28. září 2014

DĚČÍN UŽ NENÍ SMUTNÝ

Říká se, že opakování je matkou moudrosti, a tak se i já se budu tady na blogu opakovat. Už když jsem tady na jaře v příspěvku o Svatokopeckém pivovaru psal o tom, že mi tak dlouho ležel v konceptech, až se příjemným způsobem rozplynula jeho pointa, věděl jsem, že na mne ještě jeden takový příspěvek čeká. Jen musel přijít jeho čas. A jsem rád, že jsem se mohl v tomto týdnu konečně osobně přesvědčit, že původní koncepci příspěvku mohu v klidu zahodit a na stejné téma napsat příspěvek nový, zcela jinak postavený. Ten předchozí příspěvek, ležící mi tady rozepsaný od jara 2012, totiž nesl pracovní název "Smutný Děčín".

 Krásné brzké podzimní ráno v Děčíně a vpravo také zámek: místo, kde vařil pivo
 starý panský děčínský pivovar.

Zamýšlel jsem se v něm nad tím, jak plochá je pivní nabídka tohoto zvláštně zapomenutého, ale neméně zvláštně krásného města na samé severní hranici s Německem. Děčín neúprosně padal do chřtánu zájmu teprve nedávno (v té době) zglobalizovaných pivovarů ve Velkém a Krásném Březně a dát si zde něco jiného, když pominu nabídku jiných nadnárodních či tuzemských gigantů, bylo takřka nemožné. A zřejmě na to město asi ani nebylo připraveno. Pamatuji, když byla zcela výjimečně v zimě roku 2011 nabídka klubu Biograffs (na podmokelské straně labského údolí) rozšířena kromě zde běžného Březňáka o lahvové speciály z pivovaru Kocour, nejevil o ní nikdo zvlášť zájem a tento krok se již bohužel neopakoval.

 V uplynulých desetiletích spíše zanedbávané město roste do krásy. Příkladem budiž
 letos obnovené palácové zahrady pod zámkem.

A Děčín, respektive Podmokly, abych byl přesný, přitom bývaly dříve pivně zajímavým místem. Zatímco panský pivovar v Děčíně situovaný do areálu zámku na vysoké skále nad řekou Labem, založený pány z Bünau v 16. století, byl uzavřen již někdy roku 1875, historie vaření piva v Podmoklech je nejen podobně dávná, ale její konec se datuje až do "našich dní".

 Podmokelský pivovar přestavěný na obchodní "Centrum Pivovar Děčín".

Taktéž šlechtický provoz nechal na začátku 18. století postavit hrabě Maxmilián Thun v rámci svého podmokelského panství. Pivovar stával v areálu hospodářského dvora nedaleko loveckého zámečku (dnes muzeum) poblíž Labe. Podmokly byly v té době, podobně jako nedaleký Weyhr, který později pohltily, tvořeny řídkou vesnickou zástavbou s hospodářským zázemím. Změnu přinesla až železniční trať z Prahy do Drážďan po roce 1850, díky níž prodělaly Podmokly bouřlivý rozvoj a již roku 1901 byly povýšeny na město. Jeho nově vznikající urbanistická struktura časem také pohltila nový průmyslový pivovar, stavěný od roku 1849 západně od jádra starých Podmokel, původní pivovarský provoz totiž stál v cestě právě tělesu železniční tratě a roku 1848 byl zbořen.

Nový šlechtický pivovar, zřízený Františkem Antonínem hrabětem Thunem, se postupně rozšířil na jeden z nejvýznamnějších pivovarských podniků v oblasti. Do počátku 20. století byla modernizována a rozšiřována nejen technologie, ale areál se zároveň stavebně proměnil za získání silného architektonického výrazu průmyslového eklekticismu, kombinovaného v hmotě budov se staršími pozdně klasicistními objekty z poloviny 19. století. V této podobě se v podstatě dochoval (s drobnými přestavbami a utilitárními modernizacemi některých fasád) do - také v podstatě - dnešních dní - na rozdíl od pivovarského provozu.

 Nejnovější část původního pivovaru z počátku 20. století (zejména objekt nové varny)
 se snoubí s nejnovější částí současného obchodního centra z počátku století 21.

