PIVNÍ NÁVŠTĚVA V BERLÍNĚ. DÍL PRVNÍ

V rámci plnění grantu "Technický a vědecký pokrok jako pozadí hospodářských proměn českého pivovarnictví v 19. století", který mi byl v loňském roce přidělen domovskou fakultou a o kterém jsem tu již psal v článku o Drážďanech, jsem se na začátku září ocitl skoro na týden v Berlíně za účelem bádání v nekonečných fondech německé státní knihovny - Staatsbibliothek zu Berlin. Její budovy se nachází v samém centru města na slavné Unter den Linde a nedaleko Postdamer platzu. Týdenní (respektive pětidenní) pobyt v hlavním městě Spolkové republiky Německo jsem ale samozřejmě využil i k tomu, abych ochutnal to, co nabízí místní pivovarská nabídka. A možností bylo opravdu hodně, na území dnešního Berlína se nachází cca 20 nejrůznějších pivovarů od těch nejmenších až po jeden pivovarský kolos. Nakonec jsme stihli návštěvu v asi polovině z nich, takže mám tu milou povinnost se do Berlína ještě někdy vrátit, abych navštívil i ten zbytek.

 Zadní trakt Staatsbibliothek zu Berlin a dominanta města - televizní věž.

Vzhledem k tomu, že ve dnech před odjezdem jsem téměř veškerý svůj čas věnoval cestování a dalším jiným bohulibým aktivitám, jel jsem do Berlína poměrně nepřipraven a podstatnou část informací o tom, co bych zde mohl vidět a ochutnat, jsem lovil na poslední chvíli. Odrazovým můstkem mi, kromě německy psaných stránek a pomoci v podobě vyhledávačů, byla zejména skvělá série článků o berlínských pivovarech na portále Svět piva, které už před cca šesti či sedmi lety psal Weetek (doplněný některými dalšími autory). Byl jsem zvědavý, co se za tu dobu změnilo.

 Další symbol města - Brandenburská brána.

Když jsem se o cestě do Berlína dozvěděl, hned jsem se těšil, že konečně ochutnám "v místě činu" Berlínské bílé, nebo alespoň to, co z něj zbylo v produkci místního pivovarského mamuta. Berliner Kindl  - Original Weisse je přímo v Berlíně snad poslední tradiční značkou, která v sobě skrývá toto "podivné" pšeničné pivo. Jedná se o zcela specifický styl, v jehož speciálním technologickém procesu probíhá nejen alkoholové kvašení, ale i kvašení mléčné, způsobené bakteriálním kmenem Lactobacillus delbrücki,  které pivu dává nezaměnitelnou chuť i vůni. Nakonec jsem ale Weisse od Kindla vůbec neochutnal (níže vysvětlím proč), z dnešního velkopivovaru, který do sebe spolkl někdejší samostatné velké provozy Kindl a Schultheiss, jsem ochutnal pouze tři piva - zcela nepitelný pils Schultheiss-Pilsener, průměrný Berliner Pilsner a poměrně dobrý Berliner Kindl-Jubiläums Pilsener. Jinak jsem veškerý čas věnovaný ochutnávání zdejší produkce ponechal na malé a nejmenší pivovary.

Berlínské pivovary, rozeseté po celé ploše tohoto zvláštního a pohnutou historií známého města, jsou každý specifický a odlišný - jak místem, tak zaměřením, atmosférou i nabízenými pivy, takže pro pivního turistu určitě velmi lákavá nabídka. Nakonec jsem jeden z těch nejzajímavějších navštívili hned první večer naší návštěvy. Ubytováni jsme byli v hostelu ve čtvrti Moabit, která se do dalších dní ukázala být poměrně strategicky položená při pivních výletech. Tato čtvrť je plná cihlových budov nejrůznějšího zaměření a jednou z nich je i budova někdejší tržnice (sloužící ale nadále v podstatě svému účelu, dnes pojmenovaná jako Zunfthalle), tržnice se mimochodem nachází prakticky na dohled od - jak jinak než cihlových - budov bývalého velkého pivovaru Moabit.

