BRAUMANUFAKTUR SCHMILKA, POKLAD V LABSKÉM ÚDOLÍ

V záplavě vršících se restů, které v mi tady v hlavě, v konceptech, anebo pouze v poznámkách visí v některých případech i od loňského listopadu, najednou přijde podnět, který mi sám od sebe říká: "Piš!". Podnět, který je tak silný, že si ho nechci schovávat někdy na příště, takový, který musím vypsat hned, než vyprchá jeho naléhavá aktuálnost. A tak se pohodlně usaďte a nechte se vtáhnout do příběhu z fascinujícího výletu do nadobyčejně krásné krajiny Saského Švýcarska ve skalnatém údolí řeky Labe.

 Údolí Labe v oblasti Česko-Saského Švýcarska. V pozadí stolová hora Lilienstein.

Tradiční rodinná návštěva na Teplicku, předpověď, která slibovala na následující dny opravdu krásné počasí a touha navštívit (a také ochutnat) něco nového a pěkného dává vždy dohromady koktejl, který mne nutí sedat k mapě a přemýšlet. A měl by v tom hrát roli vlak. Taky někam do přírody by to chtělo. A dá se tu v okolí vůbec najít ještě nějaký nenavštívený pivovar? Otázka střídá pochybnost, až mi nakonec trn z paty vytahuje jeden závazek, na který jsem si před časem plácl se spolkem Dubáků z Podještědí a následný skutečně pečlivý pohled na mapu. Jo, tento nápad se povedl! Z toho se Mikuláš (jako aktuálně velký fanoušek železnic a vůbec všech prostředků hromadné dopravy) zblázní radostí. A já (jako celoživotní velký fanoušek železnic a vůbec všech prostředků hromadné dopravy) jakbysmet. Není nic krásnějšího, když dětinskost přetrvává až do dospělého věku. Kvituji to s povděkem - mohu sdílet radost se svým synem a zároveň se nemusím bát, že mi v pivovaře nenalejou - skvělá kombinace pro vydařený dubnový výlet za poznáním.

Labské údolí bylo z podstaty věci odpradávna tranzitní cestou, kterou na českém území minimálně ve třetině jeho toku, opřádaly od druhé poloviny 19. století dvě železniční tratě. Jejich oboubřežný souběh, z dnešního pohledu možná trochu nelogický, ale v minulosti opakovaně opodstatněný, se ztrácí až v Horním Žlebu těsně před státní hranicí s Německem. Dále už trať pokračuje skromně po jedné straně řeky, přestože většina sídel je v tomto úseku paradoxně na jeho druhém břehu. Labské údolí je v tomto směru zajímavé ještě z jednoho hlediska. Východní břeh je nejzápadnější výspou architektury mnou tolik oblíbených podstávkových domů (které hrají mj. důležitou roli i v tom závazku s Dubáky), která zde ale končí. Labe bylo tak silnou komunikační bariérou, která nedovolila proniknout jejich fenoménu dál, a tak západní břeh a dále najedeme již jen zástavbu domů s hrázděným patrem, avšak se zděným přízemím.

 Labe proti proudu. Pro zmatení je východní pravý břeh nalevo. Řada domků je
 "podstávková" vesnice Postelwitz.

Možná se Vám zdá nereálné, aby nikterak velká řeka tvořila tak významnou bariéru, ale opak je pravdou - a vlastně dodnes. Po Děčínu najdete další most přes Labe až v Bad Schandau, a řeka zde tak dělí oba břehy dodnes. I když ne vlastně docela - na ten vlak se přece jen musí lidé nějak dostat a my přece musíme mít nějakou bonusovou motivaci cestovat. Labské údolí dnes, co pár kilometrů, křižuje řada přívozů, které neexistující mosty nahrazují a fungují jako skromní poslové kulturního i turistického přenosu. Berte to třeba jako tip na výlet. V pátek tak kupujeme jízdenky Labe-Elbe za směšných 250 Kč na osobu, které jsou skvělé tím, že platí nejen ve vlacích jak po celém Ústeckém kraji (a jeho bezprostředním okolí), ale zároveň i u všech dopravců Dopravního svazu Dolní Polabí (VVO). A v neposlední řadě právě i na všech zmiňovaných přívozech. Vydáváme se tak na cestu za poznáním křížem krážem labským údolím, samozřejmě s vydařenou pivní tečkou na závěr.

V příhraničním Hřensku se zastavujeme jen na skok. Jeho domky, nacpané pod skály v úzkém a hlubokém údolí říčky Kamenice mne fascinovaly na fotografiích od dětství, od vyššího věku pak při pohledu z vlaku přes řeku při cestách do Německa. Víc než na skok to tady ale asi nemá smysl. Tedy pokud nemíříte výše po proudu říčky do krásných skalnatých zákoutí Tiché soutěsky. Dolní část městečka, při ústí Kamenice do Labe, byla bohužel v předchozích letech proměněna v obrovské nevkusné tržiště, které kráse starých domů, ani břehům horské říčky nesluší. Naštěstí nám akorát vyšly přípoje vlaků i přívozu tam i zpátky, a tak za mírného pousmání německého převozníka se během půl hodiny otočíme tam i zpátky přes Labe. Míříme dál.

