LOTYŠSKO 2013. KRAJ NÁRODNÍHO PARKU GAUJA

Historický kraj Vidzeme, rozprostírající se severovýchodně od Rigy až k Estonským hranicím, v sobě skrývá jedno z nejhezčích a největších lákadel celého Lotyšska. V klínu dvou hlavních mezinárodních silnic A2 a A3 se zde rozprostírá Národní park Gauja, pojmenovaný dle řeky, která meandruje celým jeho územím. V rovinatém Lotyšsku je kraj kolem Gauji nebývale kopcovitý a řeka tvoří na své cestě k moři četná zákoutí se skalisky a útesy. Přestože je tento kraj osídlen již od dob středověku, stále si udržuje řadu přírodních půvabů zalesněných kopců, na kterých stojí zříceniny starých hradů, v lesích jsou ukrytá stará historická městečka a zapomenuté vesničky.

 Nádherný kopcovitý kraj kolem řeky Gauji.

Oblast kolem Gauji zároveň ale také patří k tomu nejzajímavějšímu z pohledu pivního cestovatele a v prostoru národního parku, respektive v jeho bezprostředním okolí, se nacházejí hned čtyři pivovary, které všechny určitě stojí z nějakého důvodu za návštěvu. Piva z velkopivovaru Césu v nádherném Césis v samém srdci parku sice za nic moc nestojí, ale jeho historie patří k nejdelší v zemi vůbec a ve městě si můžete "osahat" prakticky všechny stupně jeho vývoje. Pivovar Brális u silnice A2 nedaleko městečka Vangaži je na tom s pivní nabídkou o mnoho lépe, nejvíce pro něj ale stejně budou navždy hovořit poetické vzpomínky na naší návštěvu v unaveném pozdním nedělním odpoledni. 

Skutečné perly se ale nachází až na úplně druhé straně parku. Na předměstí Valmiery, hlavního města země kraje Vidzeme, stojí na blogu již několikrát zmiňovaný minipivovar Valmiermuiža, který jsem si zamiloval a který patří k rozhodně k tomu nejlepšímu z místní pivní nabídky. A jako třešnička na dortu, ještě o pár kilometrů východněji pivovárek (dříve také nazývaný Abula dle stejnojmenné řeky) ve vesničce Brenguli, který je snad nejkrásněji položeným místem, kde jsem v životě ochutnal pivo. V tomto případě nezaměnitelný světlý a tmavý nefiltrovaný ležák Brengulu Alus.

Naše kroky z rižské oblasti tak směřovaly severovýchodním směrem. Po návštěvě v Kemeri a Júrmale jsme byli ještě jednou naposledy navštívit centrum Rigy, ale tentokrát již jen při rychlém přesunu městskou dopravou na druhou stranu města k etnografickému muzeu, odkud jsme již chtěli dále stopovat. Je neděle 16. června 2013 odpoledne a my míříme do Vangaži. Náš cíl: pivovar Brális.

 Pivovar Brális v pohledu od dálnice A2. Vlevo je restaurace Pie Brála, uprostřed
 prodejní stánek pivovaru a vpravo jeho budovy.

Příběh naší návštěvy jsem v krátké vzpomínce podrobně rozepsal v článku "Lotyšský pivní rohlík" určeném pro Pivní ročenku 2014, která by měla letos vyjít. Ctím přaní Romana Holoubka, který dává ročenku dohromady, aby se nestala úložištěm recyklovaných článků, které vyšly již někde jinde, a tak o návštěvě v pivovaře Brális napíšu jen pár slov a pokud Vás zajímá důvod její poetičnosti a toho, proč na ní tak rádi vzpomínáme, kupte si, až během roku vyjde, Pivní ročenku 2014. ;)

 Při posezení na zahrádce v Pie Brála jsme měli i čas zapsat zážitky z cest.

Brális patří k mladším lotyšským minipivovarům, vznikl roku 2002. Jeho budovy stojí u dálnice A2, vedoucí z Rigy do Siguldy, asi půl kilometru od městečka Vangaži (bez přímé adresy, loc: 57°5'26.406"N, 24°33'31.071"E) v moderních strohých formách výrobního objektu. Kdyby před pivovarem nestál jeho prodejní stánek s velkou cedulí "Brális", cestovatel by ho snadno určitě přehlédl. Značková prodejna pivovaru zde ale není jediným místem, kde je možné zakoupit pivo. V jeho bezprostředním sousedství stoji ještě budova restaurace Pie Brála s točeným nefiltrovaným světlým a tmavým pivem, která paradoxně není v rukou pivovaru. Pro pivního návštěvníka ale tento "tandem" přináší široké možnosti ochutnat ze zdejší nabídky.

