál a dál časům budoucím, aniž by ji navždy zcela odstranil z povrchu zemského. Je smutný osud demolovaných staveb a buďme rádi za to, že můžeme být podobným nálezům přítomni.

 Narychlo naplánované odborné konzilium nad
 odkrytou částí historického hvozdu.

Nález zcela jiného typu, ke kterému se váže můj hluboký vztah k poznávání historie pivovarů proběhl již o pár dní před tím. V čase, kdy jsem s Prouzovými akorát začal pomalu domlouvat spolupráci na výzkumu, na jehož konci by měl být výstup přinášející nové poznatky o historii lobečského pivovaru, se mi podařilo, zejména díky skvělé spolupráci se zaměstnanci Státního okresního archivu v Mladé Boleslavi, objevit a ze stínů archivů vynést na světlo kompletní stavební plány parostrojní přestavby lobečského pivovaru, které v letech 1894-1896 vytvořil přední český pivovarský stavitel Josef Rosenberg. Plánů, v jejichž existenci Prouzovi už ani nevěřili a zejména plánů (a k nim přiložených spisů), které nám přinesou řadu nových odpovědí, ale také nových otázek k zatím zcela neprobádané kapitole z dějin pivovaru.

 Z nově objevených plánů parostrojní přestavby pivovaru v Lobči z let 1894-1896 od
 Josefa Rosenberga. Zdroj: SOkA Mladá Boleslav, fond OÚ Mnichovo Hradiště.

V Lobči se stále něco děje a jsem rád, že mohu být u toho. Slova o tom, že historické stavby nejsou mrtvé, ale jsou právě naopak výzvou k pochopení jejich vývoje a také jeho nového nasměrování zde získávají nový význam. Podobný, jako získávají v Brně, Frýdlantu, Chyši, Krásné Lípě a Potštejně - tedy v místech, kde dnes působí pivovary, díky kterým byla zachráněna historická stavba a které podpořily kampaň Pivo PROPAMÁTKY. Za to jim patří veliký dík. A velký dík patří samozřejmě i všem, kdo kampaň dárcovsky podpoří, anebo tak již v průběhu listopadu učinili. Jsem pyšný na to, že jsem toho součástí a věřím, že kampaň i její náplň dokážou, že to má zkrátka smysl.

VYDAŘENÝ NÁVRAT DO PODĚBRAD A KUTNÉ HORY

První celý červencový víkend patřil letos už podruhé dvěma pivním událostem. Psát o nich jsem chtěl na blog už loni, ale nějak mi tehdy chyběl patřičný impuls, možná jsem nenašel nic, co by obě události spojovalo. Letos se to už ale povedlo a hlavním důvodem možná byla ta souhra náhod, která obě akce letos přivedla k sobě do jednoho víkendu. Jedna z nich byla plánovaná dlouho dopředu, zatímco ta druhá byla letos domluvena takřka ad hoc a na poslední chvíli. O to více jsem se těšil, protože v Poděbradech i v Sedlci u Kutné Hory se mi už loni moc líbilo.

Začátkem července probíhá na poděbradském zámku Letní škola slovanských studií, pořádaná zdejším Ústavem jazykové a odborné přípravy při Universitě Karlově v Praze. Letní školy se účastní několik desítek studentů z celého světa, kteří se v rámci ní chtějí zlepšit ve své češtině a jedním z prostředků jsou i kulturně-osvětové akce. A jednou z takových je i tzv. Český večer, během kterého jsou studenti seznámeni s naší kulturou a zvyky. Asi budete souhlasit, že pivo a pivovarnictví na takové akci nemůže chybět. A tady se už dá vystopovat linka k tomu, proč tu o tom píšu.

 Podvečerní nálada v Poděbradech. Na zámku se koná LŠSS, v rámci níž přednášky
 nejen o českém pivu proběhly.

Zástupci LŠSS jsem byl již loni osloven, zda bych studentům nepověděl něco o historii a současnosti piva v Českých zemích a nespojil to s nějakým povídáním o pivních stylech, místu českého ležáku mezi nimi, spojených samozřejmě s patřičnou degustací. Akce se loni moc povedla, u studentů měla ohlas, a tak bylo jasné, že letos to nebude jinak. To by byla ta plánovaná část víkendu, respektive páteční program. I když...

