JAK SE CHODÍ NA PIVO NA PŘELOMU ROKU II.

Nakonec to netrvalo dva měsíce, ale pouhý jeden a já přináším druhý díl povídání o tom, jak se chodí a jezdí na pivo na přelomu roku. Zatímco v jeho první díle jsem rekapituloval ještě poslední dny a (doslova) hodiny roku 2015, tentokrát se již vydáme společně do prvních dní roku 2016. Po novoročním střízlivění a odpočinku následovala pivně velmi náročná sobota 2. ledna. Za prvé jsme chtěli využít volného času, který nám ten den nabídl, k nějakému výletu, a večer pak čekal hlavní důvod, proč tento příspěvek vůbec píšu - tradiční novoroční posezení nejen nad domácím pivem.

Designování výletu bylo pro mne trochu zvláštní, není to ještě tak dávno, co jsem z Prahy vyjížděl na všechny výlety a teď jsem najednou nějak nevěděl co a jak. Zadání znělo jasně: chceme jet vlakem, chceme jet někam za humna Prahy, chceme jet někam, kde je to hezké a chceme jet někam, kde můžeme ochutnat pivo, které jsme ještě neochutnali. Čmáral jsem čáry po mapě, dělal puntíky a prokládal to jízdními řády. Možná budete překvapeni, ale vyšel mi z toho Mělník.

 Mělnické dominanty.

Město na soutoku asi není zrovna destinací, kterou by si člověk představoval navštívit s souvislosti s pivem. To spíš jeho bratříček v boji je tady jako doma. I přesto ale i Mělník má dlouhou pivovarnickou historii a dej bohu několik málo měsíců i svébytnou pivovarnickou současnost.

Pokud přijedete do Mělníka vlakem a vydáte se z jeho poněkud bokem postaveného nádraží do krásného historického centra pěšky, musíte cestou překonat odporný dezurbanizovaný prostor někdejšího Podolí. Historickou předměstskou zástavbu kolem staré silnice, která tangenciálně protínala krajinu pod mělnickým návrším, nahradilo v 70. letech 20. století odporné a architektonicky podřadné sídliště "Pivovar", doplněné po roce 1989 intenzivní výstavbou obchodního zázemí. Prostor představuje smutný příklad rozkladu tradičních struktur a někdejší zástavbu dnes připomíná pouze několik málo dochovaných domů stojících jako ztracené ostrůvky mezi novou zástavbou.

 Náměstí Míru - historické centrum města.

V rámci demolice takřka kompletního Podolí zmizel i poslední fungující mělnický pivovar, po kterém dostalo sídliště snad ironicky svoje jméno. Jeho demolice symbolicky - a dnes už víme, že jen dočasně - uzavřela staletí mělnického pivovarnictví. Zdejší dějiny výroby piva kopírují obvyklý rámec vaření piva v našich městech, kdy na jedné straně stál panský lobkovický pivovar na nedaleké Pšovce (uzavřený již roku 1936 a přebudovaný na chemickou továrnu) a na druhé straně pivovar měšťanský.

 Smutná fotografie z časů demolice. Zdroj: http://chloubyck.rajce.idnes.cz/.

Historie měšťanského vaření piva, tehdy ještě v hradbách, sahá do středověku, později městská obec zakládá nový pivovar při dvoře v Doleních Přívorech. Po požáru na počátku 18. století byl jeho provoz přenesen právě ke dvou v Podolí. Původně malý pivovar byl postupně modernizován až na výstav 6000 hl vyrážené mladiny ročně, avšak až do počátku 20. století pracoval na ruční pohon. Nedaleko starého pivovaru byl pak v letech 1900-1901 vystavěn nový moderní parostrojní provoz, který v nejlepších letech překonával i dvacetitisícový výstav a starý pivovar byl přebudován na sladovnu.

Budoucnost pivovaru pak byla celkem tradiční. Výkyvy výstavu v době světových válek, po roce 1948 znárodnění a deset let na to rozhodnutí o jeho nadpotřebnosti a uzavření. Nedostatečně využité budovy pivovaru zůstaly v Podolí stát ještě téměř dvacet let, aby byly v průběhu 70. let 20. století demolovány s takřka celým Podolím (řadu krásných, ale smutných fotografií nejen z demolice Podolí můžete vidět tady). Kruh se uzavírá. Takřka čtyřicet let neměli mělničtí ani přespolní možnost nikam zajít na místní pivo. 

Sám jsem tuto zkušenost okusil asi před pěti lety, kdy jsem Mělník navštívil v rámci jednoho z výletů a zařadil jsem si ho do skupiny měst, kde je těžké na nějaké zajímavé pivo narazit. Na jednom z nároží hlavního náměstí čepovali v poměrně příjemné hospůdce U Šatlavy piva z Černé Hory, zaflusaná a zakouřená hospoda za velikým železničním přejezdem u nádraží nabízela kromě Svijan i čerstvě reinkarnované Podkováňské pivo. To bylo ale asi vše. Nezbývalo než čekat a věřit.

 Vstup do Němého medvěda je nepřehlédnutelný.
 Najít samotný pivní bar je pak trochu těžší. ;)

Již v létě roku 2012, asi půl roku po mé návštěvě tady, byl v historickém domě na náměstí zřízen pivní bar, který se specializoval na piva z malých pivovarů. Trvalo ještě další tři roky, než jeho majitelé, ovšem na jiném místě, zřídili i stejnojmenný pivovar - Němý medvěd. V srpnu roku 2015 tak proběhlo jeho slavnostní otevření, piva na čepu nejlépe k ochutnání právě v pivním baru. V sobotu 2. ledna měli otevřeno stejně jako každou sobotu od 15. hodin, takže pro nás ideální příležitost si projít krásné historické centrum Mělníka, zajít se podívat na obligátní soutok Labe a plavebního kanálu a před třetí hodinou jít doklepat kosu před dům čp. 27 na zdejším hlavním náměstí.

 Z vlastní produkce...

Němý medvěd není jen pivním barem, ale i specializovanou burgrárnou. To nás tolik nelákalo, my se víc kochali (při očekávání otevření na nádvoří domu) všudypřítomným patinovaným nábytkem tvořícím nedílnou součást inventáře restaurace. Trochu nás zklamal přístup servírky, která nám ještě ve 14:59 zamkla dveře před nosem, když nesla ven ceduli, přestože viděla tři čekající zmrzlé Partyzány. Někdy přístup obsluh v některých podnicích prostě nechápu. Neudělám nic, a tak přesně v 15:01 vstupujeme do útulných prostor Medvěda.

 Stylově zařízené a velmi přívětivé prostory pivního baru Němý Medvěd.

Klenutý interiér z neomítaných cihel, zařízení již výše zmiňovaným nábytkem a pípa se čtyřmi kohouty, z nichž minimálně dva jsou vyhrazeny pro vlastní pivo. Jinak se na pípě střídá všelicos, prim hrají piva z nedaleké Lobče a Podkováně. My jsme tady samozřejmě hlavně za místním, a tak objednáváme jednoho světlého 12° Brtníka - který je zde nabízen jako vlastní interpretace světlého ležáku - a jednoho černého 13° Kňoura. Pivo je nakonec bohužel zdejší největší slabinou. Kňour byl poměrně dobrý, pitelný, i když by stálo za to ho doladit. 

 Brtník a Kňour.

Vyloženým průserem byl ale světlý ležák. Sotva pitelný, plný nepříjemných cizích vůní a chuti. Pivovar ho inzeruje jako vlajkovou loď pivovaru. V jeho popisu se navíc píše, že je odkazem na "staré časy", kdy piva "byla kalná, pila se vlastně ještě mladá a nevyčeřená". Jestli možná tam není ten zakopaný pes. Ve starých časech jsem nežil, tak nevím, jak tehdy piva chutnala a jak se pila, ale ta věta mi implikovala některé současné české pivovary, které zvláště v letním období nestíhají vyrábět a pouštějí na čep právě piva kalná, mladá a nevyčeřená. A je pravda, že Brtník chutnal podobně. Netuším, zda je to záměr, ale pokud ano, někde je asi chyba. 

 Charakteristika medvědích piv.

Je to škoda, protože posezení v Němém Medvědovi bylo jinak velmi příjemné, letní zahrádka musí v sezóně potěšit, a když se na nás nakonec servírka při loučení dokonce usmála (věřím, že to nebylo proto, že konečně odcházíme), měli jsme pocit, že se sem i rádi vrátíme. Jen na tom pivu zapracovat!

 Medvěd nám mává na rozloučenou.

Mělník opouštíme kvapným tempem, vždyť už na půl sedmou máme zamluvený stůl Napalmě, kde se očekává příjemné posezení. Netuším, kdo všechno dorazí, o tom tento večer není, věřím pouze ve 100% účast těch, kdo se zavázali, že něco uvaří. Těším se na ochutnávku, na pokec. Jak se říká, jak na Nový rok (a vůbec nevadí, že už je druhého), tak po celý rok. Nakonec se nás schází celý dlouhý stůl a večer se příjemně protáhl až k půlnoci, kdy jsme to všechno při vší slušnosti ukončili.

 Tradiční novoroční posezení je v plném proudu - stejně jako degustace.

Dorazil Roman s Rostíkem, Pechi na to trestuhodně zapomněl (i když zlí jazykové tvrdí, že se mu dýňák nepovedl a raději proto zůstal doma), ale také Domovar Komár, Domácí pivovar Rabiát a další. Vzorků na ochutnání tak byla hromada, přestože dýňové jsem přinesl pro Pechiho absenci pouze já a Roman (proč dýňové si přečtěte třeba tady). Večer byl i příležitostí k představení zcela nového létajícího projektu NewWay, za kterým stojí mj. právě Roman Holoubek. Jeho Opilá dýně byla prvním počinem, uvařeným speciálně pro tuto příležitost, ale těšit se prý můžeme i na další piva. Jejich spojovacím znakem má být kombinování nejrůznějších pivních stylů v jednom pivu. Po spodně kvašeném dýňovém bocku by mělo jako druhé pivo následovat nakuřované pšeničné vídeňské (historickému vysvětlení, proč zrovna takové pivo jsem významně zvedal obočí, ale koncepce pivovaru mi přijde vtipná a originální).

 První pivo nového projektu NewWay a za ním
 jeho pyšný původce.

Kvůli tomuto posezení jsem příspěvky o přelomu roku původně psal, ale tolik jsem se rozepsal o jiných zážitcích, že mi tu ne něj nezbývá už moc místa, aby nebyl příspěvek neúnosně dlouhý. A tak to tady ukončím s obligátní poznámkou, že to bylo zase vydařené a za rok se opět sejdeme - zřejmě znova Napalmě, jen pevně věřím, že Vláďa z Palmy konečně taky donese něco svého na ochutnání. Příští rok to zase určitě bude o nějakém povinně-nepovinném vstupním vzorku, jen už si za boha nemohu vzpomenout, co jsme to letos dohodli. Však oni mi to zase v průběhu podzimu připomenou. :D 

 Vláďa hledá výmluvu, proč zase nic nedonesl, ale za rok se stejně sejdeme zase u něj. ;)