JINDŘICHŮV HRADEC DVAKRÁT A DVAKRÁT ZCELA JINAK

Byl pátek 30. srpna a následující víkendový den měl být posledním, kdy nám ještě platila síťová jízdenka Českých drah, na kterou jsme mohli cestovat libovolně jakýmikoliv vlaky druhou třídou po ČR. Seděl jsem nad pivní mapou a přemýšlel, jak toho ještě naposledy využít k nějakému pěknému výletu. Zadání znělo jasně: místo s neochutnaným pivovarem, zároveň, aby bylo hezké a bylo tam něco k vidění a nejlépe někde, kam nejezdíme často, abychom tu jízdenku využili naplno. Přiznám se, že jsem letos už nějak tak přestal sledovat, kde vznikl jaký nový pivovar, zkrátka se to moc nedá, a tak bývám často (pozitivně) překvapen. Stejně jako ten večer. Můj pohled padl na Jindřichův Hradec a překvapení bylo dvojnásobné.

 Hrad a zámek Jindřichův Hradec. Komín vpravo patří k někdejšímu pivovaru. 

Už jsem o tom na tomto blogu mluvil vícekrát, nejvýrazněji snad v příspěvku o Litoměřicích - jsou u nás místa, která by byla po všech stránkách zajímavá, ale k dokonalosti jim chybí vlastní pivovar. Jindřichův Hradec přesně takovým městem je, nebo alespoň do letošního léta byl, než se dočkal dvou přírůstků, stejně jako v Litoměřicích, jednoho v centru města a jednoho na periferii a stejně jako v Litoměřicích každý zcela odlišný. Ale abych nepředbíhal.

Jindřichův Hradec jsem za svých mladých let navštívil nespočetněkrát v rámci nejrůznějších čundrů, ale vždy jsem ho vnímal nějak tak ve stínu nedaleké Třeboně, kde jsme tehdy navštěvovali jeden z našich nejoblíbenějších pivovarů Regent. Třeboň si nás získávala i svým přívětivým, v krajině položeným malým historickým centrem. Jindřichův Hradec je přece jen už větší město, ale nikoliv nezajímavé. Má krásné historické centrum a i jinak toho nabízí skutečně hodně. Třeba hned na nádraží dvě úzkorozchodné dráhy, provozované soukromou společností Jindřichohradecké místní dráhy, které samy o sobě stojí za pozornost.

 Úzkorozchodné kolejiště JHMD. Vpravo budova normálně-rozchodného nádraží.

Cesta do centra města je celkem dlouhá, ale člověku se dostane odměna v podobě jednoho z nejkrásnějších historických jader u nás: náměstí lemované vznešenými empírovými a neorenesančními domy s falešnými atikami, které se v mnohem pitoresknějších podobách nacházejí i ve spleti historických uliček kolem něj. Krajiný rámec města tvoří zejména velký rybník Vajgar, přes který je nejkrásnější pohled na celé město se známým hradem a zámkem a nebo údolí Nežárky, plné křivolakých uliček, ve kterých se čas při sobotním dopoledni vlekl neskutečně pomalu .

 V uličkách pod zámkem.

Prohlídkou historického centra jsme strávili opravdu hodně času (k vidění je toho rozhodně mnohem více, například i objekt zámeckého pivovaru - adaptovaného na "Dům gobelínů" - se sladovnou, už dva roky vyhořelou a opuštěnou) a po návštěvě kostelní věže nás dostihla žízeň. Pivovar Černý Orel, který se nachází přímo na náměstí, jsme si nechali až na druhém místě, a tak jsme, přes můstek mezi Vajgarem a jeho menším bratříčkem, zamířili Vídeňskou ulicí ven z města.

 Vlevo vyhořelá sladovna, vpravo pivovar, adaptovaný na muzejní účely.

