15. února 2015

PRAVIDELNÁ ZPRÁVA Z ÚNĚTIC

Jsou místa, na která se rád vracím, stejně jako se k nim pak vracím ve zpětném pohledu zde v příspěvcích. Únětický pivovar mezi taková místa bezesporu patří, však jste o něm tu na blogu mohli číst už nespočetněkrát. A má to více důvodů. Nejenže únětičtí vaří výborné pivo, nejenže projekt obnovy pivovaru je cesta na dlouhou trať, která neustále trvá a probíhá, nejenže se v Úněticích stále něco děje, ale v neposlední řadě máme na místo pevnou osobní vzpomínku nejen díky naší svatbě a zkrátka se sem, kdykoliv je čas a příležitost, rádi vracíme. Stejně tomu bylo i letos v rámci probíhajícího masopustu.

Ač to máme teď do Únětic přece jen trochu dál, nenechali jsme si tuto příležitost ujít, a co víc: rovnou jsme jí spojili v příjemný den se setkáním s řadou kamarádů a kamarádek, které také nemáme teď příležitost tak často vídat. Takže návštěvou Únětického masopustu zakončený výlet, kor když i únorové počasí poměrně přálo, se zdálo být jako výborný plán. Naplnil se bezezbytku. I díky tomu má člověk vždy materiál na to zas a znova psát o místech, která již tolikrát navštívil.

 Tradiční masopust v Úněticích, toho času na nádvoří pivovaru.

Stejně jako loni jsme absolvovali vycházku nádherným Tichým údolím Únětického potoka, tu v úzkém sevření lemovaném řadou skal, tu klidnými zátočinami s lužním lesem a spadanými stromy, ne nepřipomínající krajinu z pohádek. Jezdit autobusem do Únětic až k pivovaru by byla škoda - ten je přece pro nás připraven vždy na zpáteční cesty, když jsme konzumací únětických piv již přespříliš unaveni. Zastávka Na parcelách je za rohem a cesta na Dejvickou vždy přeplněným a vždy trochu opožděným autobusem je zkrátka povinnost.

 Z Tichého údolí.

Není se co divit, však masopust obnovený a pečlivě pořádaný jak v Roztokách, tak v Úněticích přitahuje stále větší a větší zájem místních. Je hezké vidět, že i po desetiletích pošlapávání tradičních zvyků a svým způsobem svobodné zábavy začínají opět i malá městečka a vesnice ožívat podobnými akcemi. A my tak máme tu příjemnou povinnost se vracet na místo činu zas a znova, rok co rok.

Navíc byl tentokrát návrat do Únětic oživen o jednu příjemnou novinku. Pokud jsem tu o Únětickém pivovaře psal několikrát jako o krásném příkladu toho, jak a proč by měly být obnovované staré pivovary, pustili se zde do realizace něčeho, co ne vždy kvituji zcela s povděkem, ale zde jsem zůstal stát v němém úžasu. Utilitárně zmodernizovaná, o veškeré štuky, dekorace a stavební výstupky osekaná fasáda pivovaru dostala zpět svůj vzhled z poslední velké přestavby v druhé polovině 19. století. Zpět tak jsou bosáže, ostění, věžičky ve štítu a další detaily, které daly Únětickému pivovaru jeho starou, ale zároveň zcela novou tvář. Až budou práce na jaře dodělány patřičnými omítkami, bude pivovar opět skutečnou ozdobou Únětic. Tohle se totiž opravdu povedlo a všechna čest.

 Únětický pivovar vz. 2014 a 2015. K tomu srovnání snad není co dodat...

Pivovarský dvůr, který krátce po druhé hodině přivítal masopustní průvod, tak dostal zase o stupeň důstojnější tvář. A program? Ten byl už klasický. Pár slov od majitelů pivovaru Tkadlecových, pár slov od vrchního sládka Vladimíra Černohorského, pár slov od starosty Únětic pana Vytisky a pak naražení masopustního speciálu. To bylo ale letos trochu jiné, neboť poprvé byla uvařena hned dvě piva. Mimo již tradiční černý 11% ležák byl letos uvařen navíc, ve zcela limitované várce, i silný 16% Bock, který právě byl ukryt ve slavnostně naráženém sudu.

 Narážení masopustního 16% Bocku.

Standardní Únětická piva mám rád, sezónní "speciály" mi ne vždy ale seděly. Stejně tak masopustní černá 11 %, která mi na rozdíl od loňska moc nejela. Zato Bock byl výborný. Silné polotmavé pivo, s udávaným objemem alkoholu kolem 7 % obj., mi skutečně sedlo a opakovaně jsem si ho objednal i v pivovarské restauraci, do které jsme se přesunuli po slavnosti na dvoře. Určitě na něj někam také zajděte, stojí to za to, a jak jsem už napsal, vyrobeno ho bylo skutečně málo. Nejen u masopustního Bocku čas v Úněticích neskutečně rychle utekl, posezení v prostoru někdejšího sladovnického humna je jedno z nejhezčích u nás. Navíc musím s nadšením konstatovat, že stálý jídelníček zde byl rozšířen i o jedno veganské jídlo a salát s tofu a červenou čočkou byl výborný. Jen tak dále.

 Zcela zaplněná pivovarská restaurace na někdejším sladovnickém humně.

Někdy, když píšu o Únětickém pivovaře, se trochu bojím, abych nebyl nařčen, že jsem placen pivovarem jako jeho PR autor. S klidným vědomím píšu, že skutečně nejsem a že mám prostě pro Únětice slabost. Pokud mi to ale nevěříte, dovolím si výjimečně směrem k pivovaru i jednu kritiku, kterou jsem už chtě napsat dříve, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Není to samozřejmě jen problém únětických, ale přijde mi to zrovna v tomto pivovaře nesmírně líto. 

 Tradiční masopustní černý ležák...

Ač považuji Vladimíra Černohorského za skutečnou osobnost mezi českými sládky, ani on se nevyhýbá jednomu nešvaru, kterým je ohýbání pivovarské historie a její svérázná interpretace či spíš recyklovaná prezentace nejrůznějších mýtů a polopravd. V tomto případě při prezentování naráženého speciálu. Myslím si, že znalost historie oboru by měla být pevnou součástí korpusu znalostí všech pivovarských, u takových odborníků a osobností dvojnásob (obdobnou výtku pak směřuji i k informačním vyhláškám, které pivovar k pivům vydává).

 ... a jeho silnější limitovaný bratříček.

Vím, na mém pocit z Únětic, z obliby jejich piva a z mé radosti se sem vždy vracet se nic nezmění. Na druhou stranu mi to přijde trochu škoda, zvlášť, když "náprava" není složitá a mohla by být právě tou pěknou třešničkou na dortu, která českému pivovarnictví zoufale chybí.

2 komentáře:

  1. Rosťa. No mohl jsi dát vědět, že se tam chystáš :-(

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ty jo, to jsem teda mohl. :-/ Dávám sám sobě černý puntík a slibuji, že se příště polepším!

      Smazat