OROSENÉ DĚJINY I SOUČASNOST V ÚSTÍ NAD LABEM ANEB PROMĚNA VZTAHU K MÍSTU

Pamatuji si, že pivo z Velkého Března jsem vždycky, na rozdíl od toho krásnobřezenského, vnímal jako těžce lokální záležitost. Možná to bylo tím, že "o stupeň lepší" Zlaťák byl běžně dostupný v hospodě na náměstí v Mnichovicích, které kdysi byly - z Posázaví jsme to neměli tak daleko - naším častým cílem nejrůznějších pitek. Březňák mi ale nějakou podivnou záhadou (asi právě proto, že na Ústecko jsem v té době prakticky nejezdil) unikal až do května roku 2008, kdy jsem konečně ochutnal jeho výborný 12° ležák na zahrádce krásně zaplivané nádražky v Úštěku. Stihl jsem to tak tak, než se v červenci pivovar stal součástí koncernu Heineken.

Uteklo od té doby už hodně vody v Labi, popravdě ale musím říci, že točený Březňák mi chutná dodnes a zvláště v Ústí nad Labem a jeho okolí si ho dávám dodnes rád. I přesto na mne Ústí ale dlouhá léta působilo jako - nejen pivně - mrtvý kraj a já těžko hledal důvody proč sem jezdit, proč se sem vracet (navíc, když druhý zdejší pivovar začal záhy pod nadvládou nadnárodního giganta produkovat pod značkou Zlatopramen něco nepitelného a následně pivovar roku 2011 uzavřen a výroba značky převedena jinam). Posledních několik let se ale vše začalo měnit a to město mi jakoby samo začalo nabízet svou přívětivější tvář, a to i z pivního hlediska.

 Ústí nad Labem.

Nejprve vyrostl roku 2009 v jedné ze zdejších četných proluk palác Zdar, který pěkně znovudotvořil atmosféru hlavního náměstí a stal se jednou z mých nejoblíbenějších současných realizací a vždy se na něj rád zajdu podívat (a i díky němu jsem se začal více zajímat o ústeckou architekturu, architekturu města, které mi vždy přišlo ošklivé, přestože dnes zpětně vím, že si to - i přes řadu nenapravitelných zásahů z větší či menší minulosti - nezaslouží). Roku 2010 pak byl otevřen ve strategické poloze mezi náměstím a vlakovým nádražím restaurační pivovar Na Rychtě, o kterém jsem tady na blogu již dříve vícekrát psal a který se stal jedním z mnou pravidelně navštěvovaných pivních míst. I díky němu jsem se začal do Ústí častokrát vracet, ale nebyl to samozřejmě jen on.

 Zejména díky paláci Zdar získalo ústecké Mírové náměstí opět přívětivou tvář.

Svou roli zde ale hrála i destinace, jejíž hospodářské dějiny po roce 1945 jsem si vybral zpracovat v rámci disertační práce. Verneřice, o kterých je řeč, jsou co by kamenem dohodil a ten krásně opuštěný kraj pod Bukovou horou jsem si doslova zamiloval. Pro studijní materiály si jezdím do děčínského SOkA, a tak důvodů pro návrat sem bylo hned několik. Hlavním se nakonec ale stala rodina. Manželka z Ústí původem pochází a nakonec i díky ní jsem zde poznal řadu nových lidí, díky kterým jsem město začal vnímat i trochu lidštěji. Někdy tomu všemu ale něco chybí. Pověstná třešnička na dortu, která definitivně dotvoří celou tu proměnu vztahu k místu, jaká u mne v posledních letech směrem k Ústí probíhala. A ta konečně přišla minulý týden na akci, o které bych Vám teď chtěl vyprávět.

 Vzpomínka na jeden výlet pod Bukovou horu. 21. březen 2013 tehdy moc jaro
 nepřipomínal, avšak k opuštěnému Vitínu to zimní počasí sedělo nějak tak víc.