Někdejší Bodenbacher Bier (Bodenbach = německé jméno Podmokel) byl po roce 1945 a po martýriu zařazování pivovaru do nejrůznějších národních podniků (nakonec přičleněn k Severočeským pivovarům) nahrazen skupinou piv (doplněnou řadou dalších, proměnlivě vařených), která odkazovala na společnost labsko-oderské plavby i na dlouhou tradici děčínského přístavu. Tradiční děčínská piva Kapitán a Admirál pak přežila i rok 1989 a následující změny, kdy z područí Lounského pivovaru přešel roku 1993 do soukromých rukou. V té době se ale již začal pomalu psát konec místního pivovarnictví, po roce 1995 byla některá piva pod tradiční značkou vařena i v (dnes nefungujícím) pivovaře v Litoměřicích, avšak varna podmokelského pivovaru roku 1997 na téměř dvacet let vychladla. Areál byl zatím, naštěstí bez nevratných stavebních zásahů, využíván jako skladové a obchodní plochy.

 Pivovar Podmokly.

To, že se roku 2014 začalo v Děčíně pod obnovenými značkami Kapitán a Admirál opět vařit pivo, ví v pivním světě snad každý, aby ne. Připravovaná obnova děčínského pivovaru se stala jedním z ležáků, který pivní veřejnost a nadšence dráždil řadu let. Poprvé se o konverzi starého podmokelského pivovaru na obchodní centrum, jež mělo ve svých prostorách hostit i nový minipivovar, mluvilo snad v roce 2008. V následku ekonomické krize na konci desetiletí, ale i pro nejrůznější místní komplikace, hlasy o obnovení kolem roku 2010 utichly, bohužel byly v té době neuváženě zbořeny objekty starého pivovaru (z let 1848-1849) a ležáckých sklepů (jejich pozůstatky jsou dobře viditelné na letecké mapě na serveru mapy.cz), z nichž byla sňata ochrana jinak památkově chráněného objektu.

 Vydařený detail z interiéru.

Návrat Kapitána nakonec ale přeci jen proběhl. Od podzimu 2013 licenčně vařeno v jiném pivovaře se pivo pod tímto jménem opět objevilo na scéně a od jara 2014 již vařené přímo v Děčíně. Je to tak, projekt přestavby podmokelského pivovaru na obchodní centrum se nakonec realizoval a v jeho útrobách se samozřejmě našlo i místo pro malý pivovar. Bylo jasné, že svůj příspěvek o smutném Děčíně můžu zcela v klidu smazat a naopak se chystat na příspěvek o děčínské novince, chybělo jediné: pivovar navštívit. Nakonec se mi to trestuhodně zadařilo až toto pondělí, což je na pováženou vzhledem k tomu, že do Děčína poměrně často zajíždím za studijně-pracovními povinnostmi, přes léto na to ale zkrátka nějak nebyl čas.

 Vstup do pivovarské restaurace...

Na návštěvu v Děčíně jsem byl hodně zvědavý, však za produkcí pivovaru nestojí nikdo jiný, než Honza Kočka, jedna z nejvýraznějších postav současného tuzemského pivního světa. Děčínské pivo jsem z jeho rukou již ochutnal v červnu na festivale minipivovarů na Pražském Hradě, ale ochutnávka na místě byla povinnost. V pivovaře se nevaří pouze pro stylovou pivovarskou restauraci, umístěnou na jedné z obchodních galerií v zaklenutém prostoru někdejší staré sladovny, ale s Honzou Kočkou zde usídlil i kočovný pivovar Nomád.

 ... a její fascinující interiér s dominantní varnou.

Návštěva Pivovarské restaurace za to určitě stojí, stejně jako ochutnávka z její široké nabídky, samozřejmá je i možnost odnést si pivo stočené do PET lahví či do skla. Měl jsem při své neohlášené návštěvě štěstí - když jsem v rychle utíkajícím pondělním odpoledni ochutnával z nabídky, vytrhl mne z relaxace pozdrav od náhodou přichodšího Honzy Kočky, který mne následně vzal na prohlídku jeho království.

 ... z výčepu.

Dvounádobová varna pivovaru se základním zázemím tvoří dominantu celé restaurace, zbytek technologie je instalován do sklepních prostor (úsek spilky je k nahlédnutí přes okénko v chodbičce u sociálního zařízení). Na spilce se nachází dvě otevřené kádě a jedno malé CKT, ležácký sklep je tvořen ležáckými tanky o objemu 10 a 20 hl. Generálním dodavatelem pivovaru byla prověřená firma Pivo Praha. Byl mi ochotně ukázán celý provoz (ještě jednou díky), zapovídali jsme se o chmelech i kvasnicích a průběžně ochutnali z Nomádské nabídky, ze které jsem potom ještě v restauraci znova zkusil Pouštní krásku, výborný a komplexní 11° American Pale Ale, jedno z nejlepších piv, které jsem v tomto stylu v poslední době ochutnal.

 Na spilce nového minipivovaru.

