LOTYŠSKO 2013. DALŠÍ NEJEN PIVNÍ ZAJÍMAVOSTI V RIZE A OKOLÍ

Jihovýchodně od rižského historického jádra, za přístavní čtvrtí zmiňované v prvním článku o Rize, stojí nedaleko výpadové silnice směrem na Salaspils kýčovité zábavní centrum lotyšského řetězce rychlého občerstvení LIDO (Krasta iela 76). V jeho útrobách se, pod věrnou replikou větrného mlýna, nachází od roku 1999 i první moderní lotyšský minipivovar. Místo je poměrně příjemně dostupné i tramvajovými linkami č. 3, 7 a 9. Tramvaj opouští historické centrum města, aby o pár bloků dál drncala po rozbitém povrchu klikatící se Maskavas iela mezi starými polorozpadlými domky. Styčným bodem je zastávka "Centrs LIDO", od které je to k minipivovaru coby kamenem dohodil.

 Postmoderní kýč zábavního centra LIDO s prvním klasickým lotyšským restauračním
 minipivovarem.

Děsuplně nakašírované zábavní centrum v sobě skrývá obdobně nakašírovanou rádoby historickou restauraci, která ale sama o sobě, bez vnějších souvislostí, působila poměrně útulným a příjemným dojmem. Skutečně rozlehlé zaklenuté podzemní prostory v sobě kombinovaly výdejnu rychlého občerstvení, menší členitý prostor výčepu (s krajně rušivým plátnem na sportovní přenosy) a větší prostor s varnou a dalším výčepem. Vše vyvedené v kombinaci tmavého dřeva, cihel a malovaných omítek s nejrůznějšími kovářskými doplňky.

 Podzemní prostory výčepu.

Technologie pivovaru, který provozuje jeden z kapitánů současného lotyšského průmyslu, byla zakoupena v Rakousku, stejně jako recepty. Pivovar vaří stabilně tři druhy nefiltrovaných a nepasterovaných piv: světlý "Gaišais", polotmavý "Speciálais" a světlý medový "Medalus". Všechna piva jsou dostupná pouze v točené podobě za na lotyšské poměry zcela standardních 1,10 - 1,20 Ls (lotyšská měna lat, 1 Ls = cca 40 Kč, cena lahvových piv je běžně od 0,30 - 1,00 Ls, točené pivo obvykle za 1,00 - 2,00 Ls). Zřejmě zejména pro sběratele je připravena možnost nechat si pivo natočit do etiketované patentní lahve, která však sama o sobě stojí něco málo přes neuvěřitelné 3,00 Ls.

 Varna minipivovaru, zakoupená v Rakousku.

Piva pivovaru LIDO patřila k tomu lepšímu, co jsme v Lotyšsku za celou dobu ochutnali. Výborná byla zejména obě světlá piva. Trochu jsem litoval, že na jeho návštěvu nám zbylo jen poměrně málo času, posezení zde bylo nakonec velmi příjemné a zdejšího nefiltrovaného Gaišais bych si dal klidně i víc, než jeden půllitr.

 Polotmavý Speciálais a světlý Medalus.

Návštěvu LIDA, zvlášť pokud pojedete tramvají, doporučuji spojit ještě s jednou pivní zajímavostí. V Maskavas iela stojí, nedaleko od tramvajové zastávky ve směru ven z města, na rohu s Ogres iela, obrovský rozpadající se komplex nádherného průmyslového pivovaru "Livonija" založeného roku 1870. Provoz, v posledních letech existence zvaný Várpa, přežil veškeré dějinné kotrmelce první poloviny 20. století, aby byl nakonec uzavřen v roce 2003. Pivo pod stejnou značkou ještě krátce vařil jiný lotyšský pivovar, dnes již ale také uzavřený. Slavnou historii pivovaru tak dnes připomíná jen fascinující fasáda z neomítnutých cihel s dominantním nárožním hvozdem na obdobně zapomenutém rižském Moskevském předměstí.

 Fascinující silueta pivovaru Livonija později Várpa.

Poslední podnik, navenek jevící známky pivovaru nám při naší návštěvě unikl, přestože jsme několikrát šli v podstatě přímo kolem jeho výloh. V mém minulém příspěvku avizovaný pivovar zaměřený pouze na piva typu Ale pojmenovaný příznačně ALEhouse (Lāčplēša iela 12) se ukázal být, po doplnění informací od kolegy pivního cestovatele, který Lotyšsko navštívil v srpnu, pouze luxusnější restaurací nabízející "ejly" licenčně vařené v holandském pivovaru De Molen. Vaření vlastního piva přímo na místě je zřejmě v plánu, ale zatím se tak jedná, myšleno z pohledu autentické lotyšské nabídky o nezajímavý podnik.