 Tak přesvědčivé, že by člověk skoro uvěřil, že je to pravda. ;)

... tady se možná sluší doplnit, že Poděbrady jsou zajímavé i z pivního hlediska. Sice jen trochu, ale přiznám se upřímně, že jen zprávou o vystoupení na akci LŠSS bych příspěvek nezaplňoval. Loni jsem večer po degustaci trávil popíjením Poděbradského Zdroje v historických prostorách zrušeného poděbradského pivovaru ve stráni pod Husovou ulicí směrem k řece Labi. Popravdě, nalákaly mne sem tehdy hlavně ty prostory, protože informací o tom, že pivo je vařené v Kácově jsem byl samozřejmě vybaven. Nezbývá než doufat, že Poděbradský Zdroj jednou bude zase autentický v tomto místě, nějaké šuškandy o obnově zdejšího provozu se opakují celkem často (aniž bych tedy tušil, zda je na nich alespoň zbla pravdy).

 Hvozd někdejší sladovny jasně napomíná, jaký provoz
 se tady kdysi nacházel. ;)

Na dobré pivo se dá v Poděbradech zajít ale i jinam. Při jedné cestě, která nás do lázeňského města zavedla loni v říjnu, jsme navštívili zdejší pivotéku, trochu pitoreskně ukrytou v jednom z dvorů někdejší staré zástavby při okraji historického centra města. Na čepu byla tehdy, pokud se dobře pamatuji, asi pětice piv, něco málo bylo v ledničce či v poličkách, ale nějak uchvácen jsem nebyl. Prostředí bylo zvláštně nepřívětivé, nedodělané, poloprázdné a tak zvláštně unavené. Včetně obsluhy.

 Trochu vyprázdněná pivotéka loni na podzim, nyní
 to tady už vypadá jinak.

I proto, ale nejen proto, mne letos moc potěšilo, když jsem na místě (na jednom rychlém pivu před degustací, ale potom i při večerním posezení) zjistil, že prostor má nejen nového majitele, ale i nové jméno, prošel celkovou rekonstrukcí a i si trochu ujasnil co a proč chce návštěvníkům nabízet. V současnosti tak můžete v Poděbradech zajít šest točených piv (sestava měnící se průřez toho nejlepšího z tuzemských mini, já tu ochutnal např. výborný letní ejl od Krušnohora) do příjemné nekuřácké pivnice U Čiháků. Jako bonus pak posezení ve dvoře, malá předzahrádka utopená v zeleni a vlastně taky ve dvoře, anebo lednice s lahvovými pivy z českých minipivovarů. Současný majitel (který při té mé opakované návštěvě odhalil mou identitu a moc příjemně jsme si poklábosili) je navíc velký sympaťák, tak mu moc fandím, aby podnik podobného raženi na malém městě jako jsou Poděbrady udržel (a samozřejmě zdravím ;) ).

 Nebýt veliké cedule na zdi domu, člověk by místo skoro přehlédl. Směrovka patří ještě
 k bývalé pivotéce, snad se zde brzy objeví aktuální poutač Pivnice U Čiháků.

Nadcházející víkend měl původně patřit relaxaci u vody v jedné vesničce na Kutnohorsku, kam nás pozvala Veru, se kterou jsme se poznali loni právě jako jednou z učitelek na LŠSS a hned jsme si padli do oka. Respektive, samozřejmě jsem měl vymyšlené nějaké zlobení v podobě návštěvy nedalekých Zbraslavic, kde od podzimu 2015 působí také pivovárek. Vymýšlení výletu, přemýšlení o tom, jak ostatní ukecám, abychom na něj vůbec vyrazili a další důležité věci spojené s cestami po pivovarech (jako je třeba sjíždění jízdních řadů zdejší lokálky) doslova násilně přerušila jedna nabídka či spíše prosba pivního kumpána Martina. A to už je ta neplánovaná část víkendu, která ale nakonec způsobila, že teprve tak pro mne dostal z pivního hlediska opravdu smysl.

Martin (možná ho někdo znáte jako scénáristu trochu kontroverzního filmu Česká pivní válka, anebo jako domovařiče hipsterských ejlů z pražské Letné) se mimo jiné angažuje i v projektu obnovy a hledání nového využití starého pivovaru v Kutné Hoře - Sedlci. Pivovar zakoupil před lety pražský restaurátor Jan Chejn s jediným cílem - zachránit tento chátrající, ale nejen stavební historií nesmírně zajímavý areál (pivovar vznikl sice až v 19. století v prostoru hospodářských staveb ve Schwarzenberském držení, ale ve svých zdech uchoval pozůstatky některých objektů někdejšího cisterciáckého kláštera, později prodělal průmyslovou přestavbu, z jejíž doby pochází jeho současná podoba - pokud tedy pomineme likvidaci sladovny - vznikla mj. přestavbou starší sýpky - v 80. letech 20. století při výstavbě silničního průtahu). 

 Sedlecký pivovar se sladovnou na historickém snímku...

Tím pádem se jedná určitě více než záslužný čin! Jenže. Jan Chejn si nevěděl úplně rady, co a jak a kam dál, a tak mne loni zjara Martin požádal o pomocnou ruku. Setkání nakonec proběhlo přímo v prostorách pěkného ožívajícího pivovaru v rámci dne otevřených dveří, které se zde každoročně konají (nejen) začátkem července. Přestože jsme se společně sešli všichni ještě několikrát, nakonec jsme žádnou spolupráci nenavázali. Ne, abych nebyl špatně pochopený, nerozešli jsme se nijak ve zlém, spíš jsem Honzu a Martina odkázal v jejich ušlechtilé snaze na jiné osoby, o kterých jsem si myslel, že by jim mohli být přínosnější (a dle toho, jak se věc vyvíjí, tak zřejmě úspěšně). Tak proč jsem se ale letos do Kutné Hory vrátil?

 ... a jeho současná podoba s ubouranou sladovnou (původně vlevo).

Doslova pět minut před dvanáctou, respektive týden před akcí, mi Martin volal, zda bych se nechtěl do pivovaru podívat i letos, že by měli velký zájem, pokud bych v rámci letošního dne otevřených dveří vystoupil s nějakou přednáškou/povídáním/diskusním příspěvkem. Téma bylo volné okolo piva a nechávali to na mne. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Necítím se být Václavem Cílkem ani Zábavným Arturem, abych dokázal mluvit o čemkoliv, aniž bych o tom pořádně něco věděl, a tak se jako spásná ukázala být myšlenka udělat v dalším obnovovaném pivovaru (ano, cílem Honzy Chejna je opravdu tady začít zase vařit pivo) přednášku o staronových pivovarech.

 Bude se tady ještě někdy vařit pivo? Pohled na někdejší areál chladících štoků, který
 prochází postupnou citlivou obnovou (snímek je z léta 2015, k dnešku to už zase o
 něco postoupilo).

To už mi sedělo víc. Někdo pak ale ještě musel přemluvit mne samotného. Jak bylo řečeno, akce v Kutné Hoře se mi do programu zas tolik nehodila. Na druhou stranu bych se asi neubránil výčitkám, pokud bych nekývl kumpánovi v nouzi, když se navíc zrovna nacházím doslova za kopcem. A tak jsem se podíval na mapu, zjistil, že mezi naším působištěm je Malešov, ale také údolí Vrchlice a že se to Kutnohorské intermezzo dá spojit s moc vydařeným výletem a už už jsem říkal "ano". Definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si někde náhodně přečetl, že na Havířské boudě nedaleko Sedleckého pivovaru nabízejí kompletní nabídku právě ze Zbraslavic jak točenou, tak lahvovou. Bylo rozhodnuto!

 V nádherném údolí Vrchlice - toho odpoledne
 s podivně mýdlovou vodou.

V sobotu kolem poledne se tak nechávám odvézt kámoškou Vérou do nedalekého Malešova, odkud už chci do Kutné Hory pokračovat pěšky. Jasně, že jsem původně chtěl jet vlakem, ale na zdejší lokálce jedou během dne všehovšudy tři a jeden z nich mi pro naše ranní trochu pomalejší vstávání zkrátka ujel. Důvod zastávky v Malešově je nasnadě. Již několik let zde působí parta kolem připravovaného pivovaru, který by měl vzniknout, respektive aktuálně vzniká, v sousedství zdejší tvrze (stavebně se vyvíjející zřejmě od 14. století, s dochovanými prvky z období vrcholné gotiky).

 Malešovská tvrz a pečlivá oprava jejího exteriéru.

