LOTYŠSKO 2013. TO NEJLEPŠÍ: BRENGULI A VALMIERMUIŽA

Kdybych mířil do těchto končin teď určitě bych se rozhodl jinak, než loni v červnu. Dnes bych nejdříve navštívil Valmiermuižu a jako nejlepší závěr dne bych si nechal maličkou vesnici Brenguli pár kilometrů východně od ní. Loni v červnu jsem však nebyl vyzbrojen tolika informacemi jako dnes, a tak jsme další den našeho putování končili ve Valmiermuiže, kterou jsem znal již z dřívějška a která mi tenkrát naprosto uchvátila. Navíc jsem měl, na rozdíl od Brenguli, informace o dlouhé otevírací době místní krásné pivnice, v případě Brenguli jsem ani z informací na internetu nepochopil, zda je vůbec v pivovaru možnost nějakého posezení.

 Takto jsem znal pivovar v Brenguli z fotek na internetu.

V úterý 18. června krátce po obědě jsme tak opouštěli vlakem Césis, míjeli nádraží ve Valmieře, jejímž je Valmiermuiža předměstím a dojeli do malé zastávky Brenguli, ztracené v lesích nedaleko stejnojmenné vesničky. Vystupovat v létě z vlaku na opuštěných vlakových zastávkách vonících impregnací vypařující se z napuštěných pražců je jedna z nejhezčích věcí na cestování. Zvlášť, když cestovatel ví, že ani kilometr od nádraží se v centru maličké obce nachází objekty pivovaru (bez přímé adresy a webových stránek, loc: 57°32'54.281"N, 25°32'49.391"E), zřízeného v budovách bývalé vodní elektrárny na řece Abuls. Dle fotografií z internetu mi bylo jasné, že na tomto místě se mi bude líbit, byl jsem v napětí, zda bude možnost u pivovaru ochutnat i točené pivo.

 Ještě jeden pohled na pěknou objekt elektrárny
 skrývající v sobě technologii pivovaru.

Realita nakonec předčila naše veškerá očekávání. Na druhé straně silnice, která vede po hrázi vodní nádrže, zdroje vodní síly turbín elektrárny, je ve stínu mohutných stromů, přímo na břehu vodní plochy umístěno venkovní posezení s prodejním stánkem, který nabízel točené nefiltrované světlé a tmavé pivo Brenguli a drobné občerstvení. Posezení bylo možné jak na dřevěné předzahrádce mezi stánkem a pivovarem přímo nad přepadem hráze, anebo i v romantickém zákoutí plném zeleně na malém poloostrově, vybíhajícím do vod nádrže. My se nakonec usadili u stánku a objednali si.

 Nejkrásnější posezení na břehu vodní nádrže. Prodejní stánek je vpravo.

Pivo Brenguli se vyznačuje silnou sladkostí. Ona lotyšská piva vůbec jsou mnohem sladší, než jsme zvyklí u nás, ale Brenguli suverénně určitě vede. Ve zmiňovaném průvodci lotyšského pivního blogera jsem se navíc dočetl, že mnozí toto pivo označují za diacetylovou bombu. Nevím, nevím, já osobně žádnou máslovost necítil, zato jsem ale měl pocit, že v pivu vybuchla pravá sacharidová nálož. V tomtéž průvodci se také píše, že pivo z Brenguli buď budete milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím není. A s tím musím bezezbytku souhlasit. A já si piva z Brenguli zamiloval. Popravdě, kdyby mi někdo podobné pivo nabídl u nás, zřejmě bych ho pro jeho senzorické chyby odsoudil. S pochopením pro místní pivní kulturu a zvyklosti jsem ale byl nadšen.

 Venkovní posezení. Co dodat?

Pivovar dlouhá léta vařil pouze tmavou variantu Brengulu Alus, ale v posledních letech, pod tlakem tržní poptávky rozšířil nabídku o světlé pivo. Sám nevím, které je sladší, každopádně minimálně tmavá varianta je ale skvělým odkazem Baltských Porterů, i s vyšším obsahem alkoholu (5,6%), než je standardem u běžných ležáků. Piva jsme bohužel museli ochutnávat pouze z kelímků, sklo prodejní stánek nenabízí. Atmosféra místa tento nedostatek ale dokázala dokonale překrýt.

