PRVNÍ JEDENÁCTÉ VYKULENÍ

Je strašně těžké psát o akci, kterou člověk navštíví již poněkolikáté, její program je stále víceméně stejný, lidé, kteří jí pořádají a navštěvují taky, chuť rozebírat do hloubky ochutnaná piva tak, aby to dalo na článek nemám, a přitom o ní napsat chci. Zvlášť, když to je počtvrté a přitom vlastně poprvé. A také pojedenácté. Takového úctyhodného pokračování se totiž již dostalo Černokosteleckému Vykulení, které se každoročně koná začátkem září a řadí se mezi pevné termíny v kalendáři pivních akcí. Už jsem to tady určitě nejednou psal, že zatímco jeho mladšího bratříčka Vysmolení, konaného pro změnu koncem května, jsem navštívil již třikrát po jeho tři konání, Vykulení se mi nějak záhadným způsobem schovávalo. Je to hold vykulená akce neméně vykulených pořadatelů.

 Ranní kostel-ecká mlha.

Letos jsem si ale dal v plánech záležet a 13. září v mém diáři již dlouho zabírala všeříkající poznámka "Vykulení" - nebylo kam uhnout a škrtat se mi nechtělo. Nic naplat, musel jsem opět vyrazit do černých lesů na východním předpolí stále více se rozlézající Prahy zkontrolovat, zda to v Kostelci dělají stále tak dobře. A tentokrát jsem vlastně měl i takřka pracovní povinnost se zúčastnit, příjemnou povinnost, jak se dozvíte za chvíli. Počasí výletům sice nepřálo, ale na to jsme byli připraveni, nepamatuji se, že bych snad někdy do Kostelce mířil za pěkného počasí. Ráno v Posázaví, ze kterého jsme tentokrát (poprvé ve třech) vyráželi, bylo navíc nádherně podzimní, a tak i paní Partyzánová mohla konečně na vlastní kůži zažít, co jsou to ty pověstné čerčanské mlhy, o kterých jsem jí dříve vyprávěl, respektive jí jimi strašil.

 Mlha se jen neochotně zvedá z polí v okolí pivovaru a jeho dvůr je zatím téměř prázdný.
 Krásně poetické ráno v Černokosteleckém pivováru.

A mlha vydržela až do pozdního dopoledne a překvapivě se držela i v údolí pod kosteleckým zámkem, kde se od časných ranních hodin zaplňoval pivovarský dvůr návštěvníky této chvályhodné akce. To bylo vlastně zvláštní a také pro nás nové. Z důvodu nutnosti dřívějšího odjezdu (kamarádčiny narozeniny) a z důvodu nutnosti vyhnout se přervaným autobusům na trase Praha-Háje - Kostelec nad Černými Lesy (do kterého jsme nastupovali v Říčanech mezi háji a lesy) jsme tentokrát volili velmi brzké vstávání. Mohli jsme tak být svědky tichého probouzení areálu a jeho postupného ožívání až do hlučného, ale nikterak otravného odpoledne.

 Odpoledne ale již zas bylo vše tak, jak má být.

Psát o akci by bylo mlácením hrachu na zeď a házení prázdné slámy. Na blogu jsem o vysmoleném kolegovi psal již třikrát a už nějak nemám co bych dodal. Ono totiž nic dodávat není třeba, třeba je tu akci navštívit a nasát její atmosféru. Nasát a také ochutnat - pivo a jeho archaický, ale v Kostelci pečlivě zachovávaný, opravovaný a (a to hlavně, pokud jste přijeli ochutnávat) používaný obal. Část čepované nabídky, pro letošní Vykulení skutečně široké, je tak čepována samospádem z dřevěných vysmolených sudů. V nabídce byla jak piva z domovského minipivovaru Šnajdr (Jarine, zdravím, chtěl jsem prohodit víc slov, ale nějak nakonec nebyl čas), tak piva hostující, některá uvařená právě pro příležitost Vykulení.

 Vyvalte, pardon Vykulte, sudy!

Zřejmě mám v poslední době víc v oblibě silnější černá piva, v případě těch Šnajdrovo čepovaná právě z dřevěných sudů. Černá svině (13% tmavý speciál) a Eliáš (15% nakuřovaný Porter) mi toho dne chutnaly nejvíc. Smolince jsem nestihl, zato jsem mohl porovnat trojici singlemaltů uvařených dle stejného receptu ze tří různých humnových sladů. Vyhrála "dvojka" (mnichovský slad I Weyermann), "jednička" (český světlý slad z Kounic) mi moc nejela a "trojku" (mnichovský slad II Weyermann) jsem do sebe v rychlosti "kopl" těsně před odchodem, a tak se neodvažuji hodnotit.

 "Mámo, já bych taky ochutnal!"

Jinak jsem toho dne ochutnal jen velice málo, nebyl čas ani nálada do sebe lít pivo po hektolitrech (i když nabídka byla skutečně nekonečná). Konečně jsem měl díky Kosteleckým možnost ochutnat pivo z daleké Holíče ze slovenské strany hranic u řeky Moravy, kde letos nově zasídlil Richard Vetyška alias Vety. Jeho 14% Wywar jantar Ale mi pro přílišnou ulpívající hořkost nechutnal (dnešní ochutnávka 10% ejlu ze stejného pivovaru, konaná v libereckém Azylu, dopadla o poznání lépe), každopádně se ale moc těším, až od Vetyho ochutnám přímo na místě. Z výčepu hostujících piv jsem dal ještě Chotoviny Summer Ale, který se mi z paměti záhadným způsobem vytratil. Posledním pivem, které jsem "dal" byl právě pro Vykulení speciálně vařený 11% Kotek, světlý až polotmavý ležák s macerovaným zeleným chmelem s místem původu v již tradičně spolupracujícím pivovaře z Kynšperka nad Ohří. Nebyl špatný, ale asi jsem čekal víc.

 Špionážní fotografie družné rozpravy kolegů pivních blogerů (Pivního filosofa a dvojkou
 z Pivníků) s Romanem Holoubkem.

A abych nelhal a také abych se vrátil k začátku příspěvku, ochutnal jsem ještě jedno pivo a to bylo právě tím jedním z důvodů, proč jsem do Kostelce jel. Někdy koncem července mi kostelecký Qvjeták zavolal, zda bych nechtěl ve Frýdlantu uvařit něco speciálně pro tuto akci. Samozřejmě jsem (poctěn tímto zájmem) souhlasil a v rychlosti vymyslel poctivé, za studena chmelené, 10% světlé výčepní pivo, na Vykulení zvané Arnošt. Vzhledem ke známým událostem jsem měl vlastně první možnost ho odleželé ochutnat právě zde (a zároveň tak trochu reprezentovat mé bývalé působiště). Jestli jsem byl spokojen a zda mi chutnal tady psát nebudu, nějak se necítím na to tady hodnotit sám pivo, na jehož realizaci jsem se podílel. Snad jen poznámku, že Arnošt byl i pivem, kterým jsem na Vykulení 2014 začínal a tento příspěvek jím naopak zakončím.

 Tady je to černé na bílém, respektive bílé na odstínech hnědé.

Vykulení 2014 se nadmíru povedlo (i díky takřka celodenní konverzaci s Romanem Holoubkem, která se v Kostelci zřejmě stane povinným koloritem) a věřím, že povinným koloritem se stane začátkem září i naše návštěva tady. A věřím, že nejen naše. Navštěvovat podobná místa a podobné akce má skutečně smysl a také hlavně tu skrytou, ale potřebnou přidanou hodnotu.