Brális je zajímavým pivovarem. Jeho projektovaný výstav byl v minulých letech naplňován pouze asi z pětiny, neboť kvůli nestabilní kvalitě vystavovaných piv ztratil odbyt u řady zákazníků z počátku výroby. Dnes snad však již prošel pivovar konsolidací a jeho nabídka patří určitě k tomu lepšímu v rámci Lotyšska. Pivovar byl, kromě jiného, svého času jediným v zemi, který lahvoval nefiltrované pivo (což, je, jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků v Lotyšsku dnes již standardem). My nefiltrované pivo ochutnali pouze v točené podobě na velice příjemné zahrádce restaurace Pie Brála.

 Tmavý a světlý nefiltrovaný Brális.

Interiér poněkud kýčovitého objektu tvořil mj. kmen, ze kterého rostou větve v podobě trámů nesoucích celý strop. Kýčovitý výjev částečně vytištěného krajinného zázemí byl k vidění i na zahrádce, která ale jinak, i přes bezprostřední blízkost dálnice, nabízela v nedělním odpoledni klid k ochutnávání. Klidná byla i restaurace s velmi ochotnou obsluhou, neboť zela téměř prázdnotou. Vůbec nám to nevadilo. Obě nefiltrovaná piva byla skutečně dobrá, lehce sladší, což je ale, jak ještě budu brzy psát, v Lotyšsku poněkud standardem.

 Nakašírované zázemí zahrádky v Pie Brála.

Brális má ale v nabídce mnohem širší paletu piv. Kromě světlého a tmavého piva i ve filtrované podobě nabízí řadu speciálů, některé celoročně, některé pouze sezónně. Všechna piva stáčí do lahví nejrůznějších objemů, které je samozřejmě možné zakoupit ve zmiňované značkové prodejně se sympaticky dlouhou otevírací dobou (minimálně v neděli bylo otevřeno do 20. hodin), čehož jsme rádi využili. Na autobusovou zastávku nedaleko pivovaru, ze které nám za pár minut odjížděl autobus do Siguldy, jsme tak odcházeli s batohy plnými piv. Trestuhodně nám unikl jen tmavý filtrovaný ležák, který v době našeho posezení v hospodě kdosi zcela vykoupil (naštěstí jsme na něj narazili o dva dny později zcela náhodně v motorestu u městečka Skríveri, jinak bych si asi rval vlas, moc jsem se na něj těšil).

Sigulda a její okolí patří k nejkrásnějším místům v celém Lotyšsku a byla naší zastávkou do pivně mnohem zajímavějšího Césis. V městě samotném údajně žije jeden z mnoha nadšených lotyšských domovarníků, což jsme se bohužel dozvěděli až zpětně od kolegy pivního cestovatele, a tak náš pobyt zde byl zejména nepivně poznávací. Přesto si Sigulda a její okolí zaslouží na tomto blogu několik řádků. Do města jsme dorazili až pozdě k večeru a našli jsme krásné místo na spaní v údolí řeky Gauji v kempu (Peldu iela 2), kde se nám večer ani ráno nepodařilo narazit na žádnou obsluhu. V Lotyšsku obecně platí, že stanovat je možné všude, kde to není zakázané, ale naopak v prostoru národních parků se smí stanovat jen na vyhrazených místech. Večerní čas na břehu řeky jsme si krátili pitím velmi dobrých lahvových piv z pivovaru Brális.

 Krásné břehy řeky Gauji v údolí pod Siguldou.

Okolí Siguldy je v rovinatém Lotyšsku krajinou jak z jiného světa. Řeka Gauja ve svých meandrech tvoří četné zářezy a převýšení mezi jejími břehy a vrcholky kopců kolem ní je několik desítek metrů, krajina je zde velmi podobná té v České republice. V Siguldě dokonce na jedné stráni od řeky bylo vybudováno středisko zimních sportů se sjezdovkou, bobovou dráhou, ale i letními atraktivitami v podobě opičích drah a podobně. Nevídané. Nás ale v Siguldě a zejména jejím okolí zajímalo primárně něco úplně jiného.

 Středisko zimních sportů v Siguldě.

Kopcovitý terén kolem města byl ve středověku ideálním místem na výstavbu hradů (jeden z nich je i přímo v samotném městě). Pár kilometrů od Siguldy se pak, po překonání hlubokého údolí řeky, přejití starého betonového mostu a za krajinou jeskyní a skal, nachází na vrcholku jednoho ze zalesněných kopců lotyšský "Karlštejn" aneb hrad Túraida. To přirovnání je skutečně na místě, dnešní podoba hradu pochází z puristických rekonstrukcí v posledních desetiletích, patří k nejnavštěvovanějším místům v zemi a na jeho předhradí přijíždějí co chvíli autobusy plné turistů. Přestože je zde expozice poměrně zajímavá, výhled z věže do údolí řeky je úchvatný, nebyla Túraida skutečně tím pravým, co jsme hledali. I přesto patří její návštěva v podstatě k lotyšským povinnostem a pokud budete mít cestu, nevynechte ji.