 Zcela náhodně vyfotografovaný ALEhouse (červený dům vlevo). Za zmínku stojí, že
 v činžákové (převážně secesní) zástavbě předměstí Centra Rajons, kde se nachází,
 se i dnes vyskytuje řada obdobných starých dřevěných domků. 

Riga samozřejmě jako hlavní město země nabízí širokou pivní nabídku i z ostatních lotyšských pivovarů. Svou pivovarskou pivnici tu má například i minipivovar Valmiermuiža (A. Briāna iela 9), o kterém jste na blogu Pivní Partyzán už mohli číst a o kterém samozřejmě ještě bude v seriálu o Lotyšsku řeč, ad. Mimo specializované nápojové obchody, nabízející obvykle průřez celou nabídkou jsou kvalitně pivně zásobené (na rozdíl od situace u nás) i obyčejné supermarkety a samoobsluhy, vybavené obvykle, k naší velké radosti, rozměrnými lednicemi. Trochu šokem tak pro mne bylo první seznámení se zdejší pivní nabídkou v prvním článku zmiňovaném RIMI, kde jsem několik minut nevěřícně zíral do obrovského chlaďáku plného nejrůznějších piv, nucený si "jedno dvě pro začátek vybrat".

 Pivní Partyzán a první setkání s pivní nabídkou v lotyšském supermarketu RIMI.

Nabídky všech možných supermarketů, krámků nebo recepce našeho kempu jsem ale dosyta využil v dalších dnech. Náš čas trávený v Rize a jejím okolí jsme si zpříjemňovali ochutnáváním, mimo piv místní provenience, z nabídky pivovarů, které jsme měli v plánu nenavštívit (viz níže). Nabídku těch ostatních, co to šlo, jsme chtěli, jak jsem psal v původním úvodníku, ochutnat přímo pod komínem nebo alespoň v oblasti jejich zájmu, takže v Rize zatím nebyly aktuální. Jednu z mála výjimek jsme udělali v případě výborného točeného Térvete Originálais (o pivovaru budu hovořit v některém z dalších příspěvků), který jsme ochutnali v rámci velmi pozdní večeře ve skvělém bufetu XL Pelmeni v samém centru města (Kalku iela 7), s nebývale dlouhou otevírací dobou a příznivými cenami.

 Skvělá večeře v pozdně nočních hodinách: Térvete Originálias a bezmasé pelmeně.

Při procházkách v historickém centru jsme prošli snad všechny uličky jeho nesourodého a bohužel i velmi přelidněného jádra. Nějak na mne zvlášť nezapůsobilo, stejně jako na mne nakonec ani tolik nezapůsobil komplex secesních domů, na který jsem se tak těšil. Secesi mám rád, ale pravdou zůstává, že rižský styl je odrazem spíše tvrdšího, modernističtějšího německého judgenstilu, který postrádá jemné motivy a dekorace nám tolik blízké. Celkově na mne Riga nepůsobila tak, jak bych si přál asi i kvůli nudnému krajinnému rámci, celé město je téměř v rovině a řeka Daugava je přespříliš široká na to, aby tvořila funkční urbanistický prvek. Procházky na jejím břehu, během kterých jsme popíjeli piva z maličkého pivovaru ve východolotyšském Rézekne ale byly velice příjemné. Ze dvou nabízených piv s velmi pěknou historickou etiketou (nefiltrovaný světlý "Gaišais" a tmavý "Tumšais) jsem ocenil zejména ten tmavý. Popravdě, postupem času jsem, až na výjimky, tmavá piva preferoval, k Lotyšské pivní kultuře mi seděla nějak tak lépe a po smršti fádních světlých ležáků z velkých pivovarů byla navíc příjemným zpestřením.

 Velmi dobré tmavé pivo z pivovárku Rézeknes s veleširokou Daugavou. Na druhé straně
 visutého mostu je na ostrově Riga City Camping, kde jsme stanovali...

Poměrně nevyrovnanou nabídku představil další z lotyšských mini, Piebalgas z vesničky Jaunpiebalga východně od Rigy. Širokou paletu světlých ležáků s vtipnými etiketami jasně převyšoval (nikoliv překvapivě) silnější tmavý ležák "Lux" v lahvi se zlatou etiketou. Pivo je v zemi zcela běžně dostupné a výborně jimi byla, za jen lehce vyšší ceny než v supermarketech, zásobena i zmiňovaná recepce našeho kempu. V jeho obvodu jsme lahvové pivo konzumovali skutečně mnohem raději, než na ulici, neboť v Rize (a možná i jiných lotyšských městech) platí přísný zákaz pití alkoholu a jeho porušení je také přísně trestáno.

 ...a také ochutnávali. Zde konkrétně medové
 pivo z pivovaru Piebalgas. Medová piva jsou v
 Lotyšsku vůbec oblíbená.