Už si ani nepamatuji jestli mi přistálo v mailu, nebo jsem na ně narazil někde na internetu, ale do "Call for pivo" jsem se začetl pozorně. Široký kruh organizátorů (jejich výčet je zde) svolával příspěvky na konferenci s jasným ústředním tématem. Její uskutečnění nebylo jen navázáním na obdobnou akci z doby před deseti lety (tehdy pod sentimentálním názvem "Pivo lepších časů"), ale měla se stát i připomenutím stého výročí úmrtí tváře Velkobřezenského pivovaru, Victora Cibicha. Nejen důvod toho, že mám aktuálně rozdělaný výzkumný projekt z dějin benešovského pivovarnictví, ale i samotný text pozvánky, její provázání s historií, současností i proměnou místního pivního a pivovarského života mne přesvědčily, že se akce chci zúčastnit. V neposlední řadě i proto, že se konala právě v Ústí a já, začten do slov o proměně našeho a i konkrétně ústeckého pivovarnictví ve zmíněném CfP, vzpomínal, co se všechno změnilo v mém životě za těch deset let a co se změnilo i ke vztahu k tomuto městu. A když už nic jiného, tak poslední motivací pro mne byl název akce. Orosené dějiny.

 Z nabitého čtvrtečního programu.

Při tom pojmenování se mi nejen vyloudil úsměv na rtech, ale i slina na kořeni jazyka. Když jsem zjistil, že mezi pořadateli akce je mj. i Collegium Cibium, jehož zakládajícím členem je i slovutný Weisky, který má v Praze Pivní šenk U Kacíře a se kterým jsem se již dříve měl (díky řadě souher okolností) možnost poznat, bylo mi jasné, že 23. ústecké kolokvium, Ústecká pivní konference, nebude jen o suchých dějinách a odborných přednáškách, ale že pivo tu bude hrát větší roli než jinde. A tak to mám rád, jsem stále přesvědčen, že vážná sféra akademického světa a bujaré prostředí pivní společnosti se má prolínat, a kde jinde by něco takového mohlo proběhnout lépe než na konferenci, která se jmenuje Orosené dějiny a kterou sponzorsky podpořila řada pivovarů z Ústeckého kraje.

A tak jsem nakonec strávil dva krásné a dlouhé dny v Ústí nad Labem. Nakonec opravdu dva. Přestože jsem měl původně celý pátek být v Praze na úplně jiné akci, zařídil jsem si program tak, abych mohl zůstat. Obsah pátečního programu pro mne byl natolik zajímavý a personální obsazení přednášejících jakbysmet, že bych si vyčítal, kdybych nezůstal. Nehledě na to, že čtvrteční společenský večer sliboval možnost blíže poznat ústecké akademicko-pivní podhoubí a samozřejmě orosenou současnost.

 Císařský sál v Muzeu města Ústí nad Labem
 ve čtvrtek 19. května ráno. Vše je připraveno.
 Jediná fotografie, kterou jsem na akci pořídil,
 na víc zkrátka nebyl čas...

Nabitý program ale toto všechno dovolil již během dne. Hned ráno se v Císařském sále Muzea města Ústí nad Labem setkávám s partou z děčínského SOkA a také Petrem Holubem, který podobnou akci pořádal na podzim v Brně. Program přednášek dává možnost poodkrýt pokličku tajů z dějin a současnosti piva ze všech možných směrů. Některé mne extrémně zajímají, některé mne baví více, některé samozřejmě i méně, ale program je sestavený opravdu zajímavě a bedlivě se dodržuje délka přednášek. Tak bedlivě, že já tu svou ani nestíhám - snad poprvé v životě - celou. Těším se na konferenční sborník a věřím, že můj příspěvek do něj vyberou, ten benešovský pivovar je moje aktuální srdcovka a mrzelo by mne, kdyby ty stále neznámé kapitoly měly zůstat opravdu neznámými (i když ono těch neznámých je popravdě pořád nějak víc a víc ;) ).