 Túraida.

Nás ale každopádně mnohem více zaujal "živý skanzen" v jejím podhradí, kde je v původních budovách představen přehled nejrůznějších starých řemesel a pak zejména staré panství Krimulda přesně na druhé straně řeky, než město Sigulda (mimochodem sem z ní vede kabinková lanovka přes údolí řeky). Vedle zříceniny starého hradu zde bylo na konci 19. století vybudováno sídlo panství s hospodářským zázemím v jednotném romantizujícím stylu, dnes využíváno jako léčebna. Místo je krásně opuštěné, zašlé a mohlo by bez výraznějších úprav klidně sloužit jako kulisy nějakého hororu.

 Úžasně zapomenuté panské sídlo Krimulda. 

Čas strávený v nádherné Siguldě, která je sama o sobě neuvěřitelně klidným městem v zeleni, se naplnil a od budovy krásně opraveného nádraží jsme se vlakem posunuli na další, tentokrát již zase pivní štaci. Kolem vesničky Áraiši (model ostrovní opevněné osady z 9.-10. století), která je přes sympatický koncept spíše jen předraženou nakašírovanou atrakcí pro turisty, jsme pěšky a stopem mířili do mnohem opravdovějšího Césis, jednoho ze stavebně nejzajímavějších lotyšských měst s veledlouhou pivní historií.

 Mohutné zříceniny hradu v Césis.

Počátky města sahají až do počátku 13. století, zmínky o vaření piva se objevují od konce století 16. V obou případech hrál roli zdejší mohutný hrad, založený původně Řádem německých rytířů, na kterém později, jak bylo v kraji obvyklé, vznikl panský pivovar, na jehož historii odkazuje i dnešní provoz. Pod hradem později vzniklo hanzovní městečko na "evropském" půdoryse. Přes Césis se později opakovaněkrát přelila vlna válek a ničení, ale i tak dnes městečko stojí určitě za pozornost.

 Historická zástavba v centru města.

Zříceniny hradu jsou dokonce prezentovány jako největší v Lotyšsku a v krajinném rámci městského parku s velkým rybníkem jsou skutečně impozantní. Však se také jejich silueta dostala na etiketu jednoho z piv místního pivovaru. Hrad je přístupný veřejnosti a prohlídka je tu skutečným zážitkem - je bez průvodce a návštěvník dostane do ruky lucernu se zapálenou svíčkou, aby v úzkých chodbách a schodištích hradu nezabloudil. Z obranné věže hradu (a i z věže mnohem méně zajímavějšího "Nového hradu", přistavěného v 19. století, dnes s extrémně dlouhou expozicí o historii města) je nádherný výhled na celé město a jeho okolí.

 Zřícenina hradu a její zpracování na plechovce piva Césu, které upomíná na rok
 založení původního pivovaru.

Výhled z věže je zajímavý i z pivního hlediska: přímo pod hradem vykukuje, za stromy městského parku, typická silueta "báby", zakončující sladovnický komín. Jedná se o relikt dalšího stadia místního pivovarnictví. V druhé polovině 19. století již prostory hradu (v té době již spíše zámku, mluvím o "Novém hradu") přestávaly pivovarskému provozu stačit, a tak osvícený majitel panství, hrabě Gráfs Von Ziverss, rozhodl o výstavbě moderního strojního provozu "za hradbami města". Pivovar Césu je tak dnes jediným Lotyšským pivovarem, jehož historii, s výjimkou drobných výpadků, lze kontinuálně vystopovat od doby průmyslové revoluce do dnešních dní.

 Výhled z věže hradu, za stromy je patrný komín kotelny pivovaru a vpravo i bába
 komína hvozdu sladovny.

Pivo Césu se však v omšelých budovách průmyslového pivovaru již nevaří, jak to bývá zvykem, byl roku 2000, pro nedostatek kapacity, starý pivovar uzavřen a výroba se přesunula do anonymních hal moderního velkopivovaru na okraji města (pivovar je dnes vlastněn mezinárodním konsorciem, kterému patří provozy i v sousedních zemích). Budovy jsou zřejmě využity jen částečně, pivovar je nepřístupný, chátrá, ale je velmi pěkným svědkem vývoje césiského pivovarnictví.