A piva "děčínská"? Zatímco Nomád se orientuje primárně na svrchně kvašená piva a speciály, je pivovarská nabídka o mnoho konzervativnější a tradičnější. Stálou nabídku tvoří dva světlé ležáky Admirál 12° a Kapitán 11°, tmavý Korzár 10° (mimochodem výborné téměř černé pivo, které mi chutnalo asi nejvíce) a speciál Černý Rytíř 13° (ochutnán pouze z ležáckého tanku). Příležitostně se vaří i světlá 10° Lodník. Nabídka byla nedávno rozšířena i o velmi dobrý svrchně kvašený polotmavý speciál Válečník 13°, který odkazuje nejen na děčínský basketbalový klub, ale i na použitý chmel Warrior a který jsme ochutnali druhý den ze zakoupené PET lahve. (Edit: jak jsem se dnes náhodou dozvěděl, Válečník, přes stejný styl etikety, jako mají "děčínská" piva ve skutečnosti patří do portfolia Nomáda).

 Admirál 12°.

Pozitivní dojmy z pivovaru, jeho kvalitní nabídky i vkusné pivovarské restaurace doplňují i pěkně zpracované etikety. Zklamáním pro nás naopak byla poněkud jednostranná nabídka jídla v restauraci a pro mne i tak trochu nedostatečná internetová prezentace pivovaru. Přesto místo za návštěvu určitě stojí, i pro velice pěknou terasu před pivovarem, která zřejmě ožije pořádně zase až na jaře a samozřejmě i proto, že se pivovar nachází v objektu starého provozu, který byl díky této přestavbě zachráněn před zkázou.

 Zahrádka před pivovarskou restaurací.

Jsem příznivcem záchrany industriálního dědictví (což jste se na blogu Pivní Partyzán mohli už několikrát přesvědčit), stejně jako jsem příznivcem kombinování historické architektury s moderními přístavbami, pokud jsou provedeny zdařile a kvalitně. V případě pivovaru v Děčíně, respektive Podmoklech, se to rámcově celkem povedlo. Objekty starého pivovaru, včetně těch nejstarších pozdně klasicistních částí, byly pěkně opraveny a areál obchodního centra se vlastně skrývá poměrně uměřeně až za nimi a do ulice vstupuje pouze několika prosklenými křídly, které ale s původní stavbou pěkně souzní. Nejvýrazněji se tento fakt uplatňuje u hlavního vstupu do areálu, který přímo sousedí s Pivovarskou restaurací.

 Hlavní vstup do Centra Pivovar. Restaurace se nachází v budově cca uprostřed. Při
 rekonstrukci byl citlivě obnoven její pozdně klasicistní vzhled.

Centrum Pivovar je letos nominováno v soutěži Stavba roku, ve které se loni mimochodem umístil obdobný projekt ze zcela druhého koutu republiky v podobě konvertovaného opavského pivovaru. V Opavě jsem ještě nebyl (musím napravit), tak nemohu hodnotit, zda se kvality obou staveb dají srovnávat. Pokud jsem ale o odstavec výše děčínský projekt chválil, musím se závěrem přiznat, že když pominu fakt záchrany starého pivovaru, celkově mne Centrum Pivovar moc neuchvátilo a měl jsem z něj spíš takový zvláštně neúplný pocit čehosi nedodělaného. Možná to bylo způsobeno i vnímáním některých ne zcela povedených detailů, které ale jsou dle mne právě tím posledním prvkem, který teprve dává architektuře punc kvality.

 Z nepovedených detailů: původní trámoví půd sladovny bylo znásilněno sádrokartonem
 na záchodcích Centra Pivovar Děčín.

Těžko říci, každopádně ani to mne určitě neodradí, abych při příští návštěvě v Děčíně opět Pivovarskou restauraci v obchodním Centru Pivovar navštívil. Děčín už není smutný a mé návštěvy v něm, (už ani co se piva týče), také nebudou. Díky za to!

15. září 2014

DEGUSTACE PIVNÍCH ZAJÍMAVOSTÍ Z RUMUNSKA A MOLDAVSKA

Nedávno jsem měl možnost narazit kdesi v nekonečných vodách internetu na článek, který rozebíral osm důvodů, proč se stát pivním snobem. Ano, byl to jeden z řady takových těch článků, které ironicky, s různou mírou vtipnosti glosují nějakou skupinu lidí - a obvykle jsou tyto glosy jak jinak než zcela přesné. Nejinak tomu bylo v případě tohoto článku a zřejmě také budu pivním snobem, neboť to na mne víceméně skutečně sedělo jak prdel na hrnec. Na blog o tom ale nepíšu proto, abych se pochlubil, že jsem pivním snobem, ale proto, že bych se rád zastavil u bodu č. 3 "Dárky". Ve vysvětlujícím textu se píše: "Pivo je koníček snadno pochopitelný a uchopitelný i pro laika, takže najednou dostáváte víc dárků než v dětství. Při troše trpělivosti navíc snadno naučíte všechny vaše blízké a kamarády, aby vám vozili místní piva ze svých cest." A já musím říci, že to skutečně sedí naprosto přesně.

