Aizpute, kde jsme trávili noc, bylo jakýmsi menším bratříčkem Kuldigy. Už na mne tak působilo při pročítání průvodců před cestou a na místě se vše potvrdilo. Tady zůstal čas ztracen kdesi v dávné minulosti. Když jsme večer do městečka dorazili, byly jeho uličky už téměř liduprázdné, místní už byli na zahradách svých domů u zapálených ohňů a oslavovali svátek Ligo. S padajícím soumrakem působilo opuštěné město v kulisách starých dřevěných často chátrajících domů zvláště strašidelně.
 |
| Z ulic nádherně zapomenutého Aizpute. |
Jeho atraktivitu pak doplňovaly památky, jejichž sláva byla již dávno ztracena. Bývalý mlýn, bývalá synagoga, bývalá pošta, bývalá papírna. Pouze výčet toho, co jsme během naší návštěvy tady viděli. Kdesi na okraji města údajně stojí i bývalé vlakové nádraží a nakonec, naší noc jsme trávili v zřícenině zdejšího bývalého obrovského hradu, pod nímž se nachází objekt zdejší bývalé hradní krčmy. Ono nakonec Aizpute je zajímavé i pro milovníky piva a jeho historie.
 |
| Nocleh jsme našli ve zříceninách zdejšího hradu. |
Přímo pod hradem, v působivé poloze na břehu rybníka v údolí, stojí budovy, jak jinak než bývalého, pivovaru, zřejmě přestavěného z řemeslného provozu. Pro nás poněkud netradiční architekturu a hmotu objektu doplňuje symetricky umístěný hvozdový komín sladovny. Bývalý pivovar je už sám o sobě zajímavý, Aizpute je ale držitelem ještě jedné Lotyšské zvláštnosti - každý rok se zde během května koná setkání homebrewářů, kteří si vyměňují své zkušenosti, ochutnávají vzorky a vaří i pivo, co víc, vaří i pivo dle zdejšího starého tradičního způsobu.
 |
| Nádherná partie města s pivovarem u rybníka. |
Aizpute na nás celé skutečně silně zapůsobilo, podobně jako v Kuldize jeho atmosféru podporovala zatažená obloha a vylidněné ulice. Jako příznačný a symbolický svědek Aizputské současnosti se nakonec nejlépe jevila budova zmiňované bývalé pošty (lotyšsky "Pasts"). Zub času jí sebral jedno písmeno v nápisu nad vchodem a na fasádě se tak skví pouze lakonické "PAST". Asi nic Aizpute necharakterizovalo lépe.
 |
| Minulost... |
Naše kroky ale pokračovaly dál, před námi byla návštěva v Liepáje a pak už cesta domů. Průvodce varovaly, že druhý den po svátku Ligo není radno stopovat a to se nám potvrdilo. Auta buď nejezdila vůbec a pokud ano, tak byla plná lidí, kteří mířili na návštěvy k rodinám a známým. Navíc hrozilo, jak průvodce psaly, velké nebezpečí, že pokud někoho stopneme, bude s největší pravděpodobností pod silným vlivem alkoholu. Nakonec jsme měli asi po hodině štěstí, řidička se už z návštěvy vracela a naštěstí sama a vyhodila nás až na pobřežní frekventované silnici, ze které jsme již bez problémů chytili stop až do Liepáji.
Západolotyšská Liepája se paradoxně řadí mezi nejruštější lotyšská města. Už od carských dob, kdy zde byl vybudován velký vojenský přístav. Nic se na tom nezměnilo ani v době okupace Sovětským svazem, právě naopak. Vojenský charakter města přetrval, navíc sem bylo sestěhováváno, podobně jako na celé západní pobřeží Pobaltských států, "prověřené a spolehlivé" ruské obyvatelstvo, u kterého nehrozila možnost útěku na západ, ke kterému dávalo otevřené moře příhodnější podmínky, než zadrátované suchozemské hranice. Ruská posádka dnes již v Liepáje není, avšak reliktem na její masovou přítomnost zůstává obří panelákové sídliště severně od starého města, tvořící asi třetinu plochy celého města. Dnes je sídliště opuštěným městem duchů, projížděli jsme kolem a nebyl to vůbec hezký pohled. Byli jsme zvědavi, jak na nás zapůsobí samotná Liepája, kterou mnozí Lotyši během našeho putování, ale i průvodce a cestopisy uváděly jako jedno z nejhezčích a nejupravenějších měst v zemi.
