26. září 2013

PIVNÍ NÁVŠTĚVA V BERLÍNĚ. DÍL DRUHÝ

Přestože je Berlín skutečně rozlehlé a lidnaté město, není vůbec žádný problém navštívit v podstatě jakýkoliv kout (a nebo dokonce několik) během jednoho dne díky výbornému systému městské hromadné dopravy, reprezentovaného zejména pozemní železnicí S-Bahn a podzemní dráhou U-Bahn. Vzhledem k tomu, že berlínské pivovary jsou rozesety skutečně po celém městě, tento systém se při jejich objevování skutečně hodí. Některé z pivovarů jsou dokonce na úplném okraji města, např. minipivovar Brauhaus Bohnsdorf (Buntzelstrasse 89) ve stejnojmenné čtvrti či zcela miniaturní pivovar Schlossplatzbrauerei (na náměstí do roku 1920 samostatného "Starého města", dnes městské čtvrti Köpenick, v níž se na Mueggelseedamm 164-166 mimochodem nachází i areál velkopivovaru Berliner Burgerbräu, zavřeného teprve v roce 2010).  Ty jsme bohužel navštívit nestihli. Navštívit jsme ale stihli Brauhaus Spandau, zcela na druhé straně Berlína v dalším někdejším samostatném historickém městě, kde zakončíme tento příspěvek.


 Nábřeží řeky Sprévy s budovou Bundestagu (Reichstagu).

Jeden celý den v Berlíně jsme se rozhodli kompletně věnovat poznávání krás tohoto města v širším hledisku, a tak jsme prošli nejen jeho historické centrum, ale i předměstské čtvrti a okrajové části, což nám bylo, díky celodenní MHD jízdence (6,7 euro) bezproblémově umožněno. Pivovary ve čtvrti Mitte jsme chtěli obejít až následující den večer, který měl být naším posledním, a tak na nás předlouhý pátek čekaly nejen pivně zajímavé čtvrti Kreuzberg, Neuköln a Fridrichshain a na závěr zmiňované předměstské Spandau.

 Brauhaus Lemke - Hackescher Martk v oblouku trati S-Bahnu.

Ráno a dopoledne jsme trávili v ulicích někdejšího starého a nejstaršího Berlína okolo řeky Sprévy, třídy Unter den Linden, Alexanderpaltzu (nedaleko kterého jsem si mohl mj. vyfotit i druhý provoz Brauhaus Lemke ukrytý v oblouku S-Bahnu, Dircksenstraße 143) či z popela znovu vyvstalý Postdamer Platz. Viděli jsme jak zbytky nejstarší výstavby v okolí pitoreskního Nikolaikirchplatzu, honosné paláce a činžákové čtvrti z císařského období mezi Unter den Linden a Gendarmentmarktem či moderní výstavbu z posledních let na nábřežích klikatící se řeky, tak i slavnou televizní věž s jejím rozlehlým betonovým parterem z 60. let 20. století nebo odpornou panelákovou čtvrť přímo v centru města okolo Wilhelmstrasse, v níž se nachází místo, kde ukončil svůj život Adolf Hitler ve svém tajném bunkru a dnes je nedaleko mj. i velký památník obětem holocaustu.

 V prostoru parčíku býval podzemní tajný hitlerův bunkr, dnes smazaný beze stopy.

Dlouhou cestu křížem krážem sem tam po městě jsme zakončili na zmiňovaném Postdamer Platzu, tradiční berlínské obchodní křižovatce a již na přelomu 19. a 20. století vyhlášené adrese města. Této charakteristice je náměstí věrné i dnes a tvoří ho skupina obrovských komplexů z oceli, skla a betonu, které v sobě skrývají obchodní centra, sídla firem apod. Jednou z nich je i Sony Center, které je ale zajímavé i z pivního hlediska - v jeho galerii se totiž nachází jeden z minipivovarů, Lindenbräu (Bellevuestrasse 3).

 Atrium Sony centra.

Vzhledem k omezenému času jsme se rozhodli jeho restauraci, které dominuje varna z pravého stříbra(!) nenavštívit. Věděl jsem, že jeho pivo je k dostání i na hlavním nádraží v restauraci (nacházející se u jeho severovýchodní terasy), kterou stejně jako pivovar provozuje bavorský kolega Hopfingerbräu. Restauraci jsme navštívili v neděli před odjezdem domů, servírka mi bohužel nedokázala říci, která piva na čepu jsou místní a která z Bavor. Každopádně odměnou nám mj. byl krásný výhled z její zahrádky, určitě příjemnější než atmosféra zahrádky v interiéru nafouklého centra Sony.

