ŽATCE NENÍ NIKDY DOST

Příjezd do Žatce je krásný z jakéhokoliv směru. Pokud přijíždíte od východu, míjíte v chmelnicích utopené vesničky a v dolíku takřka v jeho předměstských Trnovanech snad naší nejkrásnější sušárnu chmele. Kdo přijíždí od severu či západu, vidí do dáli dlouhý ostroh s panoramatem historického jádra a na jeho konci, obtékaném řekou Ohří, i pivovar. Nejsymboličtější příjezd do města je ale snad po silnici od Kadaně. Návštěvník nejdříve míjí současnost žateckého chmelařství v podobě budovy Chmelařského institutu, aby se mu následně v druhém plánu za cedulí "Žatec" otevřel pohled na jeho historii: les komínů sušáren a síříren chmele na Pražském předměstí.

 Žatec: město chmele a piva, ale i komínů.

Z této strany jsem do Žatce paradoxně dříve nikdy nepřijížděl, abych si tento industriální motiv mohl poprvé vychutnat v tomto týdnu. Právě v budově Chmelařského institutu jsem se účastnil degustace a přednášek o Uplatnění českých odrůd chmele v pivovarnictví. Nebylo to v uplynulém týdnu ale jedinkrát, kdy jsem se do Žatce podíval. Ještě dříve - na sobotu - sem organizoval můj kamarád a svatební svědek Bohumír výlet pro partu známých a kamarádů a přišlo mi nějak tak nemístné nejet s nimi. Jeli jsme z Prahy vlakem a již od mostu přes Ohři, nedaleko vlakového nádraží s typickým vstupním schodištěm, jsme se mohli pokochat zmiňovaným panoramatem žateckých střech a věží.

 Typické panorama města přes řeku Ohři. Zcela vpravo je pivovar.

Budu se asi opakovat, ale stejný pohled se mi naskytl, když jsem Žatec navštívil před lety poprvé na jednom z našich čundrů s kamarádem Mírou, které vzal už dávno čas. Pamatoval jsem si tehdy Žatec jako unavené, omšelé a tehdy ještě dosti zapomenuté město s neobyčejným geniem loci. Dodnes mám v paměti zaryté uličky pod městem, kterými jsme za večerního smrákání, kolem hrázděného domu, stoupali k městskému centru. Pamatuji si jeho liduprázdné ulice v sevření zchátralých domů, ale pamatuji si také na hospodu Na Baště, která měla jako jedna z mála na čepu portfolio výborného Žateckého piva.

 Na nádražních schodech.

V Žatci jsem od té doby byl snad už desetkrát, a tak jsem mohl sledovat jeho postupnou proměnu. Domy na náměstích a hlavních ulicích jsou dnes téměř již bez výjimky opravené, ve vedlejších ulicích ale je stále ještě možnost si na krušné dějiny města skutečně sáhnout. A také je co objevovat. Uličkou nádražní schody jsem k městu stoupal v sobotu poprvé. Plácek za částečně opravenou synagogou naopak patří k mým oblíbeným místům již léta. Hospodu Na Baště už vzal dávno čas, ale Žatecký pivovar naštěstí, i přes řadu eskapád stále stojí a stále produkuje výborná piva. Jeho prohlídka měla být při naší sobotní návštěvě první zastávkou. 

 Žatecké dominanty z brány pivovaru.

Jeho branou jsem trestuhodně procházel také poprvé, a tak jsem se rozhodl toto své "opomenutí" odčinit a do útrob jeho budov jsem se podíval během čtyř dní hned dvakrát. A nelitoval jsem toho. Každá prohlídka přinesla něco úplně jiného a je to logické. Při té sobotní se nám dostalo tradičního výkladu pro turistické skupiny s ukázkou tradičního prohlídkového okruhu, na kterém nejvíc asi zaujme pěkně opravená místnost varny, mě osobně pak nejvíce zaujal zchátralý objekt někdejšího chladného hospodářství.

 Na opravené varně. Zařízení pochází z rozsáhlé rekonstrukce v roce 1940.

Prohlídka pivovaru po úterní degustaci pak byla vedena spíše v podobě rozhovoru s odborně zaměřenými návštěvníky, kterým bylo ukázáno to nejzajímavější z provozu, včetně stáčíren a jiných výrobních úseků. Odpovědi se nám dostalo prakticky na všechny dotazy, kromě jediného. Jakým způsobem je vyráběno bezlepkové pivo Celia, které se v současné době dostává na trh i v tmavém provedení. Prý je to výrobní tajemství a já ho respektuji. Jsem každopádně zvědavý, jakým směrem se vývoj v pivovaru, který dle mne tak trochu zaspává dobu, bude ubírat do budoucna. Zvláště po tom, co se jeho majoritním vlastníkem stal nadnárodní dánský gigant Carslberg.