 |
| Jedná za mála pěkných čtvrtí Liepáji. |
Asi máme nějaká jiná měřítka vnímání nebo jsme toho odpoledne dorazili do úplně jiného města, než jsme chtěli, ale Liepája na nás skutečně vůbec nezapůsobila. Až na pár výjimek v samém centru špinavé ulice plné odpadků a toulajících se pohublých koček, nesourodá zástavba kombinující v sobě jak čtvrtě z nejstarších dob s architekturou z doby minulé. Navíc plná proluk a dezurbanizovaných míst. Byli jsme tak zděšení, že jsme se nakonec nešli podívat ani na západ k pobřeží, kde měl být údajně velký komplex secesních domů. Zkrátka jsme na to neměli chuť (je ale skutečně zajímavé, že když nyní s odstupem procházím ulice Liepáji na Street View, nepůsobí na mne vůbec tolik odpudivě, jako loni v červnu).
 |
| A pohled opačným směrem, než na předchozí fotce. |
Paradoxně jako nejhezčí partií města jsme vyhodnotili průmyslový distrikt okolo městského kanálu s cihlovými budovami přístavů a vice či méně opuštěnými starými fabrikami, který si jakž takž udržoval nějakého genia loci. Východněji za komplexem polorozbořených továren pak stojí i jeden v současnosti největších pivovarů v Lotyšsku - nezajímavá novostavba provozu Lívu (Ganíbu iela 9/11), který do sebe před pár lety spolkl již dříve zmiňovaný pivovar Lačplésis.
 |
| Staré továrny u městského kanálu. Pár desítek metrů za touto stojí pivovar Lívu. |
Lívu vzniklo až roku 2000 a dnes je v držení mezinárodního kapitálu. Pivovar produkuje, jak to bývá u velkopivovarů zvykem, sérii světlých ležáků, které se nám nakonec ani nepodařilo ochutnat všechny, ale zřejmě jsme ani o nic nepřišli. V paměti mi zůstal pouze silný Lívu Tradicionálais, vypitý předchozí den v Kuldize, který byl, na rozdíl od obdobně silného nepitelného Lačplésis Dižalus ze stejného pivovaru, poměrně dobrým pivem. Obecně produkce pivovaru patří k tomu nejhoršímu, co Lotyšsko může nabídnout, což nám v kulisách ošklivé Liepáji poměrně nenásilně korespondovalo.
 |
| Poslední lotyšské ochutnávky z místního pivovaru u městského kanálu. |
V Liepáje jsme krátce zarelaxovali u piva na břehu kanálu a pomalu se vydali na hranice města. Během přesunu jsme ale zcela náhodou dostali odpověď na jednu pivní otázku, kterou jsme si lámali hlavu celou dobu našeho pobytu. Za těch čtrnáct dní jsme nenarazili na jediné místo, kde by se daly vracet pivní lahve. Ač to na nich bylo někdy deklarováno, ač nám místní říkali, že lahve jsou vratné, prostě nebylo kde. Jasně, měli jsme zkušenosti z jiných zemi jako Polsko nebo Estonsko, že vrátit láhve je v této části Evropy mnohem komplikovanější, než u nás, Lotyšsko ale všechna tato místa lehce strčilo do kapsy. Když už jsme definitivně nabyli pocitu, že lahve prostě vrátit nikde nejde, narazil jsem v posledním RIMI v Liepáje na velkou ceduli s fotografiemi vykupovaných lahví. Možná lahve z celého Lotyšska musíte vozit do Liepáji a jinak máte smůlu. :D :D Každopádně ale víme jednu věc: pivní lahve v Lotyšsku jsou skutečně vratné!
