LOTYŠSKO 2013. RIGA, ALDARIS A PARADOXY DĚJIN

Cestování do Pobaltských zemí přináší tuzemskému cestovateli dvě téměř stoprocentní jistoty: nejprve je nucený překonat nekonečné polské pláně a následně úzkou šíji severně od města Suwalki, která je jediným "bezvízovým stykem", vklíněným mezi Běloruské území na východě a ruskou Kaliningradskou enklávou na západě. Pokud se navíc cestovatel rozhodne podobně jako my vyrazit na vlastní pěst, má před sebou ještě otázku, jak se popasovat právě s nekonečným polským územím. Vzhledem k našim osobním zkušenostem s podobou provozu na polských silnicích jsme se nakonec rozhodli, že ho raději, co to půjde, překonáme cestou tam i zpět vlakem.

 Noční život v historickém centru Wroclawi.

V parném odpoledni v úterý 11. června jsme pak vyráželi na pražský Černý Most k mezinárodní silnici E67, která se na příštích několik desítek hodin, právě s polskou vlakovou přestávkou, měla stát naším doprovodem. Cílem byla Wroclaw, ze které jsme již měli nalezený noční vlakový spoj. Wroclaw je svým způsobem zajímavá i pivně, ale my zde měli čas jen tak tak si prohlédnout historické centrum, zakoupit nějakou lahvovou výbavu a pohodlně stihnout přeplněný vlak, který jsme v brzkém Varšavském ránu rádi vyměnili za téměř prázdný ranní spoj do Suwalek téměř u litevských hranic. Suwalki jsou víceméně bezvýznamné město, kde je staré městské jádro ztraceno ve změti velikých panelových sídlišť. I přesto zde může cestovatel zažít mnoho veselého, podobně jako my na zpáteční cestě domů. Ale abych nepředbíhal.

 Krásná budova nádraží v severopolském Suwalki.

V Suwalkách jsme krátce po poledni (a po občerstvení několika lahvovými pivy z nedalekého Kauflandu), zaujali opět místa u silnice E67. Několikrát promýšlený lotyšský program jsme se nakonec rozhodli započít hned v hlavním městě, "abychom ho měli co nejdříve za sebou", a tak na nás čekalo cca 400 km po příznačně pojmenované Via Baltice. Na stop jsme toho dne měli nečekané štěstí a s pozdním večerním smrákáním jsme přejížděli, jižně od Bausky, lotyšské hranice. Rusky mluvící kamioňák nemířil přímo do Rigy, pokračoval dále na severovýchod, ale k našemu štěstí odbočoval z městského okruhu (vzdáleného i 15 km od jejího centra) na sjezdu, který jsem z dřívějška znal, nedaleko nějž se rozprostírá obrovské Etnografické muzeum pod širým nebem, které jsme měli v plánu také navštívit. Před půlnocí jsme se tak vydali podél výpadovky do tmy rižské noci postavit stan před bránu muzea. Naše lotyšské dobrodružství začalo...

 Panorama historického centra Rigy přes řeku Daugavu.

Riga je město plné kontrastů a paradoxů. Její dějiny, včetně nedávné historie, jsou úzce spjaty s německým živlem, který po léta ovlivňoval její vývoj a prolínal se s ruským vlivem z východu. Původně hanzovní osada na pravém břehu řeky Daugavy (nedaleko jejího ústí do Baltského moře) se vyvinula v téměř miliónové město, jehož historické jádro je, stejně jako centra ostatních pobaltských metropolí, zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Na rozdíl od Tallinu a Vilniusu však v tomto případě zejména díky komplexu novodobých secesních městských čtvrtí z přelomu 19. a 20. století, který je paradoxně největším dochovaným souborem německého judgenstilu na světě.

 Replika domu Černohlavců, jedna z nejznámějších památek města.

Samotné historické jádro je dnes spíš smutnějším svědkem slavné historie. Na konci druhé světové války výrazně poničené a dostavěné jen částečně působí, pod dominantami věží kostela sv. Petra a monumentálního Dómu, poněkud nesourodým dojmem. Přesto zřejmě stojí za návštěvu, najít se v něm dají i příjemná zákoutí ve stínu kostela sv. Jakuba či v někdejší příhradební uličce Torna iela. Přesto na mne spíš více zapůsobilo staré industriální předměstí bezprostředně u hlavního vlakového nádraží s obrovskou tržnicí, přístavní čtvrtí mezi ulicemi Maskavas iela, Krasta iela a Turgeneva ielaa postupně konvertovanou na velkou čtvrť alternativního umění a nebo obrovskou věží socialisticko-realistické budovy akademie věd (Akademijas laukums 1), ze které je údajně nejhezčí výhled na město. Jen pozor na dobré počasí, povětrnostní podmínky se zde mění každou půl hodinu. I to je Riga.

