SEVEROČESKÉ PIVNÍ STŘÍPKY

Uplynulý týden byl velmi bohatý na drobné pivní zážitky, které by si samy o sobě příspěvek asi nezasloužily. Všechny se ale uskutečnily na severu, čímž získaly společný rámec, a já tak mohu přinést mozaiku příběhů, které lemovaly dvě sobotní masopustní akce.

No dobrá, abych úplně nekecal, za prvním zážitkem jsme se odvážně vypravili až do Středních Čech, místo si tu ale zaslouží. Pro pivovar v Lobči mám slabost, o tom jsem tu už na blogu psal vícekrát, navíc jeho poloha je v samé severní výspě kraje a popravdě, podnebí i atmosféra je tady taková severská, a tak se ho sem nebojím zařadit. V Lobči minulou sobotu poprvé pořádali masopust a my, protože jsme toho dne měli cestu kamsi k Teplicům, rozhodli jsme si trochu zajet a podívat se na to.

 Pavel Prouza právě zahajuje hojně navštívený lobečský masopust.

Akce v lobečském pivovaru mne vždy bavily svou pohodou a nemasovostí, a tak to bylo i s masopustem. Co na tom, že jsem piva mohl jen líznout a vepřové hody v pivovarském výčepu mne opravdu nelákaly. Mě se tam moc líbilo. Zájem (zřejmě) nejen místních byl také velký, vyhřátý pivní výčep byl zcela zaplněn, ale to krásné slunečné popoledne se kvitovalo i příjemné posezení na lavicích venku pod velkými průmyslovými okny staré varny.

 Na střechách ještě leží sníh, ale sluníčko vybízí
 k posezení venku.

Pivo na sluníčku chutná a bylo opravdu z čeho vybírat. Z mých pár doušků jsem seznal, že aktuální jednochmelová IPA s americkou odrůdou Willamette mi chutnala méně, než její Summitová předchůdkyně, ale 14° Zimní Stout byl naopak výborný. Jsem zvědavý, kam se kvalita lobečského piva bude ubírat do budoucna se změnou na varně, sládek Tomáš Fencl odchází vařit kamsi do neprobádaných pohoří v Ekvádoru. Držím palce jemu i v Lobči, ať se i nadále daří (minimálně tak, jako se - dle mého odhadu - vydařil zdejší první masopust).

 Lobečský pivní průřez.

Sušárnu chmele v Dubé jsem znal z fotek snad od dětství, ale teprve cestou z Lobče jsem si splnil svůj sen se k ní konečně podívat. Dubá samotná dnes nepředstavuje příliš zajímavé město, i když má zajímavou historii a památek je tu také požehnaně. Ta nejzajímavější se ale krčí, trochu zastrčeně a až nepěkně, na samém okraji města, za zemědělským areálem a vedle plantáže solárních panelů. I přesto ale stojí za to k ní vážit, po rozbité bahnité cestě, své kroky. Potěšilo mne, že odpoledne sem zašlo užít procházku na sluníčku vícero místních

 Dubská sušárna čekající na opravu. Snad letos!

Dubská sušárna chmele je unikátně dochovaným objektem, který představuje variaci na anglický typ sušáren s lískovým hvozdem a typickým bizarním zastřešením (zkuste do google zadat výraz "oasthouse"). Najdeme u nás dnes jen dvě takové (druhá v podobném stadiu chátrání stojí v Rybňanech na Žatecku) a co vím, tak jsou i kontinentálním unikátem. Už léta se mluví o její obnově, tak věřím, že bude dotažena do konce. Stavba je základně zajištěna a nevratné chátrání je snad zastaveno. Tak možná konečně letos (něco se šušká). Je dobře, že se podařilo tuto - parametry světovou - povědomím těžce lokální a odbornou - památku zachránit před zkázou. Jestli se dá v Dubé někde zajít na dobré pivo nevím, ale na sušárnu se zajet podívejte (a taky si přečtěte něco o místním zeleňáku, snad i Dubsko brzy zachytí současný trend obnovování chmelnic a budeme jím zase moci chmelit naše trpké ležáky :) ).

