BASE CAMP JE VÍC NEŽ PIVOTÉKA

Přiznám se, že ani nevím, kdy byla pivotéka Base Camp přesně otevřená. Vím, že jsem její existenci poměrně dlouho registroval, dokonce jsem často chodil kolem ní, ale nějaká zvláštní síla mi bránila vstoupit dovnitř. A když jsem už se vstoupit rozhodl, bylo zrovna zavřeno. Až jednoho podzimního večera roku 2011 jsem dokázal tuto kletbu prolomit. Asi to tak mělo být. Místa, která kolem sebe nějak tak sama od sebe vytvoří pláštík záhady, jsou po jeho odhalení něčím výjimečná. Base Camp by ale nejspíš byl výjimečný i bez podobného tajemství.

 Takhle vidí Base Camp všichni příchozí. V tomto případě, dle kvality fotky, zřejmě
 odcházející. ;)

Od první návštěvy jsem věděl, že se sem budu rád vracet a okamžitě mi bylo jasné, že tohle místo se od ostatních pivoték v Praze něčím odlišuje. Na první pohled tím, že veškeré lahvové pivo, navíc nabízené za bezkonkurenční ceny, bylo uschováno v lednicích. A tím pádem ochutnatelné přímo na místě. Rozměr pivotéky se tak rozšiřoval od pouhého nákupu piv domů v místo, kde člověk mohl i posedět. Místa k posezení možná málo, ale pro podnik konceptu Base Campu tak akorát.

 Z kompletně chlazené nabídky pivotéky.

A to je asi ta největší výjimečnost tohoto koutku klidu v jednom ze snížených přízemí letenských činžáků. Base Camp nikdy nebyl jen pivotékou, ale zároveň i komunitním místem. Prostor, kde se víceméně přirozeně potkávali a také setkávali lidé, které nespojuje jen pivo. Ty chvíle, kdy se obsluhující a ochutnávající, odděleni teoreticky dřevěným prodejním pultem, dostávali na jednu loď. A skutečně to fungovalo.

 Na jedné lodi.

V dobách, kdy jsem to sem měl co by kamenem dohodil, jsem tady seděl alespoň každý pátek. Dodnes na ty večery, mající takřka vždy jednotný průběh, pamatuji. Ať chtěl člověk jít domů po jednom pivu, nebo alespoň do půlnoci, anebo v nějaký jiný tak neuváženě vymyšlený čas, vracel se ve skutečnosti plný zážitků domů až nad ránem. Ochutnávání výborných piv vždy něco zpříjemnilo. Hudební nástroje, dekadentní televizní smyčka, jejíž programy dodnes pořádně nechápu a nebo prostě jen přátelský pokec. S kýmkoliv.

 Ochutnávání v Base Campu.

V Base Campu neexistovalo, aby byl někdo cizí. O těch pátečních večerech, kdy si často nebylo ani kam sednout a místnost byla plná postávajících ochutnávačů, jsme se o tom mohli mnohokrát přesvědčit. A pokud někdo chtěl přece jen posedět a ochutnávat v klidu, i v tomto směru mu byl Base Camp k dispozici. Malá místnost, jakási hale of fame Michaela Jacksona (skutečně toho zpěváka, ne jeho jmenovce a velkého odborníka a milovníka piva), s nerezovým stolem kdesi v útrobách podniku to umožňovala.

 V Base Campu se líbí všem!

Ne, nelekejte se. Pokud jsem celou dobu psal o Base Campu v minulém čase, neznamená to, že by byl snad uzavřen. To ne, a věřím, že mu to ani nehrozí. Minulý čas patří mým vzpomínkám. Již delší dobu to sem nemám tolik za rohem, ale i přesto se sem vždycky rád vracím. A snad nikdy se mi ještě nestalo, že by byl některý návrat nepříjemný. A k mému potěšení nebyl nepříjemný ani těm, které jsem sem bral. Base Camp vždycky zůstane místem spojeným s příjemnými zážitky.

Ať v souvislosti s večerem, kdy jsme pomalu začínali nastupovat společnou cestu životem s mou současnou manželkou, ať se vzpomínkou na jednu dávnou pitku s partou mých spolužáků z dálkového studia SPŠPT Podskalská, se kterými jsme se aktuálně dostali až k maturitě, anebo na setkání s pivním českopolským párem z Berlína (zdravím!), se kterým jsme se zde jednou zcela náhodně potkali. Ne, to vlastně nebyla náhoda. To byl přesně případ toho tajemného ducha místa, díky kterému se do Base Campu vždycky rád vracím a budu vracet.