 Strmá cesta k ležáckým sklepům.

Pokud se přeneseme prakticky přes celé historické jádro města, ocitneme se na Pražském předměstí, významném komplexem chmelařských staveb, o kterých jsem tu také již psal. V sobotu i v úterý vedly naše kroky právě sem, podívat se na to, že tady doba rozhodně nespí. Je asi zbytečné se opakovat, jaké lákadlo nejen pro turisty, ale i pro místní se zde skrývá. Na druhou stranu, mám to tady skutečně rád a žateckým v tomto směru bezvýhradně fandím a držím jim palce, ať se jim v rozvoji města, obnově jeho chmelařských staveb a v aktivitách směřujících k jejich zapsání na seznam UNESCO, daří i nadále. To místo si to zaslouží!

 Podobných příjemných zákoutí nabízí Chrám
 chmele a piva řadu. Vybízejí k posezení.

Chrám chmele a piva je neobyčejným komplexem, který má určitě své mouchy, ale svým způsobem by měl být tím správným vzorem, jak by se to mělo dělat. Pohled z chmelového majáku na celé předměstí je pak devízou do budoucna, že jen tady by se to nemuselo zastavit. To samé si návštěvník naplno uvědomí, pokud se uličkami chmelařské čtvrti projde, podobně jako my v sobotu, a dokáže vnímat a pochopit význam a výjimečnost těchto míst. Ale to už bych se zase opakoval.

 ...aby v některých případech nebylo brzy už pozdě!

Žatec ale naštěstí není jen chmelařská minulost, ale i současnost a budoucnost. V mnohem méně přitažlivém komplexu Chmelařského institutu jsme se o tom v úterý mohli přesvědčit nejen během degustací všech v současnosti prodávaných odrůd chmele, ale i během exkurzí do zázemí institutu. Z jeho zaměstnanců a z jejich slov čiší nadšení pro věc a pochopení chmele nejen jako předmětu zkoumání, ale i jako pevné kulturně-historické součásti naší společnosti a ekonomiky.

 Mezi pivovarskými je o české odrůdy chmele velký zájem!

Součástí akce byla i ochutnávka některých v současnosti pokusně vařených piv, připravovaných ve vlastním minipivovárku, který je ukryt v podzemní části objektu. K pivovárku jsme dostali přepečlivý výklad nejen k varním procesům, ale i při prohlídce spilky, sklepa a zázemí. K vidění byly nejen jedny z nejmenších CKT u nás, ale třeba i stáčečka lahví, která teprve nedávno prý nahradila historický kousek z počátku 20. století, sloužící nyní pouze již jako dekorace na varně.

 Varna pokusného pivovárku v Chmelařském institutu.

Ještě více jsem byl ale fascinován v laboratorním traktu institutu, kde je chmel analyzován a také šlechtěn. Nevím, co mne uchvátilo více. Jestli skleníky s nekonečnými řadami zasazených chmelových rostlinek, které slouží k pozorování změn vlastností jednotlivých sazenic a jejich následnému zkoumání a možnosti využít je pro další šlechtění, anebo chlazený prostor s uloženými zkumavkami s přechovávanými vzorky rostlinek.

 Ve šlechtitelském skleníku... co dodat?

Žatecké chmelařství není mrtvým oborem a přes stále se zmenšující plochu chmelnic zůstává velmi významnou součástí výroby piva. Zvláště s aktuálním boomem nových minipivovarů, které k várkám preferují využívání tuzemských chmelů, věřím, že smysl celé této práce opět poroste. Byla by škoda, kdyby se měl význam a podpora tohoto náročného, ale zajímavého a užitečného oboru a zejména jeho výsledků snižovat. Opuštěné sušárny chmele na Pražském Předměstí už asi nikdy s výrobou chmele nic společného mít nebudou. Věřím, že Žatec ale navždy ano, stejně jako s výrobou piva.

 Zde se skrývá budoucnost českého chmele.

Možností ochutnat místní pivo je skutečně mnoho a je jedno, zda posedíte v některé z mnohých pivnic po městě, které se dnes opět honosí štítem Žateckého pivovaru, anebo pokud zajdete do jeho menšího bratříčka v Chrámu chmele a piva. A tak jsme to nakonec udělali i my. V sobotu, i v úterý. Domů se mi oba dva dny nechtělo ani v nejmenším, ale už nyní vím, že se sem brzy určitě vrátím. Žatce skutečně není nikdy dost.

 Motto!