 |
| Vratné lahve. |
Teď už jsme, kromě pár neochutnaných piv, neměli v Lotyšsku žádný pivní dluh a mohli jsme se v klidu vydat domů. K přesunu na výpadovku za město jsme využili služeb zdejší tramvajové dopravy, tvořené jednou linkou, kodrcající se po zanedbaných kolejích shodou okolností na předměstí, kam jsme i my potřebovali. Bylo už pozdě odpoledne, ale slunce ještě intenzivně pálilo a před námi byla dlouhá cesta domů. V tu chvíli jsme ještě netušili, jaké překvapení si na nás připraví litevské roviny a netušili jsme ani, že za chvíli budeme mít zase skutečně velké štěstí. Každopádně úkol zněl jasně: dostat se dnes kamkoliv, hlavně co nejdál, následující den musíme být v půl čtvrté odpoledne chytit v severopolských Suwalkách jediný vlak, který nás měl dovést až na české hranice.
 |
| Každý opravdový milovník piva musí mít rád i vlaky a MHD! |
Stop zpočátku vůbec nešel, ale nakonec se jako zjevení objevil mladý řidič, který jel až do tři sta kilometrů vzdáleného Kaunasu. O tom, že se tam dostaneme ještě dnes se nám ani nesnilo. A co víc, jednalo se o velice příjemného a vzdělaného chlapíka s neuvěřitelně velkorysou "open-mind", a tak jsme celou cestu příjemně prokecali o všeličems. A že jsme na to měli skutečně hodně času - zmiňovaným litevským překvapením byly dvě obrovské uzávěry na dálnici z Klápeidy do Kaunasu, a tak jsme cestu absolvovali neuvěřitelných pět hodin. Bylo to obrovské štěstí, jinak by nám vlak druhý den určitě ujel. V Kaunasu jsme u benzínky dali rychlý krátký spánek a výrazně si přivstali, abychom měli jistotu, že nepřijedeme pozdě. Stop šel nakonec velmi dobře, navíc jsme si přesunuli hodinky o hodinu zpět, takže jsme byli v půl deváté v Suwalkách a bez problémů tak stihli odpolední vlak, který nás, s několika přestupy, dovezl až do Prahy. Naše Lotyšské dobrodružství skončilo.
Z celé té dlouhé série musí být jasné, že se vše vydařilo tak, jak mělo a stihli jsme, co se dalo. Je samozřejmé, že abychom stihli úplně všechno, potřebovali bychom minimálně třikrát tolik času, ale byli jsme nadmíru spokojení. Lotyšsko je skutečně krásná země a když dokáže návštěvník přivřít oči nad některými místními podivnostmi (přepjatý nacionalismus, plíživá fašizace společnosti apod.) můžu její návštěvu určitě doporučit (navíc jsme se opakovaně setkali s domorodci, kteří byli oproti těmto podivnostem v naprostém opaku, což jsem vždy velmi oceňoval). A doporučit jí mohu určitě i z pivního hlediska. Přestože není místní nabídka tak bohatá, jako například v sousední Litvě, je určitě zajímavá, dynamická a stojí za to jí prozkoumat a ochutnat z nabídky zdejšícg chuťově specifických ležáků a tmavých piv. Závěrem bych chtěl poděkovat mně osobně neznámému lotyšskému pivnímu blogerovi za studnici informací, ze kterých jsme mohli čerpat z jeho blogu a zejména pivního průvodce, kolegovi pivnímu cestovateli, který Lotyšsko navštívil v srpnu a se kterým jsem mohl zpětně konzultovat některé informace a určitě i mé manželce, která sdílí podobné nadšení pro cestování a poznávání (a samozřejmě i pro pivo), jako já. Bylo to zkrátka po všech stránkách vydařené a vždy budu na těch čtrnáct dní rád vzpomínat.