 Hotel Labe ve smutném Hřensku.

Dnešní výlet více než cokoliv jiného tvoří jízdní řády. Není to sranda nasměrovat vše tak, aby nám to sedělo, zvláště při vědomí, že pokud zůstaneme "trčet" na levém břehu řeky, nemáme tam vlastně ani nic moc k vidění. Máme kliku, přívozník od další vlakové stanice směrem do nitra Saska (Krippen) se akorát chystá vyplout. Jeho cílem ale není Postelwitz přímo naproti přes řeku, ale městečko Bad Schandau trochu dále po proudu. Nic nám to nevadí - obě místa chceme dnes navštívit, a tak se proudem necháme s lodí volně unášet k malebnému lázeňskému Žandovu.

 Ranní Hřensko v pohledu od přívozu.

Bad Shandau tvoří kromě historického jádra poblíž řeky i pěkně položená lázeňská čtvrť okolo říčky Křinice, která mírně klesá hlubokým údolím mezi skalami Saského Švýcarska (od několik desítek kilometrů vzdálené Krásné Lípy, kde pramení a kde dala mj. jméno jednomu našemu pivovárku). Městečku Bad Schandau by určitě taky nějaký pivovárek slušel. Ač páteční poledne, místní náměstí, či spíše široká hlavní ulice, hučí lidmi jako v úle a stejně tak spleť uliček kolem něj. 

 Panorama Bad Schandau s Johanniskirche a moderním objektem termálních lázní.

Lázeňská čtvrť naopak vládne bohorovným klidem. Ten vyruší snad jen cinkání místní legendární horské tramvaje, jejíž služeb na výlet k Lichtenhainerským vodopádům využijeme určitě rádi někdy příště. Dnes na to nemáme čas, máme jiný cíl výletu. Oproti původnímu programu opouštíme na chvíli služby přívozů a vlaku a zpět pokračujeme po pravém břehu pěšky. Místní cyklostezka je luxusní, sluníčko krásně pálí a pohled Liliensteinu nad řekou za námi na nás důtklivě dohlíží. Ne, nám se teď pryč nechce!

 Jarní nálada u říčky Křinice v lázeňské čtvrti.

Záhy míjíme výše zmiňovaný Postelwitz. Asi jeho panorama zná každý, kdo někdy jel vlakem do Drážďan. Jeho zástavbu tvoří pouze jedna řada hrázděných domků přilepených pod skalou téměř kolmo založených skalnatých břehů. Obzvláště pitoreskní a fotografy vyhledávanou partií je pak skupina šesti domků otočených štítem k řece s hrázděnými patry nadnášenými podstávkou. Tyto tzv. "Sedmibratrské domy" pochází zřejmě již z druhé poloviny 17. století a pro své syny je nechal postavit místní šífař (na to, kam zmizel ten sedmý, se zeptejte třeba místních). Ať byla skutečnost jakákoliv, já si návštěvou nenápadné jednostranné ulicovky v Postelwitz splnil jeden ze svých několikaletých cestovatelských snů.

 Sedmibratrské domky v Postelwitz.

Tento zážitek však byl nesrovnatelný s tím, který jsem měl možnost prožít ještě o pár kilometrů dál ve vesničce Schmilka, doslova na dohled od českých hranic. Přestože tento sen jsem si v sobě schovával takřka jen pár hodin, překonala realita všechna moje očekávání a návštěva zde, o které Vám nyní budu vyprávět, se stala jedním z nejsilnějších pivních zážitků mého života.

 Schmilka v pohledu od železniční stanice na druhém břehu.

Je to k nevíře a těžko pochopitelné, jaká nádhera se skrývá takřka přes kopec od kulturně i společensky exploatovaného Hřenska. Vesničku Schmilka tvoří, kromě pár větších domů přímo na břehu řeky, pouze hluboce zaříznuté údolí mezi skalami, vyplněné natěsno stavěnými domky, mnohdy dodnes dřevěnými, obvykle s hrázděným patrem - jak je na této straně obvyklé, vynášeným podstávkou. 

 Atmosféra ve staré Schmilce.

Potok, který údolí před stovkami tisíc let vytvořil je v celé délce obce sveden do kamenného pískovcového koryta náhonu, který sloužil jako pohon pro zdejší mlýn, položený výše do kopců. Mlýn byl založen již někdy v druhé polovině 17. století. V 19. století, kdy existují i jeho romantická malířská zpracování, sloužil navíc jako hostinec s ubytováním. Všechna tato využití však v následujících desetiletích ztratil a chátral. 

 Mühle Schmilka.

Změnu přinesl rok 2012, kdy byl jeho areál zrekonstruován a obnoven provoz. Citlivá rekonstrukce vrátila mlýnu nejen jeho ducha, kdy je dnes možné se pokochat mlýnským kolem, náhonem na spodní i horní vodu, anebo zkrátka jenom historickou architekturou, ale zároveň v objektech vznikla malá pekárna, a také provoz propagující veganské, k přírodě ohleduplné a jiné mně sympatické způsoby stravování.

 Mlýnské kolo s oběma náhony.

Příběh by ale nebyl úplný a dokonalý bez... ano hádáte správně. Roku 2015 byl v poměrně moderní, avšak v tradičních materiálech vyvedené, přístavbě otevřen nový pivovárek, Braumanufaktur Schmilka, který svou produkcí zapadá do koncepce celého podniku. Vařit pivo z místních, přírodních surovin, poctivým způsobem a zároveň ozvláštnit ducha tohoto krásného kraje a podpořit místní turistický ruch.

 Citlivé spojení moderního a tradičního mají Partyzáni rádi.

Nebudu natahovat, když napíšu, že se to povedlo dokonale. Plnokrát jsem chtěl napsat na blog příspěvek o tom, jaká jsou nejkrásnější místa, kde jsem pil pivo (a já ho určitě jednou napíšu). Jsem rád, že jsem tolik otálel, protože Brauerei Schmilka bude určitě na prvním místě. Pamatuji, jak jsem s kumpánem Mírou, s nímž jsem objížděl pivní čundry, vždy na opravdu pěkných místech říkal "tady bych mohu umřít". Už jsem to léta z úst nevypustil (mám dokonce dojem, že naposledy v lotyšském Brenguli), ale včera to zkrátka zaznít muselo.

 Parádní zahrádka u mlýnského kola.

Nádherná zahrádka na nádvoří, čí spíše v zahradě mlýna mezi starými domky, přímo u mlýnského kola ve stínu statného stromu, mezi palouky v plném jarním květu. Kdykoliv jindy bych se asi čertil, ale zde jsem dokázal odpustit, že aktuálně nebylo pivo na čepu v přilehlé restauraci a museli jsme se tak spokojit s lahvovou ochutnávkou. 

 Nejen jarní sluníčko vybízí k usednutí.

Nepamatuji si, že bych někdy v pivovaře viděl ledničku narvanou najednou výborným pivem a bio- a vegan produkty, ale ve Schmilce se mi to splnilo. Prodej navíc probíhal přímo v pekárně, kde jela na plno chlebová pec, pot všem stékal z čela a nejvíc sympatické prodavačce, která se měla co ohánět. Pro pivo s sebou, anebo k nalití na zahrádce do logovaných půllitrů (ale třeba i pro chléb či jiný domácí pekařský výrobek), se zde za dobu naší návštěvy otočilo několik desítek lidí všech generací.

 Prodejna v pekárně (vlevo chlebová pec).

Byl jsem v sedmém nebi. V ledničce bohužel scházel Dunkel ze stálé nabídky, ale i tak bylo z lahví s krásnými moderními etiketami co vybírat. Ze stálé nabídky Helles a Bernstein (sympatických 4 euro/0,75 l), anebo sezónní Bockbier (4,5 euro/0,75 l). Mě víc chutnal karamelový, ale krásné vyrovnaný a pitelný Bernstein, manželce pro mne spíše sladší a těžší Bock (Helles jsme si nechali někdy na příště), ale o to to odpoledne přece vůbec nešlo. 

 Lednička napěchovaná dobrým pivem.

Pivním Partyzánům nejvíc chutná tam, kde je krásně, kde jsou milí lidé a kde ten pomyslný genius loci není jen frází napsanou v průvodci, ale skutečně zhmotnělou realitou. Realitou, která ve mně zůstala pevně vtisknutá nejen i tehdy, když jsme posledním přívozem toho dne mířili zase na druhý labský břeh na vlak domů, ale vlastně doteď. A rád se o to dělím i s Vámi. Kdo máte rádi krásnou přírodu, malebná lidská sídla a to vše dohromady s výsledky upřímné práce vydejte se do Schmilky tu nádheru taky nasát. 

 Neodmítli jsme a rádi se sem vrátíme.

Věřte tomu, že je velká pravděpodobnost, že budeme nasávat společně. Umřít sem ještě jet nehodlám, ale vrátím se sem určitě brzy. Pokud zde chtěli touto obnovou starého mlýna ozvláštnit ducha tohoto kraje a podpořit jeho turistickou atraktivitu, u Pivního Partyzána se jim to povedlo na sto procent. Věřím, že nebudu jediný.

PS pro Dubáky: já vím, že to čtete a je vám asi jasné, proč jste v tomto výletu hráli takovou roli. Máte se na co těšit. ;)