 Zunfthalle Moabit, ve které má současné útočiště i pivovárek Brewbaker.

Mezi obchůdky, kavárnami a jinými provozy se v klenutém prostoru tržnice nachází technologie minipivovaru Brewbaker s vlastním výčepem (Arminiusstraße 2-4). Brewbaker je jedním z mladších německých mini, které se rozhodly nejít cestou Reinheitsgebot a tradičních německých konzervativních stylových postupů a v jejich nabídce se (kromě klasických stylů, které ani tu úplně nechybí) nachází i ochucená piva či svrchně kvašená piva typu Ale apod.

 Posezení v Brewbaker, vpravo je varna.

Nerezová varna pivovárku, který se do těchto prostor přesunul teprve nedávno z druhé strany města, je viditelná přímo z prostoru posezení v rázovitě zařízeném a velmi příjemném výčepu, kterému mj. dominuje velmi pěkně ručně psaná tabule s nabídkou piv. Na čepu toho dne byla dvě piva spodně kvašená - velmi dobrý Bellevue Pils a nepříliš výrazný Böhmisch Original a ochucené Ginger Bier. Po jeho napití následoval chuťový šok... pod tímto pivem se totiž skrývalo pivo typu Berliner Weisse ochucené zázvorem.

 Ručně psaná - malovaná nabídka naproti výčepu.

Pivovar Brewbaker se totiž pustil do experimentu s tímto tradičním berlínským stylem a jak jsme následně zjistili, na čepu byla i klasická varianta Berliner Weisse (v podobě "čistého" weisse, červeného s malinovým sirupem a zeleného s výluhem z mařinky, které jsou pro tento styl běžné). Ochutnali jsme neochucenou verzi a variantu červenou. Na internetu jsem četl, že průmyslově vyráběné Weisse od Kindla je ve variantě s malinou moc sladké, to od Brewbaker bylo akorát. Mně ale mnohem více zaujala čistá varianta - opravdu náročné pití, ale dokázal bych si představit, že bych si na něj pomalu zvykl. Prudce trpké lehké pivo, ve vůni připomínající spíše dobře prokvašené kysané zelí. Byl to opravdu chuťový zážitek a pro mne i nečekaně rychlé setkání s tímto pivním stylem a také nečekaná možnost ochutnat ho z produkce jednoho z berlínských minipivovarů.

 Berliner Weisse z Brewbaker: vpravo "čistá" varianta, vlevo s malinovým sirupem.

Sládek bohužel ve večerních hodinách, které jsme v moabitské tržnici trávili, již nebyl přítomen, a tak jsem se ho nemohl zeptat na přesný technologický postup, jakým pivo vaří. Každopádně fanouškům Berliner Weisse Brewbaker doporučuji, ale nejen jim (pivo stojí cca 3 eura za 0,5 standardní nabídky, za 0,3 Weisse). Ač to na první pohled nevypadalo, posezení zde bylo nakonec velice příjemné, zejména asi díky večernímu času, kdy do interiéru tržnice padala pomalu skrz velká střešní okna tma noci, kterou prosvětlovala světla svíček, umístěných na každém stole. První večer v Berlíně se tak povedl.

 Výčep (za stěnou s okny se nachází dvounádobová nerezová varna).

V docházkové vzdálenosti ze čtvrti Moabit se, na druhém břehu Sprévy, rozkládá čtvrť Charlottenburg s jednou z nejvýznamnějších stavebních památek Berlína - komplexem obrovského barokního zámku, který dal čtvrti i jméno. V jeho stínu, v podstatě naproti přes silnici, se v přízemí poměrně vkusné novostavby nachází další berlínský minipivovar - Brauhaus Lemke am Schloss Charlottenburg (Luisenplatz 1).

 Zámek Charlottenburg z rozlehlé zámecké zahrady.

Firma Lemke-Brew-Systems je tradičním německým dodavatelem pivovarských technologií a v Berlíně provozuje již dva pivovary. Druhý je ukrytý v oblouku tratě S-Bahnu ve čtvrti Mitte mezi nádražími Alexander Platz a Fridrischstrasse a slouží tak mj. jako předváděcí místo jimi dodávané technologie. Pivovárek u Charlottenburgu na první pohled působil jako provařená turistická destinace. Tradiční dřevěný interiér, doplněný řadou měděných prvků (trochu připomínající výčep strahovského pivovaru) s dvounádobovou měděnou varnou. Destinaci i zaměření odpovídala i větší cena piva (4,30 euro za půllitr).

 Budova pivovaru Brauhaus Lemke am Schloss Charlottenburg.

Na čepu tři piva stálé nabídky - pils, dunkel (pod názvem Original) a weizen, doplněné sezónním speciálem, konkrétně při končícím létě Zwickelem. V nabídce se naštěstí nabízela možnost ochutnat všechna piva za rozumný peníz a bez strachu z rychlého opití v podobě tzv. Bierkostprobe se čtyřmi dvoudeckovými skleničkami, naplněných cca do poloviny (spíš více) kompletní nabídkou, doplněné miskou s mnichovským sladem k zobání (celkem za 4,10 euro).

 Ochutnávkový Bierkostprobe s kompletní nabídkou.

Přestože je Brauhaus Lemke orientován převážně na turisty, bylo posezení v něm i pro nás velice příjemné a příjemná byla i obsluha, která nám dopodrobna popsala jednotlivá piva, která jsme v rámci kostprobe dostali. Toho večera mi nejvíce chutnal sezónní Zwickel, v závěsu s velmi dobrou pšenicí. Podniky ve stylu jako byl tento, mám velmi rád. Teplo zaplněného šumícího interiéru, čas u dobrého piva se příjemně vleče, z venkovní zahrádky jsou slyšet hlasy letních hostů a kdesi v tmavé dáli noci proudí už zase čas svou běžnou rychlostí. Do tmavé noci jsme se nakonec vydali i my, když se i náš příjemně strávený čas v Brauhaus Lemke naplnil.

 Výčep v Brauhaus Lemke - v podobném stylu je zařízená celá pivnice.

Podobně jako Charlottenburg jsme měli i čtvrť Wedding v docházkové vzdálenosti (stačilo v podstatě přejít dlouhatánský most přes kolejiště nákladového nádraží a přes přístavní čtvrť u jednoho z kanálů řeky Sprévy), a to pro nás bylo důležité, neboť v této činžákové čtvrti, připomínající trochu pražský Žižkov někde v okolí Ohrady, se nacházejí hned dva pivovary (či spíše, zejména v jednom případě, pivovárky) - oba velice zajímavé a příjemné a každý přitom zcela úplně jiný.

 Západ slunce nad nákladovým nádražím a přístavem Westhaven z dlouhého mostu do
 čtvrti Wedding.

Pivovar Vagabund (Antwerpener Straße 3) v sobě skrývá homebrewing, lásku k pivu, pivotéku a neotřelé postupy. Spíše než pivovar se jedná skutečně spíše o zlegalizované domácí vaření piva, okolo kterého se motá parta přátel. Ti společně provozují i pivnici, či spíše klub, ve kterém je možné ochutnat výsledky jejich pokusů, ale i hromadu dalších piv z německých i cizích pivovarů. Pivovar ještě donedávna nevařil na vlastní technologii, ale v různých jiných pivovarech, od letošního léta však již vlastní technologii svou (netuším, zda již ale zkompletovanou), částečně zaplacenou sbírkou jeho přátel (i to svědčí o filosofii podniku).

 "Utajený" pivovárek Vagabund Brauerei.

Z ulice je podnik téměř neidetifikovatelný, o tom, že je člověk tam, kam mířil, hovoří pouze malá cedule u dveří "we are open" s drobným logem "Vagabund Brauerei". Setmělý lokál, pivní rekvizity a téměř prázdné zdi jsou hlavní charakteristiky místa, kterému dominuje výčep s nepřebernou nabídkou piv a také dobrá pohoda a klid. Nepamatuji, kdy naposledy jsem se u piva cítil tak dobře a příjemně. Ve Vagabundovi zřejmě vědí, jak má pivo a jeho konzumace vypadat a co má návštěvníkům přinášet.

 Výčep s širokou nabídkou točeného i lahvového piva.

Vagabund Brauerei není rozhodně z těch pivovarů, kde by lpěli na německé konzervativní tradici, a tak je jejich portfolio plné nejrůznějších pivních stylů z celého světa. Toho dne byl na čepu (kromě tří "cizích") z domácí produkce bohužel pouze jeden z místních experimentů - v rámci "Ale Project" uvařený weizenbock chmelený velmi aromatickými "ejlovými" chmely. Sun Wheat chutnal skutečně výborně, silná polotmavá pšenice v kombinaci s citrusovými tóny překvapivě fungovala. Možná jen trochu škoda poměrně vysoké ceny i na berlínské poměry (4 eura za 0,3 litru). Další piva z produkce jsme ochutnat bohužel nemohli, jak se nám svěřil majitel, veškeré pivo, které v poslední době uvařil, již prodal či vyexpedoval. Z pivovárku Vagabund se nám neodcházelo vůbec dobře, kéž by na pivní mapě bylo obdobných míst ještě více!

 Weizenbock chmelený aromatickými chmely.

V podstatě jen o pár rohů dále nás ale čekal ještě jeden svérázný pivovar, Hausbrauerei Eschenbräu (Triftstraße 67), který obnáší kromě výroby piva ještě domácí lihovar a výrobnu nealkoholických nápojů. Pivovárek se skrývá ve dvoře a ve sklepení obrovské bílé budovy, která slouží zřejmě jako studentský kampus nebo něco podobného. Nádvoří tvoří klasický německý keller pod listnatými stromy s hromadou lavic a stolů, který ale ve dvoře městské zástavby působil poněkud zvláštně. V tom letním večeru byl zcela zaplněn a pivo bylo možné si objednat přímo v zahradním dřevěném stánku.

 Hausbrauerei Eschenbräu, v pozadí technologie, dole pivnice, vpravo stánek kelleru.

Pivnice se potom nachází ve sklepení objektu (v jehož přízemí je ještě skrz skleněnou stěnu viditelná pivovarská technologie) a v době našeho příchodu byla zcela prázdná (pro pivo jsme si dokonce museli chodit "nahoru" na zahrádku, výčep v pivnici byl otevřen až s postupující nocí a přibývajícími návštěvníky uvnitř). Přestože byla pivnice poměrně vkusně zařízena (k vidění zde je destilační kolona lihovaru), působila dosti sterilním dojmem (umocněným navíc tím, že jsme tam skutečně byli sami), navíc se celým prostorem linula "vůně" jakési smažené uzeniny. Po delším době ale, i s přibývajícími lidmi, bylo posezení v Eschenbräu příjemnější a příjemnější.

 Technologie lihovaru v interiéru pivnice.

Na čepu byla klasická německá sestava: pils, dunkel a weizen, vše za velmi přívětivé ceny (2,9 euro za půllitr). Na čtvrté pípě se točí nejrůznější speciály a jiná piva. Na tabulích inzerovaný stout bohužel akorát došel a byl nahrazen (pro nás) nezajímavým domácím ciderem. Ochutnávání místní produkce se nám protáhlo do nočních hodin, takže předpokládám, že nám i chutnalo. Bohužel si teď z hlavy už nevybavím, jak mne ale tato piva zaujala. Náš čas pomalu utekl a my opouštěli zaplněnou pivnici s téměř volnou zavírací dobou někdy před půlnocí a tentokrát vykachlíkovaným U-Bahnem dojeli zpět na hostel.

 Pils a weizen, muž na stylizovaném obrázku je
 majitel a sládek v jedné osobě.

V porovnání obou weddinských pivovarů u nás jasně zvítězil Vagabund se svou přívětivou pitoreskní atmosférou i pivem. Na druhou stranu, pokud někdo míří za zábavou, celovečerním popitím a konzervativnější nabídkou, Eschenbräu je určitě skvělou příležitostí.

Druhý díl seriálu: Pivní návštěva v Berlíně. Díl druhý.
Třetí díl seriálu: Pivní návštěva v Berlíně. Díl třetí.