 Historický snímek sušárny. Zdroj: MěÚ Dubá.

Hned v pondělní mne čekaly nějaké cesty podél Labe a také pod Krušné hory. V Děčíně mi při cestě na vlak vyšel čas akorát, že jsem zase po delší době mohl na jedno zaskočit do zdejšího obchodního Centra pivovar, o kterém jsem tu samozřejmě před časem již zevrubně psal. Na čepu byla zrovna IPA 13°, kterou jsem ještě neměl, a tak jsem jí zkusil. Neměl jsem a neměl mít i nadále. Odporně svíravě hořké a karamelem protažené pivo. Škoda. Žádný zdejší spodňák jsem už nestihl, ale vím, že je tu ještě před rokem měli poměrně dobré.

To v nedalekém Ústí nad Labem se dějí věci. Ve městě, které to mělo s pivem vždy takové komplikované - a já to měl takové komplikované s ním, byla před měsícem otevřena nová pivotéka. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí a poctil jí krátkou zastávkou. Ústecká pivotéka je sice trochu zastrčená, ale o to více strategicky položená - na galerii s obchůdky (vybudované už asi před pěti lety, ale žít to tu začíná teprve zřejmě až nyní) za hlavním vlakovým nádražím.

 Ústí má nové místo na příjemné posezení. Pivotéka je za skleněnými dveřmi vpravo,
 hned za služebnou Městské policie.

Pivotéku provozuje parta nadšenců, kteří se jinak věnují primárně výrobě a potisku reklamních předmětů. Nakonec pivotéka se s jejich prodejem dělí o prostor. Přiznám se, že pro to mám pochopení a v Ústí je to asi logické - ta jeho pivní komplikovanost je tak veliká, že samotná pivotéka by byl hodně krok do neznáma. V nabídce, která je z části v lednicích, jsou jen česká piva z menších průmyslových pivovarů a pak samozřejmě i minipivovarské záležitosti. Nic, co bych nikdy neochutnal, ale pro ústečáky určitě milé zpestření jim dostupných piv.

 Z nabídky. Klidně by se to zde mohlo jmenovat
 "Pivo a tričko".

Původně jsem myslel, že si vezmu jen něco s sebou na večer, ale odpolední sluníčko odrážející se modravé hladině naší největší řeky mne přesvědčilo o opaku. Vybral jsem Winter Ale z pivovaru Krušnohor (víceméně jen proto, že jsem ho ještě neměl) a záhy litoval s tím, že podobně asi musí chutnat i voda z Labe pode mnou. Zachránilo to jen to úžasné místo a pokud jste milovníci industriálu v dramatickém krajinném rámci, na lavičce před Ústeckou pivotékou vám bude chutnat vždycky. Jen pozor, aby bylo zamčeno v úřadovně Městské policie hned v sousedství, netuším, jak to v Ústí mají s pitím na veřejnosti. Klukům v pivotéce ale určitě držím palce, ať se udrží a časem třeba i rozšíří sortiment něčím zajímavějším i pro přespolní.

 Ošklivý zimní Krušnohor a krásná jarní Mariánská skála.

Teplický Monopol je dnes naopak již stálice pivního světa. Stále jím nepřestávám být fascinován a jsem rád, že jsem tu stihl v pondělí hned dvě návštěvy. Ráno pozdravit zdejší sládkovou, Martinu Valterovou, a zjistit, jestli pořád umí tak super světlý ležák (umí) a pak večer na krátké posezení s Paní Partyzánovou. V Monopolu běží vše při starém (takže dobře) a já už se moc těším až konečně vybudují venkovní zahrádku, to se tu bude za slunečných dní teprve sedět u výborného teplického piva!

 Toto se neomrzí.

Konec týdne mne pak zanesl úplně na druhou stranu toho, kde říkáme na severu. V Semilech dnes bohužel již na místní pivo zajít nemůžeme, i když této poměrně malebné, nahodile naskládané sestavě domů by nějaký minipivovar slušel. Zdejší původně panský pivovar stával kdysi na okraji města při mlýnském náhonu, ale dnes je zcela utopen v pozdější zástavbě. Vařit přestal už někdy během druhé světové války a ve stejné době byla i část jeho budov zbořena, neb výrazně zužovala hlavni ulici, mířící z centra města jihozápadním směrem. Semily jsou tak již déle než třičtvrtěstoletí o vlastní pivo ochuzeny, avšak do pivovaru na pivo zajít můžeme i dnes, v části jeho budov dnes působí stejnojmenná restaurace. 