 Jedno z mála pěkných zákoutí historického jádra města.

Město, které bylo na přelomu 19. a 20. století průmyslovým centrem oblasti a jedním z nejprogresivněji se rozvíjejících sídel carského Ruska, dodnes obepíná prstenec špinavých továrních předměstí, která jsou již jen smutným svědkem jeho bohaté historie. I tady samozřejmě hrály roli dějinné komplikace a paradoxy. Nedílnou součástí rižské výrobní základny byly od samého počátku průmyslové revoluce i pivovary. V ulicích průmyslových předměstí tak může návštěvník i dnes opakovaně narazit na tradiční siluety pivovarských provozů se sladovnami v nádherných cihlových dekorech, obvykle však ale opuštěné, nebo nedostatečně využívané a chátrající. S jednou výjimkou.

 To nejhezčí z rižských předměstí - stará přístavní čtvrť s dominantou Akademie věd.

V druhé polovině 30. let, kdy byla Riga již téměř dvacet let hlavním městem samostatného Lotyšska, rozhodl autoritativní režim Karlise Ulmanise o nacionalizaci a koncentraci průmyslu. Konkrétně šlo zejména o vyvlastnění německého a židovského kapitálu, v jehož rukou byla i řada místních pivovarů. Tedy to, co z nich zbylo. Zničující pro lotyšský pivní trh nebyla paradoxně ani tolik první světová válka, během které byla většina technologie odvezena do Ruska, aby se nedostala do německých rukou, ale až protialkoholická opatření z dob nezávislosti. Řada po válce obnovených pivovarů tak byla zanedlouho opět uzavřena pro minimální odbyt způsobený neúměrně vysokými daněmi. Jedním z pivovarů, který toto období přežil byl i "německý" Waldschlössen, stojící od roku 1865 na předměstí Sarkandaugava (Tvaika iela 44). Právě ten se roku 1937 stal, po vyvlastnění a po začlenění provozu několika dalších zavřených pivovarů, uměle vytvořenou jedničkou na lotyšském pivním trhu. V té době pivovar již samozřejmě čistě Lotyšský a také pod novým názvem, jak je znám dodnes. Aldaris.

Velkopivovar byl několikrát modernizován a rozšiřován, v 80. letech mimochodem proběhla kompletní výměna technologie provedená československými dodavateli. V současnosti Aldaris vyrábí téměř polovinu veškeré lotyšské pivní produkce, od počátku 90. let pod křídly zcela nelotyšského nadnárodního giganta Carlsberg. Vzhledem k tomu, že budovy pivovaru se nacházejí daleko za městem na nevábném předměstí, ani jsme ho nenavštívili, přestože prohlídky jsou zde zřejmě možné. Ochutnat jsme ale měli možnost prakticky celé portfolio pivovaru, které je v Rize, ale samozřejmě i v celé zemi běžně dostupné.

 Tradiční obrázek z Rigy: pivo Aldaris a dočasně
 zhoršené počasí.

Jak je v Pobaltí u velkopivovarů poměrně zvykem, vyrábí i Aldaris obrovskou škálu nejrůznějších piv, převážně fádních světlých ležáků, doplněných o několik málo zajímavostí. Valnou většinu jsme ochutnali v lahvové podobě při procházkách po Rize a jejím okolí a málokteré z ochutnaných piv mi utkvělo v paměti, opět s jednou výjimkou. Pivovar Aldaris je v současné době trestuhodně jediným Lotyšským pivovarem, který celoročně nabízí pivo typu Baltský Porter, konkrétně "Aldaris Porteris". Výborný silný, sladký kávový Porter byl jedním z prvních piv, která jsme v Lotyšsku ochutnali a pokud bych se k nějakému velkopivovarskému kousku chtěl vracet, byl by to určitě on. A jak jste se mohli přesvědčit i v minulém příspěvku, byl skvělý také na vaření.

 Nefiltrované pivo Dúmaku Aldaris.

