24. března 2015

KÁCOVSKÝ NÁVRAT KE ZDROJI

Z důvodu kombinace pracovních a rodinných povinností (i když si nejsem jistý, za je vhodné je nazývat povinnostmi, když se v obou případech jedná o příjemné věci) se minimálně jednou měsíčně podívám do krásného Posázaví. Nyní krásného o to víc, že i do údolí stříbrné řeky si konečně našlo cestu jaro. Bylo jasné, že jediný volný den v programu vyplníme nějakým výletem. Jenže kam? Doteď jsem vděčný mojí ženě, že bez přemýšlení navrhla Kácov a já nadšeně souhlasil. Když jsem zde v posledním článku o pražském Klokočníkovi vzpomínal na mou dávnou kácovskou návštěvu, ze které mi záhadný šotek ukradl fotografie, netušil jsem, že příležitost se sem vydat přijde tak brzy. V časné úterní ráno jsme tak, kodrcajícím se posázavským motoráčkem, vyráželi ke zdroji.

 Vlakem do pivovaru. Po kolikáté už?

Ač má Kácov vlakovou zastávku přes řeku přímo naproti pivovaru, zcela úmyslně jsme vystoupili na zdejším hlavním nádraží, vzdáleném, pokud jde člověk dlouhým obloukem kolem meandrující řeky, nějaké ty dva kilometry od města. Tak akorát na krátký dopolední výlet. Bylo ještě skutečně brzy a čas nás netlačil. Časně jarní řeka dýchala studeným větrem, ale sluníčko už příjemně pálilo. První opravdu jarní výlet se tak měl podařit - a vůbec nevadilo, že astronomicky byla ještě zima.

 Ke Kácovskému panoramatu není co dodat...

Kácov je nejhezčí určitě z druhé strany řeky. Právě od míst, kde je zmiňovaná vlaková zastávka. Chtěl jsem si pivovar vyfotit pěkně kolmo přes tok Sázavy, avšak přístup na nepříliš udržovanou louku na jejím břehu je tu zatarasen cedulí "Zákaz vstupu - soukromý pozemek". Majitel zřejmě nemá rád turisty fotící si to krásné panorama. Anebo se možná bojí, že mu tu někdo ukradne tu přerostlou trávu. Nedalo se nic dělat, vydali jsme se dále proti proudu. Odměnou nám však následně byl nádherný pohled přes zdejší jez na komplex zámku a kostela, pivovaru, někdejšího lihovaru v kombinaci s domky městečka na vysoké skále nad řekou. 

 ... snad jen, že je nádherné ze všech možných úhlů.

Do otevření pivovarské šalandy zbývalo ještě dost času, stále nebylo kam spěchat, a tak jsem měl dost času snít na malém travnatém plácku při sázavském břehu. O bydlení v Kácově, o každodenním navštěvování zdejšího pivovaru, o zakoupení opuštěné chalupy u řeky s nebývale zarostlou zahradou. Ve svém snění jsem setrval i poté, co jsme se přesunuli na místní náměstí či náves. Její klid, tu a tam procházející dopolední chodci a pár otevřených krámků voněly příběhy ze seriálu Bylo nás pět. O něm jsem už tady na blogu taky jednou psal a dokážu si dost dobře představit, že podobné příběhy musel někdy zažít i maloměstský Kácov .

 V podzámčí.

S blížící jedenáctou hodinou jsme se však vydali okolo zámku zoufale čekajícího na opravu, dolů k řece, do záplavové oblasti. Kácovský pivovar toho schytal od Sázavy v uplynulých letech více než dost a jeho okolí na prošlou vodu stále upomíná. Možná by neškodilo to tu trochu upravit, kdybych byl já namalovaný v jednom z oken zámku, nechtěl bych se na tohleto dívat každý den znova a znova. Raději jsem zavřel oči a nechal se unášet opojnou vůní rmutované sladiny, která nezvratně hovořila o tom, že dnes se vaří a která se povalovala po břehu řeky Sázavy.

 Jako z obrázku...

To už ale na kostele nad námi zazvonil zvon a naše kroky zamířily neomylně na šalandu. I když to bych asi trochu lhal. Když jsem tu byl naposledy, jednalo se ještě o zcela miniaturní místnost se čtyřmi stoly, do které se vstupovalo z pitoreskního nádvoří pivovaru. Časy se mění a šalanda je dnes rozšířena na regulérní pivovarskou pivnici se vstupem z ulice. A nebylo to poslední překvapení toho dne. Jakoby někde někdo něco stiskl, úderem jedenácté hodiny se odnikud vyrojily davy lidí, mířících do pivovaru na oběd. Za ty dvě hodiny, které jsme tady strávili, byl hostinec zcela zaplněný Nevídané!

 Na zcela zaplněné šalandě.