Již nějaký čas jsou lidé kolem mne, přátele, ale i rodina, naučení, že pokud někam jedou, dováží mi z těchto destinací na ochutnání zajímavá piva. Díky tomu jsem měl možnost v posledních letech ochutnat piva nejen z poměrně dostupných zemí jako např. Norsko, Itálie a nebo Řecko, ale i ze zcela exotických destinací jako Kambodža, Čína či Gruzie.

Ještě více si pak ale pivní snob mého formátu váží dárků, které mu přivážejí přátelé tak blízcí, že při shánění piva na svých výletech přikládají tomuto faktu náležitou důležitost a snaží se přivézt i nějaké zajímavé záležitosti. A to je také případ mého zážitku z konce minulého týdne, kdy mne podobným dárkem potěšil  - hluboce potěšil - i můj přítel z nejbližších - Míra, který mi šel loni na svatbě za svědka a který mne opět přesvědčil o tom, proč jsme tak dobří přátelé. Domů jsem tak z našeho setkání odcházel nejen pivy z poměrně exotických destinací (Rumunsko, Moldávie), ale také pivy nikoliv fádními a nikoliv velkopivovarskými, ale naopak - pečlivě vybíranými zajímavými kousky.

Vzhledem k tomu, že jsme páteční večer trávili u mámy Partyzánové v Posázaví a druhý den se chystali do Kostelce s plnou polní, vzhledem k tomu, že moje máma večer nepije a paní Partyzánová kojí a také vzhledem k tomu, že datum expirace dovezených piv se nezadržitelně blížilo, nezbývalo mi, než páteční noc strávit single degustací tří mně doposud neznámých piv.

Pivovar Zaganu byl založen teprve v loňském roce v podhůří Karpat v Rumunsku. Rumunsko sice není pivně zcela neznámé, avšak většinu zdejšího trhu (a nám dostupné produkce) ovládají nadnárodní giganti a pivovary v jejich držení chrlí miliony hektolitrů fádních piv. Pivovar Zaganu jde proti tomuto trendu a sám cíl své cesty hledá ve vaření dobrého piva na kvalitu a nikoliv kvantitu, navíc nezávisle na zahraničním kapitálu. Byl jsem tak na pivo ze snad prvního rumunského minipivovaru opravdu zvědavý. Pivo Zaganu Blonda, světlý ležák, mi opravdu chutnalo, i když jeho chuť se s teplajícím vzorkem ve skleničce hodně od ležáku vzdalovala. Vyrovnané pivo, kterému naštěstí, jak to bývá v zemích na východ od České republiky časté, nechyběl chmel se postupem času rozvinulo do pro spodně kvašená piva netradičně bohatého ovocného buketu. Každopádně zajímavé a dobré pivo.

 Zaganu Blonda.

Moldavsko se řadí pro našince mezi země pivně exotické zcela. Již před časem jsem měl možnost, také díky Mírovi, ochutnat pivo ze zdejšího pivovaru Chisinau (z něj jsem jeden kousek dostal i tentokrát, ale ten ochutnám až příště). Tentorkát jsem odegustoval dvě zcela rozdílná piva Bocikovoe z produkce pivovárku Beermaster, který svou produkci staví na kvalitě středoevropské technologie a výrobních postupů. Ze širokého portfolia jsem pak ochutnal dvě piva, z nichž zejména to první bylo skutečnou zajímavostí. Bocikovoe Dubovoe bylo, jak již jméno napovídá, tmavé pivo, zrající v dubových sudech. Bohužel ve vůni ani chuti se nejednalo o nijak skvělý kus. Diacetlylová máslovitost přebíjela skoro všechny složky, jinak bylo pivo výrazně karamelové se suchým oříškovým dozníváním (překonávám se ve vyhledávání degustačních kategorií, hehe).

 Bocikovoe Dubovoe.

Druhým kouskem z moldavské produkce bylo Bocikovoe Vie - nepasterizovaný světlý ležák. Byl jsem rád, že jsem toto pivo zvolil nakonec, byl to nenáročný kousek na zakončení této krátké degustace, která ve skutečnosti trvala skoro do tří do rána, protože vypít najednou tři velká piva je pro mne dnes skutečně již velký oříšek. Asi důsledek toho pivního snobství, nebo co?

 Bocikovoe Vie.

Ochutnávání piva z podobných zemí mám vždy rád a vždy je na prvním místě piji s ohledem na zemi původu a jsem schopný odpouštět jejich případné technologické a senzorické chyby. Jejich ochutnávání beru jako zkušenost a poznání něčeho cizího a moc si vážím takových příležitostí a již nyní se těším, až někdo z mých přátel zase někam pojede. A Mírovi samozřejmě ještě moc děkuji, zejména za jeho ochotu kvůli mně pronikat hlouběji do tajů pivovarnictví, tentokrát v Rumunsku a Moldávii. A odkud to bude příště? ;)

14. září 2014

PRVNÍ JEDENÁCTÉ VYKULENÍ

Je strašně těžké psát o akci, kterou člověk navštíví již poněkolikáté, její program je stále víceméně stejný, lidé, kteří jí pořádají a navštěvují taky, chuť rozebírat do hloubky ochutnaná piva tak, aby to dalo na článek nemám, a přitom o ní napsat chci. Zvlášť, když to je počtvrté a přitom vlastně poprvé. A také pojedenácté. Takového úctyhodného pokračování se totiž již dostalo Černokosteleckému Vykulení, které se každoročně koná začátkem září a řadí se mezi pevné termíny v kalendáři pivních akcí. Už jsem to tady určitě nejednou psal, že zatímco jeho mladšího bratříčka Vysmolení, konaného pro změnu koncem května, jsem navštívil již třikrát po jeho tři konání, Vykulení se mi nějak záhadným způsobem schovávalo. Je to hold vykulená akce neméně vykulených pořadatelů.

 Ranní kostel-ecká mlha.

Letos jsem si ale dal v plánech záležet a 13. září v mém diáři již dlouho zabírala všeříkající poznámka "Vykulení" - nebylo kam uhnout a škrtat se mi nechtělo. Nic naplat, musel jsem opět vyrazit do černých lesů na východním předpolí stále více se rozlézající Prahy zkontrolovat, zda to v Kostelci dělají stále tak dobře. A tentokrát jsem vlastně měl i takřka pracovní povinnost se zúčastnit, příjemnou povinnost, jak se dozvíte za chvíli. Počasí výletům sice nepřálo, ale na to jsme byli připraveni, nepamatuji se, že bych snad někdy do Kostelce mířil za pěkného počasí. Ráno v Posázaví, ze kterého jsme tentokrát (poprvé ve třech) vyráželi, bylo navíc nádherně podzimní, a tak i paní Partyzánová mohla konečně na vlastní kůži zažít, co jsou to ty pověstné čerčanské mlhy, o kterých jsem jí dříve vyprávěl, respektive jí jimi strašil.

 Mlha se jen neochotně zvedá z polí v okolí pivovaru a jeho dvůr je zatím téměř prázdný.
 Krásně poetické ráno v Černokosteleckém pivováru.

A mlha vydržela až do pozdního dopoledne a překvapivě se držela i v údolí pod kosteleckým zámkem, kde se od časných ranních hodin zaplňoval pivovarský dvůr návštěvníky této chvályhodné akce. To bylo vlastně zvláštní a také pro nás nové. Z důvodu nutnosti dřívějšího odjezdu (kamarádčiny narozeniny) a z důvodu nutnosti vyhnout se přervaným autobusům na trase Praha-Háje - Kostelec nad Černými Lesy (do kterého jsme nastupovali v Říčanech mezi háji a lesy) jsme tentokrát volili velmi brzké vstávání. Mohli jsme tak být svědky tichého probouzení areálu a jeho postupného ožívání až do hlučného, ale nikterak otravného odpoledne.

 Odpoledne ale již zas bylo vše tak, jak má být.

Psát o akci by bylo mlácením hrachu na zeď a házení prázdné slámy. Na blogu jsem o vysmoleném kolegovi psal již třikrát a už nějak nemám co bych dodal. Ono totiž nic dodávat není třeba, třeba je tu akci navštívit a nasát její atmosféru. Nasát a také ochutnat - pivo a jeho archaický, ale v Kostelci pečlivě zachovávaný, opravovaný a (a to hlavně, pokud jste přijeli ochutnávat) používaný obal. Část čepované nabídky, pro letošní Vykulení skutečně široké, je tak čepována samospádem z dřevěných vysmolených sudů. V nabídce byla jak piva z domovského minipivovaru Šnajdr (Jarine, zdravím, chtěl jsem prohodit víc slov, ale nějak nakonec nebyl čas), tak piva hostující, některá uvařená právě pro příležitost Vykulení.

 Vyvalte, pardon Vykulte, sudy!

