ZUBR PŘIPLOUVÁ OD JIHU

Když se dnes řekne "Přerov" málokdo si již vybaví pouze místní stálici Zubra. Od roku 2009 působí ve městě i minipivovar Parník. Jak to poslední dobou nestíhám sledovat, byl jsem příjemně překvapen, že loni byl nikoliv daleko od něj otevřen na jižním předměstí ještě další minipivovar, pojmenovaný dle lokace (v rámci města) Jižan. Polovina června u nás od loňska už patří (a věřím, že i nadále bude patřit) i pivem motivovanému pobytu ve Zlíně, respektive na nedalekém zámku Klečůvka. Zatímco loni jsem koncept příspěvku o této návštěvě a o tom, co jsme prožili při pivních toulkách v okolí, trestuhodně nedotáhl do konce, letos jsem důslednější. V pátek 9. června v předvečer akce "A" a také za naprosto nesnesitelného vedra, jsme vyrazili vlakem do nedalekého Přerova na pivní průzkum.

 Přerov.

V Přerově na pivu jsem už kdysi byl. Bylo to tenkrát cestou domů z legendárního chmelovárku, kdy jsme čas na přestup využili prozkoumáním právě v Parníku, který je na dohled od nádraží. Pamatuji, že to tenkrát byla veliká sranda, kdy se koktalo, rozlévalo se pivo a někteří specialisté dokázali i spadnout pod vlak. No, nechte si to někdy u piva vyprávět. Tentokrát to bylo mnohem více v klidu, ale o to více poctivé. Na přerovský průzkum jsme si vyhradili celé odpoledne.

 Nádraží je v Přerově jednou z nejhezčích věcí k vidění

Dnešní Zubr je potomkem jednoho ze skupiny tradičních českých průmyslových pivovarů, které zrodila stejnojmenná revoluce v době pomalu končícího boomu zakladatelské horečky na přelomu 60. a 70. let 19. století. U jeho zrodu stáli akcionáři a později přežil i prožil všechny doby, války i režimy, aby se nakonec víceméně hned po roce 1989 stal součástí koncernu PMS (resp. dříve MSP), ve kterém prosperuje dodnes.

 Založeno 1872.

Před lety, kdy ještě regionální průmyslové pivovary byly tím, čím jsou dnes minipivovárky (tzn. těžce lokální záležitostí, na kterou narazit jinde byl docela problém) jsem Zubr skutečně považoval za orientální pivovar s unikátním produktem. Pokud se nepletu, poprvé jsem ho točený ochutnal až v roce 2005, ale nikoliv na Hané, ale překvapivě v pivnici U Fracarů v břeclavské Poštorné. Tenkrát mi vůbec nechutnal. Přesládlé divné pivo, tak jsem si ho zapamatoval a později opakovaně tak osvěžil. Pak už jsem ho nevyhledával.

 Vrátnice do pivovaru s pohledem na sladovnu. Zeď vlevo již patří k zahradní restauraci.

Doby se změnily, přístup k pivu u nás a obchodní strategie také a Zubr je dnes zcela běžně k dostání např. v obchodní síti Albert. Tchán ho občas lahvový kupuje a tak ho občas i piju. Nijak mne neuráží, ale že bych si z něj musel sednout na zadek se říci nedá. Byl jsem proto zvědavý, jaký bude točený a navíc pod komínem.

 Pokračování předchozího snímku - zahradní restaurace a Pivovarská (vlevo).

Budovy přerovského pivovaru stojí na velmi strategické poloze mezi krásným nádražím a centrem města. Tradiční silueta pivovaru se sladovnou (hvozdový komín je vidět opravdu zdaleka) je dominantou své čtvrti a zabírá, spolu s dalšími výrobními provozy obrovský blok, který dodnes působí trochu komunikační bariéru. Pokud jí ale obejdete z levé strany, Škodovou ulicí, narazíte po pár desítkách metrů nejdříve na zahrádku a následně i na objekt pivovarské restaurace. Mimochodem moc pěkné restaurace.

 Stylový výčep v pivovarské restauraci.

Její interiér ve dvou výškových úrovních je pěkně komplexně opraven a jako takový dělá čest svému jménu. Částečně spojený i částečně nespojený je se zahrádkou v sousedství. Ta sice pod statnými stromy může být příjemná, ale její podoba mi moc neseděla. řada stolů v kójích po jejím obvodu působí trochu násilně a direktivně a chybí jí kouzlo milých pivovarských zahrádek . Měl jsem trochu pocit spíš jak ve westernovém městečku, než v adekvátním prostředí zahrádky tradičního českého pivovaru.

 Moc pěkně upravené prostory lákaly k posezení...

Na zahrádce není nepochopitelně na čepu kompletní nabídka restaurace, a tak návštěvník musí, pokud chce ochutnat vše, dovnitř. Respektive díky ochotné obsluze nemusí, ale zeptat se musí, to jo. A já se ptal ač jsme nechtěli ochutnat vše, pouze něco. Venku totiž trestuhodně nebyl v nabídce světlý 12° ležák v nefiltrované podobě, který mám dojem jinde než tady k dostání není. Ten byl jasnou volbou a doplnili jsme ho světlo jedenáctkou Zubr Grand. Nakonec u mne zvítězil druhý zmíněný. Ač jsem měl žízeň jako velbloud, byl ten nefiltr takový plný a sladší - skoro jak ten Zubr, kterého jsem pamatoval. Grand byl naopak parádně svěží a v tom horku bodnul.

 ... ale léto je léto. Jen tu zahrádku trochu zútulnit.

Návštěva u Zubra tak překvapila a potěšila - není dnes pravidlem, že průmyslové pivovary disponují vlastní restaurací v areálu a tato byla skutečně starosvětská. Jen kdyby se nějaký architekt podíval i na tu zahrádku - to by byla teprv radost. Jestli zas někdy přes Přerov pojedu vlakem, rád sem na jedno zase zaskočím.

 Takto kalný nefiltr z průmyslového pivovaru jsem už
 dlouho neviděl. Filtrovaná 11° ale byla lepší.

Přesun ze Zubra až na daleké jižní předměstí (odkud to pak ale zase není už tak daleko na vlak) vedl přes přerovské historické centrum. Respektive, Přerov dnes představuje pouze torzo kdysi výstavného města. Nahodilá nekoncepční výstavba z období minulého režimu se na jeho intravilánu drsně podepsala. Přerov je tak dnes spíše směsí nahodile se prolínající historické a současné výstavby prolámané řadou prázdných ploch a nedodělaných výkřiků.

 Odvrácená strana Přerova - pohled z hradeb na sídliště pod starým městem.

Jako ostrov v tomto světle působí překvapivé intaktně dochované horní město, prapůvodní základ města s zámkem a domy s historickými podloubími. Navíc se jedná dnes paradoxně o trochu odsunutý prostor, který tak dýchá klidem a pohodou. Nutno ale dodat, že v posledních letech i Přerov roste do krásy, zejména v postupně rekonstruovaném předmostí pod starým městem.

 A naopak kouzelná atmosféra oázy Horního náměstí.

Po jeho prohlídce jsme se vydali za velkou neznámou, teprve rok otevřeným pivovarem Jižan. Dle webových stránek jsem očekával cokoliv. Pivovar vznikl až dodatečně v areálu hotelu a restaurace v postmoderním objektu postaveném mezi dvěma stylovými sídlišti při silničním průtahu městem. Všechny vstupní ingredience nezněly moc dobře, a tak jsme nakonec byli příjemně překvapeni. Pokud pominu zmíněný postmoderní výraz prostoru, který se promítal i do zpracování materiálů pivovaru, jednalo se o moc pěkné místo.