---------------------------------------------POLSKÝ BONUS---------------------------------------------
Když jsme v půl deváté ráno přijížděli na předměstí Suwalek, měli jsme přes sebou sedm hodin času. Co s ním? Začíná příběh slibovaného polského bonusu. Kdo nechce číst dál, ať raději nečte!
Jestli jsem v prvním příspěvku z našich cest psal, že i v Suwalkách může cestovatel zažít spoustu legrace, musím to tu teď skutečně potvrdit. Občas jsou to zajímavé paradoxy. Přestože patřím k velkým milovníkům piva a do Lotyšska jsem jel primárně za jeho ochutnáváním, nestalo se mi, že bych se za celých těch čtrnáct dní jedinkrát opil. Popravdě, ani to nebyl můj záměr, opilost skutečně nevyhledávám. Někdy se to ale zkrátka nepovede a svého Černého Petra jsem si vybral právě v Suwalkách. Bylo devět ráno 25. června 2013 a akorát začínala velká, jak já tomu říkám, "Kaufland party". Možnost ochutnat byla skutečně široká, Kaufland nabízel řadu značek, včetně silných Porterů a jiných Mocnych a Extra Mocnych piv.
 |
| Mocna Kaufland party začíná! |
Když už jsme po třech hodinách měli pocit, že se nám dopoledne u Kauflandu protahuje, přesunuli jsme se níže do města na benzínku, kde jsme v ochutnávání pokračovali, a ještě později na velmi příjemnou zahrádku ve dvoře starého domu s točeným Żubrem. Přestože jsem byl již solidně upraven, měl jsem za to, že si musíme ještě nakoupit zásoby do vlaku na dlouhou cestu domů a využili jsme služeb nápojky v obchodním centru nedaleko nádraží. O zábavu tak bylo skutečně postaráno!
 |
| Točený Żubr na moc pěkné zahrádce v centru. |
Vůbec celá cesta pak už byla jedna velká zábava, na nádraží neakceptovali platební karty, a tak jsem na poslední chvíli hledal v provinčních Suwalkách směnárnu, ve vlaku jsem si nechtěl od průvodčího nechat vysvětlit, k velkému pobavení našich finských spolucestujících, že vlající záclonka na okně nepatří ven, ale že jí mám přece přivázat na uzel k poličce a nakonec jsme skončili v nedalekém Bialystoku, kde zjistili při výměně lokomotivy za elektrickou, že jsme po cestě někoho přejeli a vlak nesmí jet dál. Hlášení o hodině nebo dvou, které budeme muset ve stanici počkat na náhradní soupravu, tehdy kdosi z předních vagónů okomentoval na celé nádraží výkřikem "Wy kurwy!". Chrochtal jsem si blahem, nějak takhle jsem si cestu domů přesně představoval!
 |
| Neplánovaný chaos na nádraží v Bialystoku. Vše se ale nakonec zvládlo. |
Přes nabrané zpoždění ale nakonec naše cesta dobře dopadla, průvodčí se nakonec ukázal jako velký pán a zajistil, aby nám ve Varšavě neujel přípoj a co víc, znaveni alkoholem /zejména tedy já, manželka se mnou ve vlaku už raději dál nepopíjela/ a únavou jsme usnuli a probudili se až v českém Bohumíně (původně jsme chtěli, abychom nemuseli kupovat dvakrát tak drahý mezinárodní lístek, z polských Zebrzydovic na hranicích dojít pěšky do asi dva kilometry vzdálené Karviné a dál pokračovat českým vlakem ;) ). Rychle jsme doběhli koupit "české" lístky a následně s přestupem v Ostravě jsme nad ránem dorazili do Prahy. Naše cestování i s Polským bonusem je tak definitivně u konce.
Další články k tématu Lotyšsko 2013:
Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded
1. díl seriálu: Riga, Aldaris a paradoxy dějin
2. díl seriálu: Další nejen pivní zajímavosti v Rize a okolí
3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja
4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus
Žádné komentáře:
Okomentovat