Zřejmě mám v poslední době víc v oblibě silnější černá piva, v případě těch Šnajdrovo čepovaná právě z dřevěných sudů. Černá svině (13% tmavý speciál) a Eliáš (15% nakuřovaný Porter) mi toho dne chutnaly nejvíc. Smolince jsem nestihl, zato jsem mohl porovnat trojici singlemaltů uvařených dle stejného receptu ze tří různých humnových sladů. Vyhrála "dvojka" (mnichovský slad I Weyermann), "jednička" (český světlý slad z Kounic) mi moc nejela a "trojku" (mnichovský slad II Weyermann) jsem do sebe v rychlosti "kopl" těsně před odchodem, a tak se neodvažuji hodnotit.

 "Mámo, já bych taky ochutnal!"

Jinak jsem toho dne ochutnal jen velice málo, nebyl čas ani nálada do sebe lít pivo po hektolitrech (i když nabídka byla skutečně nekonečná). Konečně jsem měl díky Kosteleckým možnost ochutnat pivo z daleké Holíče ze slovenské strany hranic u řeky Moravy, kde letos nově zasídlil Richard Vetyška alias Vety. Jeho 14% Wywar jantar Ale mi pro přílišnou ulpívající hořkost nechutnal (dnešní ochutnávka 10% ejlu ze stejného pivovaru, konaná v libereckém Azylu, dopadla o poznání lépe), každopádně se ale moc těším, až od Vetyho ochutnám přímo na místě. Z výčepu hostujících piv jsem dal ještě Chotoviny Summer Ale, který se mi z paměti záhadným způsobem vytratil. Posledním pivem, které jsem "dal" byl právě pro Vykulení speciálně vařený 11% Kotek, světlý až polotmavý ležák s macerovaným zeleným chmelem s místem původu v již tradičně spolupracujícím pivovaře z Kynšperka nad Ohří. Nebyl špatný, ale asi jsem čekal víc.

 Špionážní fotografie družné rozpravy kolegů pivních blogerů (Pivního filosofa a dvojkou
 z Pivníků) s Romanem Holoubkem.

A abych nelhal a také abych se vrátil k začátku příspěvku, ochutnal jsem ještě jedno pivo a to bylo právě tím jedním z důvodů, proč jsem do Kostelce jel. Někdy koncem července mi kostelecký Qvjeták zavolal, zda bych nechtěl ve Frýdlantu uvařit něco speciálně pro tuto akci. Samozřejmě jsem (poctěn tímto zájmem) souhlasil a v rychlosti vymyslel poctivé, za studena chmelené, 10% světlé výčepní pivo, na Vykulení zvané Arnošt. Vzhledem ke známým událostem jsem měl vlastně první možnost ho odleželé ochutnat právě zde (a zároveň tak trochu reprezentovat mé bývalé působiště). Jestli jsem byl spokojen a zda mi chutnal tady psát nebudu, nějak se necítím na to tady hodnotit sám pivo, na jehož realizaci jsem se podílel. Snad jen poznámku, že Arnošt byl i pivem, kterým jsem na Vykulení 2014 začínal a tento příspěvek jím naopak zakončím.

 Tady je to černé na bílém, respektive bílé na odstínech hnědé.

Vykulení 2014 se nadmíru povedlo (i díky takřka celodenní konverzaci s Romanem Holoubkem, která se v Kostelci zřejmě stane povinným koloritem) a věřím, že povinným koloritem se stane začátkem září i naše návštěva tady. A věřím, že nejen naše. Navštěvovat podobná místa a podobné akce má skutečně smysl a také hlavně tu skrytou, ale potřebnou přidanou hodnotu.

8. září 2014

POZDĚ, ALE PŘECE: NÁVŠTĚVA V LOBČI ZA TO ROZHODNĚ STOJÍ!

Když jsem tu v minulém příspěvku zmiňoval záchranu jedné industriální památky, jsem rád, že mohu plynule navázat. A zároveň je to vlastně jeden můj velký rest, který se mi minulou sobotu podařilo konečně smazat. Nějakým záhadným způsobem mi na mých cestách unikal, respektive se nevešel do kalendáře, skrýval se ve svém údolíčku, uhýbal a nedával mi příležitost navštívit, krásný pivovar v neméně krásné středočeské Lobči, který před lety v podobě ruiny zakoupili a k životu přivést se rozhodli manželé Jana a Pavel Prouzovi. 

 Konečně jsem krásný lobečský pivovar viděl nejen z fotek, ale i ve skutečnosti.