 Příchod k pivovaru Jižan...

Hlavní dějství kolem pivovaru se totiž v letních měsících točí na veliké členité zahrádce po vysokými stromy, od silnice odstíněné poctivým živým plotem s dětským koutkem a výdejním okénkem od výčepu. Takové mám nejraději. Sice by to možná stálo trochu opravit inventář a dodělat prostředí, ale jinak celkově veliký palec nahoru. Celá zahrádka je navíc s obsluhou, která byla navíc ochotná, rychlá a usměvavá. Co víc si přát?

 ... a překvapení v podobě parádní zahradní restaurace.

Když jsme obcházeli objekt pivovaru dle šipek nečekal jsem, že se z liduprázdného rozpáleného sídliště jako mávnutím kouzelného proutku přeneseme na přeplněnou pivní zahradu ve stínu stromů. A navíc s dobrým pivem. Pivovar Jižan má v nabídce nekonečnou nabídku spodně kvašených piv, včetně sezonních a speciálních. Navíc v cenových kategoriích v minipivovarském světě nevídaných (půllitr od 20 do 30 Kč dle typu).

 Tady vládne pohoda (v pozadí vlevo je výčepní okénko).

V tom horku skvěle bodla světlá 9° i světlá 10° i když ta první s povinnou mladinovou příchutí. Nejlepším pivem jsme rozhodně označili výbornou světlou 11°, které převálcovala naopak ne zcela přesvědčivý 12° ležák. Polotmavý ležák byl dobrý, ale v tom horku tolik nejel. Pouze z povinnosti jsem ochutnal pro mne trochu nesmyslně "Märzen" pojmenovaný a trochu nesmyslně sezónně uvařený medovo-mandlový ležák. Ulepkaný a špatně pitelný, dali jsme ho jen třetinku pro úplnost.

 S horkem roste žízeň...

Veškerá nabídka pivovaru je navíc k dispozici i v PET lahvích, které, pokud zrovna nejsou k mání přímo na hospodě, lze zakoupit i na recepci souvisejícího hotelu. PETkou té dobré 11° jsme na cestu domů a na večerní posezení nepohrdli. Minipivovar Jižan byl moc příjemným překvapením a pokud někdy v Přerově budete, nenechte se odradit jeho trochu nepřitažlivou polohou ani vnějším vzhledem a vstupte. Ale raději dokud je ještě teplo, vnitřní prostory kvalit zahrádky neoplývají. Ale pivo tady mají dobré.

 Varna pivovaru Jižan.

Cestou na nádraží jsme se chtěli zastavit ještě v Parníku posedět, ale v Jižanovi jsme se rozseděli natolik, že jsme stihli jen jedno malé, opravdu rychlé, pivo. Ani nám to nevadilo, pivovárek jsme, jak jsem psal již výše, znali z dřívějška. Vlastně nás nakonec o tom, že si tu jedno opravdu dáme přesvědčil až pivní lístek, na kterém bylo mj. pivo pojmenované "Sv. Mikuláš". ;)

 Takto se pivovar Parník otevírá parkovišti před hypermarketem.

Jednalo se o Belgický Ale, zřejmě Dubbel. Nebyl vůbec špatný, ale v tom horku tolik nejel. Mnohem více se hodila také ochutnaná pšenice, která měla veškeré akcenty klasického bavorského Weizenu. Víc se o Parníku asi nerozepíšu, ač by si to určitě zasloužil. Místo je to pěkné, pivo také není úplně marné (i když si pamatuji, že v minulosti jsem od něj pil i něco zcela nepitelného), ale naše 15 minutová návštěva zkrátka nedává podklad k tomu psát. A nakonec. Parník je již tradiční a na internetech o něm toho určitě najdete vícero napsáno.

 Rychlá piva v Parníku.

Pivní průzkum Přerova se tak nakonec skvěle vydařil. Je radostí, jak se mění a naplňuje tuzemská pivní scéna. Jak pivovarů přibývá a trh je stále rozmanitější a rozmanitější. Výletník pak má možnost ve městech jako je Přerov navštívit průmyslový pivovar a dva minipivovary - každý úplně jiný a příšte si třeba vybrat, kde se mu nejvíce líbilo. Anebo zase obejít všechny? Je pravdou, že tentokrát nám chutnalo úplně všude, a tak - pokud nějaké příště bude - zase navštívíme všechny. Tentorkát ale půjdeme obrácenou cestou a začneme tentokrát upozaděným Parníkem. ;)

VÍDEŇ: MODERNÍ "CRAFT" PIVOVARY A NOSTALGIE VE SCHWECHATU

V dosavadním vyprávění o současných vídeňských pivovarech jsme navštívili řadu podniků od těch tradičních více či méně konzervativních až po některé moderní "craft" pivovary. Všechny měly ale společnou jednu věc - disponovaly vlastní restaurací. V posledním díle vídeňského putování se tak podíváme naopak na takové, které vlastní restaurací nemají. Ano, řeč bude o vídeňské součásti výkřiků moderní doby pivovarské - o pivovarech létajících, anebo takových, které sice nelétají, ale vlastní restauraci nemají a svým portfoliem se svým létajícím bratrům v boji mohou směle rovnat.

Respektive, ono takových pivovárků je v dnešní Vídni již celá řada a já se zaměřím pouze na tři z nich (ty další si najděte někde na internetech, stejně jako řadu dalších minipivovarů, které restauraci mají, a my je zkrátka nenavštívili). Zaměřil jsem se na takové, které mne něčím zaujaly, které byly dobře dostupné, anebo takové, na které jsem slyšel pět jen samou chválu. V příspěvku se pak krátce, ono to s těmi moderními pivovary trochu souvisí, zmíním okrajově i o tom, jak a kde se dá zajímavé pivo ve Vídni nakoupit, anebo ochutnat. No a abych udržel obsahovou vyváženost příspěvku, v závěru se ještě podíváme na jedno vídeňské předměstí - Schwechat - proč, to snad ani nemusím zdůrazňovat. Zároveň to bude taková symbolická tečka za vídeňským povídáním, neboť ze Schwechatu jsme i my již upalovali plní dojmů domů.

 V okolí provařeného Schönbrunnu se nachází řada pivně zajímavých míst, včetně
 prodejny pivovaru Brew Age a pivotéky Beer Store Vienna.

První z navštívených pivovárků je právě tím, který má svou vlastní technologii, ale restaurací nedisponuje. Naopak, tísní se v přízemním kamrlíku jednoho z činžáků ve čtvrti Neulerchenfeld a já si nebyl do poslední chvíle ani jistý, zda skutečně existuje. Jeho webové stránky nebyly příliš informačně vypovídající, zvláštní byla i otevírací prodejní doba (pá 13.00-17.00 a so 10.00-13.00), ale proč nezkusit štěstí. Nabídka pivovaru Xaver Brauerei (Hasnerstrasse  16/6-6) vypadala lákavě.

 Jak málo stačí k pivovarnickému štěstí.

Pivovárek Xaver byl založen roku 2014 a jeho působiště je skutečně netradiční. Představte si takové ty malé krámky, které bývají v přízemí činžovních domů i v Praze. Vzpomínám třeba na starou Altamiru - výtvarné potřeby na Starém Městě Pražském. Určitě si dokážete představit, jak se v tak stísněných prostorách člověk cítil. Věřte tomu nebo ne, ale u Xavera mají na takřka takovém prostoru varnu pivovaru, jeho studené hospodářství a jako bonus krámek s lahvovým pivem. Cedule u dveří do pivovárku a ruch uvnitř mne to páteční odpoledne uklidnil - jsem tady správně a prodej očividně jel naplno.