Přiznám se, že Přátelský pivovar Malešov, jak se jmenují, na mne dříve nijak moc přátelsky nepůsobil. Pivní společnost má asi ještě v živé paměti jejich nepříliš průhledný vstup na trh s pivy, která byla původně pouze přelepený Břevnov, pak zase ne a potom zase ano. Ono bůh ví, jak to přesně bylo, ale vzhledem k tomu, že nejen v pivovarnictví preferuji upřímnost a rovné jednání, byl jsem z toho takový tumpachový. A pokud se dobře pamatuji, bylo těch nejasností nějak víc (jednu jsem i zažil téměř na vlastní kůži). Na druhou stranu, v poslední době se věci zřejmě srovnaly, kluci z přátelského týmu si asi sáhli na nos a uvědomili, že věci se dají dělat i jinak a nezbývá než doufat, že mapu českých pivovarů již brzy doplní nový mini. Navíc takový, jehož vznik je spojený s rekonstrukcí historického objektu tvrze.

 Žánrový snímek z rekonstrukčních prací. Tady se bude pivo pít samo!

Malešov jako takový je maloměstem do dáli přes pole vanoucí městečko, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Taková ta atmosféra "Bylo nás pět", řekl bych. Zejména v tom sobotním odpoledni na zdejším upraveném náměstí panoval klid až nepřirozený. Trochu ruchu se neslo právě jen od zmiňované tvrze, kde parta dělníků poctivě pokračovala v citlivé obnově prostoru - bude to tady hezké, až bude tvrz, která je ze tří stran obklopená vodou někdejších rybníků (a dnes i vodní nádrže Vrchlice), přístupná a na čepu místní pivo. Věřím, že žízeň sem zajdou hasit i hasiči z místní fire station.

 Místní hasiči to k požáru věčné žízně nebudou mít daleko. ;)

Žízeň je tady zatím možné hasit jenom v První přátelské, která není ničím jiným, než klasickou temnou zaplivanou vesnickou čtyřkou. Malešov tu a tam v PETkách a vždy i na čepu. Véra brala zpátky na chatu nějaké PETky ležáku (v tu dobu jako jediný stočený), a když mi slíbila, že mi jednu na večer schová, nechal jsem si raději načepovat na cestu něco Kácovské desítky. Je paradoxně pravda, že ta je v tomto kraji (zatím) víc doma, než malešovské - lounské.

 První přátelská je klasická venkovská hospoda. Má to styl.

Po přátelském kácovském nákupu nechávám Véru i Malešov za zády a pomalu stoupám do kopců mezi pole nad malešovskými humny. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít a já vím, že tato je právě jedna z nich. Střechy a věžičky na české vnitrozemí trochu zapomenutého městečka pomalu zmizely za hranou obzoru mírného návrší, ze kterého se záhy otevírá fantaskní pohled směrem na věže mnohem známějších kostelů v mnohem známějším městě. Kutná Hora se zdá být mnohem blíže než ve skutečnosti je, ale já se na ty následující kilometry těším. Vlastně celkem náhodou jsem v týdnu před tím přečetl komentář uživatele Sekal o tomto kraji na serveru pivni.info, čímž mu dodatečně moc děkuji za inspiraci na výlet. Náhorní planina mezi zlatavými lány obilí, kde se na kamenné cestě tetelí prudké červencové slunce (začátek července byl skutečně ještě létem v pravém slova smyslu) a kde jedinou ochrannou před jeho paprsky je chladivý mok od řeky Sázavy se záhy láme s příchodem do údolí řeky Vrchlice.

 Věže a střechy Malešova pomalu mizí za obzorem Písečného vrchu.

Její prudkými skalami uzavřené údolí je radostí nejen pro milovníky přírodních krás, ale i pro fanoušky historie, industriálních památek, anebo - a to především - molinology. Trochu nezajímavé první krůčky kolem Velkého rybníka, plného rekreantů nahrazují za zříceninou mlýna Cimburka (pod stejnojmenným hradištěm) fascinující partie lesa plné dalších zřícenin či naopak krásně opravených budov starých mlýnů, dlouho jdete mezi korytem řeky a tělesem starého náhonu, anebo míjíte bývalé historické štoly, anebo třeba bizarní mostek V Hutích.

 Honza měl tak tak kliku, že taky není ze dřeva,
 aneb bizarní mostek V Hutích.