Produkce pivovaru je ukrytá pod jmény několika výrobních řad a kromě klasických piv Aldaris se jedná například o produkty řady "Zelta" či "Apinitis" s nejrůznějšími přízvisky. V paměti pak mám ještě poměrně dobrý "Dižais Gambrinus", zřejmě proto, že jsme ho ochutnávali jako jeden z mála točený v jednom z rižských nočních barů. Špatný nebyl ani nefiltrovaný "Dumaku". Není určitě bez zajímavosti, že téměř všechny lotyšské pivovary, nehledě na velikost, stáčí do lahví i nefiltrované pivo.

 Vlevo Zelta Check (ten slovní dvojsmysl není zřejmě náhoda, má být odkazem na český
 pilsner) a velmi dobrý Dižais Gambrinus (bez slovní souvislosti ;) ). 

Dnešní Riga ale není jen Aldaris. S novou dobou naštěstí přišel i vznik nových pivovarů. Na konci ošklivého omšelého předměstí Ilguciems se roku 1993 objevila první vlaštovka v podobě soukromého pivovaru Brúveris (Podraga iela 1a), zřízeného v celkem nezajímavém výrobním areálu. Brúveris se projevil, za pomoci rakouských investic a technologického zázemí, jako poměrně zajímavý prvek na místní scéně. Přestože prodělal za dvacet let existence několik dějinných eskapád, stále vaří širokou škálu dobrých piv.

Vlajkovou lodí pivovaru je řada "Ingver Alus", česky zázvorové pivo, v nejrůznějších podobách. V Lotyšském prostředí celkem dobrá piva, dostupná i v ochucených variantách (limetka, višeň), které jsme ale s díky odmítli. Na pivo jsme nikde nenarazili v točené podobě a bez problémů k sehnání je víceméně pouze v Rize. Stejně jako piva z další řady "Rigas Alus", poměrně fádní a nezajímavé ležáky. V nabídce pivovaru však najdeme ještě jeden unikát, který námi však zůstal trestuhodně neochutnán. Za celou dobu našeho putování jsme se s ním setkali pouze jedinkrát ve skvěle zásobeném supermarketu RIMI (Ázenes iela 5) na předměstí mostu Vanšu Tilts, nedaleko nějž jsme stanovali ve skvělém Riga City Camping. Do patentních lahví stočené BIO pivo "Gaišais" (světlé) a "Kviešu" (pšeničné). Odrazovala nás poněkud vysoká cena a víra, že se s ním ještě někde potkáme, byla nakonec mylná. Jediná nám známá lotyšská pšenice tak čeká někdy na příště, budeme už chytřejší.

 Medový nefiltrovaný ležák Brúveris doplňuje fádní Mežpils z produkce pivovaru
 Aldaris a naše tradiční odpolední čundrová svačina.

Samotný pivovar je zřejmě nepřístupný prohlídkám a místo ani není skutečně ničím zajímavé, za podívání na stejném předměstí už stojí spíše starý pivovar se sladovnou mnohem blíže k centru města (Daugavgrīvas iela 82/84), založený roku 1863. Jeho komplikované dějiny v podstatě kopírují vývoj celého pivovarnictví se všemi jeho vzlety a pády. Provoz pivovaru s jednou z největších lotyšských sladoven ale byl definitivně ukončen až roku 1998. Jeho objekty naštěstí našly nové adekvátní využití a dnes se zde, kromě sladových extraktů, vyrábí jedna z nejznámějších značek v této oblasti tolik oblíbeného nealkoholického Kvasu, pojmenovaného dle celého předměstí Ilgezeem Kvass.

 Starý Ilguciemský pivovar a sladovna, dnes místo výroby Ilgezeem Kvassu.

V dalším díle nejen pivního cestopisu z Lotyšska projdeme zbytek zdejší pivní nabídky symbolizovaný zejména minipivovarem LIDO a podíváme se ve zkratce i na to nejzajímavější, co město a jeho bezprostřední okolí nabízí za nepivní zajímavosti. Pokračování brzy. ;)

Další články k tématu Lotyšsko 2013:
Původní úvodník z loňského léta: Lotyšsko 2013. Background
Nový úvodník k seriálu: Lotyšsko 2013 reloaded
1. díl seriálu: Riga, Aldaris a paradoxy dějin
2. díl seriálu: Další nejen pivní zajímavosti v Rize a okolí
3. dil seriálu: Kraj národního parku Gauja
4. díl seriálu: To nejlepší: Brenguli a Valmiermuiža
5. díl seriálu: Pivně (téměř) pusté putování
6. díl seriálu: Zemgale není jen Jelgava a Rundále
7. díl seriálu: Krásnou krajinou a historickými městy Kurzeme
8. díl seriálu: Jáni, cesta domů a polský bonus