 Varna pivovárku Xaver...

Na místě byl přítomen i svérázný majitel a sládek v jedné osobě (mám dojem, že říkal o tom, že pivovar provozují ještě s jedním kolegou), tak jsem s ním krátce pokecal o pivovaru a jeho pivech, ukázal mi i celý provoz, takže návštěva tady byla nakonec více než úspěšná a já odcházel s batohem plným lahví. Portfolio široké - od Pale Ale přes Saison až po California Common. Všechna piva jsem ochutnal až doma a musím říci, že nějak extra nadšen jsem nebyl. Piva chutí dost připomínala domovařičské pokusy, navíc všechna měla zvláštně zastřenou barvu i zákal. Z řady piv tak vítězně vyšel Stout, který byl chuťově čistý a navíc díky barvě nebyl očividný jeho nepěkný charakter.

 ... a jeho chladné hospodářství.

Pokud budete ve Vídni, zkuste se sem ale zajít podívat. Prostředí Xaver Brauerei dýchalo pivovarnickým nadšením a hlavně pivovárek je skvěle dostupný MHD (za rohem je zastávka metra i tramvají Thaliastrasse). Co stálo za nepříliš přesvědčivým charakterem piv netuším, možná u zdroje a zcela čerstvá chutnala a vypadala lépe (je faktem, že já je pil s dvouměsíčním odstupem těsně před koncem DMT) - budu rád, když někdo pošle zpětnou vazbu. ;)

 Xaverova nabídka k prodeji.

Za druhým pivovárkem, v tomto případě již víceméně létajícím, ale s pěknou vzorkovou prodejnou, jsem se musel přesunout do čtvrti Mariahilf jižně od stejnojmenné provařené obchodní třídy. Ve změti úzkých uliček nedaleko nádraží Westbahnhof je na dveřích v přízemí jednoho z činžáků nepřehlédnutelné logo Brew Age (Mittelgasse 4), jinak je tento obchůdek, pravda, zcela přehlédnutelný. S tímto pivovarem jsme měli čest už jednou dříve - byl spoluautorem piva Amber Ale v pivovárku Stiegl-Ambulanz, o kterém jsem psal v minulém díle. 

 Jeden by to až přehlédl...

Pivovar Brew Age představuje zcela odlišný koncept od Xavera, ale i od standardních létajících pivovarů. Nejenže nemá vlastní pivovar, ale zároveň spolupracuje pouze se zavedeným pivovarem Gusswerk (takže je vlastně takový pololétající). Jeho piva základními vlastnostmi odpovídají spíše pivům z větších pivovarů (je mi záhadou proč, vzhledem k délce trvanlivosti a skladování mimo lednice to šacuji na pasterizaci?). Nikoliv však svým charakterem. Piva pivovaru Brew Age (ochutnávaná postupně v posledních týdnech, zmiňované DMT mimochodem půl roku až rok od stáčení) představují to nejlepší, co jsem ve Vídni ochutnal - paušálně tvrzeno.

 ... ale jsme tu správně.

Portfolio pivovaru je široké, neotřelé a hlavně skutečně kvalitní. Na jedné straně se jedná o výborné Pale Ale všech možných stupňovitostí, na druhé straně o silné Barley Wine (včetně jeho extrasilné vymražované varianty), anebo zvláště výborný Flanders Red "Red Out", infikovaný Brettanomyces a Lactobacillus, který dozrával v sudech po červeném víně (od jehož koupě možná odradí jen vyšší cena, 10 euro za 0,33 l lahev).

 Nabídka z doby pivovarní.

Brew Age mi připomínal zajímavý koncept, u nás nepříliš viděný, stojící na rozhraní mezi několika pivními světy. Ve světle některých minipivovarnických pokusů mi jejich cesta nepřijde úplně nesmyslná. Na jedné straně spolupráce pouze s jedním pivovarem, díky které může být lépe kontrolována kvalita a charakter vařených piv, na straně druhé nejrůznější pivní styly (přitom ale stále konzervativně volené) s podstatným důrazem na kvalitu nabízeného produktu. Navíc pivovar vychází z domovařičských kořenů, jeho prodejna je strašně příjemné místo (maník se mnou dlouho hovořil na řadu nudných a ještě nudnějších témat) a prý časem chystají vlastni pivovárek. Uvidíme, každopádně společně s Brauwerkem pro mne rozhodně jasný tip co určitě nevynechat.

 Nabídka, včetně partnerského Gusswerku.

Poslední ze současných craft vídeňských pivovarů je jejich etalon. Pivovar, o kterém jsem se dozvěděl těsně před cestou do Vídně díky zmínce o jejich citrónovo-tymiánovém Gose na akci Pragu Beer Week Grand Finale. Už pivní styl mne mohl napovědět, že Next Level Brewing bude zajímavý pivovar, který nesmím minout. respektive minout nějaké místo, kde budou jeho produkty k dostání. Naštěstí jeho provozovatelé zároveň vlastní i pivotéku Beer Store Vienna (Wilhelmstrasse 23), kde je možné piva sehnat jak lahvová, tak někdy i něco točeného.

 Ne úplně přitažlivá výloha Beer Store Vienna...

Vypravil jsem se tak od Brew Age ještě dále ven z města do trochu ospalé a nehezké čtvrti při nádraží Meidling V přízemí podobně nehezkého činžáku (ve Vídni jsou zajímavé podniky pouze v přízemí činžáků) se pivotéka nachází. Výloha nic moc, ale jak jsem otevřel dveře, hned jsem se dostal do jiného světa. Uvnitř skupina nadšených beergeeků mám dojem, že tam dokonce akorát vařili nějaké pivo - pivotéka mmch slouží i jako prodejna domovařičského vybavení. Jinak po stěnách řady polic, v jedné komplet portfolio Next Level Brewing) a co mne nejvíce potěšilo - na čepu (myslím, že celkem čtyři pípy) jejich aktuální a těžce sezónní novinka Tropical Passion - Weizen s marakujou.

 ... a jeho mnohem přívětivější interiér.

Objednal jsem si třetinku a prohlížel lednice... a záhy se dostal přirozeně s osazenstvem zapovídal. Bouři nadšení vyvolalo, když zjistili, že jsem z ČR, neboť krátce před tím navázal NLB spolupráci s Plzeňským Ravenem (mám dojem, že jsem měl Ladu pozdravovat, asi jsem zapomněl, takže Láďo, kluci a holky z Vídně Tě pozdravují :D). Točený Tropical Passion byl výborný, a tak jsem se moc těšil na domácí ochutnávku jejich více či méně divokých záležitostí.

 Domovarnická nabídka.

Upřímně se přiznám, že produkty NLB mne zas tak úplně nerozsekaly - asi jsem od nich čekal víc - stylizace i koncepce pivovaru taková očekávání vyvolávala. Na druhou stranu se ale nejednalo o žádné průšvihy a např. ve srovnání s českou produkcí stále nadprůměrná piva. Protože jsem konzerva konzervativní, tak mne víc bavily variace na tradiční pivní styly (Pale Ale, IPA), než experimenty typu Ibiškové pivo, IPA s výluhem Earl Grey apod. A jak mi chutnal tymiánový Gose, který mne k pivovaru přivedl? Nepovím, mám ho ještě doma schovaný a chci ho ochutnat až jako poslední z dovezených ochutnávek z Vídně. Už se to blíží, ale já stále sbírám odvahu. ;)

 Výčep v Beer Store Vienna.