 Někdejší sladovnický hvozd a před ním zbylé budovy
 semilského pivovaru.

Na čepu donedávna snad jen Smíchov, teď nově Plzeň, nic světoborného. Já návštěvu tady nestihl, ale ve čtvrtek pozdě v noci jsem neodmítl posezení v pěkném secesním hotelu na místním historickém náměstí - mimochodem nejopuštěnějším náměstí v České republice. Nebudu lhát, že nepasterizovaná 10° G mi chutnala mnohem více, než pasterizovaná 11° PP. Nevím, zda je to standard. Na pivo dnes nemá do Semil příliš cenu jezdit, pokud tu ale už budete a jste milovníci industriální architektury jako já, važte cestu do okrajové čtvrti Řeky. Zdejší přádelna a tkalcovna Franze Schmitta s dělnickou kolonií patří mezi nejzajímavější podobné celky nejen této části Čech.

 Fascinující 200 m dlouhá hmota Schmittovy přádelny.

O pátečním zážitku jsem původně chtěl psát samostatný příspěvek, ale pak jsem si uvědomil, že o nedobrých věcech nerad píšu, a tak ho odbudu pár odstavci zde. Malá Skála je velmi oblíbené letovisko v hlubokém, ale rozvolněném údolí řeky Jizery mezi prudkými stěnami skalního města. Místo bylo historicky zajímavé samozřejmě i pivovarsky, zdejší starý pivovar s velmi dlouhými dějinami doposud stojí, pěkně opravený a využívaný (bohužel již ne k vaření piva). Nám čas nedovolil návštěvu u něj, avšak jeho objekty jsou zdáli viditelné na vysoké stráni při zdejším zámku. 

 Pohled na Pantheon s historickým pivovarem v pozadí.

Pivo se v panském pivovaře nevaří od roku 1946, ale loni byla i v Malé Skále po 170 letech obnovena tradice jeho vaření. V samém centru obce pod blokem mohutných skalní věží se zříceninou hradu Vranov, mnohem známějších jako Pantheon, se nachází zdejší tradiční restaurace (jak jinak než) Pod Pantheonem, od loňska tedy i pivovar. Podnik nešťastně položený přímo při frekventované silnici údolím Jizery do Polska.

 A stejná skála, tentokrát ale se současným pivovarem v popředí.

Na budově bylo zvenku vidět šití horkou jehlou, nepěkně probourané otvory pro nová, velká plastová okna, staré reklamní nápisy na omítce ad. Opačný pocit nastal po vstupu dovnitř. Restaurace je stylizována do v současnosti moderních "hipsterských" podniků. Tady mi to ale nějak nesedělo a ani nehrálo dohromady. Jakoby se někdo inspiroval po jiných podobných podnicích, tu si vybral to a tu zas něco jiného a pak to smíchal dohromady bez špetky invence a přemýšlení. Paradoxně nejvíce se mi líbily moc pěkné, ale zároveň krásně obyčejné fotografie s místním pivem na zdi v lokále.

 Nevzhledná fasáda, za kterou se skrývá technologie pivovaru.

Pivnice je rozdělena na dvě místnosti. Ve vstupní je naproti dveřím výčep, vpravo varna a za ni moc pěkný dětský koutek. Vlevo se vstupuje do samotného lokálu. K dispozici je ještě posezení v patře nad varnou, oproti přízemí takové více útulněji zařízené.

 Hlavní lokál v přízemí.

Největší slabinou podniku bylo ale vlastní pivo, což je vzhledem k tomu, že se jedná o pivovar, smutné. Světlý 12° ležák se jakžtakž dal, ač mu trochu chybělo řízu, naopak přebývalo hořkosti (té ulpívající, nevybízející k dalšímu napití) a docela by mne zajímalo, čím místní sládek dohání jeho až rezavou barvu (bez ironie). Taktéž světlá 13° na soutoči ale byla vyloženě nepitelná. Nestává se mi to často, ale nebyl jsem schopný pozřít víc než jeden lok. Pivo zcela bez řízu, podivně zasmrděné, nepitelné. Přiznám se, že takový průser jsem v českém minipivovaru neochuntal už dlouho. 

 Nedobrá maloskalská piva: světlé 12° a 13°.

Chuť jsme si alespoň spravili naopak výbornými domácími chipsy s papričkovou salsou, které byly bezchybné (a co jsme viděli kolem sebe, byl čas oběda, i ostatní byli s kuchyní spokojeni). Za pivem tak nemá v současnosti do Malé Skály moc cenu jezdit, nemám to sem však daleko, a tak dám pivovaru určitě i druhou šanci, třeba se jen jedná o dětské nemoci začínajícího provozu a pokračovatelé Kleinskaler Lagerbier budou jednou dělat čest zdejší dlouhé pivovarské historii. Liberecký kraj má minipivovarů málo, těch kvalitních zvlášt, a tak by další dobrý mini v dosahu potěšil.

 Nezbývá než doufat, že tato varna bude již brzy vystavovat lepší piva.

Tato sobota pak už zase patřila masopustu. Tentokrát v mém oblíbeném Trávníčku na Českodubsku, kde v jeho pořádání neměl prsty nikdo jiný než Spolek Dubáků. Masopustní průvod obcí, jejíž osedlé by dnes bylo možné spočítat snad na prstech obou rukou, byl slovutný a končil samozřejmě u postupně opravovaného Beranova hostince. Tam na žíznivé veselí čekal samospádový soudek s pivem, které načepil osobně sám hostinský Antonín Beran.

 Masopustní průvod v krásné jarní krajině Podještědí míří k Beranovu hostinci.

Dubácké akce mám moc rád, provází je dobrá nálada, hudba, tanec a pivo, takže vše v naprostém pořádku. Jen s tím pivem Dubáci tentokrát šlápli trochu vedle. Jelikož mají v logu a všemožných materiálech mouchy, sáhli po produktu ze stejnojmenného pražského mini, nedávno vzniknuvšího v prostorách branického pivovaru. Jejich světlá 11° byl solidní propadák a jen moje páteční zkušenost z Malé Skály zabránila, abych ho označil za nejdivnější pivo týdne. Chuť jsem si spravil mnohem lepším Summit Ale z Lobče, i když jeho silnější sestřička (o které jsem psal už v úvodu) mi chutnala přece jen více. Varování, že "Mouchu bych nebral" příště Dubákům sdělím asi důrazněji, než tentokrát, protože jejich akce jsou opravdu fajn a na fajn akcích by přece mělo téci výborné pivo.

 Hostinští, manželé Beranovi, se chystají narazit
 samospádový soudek. 

Co říci závěrem? S hrůzou jsem si uvědomil, že nepamatuji, kdy by se mi do jednoho příspěvku vešlo tolik kritických slov ke kvalitě ochutnaných piv. Jsem zvyklý spíše chválit, ale tentokrát se toho sešlo tolik, že se tomu asi vyhnout nešlo. Je určitě skvělé, že i odlehlejší krajiny naší země ožívají bohatým životem a ožívají i pivně, na řadě míst a k řadě akcí je možné ochutnat místní pivo, a když ne místní, tak z malých pivovarů. Zároveň ale nezbývá, než si přát, aby ten kvantitativní boom byl spojený i s upevňováním kvality nabízeného piva. V současné době je u nás při té hromadě vznikajících pivovarů v oblibě vzpomínat na konec 19. století, kdy jich u nás působilo přes tisícovku. Je ale nutné zde dodat, že za zavíráním řady z nich stála tehdy právě i kvalita jimi nabízených produktů. 

Ač mne ne zrovna úspěšný pivní lov trochu mrzel, celý ten nabitý severský týden jsem si skvěle užil a už nyní se těším na nějaký další takový podobný. Ať už na severu, anebo kdekoliv jinde, hlavně snad jen s více těmi pivy dobrými než špatnými.