Na jejím rohu s ulicí Zborovskou stojí, asi od nepaměti, budova hostince, příznačně nazvaného "Na Růžku", ve kterém byl v červnu otevřen první jindřichohradecký pivovar, respektive "Pivovárek pánů z Růže" (aneb po Sedleci-Prčici další pivovar fascinovaný rodem Vítkovců). Vnější vzhled budovy, obložené plastovými pohledovými lištami mne trochu děsil, stejně jako Night klub, který měl vstup "přes chodbu". V poloprázdném setmělém a zakouřeném lokále hostince se zastavil čas. Trochu jsem se poděsil, ale naštěstí jsem si všiml, že za domem se nachází dvůr se zahrádkou.

 Velmi příjemná zahrádka ve dvoře s podpisovou tabulí.

Zahrádka byla oproti interiéru velice pěkná a příjemná, příjemná byla i obsluha, tak jsem byl zvědavý, jaké bude pivo. Hostinec ve mně budil poměrně nedůvěru a říkal jsem si nahlas, že je neuvěřitelné, kde všude u nás už pivovary vznikají. Pivo však bylo výborné. Dvanáctka "Vítek" byla ještě průměrná, plná cizích chutí, chtěla by vyladit (ale v tom letním parnu přišla k duhu), destíka "Jindřich" již byla bezchybná. Obě piva navíc za více než přátelské ceny. Kdyby nebyl v plánu ještě jeden pivovar, určitě bych nezůstal u jedné.

 Výborná 10° Jindřich.

Na podpisové tabuli, která je na zahrádce také umístěna, jsem se dočetl, že Rosťovi Kloubkovi také chutnalo, tak jsem si říkal, že jsme tady byli dobře. Každopádně jsme zaplatili, čekala nás cesta zpět do centra města a druhý jindřichohradecký pivovar, Černý orel, otevřený ani ne měsíc po Pivovárku pánů z Růže.

 Rosťovi chutnalo. Nám také. ;)

Grandhotel Černý orel patří mezi zavedené podniky v samém centru města v jednom z novorenesančních atikových domů. Interiér jeho velmi moderně zrekonstruované restaurace doplňuje od letošního jara dvounádobová měděná varna od Josefa Krýsla, v níž bylo uvařeno první pivo, které mohli návštěvníci ochutnat teprve začátkem července.

 Varna u Černého orla.

Bohužel jsme na pivo neměli moc času, ale nakonec byly na čepu jen dva druhy - polotmavý 11° ležák Salamon a světlý 12° Vajgar. Svrchně kvašená 13° IPA Heniker bohužel došla a nebyla dostupná ani v PET lahvích. Obě piva byla, za velmi přijatelnou cenu, skutečně dobrá, ale bylo znát, že jejich vývoj je teprve na začátku a že se musí ještě co zlepšit. Toho dne mi určitě chutnala nejvíc desítka od pánů z Růže, i když pro Černého orla jasně mluvilo příjemnější posezení (navíc doplněné předzahrádkou přímo na náměstí, kam bych si sedl rád příště).

 Světlý ležák "Vajgar".

Je dobře, že nové pivovary vznikají na nejrůznějších místech naší země a Jindřichův Hradec dokládá, že není vůbec problém, když v jednom místě vzniknou dva takřka najednou. Navíc, každý ve zcela jiné lokalitě a s jiným zaměřením si určitě najde svůj okruh příznivců. V případě Jindřichova Hradce mne navíc fascinoval ten neuvěřitelný protiklad obou navštívených míst. Pokud bych si měl příště vybrat, určitě bych volil návštěvu u Černého orla, který mi po všech stránkách prostě seděl víc, jestli ale do Jindřichova Hradce pojedete, navštivte je určitě oba.

 Velmi modernímu interiéru dominuje hra světel u výčepu.

Jindřichův Hradec se tak opět dostal na mapu mých potenciálních výletových cílů, což je vzhledem k jeho další "nepivní" nabídce jen dobře. Člověk nikdy nemůže vše stihnout během jednoho výletu, teď už ale mám naštěstí důvod, proč se sem vrátit a prohlédnout si i to, co jsem dosud nestihl.