Všechny předchozí i tento příspěvek o Vídni dokazují, že zdejší pivní nabídka je skutečně široká. Kromě pivnic samotných pivovarů a úzce zaměřených pivoték je ve městě na zajímavá piva z malých pivovarů možné narazit i v řadě dalších obchodů s nápoji a ve stylových kavárnách, podobně jako u nás. Oproti tuzemsku je ale určitě odlišná možnost nakoupit místní "craft beers" v "mainstreamových" supermarketech. Prim v tomto směru hraje zejména řetězec Spar, který vedle např. importovaného Brew Doga a dalších nabízí třeba i některá piva od Brew Age i do dalších rakouských mini.

 Pokud do Schwechatu pojedete jako my z centra města, určitě se po cestě zastavte
 u jedné z největších současných vídeňských dominant - velkoryse konvertovaného
 historického plynojemu - Gasometer Vienna.

Slibovaný závěr příspěvku i celého pobytu ve Vídni obstará schwechatský epilog. Jméno zdejšího pivovaru i syna jeho zakladatele, Antona Drehera je známé asi každému milovníkovi piva na celém světě. Pivovar (Mautner-Markhof-Straße 11) založený na svém místě roku 1797 v někdejším městečku nedaleko Vídně, Schwechatu (dle nedaleké vlakové stanice občas nazývaném i Malém Schwechatu), začal díky Antonu Dreherovi roku 1839 experimentovat s průmyslovou výrobou piva spodním kvašením a po roce 1841 se stal symbolem jeho masové velkovýroby. Zároveň se stal rodištěm jednoho ze spodně kvašených pivních "stylů" známých následně nejen v Evropě, ale i na celém světě. Co na tom, že nakonec boj o popularitu vyhrál vítězně jeho mladší a také světlejší plzeňský kolega? Dreherův vídeňský ležák je pevnou součástí pivovarské historie, škoda, že dnes už víceméně zapomenutý.

 Pivovarská restaurace a muzeum pivovarnictví ve Schwechatu.

Na druhou stranu, pivovar loňské výročí 175 let od uvaření jeho první várky oslavil variací na rubínově polotmavý Vienna Lager - bylo to dokonce jedno z prvních piv, která jsem ve Vídni ochutnal. Nejsem blázen, vím, že jsem sahal po produktu velkovýrobce, na druhou stranu, jak už jsem napsal, Schwechat k vídeňskému pivovarnictví neodmyslitelně patří a bral jsem to jako symbolickou povinnost.

 Interiér pivovarské restaurace.

Pivovar, dnes v rukou koncernu Heineken, jinak sváří zejména stovky tisíc hektolitrů fádního světlého ležáku a navíc nejrůznější průmyslové variace na nejrůznější spodně kvašené pivní styly. Mj. i celoročně dostupný a poměrně zajímavý svěží nefiltrovaný Zwickl, v lahvové podobě ale takřka nesehnatelný (nebo jsem se špatně díval?). K mé radosti zakoupený v posledním schwechatském obchodě těsně před naším odjezdem. Mmch poté, co zklamala i prodejna v areálu pivovaru, zaměřená především na paletový velkoobchod.

 Z této fotky dýchá historie...

Vedle prodejny se jinak nachází poměrně pěkná pivovarská restaurace, kterou jsme z důvodu časové tísně i řidičských povinností jen rychle prohlédli a pod ní pak muzeum pivovarnictví mně neznámé úrovně a kvality. Muzeum je bohužel zřejmě to poslední, co historii pivovaru připomíná. Jeho slavné staré objekty byly v roce 2011 zbořeny, již dříve byly nahrazeny anonymní velkokrabicí. Poslední památka na starý Schwechatský pivovar, vysoký tovární komín, padla začátkem roku 2012. Plocha pivovaru je dnes brownfieldem a čeká na výstavbu nové administrativně-obytné čtvrti.

 ... z této už bohužel už tolik ne.

Abych ale nekončil tak negativně. Něco se přece jen z období největší slávy pivovaru dochovalo. Legendární železniční vagon, další ze symbolů proměny pivovarnictví v druhé polovině 19. století, který stojí, dnes trochu němě a nepatřičně, ale o to více důstojně, na ploše u vjezdu do současného areálu pivovaru. Z jeho soliteru dýchá historie i kořeny úspěchu velkých pivovarů své doby a v neposlední řadě se stal i nositelem radosti u minimálně dvou třetin naší, do mašinek nadšené, rodiny. Náš historií pivovarnictví motivovaný výlet do Vídně tak dostal pěknou tečku na rozloučenou.

 Rodinná fotka na závěr a můžeme jet domů.

1. díl seriálu: Brauwerk a Ottakringer - sepětí progrese s tradicí

2. díl seriálu: V centru dění

3. díl seriálu: AKH, Beaver, Highlander a Lichtenhaler

4. díl seriálu: Moderní "craft" pivovary a nostalgie ve Schwechatu

JAK SE CHODÍ NA PIVO NA PŘELOMU ROKU I.

Není nic jistějšího, než že po posledním rekapitulačním příspěvku loňského roku přijde jeho novoroční bratříček. Už potřetí a v trochu rozrostlé podobě (a s omluvou toho časového odstupu, ale dřív to zkrátka nešlo :-/ ). Tentokrát se totiž trošku trošičku vrátím i do roku uplynulého. Na samém sklonku přinesl pivní zážitky, které bych nerad přešel jen tak mlčením. Trochu pivně zanedbané povánoční "lenošení" završilo několik dní velice příjemného popíjení, objevování a setkávání, takže. Jak se chodí na pivo na přelomu roku?

Na prvním místě jezdí, miluji cestování vlakem a rok 2015 v tomto směru nic nezměnil i přesto, že vinou řady okolností využívání této služby u Pivních Partyzánů ubylo. Cestování vlakem je nádherné nejen pro daleké cesty do neznáma, ale i na místa tolikrát navštívená i takřka za humna. 30. prosince tak vyrážíme z krásného a ten den konečně i trochu zimního Posázaví do Strančic. Trochu mne mrzí, že někdejší vlečka do Velkých Popovic dnes neslouží osobnímu provozu. Taková trať by měla svou romantiku a my tak musíme čistě neromanticky využít služeb příměstského autobusu PID.

 Nesourodé industriální kombo nové varny a původního hvozdu.

První cíl je jasný, Velké Popovice a místní velkopivovar. Možná si říkáte, že jsem se zbláznil, ale není to tak. Ano, skutečně jsme jeli do Velkých Popovic a skutečně na pivo Kozel, konkrétně do místní pivovarské Kozlovny. Piva z velkopivovarů piji skutečně jen zcela výjimečně, ale kde jinde podobná ochutnat než přímo pod komínem? Tam dokážou i Partyzáni zavřít obě oči nad počínáním pivovarských gigantů a s chutí ochutnat. Navíc, když Velkopopovický pivovar k tomuto kraji zkrátka patří, jeho historie i člověk za ním stojící patří do čítanek dějin pivovarnictví a co víc.

 Objekt, ve kterém sídlí Velkopopovická Kozlovna.

Velkopopovická Kozlovna má na čepu nefiltrovanou, nepasterovanou světlou 11°, pojmenovanou mimochodem právě po pánovi, který pivovar roku 1873 založil. A k ní navrch ještě tankovou světlou 11°. Kde jinde by mělo být pivo kvalitnější, než tady? Maximálně v pivovarském sklepě, ale tam já se bojím. Oficiální prohlídky pivovarů nejsou pro mne, a tak se kochám jen přes bránu historizujícími křivkami starého pivovaru (od brány totiž není vidět odpudivá krabice nové varny, která je humpolácky nalepená na někdejší sladovnický hvozd s cimbuřím - viz úvodní foto).

 Nevím, jestli zrovna nejlíp, ale to dopoledne nám tady bylo příjemně.

Do karet nám hraje i brzká otevíračka v 10:30. Krásný čas, miluji občas zajít na klidné pivo takto brzo dopoledne. Lokál je ještě prázdný, zimní den se pomalu probouzí a nefiltrovaný baron Ringhoffer chutná. Jsem rád, že velké pivovary pivo pořád umí, pokud chtějí, a o to více mrzí, že tanková jedenáctka je zralá na kanál. Nebe a dudy tak blízko u sebe. Bez řízu, prázdná a nudná. Kde udělali velkopopovičtí chybu netuším, my chybu návštěvou tady ale neudělali. Půllitr nefiltru zmizel jak pěna nad tankovou 11° a my mohli vyrazit dál. Jestli budu mít někdy příště zase cestu, vím jaké pivo zvolit.

 Nefiltrovaný Ringhoffer (Bier).

Kraj kolem Velkých Popovic, Štiřína či Kamenice je zvláštní. Silně urbanizovaný prostor, vlastně jakési již téměř nevenkovské předměstí Prahy. Zároveň ale místo, kde se dodnes dá kilometry a kilometry cest chodit klidnými lukami, zachovalými lesy i malými vesničkami. Některé z těch cest jsou značené, některé nikoliv - pro své zalidnění tu noha člověka vytvořila víceméně náhodně spojnice tak, jak to někomu nejvíce vyhovovalo. To je ale výhoda i pro nás - do Štiřína, který byl naší druhou zastávkou, můžeme jít asi sto způsoby různé délky výletu, kterou jsme rozhodnuti volit až na základě aktuální situace.

 Z krajiny Velkopopovicka.

Výlet krajinou přírodního parku Velkopopovicko, při kterém křížíme jak naučnou stezku "Krajinou barona Ringhoffera", tak cyklostezku "Krajem J. Lady" (paměť místa a krajiny zde tak funguje naplno) je nakonec i příležitostí odegustovat první svrchně kvašené piv z Břeclavského pivovaru. Ten samozřejmě ke zdejšímu kraji nepatří, avšak naproti pivovaru ve Velkých Popovicích se nachází prodejna potravin Enapo, která patří do vlastnictví stejného majitele, a nabízí tak i jeho pivo. I přesto mne zde lahev 15° Red Ale s patentním uzávěrem překvapuje, a tak z potravin vycházím nikoliv se svačinou pro Mikuláše, ale se svačinou pro sebe. Mikuláš mou chybu záhy odmění spánkem, já svou chybu napravit nedokážu. Cestu na Štiřín nám zkracuje nepříjemná ulpívající hořkost nepříliš povedeného ejlu z Břeclavi.

 Nedobrý Red Ale z Břeclavi.

Štiřín je, kromě zdejšího zámku, někdejšího venkovského sídla české vlády, od roku 2010 známý i minipivovarem, který byl vybudován v areálu hned naproti zámku nazvaném Štiřínská stodola. Areál vznikl nákladnou přestavbou někdejšího hospodářského dvora a komplex kromě nového minipivovaru Magnát nabídl i hotel nebo restauraci s konferenčním zázemím a velkou zahrádkou. Magnát byl jedním z pivovarů, které na klíč dodala firma Josefa Krýsla z Plzně. Ten tak stál nejen za výrobou a instalací technologie, ale i za recepty ad. Daly se tak očekávat primárně ležáky, tu a tam nějaká pšenice a k tomu ochucená piva.

 Interiér restaurace ve Štiřínské stodole s varnou minipivovaru.

Když jsem místo poprvé navštívil někdy v roce 2011 při jednom z výletů do okolí Prahy (do Štiřína jsem tehdy přišel z druhé strany než tentokrát), portfolio na čepu tato očekávání vyplnilo. Přiznám se bez mučení, že už si vůbec nepamatuji, jak mi pivo tenkrát chutnalo, víc si vzpomínám, jak nás na veliké zahrádce na nádvoří otravovaly vosy, a tak jsme si šli, přestože bylo krásně slunečno, sednout do restaurace, ve které je přímo umístěna varna pivovaru.

Do restaurace jsme samozřejmě zamířili i tentokrát. Ač se letošní zima moc nevytáhla, 30. prosince akorát začalo konečně trochu mrznout. Vosy by nás asi tentokrát neobtěžovaly, ale my si chtěli pivo vychutnat bez rampouchů u nosů. Nabídka na čepu v podstatě kopírovala minulou zkušenost s tím, že jedním z nabízených piv byl i aktuálně navařený 15° Vánoční speciál. Bude to možná trochu zvláštní, ale přestože píšu tento text pouze s odstupem dvou měsíců, ani tentokrát si nepamatuji, jak piva Magnát ze Štiřína chutnala. Jediné, co jsem si zapamatoval, že nic moc a že zejména polotmavá vánoční patnáctka mi dala hodně zabrat, abych jí vůbec dopil. Myslím, že před těmi čtyřmi, pěti lety to bylo lepší.

 Slunce zapadá nad Štiřínskou stodolou...

K chuti štiřínských piv se tak omlouvám za minimální výpovědní hodnotu tohoto textu s tím, že nejlepší bude, když se na místo zajedete podívat sami. Jak už jsem napsal, okolí k vycházkám jen vybízí, zajímavostí je zde opravdu přehršel. Vzhledem k tomu, že taky mám v okolí Štiřína ještě několik neprozkoumaných lokalit, asi sem na pivo ještě někdy zajdu, a třeba si ho už zapamatuji. Anebo třeba taky ne, některé pivovary mají pivo zkrátka tak obyčejné, že z paměti rychle vymizí. Uvidíme.

 ... i nad Štiřínským rybníkem.

Tak, nebo tak, výlet se podařil. Krásná příroda, jinak příjemné posezení ve Štiřínské stodole s nádherným výhledem na Štiřínský rybník a unaveně strávené dopoledne ve Velkých Popovicích dokázaly vynahradit i to ne moc dobré pivo. Rádi se sem vrátíme se vzpomínkou, že na konci roku 2015 se na pivo chodilo vydařeně. A o tom, jak se na pivo chodilo v novém roce si počkejte na druhý díl příspěvku, věřím, že to nebude trvat další dva měsíce.

PS: Nutno dodat, že výlet na Velkopopovicko a Štiřínsko nebyl posledním pivním zážitkem roku 2015. Klidná silvestrovská oslava u našich známých, Katky a Martina, se nad ránem zvtrla během naší kratičké návštěvy s Martinem na nedaleké Napalmě. Domů jsme přišli během dopoledne a spát se šlo až před obědem. Napalmu se na pivo zkrátka chodí vždycky dobře, ať je ráno nebo večer, ať je zima nebo léto. Berte to i jako malý oslí můstek k tomu druhému dílu, jehož podstatná část se právě Napalmě bude také odehrávat. ;)

PATRON: TAK TROCHU NEPOVEDENÁ REKLAMA?

Pivním světem aktuálně hýbe kauza Patron. Přiznám se, že tuto novou značku jsem před časem okrajově zaznamenal, ale neměl jsem tu čest ji ochutnat. Proto jsem musel včera trochu tápat, než jsem přišel na to, o co se konkrétně jedná a jaký měl být smysl celé akce. Ve stručnosti. Pivovar Gambrinus, respektive skupina Plzeňský Prazdroj, se rozhodla trochu prozkoušet pivní veřejnost a do několika hospod, jak klasických, tak ochutnávkových, nechali v anonymních sudech zavést pivo Patron, které se tvářilo jako nové pivo z nového minipivovaru kdesi z jihu Čech. Ve skutečnosti se však jednalo pouze o přeetiketovaný Gambrinus. Smysl akce byl jediný: ukázat, že pivaři všech kategorií hodnotí obsah podle značky a nikoliv dle skutečnosti.