 Starý pivovar Césu, založený 1878, výroba zde byla zastavena v roce 2000.

Jak je v Lotyšsku, ale i jinde v pobaltí, u velkovýrobců zvykem, produkuje pivovar nepřebernou hromadu světlých ležáků, obvykle velmi nudných, fádních a vodových a stěží mezi nimi konzument najde kvalitnější kousek. I tak si pivovar zaslouží svou pozornost, mimo jiné stáčí do lahví několik druhů nefiltrovaných ležáků, které přece jen o stupínek převyšují úroveň ostatní produkce v podobě piv jako Césu Premium, Miltava či Césu Pilsener, který je, podobně jako Zelta Check od Aldarisu, odkazem na styl českých pilsenerů. Extrémem v produkci pivovaru je v barevné plechovce distribuované pivo "La Femme", cílené zřejmě (ale pro nás nějak nepochopitelně a nepodložitelně) na ženy, které bylo tím nejhorším, co jsme za celou dobu v Lotyšsku ochutnali.

 V uličkách starého města.

Pivovar Césis však v nabídce má, pokud jsem na něco nezapomněl, v rámci Lotyšska jeden unikát. Je jím pivo typu Ale představené teprve na jaře 2013, které tak zřejmě bylo prvním a zatím jediným (vzhledem k tomu, že ALEhouse v Rize si nechává vařit mimo Lotyšsko) lotyšským "ejlem". Dle informací z internetu se rozhodl pivovar v produkci svrchně kvašených piv pokračovat a na podzim 2013 představil pivo typu Irish Stout. Obě piva jsou pojmenována po zakladateli průmyslového pivovaru a řadu doplňuje ještě světlý ležák (piva se odlišují barvou etiket, modrý Lager, červený Ale a zelený Stout). V kontrastu s dosavadní průměrnou ležákovou nabídkou je to skutečně velký pokrok a i lotyšské velkopivovary zřejmě začínají přistupovat na trend pivní rozmanitosti. A to je jen dobře.

 Jediné mně známé lotyšské Ale: Gráfs Von Ziverrs z pivovaru Césu.

Náš čas strávený v Césis uběhl velice příjemně. Městečko jako celek působí klidným dojmem a i přes tahák v podobě jednoho z nejznámějších hradů netrpí přehnaným turismem. Procházky v centru města jsme si zpříjemňovali popíjením místních nenáročných ležáků z lavhe, Césu jsme ale měli možnost ochutnat i v točené podobě. Když jsme k večeru vymýšleli, kde se ustanujeme, zkusili jsme štěstí v místním penzionu Province (Niniera iela 6) na dohled od starého hradu, zda bychom nemohli postavit stan na jeho zahradě. Velmi vstřícná a ochotná paní majitelka neváhala ani minutu a za pouhé dva laty nás nechala nejen přespat, ale ještě nám ráno připravila bohatou snídani. Moc jí za to ještě jednou moc děkujeme, stejně jako za točený Césis Premium, který jsme si dali k večeři na letní zahrádce před penzionem.

 Točené Césu Premium na příjemné zahrádce
 penzionu Province.

Závěrem bych si dovolil dva tipy, které určitě neopomeňte, pokud Césis navštívíte. Několik kilometrů severně od města tvoří řeka Gauja jedno ze svých nejkrásnějších zákoutí v podobě několik set metrů dlouhého skalního útesu z červeného pískovce "Érglu klintis" (Orlí útesy), pod jehož skalami na písčitém břehu řeky chutnal dobře dokonce i zmiňovaný Césu Pilsener.

 Érglu klintis a relaxace s Césu Pilsener.

Druhý tip najdete v samotném centru města. V nenápadné taverně v ulici Valnu iela mají na čepu nefiltrovaný světlý a tmavý Brengulu Alus z nedalekého minipivovaru Brenguli. Pokud se přímo do Brenguli nechystáte, skvělá možnost jak jeho charakteristická piva ochutnat. I my jsme si tentokrát dovolili udělat výjimku a pivo z pivovárku Abula jsme zkusili ještě před jeho návštěvou. Ve městě, které logicky ovládá místní gigant to bylo to nejlepší rozhodnutí. Ale i přesto byl Brengulu Alus ještě o stupeň lepší přímo pod komínem pivovaru, o čemž jsme se měli přesvědčit už následující den odpoledne. Čekala nás cesta do Brenguli.

Další články k tématu Lotyšsko 2013:
Původní úvodník z loňského léta: Lotyšsko 2013. Background
Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded
1. díl seriálu: Riga, Aldaris a paradoxy dějin
2. díl seriálu: Další nejen pivní zajímavosti v Rize a okolí
3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja
4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus