PIVNÍ PARTYZÁN: LOTYŠSKO 2013. PIVNĚ (TÉMĚŘ) PUSTÉ PUTOVÁNÍ

Ranní vstávání ve Valmiermuiže se nám nečekaně protáhlo. Seděli jsme na travnaté ploše pod zámeckými ruinami, opalovali se na příjemném dopoledním červnovém slunci a po snídani popíjeli večer zakoupená lahvová piva z místního pivovaru. Ten dokonce stihl, než jsme se vypakovali k silnici, zase otevřít. K výpadovce východním směrem jsme se dostali až krátce před polednem. Netušili jsme, jak budeme později tohoto zpoždění litovat. Čekal nás špatný den strávený prakticky celý u silnice, během kterého jsme neviděli takřka nic zajímavého a co více, nenavštívili jsme toho dne ani jeden pivovar!

Naším cílem byla městečka Alúksne nebo Gulbene na východní hranici kraje Vidzeme. Bylo nám v podstatě jedno, do kterého z nich dojedeme, v obou nás zajímalo to samé - města jsou spojena poslední provozovanou úzkorozchodnou tratí v celém Lotyšsku. Vlaky na její trasu vyrážejí pouze dvakrát za den v obou směrech a její cca 40 kilometrovou trasu urazí za neuvěřitelné dvě hodiny. I tak jsme ale byli rozhodnuti její cestu absolvovat, dle fotek vlaky projíždějí krásnou krajinou pitoreskních vesniček s ještě pitoresknějšími vlakovými zastávkami. Bohužel čas byl nakonec proti nám.

Nádražní budova v Gulbene s vláčkem úzkorozchodné dráhy. Kolej v popředí je naopak
širokorozchodná, v Lotyšsku mají železnice, stejně jako všechny země bývalého SSSR
rozchod 1520 mm.

Stop toho dnes skutečně vůbec nešel, navíc mezi Valmiermuižou a oběma zmiňovanými městy nevede žádná přímá hlavní silnice. Kodrcali jsme se tak lotyšským venkovem přes městečka Strenči a Smilténe po okresních silnicích. Nakonec jsme se rozhodli jet do Gulbene, protože čas obou odjezdů z Alúksne jsme promeškali, a tak jsme ještě uvažovali o cestě opačným směrem a z Alúksne stopovat zpět na jih. Nakonec jsme se ale rozhodli úplně jinak, pokud se podíváte na mapu, usoudíte, stejně jako my, že by to bylo poněkud zbytečné, a tak jsme nakonec jízdu úzkorozchodným vlakem vypustili. Škoda. Alespoň jsme si na obrovském a dnes prakticky nevyužívaném nádraží v Gulbene prohlédli muzejní expozici úzkorozchodky, vyfotili příjezd vláčku od Alúksne (mimochodem, kontrast přijíždějícího minivlaku na obrovské kolejiště před majestátní nádražní budovou z carských dob je neskutečný) a pak jsme se vydali na výpadovku z města jihozápadním směrem, kam pokračovala naše cesta.

Z expozice železničního muzea v Gulbene.

Gulbene bohužel nebylo ani moc pěkným městem, dle fotografií ho Alúksne výrazně převyšovalo, zejména díky poloze na břehu obrovského jezera. Obě města byla dříve zajímavá i z pivního hlediska. Mohutné cihlové budovy na alúksneském vesnickém předměstí Kolbergis jsou zřejmě opuštěné již dlouho, navíc v nedávné době vyhořely a proměnily se v ruiny. Mnohem zajímavější pivovárek stojí na jižním konci Gulbene. Zprávy z internetu o jeho provozu byly tak nejasné, že jsem se na něj raději ptal i ve zdejším infocentru, ale bohužel se potvrdila špatná zpráva a to, že je již pár let uzavřen. Krásné budovy řemeslného pivovaru se strojními dostavbami a zachovalou technologií jsou dnes zřejmě na prodej. Tak snad zase někdy v budoucnosti.

Vzhledem k tomu, že kroky našich dalších cest směřovaly zpět do kraje Vidzeme, zmíním se tady jen pár slovy o pivovarech v kraji, který jsme se rozhodli obětovat na úkor omezeného času našeho výletu. Historická země Latgale tvoří nejvýchodnější výspu Lotyšského území u ruských hranic. V ostatním Lotyšsku poněkud opomíjený a opovrhovaný kraj, zejména vzhledem k vysokému procentu ruské populace. To platí zejména o jeho hlavním městě Daugavapils, o kterém zlí jazykové tvrdí, že je nejruštějším městem nejen v Lotyšsku, ale i v celé Evropské unii. Dle toho, co jsem ale četl v nenacionálně laděných spiscích, jedná se o neuvěřitelně krásný kraj, ze kterého dodnes mnohde dýchá atmosféra starého venkovského života.

Latgale je pak zajímavé i z pivního hlediska a z mně dostupných informací tu cestovatel najde tři pivovary. Kromě provozu v Rézekne, zmiňovaném v druhém příspěvku o Rize, se pivo vaří v hlavním městě kraje a pak i v malé vesničce Kraslava na samém východě země. Pivovárek (Vítolu iela 4) byl založen roku 1988, patří k nejmenším k zemi a produkuje světlé a tmavé nefiltrované pivo. Pivovar v Daugavpils (Dzirnavu iela 22) má mnohem delší historii, avšak na rozdíl od Kralsavy několikrát přerušenou. Původní pivovar pracující od roku 1860 byl uzavřen před několika lety. Na přelomu let 2012 a 2013 byl ale jeho provoz na ošklivém továrním předměstí při březích Daugavy obnoven v mnohem menších formách. Technologie pivovaru byla dodána zřejmě ze Slovenska (informace na internetu uvádí i možnost českého dodavatele, avšak na fotografiích z provozu jsou vidět pytle ze sladovny v Michalovicích, takže předpokládám spíš to Slovensko). Pivovar vaří světlý a polotmavý ležák ve filtrované a nefiltrované podobě, stáčí i do skleněných lahví a z informací od mého kolegy pivního cestovatele se jedná o široko daleko nejlevnější piva v celém Lotyšsku. My je budeme mít možnost ochutnat snad někdy příště, stejně jako piva z Kraslavy.

Realita života stopaře na lotyšských okreskách. Kdesi mezi Madonou a Gulbene.
Všimněte si širokých šotolinových krajnic, respektive úzkého pruhu asfaltu.

Věřím, že někdy příště přijde i možnost ochutnat piva z utajeného pivovaru v regionu města Madona, do kterého jsme dorazili po úmorném stopování se soumrakem. Moc jsme se v jeho ulicích nezdržovali a spěchali za město na další štaci, a tak ani nebyl čas zjišťovat, zda není jeho pivo někde ve městě k ochutnání. Samotný pivovar stojí od roku 2009 ve vesničce asi deset kilometrů od města (firemní adresu ale dnes uvádí přímo do Madony těžko říci; Dárza iela 12a), nemá žádné webové stránky a ani se mi o něm nepodařilo zjistit nic bližšího. Snad jen, že vaří klasický, ale silnější, světlý ležák a polotmavý ultrasilný speciál. Piva by měla být údajně k ochutnání i v Rize, my na ně ale za celou dobu pobytu bohužel nenarazili.

Stopování za Madonou bylo stejně úmorné jako celý den a v té souvislosti bych se rád zmínil o jednom specifiku provozu na Lotyšských silnicích. Přestože je síť lotyšských silnic podobně hustá jako u nás, koná se významná doprava pouze na hlavních tazích. Okresní silnice, které obvykle teprve v nedávné době získaly asfaltový povrch, často omezený pouze na pruh asfaltu pro jedno auto uprostřed někdejší širší šotolinové cesty, jsou potom oázou klidu pro chodce, avšak zdrojem utrpení pro stopaře. Toho dne ale nakonec všechno víceméně dobře dopadlo. Bylo určitě už něco kolem deváté hodiny večer, slunce začalo pomalu zapadat a my byli ztraceni na kruhovém objezdu na výpadovce za Madonou. Nemířili jsme vlastně už nikam, chtěli jsme prostě dojet co nejdál to půjde a nejlépe někam, kde bychom mohli v klidu postavit stan a zakoupit nějaké to pivo na večer. Vše se nám splnilo, osamělý řidič, kterého zřejmě sneslo samo nebe, nás vysadil na malé benzínové pumpě u vesničky Jaunkalsnava. Bylo za dvě minuty deset, což v Lotyšsku pro pivaře znamená za minutu dvanáct, později je již prodej alkoholu zakázán. Dvě lahvová piva vypitá k večeři ve stanu pod stromy za benzínkou byla satisfakcí za celý nepovedený den.

Piva Láčplésis (o nich více dále).

Aby byl výčet nepivního strastiplného putování kompletní, musím v pár slovech nakousnout i naše osudy následujícího dne. Ráno se nám naštěstí podařilo bez problémů dojet k městu Plávinas, přes které již vede hlavní silnice podél řeky Daugavy až do Rigy. Mířili jsme sice do pivně mnohem zajímavější Bausky na jihu Lotyšska, o které se dočtete v dalším příspěvku, ale po zkušenostech z minulého dne jsme se rozhodli to vzít zajížďkou po hlavních silnicích přes Rigu. A dobře jsme udělali. Lotyšsko má, podobně jako naše země, neuvěřitelně zcentralizovaný systém hlavních silnic, orientovaných na hlavní město.

Vstup do dendrologického parku u Skríveri.

Cestou jsme měli jednu podstatnější zastávku nedaleko městečka Skríveri, v jehož blízkosti leží jedna z nejzajímavějších, ale dnes bohužel také dosti zapomenutých, lotyšských přírodních zajímavostí. Maxmilian Sievers, majitel zdejšího panství, zde ve stráni nad řekou Daugavou nechal na konci 19. století zřídit obrovský dendrologický park, posazený na přísně logickém systému vysazovaných stromů propojený systémem cest. Krásně upravený park byl silně poškozen již v době první světové války, kdy přímo jeho areálem vedla jedna ze zákopových linií. Nikdy už nebyl pořádně obnoven, jeho část je však stále učená přístupu veřejnosti. Opuštěný park je tak dnes krásnou klidovou zónou, kde se upravené sekce s cestičkami a označenými stromy střídají se zarostlými partiemi se zbytky starých zdí a bran někdejšího parku (loc: 56°37'3.332"N, 25°3'12.945"E).

Romantická zákoutí v neudržované části parku.

Během cesty z Madony přes Skríveri směrem na Rigu jsme v ochutnávání plynule přešli na širokou nabídku značky Láčplésis. Pivo se dnes sice vaří v západolotyšském velkopivovaru v Liepáje (budu o něm samozřejmě ještě psát), který jeho výrobu spolkl na konci první dekády nového tisíciletí, ale místo jeho původu je jiné. Pivovar Láčpléša vznikl roku 1966 v rámci zemědělského kolchozu na okraji městečka Lielvárde při řece Daugavě asi dvacet kilometrů západně od Skríveri. Provoz roku 2000 prodělal velkou přestavbu, kterou ale jeho majitelé neunesli finančně a byli nuceni jen prodat. Výroba pak byla později přenesena do Liepáji a pivovar uzavřen. Přesto jsme piva Láčplésis, které s Lielvárde dnes nemají pranic společného, pili právě tady, jako vzpomínku na kdysi mezi Lotyši velmi oblíbený pivovar. Produkce stejnojmenné značky je dnes jen smutným svědkem dřívějších časů. Ze široké nabídky nejrůznějších ležáků jsem si dodnes zapamatoval pouze jediné pivo. Silný ležák Dižalus se 7,3% alkoholu. Výrazně alkoholové, ale zároveň odporně vodové pivo bez chuti a zápachu.

Nepitelný Dižalus Láčplésis

Přes Lielvárde jsme dojeli až do panelákového Salaspils, tvořícího dnes v podstatě předměstí Rigy, které je zajímavé, kromě pohnuté historie, zejména obrovskou vodní nádrží na řece Daugavě. Po její dlouhatánské hrázi jsme došli až na nám již dobře známou silnici E67 a na ceduli napsali "BAU". Pomalu jsme se po čtyřech dnech loučili s krajem Vidzeme a v odpoledních hodinách téhož jsme dojeli do Bausky na jihu země Zemgale. O tom, stejně jako o pivovaru Térvéte a dalším všem zajímavém, co jsme v kraji Zemgalů viděli, budu psát v dalším příspěvku.