 Nefiltrovaná piva Brengulu Alus.

Na zahrádce pivovárku v Brenguli jsem prožil jedno z nejpříjemnějších odpolední mého života. Bylo nezvykle horké pozdní jaro, sluníčko pálilo, na vedlejší lavici se vyhříval černý kocour, který působil, že mu patří nejen zahrádka, ale i celý pivovar. Bukolický klid místa nenarušovaly ani desítky přijíždějících a odjíždějících aut, jejichž posádky si nechávaly natočit pivo do PET lahví - pivovar v Brenguli je očividně mezi místními z blízkého i vzdálenějšího okolí velice oblíben. A to je dobře.

 Letní pohodička s odpočívajícím ředitelem zeměkoule.

Pivovar, jehož technologie se nachází přímo v útrobách historického objektu elektrárny a jeho novodobější přístavby byl zřízen až roku 1969 místním zemědělským družstvem pro rozšíření jeho portfolia. Podnik naštěstí přežil i období změny režimu a jeho provoz, již v soukromých rukou, pokračoval kontinuálně i v samostatném Lotyšsku. Do jeho vyrobního provozu jsem měl chuť nahlédnout více a zkusil jsem požádat o kontakt na místního sládka. Krajně neochotná slečna v kanceláři a mnohem více ochotní zaměstnanci na place mi však nemohli vyjít vstříc - sládek nebyl toho odpoledne v pivovaře přítomen. Dle toho, co jsem ale viděl, jel pivovárek na plno a jeho bzučící prostory byly tou nejlepší devízou, že i malým pivovarům se v Lotyšsku daří.

 Rozlučkový panoramatický pohled do údolí řícky Abuls s pivovarem a posezením.

Nelehce se nám údolíčko u řeky Abuls opouštělo, ale před námi toho dne byla ještě jedna pivní štace. Valmiermuiža. Na cestu jsme si nechali natočit ještě jeden Tumšais Nefiltrétas do PET lahve a vydali se na kopeček nad vesnicí na silnici do Valmiery stopovat. Měli jsme štěstí a za pár desítek minut jsme již vystupovali přímo u minipivovaru (Dzirnavu iela 2) v sousedství pozůstatků místního panského sídla.

 Ruiny panského sídla Valmiermuiža, které se dostaly i na etiketu pivovaru.

Bylo zajímavé, že místo na mne zapůsobilo úplně jinak, než minule. Nevím, zda za tím byl pocit rozpoložení z Brenguli, podvečerní čas, kdy byl pivovar a jeho zahrádka plná lidí či něco jiného, ale chyběl mi zde klid a pomalu běžící čas lotyšského venkova. Když jsem se ale dokázal přes tyto pocity přenést, byl jsem rád, že jsem tady, a těšil jsem se, až se usadíme před běloskvoucí fasádou staré venkovské usedlosti, ve které byla vybudovaná stylová restaurace a značková prodejna pivovaru v jednom.

 Hostinec a prodejna minipivovaru Valmiermuiža.

Ochutnávku jsme se ale rozhodli ještě chvíli odložit a nejprve se vydali, ze zvědavosti a také v touze trochu vychodit kvalitní ochutnávku z Brenguli, do ulic Valmiery. Město to není příliš zajímavé, za bojů druhé světové války bylo téměř kompletně srovnáno se zemí, a tak jeho moderní zástavba neskýtá mnoho půvabů. Jediný zachovaný soubor historické zástavby zůstal zachován za místním kostelem v uličkách mezi starými domy a zbytky zdejšího hradu.

 To poslední, co zbylo ze staré Valmiery.

Pokud už město navštívíte, nenechte si ale určitě ujít krajinářský park přecházející plynule v divokou krajinu právě pod zříceninou někdejšího hradu kolem řeky Gauji, která nás několik dní cestování provází. Právě zde řeka tvoří další ze svých dramatických zákoutí a břehy jejího meandrujícího toku tu v délce několika stovek metrů vystupuji do příkrých skalisek.

 Skalnaté břehy řeky Gauji.

Do Valmiery jsme ale mířili hlavně za pivem, a tak od skalnatých břehů Gauji jsme již rychle spěchali zpátky na předměstí Valmiermuiža. Zahrádka i interiér hospody, zařízené v poněkud přezdobeném, ale překvapivě fungujícím rustikálním stylu, byly stále plné lidí, pivovar si zřejmě na návštěvnost také nemusí stěžovat. Přestože v jeho materiálech je uváděno datum 1764, nemá s ním současný provoz nic společného a odkazuje, jak tomu bývá často i u nás, na rok založení nejstaršího pivovaru ve Valmieře. Skutečným rokem založení je 2008 a Valmiermuiža se tak řadí mezi nejmladší lotyšské mini. A také mezi nejprogresivnější. Za stále se zvyšujícím výstavem stojí jak ambiciózní vedení pivovaru, tak německý sládek, který se stará o výstav zdejších výborných piv.

 Novostavba pivovaru, vkusně napodobující zemědělskou stavbu.

Pivovar, jehož technologie je umístěna do novostavby naproti budově hostince (předem je možné domluvit prohlídku), standardně nabízí, jak je v zemi obvyklé, světlé a tmavé nefiltrované a nepasterované pivo v točené podobě a stejná piva filtrovaná, která stáčí do lahví s velmi pěknými etiketami. Běžný sortiment doplňují sezónní speciály, zejména v podobě nejrůznějších tmavých piv. Lahvová piva, ale i hromadu dalších všemožných suvenýrů a dalších materiálů, je možné zakoupit přímo ve výčepu.

 Výčep v hostinci s širokou nabídkou suvenýrů.

Turistický charakter místa, kde se kromě místních zastavují nejen individuální turisté, ale i autobusové zájezdy, vyvažuje výborná pivní nabídka. Obě námi ochutnaná točená piva snesou ta nejpřísnější měřítka a německému sládkovi se v jeho díle podařilo dokonale skloubit charakter piva, na který jsme i my zvyklí, s odlišným charakterem běžným v Lotyšsku. V případě Valmiermuiži mi, na tomto výletu zcela výjimečně, chutnalo víc světlé, až žloutkově zabarvené pivo, než zdejší, za brengulským přeci jen trochu zaostávající tmavé.

 Točené pivo Valmiermuiža a tradiční lotyšské jídlo k pivu či vínu.

Zakoupená lahvová filtrovaná piva "na cestu", výborná nabídka lotyšských jídel, ze které jsme ochutnali zdejší tradiční tence krájené topinky ze sladkého kořeněného chleba a ochotná a příjemná obsluha dokázaly, že jsme nakonec snad odpustili, že sociální zařízení pivovaru ve Valmiermuiže obsluhovala pouze modrá buňka za budovou. Vím, že je to drobnost, ale připravte se na to, myslím, že v místě obdobného formátu je to skutečný lapsus (a pokud to bylo jen dočasné řešení - což zřejmě bylo, viz komentáře - samozřejmě se provozovatelům tímto již předem omlouvám).

 Lahvová filtrovaná piva s pěknými etiketami.

Brenguli a Valmiermuiža patří svorně k tomu nejzajímavějšímu, co může pivní cestovatel v Lotyšsku najít. Přestože nemají tyto dva pivovary prakticky nic stejného, ale právě asi proto stojí oba za návštěvu. Ať v jednom nebo v druhém si každý určitě najde to svoje. Podobně jako my. Usínali jsme té noci pod dohledem Valmiermuižských ruin spokojeni po jednom z nejvydařenějších dní celého čundru. Netušili jsme, že naopak ten nejméně vydařený nás čeká následující den.

 Průmyslová špionáž aneb pěkně osvětlená noční varna pivovaru.

Další články k tématu Lotyšsko 2013:

Původní úvodník z loňského léta: Lotyšsko 2013. Background

Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded

1. díl seriálu: Riga, Aldaris a paradoxy dějin

2. díl seriálu: Další nejen pivní zajímavosti v Rize a okolí

3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja

4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování

6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus