VYDAŘENÝ HARRACHOVSKÝ NÁVRAT

K harrachovskému minipivovaru mám zvláštní vztah. Nevím, čím to bylo dáno, že zrovna minipivovary Libereckého kraje byly těmi, které jsem v životě navštívil mezi prvními. Prvenství už nikdy žádný pivovar nevezme dnes již neexistujícímu Vozkovi v Liberci, o kterém jsem tady již před časem psal. A právě minipivovar Novosad & syn byl hned po něm. Koncem února roku 2003 jsem zavítal do kempu při sklárně v údolí pod Čertovou horou, společně ještě s tehdejšími spolužáky z gymplu na malou zimní dovolenou. Vzhledem ke zdravotním problémům s operovaným kolenem nebyla má tehdejší cesta motivována lyžováním, ale zejména právě poznáním minipivovaru, který se od roku 2002 nacházel v areálu zmiňované sklárny a o kterém jsem měl z loňské návštěvy mých spolužáků mnoho zajímavých informací. To jsem prostě musel prozkoumat, minipivovarů ještě tehdy u nás nebylo tolik jako dnes.

 Pohled do pivovarské restaurace vz. 2003.

Tehdejší návštěvy v minipivovaře, vybudovaném přímo nad sklárnou, se obvykle proměňovaly v brutální ožíračky. Podezírali jsme majitele, že to tak postavil schválně: z pivovarské hospody bylo možné pozorovat práci dole ve sklárně, nebo dokonce přejít na můstek přímo nad sklářskými pecemi. V prostoru bylo samozřejmě neuvěřitelné horko a horko, jak známo, přináší žízeň. A tu jsme my měli tenkrát velikou. Objednávali jsme si světlé ležáky František, podávané ve vlastních, krásných ručně dělaných, půllitrech jeden za druhým. Čas ani povinnosti nás netížily. Kde jsou ty časy?! Od té doby jsem Harrachovský pivovárek navštívil ještě mnohokrát, naposledy však v létě 2006. Pak se asi něco zadrhlo. Možná nebyl důvod, možná minipivovarů na mapě přibylo a harrachovské pro mne přestalo být tak zajímavé. Když jsme se ale loni v létě přestěhovali do Liberce, bylo jasné, že se pod Čertovu horu zkrátka budeme muset vrátit - a ten pravý den přišel tento pátek.

 Ani absence rudlíku nám nezabránila dojít si pro sud Františka do pivovaru.

V létě na to nebyl čas, na podzim nám do Harrachova kvůli výluce nejezdil vlak a vzhledem k tomu, že výluka v polovině března zase začne, bylo načase. Vydat se krásnou tratí údolím Nisy a Kamenice do Tanvaldu, odkud pak stoupá prudkými kopci po tělese někdejší zubačky ke Kořenovu, aby nakonec skončila svou cestu na malém nádražíčku v lesích, vzdáleném od Harrachova nějaké ty tři kilometry. Proč má Harrachov vlakovou zastávku, a proč je tak ztracená v lesích Vám nepovím, na to zde nemám místo, stejně jako na širší vyjádření radosti z toho, že od loňského roku vlaky opět přejíždějí desítky let zrušený přechod do Polska.

 Většinu tratí pod Jizerskymi horami dnes již obsluhují moderní vlakové jednotky.

Vysokohorský Harrachov je turistickým střediskem se všemi klady a zápory, které podobná lokalita přináší. Podhorské městečko s tradiční, převážně dřevěnou, zástavbou, bylo v 70. a 80. letech zhyzděno masovou výstavbou rekreačních a dalších zařízení pro turistický, zvláště zimní, ruch, která pokračovala i po roce 1989. Jádro obce, kterou jsme si celou prošli, tak dnes působí značně odpudivým dojmem. Mumlavský vodopád, nádherná přírodní scenerie skrytá v lese asi kilometr od města, ale naštěstí tlaku komerce zatím uniká.

 Asi to nejhezčí, co se dochovalo ze starého Harrachova.

Úplně na druhé straně Harrachova, při křižovatce silnic do centra města a k hraničnímu přechodu do Polska, pak stojí již zmiňovaná sklárna Novosad & syn s hlavním důvodem proč jsme sem jeli (Mikuláš si doma stěžoval, ze už zase utekl týden, kdy nebyl v žádném pivovaru, tak jsme ho museli vyslyšet). Areál, od mé poslední návštěvy před téměř deseti lety se - turisticky - výrazně rozrostl. Kromě pivovaru a možnosti prohlídek sklárny zde byly zřízeny nově i, v současné době tolik moderní, pivní lázně. My však přišli zrelaxovat jen naše chuťové buňky, a zamířili tak do pivovarské restaurace s dominující dvounádobovou měděnou varnou.