Na čepu desítka a dvanáctka v nefiltrované podobě. Alespoň tady se nic nezměnilo. Jsou chvíle, kdy si člověk přeje, aby neskončily a těžko říci, proč takové vždy utečou tak rychle. Snad jen škoda toho kouření, ale zahrádka před pivovarem snad brzy otevře a bude možné Kácovské ochutnat i na čerstvém vzduchu. A já nakonec vlastně taky ochutnal. Ač nejsem jejich příznivcem, na cestu domů přibaluji ještě jednu PET kácovské květinové desítky a spokojen odcházím na vlak, zas a znova se divící té částce, kterou jsem měl u výčepu zaplatit.

 Kácovské pivo.

Na kostelní věži právě odbila jedna hodina odpolední, hosté na stále plné šalandě se opět trochu proměnili, řeka na jezu pod pivovarem šuměla stále svou jarní písničku a ve vzduchu viselo napětí blížícího se chmelovaru. Člověku zkrátka někdy prostě nic nechybí. Kácovský návrat ke zdroji se vydařil. Vydaří se ale skutečně i návrat Kácovského ke Klokočníkovi? Neuvěřím, dokud neochutnám. Svět by byl asi příliš krásný na to, aby člověku někdy nechybělo opravdu vůbec nic, ale naděje umírá přece poslední.

3. března 2015

NEKROLOG ZA KLOKOČNÍKA

AKTUALIZOVÁNO 9. BŘEZNA 2015
AKTUALIZOVÁNO 3. ČERVNA 2015

Když jsem asi před měsícem začal připravovat tento článek, netušil jsem, že ho nakonec budu muset dokončit jako nekrolog. Člověk je bohužel živ i ze smutných zpráv a tato bude právě jednou z nich.

Jako kluk z Posázaví jsem vždycky věděl, že výše proti proudu, v záplavové oblasti hned u břehu protékající řeky, stojí pod zámkem krásný Kácovský pivovárek. Ten byl od roku 2001 nákladně opravován a obnovený provoz zde nahradil léta chátrání a nedostatečného využití. Byl to velmi záslužný čin a fotografie toho nádherného panoramatu mne dlouho provokovaly. Dlouho mi ale trvalo, než jsem se konečně rozhoupal, abych se toho jara 2007 do Kácova vypravil a pivovar zkontroloval. Stejně jako ho již desetiletí kontrolovaly malované postavy v iluzivních oknech kácovského zámku. Na miniaturní pivovarské šalandě tehdy pivo chutnalo výtečně a hořká chuť kácovského mne pak provázela i celou cestu domů posázavským motoráčkem. Stejně jako nepochopení nad tím, že pivo tam tehdy stálo, asi aby se to dobře pamatovalo, desítka deset a dvanáctka dvanáct korun.

 Kácovské panorama. Pivovar je vpravo zcela u řeky. Zdroj: www.kacov.cz (vlastní
 fotografii bohužel nemám, fotky z tehdejšího výletu se záhadně zatoulaly).

Kácov jsem měl ale přece jen trochu z ruky a nedalo se dělat nic jiného, než zjistit, zda někde v Praze také kácovské nečepují. Byl jsem v hlavním městě díky studiím takřka každý týden a návštěva některého z pivně zajímavých podniků, kterých v té době na mapě začalo konečně přibývat, byla povinností. Nemohu jinak než poděkovat Rostíkovi Kloubkovi, že prakticky ve stejné době popsal své zážitky z Klokočníka - pražské pivnice pivovaru Kácov - na serveru pivni.info a já hned věděl, že následující návštěvu Prahy pojedeme s Jendou, mým souputníkem ve studiu i v objevování pivních krás, na zastávku před konečnou linky č. 18. Nedaleko od ní, v ulici tak příznačně nazvané "Na Veselí", pak stál, s nádhernou zahrádkou pod letitými lipami a kaštany, on. Klokočník.

 Neznám moc zahrádek s hezčí atmosférou...

Místo jsme si od první návštěvy zamilovali a seděli jsme tady pak i mnohokráte znova. Nepamatuji se, že by někdy posezení u Klokočníka bylo nepříjemné. Standardní nabídka až do minulého týdne vždy stejná: desítka i dvanáctka ve filtrované i nefiltrované podobě, doplňovaná sezónními speciály. A ta cena! Tehdy, pokud se dobře pamatuji, bylo pivo za 12, respektive za 14 Kč. Již v té době nepochopitelné a ač cena samozřejmě pravidelně stoupala, i při mé poslední návštěvě se pohybovala na bezkonkurenčně nízké hodnotě. Tolik odpolední jsme tady proseděli! Navždy jsem si zamiloval nefiltrovanou desítku s nezaměnitelným květinovým buketem, která se na tom pankráckém sluníčku pila vždycky nejlíp. Pivamilovný návštěvník měl navíc u Klokočníka vždy nad sebou vztyčený výstražný prst při pohledu na nedaleká okna místní trestnice. Nápis "Dej Bůh štěstí" nad branou zahrádky tak měl dvojnásobně silný akcent, zatímco Kácovské v půllitru před námi připomínalo, že u piva je líp jak na světě - a co teprve ve vězení!

 Hospoda - svoboda.