Příběh Lobče mi nebyl neznámý, v uplynulých letech jsem postupnou opravu areálu mohl sledovat na nejrůznějších setkáních a konferencích o industriálním dědictví, na jednu takovou jsem Pavla Prouzu osobně loni zval do Žatce - a tam se vlastně začal psát příběh, který tuto sobotu konečně skončil naší návštěvou v pivovaře na každoročně konaném Happeningu spojeném s kulturním programem, prohlídkami pivovaru ad. Letos obohaceným právě ještě o jednu zajímavost.

 Pavel Prouza poutavě (a fundovaně) vypráví o pivovaru v rámci komentované
 prohlídky.

Lobečtí dlouho připravovali do pivovaru nějakou stálou expozici, která by ukázala dějiny pivovaru v širších souvislostech dějin pivovarnictví a právě ve zmíněném Žatci padla dohoda, že se na obsahu výstavy budu také podílet. Bylo mi ctí, prožil jsem letos na jaře řadu příjemných setkání s Prouzovými a Liborem Hruškou, kolegou historikem, který měl na starosti většinu textů. Nakonec jsme si to vlastně pěkně rozdělili: Libor svým neopakovatelným způsobem sepsal panely ze sociálních dějin, já přidal svou trošku do mlýna (nebo do šrotovníku?) z dějin techniky a vědy a Pavel samozřejmě měl na starosti texty o "svém" pivovaře. 

 Kontrola autenticity.

Výstava navíc dostala originální vzhled (Prouzovi jsou oba architekti, tak aby ne!), velmi pěkné grafické zpracování (včetně vypsání textů vlastním fontem "Lobeč", který pro pivovar vytvořil typograf František Štorm), a tak nic nebránilo, aby v sobotu proběhla vernisáž výstavy. Tu tvoří skupina 14 osvětlených krychlí - luceren - zavěšených v prostoru, doplněných o panely s vystavenými sběratelskými předměty, které se k pivovaru vážou a kterých, jak Pavel Prouza na vernisáži zmínil, není moc. Zajímavostí výstavy je určitě i velkoplošná fotografie zvětšená z pohlednice pivovaru, zachycující jeho zaměstnance na začátku 20. století. Byla by asi ostuda se takové akce nezúčastnit a i Vy to berte jako malou pozvánku do Lobče. Výstava je skutečně pěkná, vkusná a poučná.

 Nová stálá expozice v pivovaru Lobeč.

A pěkný, vkusný a poučný byl vlastně i celý sobotní den v Lobči. Marně vzpomínám, kdy jsem se naposledy účastnil nějaké "pivní" akce, která by měla tak příjemnou atmosféru. Stál za tím určitě pečlivě volený program, který se svou koncepcí, uměřeností a lidskostí zcela vymykal obdobným akcím. Hudební kulisa nerušila bavící se lidi posedávající na lavičkách či na trávníku před pivovarem, navíc mnohdy celé rodiny s malými dětmi (včetně nás, byl to zatím Mikulášův nejdelší výlet).

 Hromadná fotografie.

Netradiční byly i doprovodné aktivity, protože na jaké jiné pivní akci si můžete nechat udělat, nebo sami zkusit, třeba sítotisk na tričko (konkrétně s logem Lobečského pivovaru)?

 Mikuláš si taky nechal vyrobit sítotisk na tričko.

A poznámka osobní a zcela na okraj: byla to také moje první pivovarská akce v životě, na které jsme si mohli dát i teplé jídlo, konkrétně výbornou dýňovou polévku. I to v mých očích hovoří o její koncepci.

 12° nefiltrované Podkováňské a výborná dýňová
 polévka.

K pití byla nefiltrovaná 12° z nedalekého Podkováně, ale jsem rád, že jsem během dne mohl ochutnat i velice dobrý dry stout od kolegy domovařiče Tomáše Fencla, který se brzy stane v Lobečském pivovaru sládkem. Ano, je to tak, instalování nové pivovarské technologie se mílovými kroky blíží a již brzy se na mapě českých mini objeví další pivovar. Lobeč tak získá poutavé kulturně-společenské místo, které navíc svým zaměřením naváže na někdejší využití areálu - a tak to má přece být.

 Tomášův dry stout se zámkem v pozadí.

Určitě do Lobče také zajeďte, zvlášť, pokud jste tam nikdy nebyli. A auto nechte doma. Dva kilometry od pivovaru se nachází vlaková zastávka Vrátno a cestou mezi poli se můžete kochat třeba pohledem na hrad Bezděz na obzoru nebo na mnohem bližším obzoru zbytky vrátenského větrného mlýna. Cesta vlakem z Mladé Boleslavi navíc vede jedním z nejkrásnějších údolí s železnicí u nás přes malebné zastávky Skalsko a Sudoměř.

 Ze Skalska cestou do Lobče.

