19. září 2016

DOVOLENÁ V POŠUMAVÍ DÍL 2.: VOLARY A PRACHATICE

Na druhý a vlastně i jediný celý den naší krátké dovolené v Pošumaví jsme měli naplánovaný veledlouhý okružní výlet vlakem za poznáním dvou měst a "jejich" pivovárků. Každý úplně jiný, stejně jako města, ve kterých se nacházejí. Jeden vznikl již v roce 2013 a jeho návštěvu jsem bral spíš jako povinnost, abych si ho odškrtl v seznamu navštívených, neboť místo jeho působení, ani pivovar konkrétně mne nijak moc nelákaly. Druhý pivovar vznikl teprve loni v létě a naopak byl jedním z dlouho plánovaných cílů. Nejen proto, že se mi moc líbila jeho webová prezentace i fotografie z místa, ale i proto, že pivo vaří ve městě, které se řadí mezi nejkrásnější u nás a při mé návštěvě tady někdy třináct let zpátky jsem si ho moc neužil, a to jsem chtěl napravit.

Vlakem jsme jeli samozřejmě proto, že je to na cestách za pivem náš nejoblíbenější - a dle nás i nejlepší - způsob dopravy a malý Partyzán ho nevýslovně zbožňuje. Navíc jsme měli po cestě projíždět naší nejvýše položenou železniční stanicí, vidět něco krás nejen z Pošumaví, ale i ze samotných hor a samozřejmě i jiné zajímavosti kolem trati. Naše dva cíle byly Volary a Prachatice.

Cestou jsme zcela úmyslně vynechali Vimperk, který je od roku 2011 (zase) pivovarsky zajímavý. Nejenže by nám časově do programu neseděl, pivovar jsem někdy před pěti lety navštívil, ale zejména nám vstříc nevycházela prapodivně omezená otevírací doba pivovaru. Návštěvu ve Vimperku ale jinak doporučuji. Periferně položené město, které prodělalo pod roce 1945 poměrně velký rozvoj se dochovalo ve vzácně historické podobě a kromě aktuálně fungujícího minipivovaru můžete v uličkách pod zdejším zámkem narazit na dochované budovy hned dvou starých pivovarů.

 Vimperk z vlaku.

My Vimperk tentokrát viděli pouze z vlaku, který město obtáčí dlouhými oblouky nad řekou Volyňkou a nabízí krásné pohledy ze všech stran na dochované panorama města se zámkem na návrší. Vůbec celá cesta vlakem, který k překonání poměrně malé vzdálenosti (cca 70 km) potřebuje více než dvě hodiny času, přinesla krásné výhledy. Zejména horské lesní partie kolem zmiňované rekordní Kubovy Huti nabízí velký vlakový zážitek, stejně jako následné vyklidnění v údolí Teplé Vltavy plné vodáckých i jiných turistických atraktivit. Když vlak pomalu vjede do souběhu s jednou z našich nejznámějších řek, je jasné, že se brzy ocitnete na nádraží v alpské bráně Šumavy, ve Volarech.

Přestože Volary dnes nepředstavují nijak malebné městečko, jejich historie i specifické položení z nich tvoří jedno z našich nejzajímavějších měst. Odloučenost od větších sídel, mimo významné cesty (slavná Zlatá stezka se Volarům vyhnula již ve středověku), poměrně vysoká poloha města a sní spojené specifické podmínky k životu způsobily až do konce 19. století svébytnou uzavřenost města. Mimo jiné i díky ní se zde mohl vytvořit zcela specifický typ domu, na který jsem narážel v předchozím odstavci. Volarská architektura byla velmi ovlivněna stylem alpských podhorských a horských domů a na našem území se nikde jinde, kromě nedaleké vesničky Dobrá, podobné domy nevyskytují.

 Typická volarská architektura - dnešní muzeum.

Volary ještě v polovině 19. století představovaly zcela unikátní stavební celek zhuštěné zástavby těchto domů, u nás jinde nevídaný. Bohužel řada požárů a následně i poměrně výrazné otevření města světu díky novým silnicím a zejména železnici způsobilo, že v druhé polovině 19. a na počátku 20. století velká část této zástavby zmizela. Dnes se, kromě pár podobných domů v centrální části města, nachází většina dochovaných tradičních staveb severně od náměstí podél Volarského potka ve čtvrti Am Weiger, dnes zvané Staré Město.

Jeho návštěvu rozhodně doporučuji absolvovat. Nejen proto, že uvidíte něco unikátního, anebo i proto, že v jednom z dochovaných domů je umístěno muzeum, které dnes připomíná bohužel spíše více z tragických dějin města ve 20. století (pochody smrti na konci druhé světové války, odsun německého obyvatelstva, anebo vznik železné opona). Dalším dobrým důvodem ale může také být skutečnost, že bezprostředně za Starým Městem, na konci dnešní ulice 5. května, stojí dnes zcela opuštěné objekty zdejšího pivovaru, ve své době nazývaného Volarské Hradčany.

 Volarské Hradčany pomalu zarůstají nálety.

Není se co divit, v městečku s hrubě lokální zástavbou musely stavby obrovského pivovaru budit oprávněný obdiv. Je to až k nevíře, když dnes přijdete k zarostlému a postupně chátrajícímu areálu, že zde před sto lety pulsoval společenský život volarských. Pivovar, který byl až do roku 1948 v držení právovárečného měšťanstva vyrostl ve své průmyslové podobě v 70. letech 19. století. Ač právo várečné městu náleželo již o tři sta let dříve, v důsledku sporů s vrchností a důsledného uplatňování propinačního práva, museli měšťané čekat s novým pivovarem až na jeho zrušení v roce 1869.

 Jak asi Volarské pivo chutnalo?

Volarský pivovar působil až do 60. let 20. století, kdy byl, toho času již jako součást Jihočeských pivovarů, uzavřen. Dnes je jeho areál na prodej, ale musel by to být asi blázen střihu Marka Vávry, anebo lobečských, aby něco takového, na tak opuštěném místě, zakoupil. Zvlášť, když ve Volarech od roku 2013 jeden nový minipivovar působí, lokalizovaný navíc do mnohem přístupnějšího objektu.

 Památka na starý pivovar v dnešním minipivovaru.

I když. Umístění nového Městského pivovaru Gabretus bylo jedním z hlavních důvodů, proč mne návštěva tady moc nebrala. Volary jsem v minulosti již dvakrát navštívil a zůstaly ve mne zapsané jako ošklivé město. Výrazný rozvoj místního průmyslu ve 20. století s sebou bohužel přinesl i rozvoj nové výstavby, která zejména v 70. letech 20. století výrazným způsobem vstoupila i do historického centra města, které zásadně narušila a dezurbanizovala.

 Hotel Bobík - místo, kde vaří pivo Městský pivovar Gabretus.

Prostor kolem kostela tak dnes nepůsobí moc jako náměstí, když je z jedné strany otevřený takřka přímo do panelového sídliště, zatímco ze strany druhé se do něj hluboce zakusuje nepěkná a předimenzovaná budova hotelu Bobík. A právě v jeho přízemí pivovar před třemi lety vznikl. A je minimálně nutné tento počin pochválit - nevím, co jiného by mne do Volar znovu zavedlo, než nový pivovar. Nakonec jsem byl návštěvou tady celkem překvapen. Přestože mne město ani napotřetí neuchvátilo, nepřišlo mi zdaleka tak strašně hnusné, jako při předchozích návštěvách. Když to pak spojím s volarskou turisticky atraktivní lokací, nemá minipivovar zřejmě o zákazníky nouzi.

 Varna v odměřené hotelové restauraci.

Pivovar je restaurační, respektive dvourestaurační. Mědí opláštěná varna je umístěna, trochu jako pěst na oko, v interiéru zdejší hotelové restaurace, kterou bych charakterizoval, no, jako tradiční hotelovou restauraci. Kromě varny je viditelná i část úseku chladného hospodářství za prosklenou stěnou. My ale pivo nakonec v restauraci neochutnali, respektive je to složitější. Pro vydařené počasí jsme rovnou zamířili na zahrádku, abychom následně zjistili, že patří k malému výčepu v jejím sousedství, který je ale s restaurací obsluhou provázaný a tvoří jakési její detašované pracoviště (jako důvod mne napadá snad jedině, že restaurace je v čase jídel vyhrazena hotelovým hostům a vedlejší výčep - který má v nabídce i normálně teplá jídla - slouží pro náhodné návštěvníky).

 Příjemná zahrádka před výčepem.

V čase naší přítomnosti byla zahrádka slušně zaplněná, posezení zde bylo příjemné a obsluha relativně rychlá, ale zejména milá. Nabídka pivovaru je poměrně omezená a vlastně se za ty tři roky jeho fungování moc nezměnila. Ač pivovar v začátku sliboval sezonní piva, mám dojem, co jsem zaregistroval, že uvařil jen jedno (pšeničný 15° speciál), ale samozřejmě se mohu mýlit - budu rád za doplnění. Jinak stálou nabídku tvoří 11° světlý ležák, 13° tmavý speciál (a v nabídce je i možnost řezaného piva) + 12° světlý konopný ležák. Toho posledního jsem se v tom šíleném horku trochu bál, že bude těžko pitelné, ale naštěstí bylo aktuálně zcela vypité. ;)

 Na výčepu.

Kvalitou Volarského piva jsem nakonec byl velmi překvapen, netuším proč, ale očekával jsem - a možná to bylo i trochu tím, kde pivovar působí - že pivo tady bude nic moc. Světlá 11° pitelná, i když možná trochu nepříjemně hořká. Tmavá 13° naopak hodně sladká, kávová, ale i v tom horku se dala bez problémů vypít. Opravdovou bombou bylo ale paradoxně pivo, které vzniklo až na výčepu - řezané (respektive míchané). Ani nevím, kdy jsem řezané pivo naposledy někde pil, ale pamatuji si z dávných časů, kdy naše pivovary ještě moc neprodukovaly polotmavá piva, že jsem měl řezané hodně rád. To se mi potvrdilo i tady - všechny mouchy obou piv v řezané podobě zmizely a výsledkem bylo opravdu skvělé pivo, které pozitivní dojmy z místa jen potvrdilo.

 Vydařená volarská piva.

Z Volar jsme tak odjížděli nečekaně spokojení a čekala nás druhá zastávka výletu, kvůli které jsme vůbec tuto dlouhou okružní cestu absolvovali - krásné historické město Prachatice a s nimi konečně i jejich malý pivovar, položený navíc v jedné z uliček zdejšího čarokrásného historického jádra. Nemohl jsem se ve vlaku dočkat, až tam budeme.

 Prachatice. (v rohu náměstí v pozadí začíná průchozí ulička k dnešnímu minipivovaru)

Měl jsem k tomu i osobní důvody. Na zmiňovanou dávnou návštěvu, kdy jsme tady tehdy končili několikadenní čundr po jižních Čechách jsem měl zvláštně smíšené vzpomínky. Dojeli jsme tenkrát až v podvečer stopem, čundr nám pomalu končil, byla to pro mne navíc tehdy taková zvláštní doba. K tomu jsme přijeli z Českého Krumlova a kulturní šok z živého turistického města do totálně ospalých nedělních Prachatic byl nepřekonatelný. Zvláště, když v Prachaticích nebyl ani žádný pivovar (sic!). Dodnes si pamatuji, že večer jsme celý proseděli u výborné protivínské 11° v rohovém hostinci Na Poště. Klasická zaplivaná čtyřka. I ten hostinec ve mně zůstal hluboce zarytý pod kůži a bylo to první místo, na které jsem se šel ve městě podívat. jestli ještě stojí. Stálo a Platan byl pořád na čepu. Tentokrát jsem ho ale oželel.

 Hotel Pošta na první pohled nevypadá, že by bylo
 otevřeno, ale protivínská 11° je zde stále na čepu.