 Nedělní výhled ze zahrádky restaurace Hopfingerbräu na Hlavním vlakovém nádraží.

Z Postupimského náměstí jsme v již probíhajícím odpoledni zamířili, přes ruiny Anhaltského nádraží a provařený Checkpoint Charlie, U-Bahnem do čtvrti Kreuzberg, konkrétně na zastávku Südstern, nedaleko níž se nachází i stejnojmenný minipivovar. Kreuzberg, čtvrť proslavená zejména dlouhou tradicí alternativní kultury, řadou squatů a svým nočním životem, jejíž ulice každoročně ožívají, zejména na 1. máje, bouřlivými antisystémovými protesty, je tak dnes zajímavá i z pivního hlediska.

 Dunkel a helles na zahrádce v pivovaru Südstern.

Brauhaus Südstern (Hasenheide 69) v době naší návštěvy právě otevíral, takže jeho restaurace byla zcela prázdná. Před pivovarem se nachází malá zahrádka, která nás ale pro intenzivní provoz na přilehlé ulici moc nelákala, a tak jsme usedli k malému stolku přímo vedle třínádobové nerezové varny. Až po objednání jsme si všimli nádherné velké zahrádky za budovou, tak jsme se přesunuli tam - nepamatuji, kdy naposledy jsem v nějakém městě seděl na příjemnější zahrádce. Za činžovním domem, jehož přízemí a sklepy pivovar zabírá, se totiž nachází rozsáhlý Volkspark Hasenheide, lemovaný cyklostezkou, která je to jediné, co ho od zahrádky odděluje - ideální lákadlo pro cyklisty i pro návštěvníky parku!

 Velepříjemný prostor zahrádky s cyklostezkou a parkem Hasenheide v pozadí.

Na čepu ze standardní nabídky ne moc dobrý helles, ne moc dobrá pšenice, ucházející dunkel a vynikající pils (ten jako sezónní speciál). Všechna piva, která dokvašují a leží ve zmiňovaném sklepě, viditelném skrz prosklené průhledy v podlaze, cca za 3,5 euro za půllitr. Rozporuplné pocity z kvality jednotlivých piv byly ale tím jediným, co nebylo v Südstern v pořádku. Pozitivní pocity z vkusného interiéru, neobyčejně příjemné zahrádky i ochotné obsluhy převážily, a pokud se do Berlína někdy vrátím, Südstern určitě bude místem, kam půjdu znovu rád. Před odchodem, kdy byl již lokál plný skupinou turistů, kterou sládek pivovaru provázel svým královstvím, jsem si ještě stihl alespoň prolistovat (samozřejmě německy psanou) knihu o dějinách pivovarnictví v Berlíně, již mají také v nabídce (moc pěkná).

 Poodhalené tajemství pivního sklepa.

Z Kreuzbergu jsme se přesunuli jen o pár stovek metrů dál do Neukölnu, který charakterizuje zejména kosmopolitní atmosféra. Neuköln patří ke čtvrtím Berlína s největší koncentrací zde žijících přistěhovalců, zejména z Turecka, kteří, respektive jejich předkové, přišli do Německa v 60. letech jako levná pracovní síla do znovuvybudovaného Porúří, aby po jeho restrukturalizaci zůstali se svými rodinami v Německu v podstatě bez práce a vidiny budoucnosti. Již třetí generace přistěhovalců se tak snaží uplatnit, jak jen je to možné, nejčastěji provozováním nejrůznějších večerek s orientálním zbožím či klasických Kebab-Hausů. Neuköln je jich skutečně plný a přes těžkou životní situaci zdejších obyvatel dýchá pozitivní atmosférou a neutuchajícím životem. Přestože je Neuköln zajímavý také pivně (v někdejším areálu velkopivovaru Kindl se dnes nachází menší pivovar Brauhaus Am Rollberg, jehož pivo by mělo být v okolí běžně v nabídce, my na něj ale nenarazili) mířili jsme sem ze zcela jiného důvodu, a to ochutnat veganskou pizzu z jedné zdejší takto specializované pizzerie.

 Veganská pizza ze Sfizy Veg.

Vzhledem k tomu, že jsme na místo dorazili skoro půl hodiny před otevírací dobou, rozhodli jsme se čekání aktivně využít malou příjemnou změnou programu a pěšky a S-Bahnem jsme se přesunuli na zastávku Hermanstrasse v okrajové části Neukölnu, nedaleko níž stojí, mezi činžáky a naproti budově bývalých železáren "Eisenwerk Franz Weeren", honosná vila jejich někdejšího majitele z roku 1885, která byla roku 1988 adaptována na restaurační pivovar (Brauhaus in Rixdorf, Glasower Strasse 27).

 Bývalé železárny Franz Weren a brána do
 "Brauhaus in Rixdord"

Honosný není jen exteriér vily, stojící ve velké zahradě téměř celé využité jako posezení, ale i do dřeva laděná restaurace a další části dvoupatrového interiéru, jehož spojovací schodiště je ozdobeno původními malbami. Dvounádobová měděná varna pivovaru je umístěna v malé přístavbě v dvorním taktu vily a je možné do ní nahlédnout z jedné z místností restaurace.

 Honosný interiér pivovarské restaurace.

Vzhledem k tomu, že jsme měli jen omezený čas, ochutnali jsme pouze sladový, vodový a chuťově prázdný helles, který v nabídce doplňuje ještě dunkel (a tu a tam weizen, často zastupovaný pšenicí z mnichovského Paulaneru). Pivo nám bohužel vůbec nechutnalo, ale i tak myslím, že návštěva stála za to - minimálně pro atmosféru místa, tok času v zelené zahradě s rybníčkem vůbec neodpovídal hektickému životu nedalekého města.

 Velká zahrádka s epesním jezírkem - ostrov klidu v ruchu velkoměsta.

Přes zmiňovanou veganskou pizzerii jsme se skrz kreuzbergské ulice vydali směrem k řece Sprévě, nedaleko níž se ukrývá v ulici Eisenbahnstrasse č. 42-43 budova zdejší někdejší tržnice a v ní, podobně jako Brewbaker, malý pivovárek Heidenspeter´s, který je také spíše alternativním podnikem. Neměli jsme moc času, a tak jsem jen vyfotil jeho miniaturní interiér v jednom ze zapadlých růžků tržnice a pokračovali jsme do čtvrti Fridrichshain, která má obdobného ducha místa jako Kreuzberg, a stejně tak je zajímavá i pivně, jsou zde v provozu hned tři malé pivovary (Hops & Barley, Wühlischstrasse 22-23; Flessa Bräu, Petersburger Strasse 39 a Schalander Hausbrauerei, Bänschstrasse 91).

 Punkový koutek pivovárku Heidenpeter´s.

Čas nás bohužel neúprosně tlačil, na město pomalu začala padat brzká zářijová večerní tma, a tak jsme se rozhodli trochu změnit program. Přes obnovený legendární zdobný novogotický Oberbaumbrücke, který byl po léta "hraničním" mostem mezi západní a východní částí města (na druhém břehu řeky je dokonce dochovaný pás Berlínské zdi) jsme sice přešli do "východního" Fridrichshainu, ale zde jsme si ponechali celý pivní Fridrichshain někdy na příště, neboť před námi byl ještě (oprávněně) domnělý zlatý hřeb dne - Brauhaus in Spandau, neboli Špandavský pivovar ve stejnojmenné předměstské čtvrti Berlína na úplně druhé straně města. Díky výbornému spojení prostřednictvím S-Bahnu však skvěle dostupný (navíc jsme po cestě stihli v rychlosti navštívit i proslulý olympijský stadion).

 Výjimečně nadzemní U-Bahn na horním patře mostu Oberbaumbrücke.

Spandau, kdysi samostatné významné historické město, jehož počátky sahají i před dějiny samotného Berlína, se stalo roku 1920 papírově jeho součástí, avšak i v dnešní době si uchovalo svou svébytnost. Historické jádro města s kostelem Sv. Mikuláše a pevností zůstalo téměř intaktně dochováno a dnes utopené v okolní průmyslové a obchodní výstavbě je turistickým magnetem i samo o sobě. A co víc, na severním předměstí někdejšího historického jádra (nedaleko zastávky U-Bahnu "Altstadt Spandau") stojí výrazná cihlová budova někdejší prádelny pruských kasáren s vysokým továrním komínem, která byla roku 1994 adaptována na provoz pivovaru (Neuendorfer Strasse 1) - nádherné snoubení industriální minulosti a současnosti!

 Brauhaus Spandau - někdejší prádelna pruských kasáren.

Naše obavy, abychom nepřijeli s křížkem po funuse (nebo těsně před ním, bylo cca půl desáté večer) se nenaplnily - zaplněná hučící zahrádka před pivovarem i zcela zaplněná restaurace s obrovskou měděnou varnou dávaly tušit, že zde se ještě zdaleka nekončí. Usedli jsme tedy na předzahrádku na jediné volné místo, abych obratem zjistil, že ve dvoře pivovaru se nachází ještě jedna větší, taktéž téměř plná, zahrádka s mnohem přívětivější, klidnější atmosférou, a tak jsme se přesunuli tam. Brauhaus Spandau si při pátečním večeru skutečně nemohl na nezájem stěžovat a dokážu si představit, že takto plno tady mají každý den.

 Vstup do pivovaru.
Objednali jsme si ze stálého lístku helles, zde zvaný Havelbräu, a sezónní speciál, který se, dle tabule v předsálí restaurace, mění každý měsíc. Silný porter, který byl na čepu v srpnu byl bohužel předevčírem dopit, ale byl nahrazen výborným o něco slabším dunkelem. Tmavými silnými pivy v pivovaře zřejmě přivolávají podzim. Helles i dunkel byla skutečně výborná, skvěle ošetřená piva, v ceně 3,6 euro za půllitr, respektive 4 euro v případě speciálu, která se příjemně pila, navíc v dechberoucích kulisách pivovarské restaurace.

 Helles a dunkel na zahrádce v tichém dvoře areálu.

Hlavní prostor, oddělený zmiňovanou varnou a centrálně umístěným výčepem, tvořila vysoká místnost s řadou přiznaných industriálních detailů, v polovině přepatrovaná galerií, určenou také k sezení. Tento prostor doplňovala řada menších sálů pro klidnější posezení, z jednoho z nich bylo vidět prosklenou stěnou do prostoru otevřené spilky, na které kvasil světlý helles a další podzimní speciál připravovaný na říjen. Prostory plného pivovaru zněl halas hovořících hostů a obsluha, mimochodem velmi profesionální, ochotná a příjemná, se měla co ohánět. Brauhaus Spandau byl po všech stránkách skutečně tím nejlepším a nejhezčím, co jsme v rámci našeho pobytu v Berlíně navštívili, a dokonce jsem si říkal, že ho obyvatelům Spandau tak trochu závidím.

 Dominantní varna v interiéru sálu restaurace.

Pivovar navíc tvoří jakési malé kulturní centrum celého města (Spandau skutečně, ač předměstí, působí stále samostatným charakterem) a pro jeho obyvatele - své potenciální návštěvníky - pořádá během roku řadu kulturních i jiných akcí. Tématem samotným pro sebe je narážení a naopak dopíjení speciálních piv, která probíhají logicky jednou a jednou za měsíc a jsou vždy spojené s velkou slávou. Jak jsem napsal výše, poslední taková akce, v podobě dopíjení akčně zlevněného porteru, proběhla dva dny před naší návštěvou.

 Výčep s galerií. Za zdí zcela vlevo se nachází místnost spilky.

Zavírací doba, alespoň v pátek, se protahuje až k půlnoci, ale i tak se nám neodcházelo, po velmi příjemně stráveném večeru, dobře. Měli jsme ještě pár minut, než nám odjíždělo metro z konečné "Rathaus Spandau" na druhé straně historického jádra, a tak jsme si mohli klidu prohlédnout jeho setmělé uličky pod nasvícenou dominantou kostela. V tichu usínajících ulic jsem přemýšlel o dnešním dni i večeru, o bohatství a podobách německého pivovarnictví i o tom, že návštěva Špandavského pivovaru na závěr dlouhého dne v berlínských ulicích skutečně stála za to a stala se ozdobou celého dne, ne-li ozdobou celého pobytu.

 V uličkách půlnočního Spandau.

První díl seriálu: Pivní návštěva v Berlíně. Díl první.

2 komentáře:

  1. Nazdar, Rushi!

    Nedávno jsem se vydal do pivovaru v Rixdorfu a konečně ochutnal místní nefiltrovaný speciál "13", tzv. Kellerbier. Chuť byla plná, avšak nikoli těžká, hořké a chmelové tak akorát s jemným sladovým ocasem! Velice mi chutnalo, tudíž vřele doporučuji! Ráno sice už tak příjemné nebylo, ale to je jiný příběh... Jinak souhlasím s hodnocením místního "Hellesbieru" - nestojí za moc!

    Mit herzlichen Grüssen aus Berlin, Přemek

    P. S. Vynikající blog, jeho obsah šířím, kde se dá! :-)

    OdpovědětSmazat
  2. Ahoj Přémo!

    Hehe, do Rixdorfu i do jiných berlínských pivovarů se určitě někdy rád vrátím. Tobě určitě doporučuji Vagabund Breauerei, o kterém jsem psal v prvním díle seriálu o Berlíně (pokud jsi tam již teda nebyl, mám dojem, že bydlíš v současnosti někde v té čtvrti). ;)

    Díky moc za reakci i za propagování blogu!

    PS: věřím, že se někdy potkáme zase společně na pivu, ať v Berlíně nebo u nás, něco bychom mohli s Mírou dohodnout. ;)

    OdpovědětSmazat