Nebudu zbytečně plýtvat slovy, myslím, že za vše bude hovořit když napíšu jak jsme se s manželkou cestou zpět na vlak do Vrátna shodli, že návštěva v Lobči byla naším nejpovedenějším letošním výletem a možná nejpříjemnější pivní akcí vůbec. Celý tým pivovaru tvoří neobyčejně přátelští a do věci zapálení lidé, a tak pobyt v Lobči ani nepříjemný být nemůže. Brzy se do obnovovaného pivovárku v údolí pod Lobečským zámkem určitě vrátíme a věřím, že ne jednou. Zkuste to také!

7. září 2014

PIVNÍ PARTYZÁN JIŽ NENÍ VE FRÝDLANTU

Některé články mají tak flagrantní nadpis, že snad není třeba psát již nic jiného. Možná to pro někoho bude překvapením, v odraze mých dřívějších příspěvků, osobních rozhovorů i nadšení, které je s některými novinkami spojeno, ale ten nadpis příspěvku skutečně nelže. A ač to nyní působí jako rána z čistého nebe (a pravda, já si také ještě zvykám) je tato novinka pouze důsledkem dlouho vznikajícího stavu, ve kterém si člověk najednou uvědomí, že takto to prostě už dál nejde. Na mne tíha tohoto rozhodnutí definitivně dopadla minulý týden a - já se rozhodl. Vím, že správně.

 Nejhezčí, a také poslední, den ve Frýdlantu (20.8.2014).

Dlouhodobé osobní rozpory i zcela odlišný pohled na chod pivovaru s jedním z členů týmu jsem se rozhodl vyřešit svým odchodem. Již delší dobu jsem měl pocit, že svým působením v pivovaře vykrádám sám sebe a bylo to jediné logické řešení, abych neztratil svou osobní integritu. Odchod jsem jako správné řešení ale vyhodnotil i proto, že nesoulad v pracovním týmu se samozřejmě musel projevit i na fungování samotného pivovaru - a to jsem nechtěl ohrozit už vůbec.

Pivní Partyzán tak již není ve Frýdlantu. Jako symbolickou tečku za působením v něm vystoupím toto úterý v Pivovarském klubu Karlín na dlouho plánovaném klubovém večeru, kam mne, jako zástupce pivovaru, ale i jako historika pivovarnictví, pozval Aleš Dočkal. S Markem Vávrou jsme se dohodli, že svou roli zde ještě naposledy zastanu, Zámecký pivovar Frýdlant si zaslouží, aby slova o něm v tak váženém místě zazněla.

 Marek Vávra otevřel dveře k šťastnější budoucnosti Zámeckého pivovaru Frýdlant.
 Doslova. Fotka dveří někdejší sládkovy kanceláře je z října 2013, pohled do nového
 konferenčního a kulturního sálu, focený právě z těchto dveří, je pak ze srpna 2014.

A zaslouží si to určitě i Marek Vávra, který před čtyřmi lety chátrající objekty pivovaru zakoupil, aby je zachránil před jistou zkázou. Přestože jsme spolu ne vždy souhlasili, přestože jsme na některé věci měli odlišný pohled a dlouze o nich debatovali, tento jeho čin budu mít i nadále s obrovským respektem zapsán v duši, stejně jako Márovu osobnost a jeho přístup k životu, který se dnes vidí málokdy.

Ač Pivní Partyzán už není ve Frýdlantu, rád tady na blogu opět udělám pivu Albrecht otevřenou reklamu. Pokud někdy zahlédnete jeho šavlí podtržené logo, určitě zajděte ochutnat. Vím, že to za to bude stát, stejně jako vím, že utracené peníze skončí ve smysluplném projektu. Když jsem se minulý týden v Ostravě účastnil mezinárodní konference "Industriální stopy" (také se o ní, stejně jako o návštěvě v Ostravě, ještě na blogu dočtete), která řešila současnou situaci industriálního dědictví u nás, říkal jsem si, zda je víc sál plný odborníků, anebo jeden obyčejný člověk? Kdyby byl každý jako Marek Vávra, možná by situace s naším industriálním dědictvím nebyla tak smutná. Chce to mít jen odvahu, pevné nervy a hlavně nadšení - bez toho nebude nikdy nic.

 Logo piva Albrecht vytvořil liberecký grafik Pavel Akrman.

Možná si ale říkáte co teď bude s Pivním Partyzánem. Žádný strach, pozoruji svět kolem sebe ze svého pečlivého úkrytu a připravuji další výpady. Samozřejmě na pivním poli. Určitě o nich brzy, a věřím, že nejen na tomto blogu, uslyšíte. ;)