VYDAŘENÝ NÁVRAT DO PODĚBRAD A KUTNÉ HORY

První celý červencový víkend patřil letos už podruhé dvěma pivním událostem. Psát o nich jsem chtěl na blog už loni, ale nějak mi tehdy chyběl patřičný impuls, možná jsem nenašel nic, co by obě události spojovalo. Letos se to už ale povedlo a hlavním důvodem možná byla ta souhra náhod, která obě akce letos přivedla k sobě do jednoho víkendu. Jedna z nich byla plánovaná dlouho dopředu, zatímco ta druhá byla letos domluvena takřka ad hoc a na poslední chvíli. O to více jsem se těšil, protože v Poděbradech i v Sedlci u Kutné Hory se mi už loni moc líbilo.

Začátkem července probíhá na poděbradském zámku Letní škola slovanských studií, pořádaná zdejším Ústavem jazykové a odborné přípravy při Universitě Karlově v Praze. Letní školy se účastní několik desítek studentů z celého světa, kteří se v rámci ní chtějí zlepšit ve své češtině a jedním z prostředků jsou i kulturně-osvětové akce. A jednou z takových je i tzv. Český večer, během kterého jsou studenti seznámeni s naší kulturou a zvyky. Asi budete souhlasit, že pivo a pivovarnictví na takové akci nemůže chybět. A tady se už dá vystopovat linka k tomu, proč tu o tom píšu.

 Podvečerní nálada v Poděbradech. Na zámku se koná LŠSS, v rámci níž přednášky
 nejen o českém pivu proběhly.

Zástupci LŠSS jsem byl již loni osloven, zda bych studentům nepověděl něco o historii a současnosti piva v Českých zemích a nespojil to s nějakým povídáním o pivních stylech, místu českého ležáku mezi nimi, spojených samozřejmě s patřičnou degustací. Akce se loni moc povedla, u studentů měla ohlas, a tak bylo jasné, že letos to nebude jinak. To by byla ta plánovaná část víkendu, respektive páteční program. I když...

 Tak přesvědčivé, že by člověk skoro uvěřil, že je to pravda. ;)

... tady se možná sluší doplnit, že Poděbrady jsou zajímavé i z pivního hlediska. Sice jen trochu, ale přiznám se upřímně, že jen zprávou o vystoupení na akci LŠSS bych příspěvek nezaplňoval. Loni jsem večer po degustaci trávil popíjením Poděbradského Zdroje v historických prostorách zrušeného poděbradského pivovaru ve stráni pod Husovou ulicí směrem k řece Labi. Popravdě, nalákaly mne sem tehdy hlavně ty prostory, protože informací o tom, že pivo je vařené v Kácově jsem byl samozřejmě vybaven. Nezbývá než doufat, že Poděbradský Zdroj jednou bude zase autentický v tomto místě, nějaké šuškandy o obnově zdejšího provozu se opakují celkem často (aniž bych tedy tušil, zda je na nich alespoň zbla pravdy).

 Hvozd někdejší sladovny jasně napomíná, jaký provoz
 se tady kdysi nacházel. ;)

Na dobré pivo se dá v Poděbradech zajít ale i jinam. Při jedné cestě, která nás do lázeňského města zavedla loni v říjnu, jsme navštívili zdejší pivotéku, trochu pitoreskně ukrytou v jednom z dvorů někdejší staré zástavby při okraji historického centra města. Na čepu byla tehdy, pokud se dobře pamatuji, asi pětice piv, něco málo bylo v ledničce či v poličkách, ale nějak uchvácen jsem nebyl. Prostředí bylo zvláštně nepřívětivé, nedodělané, poloprázdné a tak zvláštně unavené. Včetně obsluhy.

 Trochu vyprázdněná pivotéka loni na podzim, nyní
 to tady už vypadá jinak.

I proto, ale nejen proto, mne letos moc potěšilo, když jsem na místě (na jednom rychlém pivu před degustací, ale potom i při večerním posezení) zjistil, že prostor má nejen nového majitele, ale i nové jméno, prošel celkovou rekonstrukcí a i si trochu ujasnil co a proč chce návštěvníkům nabízet. V současnosti tak můžete v Poděbradech zajít šest točených piv (sestava měnící se průřez toho nejlepšího z tuzemských mini, já tu ochutnal např. výborný letní ejl od Krušnohora) do příjemné nekuřácké pivnice U Čiháků. Jako bonus pak posezení ve dvoře, malá předzahrádka utopená v zeleni a vlastně taky ve dvoře, anebo lednice s lahvovými pivy z českých minipivovarů. Současný majitel (který při té mé opakované návštěvě odhalil mou identitu a moc příjemně jsme si poklábosili) je navíc velký sympaťák, tak mu moc fandím, aby podnik podobného raženi na malém městě jako jsou Poděbrady udržel (a samozřejmě zdravím ;) ).

 Nebýt veliké cedule na zdi domu, člověk by místo skoro přehlédl. Směrovka patří ještě
 k bývalé pivotéce, snad se zde brzy objeví aktuální poutač Pivnice U Čiháků.

Nadcházející víkend měl původně patřit relaxaci u vody v jedné vesničce na Kutnohorsku, kam nás pozvala Veru, se kterou jsme se poznali loni právě jako jednou z učitelek na LŠSS a hned jsme si padli do oka. Respektive, samozřejmě jsem měl vymyšlené nějaké zlobení v podobě návštěvy nedalekých Zbraslavic, kde od podzimu 2015 působí také pivovárek. Vymýšlení výletu, přemýšlení o tom, jak ostatní ukecám, abychom na něj vůbec vyrazili a další důležité věci spojené s cestami po pivovarech (jako je třeba sjíždění jízdních řadů zdejší lokálky) doslova násilně přerušila jedna nabídka či spíše prosba pivního kumpána Martina. A to už je ta neplánovaná část víkendu, která ale nakonec způsobila, že teprve tak pro mne dostal z pivního hlediska opravdu smysl.

Martin (možná ho někdo znáte jako scénáristu trochu kontroverzního filmu Česká pivní válka, anebo jako domovařiče hipsterských ejlů z pražské Letné) se mimo jiné angažuje i v projektu obnovy a hledání nového využití starého pivovaru v Kutné Hoře - Sedlci. Pivovar zakoupil před lety pražský restaurátor Jan Chejn s jediným cílem - zachránit tento chátrající, ale nejen stavební historií nesmírně zajímavý areál (pivovar vznikl sice až v 19. století v prostoru hospodářských staveb ve Schwarzenberském držení, ale ve svých zdech uchoval pozůstatky některých objektů někdejšího cisterciáckého kláštera, později prodělal průmyslovou přestavbu, z jejíž doby pochází jeho současná podoba - pokud tedy pomineme likvidaci sladovny - vznikla mj. přestavbou starší sýpky - v 80. letech 20. století při výstavbě silničního průtahu). 

 Sedlecký pivovar se sladovnou na historickém snímku...

Tím pádem se jedná určitě více než záslužný čin! Jenže. Jan Chejn si nevěděl úplně rady, co a jak a kam dál, a tak mne loni zjara Martin požádal o pomocnou ruku. Setkání nakonec proběhlo přímo v prostorách pěkného ožívajícího pivovaru v rámci dne otevřených dveří, které se zde každoročně konají (nejen) začátkem července. Přestože jsme se společně sešli všichni ještě několikrát, nakonec jsme žádnou spolupráci nenavázali. Ne, abych nebyl špatně pochopený, nerozešli jsme se nijak ve zlém, spíš jsem Honzu a Martina odkázal v jejich ušlechtilé snaze na jiné osoby, o kterých jsem si myslel, že by jim mohli být přínosnější (a dle toho, jak se věc vyvíjí, tak zřejmě úspěšně). Tak proč jsem se ale letos do Kutné Hory vrátil?

 ... a jeho současná podoba s ubouranou sladovnou (původně vlevo).

Doslova pět minut před dvanáctou, respektive týden před akcí, mi Martin volal, zda bych se nechtěl do pivovaru podívat i letos, že by měli velký zájem, pokud bych v rámci letošního dne otevřených dveří vystoupil s nějakou přednáškou/povídáním/diskusním příspěvkem. Téma bylo volné okolo piva a nechávali to na mne. Přiznám se, že se mi do toho moc nechtělo. Necítím se být Václavem Cílkem ani Zábavným Arturem, abych dokázal mluvit o čemkoliv, aniž bych o tom pořádně něco věděl, a tak se jako spásná ukázala být myšlenka udělat v dalším obnovovaném pivovaru (ano, cílem Honzy Chejna je opravdu tady začít zase vařit pivo) přednášku o staronových pivovarech.

 Bude se tady ještě někdy vařit pivo? Pohled na někdejší areál chladících štoků, který
 prochází postupnou citlivou obnovou (snímek je z léta 2015, k dnešku to už zase o
 něco postoupilo).

To už mi sedělo víc. Někdo pak ale ještě musel přemluvit mne samotného. Jak bylo řečeno, akce v Kutné Hoře se mi do programu zas tolik nehodila. Na druhou stranu bych se asi neubránil výčitkám, pokud bych nekývl kumpánovi v nouzi, když se navíc zrovna nacházím doslova za kopcem. A tak jsem se podíval na mapu, zjistil, že mezi naším působištěm je Malešov, ale také údolí Vrchlice a že se to Kutnohorské intermezzo dá spojit s moc vydařeným výletem a už už jsem říkal "ano". Definitivní rozhodnutí padlo, když jsem si někde náhodně přečetl, že na Havířské boudě nedaleko Sedleckého pivovaru nabízejí kompletní nabídku právě ze Zbraslavic jak točenou, tak lahvovou. Bylo rozhodnuto!

 V nádherném údolí Vrchlice - toho odpoledne
 s podivně mýdlovou vodou.

V sobotu kolem poledne se tak nechávám odvézt kámoškou Vérou do nedalekého Malešova, odkud už chci do Kutné Hory pokračovat pěšky. Jasně, že jsem původně chtěl jet vlakem, ale na zdejší lokálce jedou během dne všehovšudy tři a jeden z nich mi pro naše ranní trochu pomalejší vstávání zkrátka ujel. Důvod zastávky v Malešově je nasnadě. Již několik let zde působí parta kolem připravovaného pivovaru, který by měl vzniknout, respektive aktuálně vzniká, v sousedství zdejší tvrze (stavebně se vyvíjející zřejmě od 14. století, s dochovanými prvky z období vrcholné gotiky).

 Malešovská tvrz a pečlivá oprava jejího exteriéru.

Přiznám se, že Přátelský pivovar Malešov, jak se jmenují, na mne dříve nijak moc přátelsky nepůsobil. Pivní společnost má asi ještě v živé paměti jejich nepříliš průhledný vstup na trh s pivy, která byla původně pouze přelepený Břevnov, pak zase ne a potom zase ano. Ono bůh ví, jak to přesně bylo, ale vzhledem k tomu, že nejen v pivovarnictví preferuji upřímnost a rovné jednání, byl jsem z toho takový tumpachový. A pokud se dobře pamatuji, bylo těch nejasností nějak víc (jednu jsem i zažil téměř na vlastní kůži). Na druhou stranu, v poslední době se věci zřejmě srovnaly, kluci z přátelského týmu si asi sáhli na nos a uvědomili, že věci se dají dělat i jinak a nezbývá než doufat, že mapu českých pivovarů již brzy doplní nový mini. Navíc takový, jehož vznik je spojený s rekonstrukcí historického objektu tvrze.

 Žánrový snímek z rekonstrukčních prací. Tady se bude pivo pít samo!

Malešov jako takový je maloměstem do dáli přes pole vanoucí městečko, kde se v dobrém slova smyslu zastavil čas. Taková ta atmosféra "Bylo nás pět", řekl bych. Zejména v tom sobotním odpoledni na zdejším upraveném náměstí panoval klid až nepřirozený. Trochu ruchu se neslo právě jen od zmiňované tvrze, kde parta dělníků poctivě pokračovala v citlivé obnově prostoru - bude to tady hezké, až bude tvrz, která je ze tří stran obklopená vodou někdejších rybníků (a dnes i vodní nádrže Vrchlice), přístupná a na čepu místní pivo. Věřím, že žízeň sem zajdou hasit i hasiči z místní fire station.

 Místní hasiči to k požáru věčné žízně nebudou mít daleko. ;)

Žízeň je tady zatím možné hasit jenom v První přátelské, která není ničím jiným, než klasickou temnou zaplivanou vesnickou čtyřkou. Malešov tu a tam v PETkách a vždy i na čepu. Véra brala zpátky na chatu nějaké PETky ležáku (v tu dobu jako jediný stočený), a když mi slíbila, že mi jednu na večer schová, nechal jsem si raději načepovat na cestu něco Kácovské desítky. Je paradoxně pravda, že ta je v tomto kraji (zatím) víc doma, než malešovské - lounské.

 První přátelská je klasická venkovská hospoda. Má to styl.

Po přátelském kácovském nákupu nechávám Véru i Malešov za zády a pomalu stoupám do kopců mezi pole nad malešovskými humny. Jsou chvíle, pro které stojí za to žít a já vím, že tato je právě jedna z nich. Střechy a věžičky na české vnitrozemí trochu zapomenutého městečka pomalu zmizely za hranou obzoru mírného návrší, ze kterého se záhy otevírá fantaskní pohled směrem na věže mnohem známějších kostelů v mnohem známějším městě. Kutná Hora se zdá být mnohem blíže než ve skutečnosti je, ale já se na ty následující kilometry těším. Vlastně celkem náhodou jsem v týdnu před tím přečetl komentář uživatele Sekal o tomto kraji na serveru pivni.info, čímž mu dodatečně moc děkuji za inspiraci na výlet. Náhorní planina mezi zlatavými lány obilí, kde se na kamenné cestě tetelí prudké červencové slunce (začátek července byl skutečně ještě létem v pravém slova smyslu) a kde jedinou ochrannou před jeho paprsky je chladivý mok od řeky Sázavy se záhy láme s příchodem do údolí řeky Vrchlice.

 Věže a střechy Malešova pomalu mizí za obzorem Písečného vrchu.

Její prudkými skalami uzavřené údolí je radostí nejen pro milovníky přírodních krás, ale i pro fanoušky historie, industriálních památek, anebo - a to především - molinology. Trochu nezajímavé první krůčky kolem Velkého rybníka, plného rekreantů nahrazují za zříceninou mlýna Cimburka (pod stejnojmenným hradištěm) fascinující partie lesa plné dalších zřícenin či naopak krásně opravených budov starých mlýnů, dlouho jdete mezi korytem řeky a tělesem starého náhonu, anebo míjíte bývalé historické štoly, anebo třeba bizarní mostek V Hutích.

 Honza měl tak tak kliku, že taky není ze dřeva,
 aneb bizarní mostek V Hutích.

Dříve, než se toho všeho dokážete řádně nabažit, stojíte z ničeho nic na dalším, sice trochu zabetonovaném, ale stále stojícím kamenném silničním mostě z první poloviny 19. století a divíte se, že jste takřka přímo pod chrámem sv. Barbory. Pokud Vás moje slova nalákala podobně jako mne ta Sekalova, neváhejte a spěchejte tam, než to tam současný majitel Spáleného mlýna všechno zastaví kameny (ne, dělám si srandu, majitel naopak, ač mi je jeho počínání trochu záhadou, jednal údajně velmi vstřícně a zdejší turistickou trasu jeho stavba neohrozí). ;)

 Pohlednicový pozdrav z Kutné Hory (s nezbytnými
 kolejemi).

Do Sedlce to mám ale ještě nějaký ten kilometr, ale měnící se město kolem mne a stále dobrý ač teplající Kácov pomůžou a ve tři čtvrtě na čtyři, pár minut před plánovaným povídáním, stojím před dveřmi Sedleckého pivovaru. Akce je v plném proudu. Na programu jsou nejen prohlídky postupně opravovaných prostor pivovaru (jehož obnova je oproti loňsku zase o něco dál), ale je i možnost zakoupit nejrůznější lokální výrobky včetně piva z Ujkovic (ano, Slepý Krtek Marek Havlas je právě jedním z těch, kdo obnovovanému pivovaru v současnosti nejvíc pomáhají), anebo shlédnout něco uměleckého a odborného programu. V rámci něj mám po čtvrté hodině popovídat o obnovovaných pivovarech.

 Už v Sedleckém pivovaře. Program, včetně ukázky
 domácího vaření piva, je v plném proudu.

Před tím ale stihnu jednoho rychlého Krtka, okoštuji z Matinových domovařičských zásob (které mj. přibydou i po dnešní akci, neboť na nádvoří pivovaru probíhá i ukázka domácího vaření piva) a řádně naladěn mířím do prostoru bývalé varny, která dnes slouží jako společenský sál. Následující hodinku nasázím do poměrně početného obecenstva kanonádu informací o obnově a využívání historických pivovarů, respektive o jejich staronovém využití a zakončuji ho přejícným pozitivním pohledem do budoucnosti pivovaru Sedleckého. Po povídání následuje ještě několik dotazů, rychlé pivko a zatím rozloučení. Je to tak, musím dnes ještě jednou nechat za zády uličky dalšího města a spěchám rychle , mimo jiné i kolem slavné Kostnice - pivovar Sedlec je opravdu turisticky skvěle položen - za jeho humna.

 Atmosféra starého Sedlce. Ta sériově vyráběná lampa
 z dob (snad) dávno minulých se sem vyloženě hodí!

Vrch Kaňk, na jehož úpatí se přímo historický Sedlec nachází, je známý zejména svou dlouhou havířskou historií, ale minimálně sto let je i vyhledávaným cílem turistů. Dlouhá léta zde působila výletní restaurace, na jejímž místě dnes stojí obnovený provoz pojmenovaný Havířská bouda. Není to sem ze Sedlce nijak daleko, ale v tom letním sluníčku byl výstup poměrně náročný. Zvláště, když člověk spěchá a času není mnoho. Ještěže mne na cestě osvěžuje Martinovo domovařičský Kellerbier (oproti Ale, které si nechávám pak do vlaku, mi sice úplně tolik nejede, ale horko a patřičná žízeň vykonaly své a padá do mne jak havíři do sloje). Návštěvu na Kaňku vřele doporučuji. Nejen, že se na vrcholku nachází od roku 2011 novostavba rozhledny a vedle ní zmiňovaná tradiční výletní bouda s netradičním pivem ze Zbraslavic, ale i pouhý výstup je odměněn nádhernými pohledy na celou Kutnou Horu a Sedlec i na krajinu Středolabské tabule, přecházející pozvolně do vrcholků Železných hor či Českomoravské vrchoviny. To vše navíc za doprovodu nádherné přírody. Tento časně letní výlet se opravdu vydařil!

 Pohled na Sedlec a jeho okolí z cesty na Kaňk.

Na vrcholek doslova dobíhám zpocený od hlavy až k patě a bez zbytečného rozmýšlení se parkuji na zahrádce u Havířské boudy. Zvěsti nelhaly - kompletní Zbraslavice v PETce i na čepu. Volím světlou 12° - pokud pivovar takovou vaří, stále jí považuji za stavební kámen nabídky a lakmusový papírek jeho kvality. Hubert mi ale vůbec nejede. Takřka nehořký, silně sladový, jakoby neprokvašený a mám trochu dojem, že je i nějak blbě odrmutovaný (což považuji za nejpravděpodobnější, protože údaje na webových stránkách pivovaru o nějakém zbytečně vysokém zbytkovém extraktu nehovoří). V tom horkém odpoledni jsem do sebe půllitr nasoukal stěží. Popravdě tady musím ale uvést, že zpětně mi to pivo, když jsem o něm přemýšlel, trochu charakterem připomínalo některé bavorské Kellerbiery - ale zda to byl záměr pivovaru skutečně netuším.

 Zbraslavický světlý 12° ležák Hubert mi nejel.

Času nebylo jak jsem psal nazbyt, tak jsem rychle zaplatil, batoh naplnil kompletním PET portfoliem na večer - a také na srovnání, zda byla 12° technologickým omylem, anebo standardem pivovaru - a utíkal zpátky dolů do údolí. Stihl jsem ještě jednoho rychlého Krtka v provizorní kavárně, která v pivovaře postupně vzniká, poklábosil jak s Honzou, kterému jsem popřál hodně štěstí, tak s Martinem, kterému jsem uzmul ještě jeden zmiňovaný domácí Ale do vlaku a zase utíkal, tentokrát kolem největší barokně gotické továrny na dobrovolnou likvidaci lidského zdraví v ČR, na nedalekou vlakovou zastávku.

 Ještě na skok zpátky v Sedleckém pivovaře. V předsálí varny funguje improvizovaná
 kavárna, brzy snad již trvalejšího charakteru. Martin mi točí pivo před cestou na vlak.

Opouštěl jsem Sedlec u Kutné Hory v podvečerním letním smrákání, koukal z okénka vlaku, popíjel domácí pivo a chytal všechny ty vůně a zážitky dnešního dne i celého víkendu. Takové já mám rád. Nabité událostmi, výlety a pivem ve všech podobách. Navíc jsem se těšil, jak večer ochutnám Malešovský světlý 12° ležák (chutnal - jsem zvědavý, jaké bude skutečně pivo z Malešova) a zbytek nabídky ze Zbraslavic (nechutnal - světlá 10° Markold úplně stejný chuťový profil jako 12°, tmavá 12° Permoník vyšla z tohoto klání nejlépe, ale je pravda, že jí také provázela výrazná sladkost - u tmavého piva ale celkem pochopitelná) ve společnosti na břehu rybníka Vidlák.

 Poetiku cestování vlakem za (nejen) pivním poznáním nic nenahradí.

Jak mne loňská návštěva v Poděbradech a Kutné Hoře neinspirovala k napsání příspěvku, bylo to letošní repete tak plnohodnotné, že délka příspěvku by si asi zasloužila rozdělit na dva kratší. Mně se ho ale dělit nechce, protože v současných vzpomínkách ho mám pořád zafixovaný jako jeden dlouhý povedený víkend, a tak bych Vám ho i rád představil. Můj obdiv patří všem, kdo dočetli až sem a věřím, že vás alespoň obsah výše psaných řádků inspiroval k nějakému výletu. A já mám na závěr několik přání.

 Zpátky z vydařeného výletu - večerní relaxace u rybníka Vidlák. 

Věřím, že Malešovský pivovar v nových prostorách bude už opravdu jen a jen přátelský a že jeho pivo bude minimálně tak dobré a pitelné, jako ten současný světlý ležák. Věřím, že Zbraslavické pivo budu mít někdy brzy opět možnost ochutnat, nejlépe přímo na místě (i když pivovar nemá vlastní pivnici, jeho pivo je nyní na čepu takřka v celých Zbraslavících, a tak to má být) a věřím, že mi zachutná více než při prvním doteku (mám to tak vždy, že žádný pivovar napoprvé nikdy nezatratím). Zároveň věřím, že budu moci brzy ochutnat i nové pivo ze Sedleckého pivovaru, který pomalu, ale jistě, vstává z popela. No a závěrem věřím, že i za rok proběhne v Poděbradech Letní škola a že mne opět pozvou, abych udělal nějaké povídání. Rád se do těchto končin zase vrátím, rád se podívám, jak to šlape v místní pivotéce a rád zase strávím nějaký víkend u chatky na břehu rybníka Vidlák, který v mém podání určitě zase vyplní jen samé pivo a výletování. Kéž by takový byl každý víkend!