Dříve, než se toho všeho dokážete řádně nabažit, stojíte z ničeho nic na dalším, sice trochu zabetonovaném, ale stále stojícím kamenném silničním mostě z první poloviny 19. století a divíte se, že jste takřka přímo pod chrámem sv. Barbory. Pokud Vás moje slova nalákala podobně jako mne ta Sekalova, neváhejte a spěchejte tam, než to tam současný majitel Spáleného mlýna všechno zastaví kameny (ne, dělám si srandu, majitel naopak, ač mi je jeho počínání trochu záhadou, jednal údajně velmi vstřícně a zdejší turistickou trasu jeho stavba neohrozí). ;)

 Pohlednicový pozdrav z Kutné Hory (s nezbytnými
 kolejemi).

Do Sedlce to mám ale ještě nějaký ten kilometr, ale měnící se město kolem mne a stále dobrý ač teplající Kácov pomůžou a ve tři čtvrtě na čtyři, pár minut před plánovaným povídáním, stojím před dveřmi Sedleckého pivovaru. Akce je v plném proudu. Na programu jsou nejen prohlídky postupně opravovaných prostor pivovaru (jehož obnova je oproti loňsku zase o něco dál), ale je i možnost zakoupit nejrůznější lokální výrobky včetně piva z Ujkovic (ano, Slepý Krtek Marek Havlas je právě jedním z těch, kdo obnovovanému pivovaru v současnosti nejvíc pomáhají), anebo shlédnout něco uměleckého a odborného programu. V rámci něj mám po čtvrté hodině popovídat o obnovovaných pivovarech.

 Už v Sedleckém pivovaře. Program, včetně ukázky
 domácího vaření piva, je v plném proudu.

Před tím ale stihnu jednoho rychlého Krtka, okoštuji z Matinových domovařičských zásob (které mj. přibydou i po dnešní akci, neboť na nádvoří pivovaru probíhá i ukázka domácího vaření piva) a řádně naladěn mířím do prostoru bývalé varny, která dnes slouží jako společenský sál. Následující hodinku nasázím do poměrně početného obecenstva kanonádu informací o obnově a využívání historických pivovarů, respektive o jejich staronovém využití a zakončuji ho přejícným pozitivním pohledem do budoucnosti pivovaru Sedleckého. Po povídání následuje ještě několik dotazů, rychlé pivko a zatím rozloučení. Je to tak, musím dnes ještě jednou nechat za zády uličky dalšího města a spěchám rychle , mimo jiné i kolem slavné Kostnice - pivovar Sedlec je opravdu turisticky skvěle položen - za jeho humna.

 Atmosféra starého Sedlce. Ta sériově vyráběná lampa
 z dob (snad) dávno minulých se sem vyloženě hodí!

Vrch Kaňk, na jehož úpatí se přímo historický Sedlec nachází, je známý zejména svou dlouhou havířskou historií, ale minimálně sto let je i vyhledávaným cílem turistů. Dlouhá léta zde působila výletní restaurace, na jejímž místě dnes stojí obnovený provoz pojmenovaný Havířská bouda. Není to sem ze Sedlce nijak daleko, ale v tom letním sluníčku byl výstup poměrně náročný. Zvláště, když člověk spěchá a času není mnoho. Ještěže mne na cestě osvěžuje Martinovo domovařičský Kellerbier (oproti Ale, které si nechávám pak do vlaku, mi sice úplně tolik nejede, ale horko a patřičná žízeň vykonaly své a padá do mne jak havíři do sloje). Návštěvu na Kaňku vřele doporučuji. Nejen, že se na vrcholku nachází od roku 2011 novostavba rozhledny a vedle ní zmiňovaná tradiční výletní bouda s netradičním pivem ze Zbraslavic, ale i pouhý výstup je odměněn nádhernými pohledy na celou Kutnou Horu a Sedlec i na krajinu Středolabské tabule, přecházející pozvolně do vrcholků Železných hor či Českomoravské vrchoviny. To vše navíc za doprovodu nádherné přírody. Tento časně letní výlet se opravdu vydařil!

 Pohled na Sedlec a jeho okolí z cesty na Kaňk.

Na vrcholek doslova dobíhám zpocený od hlavy až k patě a bez zbytečného rozmýšlení se parkuji na zahrádce u Havířské boudy. Zvěsti nelhaly - kompletní Zbraslavice v PETce i na čepu. Volím světlou 12° - pokud pivovar takovou vaří, stále jí považuji za stavební kámen nabídky a lakmusový papírek jeho kvality. Hubert mi ale vůbec nejede. Takřka nehořký, silně sladový, jakoby neprokvašený a mám trochu dojem, že je i nějak blbě odrmutovaný (což považuji za nejpravděpodobnější, protože údaje na webových stránkách pivovaru o nějakém zbytečně vysokém zbytkovém extraktu nehovoří). V tom horkém odpoledni jsem do sebe půllitr nasoukal stěží. Popravdě tady musím ale uvést, že zpětně mi to pivo, když jsem o něm přemýšlel, trochu charakterem připomínalo některé bavorské Kellerbiery - ale zda to byl záměr pivovaru skutečně netuším.

 Zbraslavický světlý 12° ležák Hubert mi nejel.

Času nebylo jak jsem psal nazbyt, tak jsem rychle zaplatil, batoh naplnil kompletním PET portfoliem na večer - a také na srovnání, zda byla 12° technologickým omylem, anebo standardem pivovaru - a utíkal zpátky dolů do údolí. Stihl jsem ještě jednoho rychlého Krtka v provizorní kavárně, která v pivovaře postupně vzniká, poklábosil jak s Honzou, kterému jsem popřál hodně štěstí, tak s Martinem, kterému jsem uzmul ještě jeden zmiňovaný domácí Ale do vlaku a zase utíkal, tentokrát kolem největší barokně gotické továrny na dobrovolnou likvidaci lidského zdraví v ČR, na nedalekou vlakovou zastávku.

 Ještě na skok zpátky v Sedleckém pivovaře. V předsálí varny funguje improvizovaná
 kavárna, brzy snad již trvalejšího charakteru. Martin mi točí pivo před cestou na vlak.

Opouštěl jsem Sedlec u Kutné Hory v podvečerním letním smrákání, koukal z okénka vlaku, popíjel domácí pivo a chytal všechny ty vůně a zážitky dnešního dne i celého víkendu. Takové já mám rád. Nabité událostmi, výlety a pivem ve všech podobách. Navíc jsem se těšil, jak večer ochutnám Malešovský světlý 12° ležák (chutnal - jsem zvědavý, jaké bude skutečně pivo z Malešova) a zbytek nabídky ze Zbraslavic (nechutnal - světlá 10° Markold úplně stejný chuťový profil jako 12°, tmavá 12° Permoník vyšla z tohoto klání nejlépe, ale je pravda, že jí také provázela výrazná sladkost - u tmavého piva ale celkem pochopitelná) ve společnosti na břehu rybníka Vidlák.

 Poetiku cestování vlakem za (nejen) pivním poznáním nic nenahradí.

Jak mne loňská návštěva v Poděbradech a Kutné Hoře neinspirovala k napsání příspěvku, bylo to letošní repete tak plnohodnotné, že délka příspěvku by si asi zasloužila rozdělit na dva kratší. Mně se ho ale dělit nechce, protože v současných vzpomínkách ho mám pořád zafixovaný jako jeden dlouhý povedený víkend, a tak bych Vám ho i rád představil. Můj obdiv patří všem, kdo dočetli až sem a věřím, že vás alespoň obsah výše psaných řádků inspiroval k nějakému výletu. A já mám na závěr několik přání.

 Zpátky z vydařeného výletu - večerní relaxace u rybníka Vidlák. 

Věřím, že Malešovský pivovar v nových prostorách bude už opravdu jen a jen přátelský a že jeho pivo bude minimálně tak dobré a pitelné, jako ten současný světlý ležák. Věřím, že Zbraslavické pivo budu mít někdy brzy opět možnost ochutnat, nejlépe přímo na místě (i když pivovar nemá vlastní pivnici, jeho pivo je nyní na čepu takřka v celých Zbraslavících, a tak to má být) a věřím, že mi zachutná více než při prvním doteku (mám to tak vždy, že žádný pivovar napoprvé nikdy nezatratím). Zároveň věřím, že budu moci brzy ochutnat i nové pivo ze Sedleckého pivovaru, který pomalu, ale jistě, vstává z popela. No a závěrem věřím, že i za rok proběhne v Poděbradech Letní škola a že mne opět pozvou, abych udělal nějaké povídání. Rád se do těchto končin zase vrátím, rád se podívám, jak to šlape v místní pivotéce a rád zase strávím nějaký víkend u chatky na břehu rybníka Vidlák, který v mém podání určitě zase vyplní jen samé pivo a výletování. Kéž by takový byl každý víkend!