Když se nad tím zamyslím, přijde mi to jako celkem podařený vtípek vzhledem k tomu, že otázkou hodnocení ochutnávaných piv na základě jejich značky jsem se nejen tady na blogu již dříve zabýval a popravdě je to jedna z věcí, která mne v pivním světě nebetyčně štve. Proto se přiznám, že mne ten nápad opravdu docela pobavil. Všechno však má své limity, a když o tom přemýšlím více, docházím k závěru, že ve skutečnosti se ta reklama plzeňským marketingově moc nepovedla. Proč?

Dle reklamy lidé, když vidí/slyší o novém pivu z minipivovaru, okamžitě hodnotí pozitivně jeho kvalitu, použité suroviny, chuť, mají z něj pocit, že je za ním skutečná práce atd. Pokud by ale dostali pivo s logem Gambrinusu, hodnocení by bylo – a také často je – přesně opačné, odsuzující. A ano, vše skutečně jen na základě viděného loga či etikety. Závěr reklamy tak zní „nehodnoťte pivo pouze prvoplánově dle obalu“ a reklama tak měla pivu Gambrinus "vrátit dobrou pověst". Tady ale právě nastává celý její problém. Ač je postavena tak, aby budila zdání, že Gambrinus je skutečně kvalitním pivem, ve skutečnosti nic takového neříká. To, že lidé hodnotili Gambrinus přelepený logem Patron, jako kvalitní pivo nic nehovoří o daném pivu, ale pouze a jen o nich. Lidé skutečně hodnotí (nejen) pivo dle značky a takové hodnocení pak není skutečně objektivní. Což ale nakonec říká i sama reklama, která tak vlastně vyvrací sama sebe.

Celkově na mne reklama tak spíš, než jako poukázání kvality piva Gambrinus, působila prostě jako poukázání na pivo Gambrinus. Rozvířila vody české pivní společnosti, i já tady o ní teď na blogu píšu. Ale píšu tady o ní popravdě rád. Vždy jsem rád, když se rozjede nějaká debata, která dokáže alespoň trochu nabourat stereotypy českého pivaře. Popravdě, už vícekrát jsem se zamýšlel nad tím, že mi vadí subjektivizace reality a hledání chyb tam, kde nejsou (mimochodem, zářným takovým příkladem je opravdu zoufalý a ostudný článek o Plzeňském Prazdroji na Beerwebu, o kterém jsem s jeho autorem poměrně dlouho – a neúspěšně – diskutoval).

Skutečně nehodnotím, zda je Gambrinus kvalitní pivo, lidem ale zřejmě chutná. Já se přiznám, že ho téměř nepiji. Co mi na Gambrinusu, respektive na Plzeňském Prazdroji, vadí, jsou úplně jiné věci, než to, že produkují nejprodávanější pivo na trhu. Vadí mi jejich chování spojené se zavíráním řady regionálních pivovarů na začátku 90. let. Vadí mi jejich nepříliš čistý způsob obchodního boje a některé další kroky. K hospodářskému vývoji to asi patří, vím to, ale mně jako Pivnímu Partyzánovi se to zkrátka nelíbí. Ale nic s tím asi neudělám, respektive jediné co mohu – a to dělám, jak jen to jde, že kupuji piva z malých a menších pivovarů a nepodporuji (nejen) PP nákupem jejich výrobků.

Rád bych to zakončil vypůjčenou citaci z blogu mých kolegů Pivníků. Byli jedněmi z těch, kteří Patrona ochutnali, aniž by tušili, odkud pochází. Jak jsem napsal v úvodu, Patrona jsem nepil, tak nedokážu posoudit, avšak jejich charakteristika ochutnaného piva je dle mne tou nejpřesnější, jak si představuji, že ta kvalitnější piva z tuzemských velkopivovarů opravdu mohou chutnat – ať se nám to líbí nebo ne. „Trošku prázdnější pivo, ale je příjemně aromatické, čisté a výborně pitelné.“

PLNOHODNOTNÁ ADVENTNÍ NÁVŠTĚVA ČESKÝCH BUDĚJOVIC

České Budějovice patří díky své pivní historii i současnosti mezi Mekky českého pivovarnictví. Město je tradičně významné přítomností zdejšího giganta v rukou státu, který navíc stále vyvolává kontroverze na pivovarském i širším společenském poli. Vedle Budvaru pak ve městě působí trochu podivný Měšťanský pivovar s pro mne ne zcela přehledným marketingem, strategií vyráběných značek a nakonec i kvalitou vystavovaných piv pod značkou Samson. Tento tandem udával v Budějovicích takt až do loňského roku, ale bylo jen načase, kdy i tolik pivem proslavené město ožije i na poli minipivovarském. Už jsem to tady psal na blogu vícekrát, že to zkrátka nestíhám všechno sledovat, a tak mne minulý týden při plánovaní tohoto výletu překvapilo, že v Českých Budějovicích dnes nevaří jeden, ani dva, ale hned tři minipivovary.

 Náměstí v Českých Budějovicích a adventní trhy na něm.

Otevřením restauračního pivovaru Kněžínek v rámci kongresového centra Nové Dvory na blatech za Českobudějovickými humny na konci roku 2012 jsem byl ještě dobře obeznámen. Překvapením pro mne však byly dva pivovárky v samém historickém jádru města, otevřené až v letošním roce: minipivovar Beeranek a restaurační pivovar Krajinská 27. Metropole jižních Čech se tak stává velmi zajímavou pivní lokalitou a v kombinaci s jeho historicky zajímavou zástavbou, bezprostředním krajinným zázemím a řadou krásných lokalit v okolí, tím pádem i vítaným cílem výletů.

Ale proč České Budějovice právě nyní? Před Vánoci jsme byli zvyklí jezdit na adventní trhy k našim západním sousedům a tyto návštěvy jsme spojovali i s ochutnáním místních pivních krás. Letos, ač se nám Německá hranice nenadále přiblížila, to zkrátka nevyšlo. Tu nebyl volný termín, tu měl náš malý rýmu, tu už jsme nebyli v Liberci, ale na Vánoční návštěvě u babičky. No a vlastně nakonec díky té návštěvě padlo rozhodnutí, zůstat letos při návštěvě vánočních trhů v domácích podmínkách. A vzhledem k tomu, že babička bydlí v Posázaví, nebylo to do Českých Budějovic zas až tak daleko.

 Vánoční atmosféra...

České Budějovice mne několikanásobně překvapily. Velkými a vydařenými adventními trhy, orientovaných na hlavní náměstí i do některých z bočních uliček, které mne učarovaly svou koncepcí i návštěvností, jež je v mých očích stavěla o několik úrovní výše, než ty, které jsem doposud vídal v jiných našich městech a svou kvalitou si určitě nezadaly právě s trhy Německu. Život města mne vůbec překvapil. Ač neděle, celý den pulsovaly ulice jeho historického jádra bohatým životem. 

 V uličkách starého města.

A co mne překvapilo v neposlední řadě, a to je co říci, byl genius loci budějovických ulic a uliček. Přestože jsem město dříve již opakovaně navštívil, nikdy na mne nezapůsobily tolik, jako tuto neděli. Nevím, čím to bylo dáno, každopádně dokonale zachovanou historickou zástavbu doplňuje systém ramen řek kolem soutoku Vltavy a Malše a tvoří tak moc pěkný stavebně-krajinný komplex. Ne nadarmo jsem vždy říkal, že město dělá jeho dochovaná historická zástavba, voda a pivovary. České Budějovice tak mají všeho skutečně požehnaně. A já teď budu už psát o těch pivovarech. Tak jak jsme je v neděli postupně navštívili. Respektive, pivovar jsme nakonec navštívili pouze jeden, ale ochutnat jsme mohli z minipivovarské nabídky vše a jako bonus jsme absolvovali jednu "povinnou" ochutnávku velkopivovarskou.

 Voda hrála a hraje v životě města významnou roli.

Pivovar s vtipnou slovní hříčkou "Beeranek" byl vybudován ve starém měšťanském domě v České ulici (7/55), v zadním traktu bloku s budějovickou radnicí na přelomu let 2013 a 2014. Minipivovar rozšířil provoz zavedeného Singer Pubu a stejnojmenného hostelu. Pivovar se specializuje na vaření spodně kvašených piv všech možných barev a typů, včetně nejrůznějších experimentů. Plakát ve výloze pivovaru, skrz kterou bylo možné z ulice přehlédnout část technologie, avizoval poněkud divoce charakterizovaný 13° speciál "Diablo Negro" pod popisem "Like Stout Pilsner". No, nevím. Proč pivovar nevaří i svrchně, zda na to nemá prostory, sládek zkušenost či je důvod nějaký jiný, také nevím.

 Pivovar Beeranek a Singer Pub a hostel.

Pivovar jsme bohužel mohli vidět právě a jen přes výlohu, o víkendu byla recepce hostelu zavřená a samotný Singer Pub, na stránkách pivovaru působící jako velice příjemné místo, které bych určitě rád navštívil, má bohužel až podvečerní otevírací hodiny, o víkendech dokonce až od 19. hodin, což pro náš plán dne bylo moc pozdě. Pivo Beeranek naštěstí nabízí i některé další podniky ve městě. Trochu divoce působící Džin bar, toho času stejně jako Singer otevřený až pro večerní zábavu a poté luxusně, ale příjemně vypadající španělská taverna La Cabaňa (Panská 168/14), do které jsme se museli probít přes neuvěřitelné davy návštěvníků trhu tradičních řemesel v Panské ulici.

 Davy v Panské ulici. La Cabaňa je zcela vpravo.

Na čepu byl pouze polotmavý ležák 11° podávaný v originálním skle. Pivovar má hezky zpracovanou grafiku, jak bylo jasné z webu i ze zmíněného skla, více jsme bohužel neviděli, v La Cabaňa nebylo k pivu žádné povídání, pivo bylo natočené z budvarské pípy. Jak se mi líbila grafika, tak se mi bohužel nelíbilo pivo. A asi bych to nepřikládal tomu, že toho dne tady měl větší úspěch svařák prodávaný před restaurací než pivo, a tedy nízké výtoči. Polotmavý ležák chutnal divně, nevyrovnaně, cítil jsem v něm nějakou cizí chuť, kterou jsem nebyl schopný identifikovat a stěží jsem ho dopil. Pivovar Beeranek tak zatím řadím mezi ty pivovary, které mám poznačené jako "ještě jednou navštívit". Za prvé přímo pod komínem a za druhé ochutnat zbytek nabídky. Uvidíme, jak dopadne příště, bohužel první seznámení s Beerankem zatím "nic moc".

 Polotmavá 11° Beeranek.

Během našeho bezstarostného bloudění uličkami a podloubími v centru města jsme si neodpustili navštívit asi nejlegendárnější pivovarskou pivnici v jednom velice zajímavém historickém objektu. Masné krámy (Krajinská 13), ve středověku a nejen raném novověku povinná součást organismu všech našich historických měst, dostaly v Budějovicích v polovině 20. století nové smysluplné využití v podobě prezentační pivnice Budějovického Budvaru. A tou je po rozsáhlé rekonstrukci v roce 2007 i dnes. Nikdy dříve jsem místo, kde se mj. točí i legendární "kroužek", nenavštívil, takže tentokrát to byla povinnost.

 Masné krámy.

Moderně zpracovaný interiér se skvěle doplňoval s historickým výrazem někdejších řeznických krámců. Podobné prostory mám rád, a asi nejen já. Pivnice byla do posledního místa zaplněná a pokud byl volný stůl, byl rezervován na brzkou návštěvu. Nakonec jsme tak jen v rychlosti, téměř na stojáka, využili stolků v sousedství místnosti s přetlačnými tanky, kde nám čas rezervace dával půl hodiny času. Z toho důvodu jsem si nakonec rozmyslel okamžitý nápad ochutnat i zde nabízený B:CRYO. Tak snad někdy příště.

 Výčep v Masných krámech.

A kroužkovaný Budvar? Kroužkované pivo je vyráběné metodou, kdy se ke stáčenému odleženému pivu přidává podíl rozkvašené mladiny ve stadiu vysokých kroužků, čímž dochází k sekundárnímu dokvašení a změně senzorických vlastností piva. Na stránkách Masných krámů je navíc zmiňovaný vyšší až vysoký říz, logicky dotvořený dokvášením v sudu. Mnou ochutnaný kus říz téměř postrádal, na vině byl nechutný způsob točení, kdy bylo pivo z výšky rozbité o půllitr postavený na desce výčepu. Tuto praxi jsem vzhledem k nabízeným senzorickým vlastnostem piva moc nepochopil, ale jinak byl mnou ochutnaný Budvar výborný a chuťově vyvážený. Musím se již nyní přiznat, že z piv ochutnaných toho dne byl skoro tím nejlepším a minipivovarští v Budějovicích tak mají co dohánět (a ano, tohle skutečně píše Pivní Partyzán a nikoliv takový ten zaplacený diskutér, který na pivních webech pod naprosto nesouvisejícími články píše o tom, jak mu chutná Budvar ;) ).

 Všudypřítomné logo Masných krámů.

I když možná trochu přeháním. Podobně spokojený jsem v neděli byl i s nabídkou z pivovaru Kněžínek (Nové Dvory 2235). Jeho piva jsme původně chtěli zajet ochutnat do zmiňovaných Nových Dvorů, ale nakonec jsme se rozhodli návštěvu kraje rybníků za městem nechat na nějaký letní výlet s procházkou po hrázi Starohaklovského rybníka  a využili možnosti ochutnat pivo Kněžínek v restauraci Life is Dream (Kněžská 330/31), kterou provozuje stejný majitel a která zabírá prostor dalšího z pěkných měšťanských domů v centru, poblíž hradebního okruhu. 

 Život je sen, aneb v Českých Budějovicích by chtěl žít každý?

1. českobudějovický minipivovar, jak se sám honosí, vznikl roku 2012 v Nových Dvorech přestavbou sýpky zdejšího hospodářského areálu, sloužícího dnes jako rekreačního a kongresového centra. Specializuje se taktéž na spodně kvašená piva a jeho stálou nabídku 11° ležáků světlého a polotmavého a 13° speciálů polotmavého a tmavého doplňují sezónně vařená piva. Pivovar jsem nenavštívil, tak k němu víc nepovím a schovám si to na nějakou budoucí návštěvu, na kterou se, vzhledem k fotografiím z místa a jeho položení v krajině, moc těším.

 Výčep s pivem pivovaru Kněžínek.

Restaurace Life is Dream s výčepem v barvách pivovaru působila sympaticky. Prostor rozdělený na několik podlaží s terasou ve dvoře zval k návštěvě. Zaujali jsme místa v nekuřáckém mezipatře vyvedeném ve dřevě s krásným dřevěným stropem a objednali si. Na čepu byl světlý 11° ležák, polotmavý 11° ležák a medový tmavý 14° speciál. Všechna piva byla skvěle pitelná, což mne, vzhledem k tomu, co jsem k úrovni piv z Nových Dvorů četl na internetu, celkem překvapilo. Zřejmě se místní sládek zapracoval a receptury vyladil. Odpolední posezení u Kněžínkovo piva v Life is a Dream bylo moc příjemné, potěšila nás, třeba někdy na příště, velice široká nabídka veganských pokrmů, v podobných podnicích nevídaná. Rádi se sem tak vrátíme, třeba cestou za získávání druhého pohledu na samotný pivovar. Pivo bylo určité dobrou devízou.

 Vlevo nealkopivo nejmenovaného velkovýrobce, vpravo světlá 11° Kněžínek.

Na jediný minipivovar, který jsme toho dne nakonec skutečně navštívili, jsem se těšil asi nejvíc. Opět historický měšťanský dům (navíc s dlouhou pivovarskou tradici), respektive jeho přízemí a moderně zastřešený dvůr. Krajinská 27 je nejen adresa, ale i jméno pivovaru, který se do objektu se zachovaným historickým členěním skvěle hodí. Vstup do domu s jedním obloukem podloubí a dlouhým vjezdem do dvora a výrazným nápisem na fasádě mi hodně připomínal pivovary ve starých německých městech. Varna hned za oknem, zářící v podvečerním stmívání do ulice, lákala k návštěvě.

 Vstup do pivovaru Krajinská 27.

Jako bavorské podniky na mne působil i interiér, členěný na skromné posezení v průjezdu, posezení u stolů ve zmiňovaném atriu nádvoří a prostor samotného výčepu s barovými stolky. Celý pivovar působil dojmem, že tady se skutečně nešetřilo. Moderně zpracovaný interiér, pěkný nábytek, řada architektonických detailů, vše krásně čisté a upravené. Tak to mám v pivovarech rád. Naopak nebavorsky na mne bohužel působila poloprázdná restaurace, které by hučící zaplněný prostor opravdu slušel. Těžko říci, co bylo na vině, jedním z důvodů možná byla i pro mne trochu překvapující výše ceny piva, která se pohybovala mezi 39 Kč (světlá 11°) až po 55 Kč (14° IPA) za půllitr, jakou bych očekával spíše někde v centru Prahy. Třeba to ale byla náhoda, pivovar si ve skutečnosti svou klientelu našel, jeho provoz funguje a jen tentokrát bylo zkrátka poloprázdno.

 Zaastřešené nádvoří měšťanského domu.

Podobně jako hezké prostory mám rád i pěkně zpracované materiály, což platilo i v tomto případě. Etikety, jídelní lístky, zpracování výčepu ad. Naopak mi trochu scházelo více informací o samotném pivovaru, nabízených pivech apod. Stejně jako o koncepci pivovaru, který zřejmě spolupracuje i s nějakou malou farmou, neboť jídelní lístek byl plný originálních jídel z hovězího masa, v jídelním lístku byla dopodrobna rozebrána kravička, která její část je které maso a v neposlední řadě v osvětlené výloze visela kravička dopodrobna rozebraná doslova. Tím jsme tedy rozhodně nadšeni nebyli a k posezení jsme volili místo, ze kterého bychom na tento oltář masožroutství nemohli vidět.

 Prostor výčepu.

Naopak jsem se několikrát došel podívat k průhledu do varny z ulice i z průjezdu a také na spilku, viditelnou taktéž z průjezdu, v jejíž otevřených kádích zrála dvě spodně kvašená piva. Nevím, jak má pivovar přesně vyřešené oddělení různých typů kvašení, neboť v široké nabídce se nachází piva kvašená spodně i svrchně. Kromě točené podoby nabízí pivovar i pivo stáčené do skleněných a PET lahví všech možných objemů k zakoupení domů. Lahve byly stáčeny přímo na provoze pěkně jednotně oblečenou obsluhou na malé ruční protitlaké stáčečce, instalované přímo v sousedství výčepu.

 Nejlepší reklamní poutač: osvětlený průhled na varnu z ulice.

Pivo bylo nakonec nejslabším článkem pivovaru. Pomíjím zmiňovanou vyšší cenu, kterou bych vzhledem k tomu, na co jsem jindy zvyklý, ani tolik neproblematizoval, ale pominout bohužel nemohu jeho kvalitu. Pivovar naštěstí nabízel možnost ochutnat průřez nabídkou prostřednictvím ochutnávkových 1 dcl skleniček, kterou jsem nadšeně využil. Ze spodně kvašených piv byla na čepu světlá 11°, jantarová 11°, polotmavá 13° a ze svrchně kvašených pak 14° IPA a sezónní speciál Krajinská 27°, na kterou jsem byl zvláště zvědavý.

 Ochutnávkový set 0,1 l skleniček.

Z ležáků byla pitelná pouze polotmavá 13°, která víceméně splňovala moje představy o podobném pivu. Obě 11° byly mdlé, unavené a špatně pitelné a byl jsem rád, že jsem byl nucen vypít jich pouze jedno deci. Vyloženým průšvihem však byla IPA. Nějak tak si představuji nepovedené pivo. Zcela bez řízu, nepříjemně hořké při napití a výrazně ulpívající při doznívání. K tomu nepříjemně lepkavá chuť použitých sladů. (teprve v zrcadle takové kvality by bylo asi možné problematizovat i cenu nabízených piv). Překvapivě mi ale chutnala zmiňovaná 27°, kterou jsem si nechal na konec a po degustaci předchozích vzorků jsem se jí trochu bál. Jednalo se opravdu o pití k jednomu doušku a chutnalo mi hlavně asi pro mou lásku k těžkým sladkým alkoholově likérovým pivům. Přesně taková Krajinská 27° totiž byla. Ve výsledku jsem nerozluštil význam využití svrchních kvasnic, ale na webu pivovaru se hovoří o "speciálních kvasnicích", tak se možná jednalo o nějaký vysokému objemu alkoholu tolerantní kmen, nevím.

Chtěl jsem si na doma z široké nabídky lahvových piv vzít s sebou to, které mi z ochutnávky bude opravdu chutnat. Nakonec jsem odjížděl s prázdnou. Nic asi lépe necharakterizuje moje pocity z nabídky pivovaru Krajinská 27. Byl jsem trochu zklamán, prostory pivovaru slibovaly velká očekávání, která bohužel nebyla naplněná. Nezbývá tak než věřit, že se produkce pivovaru výrazně zlepší. Jak mám ve zvyku, do pivovaru v Krajinské ulici se, až budu mít příště cestu kolem, určitě zase zastavím a dávám mu tak druhou šanci.

 Nabídky k odnesení piva domů jsem nevyužil.

Adventní návštěva v Českých Budějovicích ukázala, kolik podob a úrovní kvality dnes může naše minipivovarská scéna mít. Nezbývá, než doufat, že nové pivovary, které v současnosti vznikají jako houby po dešti nebudou zapomínat na to nejdůležitější, a to je kvalita piva. Vždy kvituji s povděkem, a už jsem to tady na blogu psal několikrát, když nové a nové pivovary vznikají a všechny je rád poctím svou návštěvou, klidně i dvakrát. Zároveň ale pevně věřím, že kvalita (nejen) nových pivovarů bude vždy taková, abych měl chuť si jejich pivo dát i potřetí a počtvrté.

První dotek v Českých Budějovicích dopadl tentokrát 2:1 ve prospěch těch nepovedených, ale i tak jsem rád, že se česká pivovarnická scéna proměňuje, je stále více rozmanitá a že má návštěvník možnost i na malém prostoru jednoho města navštívit tolik pivovarů a pivně zajímavých míst, jako jsem na to zvyklý třeba právě ze zmiňovaného Německa. Uvidím příště, zda to má i ten patřičný smysl.