Zřejmě i tento absurdní zákaz, který se bohužel rozmáhá i v našich městech, doplnil mé celkově nepříjemné pocity z lotyšského hlavního města a my byli rádi, že jsme ho po několika dnech opouštěli. Přesto si myslím, že by byla chyba jeho návštěvu vynechat, řada místních zajímavostí si určitě svou pozornost zaslouží. Ať už se jedná o zmiňované Etnografické muzeum (Brīvības gatve 440) - obrovský skanzen pod otevřeným nebem , působivě položený na břehu velkého jezera, pěkné železniční muzeum umístěné v zázemí stanice Tornakalns (Uzvaras bulvāris 2-4) v rámci jehož expozice je mimochodem ilustračně umístěno i několik starých autentických pivních lahví, anebo o Muzeum okupace.

 Staré autentické pivní lahve v expozici
 železničního muzea.

Posledně zmíněnou expozici bych k návštěvě doporučil skutečně každému. Nachází se v odporné černé kostce v bezprostřední blízkosti repliky legendárního domu Černohlavců na Náměstí Lotyšských střelců (Latviešu strēlnieku laukums 1). Expozice mapuje pozadí a souvislosti komplikovaných a v mnohém i tragických lotyšských dějin. V podmínkách země, které se ani dnes bohužel nedaří najít dostatečnou míru sebereflexe nad vlastní minulostí, jsou zde poměrně nezvykle velkoryse otevřena nejen témata útlaku ze strany bolševického Ruska a později nacistického Německa, ale zároveň i pozadí kolaborace a aktivní podpory těchto režimů a zrůdností s nimi spojenými ze strany samotných obyvatel Lotyšska, snad nejvíce symbolizované postoji a mírou účasti některých Lotyšů na vyvražďování Židů v době druhé světové války. Smutná, ale velmi poučná a inspirativní expozice skutečně pro každého.

 Kontrast přezdobeného domu Černohlavců a strohé fasády Muzea okupace.

Pokud Rigu navštívíte, doporučuji určitě nevynechat dvě přírodní zajímavosti, nacházející se v dnes hustě urbanizovaném západním zázemí města, skvěle dostupné příměstskou elektrickou vlakovou dopravou. Na úzkém pásu země mezi vodami Baltského moře (respektive Rižského zálivu) a řekou Lielupe zde bylo na konci 50. let minulého století vytvořeno sloučením řady zdejších vesnic, které během 20. století prodělaly bouřlivý rozvoj v souvislosti s turistickým ruchem, umělé sídlo Júrmala. Júrmala má svá nejlepší léta ale již za sebou. Zdejší již v době carského Ruska i za dob SSSR tolik oblíbené písečné pláže, táhnoucí se v délce několika desítek kilometrů, dnes zejí téměř prázdnotou. Jen výstavná secesní architektura hotelů a lázeňských domů upomíná na doby její největší slávy. Přesto je místo i dnes mezi rekreanty velice oblíbené a minimálně stojí alespoň za povinnou návštěvu. Turisticky i historicky nejzajímavější část Júrmaly se nachází nedaleko vlakové zastávky Majori.

 Symbol celé Júrmaly - secesní lázeňský pavilon postavený přímo na pláži. Dnes je
 pavilon uzavřený a v moři se skoro nikdo nekoupe.

Pokud by snad ale měl cestovatel chuť zmizet zcela ze spárů civilizace, musí dojet ještě pár kilometrů vlakem dále do městečka Kemeri. Budu se opakovat, když napíšu, že toto kdysi oblíbené lázeňské letovisko má svá nejlepší léta již za sebou, mnohem zajímavější je ale jeho přírodní zázemí. Několik málo kilometrů jižně od zdejšího vlakového nádraží se rozprostírá téměř intaktně dochovaná fascinující krajina rašelinišť s jezírky a specifickou flórou a faunou. Oblast je již téměř dvacet let chráněná jako národní park a srdcem její nejhezčí části vede turistická trasa po dřevěných chodníčcích s vyhlídkovou věží.

 Nádherná krajina rašelinišť jižně od městečka Kemeri z vyhlídkové věže.

Nezapomeňte si repelent jako my. Komáři jsou v létě lotyšskou realitou prakticky na každém kroku a je škoda, pokud Vám kazí příjemně trávené chvíle v přírodě. Trochu kecám, zdejší komáry neodradí ani repelent a obtěžovat Vás budou nadále i tak, že si buď zvyknete nebo se zblázníte. My celých čtrnáct dní lavírovali mezi oběma póly. I v nádherném údolí řeky Gauji v kraji Vidzeme severovýchodně od Rigy, kam jsme pokračovali na našich nejen pivních cestách po Lotyšsku.

Další články k tématu Lotyšsko 2013:
Původní úvodník z loňského léta: Lotyšsko 2013. Background
Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded
1. díl seriálu: Riga, Aldaris a paradoxy dějin
2. díl seriálu: Další nejen pivní zajímavosti v Rize a okolí
3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja
4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus