NEJLEPŠÍ PIVO JE NATOČENÉ POD KOMÍNEM MALÉHO PIVOVARU

Přestože se poměrně programově vyhýbám pivům velkých značek, nejsem zrovna z těch, kteří by velkopivovarová piva odmítali paušálně s tím, že "se nedají pít". Přestože je to často zřejmě pravda, ukazují někdy výsledky degustací (i mezi zarputilými milovníky "malých" značek) pravý opak. Nepovažuji se za nikterak degustačně vybaveného, abych dokázal bezpečně rozlišit mezi dvěma světlými ležáky a stejně tak si dokážu dost dobře představit, že várka se výjimečně (a nebo klidně i pravidelně) může povést ve sterilním velkopivovaru stejně jako v pivovaru malém. A navíc. Dobré i špatné pivo jsem v životě ochutnal snad od všech jeho vystavovatelů u nás.

Můj důvod, proč mainstreamová piva nepiji, je tak čistě ideologický - jsem nejen v pivu (ale o pivu to platí dvojnásob) příznivcem podpory místních produktů a rozmanitosti, a tak, jak jen to jde, preferuji piva z malých pivovarů. Když mám ale výjimečně možnost nějakou velkou značku ochutnat, nebráním se tomu. Naopak, přistupuji k ochutnávání se zvědavostí, jak to vypadá s kvalitou na velkém pivním trhu, který, jak často slýchám z různých zpráv, směřuje ke zlepšování výroby a návratu k poctivým pivům, v reakci na úspěchy malých pivovarů.

Naposledy jsem podobnou možnost měl minulý víkend na návštěvě u manželčiných rodičů. Tchán je pivně velmi konzervativní a výjimečně měl v ledničce kromě svého oblíbeného Zlatopramenu i několik lahví piva Kozel Světlý, které mi nabídl k večeři. Sice jsem se trochu zdráhal, Kozla jsem pamatoval z před pár lety ze dvou hospod u nás jako pravidelně zcela nepitelného, ale nakonec jsem souhlasil. Byl jsem velmi překvapen.

Pivo klouzalo do krku úplně samo, vyvážená chuť, žádné cizí chuti, ulpívající hořkost, nic. Dokázal jsem si v tu chvíli představit, že u podobného piva bych klidně strávil celý večer. Pokud by mi podobný kousek někdo předložil anonymně, určitě bych v jeho původu nehledal velkopopovický velkopivovar. Ve složení na etiketě voda, ječné slady a chmelové produkty. Navnaděný jsem si následujícího dne dal k večeři ještě jedno. Stejný Kozel, stejná lahev, stejné složení, stejné datum expirace. Chuť byla ale diametrálně jinde. Zcela rozbité pivo, vodové, nepřirozeně hořké a navíc výrazně mýdlové.

Obě piva byla údajně zakoupena v jiném obchodě, v čemž je zřejmě zakopaný pes. Jestli se říká, že půl piva dělá sládek a druhou půlku piva hospodský, tak u lahvového piva to, mám dojem, platí ještě víc. Od chvíle, kdy stočené pivo odleží lahvovnu, ho čeká ke konzumentovi dlouhá cesta, která se výrazným způsobem může podepsat na jeho výsledném charakteru, a je jen otázka, kde se v případě "mého" Kozla stala chyba.

Přestože jsem byl jedním z ochutnaných Kozlů skutečně pozitivně překvapen, beru to pouze jako ojedinělý experiment, jehož ojedinělost zážitek z druhého dne jen podpořil. Nic to nezměnilo na mém přesvědčení, že pivo je stejně nejlepší čerstvě natočené přímo pod komínem, nejlépe z nějakého malého pivovárku.