Raději jsem se konečně několikrát dokola prošel historickým centrem města a jeho přilehlým okolím. Je asi zbytečné se tady o tom rozepisovat, Prachatice jsou všem snad dostatečně známé. Kdysi velmi významné královské město se dodnes dochovalo ve výjimečně intaktní podobě. Náměstí i vedlejší uličky jsou plné renesančních domů s bohatou sgrafitovou výzdobou (mimochodem v nejznámějším z nich - Rumpálově domě - působil od 16. století měšťanský pivovar). Prachatice byly na pivovary vůbec bohaté. Kromě měšťanských pivovarů v hradbách zde působil od 16. století panský pivovar na předměstí (dodnes dochovány jeho archaické budovy v ulici U Stadionu). V 60.-70. letech 19. století se pak s přechodem na spodní kvašení stěhuje i měšťanský pivovar za hradby do vyvýšené polohy nad Píseckou branou (dodnes ho připomíná nejen část opravených budov, ale i pojmenování ulice "Pivovarská"). Historie pivovarnictví v Prachaticích je moc pěkně zpracovaná na webových stránkách dnešního minipivovaru, a tak se zde nebudu zbytečně rozepisovat a koukněte se raději tam.

 Pěkně zpracovaná historie zdejšího pivovarnictví na webových stránkách Pivovaru
 Prachatice (na fotografii vlevo historická podoba měšťanského průyslového pivovaru).
 Zdroj: webové stránky www.pivovarprachatice.cz/historie.

Prachatice toho ale nabízí mnohem víc. Uličky, ve kterých se můžete ztratit, nízké průchody, průhledy na kostelní věž, anebo věž novorenesanční radnice, která před sto lety rozbila vyváženost prostoru hlavního náměstí. Projít se můžete i po postupně opravovaném hradebním okruhu, anebo vystoupat na věž kostela svatého Jakuba Staršího a pokochat se z něj nejen nádherným městem, ale i jeho neporušeným krajinným zázemím. Z věže kostela si bohužel také můžete naplno uvědomit, jak také ke stavebnímu dědictví přistupovala v minulosti naše památková péče. Tehdejší odborníci (myšleno bez ironie) bohužel (a není to případ pouze Prachatic) vnímali historické jádro města jako uzavřenou památkovou jednotku a nebrali v potaz význam jeho organického navázání na předměstí. Jejich valná většina tak byla postupně od 60. let 20. století demolována a historické centrum města dnes působí jako perla ztracená v masivní moderní výstavbě. Je to škoda, ale buďme alespoň za to rádi.

 V Prachaticích (dům vpravo zvaný Rumpálův, původní působiště měšťanského pivovaru).

Prachatice jako celek na mne ale tentokrát působily zkrátka úplně jinak. Bylo to určitě dáno náladou, souvislostmi, také bylo odpoledne prvního školního dne a ne nedělní letní podvečer. To vše určitě hrálo roli. Svou roli ale na prvním místě hrál určitě i důvod toho, proč jsme tady vůbec byli. Pivovar Prachatice.

 Poutníče postůj, stojíš před pivovarem.

Webová prezentace podniku mne přitahovala. Moderně zpracovaný design, logo, nabídka piv a to vše zkombinováno s respektem k historii města, jeho pivovarnictví i k domu, ve kterém se pivovar nachází. Vstup do něj je dnes možný jak hlavními dveřmi z příhradební Horní ulice, tak i jedním z mnoha úzkých průchodů, trochu skrytém v jihozápadním rohu náměstí. Ulička záhy končí pár schůdky, které vás takřka samy posadí na židličky vnitroblokové zahrádky.

 Průhled uličkou na zahrádku. Jsme tu dobře.

Pokud se vám rozprší tak jako nám, určitě nepohrdnete posezením v interiéru s výhledem na nerezovou varnu za sklem. Restaurace má trochu komplikovaný půdorys písmena "L", navíc v několika výškových úrovních, jak dům rostl a byl adaptován. To vše ale jeho prostory oživuje, stejně jako stylové osvětlení, které je tvořeno obyčejnými stolními lampami, které zde ale získávají nový význam v instalacích tu jako pavouci (lustry), anebo stonožky (v kombinaci s rourou klimatizace) - dokonalé!

 Interiér pivovaru se stylovou stonožkou.

Po pivovaru se pohybují jak lidé z vedení - nerozluštil jsem, kdo a jak v pivovaře působí ale cítil jsem se mezi nimi nějak tak dobře, jako doma, tak mladá a nadmíru sympatická obsluha, která zodpověděla každý dotaz. A jako bonus příjemný mladý sládek, který když viděl můj stěží skrývaný zájem o pivovar mne bere na velící můstek varny. Pokecáme o tom, co a jak vaří, jak je pivovar v Prachaticích vnímaný a nakonec dostávám ochutnat medový Ale, který není aktuálně na čepu a zatím zraje v ležáckých tancích. Nebudu lhát, že mne moc za srdce nevzal (nevím, jak bude chutnat, až "půjde ven", ale bylo to takové nesourodé zvláštní pivo - i když já ta medová obecně zas tolik nemusím).

 Pohled na pivovar za skleněnou stěnou (a zde prozměnu stylový pavouk).

Nabídka na čepu nás už přesvědčila víc. 12° Rumpál Ale lehce nenasycený, ale u ejlu to tolik nevadí, oba světlé (11° a 12°) ležáky trochu bez řízu, ale příjemně pitelné. 12° Schreiner, alias klasický Weizen trpí trochu podobnou nemocí jako minulý den v Sušici, ale ne zas tolik a je to příjemný zástupce tohoto stylu (a možná nepřekvapí - říz i tady mohl být trochu vyšší). Netuším, zda má sládek nějaký problém ve sklepě (já se už pak styděl ho s dotazem otravovat), anebo je nějaká chyba přímo na výčepu, ale nízké nasycení považuji paušálně asi za jediný problém prachatických piv. Jinak jsem byl spokojen a vím, že kdybychom nemuseli zase na vlak, seděl bych na tom krásném místě ještě teď.

 Rumpál Ale a 12° světlý ležák na zahrádce před deštěm.

Návštěva v Prachaticích se tak vyvedla na jedničku. K pivovaru jako třešnička na povedeném dortu určitě sedí i fakt, že pivo stáčí do skleněných půllitrových lahví s moc pěkně zpracovanými etiketami (zas mi to potvrdilo domněnku o skleněných lahvích z minulého dne v Sušici). Když shrnu pocity celého dne, můj osobní reparát z vnímání Prachatic, povedené posezení ve zdejším opravdu sympatickém podniku a k tomu jako přídavek nečekaně kvalitní pivní zážitek ve Volarech: byl to po všech stránkách opravdu vydařený výlet.

 Sklo vs. PET 4:1 v základním čase.

I Pošumaví je dnes již také minipivovarsky opravdu bohaté, další podniky vznikly ve výše položených polohách pohoří, které kraji dalo jméno, a do toho každou chvíli informace o nějakém novém chystaném (či aktuálně otevíraném) provozu. Díky tomu všemu kraj, který byl ještě donedávna doménou zejména průmyslových provozů ze Strakonic a Protivína, získává další turistická lákadla, které pivamilovného člověka donutí se sem vracet a objevovat něco nového. My se vrátíme určitě rádi.

 Všudypřítomné vydařené logo pivovaru s letopočtem odkazujícím na první doloženou
 zmínku o vaření piva ve městě.
 
A vrátíme se sem rádi i proto, že pivovary vznikají nejen tady, ale i na cestách, které tímto směrem vedou. Takřka během odjezdových příprav na tento čundr nás zastihla zpráva o nově otevřeném pivovaře v Blatné. V tomto případě navíc obnovením provozu ve starém pivovaru (který doteď sloužil jako lihovar). Nemohli jsme jinak, než se cestou zpět v Blatné zastavit a zakoupit zatím jen v PET lahvích v podnikové prodejně pivo Kohout k ochutnání. To je už ale úplně jiný příběh, o kterém vám napíšu třeba zase někdy příště.

 Působivá scenerie blatenského zámku s pivovarem
 v pozadí. Kdo uhádne, který stavitel stál v roce 1896
 za jeho modernizací? (nápověda je na fotce ;) ). 

První díl z dovolené v Pošumaví zde: Horažďovice a Sušice.

Žádné komentáře:

Okomentovat