Slunce vždy pak zapadalo směrem nad Pankráckou pláň. Pamatuji si, že jednou jsem na zahrádce seděl tak dlouho, že když jsem přijel domů, měl jsem opálenou jen pravou polovinu těla. Západy slunce tady byly krásné ale i na podzim, kdy byly již stoly plné spadaného kaštanového listí. Ne nadarmo jsme právě u Klokočníka otevírali i zavírali zahrádky, jak jsme říkali každoročnímu němému rituálu prvního a posledního piva venku, než začne a skončí tuhá zima. Ale ke Klokočníkovi jsme chodili i v zimě. Byl to jeden z těch mála lokálů, kterým jsem odpouštěl ten neuvěřitelně zakouřený vzduch. Sem to prostě nějak sedělo, stejně jako zažloutlé záclony, krásné staré pivovarské obrázky na zdech, anebo poznávání se s úplně cizími lidmi, kteří zkrátka náhodou seděli zrovna s vámi u stolu. U Klokočníka bylo vždycky plno - a komu vadilo kouření, malý salonek vzadu se vždycky taky nějak nafoukl.

 Jeden z podzimních západů nad Klokočníkem.

Když jsem tady byl na pivu naposledy právě letos v lednu (přece jen z Liberce to sem mám už trochu dál), seděli jsme tady s kolegy na setkání našeho domovského ústavu. Všichni byli uchváceni a plánovali, že sem budou určitě chodit. A já v duchu vzpomínal na vše, co jsem tady prožil. Na hromadu těch anonymních zážitků, na řadu zcela náhodných setkání, na všechny ty příčiny, proč jsme měli vždycky důvod jít zkrátka sem. I na to, že právě sem na zahrádku jsme zašli s Rosťou Kloubkem poprvé na pivo potom, co jsme se poznali na otevíračce v Úněticích v červnu 2011 a více než rok nám trvalo, abychom si v tom srpnu 2012 konečně víc pokecali u výborného kácovského. A vzpomněl jsem si nakonec třeba i na to, že právě ze zídky zahrádky U Klokočníka jsem v létě 2012 odeslal jednu zcela bezvýznamnou SMS, díky které jsme následující den začali společnou cestu životem s jednou dívkou, která je dnes mojí manželkou.

Moji kolegové se do Klokočníka bohužel již nepodívají - a ani já ne. Vzpomínky tak nakonec zůstanou silnější než realita. Ta zpráva přišla minulý týden jako rána z čistého nebe. Hostinec U Klokočníka bude uzavřen! Vždycky mi nešlo do hlavy, kdo má tak úžasný objekt v majetku a jak to dokáže Kácovský pivovar s tak levným pivem utáhnout. Bohužel těžko, majitel v podobě MČ Prahy 4 na objekt vybíral neúměrně vysoký nájem a pivovar se nakonec raději rozhodl se vyvázat a hospodu zrušit. Dle toho, co jsem četl a slyšel se asi nedalo nic dělat, je to smutné. Čirou náhodou se mi podařilo minulý čtvrtek utrhnout čtvrthodinu času, abych při cestě napříč Prahou do Klokočníka zaskočil na jednu rychlou nefiltrovanou desítku na prosluněné zahrádce. Naposledy.

 Naposledy...

Nic není nikdy tak černé, jak se zdá na první pohled, a Kácovský pivovar již otevřel ve starých Záběhlicích novou pivnici, která by se měla stát klokočníkovskou nástupkyní. Ten kout Prahy moc neznám, takže se určitě nabízí příležitost se tam někdy zajet podívat nejen na pivní průzkum. Faktem tak zůstane, že o výborné Kácovské v Praze nepřijdeme. Ať to ale bude v Záběhlicích jakékoliv, jedno je jisté. Případný genius loci této pivnice právě začíná vznikat. Ten klokočníkovský se všemi vzpomínkami a zážitky je totiž zkrátka nepřenositelný a v pátek 27. února 2015 se navždy uzavřel.

 Bohužel, je to tak. :-/

::: PŘÍJEMNÁ AKTUALIZACE 9. BŘEZNA 2015:::
Ze zpráv pod článkem vyplývá, že se vývoj nakonec zřejmě změnil a Klokočník nebude uzavřen. Restaurace nyní prochází rekonstrukcí a měla by být zase otevřena v květnu 2015. Uvidíme, jak to vše dopadne, každopádně byla by to skvělá zpráva, pokud by tato krásná hospoda (a s ní i její genius loci) skutečně nezemřela!

::: EPILOG ZE 3. ČERVNA 2015:::
Trpělivě jsem čekal, až bude červen. Naděje skutečně umírá poslední a já chtěl ten prostor pro ni, v neustálém strachu, že mi někdo tu optimistickou aktualizaci omlátí o hlavu, využít až do posledního dne. A hlasy, které hovořily o tom, že Klokočník nezemře přece mluvily o květnu 2015. Teď už je bohužel červen a já to sem mohu otevřeně napsat. Jak jste se mohli už přesvědčit v komentářích pod článkem, na internetu, i obhlídkou v terénu. Klokočník bohužel skutečně skončil. Upravuji tak nadpis článku zpět na "Nekrolog za Klokočníka". Není už co dodat. Nezapomenu.