 Vstup do sklárny a pivovaru Novosad & Syn.

Byl jsem na místo i na pivo zvědavý. Již před lety nám jeho cena přišla vyšší, než bylo obvyklé, zatížená vysokohorskou přirážkou. Navíc jsem za tu dobu četl různě po webu stížnosti na chování obsluhy, arogantní k hostům. A na co jsem možná byl zvědavý nejvíc, bylo pivo, protože za ta léta jsem již zcela zapomněl, jak tehdy chutnalo. Mé tehdejší nadšení z něj navíc retrospektivně přisuzuji spíše té tehdejší unikátnosti nefiltrovaného piva z minipivovaru, kterou jsem tak dnes mohl konečně porovnat s širším portfoliem tuzemské nabídky.

 Varna pivovaru se schématem výroby a oceněními pivovaru ze soutěží.

Naštěstí veškeré obavy se nevyplnily: obsluha po všech stránkách příjemná a korektní, pivo za cenu 42 Kč za půllitr není v takovém místě nic strašného. A pivo? Na čepu po těch letech stále klasika v podobě světlého a tmavého 12° ležáku. Obě piva byla výborná a obě mohu s klidným srdcem přiřadit k současné špičce. Světlý ležák krásně vyvážený, příjemně hořký a hlavně nebezpečně pitelný. Jeho tmavý bratříček byl také výborný: spíše hořčejší a sušší ležák s karamelovým dozníváním opravdu chutnal, stejně jako řezaná varianta, kterou jsem posezení zde zakončil.

 Tmavý Čerťák a světlý František.

Hodinka a půl v pivovaře utekla jako nic a myslím, že bych zvládl tu být i déle (jako tenkrát za mlada). Ač v centru turistického dění a velice příjemně zaplněná, působila restaurace přívětivým dojmem, podtrženým příjemným teplem, které stále sálalo z prostoru sklárny. Jak jsem stihl shlédnout, sklárně se zřejmě daří, neboť na pracovišti kmitaly desítky zaměstnanců, a je to tak dobře. Snad jen škoda, že lávka nad sklárnou se stala součástí prohlídkového okruhu a je na ni vstup možný jen s platnou vstupenkou. Ale co, jestli toto má být daň turistickému ruchu, je to ještě to nejmenší.

 Cvrkot na sklárně přes okno z pivovarské restaurace.

Portfolio pivovaru doplňuje ještě lehké 8° pivo, Huťské vyčepní, které pivovar vaří primárně pro zaměstnance sklárny, na čepu v pivnici není, ale návštěvníci mají možnost odnést si ho (samozřejmě stejně jako ostatní piva z produkce) domů v lahvi - čehož jsem využil. I osmička potvrdila skvělou kvalitu harrachovského piva. Snad jen jednu, zato ale výraznou, připomínku bych měl. Skutečně mi přijde jako škoda, že i Harrachovský pivovar nabízí svá piva "přes ulici" pouze v PET lahvích. Netvrdím, že by měl lahve na pivo zde přímo vyrábět, to by asi nebylo finančně (a zřejmě ani technicky) možné, jestli ale v něčem české pivovarnictví skutečně za jeho západními kolegy zaostává, tak je to právě toto. Při pohledu na etiketu osmičky s mladíkem foukajícím sklo, nalepenou na lahev z plastu jsem se cítil podobně, jako když jsem se před tím procházel hlavní ulicí Harrachova, lemovanou stánky a krámy s naprosto nevkusnými štíty a nabídkou. Dekadentně.

 Výčep v restauraci, vpravo kus ledničky s PET lahvemi.

České pivovarnictví i nabídka turistického ruchu má zřejmě ještě stále co dohánět, já se však, s přivřením obou oči, z Harrachova vracel spokojen. Díky Mumlavskému vodopádu, díky skutečně výbornému pivu a díky sluníčku, které nám celý den krásně svítilo. A asi i díky oživení vzpomínek na dávné návštěvy tady a na tehdejší mladické pitky.

 Zimní scenerie Mumlavského vodopádu.