Jak jsem ale psal, akce nebyla jen o konferenčním programu, ale i o setkávání a o pivu. Víceméně přirozeně se mi během dne daří poznat se snad s celým pořadatelským kolektivem, se zajímavými lidmi z UJEPu, z Muzea Ústí nad Labem a samozřejmě z Collegia Cibia. Do toho mi domovarnický kumpán Árčí nabízí svůj domácí ležák Středohoř, který se později večer proměňuje, kdy ještě jednu lahev přináší jeho manželka Jana, v gejzír na muzeálním nádvoří. Celý den pak dává možnost poznat něco z tajů ústeckého hospodského světa, který zahrnuje jak jednoho obligátního Mazla Na Rychtě, tak ostudně zvětralou tankovou Plzeň z "Pivovarské šenkovny", anebo následující den i návštěvu ve vyhlášené pivnici U Vlastence s tankovým Březňákem. Pivní paráda nakonec ale probíhá zejména přímo v prostorách Muzea, kde je již od odpoledne čepován sud z Krásné Lípy a v pozdějších hodinách i Mazel, Labuť z Litoměřic a k mé velké radosti i svrchně kvašená piva z teplického Monopolu, která tu osobně představuje i sládková Martina Valterová (jestli to čteš, zdravím, mám takový dojem, že jsme se pak ani neloučili), které u výčepu zdárně sekunduje Pavel Borowiec z časopisu Pivo, Bier & Ale.

 Kolikrát jsem se přes Mazla ze všech možných úhlů již díval na rychtovskou varnu?

Společenský večer, jak je tato příjemná pivní pitka v programu avizována, se protáhl do pozdních nočních hodin a někteří z nás ho pak zakončují zcela neoficiální osvětově naučnou procházkou ústeckou architekturou pod vedením Jakuba Doležela s cílem ve Sportbaru Krijcos. Ten ve mně evokuje mladá léta nad ránem v některém z benešovských non-stopů, ale také je to pro mě konečně příležitostí ochutnat něco z takřka domácího Velkého Března. Na čepu zde mají všechny jeho v současnosti vařené konvenční ležáky. V pozdní noční hodiny zde první den pivní pouti zakončuji v družném a inspirativním povídání s Jirkou Vinopalem, který si na konferenci z dějin odskočil z kolegiálních sociologických vod.

Páteční program se již nese v uklidněném duchu, v mém případě navíc doprovázený konzumací nealko nápojů, neboť večer mne čeká urychlený přesun směr Praha. Nealko nápoje před pivem preferuje k mému stálému nepochopení i Petr Joza z děčínského SOkA, který pátek otvírá svým příspěvkem o pivních lahvích. I to byl důvod, proč jsem chtěl do pátku setrvat, neboť příspěvek mne enormně zajímá a jeho autor je navíc chodící inspirace, do kterých pramenů ještě cílit ve chvíli, kdy se výzkum zdá být ve slepé uličce. Páteční program je pro mne nabitý zajímavými příspěvky ještě více než ten čtvrteční, a tak rychle utíká i přes jeho výraznější odpolední protažení, způsobené nejen větší benevolencí moderujících, ale i zajímavé a poměrně dlouhé diskuse, která následovala po posledním příspěvku již zmiňovaného Jirky Vinopala. Ten nás z pohledu odborníka na průzkum veřejného mínění uklidnil ve strachu, že by snad mizela česká pivní kultura či snad hrozilo nebezpečí, že se u nás přestává pít pivo.

Nemusím být sociologem, abych po uplynulých dvou dnech v Ústí nad Labem věděl, že obavy z obou posledně zmíněných tvrzení jsou zbytečné. Konference Orosené dějiny se povedla. Nejen pro mne trochu neuvěřitelně širokým záběrem cca 30 konferenčních příspěvků, ale i organizačně a atmosférou. Mně se navíc naplnil záměr poznat nové, zajímavé a inspirativní lidi, kteří se nějakým způsobem pohybují na pomezí akademického a pivního prostředí - v ústeckém případě tak pěkně provázaných. 

Nezbývá tak než poděkovat všem organizátorům, ale i všem dalším, kdo se na přípravě a realizaci konference podíleli. Nejen za vydařenou odborně-osvětovou akci, ale i za dva pěkné dny strávené ve skvělé společnosti v Ústí nad Labem. Když jsem v páteční podvečer musel rychle spěchat do Prahy za dalšími povinnostmi přistihl jsem se, že se mi z Ústí vůbec nechce. Před pár lety bych asi nevěřil, že něco takového napíšu. Jsem rád, že právě konference Orosené dějiny byla tím posledním střípkem do skládanky toho, že vztah člověka k místu se opravdu může měnit a formovat. Těším se s Ústím a v Ústí na viděnou zase za deset let na další konferenci, a určitě někdy dříve u dobrého piva. ;)